Žalobu, kterou se dlužník v režimu oddlužení domáhá určení neexistence nevykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele, nutno odmítnout podle ust. § 160 odst. 4 věta první IZ jako žalobu podanou neoprávněnou osobou. Právo dlužníka podat tuto žalobu nezakládá ani skutečnost, že dlužník pohledávku věřitele u přezkumného jednání nepopřel.

29 ICm 436/2014 12 VSOL 50/2014-10 (KSBR 29 INS 20221/2013) U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci žalobce J. H., narozeného , bytem , zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, se sídlem Nebušická 709, 252 62 Horoměřice, proti žalovanému Provident Financial s.r.o., se sídlem Olbrachtova 2006/9, 140 00 Praha 4, identifikační číslo 25621351, o neexistenci pohledávky žalovaného, rozhodl o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.2.2014, č. j. 29 ICm 436/2014-2 (KSBR 29 INS 20221/2013), t a k t o : I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně odmítl žalobu ze dne 4.2.2014 doručenou soudu dne 6.2.2014 (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V důvodech svého usnesení uvedl, že na přezkumném jednání dne 6.1.2014 insolvenční správce přezkoumal žalovaným přihlášenou pohledávku ve výši 12.729 Kč, nepopřel její pravost, výši ani pořadí a dlužník tuto pohledávku uznal. Pohledávka byla tedy na přezkumném jednání zjištěna ve výši 12.725 Kč jako pohledávka nevykonatelná a nezajištěná. Podle soudu žalobce podanou žalobou popírá pohledávku co do pravosti z důvodu jejího zániku, neboť pohledávka byla předmětem smíru uzavřeného mezi žalobcem a žalovaným. Pokud však dlužník neučinil popěrný úkon při přezkumu, pokud nebyl věřitel vyrozuměn o svém právu uplatnit nárok u insolvenčního soudu, popření dlužníkem bylo učiněno opožděně, není spojeno s žádným účinkem a žalobu je nutno odmítnout podle ust. § 160 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) s tím, že žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání. Tvrdil, že soud prvního stupně upřel svým rozhodnutím žalobci právo na spravedlivý proces, když odmítl vydat ve věci meritorní rozhodnutí. Na základě izolovaného výkladu insolvenčního zákona dospěl i k chybným právním závěrům. Z doslovného znění ust. § 191 odst. 1 IZ je patrno, že je rozdíl mezi popěrnými subjekty. Dlužník není časově omezen v popírání pravosti, výše či pořadí přihlášených pohledávek, neboť žádné ustanovení insolvenčního zákona nereglementuje, že toto právo lze uplatnit pouze do určité lhůty. Důležité je i ust. § 200 IZ, které říká, že popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění, avšak účinkem je skutečnost, že v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek není exekučním titulem. Z toho plyne, že insolvenční správce je povinen seznam přihlášených pohledávek upravit způsobem, ze kterého bude patrno, že pohledávka byla popřena. Dále je nutné pro účely dlužníkových procesních úkonů aplikovat ust. § 201 odst. 1, písm. c) IZ. Nestanovení lhůt pro uplatnění námitek stran existence či výše přihlášené pohledávky je ochranou dlužníka, neboť tento nemusí mít právnické vzdělání, aby posoudil, zda existují důvody k popírání přihlášených pohledávek. Zásadním procesním prostředkem je s ohledem na jednotnost a hospodárnost řízení incidenční žaloba, neboť kdyby soud nepřipustil právo dlužníka takový procesní prostředek podat, dlužník by mohl podat určovací žalobu i s možností vydání předběžného opatření, kterým by se zakazovalo insolvenčnímu soudu činit úkony se vztahem k věci, jež by byla předmětem nalézacího řízení. Dále žalobce odkázal na ust. § 389 až § 418 IZ. K tomu uvedl, že za dobu trvání účinků schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník oprávněn popřít věřitelovu pohledávku s týmiž účinky, jako by byla popřena insolvenčním správcem. Popření insolvenčním správcem má dvě konsekvence. Jednak proti popření mohou podat věřitelé žalobu, jednak musí jím popřenou pohledávku zažalovat. Pokud žalobce nepopřel na přezkumné schůzi pohledávku žalovaného co do pravosti, využil tak právo dané mu ust. § 192 odst. 1 IZ, které (společně s § 193 až § 195) neříká ničeho jiného, než co lze popírat či nepopírat. Jiný náhled by byl nesprávný, neboť nejen toto ustanovení, nýbrž ani ust. § 201 IZ nevylučuje