Samotné dovození syndromu přizpůsobení se oběti sexuálnímu zneužívání není důvodem pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu znásilnění dle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku („způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví“), pokud dokazování vede k závěru, že psychické potíže poškozené nepostačují k naplnění podmínek uvedených v § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, i když není vyloučeno, že v budoucnu dojde k vývoji posttraumatické stresové poruchy.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2014 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Losy a soudců JUDr. Vladimíra Rutara a JUDr. Viléma Ravka odvolání obžalovaného A. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.10.2014, č.j. 50 T 7/2014-414, a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr.ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaného A. N. z r u š u j e v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o : obžalovaný A. N., bez zaměstnání, toho času od 4.3.2014 ve vazbě ve Vazební věznici Ostrava, j e v i n e n , ž e v blíže nezjištěných dnech v období nejméně od roku 2007 do začátku března roku 2014 nejprve v H.-Š. na ul. Š. a následně v H.-Š. na Nám. T. G. M., v bytě, kde žil ve společné domácnosti se svou manželkou K. N. a jejich čtyřmi společnými dcerami, poškozenými O. a J., a dále M. a E. N., využil nepřítomnosti své manželky a poté, co vytvořil podmínky pro to, aby byl s jednou z nezletilých, tedy O. nebo J. sám v obývacím pokoji, případně i v jiné místnosti, a to takovým způsobem, že jednu ze jmenovaných nezletilých vyzval, aby za ním šla do pokoje pod záminkou, že se budou učit a ostatním uložil za povinnost zůstat v dětském pokoji a nerušit je, čemuž nezletilé, zvyklé respektovat jeho příkazy, vyhověly, s cílem dosáhnout vlastního sexuálního uspokojení využil vždy ve vztahu k jedné ze jmenovaných nezletilých poškozených, která s ním právě byla v obývacím pokoji, svého nadřazeného postavení otce, dále využil s ohledem na jejich nízký věk i jejich neznalosti v sexuální oblasti spojené s nemožností racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, a následně v jejich pozdějším věku i jejich závislosti na jeho osobě jakožto otci s tím, že dané okolnosti ještě umocnil tak, že jim přislíbil v případě, že mu vyhoví, prominutí různých trestů, které jim ukládal za jejich různé prohřešky, načež ve snaze po nízkém ukájení sexuálního pudu je opakovaně hladil na obnažených prsou a přirození, přiměl je ke tření svého pohlavního údu až do vyvrcholení, provádění felace až do vyvrcholení, včetně ejakulace do úst poškozených a opakovaně s nimi uskutečnil anální pohlavní styk, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom skutečného věku nezletilých, jakož i svých povinností plynoucích ze závazků, které mu vyplývaly z postavení otce žijícího s nezletilými ve společné domácnosti, zahrnující rovněž péči o citový a mravní vývoj nezletilých dívek, a vědom si také možného negativního dopadu svého jednání na jejich další vývoj, zejména v oblasti sexuální, přičemž fakticky se v důsledku jeho jednání rozvinul u O. i J. N. syndrom přizpůsobení se oběti sexuálnímu zneužívání, čímž došlo k narušení jejich osobnostního vývoje vedoucího k trvalým následkům u obou poškozených v oblasti psychické a morální, t e d y jednak jiného donutil k pohlavnímu styku zneužívaje jeho bezbrannosti, spáchal uvedený čin jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, na dítěti mladším patnácti let, jednak úmyslně ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte tím, že ho sváděl k nemravnému životu, závažným způsobem porušil svou povinnost o něho pečovat, spáchal uvedený čin ze zavrženíhodné pohnutky a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu, t í m s p á c h a l jednak zvlášť závažný zločin znásilnění podle ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, jednak přečin ohrožování výchovy dítěte podle ustanovení § 201 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 3 písm. a), písm. b) tr.zákoníku, a o d s u z u j e s e podle § 185 odst. 3 tr.zákoníku a § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku se pro účely výkonu tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.10.2014, č.j. 50 T 7/2014-414, byl obžalovaný A. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle ustanovení § 201 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 3 písm. a), písm. b) tr.zákoníku. Těchto trestných činů se měl dle skutkových zjištění krajského soudu dopustit tím, že v blíže nezjištěných dnech v období nejméně od roku 2007 do začátku března roku 2014 nejprve v H.-Š. na ul. Š. a následně v H.