Marné uplynutí tříleté prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně nebo přiznání nároku na daňový odpočet ve smyslu § 148 daňového řádu (zák. č. 280/2009 Sb.), pro něž dojde k zániku práva státu v daňovém řízení daň vyměřit a vymáhat nebrání tomu, aby bylo jednání pachatele, při splnění dalších podmínek, posouzeno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 tr. zákoníku, neboť podmínky zániku trestní odpovědnosti pro promlčení dle § 34 trestního zákoníku, jsou založeny na odlišných předpokladech. Uplynutí prekluzivní lhůty dle daňového řádu současně nemá vliv na posuzování protiprávnosti a společenské škodlivosti daňového podvodu dle § 12 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku z hledisek vymezených v § 39 tr. zákoníku.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. června 2014 odvolání obžalovaného P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.12.2013, č.j. 49 T 3/2012-1702, a rozhodl t a k t o : Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaného P. K. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.12.2013, č.j. 49 T 3/2012-1702, byl obžalovaný P. K. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku, kterého se měl dopustit tak, že jako podnikatel zapsaný do živnostenského rejstříku, podnikající pod obchodní firmou P. K. - K., s místem podnikání B., nám. M. ...., s místně příslušným Obecním živnostenským úřadem Městského úřadu B., registrovaný u Finančního úřadu v B., jako plátce daně z příjmů fyzických osob, 1. v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, podaném dne 31.3.2005 na Finanční úřad v B., ul. R. ..., B., se záměrem zkrátit vlastní daňovou povinnost, do základu daně daného zdaňovacího období roku 2004 úmyslně nezavedl příjem, který je předmětem daně z příjmů dle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, kdy se jednalo o finanční prostředky poukázané na bankovní účty obchodní společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., IČ: 12334455, se sídlem 4521 PGA BOULEVARD 211, PALM BEACH GARDENS, USA jako úhrada od různých smluvních partnerů za dodané zboží, přičemž obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC. obžalovaný P. K. zastupoval na základě plné moci ze dne 20.9.1999, a jako osoba s dispozičním právem k těmto účtům postupně vybral v době od 20.1.2004 do 21.12.2004 z bankovního účtu č. ... vedeného u GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4-Michle, ul. Vyskočilova 142/1a na majitele obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., celkem částku ve výši 76.870 USD, v době od 28.1.2004 do 19.11.2004 z bankovního účtu č. ... vedeného u GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4-Michle, ul. Vyskočilova 142/1a na majitele obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., celkem částku ve výši 4.700 EUR, v době od 7.1.2004 do 27.12.2004 z bankovního účtu č. ... vedeného u GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4-Michle, ul. Vyskočilova 142/1a, na majitele obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., celkem částku ve výši 2.673.957,- Kč, v přepočtu na českou měnu celkem 4.751.256,- Kč, čímž zkrátil daň z příjmů fyzických osob za toto zdaňovací období o částku 1.480.756,- Kč, 2. v přiznáni k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005, podaném dne 31.3.2006 na Finanční úřad v B., ul. R. ..., B., se záměrem zkrátit vlastní daňovou povinnost, do základu daně daného zdaňovacího období roku 2005 úmyslně nezavedl příjem, který je předmětem daně z příjmů dle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, kdy se jednalo o finanční prostředky poukázané na bankovní účty obchodní společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., IČ: 12334455, se sídlem 4521 PGA BOULEVARD 211, PALM BEACH GARDENS, USA jako úhrada od různých smluvních partnerů za dodané zboží, přičemž obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC. obžalovaný P. K. zastupoval na základě plné moci ze dne 20.9.1999, a jako osoba s dispozičním právem k těmto účtům postupně vybral v době od 4.2.2005 do 30.11.2005 z bankovního účtu č. ... vedeného u GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4-Michle, ul. Vyskočilova 142/1a, na majitele obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., celkem částku ve výši 22.800 USD, v době od 25.1.2005 do 21.12.2005 z bankovního účtu č. ... vedeného u GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4-Michle, ul. Vyskočilova 142/1a, na majitele obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., celkem částku ve výši 67.350 EUR, v době od 4.1.2005 do 23.12.2005 z bankovního účtu č. ... vedeného u GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4-Michle, ul. Vyskočilova 142/1a, na majitele obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., celkem částku ve výši 3.590.141,- Kč, v přepočtu na českou měnu celkem 6.130.227,- Kč, čímž zkrátil daň z příjmů fyzických osob za toto zdaňovací období o částku 1.922.100,- Kč, 3. v přiznáni k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006, podaném dne 2.7.2007 na Finanční úřad v B., ul. R. ..., B., se záměrem zkrátit vlastní daňovou povinnost, do základu daně daného zdaňovacího období roku 2006 úmyslně nezavedl příjem, který je předmětem daně z příjmů dle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, kdy