V řízení o určení pravosti, výše či pořadí nevykonatelné pohledávky věřitele (žalobce) mají popírající insolvenční správce a dlužník v oddlužení (žalovaní) postavení nerozlučných společníků. Je-li tato pohledávka určena (pravomocně) jen ve vztahu k jednomu z žalovaných, lze v řízení pokračovat věcným projednáním žaloby vůči druhému žalovanému. Pro osud popřené pohledávky je totiž určující, zda obstojí všechny popěrné úkony. Shledá-li insolvenční soud důvodným popření pohledávky i jedním popírajícím, nemůže být pohledávka považována za zjištěnou.

36 ICm 4292/2013 12 VSOL 34/2015-47 (KSOS 36 INS 26418/2013) U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci žalobce FINWAY a.s., se sídlem Praha 5 – Stodůlky, K. Brance 1171/11, PSČ 155 00, identifikační číslo 28420098, proti žalovaným 1) JUDr. Viliamu Vidovičovi, se sídlem Příčná 10, Šumperk, PSČ 787 01, insolvenčnímu správci dlužníka Radka Wagnera, nar. 4.5.1971, bytem Rovensko 115, PSČ 789 01, a 2) Radku Wagnerovi, nar. 4.5.1971, bytem Rovensko 115, PSČ 789 01, o určení pohledávky, jako incidenční spor vedený u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. 36 ICm 4292/2013 v insolvenčním řízení dlužníka Radka Wagnera vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 26418/2013, rozhodl o odvolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. KSOS 36 INS 26418/2013, 36 ICm 4292/2013-29 ze dne 10.11.2014, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se ve vztahu k žalovanému Radku Wagnerovi z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že pohledávky žalobce za dlužníkem z titulu smlouvy o úvěru č. 4313000008 ze dne 10.1.2013 co do pravosti, důvodu a výše v rozsahu 658.580 Kč jsou po právu (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V důvodech rozhodnutí uvedl, že soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť k usnesení ze dne 24.10.2014, kterým účastníci byli vyzváni k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalobce sdělil, že souhlasí s tím, aby věc rozhodl bez nařízení jednání, insolvenční správce se k výzvě soudu nevyjádřil, přičemž platí, že nevyjádřil-li se ve stanovené lhůtě, soud předpokládal, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Toto usnesení bylo dlužníku doručeno dne 24.10.2014, v soudem stanovené lhůtě se ani on nevyjádřil, a proto soud předpokládal, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že písemnost si dlužník fakticky převzal až dne 6.11.2014. Proti tomuto rozsudku podal odvolání pouze dlužník, ve kterém mimo jiné namítl, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení jednání. Dále v odvolání poukázal na jeho uplatněné námitky ve vztahu k pohledávce žalobce s tím, že soud prvního stupně se těmito námitkami nezabýval a věc nesprávně právně posoudil. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně napadený rozsudek zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, že obsahuje způsobilé odvolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) a písm. g) o.s.ř., přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k následujícímu závěru. Podle § 115a o.s.ř., k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestli ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Podle § 101 odst. 4 o.s.ř., vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, který se dotýká postupu a vedení řízení, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že řízení ve shora uvedené věci bylo zahájeno žalobou věřitele (žalobce) podanou u soudu prvního stupně dne 23.12.2013, kterou se domáhal vůči insolvenčnímu správci a dlužníku (žalovaným 1/ a 2/) určení, že jeho pohledávky za dlužníkem z titulu smlouvy o úvěru č. 4313000008 ze dne 10.1.2013 co do pravosti, důvodu a výše v rozsahu 658.580 Kč jsou po právu. Žalobu odůvodnil tak, že přihláškou pohledávky uplatnil pohledávky v celkové výši 1.064.029 Kč, na přezkumném jednání dne 5.12.2013 insolvenční správce i dlužník popřeli pohledávky v rozsahu 658.850 Kč a k podání žaloby jako věřitel byl vyzván vyrozuměním o popření ze dne 6.12.2013. Usnesením č. j. KSOS 36 INS 26418/2013, 36 ICm 4292/2013-15 ze dne 24.10.2014 soud prvního stupně vyzval účastníky, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání s poučením, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Toto usnesení bylo doručeno žalobci a insolvenčnímu správci dne 24.10.2014, zásilka (doručovaná do vlastních rukou) pro dlužníka byla uložena u doručujícího orgánu dne 24.10.2014 a dlužník si ji převzal dne 6.11.2014. Podáním ze dne 7.11.2013 (podaným na poště téhož dne a doručeným soudu prvního stupně dne 2.12.2014) se dlužník vyjádřil tak, že nesouhlasí, aby bylo ve věci soudem rozhodnuto bez nařízení jednání s tím, že při jednání se ve věci samé podrobně vyjádří. Podle § 49 odst. 1, odst. 2 věty prvé, odst. 3, písm. a) a odst. 4 věty prvé o.s.