-Š. na Nám. T. G. M., v bytě, kde žil ve společné domácnosti se svou manželkou K. N. a jejich čtyřmi společnými dcerami, poškozenými O. a J. a dále M. a E. N., využil nepřítomnosti své manželky a poté, co vytvořil podmínky pro to, aby byl s jednou z nezletilých, tedy O. nebo J. sám v obývacím pokoji, případně i v jiné místnosti, a to takovým způsobem, že jednu ze jmenovaných nezletilých vyzval, aby za ním šla do pokoje pod záminkou, že se budou učit a ostatním uložil za povinnost zůstat v dětském pokoji a nerušit je, čemuž nezletilé, zvyklé respektovat jeho příkazy, vyhověly, s cílem dosáhnout vlastního sexuálního uspokojení využil vždy ve vztahu k jedné ze jmenovaných nezletilých poškozených, která s ním právě byla v obývacím pokoji, svého nadřazeného postavení otce, dále využil s ohledem na jejich nízký věk i jejich neznalosti v sexuální oblasti spojené s nemožností racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, a následně v jejich pozdějším věku i jejich závislosti na jeho osobě jakožto otci s tím, že dané okolnosti ještě umocnil tak, že jim přislíbil v případě, že mu vyhoví, prominutí různých trestů, které jim ukládal za jejich různé prohřešky, načež ve snaze po nízkém ukájení sexuálního pudu je opakovaně hladil na obnažených prsou a přirození, přiměl je ke tření svého pohlavního údu až do vyvrcholení, provádění felace až do vyvrcholení, včetně ejakulace do úst poškozených a opakovaně s nimi uskutečnil anální pohlavní styk, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom skutečného věku nezletilých, jakož i svých povinností plynoucích ze závazků, které mu vyplývaly z postavení otce žijícího s nezletilými ve společné domácnosti, zahrnující rovněž péči o citový a mravní vývoj nezletilých dívek, a vědom si také možného negativního dopadu svého jednání na jejich další vývoj, zejména v oblasti sexuální, přičemž fakticky se v důsledku jeho jednání rozvinul u O. i J. N. syndrom přizpůsobení se oběti sexuálnímu zneužívání, čímž došlo k narušení jejich osobnostního vývoje vedoucího z psychiatrického hlediska k trvalým následkům u obou jmenovaných poškozených v oblasti psychické a morální. Za to byl obžalovaný A. N. odsouzen podle § 185 odst. 3 tr.zákoníku a § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku ze všech k odvolání oprávněných osob vymezených v ustanovení § 246 odst. 1 tr.ř. a § 247 odst. 2 tr.ř. opravný prostředek podal pouze obžalovaný. Z obsahu jeho odůvodnění, zpracovaného obhájkyní obžalovaného JUDr. Jindřiškou Szarowskou Janouchovou, vyplynulo, že odvolání směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. Ve vztahu k výroku o vině zdůraznil, že trestnou činnost v průběhu řízení popřel a dále poukazoval na své vyjádření z průběhu celého trestního řízení. Ve prospěch jeho obhajoby, podle názoru obžalovaného, svědčí obsah znaleckých zjištění znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, MUDr. Šárky Grussmannové a Mgr. Niny Grossmannové, z nichž vyplývá, že u něj nebyla zjištěna žádná psychická choroba či porucha, ani pedofilie, či sexuální orientace na dětské objekty. Z obsahu znaleckého posudku také nevyplynulo, že by u něj byla zjištěna chorobná motivace, jež by vycházela ze sexuální deviace. Dle obžalovaného, znalkyně nebyly schopny podat řádné vysvětlení pro jeho tvrzené protiprávní jednání, když jen odkázaly, že objekty, na nichž se měl sexuálního násilí dopustit, byly snáze dostupné, a že se realizoval vůči nim proto, že s manželkou omezil pohlavní styk. S tímto hodnocením nesouhlasil, neboť i z výpovědi jeho manželky K. N. vyplynulo, že intimní styky s nimi probíhaly dlouhodobě normálně a teprve až v posledním období byly omezeny, když k protiprávnímu jednání vůči dcerám mělo docházet již od roku 2007, což považuje za rozporné. Vyjádřil dále nesouhlas s obsahem znaleckých posudků znalkyň PhDr. Ludmily Mrkvicové a MUDr. Marie Foltýnové, které hodnotily psychický stav nezletilých dcer obžalovaného J. a O. N., když obsah znaleckých posudků označil za šablonovité, nezabývající se případným motivem jednání dcer, které jej usvědčovaly z protiprávních útoků. Z obsahu znaleckých posudků vyplývá pouze závěr, že znalkyně neshledaly, že by si dcery mohly celou situaci vymyslet, případně být někým ovlivněny. Zdůraznil, že s ohledem na skutečnost, že byl bez zaměstnání a manželka pracovala a věnovala se jiným aktivitám víry Svědků Jehovových, se plně nezletilým věnoval osobně, učil se s nimi a vedl je k domácím pracem. Výchovu čtyř nezletilých dcer bylo obtížné zvládnout a k plnění jejich povinností je bylo nutno vést napomínáním, případně i tresty. To ostatně i nezletilé připustily v tom směru, že neplnily řádně své povinnosti. Podle obžalovaného je zarážející vysvětlení nezletilé J. N., že raději volila podrobit se jeho požadavkům, než aby se snažila řádně připravit do vyučování a uklízet po sobě. Podle obžalovaného příliš povinností na ně nekladl, aby je nebyly schopny plnit. Je vidět, že byly těžko zvladatelné, pokud musel přikročit i k zákazům práce na počítači, ve vztahu k televizi, apod. Naopak jeho manželka byla velmi benevolentní, dcery k povinnostem a pořádku nevedla, což se odrazilo i v tom, že nezletilé vyjadřovaly lepší vztah s matkou