se jednalo o finanční prostředky poukázané na bankovní účty obchodní společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., IČ: 12334455, se sídlem 4521 PGA BOULEVARD 211, PALM BEACH GARDENS, USA jako úhrada od různých smluvních partnerů za dodané zboží, přičemž obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC. obžalovaný P. K. zastupoval na základě plné moci ze dne 20.9.1999, a jako osoba s dispozičním právem k těmto účtům postupně vybral dne 20.7.2006 z bankovního účtu č. ... vedeného u GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4-Michle, ul. Vyskočilova 142/1a, na majitele obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., částku ve výši 300 USD, v době od 1.1.2006 do 2.11.2006 z bankovního účtu č. ... vedeného u GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4-Michle, ul. Vyskočilova 142/1a, na majitele obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., celkem částku ve výši 22.600 EUR, v době od 3.1.2006 do 20.12.2006 z bankovního účtu č. ... vedeného u GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4-Michle, ul. Vyskočilova 142/1a, na majitele obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., celkem částku ve výši 2.627.972,- Kč, v přepočtu na českou měnu celkem 3.276.126,- Kč, čímž zkrátil daň z příjmů fyzických osob za toto zdaňovací období o částku 1.048.352,- Kč, 4. v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, podaném dne 30.6.2008 na Finanční úřad v B., ul. R. ..., B., se záměrem zkrátit vlastní daňovou povinnost, do základu daně daného zdaňovacího období roku 2007 úmyslně nezavedl příjem, který je předmětem daně z příjmů dle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, kdy se jednalo o finanční prostředky poukázané na bankovní účty obchodní společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., IČ: 12334455, se sídlem 4521 PGA BOULEVARD 211, PALM BEACH GARDENS, USA jako úhrada od různých smluvních partnerů za dodané zboží, přičemž obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC. obžalovaný P. K. zastupoval na základě plné moci ze dne 20.9.1999, a jako osoba s dispozičním právem k těmto účtům postupně vybral dne 15.8.2007 z bankovního účtu č. ... vedeného u GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4-Michle, ul. Vyskočilova 142/1a, na majitele obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., částku ve výši 3.500 USD, v době od 25.1.2007 do 29.8.2007 z bankovního účtu č. ... vedeného u GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4-Michle, ul. Vyskočilova 142/1a, na majitele obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., celkem částku ve výši 28.100 EUR, v době od 7.2.2007 do 8.11.2007 z bankovního účtu č. ... vedeného u GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4-Michle, ul. Vyskočilova 142/1a, na majitele obchodní společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., celkem částku ve výši 3.420.000,- Kč, v přepočtu na českou měnu celkem 4.282.297,- Kč, čímž zkrátil daň z příjmů fyzických osob za toto zdaňovací období o částku 1.370.336,- Kč, přičemž jednáním pod body 1) - 4) obžalovaný P. K. zkrátil daň v celkové výši 5.821.544,- Kč. Za to byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr.zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku byl dále obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání jako fyzické osoby dle živnostenského zákona v živnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 na dobu 3 (tří) let. Proti tomuto rozsudku si ve lhůtě, vymezené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř., podal odvolání obžalovaný P. K. V opravném prostředku jmenovaného, který byl zaměřen jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu, bylo nalézacímu soudu vytýkáno, že postupoval nesprávně, pokud posoudil vinu obžalovaného podle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku, ačkoliv pro takové rozhodnutí neměl dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Obžalovaný konstatuje, že přesvědčivými důkazy podpořil svá tvrzení, že část finančních prostředků, které vybral z účtu obchodní společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., a to ve výši 12.300.000,- Kč, byla ihned předána zástupcům této společnosti prostřednictvím různých zprostředkovatelů. K podpoře svého tvrzení obžalovaný předložil potvrzení ze dne 29.12.2008, podepsané jednatelem společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., D. V., ve kterém je osvědčeno, že konečným příjemcem uvedené finanční hotovosti nebyl obžalovaný, ale naopak společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC. V případě, že obžalovaný nebyl příjemcem předmětné finanční hotovosti, pak tato hotovost nemohla být předmětem daně z příjmu a podléhat tak dani z příjmu fyzických osob. Pokud se týká půjček, které měl obžalovaný obdržet od společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC.,tyto půjčky byly obžalovanému skutečně poskytnuty, a to na základě ústní smlouvy o půjčce. Na podporu svého tvrzení pak obžalovaný opět předložil potvrzení společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., podepsané D. V., podle kterého jím vedená společnost skutečně poskytla obžalovanému od roku 2004 do roku 2007 půjčku v hotovosti, a to ve výši 2.130.000,- Kč. Jak je patrno z obsahu spisu a z vyjádření obžalovaného, splatnost