KSBR 31 INS 25648/2014 2 VSOL 931/2015-A-101 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka Miroslava Dokupila, narozeného 10.5.1969, bytem v Luhačovicích, Dr. Veselého 1007, PSČ 763 26, k insolvenčnímu návrhu věřitelů b) Slovenská sporiteľňa, a. s., se sídlem v Bratislavě, Tomášikova 48, PSČ 832 37, Slovenská republika, identifikační číslo 001 51 653, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, PSČ 603 00, a c) PERFECT INVEST, a. s., se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 34, PSČ 674 01, identifikační číslo 277 36 997, zastoupeného JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 18, PSČ 602 00, o návrhu věřitele Slovenská sporiteľňa, a. s. na nařízení předběžného opatření, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25.6.2015, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-51, t a k t o : I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I., IV. a V. p o t v r z u j e . II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. m ě n í jen tak, že dlužníkovi uložené povinnosti při nakládání s ostatním majetkem nejsou podmíněny předchozím souhlasným vyjádřením prozatímního zástupce věřitelů; ve zbylém rozsahu se výrok II. usnesení p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) nařídil předběžné opatření, kterým ustanovil předběžným správcem dlužníka Ing. Janu Polachovou, Koliště 7, 602 00 Brno (výrok I.), uložil dlužníkovi, aby nenakládal svým nemovitým majetkem (zejména jej zpeněžil či zatížil zástavním právem, věcným břemenem či jinak snížil jeho hodnotu) a nakládal s ostatním majetkem, který mu patřil v době zveřejnění tohoto předběžného opatření a který může náležet do majetkové podstaty dlužníka, mimo rámec obvyklého hospodaření pouze s předchozím souhlasem předběžného správce a po předchozím souhlasném vyjádřeni prozatímního zástupce věřitelů; dále rozhodl, že peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem a s předchozím souhlasem předběžného správce, závazky vzniklé po zahájení řízení je oprávněn plnit jen v rozsahu přiměřeném pohledávkám za majetkovou podstatou a jim na roveň postaveným; v pochybnostech o rámci obvyklého hospodaření platí, že předchozí souhlas předběžného správce a předchozí souhlasné vyjádření prozatímního zástupce věřitelů je nezbytné. Toto omezení neplatní pro splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy a k odvrácení hrozící škody (výrok II.). Dále uložil předběžnému správci ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení podat soudu písemnou zprávu o své činnosti zahrnující zjištění stavu majetku dlužníka včetně stavu účtů a pokladny ke dni zahájení insolvenčního řízení a ke dni účinnosti tohoto předběžného opatření, přijatá opatření nezbytná k zajištění dlužníkova majetku, přezkoumání dlužníkova účetnictví nebo evidence vedené podle zvláštního právního předpisu (výrok III.), vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby po dobu trvání nařízeného předběžného opatření neposkytovaly plnění dlužníkovi, ale předběžnému správci (výrok IV.), po dobu trvání nařízeného předběžného opatření zakázal započtení vzájemných pohledávek dlužníka a jeho věřitelů (výrok V.), prozatímním zástupcem věřitelů jmenoval věřitele č. 3 Slovenskou sporiteľňu, a.s. (výrok VII.) a vyslovil, že předběžné opatření zanikne nejpozději dnem právní moci rozhodnutí o insolvenčním návrhu (výrok VI.) a účinky rozhodnutí nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, tedy dne 25.6.2015 ve 12:41 hod (výrok VIII.). V odůvodnění tohoto usnesení insolvenční soud zrekapituloval průběh insolvenčního řízení s důrazem na skutečnost, že původní navrhovatel UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. vzal svůj insolvenční návrh zpět, když dlužník dne 17.3.2015 uhradil jeho pohledávky. Insolvenční soud řízení vůči tomuto věřiteli usnesením ze dne 7.4.2015 zastavil. Následně do řízení přistoupili další navrhovatelé, a to dne 21.11.2014 