než s ním. Nesouhlasil také se závěry znaleckého posudku v tom směru, že informace, které nezletilé uváděly, byly popisem skutečně prožitých událostí, neboť je všem dobře známo, že spoustu informací v této oblasti je možno nalézt na internetu a děti se k nim mohly dostat, ač nezletilé v tomto směru hlídal, ale nemohl je dostatečně ovlivnit. V pozdějším období, kdy mělo docházet k údajným zneužíváním nezletilých ve skoro pubertálním věku dcer, si musely být vědomy toho, že není správné, co po nich měl požadovat. Z tohoto pohledu nelze souhlasit se závěry znalkyň, že jej vnímaly jako autoritu a nebyly si vědomy, že uvedené praktiky jsou špatné. Zdůraznil, že u hlavního líčení navrhoval, aby byly vyslechnuty třídní učitelky nezletilých, které se měly vyjádřit k chováním dcer, zda na nich pozorovaly nějaké stresy, apod. V návaznosti na uvedené námitky ke znaleckým posudkům vypracovaným k psychickému stavu nezletilých navrhl vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie pro děti a dorost a dětské psychologie. Závěrem pak navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí a zejména k doplnění výše uvedených důkazů. V řízení před odvolacím soudem pak prostřednictvím obhájkyně také namítl, že uložený trest odnětí svobody v trvání sedmi let je nutno považovat za nepřiměřený s ohledem na předchozí bezúhonný způsob života a možnost jeho převýchovy. Proto také navrhl, aby odvolací soud zvážil uložení trestu mírnějšího. Intervenující státní zástupce u veřejného zasedání před odvolacím soudem konstatoval, že nalézací soud provedl všechny dostupné a potřebné důkazy, tyto řádně vyhodnotil a jeho hodnocení odpovídá zákonným podmínkám dle § 2 odst. 6 tr.ř., když jeho skutková zjištění nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti. Z těchto pak dovodil přiléhavé právní názory ve smyslu právní kvalifikace. Samotný trest, který byl obžalovanému uložen ve výměře sedmi let s argumentem, že obžalovaný vedl doposud řádný život, nepovažuje za správný, neboť nelze za řádný život hodnotit skutečnost, že sedm let obžalovaný prznil svoje děti, což významným způsobem znehodnocuje jeho osobnost z hlediska dalšího vývoje, předpokladu a řádného uplatnění v životě. Také nelze respektovat tvrzené možnosti nápravy obžalovaného v situaci, kdy je zcela nekritický, nepřipouští před soudem, že by se dopustil trestné činnosti a vinu popírá. Za takové situace nemůže nikdy trest přijmout jako spravedlivý a takto uložený trest nemůže splnit výchovný účel a vést k jeho nápravě. Také ve výroku o uloženém způsobu výkonu trestu nedošlo k pochybení a za takové situace neshledal důvodů k vyhovění návrhům obhajoby. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, jako soudu odvolacímu, ve smyslu ustanovení § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou dle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř. Opravný prostředek byl podán v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž splňoval podstatné náležitosti ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Odvolací soud proto neshledal podmínek pro rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr.ř. Za tohoto stavu věci Vrchní soud v Olomouci podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, mohl odvolací soud přihlédnout tehdy, pokud by měly vliv na správnost výroku, proti němuž bylo podáno odvolání, a současně byl limitován při tomto přezkumu ustanovením § 254 odst. 2 tr.ř. a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání obžalovaného je důvodné, byť na základě jiných skutečností, než konkrétně namítal. Předně je třeba konstatovat, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, netrpělo žádnými závažnými procesními vadami předpokládanými v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., které by měly dopad na správnost skutkových zjištění, zejména pak z hlediska porušení práv obžalovaného na obhajobu. V řízení byla respektována všechna příslušná ustanovení, týkající se zabezpečení práv na obhajobu obžalovaného, když za podmínek nutné obhajoby, v situaci, kdy si obžalovaný obhájce na základě plné moci nezvolil, mu byla ustanovena obhájkyně JUDr. Jindřiška Szarowská Janouchová, jež měla možnost a také se pravidelně zúčastňovala všech úkonů přípravného řízení i řízení před nalézacím soudem. Byla také přítomna výslechu obou nezletilých poškozených v přípravném řízení, jejichž výpovědi zaznamenané na obrazový a zvukový záznam pak byly provedeny i v řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud se s nimi mohl také seznámit. Z hlediska dalšího postupu byla dodržena všechna další ustanovení, jejichž účelem je zabezpečení práv obžalovaného jak z hlediska samotných formálních podmínek k zahájení trestního stíhání, seznámení se spisem, tak i z hlediska toho, že obžaloba byla podána pro skutek, který byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání a byla takto zachována i zásada totožnosti skutku. Také v samotném důkazním řízení, provedeném před soudem prvního stupně, nebylo možno shledat žádných zásadních formálních ani faktických nesprávností. Nalézací soud jednotlivé výpovědi svědků, řadu listinných důkazů i obsah znaleckých posudků, včetně výslechů jednotlivých znalců, jako zpracovatelů znaleckých posudků, o něž své rozhodnutí o vině obžalovaného opřel, ve svém rozhodnutí a jeho odůvodnění v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř. velmi precizně vyhodnotil a podrobně se vypořádal s takřka všemi skutečnostmi, vyplývajícími z obsahu těchto důkazů, a postupoval při dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Dokazování bylo provedeno při plném respektování zásad ústnosti, přímosti a bezprostřednosti provedených důkazů a jejich rozsah byl dostatečný ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v míře nezbytné pro rozhodnutí. Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, které byly shromážděny v přípravném řízení nebo byly opatřeny v průběhu řízení před soudem, když na základě návrhů obžalovaného významně doplnil dokazování a naopak transparentně vysvětlil své rozhodnutí o důvodech, jež jej vedly k nevyhovění zbývajících návrhů (výslech učitelek nezletilých a vypracování revizního znaleckého posudku na jejich psychický stav) a že by hodnocení důkazů a vypořádání se s námitkami obhajoby obžalovaného, jak je prezentoval v průběhu řízení před nalézacím soudem, neodpovídalo pravidlům formální logiky. Z tohoto pohledu je nutno připomenout, že povinnost orgánů činných v trestním řízení při hodnocení důkazů je založena na zásadě volného hodnocení důkazů tak, jak je zahrnuta v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., přičemž spočívá v hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení, v tomto případě soudem, aniž by byl tento vázán zákonnými rigidními pravidly, vycházejíc z volného, tedy zákonem nevymezeného, uvážení. Tato zásada nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem, charakteristickým rysům a brání obecně mechanickému přístupu při hodnocení důkazů. Zákon nestanoví a nepřikládá a priori žádnému z důkazu zvláštní význam. Soud při hodnocení provedených důkazů musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Hodnocení musí činit z hlediska závažnosti důkazů, tedy vyloučit důkazy nepodstatné, takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování, a důkazy posuzuje i z hlediska zákonnosti, tedy, zda důkazy nebyly provedeny v rozporu s procesními předpisy a zda nelze v důkazním řízení shledat pochybení, která by měla povahu podstatných vad v řízení. Důkazy je třeba podrobit hodnocení z hlediska věrohodnosti a pravdivosti na základě analýzy jednotlivých poznatků, pocházejících ze samotného konkrétního důkazu, při hodnocení ve vztahu k dalším provedeným důkazním prostředkům. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, jež není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale je vytvářena na přísně logickém základě, opírajícím se o právní vědomí, všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Podle názoru odvolacího soudu právě takové hodnocení je v podstatné míře obsaženo v odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jemuž v zásadní míře nelze vytýkat nejasnost a neúplnost, přičemž odpovídá i zákonným kritériím dle § 120 - § 122 tr.ř., pokud jde o výrok rozsudku, a ustanovení § 125 tr.ř. ve vztahu k jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů je podle našeho právního řádu výlučným právem soudu prvního stupně a odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.ř. Hodnocení podstatných důkazů nalézacím soudem v napadeném rozsudku ve vztahu k základním skutkovým zjištěním všem výše uvedeným kritériím zcela odpovídá, když v tomto rozhodnutí se pečlivě, podrobně, výstižně a logicky vypořádal se všemi argumenty obhajoby obžalovaného i jednotlivými důkazy. Z obsahu jeho hodnocení bylo možno dovodit spolehlivý a v podstatě zcela správný závěr o prokázání všech základních částí trestného jednání obžalovaného, jak je uvedeno v napadeném výroku o vině a rozvedeno v jeho odůvodnění. Ve vztahu k jednotlivým důvodům, o něž se opírají námitky opravného prostředku, formulované obhájkyní obžalovaného, je třeba zdůraznit, že se jedná ve stručnosti o identický obsah obhajoby uplatněné v průběhu řízení před nalézacím soudem a zejména pak v závěrečné řeči. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s takovými námitkami bezezbytku vypořádal argumentací, která byla v samotném odůvodnění rozsudku rozvedena. Odvolací soud se s podstatnou částí těchto skutkových závěrů zcela ztotožnil. Z tohoto pohledu je možno na hodnocení nalézacího soudu pro stručnost jen odkázat. Odvolací soud shledal výpovědi obou poškozených zcela hodnověrné, zapadající do celkového obsahu všech skutkových zjištění, jak vyplynuly z výpovědí dalších osob, manželky obžalovaného, zbývajících dvou dcer, i samotného popisu vztahů v rodině ze strany obžalovaného a na to navazujících znaleckých posudků, zpracovaných na psychický stav obžalovaného i obou obětí jeho trestného jednání. Především je třeba zcela odmítnout verzi obžalovaného, že tvrzení obou nezletilých o páchaném jednání na nich bylo smyšlené a motivované jeho přísnějším způsobem výchovy. Ze zjištěných poznatků je zcela zřetelné, že i přes vysokou závažnost jednání obžalovaného vůči nim, nezletilé neprezentují k otci aktuální nepřátelské postoje. Je zřejmé, že prokázané podmínky průběhu páchání trestného jednání vykazují znaky tzv. syndromu přizpůsobení se oběti sexuálnímu zneužívání, jehož podstatu objasnila znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Marie Foltýnová, v obsahu písemně vypracovaného znaleckého posudku, i v rámci podání znaleckého posudku v řízení před nalézacím soudem, i v jeho doplnění před soudem odvolacím vyplývá, i z obecně přístupné odborné literatury (např. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě autorů Dunovský J., Dytrych Z., Matějček Z. a kol., Grada Publishing, Praha, 1995 a další.). Z těchto poznatků vyplývá, že u obětí sexuálního zneužívání dochází často k pravidelnému průběhu jednání a chování složeného ze souboru jednotlivých typických příznaků zahrnujících pět fází: 1. Utajování, kdy sexuálně obtěžující osoba přiměje dítě k sexuálním aktivitám a potom dítěti zakazuje o tom někomu říkat, označuje to např. za jejich tajemství, případně vyhrožuje dítěti a sexuálně zneužité děti o tom mlčí. 2. Bezmocnost, související s tím, že nejpravděpodobnějším pachatelem je někdo z blízkého okolí dítěte, nezřídka osoba, jíž je dítě svěřeno do péče. 3. Svedení přizpůsobení se, kdy normální, zdravé i emocionálně odolné dítě se může přizpůsobit realitě pokračujícího sexuálního násilí, uvědomí si, že blízkým člověkem - útočníkem bylo zrazeno a své obranné mechanismy této realitě přizpůsobí. Dítě prožívá obrovský vnitřní boj, který může vyústit v psychopatologii, patologickou závislost, narušení osobnosti nebo sebetrestání. Dítě samo sebe viní z toho, co se mu stalo, viní se z vyprovokování situace a aby získalo zpět lásku a přijetí dospělého tak se snaží být „dobré“ a zcela se podrobuje zneuživateli. Tímto aktem pak u dítěte dochází k rozštěpení morálních hodnot. 4. Opožděné, konfliktní, případně nepřesvědčivé odhalení, k opožděnému odhalení dochází při existenci spouštěcího signálu (např. rodinný konflikt, rozvod, zneužívání sourozence, apod.). Podmínky přizpůsobení se sexuálnímu zneužití mají vliv na způsob jednání oběti ve snaze se vymanit z takového útoku, v chování vysílající signály o pomoc, kdy se začasté shledává s nedůvěrou, dokonce obviněním ze lži a situace se obrací proti ní. 5. Odvolání výpovědi, kdy výše uvedené skutečnosti mohou přimět dítě i ke změně, případně odvolání svého oznámení o sexuálním zneužívání za působení svého okolí, zpochybňování jeho tvrzení, apod., čímž pak dochází k sekundární viktimizaci dítěte. Samotný syndrom přizpůsobení se oběti sexuálnímu zneužívání je ovšem jen souborem obvyklého chování oběti a nikoliv konkrétním následkem psychického stavu, jež by bylo možno označit jako psychiatrickou diagnózu. Za takovou poruchu zdraví by mohl být považován jen reálný existující negativní zdravotní následek. Ten v důsledku psychotraumatizace jednání pachatele spočívá ve vytvoření konkrétních psychických potíží oběti, které mohou mít různou závažnost a projevy a mohou dospět až k vývoji posttraumatické stresové poruchy. S vysokou pravděpodobností se pak u obou poškozených dlouhodobé a intenzivní sexuální zneužívání reálně projeví v oblasti morální, sociální, psychické a takto bude narušen jejich osobnostní vývoj. Samotné příznaky posttraumatické stresové poruchy u nezletilých znalkyně doposud nezjistily. Není ovšem vyloučeno, že jejich další vývoj může ke vzniku takové poruchy dospět. To ovšem záleží i na dalších konkrétních podmínkách, osobnostních předpokladech poškozených a průběhu působení na ně, zejména v souvislosti se zveřejněním událostí, jejich možnou druhotnou viktimizací, průběhem dospívání, i tím, do jaké míry budou schopny se vyrovnat s realitou jednání svého otce vůči nim, také vzhledem k přístupnosti k odborné psychologické a psychiatrické pomoci a řadě dalších skutečností. Z obsahu doplněných aktuálních informací o dalším vývoji psychického stavu obou poškozených, z šetření Oddělení sociálně-právní ochrany dětí Magistrátu města H. i poznatků získaných znalkyní od ošetřující lékařky obou nezletilých - psychiatra MUDr. Koziarové, je zřejmé, že oběma dívkám se jejich matka po odhalení spáchané trestné činnosti vůči nim intenzivně věnovala, od května do srpna 2014 navštěvovaly psychiatrickou ambulanci, přičemž následně již žádnou aktuální psychiatrickou odbornou pomoc nepotřebovaly. Je také zřetelné, že jejich chování z okolí bydliště i ze školy je hodnoceno velmi kladně, významně se obě zlepšily i ve školním prospěchu. Jen po krátkou dobu, v důsledku nespavosti, ke zklidnění pobíraly antidepresiva a antihistaminika. Jejich stav je tedy významně zlepšen a neprojevují se u nich žádné zásadní skutečnosti, jež by napovídaly o zásadním zhoršení vývoje jejich psychického stavu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že obžalovaný zcela nepochybně dlouhodobými intenzivními sexuálními útoky, spojenými se všemi negativními okolnostmi, zejména, že tak činil po dobu několika let vůči vlastním dcerám, zneužívaje své autority, osobního vztahu dětí k otci, nátlaku i v důsledku hrozby trestů či naopak možnosti vykoupení z nich a nepochybně i samotnou konkrétní realizací sexuálních ataků, ve formě orálního a análního pohlavního styku až do vyvrcholení, obě nezletilé poškozené významně trvale psychicky, osobnostně i morálně poškodil. Samotný vývoj tohoto jejich stavu lze jen odhadovat. Není vyloučeno, že projevy na jejich dalším osobnostním a psychickém vývoji mohou být v dalších letech zásadně negativní, v oblasti vzniku depresí, v sexuální oblasti, v partnerském a rodinném soužití, v možném zneužívání návykových látek a mohou přejít až do psychické poruchy. Naopak nelze vyloučit, že takové projevy mohou mít i méně závažný charakter. Tyto skutečnosti musel vzít odvolací soud v úvahu při hodnocení správnosti závěru nalézacího soudu o naplnění kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění dle § 185 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr.zákoníku, ve formě způsobení těžké újmy na zdraví. Tento následek trestní zákoník definuje v ustanovení § 122 odst. 2, ve spojení s ustanovením § 122 odst. 1 tr.zákoníku, tak, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoliv po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného, vyžadující lékařské ošetření. V případě těžké újmy na zdraví je stanoven taxativní výčet typů poškození, z nichž přicházejí v konkrétní situaci v úvahu jen podmínky dle § 122 odst. 2 písm. i) tr.zákoníku, tedy delší dobu trvající porucha zdraví. Dle odvolacího soudu je zřejmé, že k újmě na psychickém zdraví poškozených nepochybně jednáním obžalovaného došlo, ovšem v současné době takové poškození nemělo a nemá charakter vzniklé vážné poruchy jejich zdraví a nelze bezpečně vzít za prokázané, že tento jejich stav se v takovou vážnou, déle trvající poruchu zdraví musí nepochybně vyvinout. Tento závěr má sice vliv na posouzení správnosti použité právní kvalifikace, jenž vedl odvolací soud ke zrušení celého napadeného rozsudku a vypuštění jednoho konkrétního důvodu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění a přiměřené úpravě skutkového popisu i právní věty, ovšem nic nemění na samotném posouzení zásadní společenské škodlivosti jeho jednání, včetně závěrů, že své dcery psychicky, morálně i osobnostně vědomě trvale poškodil, ani na podmínkách jeho trestnosti, z hlediska okolností pro ukládání trestu a samotné trestní sazby, v rámci níž byl obžalovanému trest ukládán. Pokud se jedná o další dílčí námitky obhajoby obžalovaného, lze zcela odmítnout jeho tvrzení, že neprokázáním jeho sexuální deviace – pedofilie by mělo mít zásadní vliv na hodnocení jeho viny. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jež se zabývaly hodnocením psychického stavu obžalovaného i motivu jeho jednání, potvrdily, že obžalovaný byl při páchání trestného jednání plně příčetný. Důvody jeho trestného jednání jsou založeny na jeho osobnostních předpokladech, přístupu k životu jako osoby se simplexně strukturovanou (rozuměj prostou, jednoduchou až primitivní) osobností, s hluboce podprůměrným nadáním na rozhraní slaboduchosti, s dětsky egocentrickou emotivitou, zesílenou pudovou složkou a slabší rozumovou schopností, projevující se v povolnosti k naplňování vlastních potřeb a pudových přání bez snahy je korigovat. Dalším faktorem pak mohla být i absence přiměřené a smysluplné náplně obžalovaného, jako mladého zdravého muže na vrcholu produktivního věku. Jeho životní styl po dlouhá léta nese známky hedonismu, nedostatku disciplíny, egocentrismu s přebytkem energie a potřebou jejího vybití, přičemž dcery se staly nejsnáze dostupným objektem jeho potřeb ve vytvořené situaci jejich plné podřízenosti. Obžalovaný nenavrhl provedení doplnění žádného dokazování před odvolacím soudem. Vrchní soud se pak ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že není jakýchkoli důvodů k zpochybnění závěrů znaleckého posudku vypracovaného na psychický stav obžalovaného i obou nezletilých. Naopak tyto jednotlivé závěry shledal zcela v souladu s dalšími poznatky k osobě obžalovaného, jeho dlouhodobému jednání, vystupování i chování obou jeho dcer a samotným podrobně prokázaným poměrům v rodině obžalovaného. Nelze mít pak žádné pochybnosti o plné věrohodnosti zásadních údajů a popisů, které obě nezletilé poškozené ve svém výslechu uvedly. Je nutno zcela odmítnout tvrzení, že by věrohodnost dcer J. a O. N. měla být zpochybněna jejich dřívějším oznámením obžalovaného pro nepřiměřené tělesné tresty. Z obsahu listinných materiálů k tomuto řízení v roce 2012 (č.l. 238 a násl.) je zřejmé, že poškozená J. N. sama nijak takové řízení neiniciovala, jen se o poměrech v rodině a způsobu svého trestání otcem svěřila třídní učitelce. Obžalovaný jak v tomto řízení, tak i v řízení po zahájení trestního stíhání v této trestní věci potvrdil velmi přísný přístup k výchově dcer, a to formou řady různých zjevně neadekvátních zákazů, příkazů a jiných pořádkových opatření, včetně opakovaného použití násilí vůči dětem. To pak bylo potvrzeno i řadou dalších důkazů. Jediným sporným bodem pak bylo použití koženého pásku s cvoky k bití poškozené. V rámci tohoto řízení bylo konstatováno, že otec má nad dětmi obrovskou moc, rodiče sami připustili, že vůči nezletilým jsou praktikovány tělesné tresty a modřiny na hýždích dětí vysvětlili bitím páskem. Obžalovaný sám potvrdil, že dcery občas od něj dostanou pohlavek, nebo na zadek vařechou nebo páskem, ovšem pásek s cvoky doma nemají. Podezření pro přečin týrání svěřené osoby bylo odloženo, neboť orgány činné v trestním řízení nezjistily, že by jednání obžalovaného dosahovalo vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti a bylo trvalejšího charakteru. V podstatných bodech ovšem zcela zřetelně poškozená J. N. o chování obžalovaného uváděla pravdu, byť intenzitu násilí následně relativizovala. Je nutno také zcela odmítnou verzi, že popisované podrobnosti sexuálních aktů s obžalovaným mohly dcery vyvodit z informací přístupných na internetu. Nehledě na velmi přísně omezený přístup dětí k počítači a internetu, jak jej obžalovaný sám potvrdil, je zcela zřetelné, že jednotlivé podrobné popisy sexuálních chování do dílčích nechutných detailů nezletilé nemohly z jiných poznatků, než přímo z bezprostředního prožití, získat. Nebyl proto shledán žádný důvod k doplnění dokazování, jak se jej obžalovaný v řízení před nalézacím soudem domáhal. Odvolací námitky obžalovaného směřovaly výhradně ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu, nikoli do samotného hmotněprávního posouzení takového jednání. Odvolací soud se v podstatné míře, jak je výše uvedeno, ztotožnil jak se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, tak i, až na uvedenou výjimku, s hmotněprávním posouzením takového jednání, které bylo podrobně odůvodněno nalézacím soudem na str. 16-17 odůvodnění napadeného rozsudku, na což je možno pro stručnost odkázat. Je nutno připomenout, že trestného činu znásilnění dle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku se dopustí pachatel, který násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, donutí jiného k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Podle odst. 2 písm. a) je kvalifikováno jednání pachatele, který se takového jednání dopustí souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a podle odst. 3 písm. a) je pak posuzováno takové jednání, jestliže je spácháno na dítěti mladším patnácti let. Pohlavním stykem se pak rozumí jakýkoliv způsob ukájení pohlavního údu na těle jiné osoby, zahrnující široký rozsah jednání, vyvolaného pohlavním pudem, jehož podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Zahrnuje širokou škálu činností, jak samotnou soulož a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží (orální pohlavní styk – felaci, anální pohlavní styk, apod.). Za zneužití bezbrannosti zákon považuje stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svoji vůli, popř. klást odpor jeho jednání. Pojem je vykládán v širokém smyslu a předpokládá celkovou odevzdanost pachateli bez známek projevů vlastní vůle i v situaci, kdy oběť se nachází ve stavu, kdy sama nevnímá a není schopna jakéhokoliv vlastního úsudku a tedy i možnosti jednání pachatele ovlivnit, např. osoby v bezvědomí, v mdlobách, obluzení alkoholem, apod. Ve stavu bezbrannosti se pak nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni, aby si ve své mysli dokázaly situaci náležitě vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Jedná se také o stavy, kdy oběť je bezbranná, přestože ví, co se s ní děje, ovšem není schopna buď vůbec, nebo účinně se bránit, ač by tak učinit chtěla, např. osoba spoutaná, s fyzickou vadou omezující hybnost. Naopak za bezbrannost se nepovažuje vždy stav poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo. Pro zneužití bezbrannosti je rozhodné, že pachatel dosáhne pohlavního styku s bezbrannou osobou právě proto, že tato osoba je v důsledku své bezbrannosti neschopna čelit aktivitám pachatele. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem pak není pochyb o tom, že obžalovaný se dopustil opakovaného orálního a análního styku a dalších sexuálních praktik s nezletilými dcerami a k ukojení svého sexuálního pudu je také opakovaně hladil na obnažených prsou, přirození, přiměl ke tření pohlavního údu, apod. Takto postupoval jak v brzkém věku nezletilé O. N., kdy s ohledem na svoji duševní vyspělost nebyla schopna ani pochopit takové jednání obžalovaného a v průběhu dalšího páchání sexuálních útoků vůči oběma poškozeným pak tak činil za specifických podmínek, kdy vytvořením velmi přísného řádu v rodině, včetně systému bodování, ukládání velmi přísných trestů i za malicherné nedostatky, v návaznosti na nedostatečné informace obou nezletilých o závažnosti a nepřípustnosti takového chování, při aplikaci své důrazně uplatňované otcovské autority, obě opakovaně přiměl k výše popsaným sexuálním praktikám, jež naplňují podmínky provedení pohlavního styku srovnatelného se souloží. Poškozené k takovému jednání donutil, zneužívajíc jejich bezbrannosti, vyplývající z konkrétně vytvořeného autoritativního jednání vůči nim, a to v situaci, kdy oběma ještě nebylo patnáct let. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak jednání obžalovaného nebylo odvolacím soudem z důvodů výše rozvedených posouzeno tak, že by uvedeným jednáním způsobil poškozeným těžkou újmu na zdraví. Obžalovaný pak v jednočinném souběhu současně naplnil i zákonné znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 3 písm. a), písm. b) tr.zákoníku, a to v úmyslné formě tohoto jednání, neboť ohrozil rozumový, citový i mravní vývoj svých dcer, když je přiměl, tedy svedl k nemravnému způsobu života a současně závažným způsobem porušil své základní rodičovské povinnosti vyplývající z ustanovení § 31 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., účinného do 1.4.2014 a § 858 nového občanského zákoníku, a činil tak ze zavrženíhodné pohnutky pro uspokojení svého sexuálního pudu a pokračoval v páchání takového činu po dobu několik let, tedy po delší dobu. Obou trestných činů se dopustil jako dospělý a zcela příčetný v úmyslu přímém dle § 15 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku. Pokud se jedná o výrok o trestu, odvolací soud se ztotožnil s vyjádřením intervenujícího státního zástupce nalézacím soudem o chybném vyhodnocení reálných možností nápravy obžalovaného a přecenění jeho tvrzené bezúhonnosti. Především je třeba konstatovat, že trestného jednání se měl obžalovaný dopouštět po dobu zhruba sedmi let, přičemž z obsahu jeho vyjádření a samotného přístupu k vině, nelze dovodit jakoukoliv významnou okolnost, z níž by podmínky pro úspěšnou resocializaci obžalovaného mohly pramenit. Ani z obsahu znaleckého posudku z oboru psychologie nelze dovodit žádné zásadně kladné poznatky k osobě obžalovaného, na nichž by možnost úspěšné resocializace mohla být založena. Je také zřejmé, že jeho jednání pramenilo z celkového způsobu života, kdy dlouhodobě nikde nepracoval, opakovaně byl sankčně vyřazen z evidence uchazečů o práci a zjevně si sám intenzivně práci nehledal, ač neměl žádné objektivní důvody, proč rodinu materiálně nezajišťoval, když netrpí žádnou závažnou nemocí a jako muž v produktivním věku a plné síle. Materiální zajištění rodiny nechal jen na manželce a sociálních dávkách. Jeho dlouhodobá nečinnost pak byla i jedním z faktorů, jež se podílely na útocích vůči poškozeným, při vybití své prací nevydané energie. Jestliže obžalovaný svoji trestnou činnost páchal po natolik dlouhou dobu, nelze tomuto přiznat polehčující okolnost ve formě jeho obecné bezúhonnosti, neboť skutečnost, že doposud nebyl odsouzen, vyplynula jen z toho, že si ke své soustavné trestné činnosti vybral oběti, jež se nebyly schopny bránit a iniciovat jeho trestní stíhání. Za takové situace trest, který uložil soud prvního stupně obžalovanému v trestní sazbě od pěti do dvanácti let trestu odnětí svobody dle § 185 odst. 3 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku, jako úhrnný, ve výměře sedmi let, nebylo možno shledat nepřiměřeně přísným, ba právě naopak, z pohledu všech významných skutečností pro posouzení společenské škodlivosti jeho činu a stanovení adekvátního trestu dle § 38 a § 39 tr.zákoníku, se mohl jevit jako nepřiměřeně mírný. V neprospěch obžalovaného ovšem odvolání státního zástupce podáno nebylo. V situaci, kdy odvolací soud z pohledu nově zjištěných skutečností, majících význam na potřebnou změnu právní kvalifikace, dle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr.ř. zrušil napadený rozsudek a nově rozhodl o vině obžalovaného s dílčí úpravou skutkových závěrů a hmotněprávní kvalifikace jednání obžalovaného, rozhodl i o stanovení výměry trestu za oba trestné činy. Neshledal pak uvedenou úpravu výroku o vině za natolik podstatnou, aby vzhledem k dalším skutečnostem významným pro posouzení podmínek uložení trestu, obžalovanému uložil trest mírnější. Pro výkon nově uloženého trestu odnětí svobody v trvání sedmi let pak v souladu s ustanovení § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku odvolací soud obžalovaného zařadil do věznice s ostrahou, neboť byl odsouzen za úmyslný trestný čin k trestu ve výměře převyšující tři léta. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 15. prosince 2014. JUDr. Libor L o s a , v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: E. J.