výše uvedených půjček sice skončila koncem roku 2012, ale v současnosti obžalovaný vede prostřednictvím zástupce společnosti PFC jednání o odložení splatnosti půjček na jiný pozdější termín, neboť je v současné době bez větších finančních prostředků a není schopen tyto půjčky splatit. Nalézacímu soudu v této souvislosti obžalovaný vytkl, že neprovedl všechny obhajobou navržené důkazy, a to především důkaz výslechem D. V. Nesprávný je dle odvolatele rovněž výrok nalézacího soudu, že obžalovaný měl způsobit celkovou škodu za období od roku 2004 do roku 2007 ve výši 5.821.544,- Kč. Nalézací soud ve shodě s podanou obžalobou do takto ustálené výše škody započítává i fiktivní škodu, která dle jeho názoru měla vzniknout tím, že v řádném daňovém přiznání z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 odvolatel neuvedl jako svůj příjem částku ve výši 4.751.256,- Kč, čímž zkrátil daň z příjmu fyzických osob za toto zdaňovací období o částku 1.480.756,- Kč. Obžalovaný se nedomnívá, že by do vzniklé škody měla být rovněž započítána i škoda, která vůbec nevznikla. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 1611/07. Případný daňový nedoplatek za rok 2004 nebyl vyčíslen, a daňové řízení bylo ukončeno bez vyčíslení výše daňové povinnosti. Pokud za této situace nalézací soud přičítá ke způsobené škodě i výši neodvedené daně z příjmu za rok 2004 ve výši 1.480.756,- Kč, nemá k takovému postupu žádný relevantní podklad. S ohledem na skutečnost, že obžalovaný popírá jakékoliv zaviněné jednání, popírá, že by se dopustil skutků, uvedených v obžalobě, je nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 5 roků a 6 měsíců trestem nepřiměřeně přísným, a to i ve vztahu k trestu zákazu činnosti. V petitu opravného prostředku obžalovaného je pak navrhováno, aby s ohledem na skutečnost, že soudem prvního stupně nebyly provedeny důkazy navržené obžalovaným, které jsou podstatné pro nestranné posouzení důkazního prostředí, odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolacímu soudu bylo před konáním veřejného zasedání o odvolání obžalovaného doručeno písemné vyjádření státního zástupce k podanému odvolání. V tomto vyjádření je státním zástupcem konstatováno, že skutková zjištění nalézacího soudu je nutno považovat za nejasná a neúplná. Z výpovědí svědků S. a D. vyplynulo, že společnost PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC. nakupovala zboží a dále ho prostřednictvím svobodného celního skladu prodávala ruské společnosti KOMUS, což obžalovaný pro obě společnosti zajišťoval. Přijaté platby za zboží tedy zřejmě náležely společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC. Z napadeného rozsudku přitom nevyplývá, proč byly prostředky z těchto plateb považovány za příjem obžalovaného ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., tedy příjem ze živnosti jako předmět daně. Zřejmě se má za to, že šlo o odměnu, či provizi obžalovaného za činnost pro výše uvedenou společnost. Takový závěr se ale jeví jako důkazně nepodložený a v napadeném rozsudku se to ani netvrdí. Nalézací soud uvádí na straně 43 svého rozsudku, že obžalovaný zkrátil daň tím, že na základě plné moci vybral z účtu společnosti PFC určité částky, tyto užil ke své potřebě a nezavedl je jako příjem do daňového přiznání. Výběr nebo užití peněz pro vlastní potřebu však bez dalšího neodůvodňuje povinnost přiznat je jako vlastní zdanitelný příjem. Soudem prvního stupně použitá formulace naznačuje, že obžalovaný použil peníze pro sebe bez právního důvodu, tedy, že je zpronevěřil. Dle státního zástupce by proto mělo být dokazování doplněno o informace od zástupců společnosti KOMUS s použitím prostředků mezinárodní justiční spolupráce, neboť z výpovědi obžalovaného, jakož i svědků S. a D. lze usuzovat na to, že v pozadí obchodních aktivit společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC. stála právě uvedená ruská společnost, která měla zájem na snížení ceny odebíraného zboží. V písemném vyjádření k opravnému prostředku obžalovaného se státní zástupce rovněž vyjádřil k námitce, že do vzniklé škody by neměla být započítána daň zkrácená ve zdaňovacím období roku 2004. Dle názoru státního zástupce uplynutí lhůty pro vyměření daně při správě daní nemůže mít vliv na předem vzniklou trestní odpovědnost za zkrácení daně, neboť zánik práva státu na vyměření daně se nijak nedotýká existence předtím vzniklé škody, která spočívá v nerozšíření příjmu státu z příslušné daně. Z výše uvedených důvodů je pak státním zástupcem v jeho písemném vyjádření navrhováno, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Vrchní soud v Olomouci jakožto soud odvolací konstatuje, že opravný prostředek byl podán osobou k jeho podání oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), a to ve lhůtě, specifikované v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání obsahu podaného opravného prostředku je možno konstatovat, že splňuje veškeré náležitosti obsahu odvolání, vyžadovaného ustanovením § 249 odst. 1 tr.ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Odvolací soud z podnětu opravného prostředku přezkoumal, podle hledisek, která jsou specifikována v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř., zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel odvolací soud pouze tehdy, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. S ohledem na to, co již bylo konstatováno výše stran obsahu opravného prostředku, který byl zaměřen do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 254 odst. 3 tr.