Slovenská sporiteľňa, a. s. a dne 21.4.2015 PERFECT INVEST, a.s. K požadavku dlužníka na zastavení řízení dle § 427 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen „IZ“), insolvenční soud nejprve zkoumal otázku mezinárodní příslušnosti. Dospěl přitom k závěru, že dané insolvenční řízení lze s ohledem na zahraniční věřitele a část majetkové podstaty, která se nachází ve Slovenské republice, považovat za insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem dle § 426 IZ. Ve věci aplikoval bod 13 preambule nařízení rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000, o úpadkovém řízení, ve znění pozdějších nařízení a aktů (dále jen „nařízení“), když vyšel z toho, že dlužník je od poloviny roku 2005 občanem České republiky, trvale žije a podniká v České republice, je společníkem a současně jednatelem v několika desítkách společností se sídlem na adrese dlužníka v České republice. Na všech podáních doručených soudu dlužník uváděl adresu Dr. Veselého 1007, Luhačovice, Česká republika. Proto nemá insolvenční soud pochybnosti o tom, odkud dlužník spravuje své zájmy. Toto místo je zjistitelné třetími osobami. Dohodu o zamezení dvojího zdanění (č. 100/2003) uzavřenou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou považoval insolvenční soud pro účely insolvenčního řízení za irelevantní. Uzavřel, že v dané věci je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky. Dále insolvenční soud přisvědčil navrhovateli Slovenská sporiteľňa, a. s. v tom, že dlužníku je třeba ustanovit předběžného správce. Dlužník se nachází v úpadkové situaci a pohledávky, na kterých dlužník založil svou obranu proti pohledávkám navrhujících věřitelů, jsou vykonstruované. Pohledávku věřitele UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. dlužník uspokojil v plné výši. Účelovému jednání dlužníka svědčí dále to, že iniciuje nová soudní řízení a to například u Okresního soudu v Bratislavě pod sp. zn. 22cb 144/2014 a Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6C 28/2014 a 5C 24/2014. Účelovému jednání napovídá také to, že dlužník k přihlášce pohledávky věřitele Rezidence Ambra a. s. sdělil, že u Krajského soudu v Brně probíhá řízení sp. zn. 59 Co 129/2012 o žalobě pro zmatečnost, které není pravomocně skončeno. Věřitel však toto tvrzení dlužníka vyvrátil. Doložil, že žaloba byla pravomocně zamítnuta již dne 8.9.2014. Konečně insolvenční soud zohlednil skutečnost, že dlužník a jemu spřátelené společnosti (REALITY - správcovská CZ s. r. o.) se snaží prodat nemovitosti potenciálně spadající do majetkové podstaty dlužníka, které jsou označeny v návrhu na předběžné opatření. Tím může dojít ke zmenšení majetkové podstaty a poškození zájmu věřitelů v případě zjištění úpadku dlužníka. Závěrem shrnul, že důvodem pro ustanovení předběžného insolvenčního správce je zamezit manipulaci s majetkem dlužníka nad rámec § 111 IZ a získat co nejširší přehled o činnosti dlužníka a dále kontrola jeho majetkového stavu a nakládání s majetkem, který může patřit do majetkové podstaty. Výslovně proti výrokům II., IV. a V. tohoto usnesení podal dlužník odvolání. Odvolací soud nemá žádné pochybnosti o tom, že podle obsahu odvolání brojí dlužník také proti rozhodnutí insolvenčního soudu o ustanovení předběžného správce, tedy i proti výroku I. usnesení. Dlužník předně zopakoval, že insolvenční řízení je z důvodu nedostatku pravomoci Krajského soudu v Brně nutno zastavit podle § 427 IZ. Ke dni zahájení insolvenčního řízení byly totiž hlavní zájmy dlužníka soustředěny ve Slovenské republice a na území České republiky dlužník neměl (a nemá) provozovnu. Insolvenčnímu soudu dlužník doložil formulář o vymezení rozsahu daňových povinností fyzické osoby na území Slovenské republiky za rok 2010 a protokol Finančního úřadu v Luhačovicích ze dne 27.1.2011. Zdůraznil, že daňové orgány České republiky a Slovenské republiky respektují závěr o domicilu na území Slovenské republiky. České