ř., do vlastních rukou se doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud. Nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Písemnost se ukládá v provozovně provozovatele poštovních služeb, jestliže se písemnost doručuje jeho prostřednictvím. Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Podle § 55 o.s.ř., nestanoví-li tento zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. Lhůtu, kterou určil, může předseda senátu též prodloužit. Podle § 57 odst. 1 o.s.ř., do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin. Podle § 57 odst. 2 o.s.ř., lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůty určené podle hodin končí uplynutím hodiny, která se svým označením shoduje s hodinou, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Podle § 57 odst. 3 o.s.ř., lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Z výše uvedeného je zřejmé, že usnesení, kterým byl dlužník vyzván ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání (s poučením podle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř.) bylo dlužníku doručeno v pondělí dne 3.11.2014, tedy 10. den od uložení zásilky, která byla uložena u doručujícího orgánu dne 24.10.2014. Poslední den sedmidenní lhůty tak připadl na den 10.11.2014 (pondělí), přičemž v této lhůtě (dne 7.11.2014) se dlužník vyjádřil tak, že nesouhlasí, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a současně téhož dne toto podání podal na poště (odevzdal orgánu, který má povinnost je doručit). Za této situace soud prvního stupně, který rozhodl ve věci napadeným rozsudkem dne 10.11.2014 (poslední den lhůty), neměl ve vztahu k dlužníku splněny předpoklady pro postup podle ustanovení § 115a o.s.ř. Lze tedy uzavřít, že v přezkoumávané věci nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání. Pokud tedy soud prvního stupně k projednání žaloby nenařídil jednání, dlužníku svým nesprávným procesním postupem odňal možnost jednat před soudem. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku tak zatížil zmatečnostní vadou (§ 229 odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného důvodu nezbylo odvolacímu soudu, než (bez dalšího) napadený rozsudek ve vztahu k dlužníku zrušit (§ 219a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a věc vrátit v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). V této souvislosti považuje odvolací soud za potřebné vyslovit se k důvodům, které ho vedly ke kasaci napadeného rozhodnutí pouze ve vztahu k dlužníku (jednomu z žalovaných). V otázce pasivní legitimace se judikatura soudů již ustálila na závěru, že popře-li nevykonatelnou pohledávku jak insolvenční správce, tak dlužník v oddlužení, musí být žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky včas podána (v rozsahu dotčeném popěrným úkonem toho kterého z nich) proti oběma popírajícím (proti insolvenčnímu správci i proti dlužníku). K tomu srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.7. 2012, sen. zn. 29 ICdo 1/2011 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2013, pod č. 99/2013). V dané věci žalovaní nemají postavení nerozlučných společníků a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze jeden z nich (dlužník). Nastalá situace, kdy požadovanému určení pohledávky bude vyhověno (pravomocně) jen ve vztahu k insolvenčnímu správci a vůči dlužníku bude řízení pokračovat věcným projednáváním žaloby, se neprotiví smyslu insolvenčního zákona. Popěrné právo dlužníka v oddlužení není totiž závislé na popěrném právu insolvenčního správce. I důvody popěrného úkonu mohou být na straně insolvenčního správce a dlužníka odlišné. Pro osud popřené pohledávky je určující, zda obstojí všechny popěrné úkony. Shledá-li soud důvodným popření pohledávky i jedním popírajícím, nemůže být pohledávka považována za zjištěnou. V dalším řízení soud prvního stupně rozhodne o žalobě na určení pohledávky podané vůči dlužníku až poté, co k jejímu projednání nařídí jednání. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. V Olomouci dne 31. srpna 2015 Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. předsedkyně senátu