ř., fakticky nikterak omezena. Podle výše citovaného ustanovení trestního řádu, pokud je podáno odvolání proti výroku o vině, musí odvolací soud přezkoumat v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání obsahu napadeného rozsudku, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, odvolací soud konstatuje, že nebyly zjištěny podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo a které by byly důvodem pro postup podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V rámci své přezkumné povinnosti odvolací soud nezjistil ani žádné další vady, které by odůvodňovaly postup podle § 258 odst. 1 písm. b) až písm. f) tr.ř. Skutkový stav Skutková zjištění učiněná nalézacím soudem má odvolací soud za správná, vzešlá z dokazování provedeného v souladu s trestním řádem a mající oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Nalézací soud dostál svým povinnostem a provedl dokazování v potřebném rozsahu, které plně odpovídá požadavkům, které jsou zakotveny v ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. Odvolací soud se neztotožnil s návrhem obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědka D. V., ani s návrhem státního zástupce na doplnění dokazování o informace od zástupců ruské společnosti KOMUS, a to z následujících důvodů. Pokud se týká požadavku obhajoby na provedení důkazu výslechem D. V. v procesním postavení svědka, poukazuje odvolací soud na relace Interpolu stran pátrání po osobě jmenovaného a možnosti jeho ztotožnění, které tvoří obsah předmětného trestního spisu (č.l. 546, 554). Při úvahách o možném doplnění dokazování výslechem tohoto svědka byla odvolacím soudem rovněž zvažována důkazní hodnota jím podepsaného prohlášení o výši finančních částek, které měl obžalovaný předávat zástupcům společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC. a výši půjčky, kterou měl obžalovaný od této společnosti obdržet, a to v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Přitom odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k výsledkům dokazování obě uvedená potvrzení nemohou sloužit jako věrohodný podklad pro ustálení skutkového stavu. Důvody, které odvolací soud k danému závěru vedly, budou podrobněji rozvedeny v příslušné pasáži odůvodnění tohoto rozhodnutí, která se bude zabývat otázkou hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně. V této souvislosti je nutno soudu prvního stupně pouze vytknout, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s důkazním návrhem obhajoby na výslech svědka D. V. a neuvedl také žádné konkrétní důvody, pro které považuje jeho výslech za nadbytečný. Odvolací soud považuje za nutné nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku uvést některé skutečnosti. Obžalovaný v rámci daňového šetření, které bylo prováděno pracovníky Finančního úřadu v B. opakovaně měnil svoje tvrzení ohledně účelu, ke kterému měly být určeny finanční prostředky, které vybíral z bankovních účtů společnosti PRAHA FINANCIL CONSULTING, ke kterým měl dispoziční právo a které také sám zřídil. Nejdříve obžalovaný tvrdil pracovníku finančního úřadu, že finanční prostředky, vybrané z bankovních účtů, představují bezúročnou půjčku, určenou pro rozvoj jeho podnikání, která byla také zanesena do jeho účetnictví. Stran těchto údajných půjček obžalovaný nejdříve tvrdil, že je schopen doložit jejich existenci předložením jejich písemných verzí, avšak v okamžiku poté, kdy byl opakovaně požádán o předložení těchto písemných verzí smluv o půjčce, začal obžalovaný tvrdit, že žádné smlouvy v písemné podobě neexistují a že byly uzavírány pouze ústně. I když obžalovaný z počátku tvrdil, že peníze, které vybral z bankovních účtů společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING představují bezúročnou půjčku, poté, co byl konfrontován s tím, že výše finančních částek vybraných z bankovních účtů neodpovídá výši finančních prostředků, které byly vloženy na účet firmy P. K. – K., obžalovaný reagoval na nastalou situaci tvrzením, že rozdíl představují finanční částky, které měl předávat zástupcům ruské společnosti KOMUS, i když se ve svých dřívějších vyjádřeních o této skutečnosti nikdy nezmínil. Jak v případě údajných půjček, tak i v případě předávání finančních prostředků zástupcům ruské společnosti KOMUS obžalovaný odmítl, a to ve správním řízení, identifikovat osoby, se kterými měl tyto smlouvy sjednávat nebo kterým měl finanční prostředky, vybrané z bankovních účtů společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING, předávat. Na uvedené skutkové verzi setrval obžalovaný i v trestním řízení, ale vzhledem ke skutečnostem, na které bylo poukázáno výše, nepovažoval ji odvolací soud za věrohodnou. Skutková verze, uplatněná obžalovaným však vzbuzuje vážné pochybnosti o své věrohodnosti i z dalších důvodů. Odvolací soud si nedovede představit situaci, v níž by mělo dojít k poskytnutí půjček v takové výši, o jaké hovořil obžalovaný, aniž by byly příslušné smlouvy uzavřeny v písemné podobě, bez stanovení lhůty splatnosti a bez zajištění závazků, nebo že by mělo postupně docházet k předávání finančních částek až do výše 17.927.986,- Kč třetím osobám, aniž by bylo