státní občanství bylo dlužníku uděleno dne 26.3.2008, ve Slovenské republice má k dispozici stálý byt na adrese Nemšová, Kropáčiho 1144/14, z celkových příjmů dlužníka představují příjmy v České republice jen nepatrný zlomek a absolutní většina jeho příjmů pochází ze zdrojů ve Slovenské republice. Příjmy dlužníka představuje nájemné z pronájmu nemovitostí, jejichž absolutní většina je na území Slovenské republiky. Ve vztahu k úpadku, který dovodil insolvenční soud, dlužník odkázal na jeho podání učiněná v průběhu řízení. Dále uvedl, že nespravuje žádnou nemovitost prostřednictvím REALITY - správcovská CZ s. r. o. Tato společnost nezprostředkovává prodej nebo pronájem nemovitostí ve vlastnictví dlužníka. V minulosti spravovala nemovitosti ve vlastnictví dlužníka tím způsobem, že je přenechávala do užívání třetím osobám. V tomto smyslu jsou přílohy předložené Slovenskou sporiteľňou, a. s. již neaktuální. Dlužník požádal bývalého administrátora neaktuální webové stránky, aby tento závadný stav napravil, když dlužník žádnou z nemovitostí neprodává. Prodej nemovitostí není ani možný s ohledem na blokaci celého majetku dlužníka soudním exekutorem JUDr. Jitkou Wolfovou, Exekutorský úřad Plzeň – Město a také z důvodu, že k nemovitostem byla zřízena exekuční zástavní práva a váznou na nich též smluvní zástavní práva ve prospěch navrhujících věřitelů. Ve vztahu k závěru soudu o poškozování zájmů věřitelů dlužník uvedl, že majetkové zájmy věřitelů nemohou být dotčeny s ohledem na značný rozpor mezi výší tvrzených pohledávek věřitelů a hodnotou dlužníkova majetku, která převyšuje částku 1.500.000.000 Kč. V podrobnostech odkázal na údaje obsažené v konkrétních znaleckých posudcích o ceně nemovitostí. Současně zdůraznil, že od počátku insolvenčního řízení považuje insolvenční návrh za šikanózní a věřitele za osoby, které nejsou legitimovány k podání insolvenčního návrhu z důvodu zániku jejich pohledávek započtením. Insolvenční návrh by měl být zamítnut pro zjevnou bezdůvodnost podle § 128a odst. 1, 2 písm. c) IZ. Důvodný není ani návrh na nařízení předběžného opatření a ustanovení předběžného správce. Hodnota majetku dlužníka je zjistitelná jednak z dokladů předložených dlužníkem a také z veřejně přístupného katastru nemovitostí. Za zarážející považoval dlužník skutečnost, že jeho vyjádření k návrhu na předběžné opatření nebylo do dne 29.6.2015 zveřejněno v insolvenčním rejstříku a insolvenční soud k němu ani nepřihlížel. Navrhl, aby odvolací soud zrušil předběžné opatření a insolvenční řízení zastavil pro nedostatek pravomoci insolvenčního soudu, nebo rozhodnutí o nařízení předběžného opatření zrušil. V doplnění odvolání ze dne 4.9.2015 dlužník uvedl, že usnesení o nařízení předběžného opatření mu nebylo doručeno do vlastních rukou, a proto nemohlo nabýt právní moci a stát se vykonatelným. O jeho vydání se dlužník dozvěděl nahlédnutím do insolvenčního rejstříku. Podáním ze dne 22.9.2015 dlužník své odvolání doplnil tak, že insolvenční soud neuvedl, z jakého důvodu nepovažuje za dostatečná omezení daná § 111 IZ, ani v čem spatřuje důvody nasvědčující tomu, že dlužník nebude tato zákonná omezení respektovat. Insolvenční soud před vydáním rozhodnutí neprovedl dokazování ani slyšení dlužníka, přičemž omezení plynoucí z § 111 IZ představují velmi citelný zásah do vlastnického práva dlužníka. Omezení dlužníka nad rámec tohoto ustanovení musí být podložena konkrétními závažnými skutečnostmi, které byly spolehlivě zjištěny a musí mu předcházet slyšení dlužníka. Současně namítal, že v tomto stádiu řízení nelze presumovat úpadek dlužníka. V podání ze dne 9.11.2015 dlužník své odvolání po třetí doplnil. Shrnul, že vydáním napadeného usnesení insolvenční soud porušil insolvenční zákon v několika směrech. Nezvážil podmínky pro nařízení předběžného opatření, následoval pouze argumentaci věřitele Slovenské sporiteľňa, a. s., aniž by ji jakkoli prověřoval. Nenařídil