právo dlužníka podat odpůrčí žalobu. Zdůraznil, že předmětná pohledávka žalovaného zanikla splněním. Závěrem žalobce poznamenal, že soudkyně, která řídila přezkumné jednání, zcela opominula přečíst přihlášené věřitele i výši jednotlivých přihlášených pohledávek. Proto žalobce neuplatnil své popěrné právo, neboť netušil, že žalovaný se přihlásil, respektive je zařazen na seznamu přihlášených věřitelů. Jedná se o závažnou procesní chybu soudkyně a v neposlední řadě i insolvenčního správce. Dále uvedl, že po skončení přezkumného řízení soudkyně JUDr. Vlasta Bruknerová žalobci za přítomnosti jeho manželky radila, aby podal na jiného věřitele žalobu. Pakliže jeho žalobu o určení neexistence pohledávky odmítla, jde o hrubé jednání de lege non artis soudce z povolání. Navrhl, aby odvolací soud rozhodující soudkyni vyslechl jako svědkyni, následně napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Insolvenční správce Mgr. Tomáš Gartšík ve svém vyjádření ze dne 27.3.2014 sdělil, že popis přezkumného jednání ze strany žalobce neodpovídá realitě. Přezkumné jednání proběhlo tak, jak je obsaženo v zápise, tedy zcela běžným způsobem. Zejména byly čteny všechny přihlášené pohledávky a ke každé z nich se dlužníci měli možnost vyjádřit. Tuto možnost také využili, když se na přezkumném jednání vyjádřili k pohledávce č. 10 a to tak, že pohledávku uznávají ve výši 50.000 Kč včetně zajištění, ve zbytku popírají. Toto jejich stanovisko správce na místě zaznamenal do přezkumného listu a dlužníci tento záznam podepsali. Po skončení přezkumného jednání a schůze věřitelů opustili oba dlužníci i insolvenční správce soudní místnost, v níž nadále setrvala soudkyně a zapisovatelka. Insolvenční správce a dlužníci asi 20 minut projednávali na chodbě soudu další postup v řízení a následně všichni budovu soudu opustili. Podle ust. § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. Pro rozhodnutí v této věci je dále rozhodné, že s účinností od 1.1.2014. byl insolvenční zákon změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. zákona č. 294/2013 Sb. platí zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném od nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Po stránce skutkové je předně nutno uvést, že soud prvního stupně učinil správná zjištění z přihlášky pohledávky žalovaného, dále zjištění o průběhu přezkumného jednání ze dne 6.1.2014 a správně uzavřel, že pohledávka žalovaného byla na přezkumném jednání dne 6.1.2014 zjištěna ve výši 12.725 Kč jako pohledávka nevykonatelná a nezajištěná. Ostatně tento skutkový stav věci žalobce nezpochybňuje. Nepolemizuje ani se závěrem soudu prvního stupně, že při přezkumném jednání žalobce nepopřel pravost či výši pohledávky žalovaného. Z pohledu přezkumu správnosti závěrů soudu prvního stupně je zásadní, že žalobce je osobou, která podala dne 19.7.2013 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. V insolvenčním řízení má tedy postavení dlužníka, jehož úpadek byl zjištěn usnesením ze dne 15.10.2013 a oddlužení plněním splátkového kalendáře bylo schváleno dne 6.1.2014. Za nesprávný považuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že dlužníkem uplatněné popření pohledávky žalovaného žalobou ze dne 4.2.2014 bylo učiněno opožděně. To proto, že odmítnutí žaloby pro opožděnost podle ust. § 160 odst. 4 IZ v sobě zahrnuje závěr, že k podání žaloby běžela určitá lhůta. Ovšem pokud pohledávka nebyla popřena (jako v dané věci), nemohla ani začít běžet lhůta k podání žaloby na určení existence či neexistence pohledávky a není tedy důvod pro odmítnutí žaloby pro opožděnost. Zejména však nelze pominout, že při řádném popření nevykonatelné pohledávky by lhůta k podání žaloby běžela popírajícímu věřiteli, nikoliv dlužníkovi. V posuzované věci dlužník nevyužil svého práva daného mu ust. § 192 odst. 1 IZ, podle kterého pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé. Ke znění tohoto ustanovení žalobce namítá, že insolvenční zákon nestanoví dobu, do které dlužník může pohledávku přihlášeného věřitele popřít. V tomto svém úsudku se však žalobce mýlí, neboť možnost popřít pohledávku se pro insolvenčního správce, přihlášeného věřitele i dlužníka váže k okamžiku přezkumného jednání (případně zvláštního přezkumného jednání), jehož předmětem je přezkoumání této pohledávky. Jiný výklad nemá oporu v insolvenčním zákoně. Popření přihlášené pohledávky dlužníkem u přezkumného jednání má řadu dopadů. Ať je stanoven jakýkoliv způsob řešení úpadku podle insolvenčního zákona, způsobí popěrný úkon dlužníka stav, kdy seznam přihlášených pohledávek upravený podle průběhu přezkumného jednání, nebude podkladem pro vedení exekučního řízení. Tento účinek se naplno projeví až po skončení insolvenčního řízení. Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, bude mít popření pohledávky dlužníkem vedle již zmíněného účinku také vliv na zjištění pohledávky. Z ust. § 410 odst. 2 IZ plyne, že popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno. Pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. V dané věci se konalo přezkumné jednání před schůzí věřitelů, na níž bylo schváleno oddlužení. Účinky popěrného úkonu dlužníka by tedy nastaly okamžikem zveřejnění usnesení o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku. Tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku. Bez ohledu na skutečnost, zda se přezkumné jednání koná před nebo po vydání rozhodnutí o schválení oddlužení dle ust. § 406 IZ, musí insolvenční správce při popěrném úkonu dlužníka oznámit věřiteli popření jeho pohledávky dlužníkem (§ 197 odst. 2 IZ). Výše uvedené závěry se v poměrech přezkoumávané věci promítají tak, že dlužník měl popřít pohledávku žalovaného z důvodu její neexistence (zániku pohledávky) u přezkumného jednání. Tohoto pochybení je si ostatně žalobce vědom, když v žalobě tvrdí, že „na přezkumné schůzi věřitelů žalovaným přihlášenou pohledávku včetně příslušenství zapomněl popřít co do její pravosti“. Insolvenční správce by následně žalovaného poučil o nutnosti podat žalobu o určení popřené pohledávky proti dlužníku. Lze tedy shrnout, že žalobu, kterou se dlužník v režimu oddlužení domáhá určení neexistence nevykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele, nutno odmítnout podle ust. § 160 odst. 4 věta první IZ jako žalobu podanou neoprávněnou osobou. Právo dlužníka podat tuto žalobu nezakládá ani skutečnost, že dlužník pohledávku věřitele u přezkumného jednání nepopřel, jak mylně naznačuje ve svých odvolacích námitkách žalobce. Odvolací námitka žalobce, že rozhodující soudkyně při přezkumném jednání opomněla přečíst přihlášené věřitele a výši jejich jednotlivých pohledávek, nemůže obstát. Zcela nepochybně totiž toto tvrzení žalobce vyvrátil insolvenční správce ve svém sdělení o průběhu přezkumného jednání. Především však z obsahu insolvenčního rejstříku vyplývá, že soud prvního stupně postupoval v dané věci v souladu s ust. § 189 odst. 3 IZ a seznam přihlášených pohledávek zveřejnil v insolvenčním rejstříku dne 18.12.2013. Seznam přihlášených pohledávek byl zveřejněn 18 dnů před konáním přezkumného jednání, tedy v zákonem stanovené lhůtě. Dlužníkovi tak byla poskytnuta dostatečná lhůta k seznámení se přihlášenými pohledávkami (včetně pohledávky žalovaného) a k zaujetí stanoviska, které mohl (a měl) přednést na přezkumném jednání. Ačkoliv odvolací soud dospěl k jiným právním závěrům než soud prvního stupně, je rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. věcně správné. Správné je také rozhodnutí o nákladech řízení, byť soud prvního stupně na toto své rozhodnutí nesprávně aplikoval ust. § 142 o.s.ř. (měl užít ust. § 146 odst. 3 o.s.ř., dle kterého odmítne-li soud žalobu, je žalobce povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady). Podle obsahu spisu totiž úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení před soudem prvního stupně žádné prokazatelné náklady. Proto odvolací soud napadené usnesení potvrdil v celém rozsahu (§ 219 o.s.ř.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný a procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu dosud nevznikly v odvolacím řízení žádné náklady. Proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto usnesení, kterým byl potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně, l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Ve zbylém rozsahu není proti tomuto usnesení dovolání přípustné. V Olomouci dne 17. dubna 2014 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu