36 ICm 394/2013 12 VSOL 192/2014-142 (KSOS 36 (13) INS 954/2012) U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci žalobce Ing. Jiřího Hanáka, se sídlem Ostrava – Vítkovice, Erbenova 29, PSČ 703 00, insolvenčního správce dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s.r.o., se sídlem Ostrava - Poruba, Francouzská 6167, PSČ 708 00,IČ: 15504158, zastoupeného Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem se sídlem Český Těšín, Havlíčkova 190/12, PSČ 737 01, proti žalovanému EIFFAGE POLSKA KOLEJE SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ, se sídlem ul. Postępu 5A, 02-676 Varšava, Polsko, IČ 072392975, zastoupenému Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem Tábor, Tyršova 521, PSČ 390 02, o určení neúčinnosti právních úkonů, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2014, č.j. 36 ICm 394/2013-128 t a k t o : Usnesení krajského soudu s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Označeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl námitku nedostatku mezinárodní pravomoci českých soudů a místní nepříslušnosti Krajského soudu v Ostravě. V důvodech rozhodnutí uvedl, že poměr pravomoci zahraničních soudů vůči pravomoci soudů České republiky v oblasti úpadkového řízení řeší Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o úpadkovém řízení (dále jen „Nařízení“), které stanoví v oblasti své působnosti pravidla pro kolizní normy jednotlivých států, které pak nahrazují předpisy mezinárodního práva soukromého jednotlivých států. Pokud není stanoveno jinak, měly by být použity právní předpisy státu, který úpadkové řízení zahájil. Pravidla o příslušnosti upravená tímto nařízením stanoví mezinárodní příslušnost, tedy členský stát, jehož soudy mohou zahájit úpadkové řízení. Místní příslušnost v rámci členského státu je upravena vnitrostátním právem dotyčného státu. V dané věci byl usnesením Krajského soudu v Ostravě, č. j. KSOS 13 INS 954/2012-A10 ze dne 9.2.2012 zjištěn úpadek dlužníka, společnosti Eiffage Construction Česká republika, s.r.o., insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný Ing. Jiří Hanák. Dle článku 3 odst. 1 nařízení a článku 4 odst. 1 nařízení byl Krajský soud v Ostravě příslušný k zahájení insolvenčního řízení a prohlášení konkurzu. Rozhodným právem je právo české, přičemž podle ustanovení § 160 IZ je ve věci sporu na základě odpůrčí žaloby dána místní a věcná příslušnost Krajského soudu v Ostravě jako soudu insolvenčního. Z uvedeného je zřejmé, že ve věci je založena pravomoc soudů České republiky a Krajský soud v Ostravě je ve věci věcně i místně příslušný. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání. Namítal, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s nařízením o úpadkovém řízení, neboť článek 13 Nařízení stanoví výjimku z principu, že pro úpadkové řízení by měly být použity právní předpisy státu, který insolvenční řízení zahájil. Dle článku 4 odst. 2 písm. m) Nařízení právo státu, který řízení zahájil, určuje pravidla týkající se neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti právních úkonů poškozujících všechny věřitele. Podle článku 13 Nařízení se však ustanovení článku 4 odst. 2 písm. m) nepoužije, pokud osoba, která má prospěch z úkonu, který poškozuje všechny věřitele, prokáže, že je pro tento úkon rozhodné právo jiného členského státu než státu, který zahájil řízení a toto právo neumožňuje žádným způsobem napadnout v daném případě dotyčný úkon. Dle § 11 odst. 3 Nařízení smlouvy o dílo (na základě které vznikly pohledávky, které zanikly zápočtem) se spory, které by mohly vzniknout v souvislosti se smlouvou, podají u věcně a místně příslušného obecného soudu. Dle článku 11 odst. 4 Nařízení je smlouva vyhotovena v souladu s polskými předpisy, či jinak řečeno se řídí polským právem. Pro tento úkon je tedy rozhodné právo jiného členského státu, než který zahájil řízení. Soud prvního stupně se nezabýval otázkou, zda jsou předmětné úkony dle polského práva napadnutelné. Žalovaný tvrdí, že nikoliv, přitom účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2013, sp. zn. 23 Cdo 1722/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.4.1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98 uveřejněný pod č. 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Je tedy na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že předmětné úkony dle polského práva napadnout lze. Takové tvrzení však žalobce neučinil. Dle polského civilního soudního řádu je příslušným soudem k řešení žaloby Krajský soud ve Varšavě. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Pravomoc českých civilních soudů ve vztahu k cizině může být obecně založena několika způsoby (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 26, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 28 Nd 276/2012): a) přímo použitelným předpisem Evropské unie (EU), v případě neexistence mezinárodní smlouvy uzavřené Českou republikou před vstupem do EU nebo mezinárodní smlouvy, která spadá do působnosti unijního předpisu a má před ním aplikační přednost; b) mezinárodní smlouvou v souladu s článkem 10 Ústavy České republiky a ustanovením § 2 zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním; c) zákonem č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že názor žalovaného, že Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I.), resp. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (kterým bylo nařízení č. 44/2001 s účinností od 10.1.2015 nahrazeno) vylučuje pravomoc českých soudů projednat tuto věc, není správný. Jak totiž správně uvedl soud prvního stupně, tento názor přehlíží skutečnost, že v nařízení Brusel I. je výslovně stanoveno, že se na konkurzy, vyrovnání, insolvenční a podobná řízení nevztahuje (článek 1 bod 2 písm. b/), obdobně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 stanoví v článku 1 bodu 2. písm. b/, že toto nařízení se nevztahuje na insolvenční řízení a podobná řízení. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů ve věcech úpadku (tedy i v incidenčních sporech) je na úrovni práva Evropské unie upravena Nařízením (nařízením Rady (ES) č. 1346/2000 o úpadkovém řízení), který je přímo použitelným právním předpisem Evropského společenství (§ 426 odst. 1 IZ). Dle článku 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o úpadkovém řízení (dále jen Nařízení) Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak. Dle článku 4 odst. 2 Nařízení pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno. Dle článku 4 odst. 2 písm. m) Nařízení právo státu, který řízení zahájil, určuje pravidla týkající se neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti právních úkonů poškozujících všechny věřitele. Dle článku 13 Nařízení Ustanovení článku 4 odst. 2 písm. m) se nepoužije, pokud osoba, která má prospěch z úkonu, který poškozuje všechny věřitele, prokáže, že - je pro tento úkon rozhodné právo jiného členského státu než státu, který zahájil řízení, a - toto právo neumožňuje žádným způsobem napadnout v daném případě dotyčný úkon. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal jako insolvenční správce dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s.r.o. u Krajského soudu v Ostravě dne 7.2.2013 žalobu, kterou se domáhal určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, jimiž dlužník sjednal se žalovaným zápočet na pohledávky dlužníka, a vydání částky, o kterou se na základě těchto zápočtů snížila pohledávka dlužníka proti žalovanému do majetkové podstaty. Tvrdil, že šlo o zvýhodňující úkony dle § 241 insolvenčního zákona, neboť těmito právními úkony se žalovanému dostalo vyšší uspokojení, než jakého by bylo dosaženo v konkursu. Pohledávky dlužníka proti žalovanému vyplývaly ze subdodavatelské smlouvy o dílo ze dne 12.7.2010. Žalovaný ve vyjádření k žalobě mimo jiné namítal, že české soudy nemají mezinárodní pravomoc projednat žalobu a rovněž, že Krajský soud v Ostravě není k projednání žaloby místně příslušný. Namítal, že subdodavatelská smlouva o dílo se řídila polským právem a dle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech mohou být osoby s bydlištěm či sídlem na území některého členského státu EU žalovány před soudy státu svého sídla, tedy příslušnými soudy jsou polské soudy. Žalobce se vyjádřil k tvrzením žalovaného v podáních ze dne 10.2.2014 a 22.4.2014 (č.l. 88 a 111) i k námitce nepříslušnosti soudu. Uvedl, že zahájené řízení je incidenčním sporem a pro určení hmotného a procesního práva je rozhodné právo státu, který zahájil insolvenční řízení. Poukázal na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 12.2.2009 ve věci C-339/07, ve kterém soudní dvůr uvedl, že dle článku 3 odst. 1 Nařízení jsou soudy členského státu, na jehož území bylo řízení zahájeno, jsou příslušné rozhodovat o odpůrčí žalobě podané v úpadkovém řízení a směřující proti žalovanému, který má statutární sídlo v jiném členském státě. Odvolací soud konstatuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 12.2.2009 ve věci C-339/07 shledal, že odpůrčí žaloby spadají do působnosti článku 3 odst. 1 Nařízení, což znamená, že k jejich projednání jsou příslušné soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, tedy stejného členského státu, který je příslušný k zahájení samotného insolvenčního řízení, a to i pokud má žalovaný sídlo v jiném členském státě EU. V daném případě bylo insolvenční řízení zahájeno u českého soudu a nebylo pochyb o tom, že hlavní zájmy dlužníka (který je právnickou osobou se sídlem v České republice) jsou soustředěny v České republice. K odvolací námitce žalovaného, že v současném případě je příslušnost českých soudů vyloučena článkem 13 Nařízení, je nutné uvést, že tímto článkem je vyloučena toliko aplikace článku 4 odst. 2 písm. m) nařízení, které upravuje pouze otázky určení rozhodného práva, nikoliv mezinárodní příslušnost. Jak vyplývá z citovaného rozsudku Soudního dvora EU, mezinárodní příslušnost soudů k projednání odpůrčí žaloby není založena článkem 4 Nařízení, ale článkem 3 Nařízení, kterého se článek 13 Nařízení nedotýká. Jinými slovy, i pokud by bylo prokázáno naplnění podmínek dle článku 13 nařízení, na mezinárodní pravomoc k projednání odpůrčí žaloby by to nemělo vliv. Námitka žalovaného je tedy nedůvodná. Článek 4 odst. 2 Nařízení demonstrativně vymezuje, které pravidla insolvenčního řízení jsou určena právem státu, který řízení zahájil. Jde o pravidla jak hmotněprávní, tak procesní. Článek 4 odst. 2 písm. m) Nařízení, jehož aplikace může být vyloučena článkem 13 Nařízení, stanoví, že právo státu, který řízení zahájil, určuje rovněž pravidla týkající se neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti právních úkonů poškozujících všechny věřitele. V řízení o odpůrčí žalobě se uplatní jak pravidla hmotněprávní (která stanoví, které úkony jsou neúčinné), tak pravidla procesně právní, která stanoví, za jakých podmínek lze neplatnost, neúčinnost či odporovatelnost uplatnit (kdo je oprávněn podat žalobu a jaká pravidla budou v řízení o této žalobě platit). Širokým výkladem článku 13 a článku 4 Nařízení lze dospět k závěru, že článek 13 vyžaduje vyloučení jak hmotněprávních tak procesních pravidel upravujících odpůrčí žaloby, a tedy (jak tvrdí žalovaný) nelze založit věcnou a místní příslušnost insolvenčního soudu podle českých předpisů. Tento výklad je však nutné zavrhnout, protože stále zůstává zachována pravomoc českých soudů. Soudy jiného členského státu EU (v tomto případě polské soudy, jak tvrdí žalovaný) mezinárodní pravomoc k projednání odpůrčí žaloby mít nemohou, protože to vylučuje článek 3 Nařízení, který dává výlučnou pravomoc soudům členského státu, který řízení zahájil. Soudy, které jsou povinny věc projednat, musí mít stanoveny normy, podle kterých bude řízení probíhat; ostatně z povahy věci je zřejmé, že musí proběhnout řízení, v rámci kterého bude prokazováno, zda jsou splněny podmínky stanovené v článku 13 nařízení. Je tedy nutné uzavřít, že článek 13 Nařízení vylučuje (za splnění daných podmínek) použití toliko norem hmotného práva, které se týkají neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti právních úkonů poškozujících všechny věřitele. Naplnění podmínek dle článku 13 Nařízení pak bude posuzováno v rámci řízení o odpůrčí žalobě podle předpisů národního (českého) práva. Článek 13 Nařízení pak neznamená nic jiného, než že žalovaný bude moci na svou obranu uplatnit vedle námitek, které by mohl uplatnit dle českého práva, rovněž námitku, že právní úkon, jehož neúčinnost je namítána, se řídí právním řádem jiného členského státu EU a současně tento právní řád neumožňuje žádným způsobem napadnout v daném případě dotyčný úkon. Tato námitka bude projednána v běžném incidenčním sporu dle § 159 IZ s dopadem na věcné rozhodnutí, ovšem pro posouzení nedostatku mezinárodní pravomoci (příslušnosti) či věcné a místní nepříslušnosti soudu nemá žádného významu. Rovněž nedůvodná je námitka, že se soud nezabýval otázkou, zda právní úkony (podle žalobce poškozující všechny věřitele) nejsou napadnutelné podle polského práva, a pokud žalovaný tvrdí, že tomu tak není, je nepřípustně nucen, aby prokázal negativní skutečnost. Odvolací soud konstatuje, že v rámci posouzení pravomoci a příslušnosti soudu se touto otázkou nebylo zapotřebí zabývat a krajský soud tak správně nečinil. Ovšem již teď, byť nad rámec problematiky řešené v tomto odvolacím řízení odvolací soud souhlasí s žalovaným, že negativní skutečnosti z povahy věci prokazovat nelze, přičemž obecně platí, že každá ze sporných stran v závislosti na hypotéze právní normy musí tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Žalovaný ovšem své případné procesní povinnosti vykládá zcela nesprávně a zásady pro procesní tvrzení a dokazování deformuje. Pokud totiž žalovaný zastává názor, že rozhodné právo v daném případě neumožňuje napadnout dotyčný právní úkon, pak k jeho prosazení musí tvrdit a prokázat, že nejsou splněny konkrétní podmínky pro uplatnění neúčinnosti právního úkonu dle rozhodného práva (např. že úkon nelze dle polského práva napadnout žalobou vzhledem k povaze úkonu, s ohledem na lhůtu pro podání žaloby, na vědomost druhého účastníka o úpadku dlužníka v rozhodné době apod.). To ovšem není ani tvrzení, ani dokazování negativních skutečností, jak nesprávně žalovaný tvrdí. Dále je nutné zdůraznit, že povinnost tvrzení a důkazní povinnost se nevztahuje na obsah konkrétních právních předpisů, neboť obecná zásada, že soud zná právo a právní předpisy tedy není nutné dokazovat, která je pro české předpisy výslovně upravena v § 121 o.s.ř., se vztahuje rovněž na předpisy cizozemské (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu rozsudky sp. zn. 25 Cdo 1143/2006 ze dne 26.9.2007 nebo 33 Cdo 3117/2010 ze dne 26.6.2012). Žalovaný tedy nemusí prokazovat, že cizí právní předpisy neobsahují určité ustanovení, ale to, že skutkové okolnosti případu jsou takové, že v dané věci na ně nelze aplikovat žádné ustanovení cizího právního řádu, které by činilo právní úkon neúčinným, neplatným nebo odporovatelným. Stejně nad rámec otázky řešené v tomto odvolacím řízení odvolací soud dodává, že polský insolvenční zákon (Prawo upadłościowe i naprawcze) upravuje neúčinnost právních úkonů poškozujících věřitele v článku 127 až 134 (Tytuł III, Dział III - Bezskuteczność i zaskarżanie czynności upadłego). V článku 131 odkazuje (pro případy v insolvenčním zákoně zvlášť neupravené) na úpravu občanského zákoníku o ochraně věřitelů v případě platební neschopnosti dlužníka. V polském občanském zákoníku (Kodeks cywilny) je ochrana věřitele při platební neschopnosti věřitele upravena v článku 527-534 (Księga trzecia, Tytuł X). Tím se ovšem bude soud zabývat v řízení ve věci samé. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. V Olomouci dne 13. března 2015 Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. předseda senátu