obligatorní slyšení dlužníka a dokazování, které musí vydání předběžného opatření dle § 113 IZ předcházet. Překročil zákonné limity pro nařízení předběžného opatření, když dispoziční oprávnění dlužníka navázal na souhlas prozatímního zástupce věřitelů. Navrhující věřitel Slovenská sporiteľňa, a. s. ve svém vyjádření k odvolání argumentoval předně tím, že část majetku dlužníka se sice nachází na území Slovenské republiky, dlužník se však zdržuje v České republice, kde rovněž žijí jeho nezletilé děti, kde má trvalý pobyt a občanství. Jakkoli se dlužník brání příslušnosti soudů České republiky, dovolává se ochrany ze strany Ministerstva vnitra ČR, ke kterému adresoval podání zveřejněné v insolvenčním rejstříku jako dokument A-5, z něhož citoval příslušné pasáže. Dále odkázal na stanovisko Generálního advokáta Dámasa Ruiz – Jaraba Colomera ve věci C-1/04 Suzanne Staubitz – Schreiber. Místem hlavního zájmu dlužníka je bezpochyby Česká republika a insolvenční soud je soudem příslušným v souladu s článkem 3 nařízení. Pohledávku tvrzenou dlužníkem ve výši 5.000.000 EUR považoval za neexistentní. K tvrzené nedůvodnosti nařízení předběžného opatření věřitel předložil fotografie pořízené dne 20.7.2015 při obhlídce nemovitosti dlužníka, které se zúčastnil jako zástupce věřitelů společně s předběžnou správkyní, a dále podnájemní smlouvu, jejíž kopii získala správkyně od podnájemců nemovitosti dlužníka. Podnájemní smlouva prokazuje, že REALITY – správcovská CZ s. r. o. poskytuje od roku 2009 formou podnájmu nemovitost ve vlastnictví dlužníka. Zjištění, kolik finančních prostředků podnájemci nemovitostí ve vlastnictví dlužníka platí společnostem ovládaným dlužníkem, a kam se tyto prostředky poděly, bude jistě zajímavé, a úkolem předběžné správkyně, které musí dlužník poskytnout všechny nájemní smlouvy, které uzavřel ke svým nemovitostem. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil, neboť bylo nařízeno v souladu s insolvenčním zákonem a přiměřeně situaci dlužníka. V podání ze dne 12.9.2015 navrhující věřitel argumentoval tím, že dlužník zaujal procesní strategii, kterou se snaží vyhnout meritornímu rozhodnutí ve věci. Obsáhle se vyjádřil k otázce doručování dle insolvenčního zákona a uzavřel, že dlužník je po celou dobu insolvenčního řízení velmi aktivním účastníkem, podal již celkem 13 písemných vyjádření ve věci a intenzivně sleduje dění v insolvenčním řízení. Odvolání založené na č. l. A-54 dlužník podepsal dne 29.6.2015. V době doručování usnesení o předběžném opatření (dne 29.6.2015) tedy již o jeho vydání věděl a usnesení účelově nepřevzal. Závěrem poznamenal, že nedoručení usnesení dlužníkovi do vlastních rukou nemá vliv na vykonatelnost vůči všem dalším osobám, dlužníkům dlužníka, státním orgánům a úřadům. Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal usnesení insolvenčního soudu v napadených výrocích včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k následujícím závěrům. Insolvenční soud postupoval správně, pokud se před posouzením důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření zabýval dlužníkem vznesenou námitkou nedostatku podmínek řízení. Dlužník totiž již ve svém vyjádření ze dne 13.10.2014 požadoval zastavení insolvenčního řízení z důvodu nedostatku pravomoci insolvenčního soudu podle § 427 IZ. Zjištění, která insolvenční soud v otázce určení mezinárodní příslušnosti pro zahájení insolvenčního řízení učinil, jsou v zásadě správná. Proto lze v podrobnostech odkázat na tato zjištění rozvedená v odůvodnění napadeného usnesení na straně 2, čtvrtý odstavec shora. Lze pouze doplnit, že v České republice dlužník vystupuje jako společník ve 45 společnostech s ručením omezeným, v nichž je většinou i jednatelem. Dále je vedoucím odštěpného závodu tří slovenských společností. Ve Slovenské republice je společníkem tří společností s ručením omezeným (z toho jedné v likvidaci), akcionářem dvou akciových společností (z toho