jejich předávání v jednotlivých případech doloženo příslušnými doklady o jejich převzetí. Výsledky provedeného dokazování rovněž prokazují, že obžalovaný vybral postupně z bankovních účtů firmy PRAHA FINANCIAL CONSULTING, které zřídil a ke kterým měl dispoziční právo v letech 2004-2007, částku v přepočtu 18.439.906,- Kč. Pokud by se mělo jednat o finanční prostředky, které by náležely jinému subjektu odlišnému od osoby obžalovaného, jak je to naznačováno v písemném vyjádření státního zástupce, které bylo zasláno Vrchnímu soudu v Olomouci, znamenalo by to, že takový subjekt by nejevil vůbec žádný zájem o to, mít přehled o skutečném stavu vlastních finančních prostředků na bankovních účtech a finančních tocích, ke kterým na těchto účtech dochází, což se jeví odvolacímu soudu jako výrazně nepravděpodobné. Obžalovaný se sice v hlavním líčení zmínil o údajném jednání stran splácení dluhu, který má vůči společnosti Komus, s právním zástupcem uvedené společnosti (v úvodních fázích hlavního líčení naopak obžalovaný popřel splácení dluhu a jakákoliv jednání o jeho splácení), aniž by však své vyjádření blíže konkretizoval. Pouze obecně konstatoval, že tato jednání proběhla ústně, bez toho, aby byl o nich pořízen písemný záznam nebo byla přijata opatření směřující k zahájení splácení dluhu. Pokud by byla verze obžalovaného o jednáních s právním zástupcem firmy KOMUS pravdivá, dalo by se důvodně očekávat, že vzhledem k celkové výši dlužné částky bude postupováno ze strany věřitele mnohem důrazněji a že by výsledkem takových jednání, již musely být konkrétní kroky, vedoucí ke splacení pohledávky, např. stanovení harmonogramu splátek, dodatečného zajištění pohledávky apod. Vzhledem k tomu, že z výpovědi obžalovaného nic takového nevyplývá, považuje odvolací soud jeho tvrzení za účelová. Z výše uvedených důvodů nemá odvolací soud žádných pochybností o tom, zda finanční prostředky vybírané obžalovaným z jím zřízených bankovních účtů, ke kterým měl dispoziční právo, byly jeho příjmem, a to zvláště za situace, kdy jeho obhajoba stran údajných půjček a předávání finančních prostředků zástupcům společnosti Komus byla provedenými důkazy zpochybněna a zároveň neexistuje žádná relevantní skutečnost, která by mohla odůvodnit podezření, že finanční prostředky vybírané obžalovaným z bankovních účtů jsou příjmy, které získal trestnou činností. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem se proto odvolací soud neztotožnil s návrhy obhajoby ani státního zástupce na doplnění dokazování a tyto návrhy zamítl. Provedené důkazy pak byly nalézacím soudem hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. Přitom bylo z jeho strany dbáno na to, aby byly hodnoceny jak důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného, tak v jeho neprospěch. V žádném případě tak nebylo shledáno, že by nalézací soud při hodnocení důkazů postupoval selektivně, a že by jeho hodnocení bylo projevem libovůle. Pokud bylo nalézacímu soudu vytýkáno nesprávné hodnocení provedených důkazů, považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že hodnocení důkazů je výsostným právem nalézacího soudu a s ohledem na současnou právní úpravu může odvolací soud do hodnotícího procesu nalézacího soudu zasahovat pouze v omezených případech, a to tehdy, pokud by nalézací soud hodnotil důkazy, které nebyly provedeny v rámci hlavního líčení, nebo pokud by nehodnotil provedené důkazy, eventuálně, pokud by hodnocení provedených důkazů bylo v diametrálním rozporu s pravidly formální logiky. Vzhledem k tomu, že žádná z výše uvedených eventualit nenastala, nebylo nutno, aby odvolací soud do hodnotícího procesu nalézacího soudu jakýmkoliv způsobem zasahoval (§ 263 odst. 7 věta poslední tr.ř.). Skutková zjištění, učiněná nalézacím soudem, tedy považuje odvolací soud za úplná a nelze jim vytýkat jakékoli nedostatky. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud popsal skutečnosti, ze kterých vycházel při ustálení skutkového stavu, a uvedl, jak tyto skutečnosti hodnotil. Stejně tak rozvedl, ze kterých skutečností naopak nevycházel a z jakých důvodů. Lze tedy konstatovat, že odůvodnění napadeného rozsudku, s výjimkou již dříve zmíněného nevypořádání se s důkazním návrhem obhajoby na provedení výslechu D. V., splňuje veškeré formální náležitosti, jak jsou specifikovány v ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Nalézacímu soudu nelze v tomto směru nic podstatného vytknout. Jelikož se odvolací soud s argumentací soudu prvního stupně stran ustálení skutkového stavu plně ztotožnil, je možno v dalším plně odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vedle skutečností, které vedly odvolací soud k zamítnutí návrhů procesních stran na doplnění dokazování a které současně zpochybňují skutkovou verzi obžalovaného, jimž byla věnována pozornost v té pasáži odůvodnění tohoto rozhodnutí, kde se odvolací soud vypořádal s důkazními návrhy procesních stran, považuje tento soud za nutné poukázat i na další skutečnosti, které výrazně zpochybňují pravdivost skutkové verze obžalovaného. Velmi výrazné pochybnosti vzbuzují písemné dokumenty, vystavené společností PRAHA FINANCIAL CONSULTING, podepsané jejich jednatelem D. V., které mají potvrzovat výši finančních prostředků, které měl obžalovaný údajně předat jejím zástupcům, stejně jako potvrzení od stejné společnosti o