jedné v konkursu), statutárním orgánem v devíti společnostech, ve kterých není společníkem, a vedoucím třech organizačních složek českých společností. Insolvenční soud se zcela správně zabýval možnou aplikací přímo použitelného předpisu práva Evropských společenství (§ 426 odst. 1 a 2 IZ). Nařízení rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000 vychází ze zásady, že v daném místě a čase může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy (body 4 a 12 preambule). S ohledem na to, že nařízení se nevztahuje pouze na úpadková řízení podnikatelských subjektů, nýbrž i na úpadky fyzických osob nepodnikatelů, jak to vyplývá z bodu 9 preambule nařízení, je rovněž pro určení mezinárodní příslušnosti pro zahájení insolvenčního řízení u spotřebitelského úpadku podstatná otázka místa hlavního zájmu dlužníka. Insolvenční soud v posuzované věci správně vyšel z bodu 13 preambule nařízení, podle něhož by místem hlavního zájmu dlužníka fyzické osoby nepodnikatele mělo být místo, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami. Podle názoru odvolacího soudu insolvenční soud správně vyhodnotil kritéria pro určení místa hlavního zájmu dlužníka. Správně tedy zjišťoval, ke kterému místu dlužník vykazuje nejužší a stabilní vztah. V tomto směru je podstatné, že dlužník má české státní občanství a až do vydání předběžného opatření uváděl na všech svých podáních adresu bydliště Luhačovice, Dr. Veselého 1007. Přestože v současné době nepodniká na základě živnostenského oprávnění vydaného v České republice (poslední jeho registrovaná živnost zanikla dne 5.6.2013), podílí se jako společník a statutární orgán na podnikatelských aktivitách mnoha společností se sídlem v České republice (a to ve větším počtu než u společností se sídlem ve Slovenské republice). Z údajů uvedených ve veřejném rejstříku je přitom patrné, že v době zahájení insolvenčního řízení i v době vydání napadeného usnesení měl dlužník v postavení společníka či statutárního orgánu zapsáno v Obchodním rejstříku bydliště na adrese v Luhačovicích. Pokud se jedná o kritérium zjistitelnosti místa, ze kterého dlužník spravuje své zájmy, pak úvahy insolvenčního soudu lze doplnit v tom směru, že věřitelé dlužníka byli uvědoměni o tom, že dlužník je občanem České republiky s bydlištěm na území České republiky, neboť na podstatné části dokumentů (příloh k přihláškám pohledávek věřitelů) má dlužník uvedenu adresu Luhačovice, Dr. Veselého 1007, případně Uherský Brod, nám. 1. Máje 1605 (například smlouva o úvěru uzavřená mezi věřitelem PERFECT INVEST, a. s. a dlužníkem dne 18.6.2008, smlouva o úvěru uzavřená mezi totožnými stranami dne 16.6.2010, smlouva kupní uzavřená mezi F. XXXXX a dlužníkem dne 13.3.2013, rozhodnutí Města Nové Zámky jako správce daně o vyměření daňového rozdílu ze dne 11.10.2003, rozhodnutí Města Nitry jako správce daně ze dne 22.4.2014 a řada dalších dokladů). Podle údajů na přílohách k přihláškám pohledávek věděli věřitelé o vazbách dlužníka k oběma státům, takže určení místa hlavního zájmu dlužníka (ať již by se jednalo o Českou republiku, anebo Slovenskou republiku) by pro ně nemohlo být překvapivé. Účelem tohoto kritéria pro určení hlavního zájmu dlužníka je podle názoru odvolacího soudu umožnit věřitelům uplatnit své nároky v insolvenčním řízení, přičemž by již při uzavírání smlouvy, z níž dotčený závazek vyplynul, měly být schopni předvídat, ve kterém státě by případné insolvenční řízení proběhlo. Odvolací soud dosud uvedené shrnuje tak, že za skutkového stavu, z něhož vycházel insolvenční soud, to je v situaci, kdy se jednalo o dlužníka fyzickou osobu nepodnikatele, která je občanem České republiky, má zde své bydliště, rodinu, řadu podnikatelských aktivit a majetek v podobě nemovitostí, insolvenční soud nepochybil, pokud uzavřel, že dlužník své zájmy spravuje z České republiky. Sama skutečnost, že většina příjmů dlužníka pochází z pronájmu nemovitostí ve Slovenské republice a dlužník „figuruje ve společnostech nejen v České republice, ale i ve Slovenské republice“ (což dlužník tvrdil v odvolání), nemusí nutně znamenat, že dlužník má na území Slovenské republiky hlavní zájmy. Jak je uvedeno v bodu 13 preambule nařízení, jde o místo, odkud dlužník své zájmy spravuje. Pokud nyní (v průběhu odvolacího řízení) dlužník uvádí, že bydlí ve Slovenské republice a počínaje dokumentem č. A-64 uvádí na svých podáních adresu Nemšová, Antona Kropáčiho 1144/14, Slovenská republika, zakládá tím spíše podezření, že se účelově snaží změnit bydliště s cílem vyloučit pravomoc českých soudů (forum schopping), čemuž má právě nařízení zabránit. Konečně k poukazu dlužníka na jeho daňový domicil ve Slovenské republice lze přisvědčit navrhujícím věřitelům v tom, že úpadkové nařízení má úpravu nezávislou na jiných normách, proto z hlediska posuzování pravomoci soudu určitého státu je nerozhodné, kde má dlužník domicil pro daňové účely. Na základě uvedených zjištění a úvah dospívá odvolací soud k závěru shodnému se závěrem insolvenčního soudu, že místem hlavního zájmu dlužníka ve smyslu bodu 13 preambule nařízení je Česká republika, která je proto dle článku 3.1 nařízení příslušná k zahájení úpadkového řízení ve smyslu nařízení. Tím je dána pravomoc českých soudů k vedení insolvenčního řízení. Za tohoto stavu věci lze tedy přistoupit k přezkoumání správnosti závěrů insolvenčního soudu o nutnosti nařídit navrhovatelem požadované předběžné opatření. Podle § 82 odst. 2 IZ, předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také a) ustanovit předběžného správce, b) omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů. Podle § 82 odst. 3 IZ, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, může insolvenční soud z důvodů hodných zvláštního zřetele předběžným opatřením rovněž a) udělit souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele v době trvání moratoria, nebo b) udělit souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele i po okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku, anebo c) zakázat pro určité případy nebo na určitou dobu započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele. Podle § 111 odst. 1 IZ, nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle § 112 odst. 1 IZ, insolvenční soud ustanoví předběžným opatřením předběžného správce i bez návrhu, jestliže nařídil předběžné opatření, kterým omezil dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou v širším rozsahu, než je uvedeno v § 111. Podle § 112 odst. 1 IZ, povinností předběžného správce je provést opatření ke zjištění dlužníkova majetku a k jeho zajištění, jakož i k přezkoumání dlužníkova účetnictví nebo evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. Podle § 113 odst. 1 IZ, je-li nutné zabránit v době do vydání rozhodnutí o úpadku změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů, insolvenční soud může i bez návrhu nařídit předběžné opatření, kterým dlužníkovi uloží, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy náležejícími do jeho majetkové podstaty, nebo rozhodne, že dlužník může nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se souhlasem předběžného správce. Může též nařídit, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale předběžnému správci. Současně ustanoví předběžného správce, pokud tak neučinil dříve. Insolvenční soud při svém rozhodování o předběžném opatření vycházel z předpokladu, že dlužník je v úpadku. K tomu odvolací soud poznamenává, že při rozhodování o předběžném opatření by mělo zkoumání existence případného úpadku ústit v závěr o existenci reálné možnosti, že na základě podaných insolvenčních návrhů bude skutečně rozhodnuto o úpadku. Úvahy insolvenčního soudu o naplnění tohoto předpokladu považuje odvolací soud za správné. Pojem úpadku je v insolvenčním zákoně vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Insolvenční návrh ve věci dlužníka Miroslava