celkové výši finančních částek, které měly být obžalovanému údajně poskytnuty ve formě bezúročné půjčky. Vedle toho, že písemná potvrzení nejsou datována, neuvádí žádné konkrétní údaje ohledně specifikace jednotlivých půjček a předávání finančních prostředků, považuje odvolací soud za nutné poukázat i na další skutečnosti, které výrazně oslabují důkazní hodnotu zmiňovaných důkazních prostředků. V písemném dokumentu, vystaveném společností PRAHA FINANCIAL CONSULTING, je uvedeno, že obžalovanému měla být poskytnuta bezúročná půjčka ve výši 2.300.000,- Kč. Přitom výsledky dokazování bylo zcela jednoznačně prokázáno, že obžalovaný vybral z účtu společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING finanční částku v celkové výši v přepočtu 18.439.906,- Kč. Z uvedené finanční sumy měl pak obžalovaný podle potvrzení, vystaveného uvedenou společností, předat jejich zástupcům finanční částku v přepočtu celkem ve výši 17.927.986,- Kč. Rozdíl mezi celkově vybranou finanční částkou a finančními částkami, které měly být údajně předány zástupcům společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING, tak činí v přepočtu 511.920,- Kč. Je pak tedy otázkou, odkud byly získány finanční prostředky, ze kterých měly být údajně poskytnuty obžalovanému půjčky, které měly dosáhnout dle potvrzení společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING celkové výše 2.300.000,- Kč. Jak již bylo konstatováno výše, měla být obžalovanému poskytnuta bezúročná půjčka ve výši 2.300.000,- Kč, kterou měl obžalovaný dle svých tvrzení použít na rozvoj svého podnikání, přitom však součet všech finančních prostředků, které obžalovaný vložil na svůj individuální účet podnikatele (účet č. 491) činí, včetně dotace pokladny, za uvedené období 1.968.729,- Kč. Na uvedený účet obžalovaného byla tedy uložena menší finanční částka, než činila výše půjčky. Podle původní verze obžalovaného měly být tyto půjčky zaneseny v jeho účetnictví, což však bylo vyvráceno závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, vypracovaného znalkyní Ing. Dagmar Beránkovou. Navíc, pokud se porovnají data výběrů z účtů společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING a jejich výše s daty vkladů a jejich výši na individuálním účtu podnikatele obžalovaného, je možno zjistit, že tyto nekorespondují, a to ani co do data, ani co do výše (vklady na účet č. 491 jsou v podstatně menší výměře, než představují výběry z bankovních účtů společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING). Pro postoj obžalovaného, jak vyplývá z výše uvedených skutečností, je charakteristické, že jak ve správním řízení, které probíhalo před Finančním úřadem v B., tak i v trestním řízení, vždy poté, co byla zpochybněna jeho předchozí skutková verze výsledky provedeného dokazování, reagoval na vzniklou situaci tím, že předložil zcela novou skutkovou verzi, kterou opíral o skutečnosti, které před tím nikdy ve svých výpovědích nezmiňoval. Uvedený závěr potvrzuje i způsob, jakým obžalovaný reagoval na skutečnosti, týkající se nesrovnalostí mezi výší finanční částky v USD, uvedené v dokumentu, podepsaném jednatelem společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING D. V. a skutečnou výši finanční částky v USD, která byla obžalovaným reálně vybrána z dolarového účtu společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING. I když se obžalovaný ve svých dřívějších výpovědích nikdy nezmiňoval o tom, že by z bankovních účtů společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING vybral jiné finanční prostředky než ty, které měly být předány zástupcům společnosti KOMUS, nebo ze kterých mu měla být poskytnuta bezúročná půjčka, v reakci na výše uvedené nesrovnalosti předložil soudu opis uznání závazku ze dne 24.6.2004, ve kterém společnost KARTON, a.s., Moravský Beroun, zastoupená M. S., uznává pohledávku ve prospěch společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING ve výši 312.059,60 USD. K tomu obžalovaný uvedl, že se má jednat o půjčku, kterou rovněž poskytl z finančních prostředků, které vybral z bankovního účtu společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULING. M. S. sice nemohl být vyslechnut jako svědek, neboť již zemřel, ale jak z výpovědi jeho manželky M. S., tak i svědkyně H. N. vyplývá, že od roku 1999 nebyl M. S. jednatelem společnosti KARTON, a.s. Moravský Beroun, ani v této společnosti nepůsobil. M. S. v procesním postavení svědkyně, sice k podpisu na inkriminovaném prohlášení, kterým měl být uznán závazek KARTONU, a.s., Moravský Beroun, ve prospěch společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING uvedla, že se jedná o podpis jejího manžela, ale současně konstatovala, že po ní, ani po jejím manželovi, před tím než zemřel, nikdo nikdy takovouto finanční částku nevymáhal a ani její manžel se jí o uznání takového finančního závazku nikdy nezmínil. Toto tvrzení pak koresponduje i s výpovědí svědkyně H. N., která byla v roce 2004, kdy mělo být uznávací prohlášení M. S. podepsáno, jednatelkou společnosti KARTON, a.s. Z pohledu obhajoby obžalovaného je pro odvolací soud poněkud zarážející, že i když měl obžalovaný údajně půjčit společnosti KARTON, a.s., Moravský Beroun více jak 310 tis. USD, pocházejících z účtu společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING a věděl o existenci této pohledávky, nepřihlásil ji do konkursu, který byl na firmu KARTON, a.s., Moravský Beroun vyhlášen dne 16.10.2006 (č.l. 1648). Přitom pro verzi, že obžalovaný věděl o vyhlášení konkursu mimo jiné svědčí i to, že svoji vlastní pohledávku ve výši 2 mil. Kč, kterou měl za firmou KARTON, a.s., Moravský Beroun dne 5.1.2007, do konkursu přihlásit (č.l. 1661). Když pak byl obžalovaný na důvody svého postupu dotázán nalézacím soudem, nelogicky tvrdil, že svoji vlastní pohledávku do konkursu v žádném případě nepřihlásil a údajně vůbec neví, že je se svojí pohledávkou do konkursu přihlášen (č.l. 1656). I v tomto případě se tvrzení obžalovaného jeví jako ryze účelové, které bylo pouhou reakcí na vývoj důkazní situace. Pochybnosti stran pravdivosti údajů nacházející se v písemném potvrzení společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING posiluje výpověď svědkyně Ing. J. P., pracovnice Finančního úřadu v B., která ve svých výpovědích potvrdila, že v rámci daňového šetření v případě obžalovaného P. K. došlo při přepočtu finančních částek vedených v amerických dolarech, které byly vybrány obžalovaným z jím zřízeného dolarového účtu společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING k početní chybě, v jejímž důsledku byla finanční částka vedená v dolarech snížena celkem o 7.000,- Kč. Poté, co byl obžalovaný seznámen pracovníky finančního úřadu s takto nesprávně vypočtenou částkou a požádán o vysvětlení, předložil následně potvrzení společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING podepsané jednatelem této společnosti o výši finančních prostředků, které měly být obžalovaným předány zástupcům výše uvedené společnosti, v němž byla uvedena finanční částka v amerických dolarech, a to přesně v té výši, v jaké byla nesprávně vypočtena pracovníky finančního úřadu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti neměl odvolací soud žádných pochybností stran správnosti skutkových závěrů, které učinil na základě provedeného dokazování soud prvního stupně. Jelikož se odvolací soud se stanoviskem soudu prvního stupně ztotožnil, je možno v podrobnostech odkázat na příslušnou hodnotící pasáž odůvodnění napadeného rozsudku. Právní kvalifikace Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obžalovaného, pak podle názoru odvolacího soudu krajský soud nepochybil, pokud jeho jednání posoudil jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku. Úvahy nalézacího soudu ohledně právní kvalifikace se nachází na straně 42 až 43 odůvodnění napadeného rozsudku. V této pasáži se krajský soud náležitým způsobem vypořádal s jednotlivými znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu a uvedl zde skutečnosti, ze kterých při ustálení svých právních závěrů vycházel. Krajský soud dospěl rovněž ke správnému závěru o nutnosti aplikovat na daný případ rovněž i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 3 tr.zákona (spáchání trestného činu ve velkém rozsahu). K výše uvedenému považuje odvolací soud za nutné ještě dodat, že pokud jde o zákonný znak základní skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.zákoníku „větší rozsah“, nelze pro jeho aplikaci přímo použít výkladové pravidlo, zakotvené v ustanovení § 138 odst. 1 tr.zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiné hledisko než finanční nemá v tomto případě žádný význam, je třeba uvedený pojem vykládat tak, že se musí jednat o zkrácení daně minimálně ve výši 50 tisíc Kč. Výše zkrácení konkrétní daně, v daném případě daně z příjmu fyzických osob, představuje rozdíl mezi daní, kterou má povinná osoba podle příslušných daňových předpisů zaplatit a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestnému jednání vyměřena, popřípadě, jak tomu bylo v konkrétně projednávaném případě, nebyla vůbec vyměřena. Vzhledem k tomu, že v případě obžalovaného P. K. nebyl zdanitelný příjem v jím podaném daňovém přiznání vůbec uveden, výše zkrácení této daně se rovná celé výši povinné platby, která měla být přiznáním vyměřena a posléze zaplacena. Pod zákonný znak základní skutkové podstaty „zkrácení daně“ je pak nutno vždy podřadit jakékoliv jednání pachatele, jehož důsledkem je to, že v rozporu se zákonem, jako v projednávaném případě, k vyměření daně vůbec nedojde. Pod zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240 odst. 3 tr.zákoníku) „velký rozsah“ je nutno zahrnout ty případy, kdy s odkazem na výkladové pravidlo, obsažené v ustanovení § 138 odst. 1 tr.zákoníku zkrácení daně dosahuje minimálně 5 mil. Kč. Vzhledem k tomu, že ke krácení daně došlo ve více zdaňovacích obdobích, která na sebe bezprostředně navazovala a současně byly splněny veškeré zákonné podmínky, vymezené v ustanovení § 116 tr.zákoníku, který obsahuje legální definici pojmu „pokračování v trestném činu“, postupoval krajský soud zcela v souladu se zákonem, pokud posoudil jednání obžalovaného jako pokračování v trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V takovémto případě krajský soud zcela oprávněně rozsah zkrácení daně za všechna zdaňovací období sčítal a výše takto stanoveného rozsahu zkrácení daně, která překročila hranici 5 mil. Kč, představuje okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle ustanovení § 240 odst. 3 tr.zákoníku. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že je daň zkracována. Na takový úmysl bylo možno v daném případě usuzovat z celého jednání obžalovaného tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku. Jeho úmyslné zavinění dokládá především ta skutečnost, že výběry z bankovního účtu společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., které prováděl obžalovaný sám nebo z jeho pověření svědkyně D. V., která vybrané finanční prostředky následně odevzdávala obžalovanému, nezahrnul do daňového přiznání, které podával Finančnímu úřadu v B. Jelikož měl obžalovaný vzhledem ke skutečnostem, které byly popsány v předchozí větě, přehled o výši finančních prostředků (jejich celková výše přesáhla hranici 18 mil. Kč), které byly vybrány z bankovního účtu společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., musel být minimálně srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání může dojít ke zkrácení daně z příjmu fyzických osob ve výši, přesahující částku 5 mil. Kč. Odvolací soud se neztotožnil se stanoviskem obhajoby, že do vzniklé škody nemělo být započítáno zkrácení daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, s ohledem k uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Svůj názor obhajoba zdůvodnila tím, že prekluzivní lhůta pro vyměření daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, která počíná koncem příslušného zdaňovacího období, již uplynula, a proto nemůže být toto období zahrnuto do skutkového stavu, protože vzhledem k uplynutí prekluzivní lhůty došlo k zániku práva státu na vyměření příslušné daně správcem daně. Z uvedeného důvodu nelze již daň vymáhat, a proto je nutno podle názoru obhajoby případné zkrácení daně považovat toliko za „fiktivní škodu“. Obhajoba opírala svoji argumentaci o nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2.12.2008. V citovaném nálezu se Ústavní soud zabývá problematikou dopadu uplynutí prekluzivní lhůty stanovené normami správního práva pro vyměření daňové povinnosti příslušného daňového subjektu na právo státu zastoupeného správcem daně předmětnou daň vyměřit a vymáhat. Z písemného odůvodnění citovaného ústavního nálezu však nevyplývá, že by jeho závěry měly mít dopad na trestní řízení a případně na trestní odpovědnost pachatelů daňových trestných činů. Uplynutí prekluzivní lhůty určené pro vyměření daně a zánik práva státu na její vyměření a vymáhání nemůže ničeho změnit na faktu, že se stal skutek, který má znaky konkrétního trestného činu. Pokud se takový skutek stal, je vždy nutno jej posoudit podle trestněprávních norem. Výjimkou by mohlo být uplynutí promlčecí lhůty trestného činu stanovené v ustanovení § 34 odst. 1 tr. zákoníku, což však není tento případ (viz ustanovení § 34 odst. 1 písm. b/ tr.zákoníku). Podle názoru odvolacího soudu však není možné vázat otázku existence trestní odpovědnosti na případný zánik práva na vymáhání náhrady škody způsobené trestným činem nebo jiné újmy způsobené na společenských vztazích chráněných trestním zákoníkem, jako je např. zkrácená daň, podle norem občanského nebo správního práva. Případný zánik tohoto práva může mít v případě trestního stíhání dopad pouze na adhezní řízení, ve kterém se řeší otázka náhrady škody, která byla způsobena trestným činem. Trest Odvolací soud rovněž shledal zákonným i výrok o trestu v napadeném rozsudku, neboť nalézací soud přihlédl při svých úvahách o trestu ke všem kritériím, která jsou zakotvena v § 39 odst. 1 tr.zákoníku, jakož i ke všem skutečnostem, které mají vliv na posouzení závažnosti spáchaného protiprávního jednání. Soud prvního stupně se v rámci svých úvah o trestu, které jsou podrobněji rozvedeny na straně 43 odůvodnění napadeného rozsudku, zabýval osobou obžalovaného, jakož i všemi přitěžujícími a polehčujícími okolnostmi, na které v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal, když z jeho strany spatřoval výraznější polehčující okolnost především v tom, že obžalovaný před spácháním skutku vedl řádný život (§ 41 písm. o/ tr.zákoníku), a naopak přitěžující okolnost v tom, že obžalovaný páchal trestnou činnost po delší dobu (§ 42 písm. m/ tr.zákoníku). Trest odnětí svobody uložený obžalovanému považuje odvolací soud jednak za zákonný, neboť byl uložen v rámci zákonné trestní sazby, stanovené pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 tr.zákoníku a stejně tak za zcela přiměřený povaze a společenské škodlivosti spáchaného trestného činu. Uložený trest odnětí svobody není možno v žádném případě považovat za trest nepřiměřený, neboť tím, že byl uložen půl roku nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, krajský soud zohlednil veškeré, do úvahy přicházející, polehčující okolnosti. Vzhledem k výměře trestu, který byl obžalovanému uložen, bylo zcela důvodné jeho zařazení pro výkon trestu do věznice s ostrahou (§ 56 odst. 2 písm. c/ tr.zákoníku). Zákonným byl shledán i trest zákazu činnosti, a to jak co do předmětu, tak i jeho rozsahu. Tento trest rovněž odpovídá, co do jeho délky, kritériím, která jsou uvedena v § 39 odst. 1 tr.zákoníku. Vzhledem ke všem skutečnostem, uvedeným výše, proto rozhodl odvolací soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení a odvolání obžalovaného jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítl. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 19. června 2014 JUDr. Milan Kaderka v.r. předseda senátu JUDr. Miloslav Stankuš v.r. zpracoval Za správnost vyhotovení: M. K.