Dokupila podali postupně tři navrhovatelé. První navrhující věřitel UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. tvrdil, že má pohledávku za dlužníkem z úvěrové smlouvy ve výši 15.786.310,13 Kč. Postupně do řízení přistoupili svými insolvenčními návrhy další dva věřitelé, kteří tvrdili své pohledávky za dlužníkem rovněž z titulu poskytnutého úvěru. V případě Slovenské sporiteľňy, a. s. se jednalo o pohledávku ve výši 89.216.101,47 Kč, v případě PERFECT INVEST, a. s. o pohledávku ve výši 140.512.627 Kč. Věřitel UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. vzal insolvenční návrh zpět z důvodu, že mu dlužník jeho pohledávku zcela uhradil. Dlužník v rámci své procesní obrany nepopíral, že tvrzené pohledávky věřitelům vznikly, avšak namítal jejich zánik započtením. Proti věřiteli Slovenská sporiteľňa, a. s. dlužník uplatnil pohledávku z titulu škody vzniklé tím, že mu věřitel neumožnil čerpat část úvěru a zabránil mu tak provést rekonstrukci na nemovitosti, která byla následně prodána za nižší cenu. Proti pohledávce věřitele PERFECT INVEST, a. s. dlužník uplatnil pohledávku z náhrady škody, ušlého zisku a dobrého jména. Dlužník, který popírá aktivní legitimaci navrhujícího věřitele s tvrzením, že pohledávka tohoto věřitele zanikla započtením, musí prokázat existenci vlastní pohledávky proti věřiteli (srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2012, KSPH 55 INS 2807/2009, 29 NSČR 42/2011). Přitom závěr, že dokazování, které by přesahovalo účel insolvenčního řízení, se neprovádí, platí i pro prokazování pohledávky dlužníka proti věřiteli. Dále se dlužník proti tvrzení o úpadkové situaci brání tím, že má majetek v hodnotě přibližně 1.500.000.000 Kč. Avšak ani skutečnost, že dlužník má majetek přesahující výši jeho závazků, nemusí znamenat, že není v úpadku. Svědčí to pouze o tom, že není předlužen. Může být však v platební neschopnosti, není-li majetek dostatečně likvidní. Z výpisů z katastru nemovitostí přitom plyne, že proti dlužníkovi jsou vedeny exekuce, což naznačuje, že dlužník má problémy s úhradou svých závazků (nadto vykonatelných). Na neschopnost dlužníka hradit své splatné závazky lze usuzovat také ze skutečnosti, že do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásilo 15 věřitelů (z toho jeden věřitel vzal svou přihlášku pohledávky zpět). Lze tedy uzavřít, že z dosud dostupných údajů lze usuzovat, že existují nejméně dva věřitelé, kteří jsou schopni osvědčit pohledávky proti dlužníkovi více než tři měsíce po lhůtě splatnosti ve výši přes 200.000.000 Kč, zatímco osvědčení pohledávek, které dlužník tvrdí proti těmto věřitelům, bude pro dlužníka přinejmenším problematické. Za tohoto stavu věci se stav úpadku dlužníka jeví dostatečně pravděpodobným. Dlužníkovi nelze upřít snahu zvrátit závěr insolvenčního soudu o nutnosti nařídit navrhovatelem požadované předběžné opatření. Svědčí o tom řada dlužníkem podaných vyjádření a v nich snesená obsáhlá argumentace. Úvahy insolvenčního soudu ústící v závěr o důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření považuje odvolací soud za potřebné dále popsaným způsobem korigovat. Návrh na nařízení předběžného opatření navrhovatel odůvodnil tím, že dlužník upřednostnil UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. před ostatními věřiteli a dále obavou o zmenšení dlužníkova majetku, když dlužník nabízí některé nemovitosti k prodeji. Také namítal, že dlužník nepředložil řádný seznam svých závazků, neboť v něm neuvedl všechny své závazky (absentují závazky vůči dvěma navrhujícím věřitelům). Skutečnost, že dlužník i přes jednostranné započtení uspokojil pohledávku věřitele UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. v plné výši, vyhodnotil insolvenční soud jako účelové jednání dlužníka. S tímto závěrem odvolací soud souhlasí. Je nepochybné, že dlužník uspokojil pohledávku jednoho ze svých věřitelů, ačkoliv lze mít pochybnosti o schopnosti dlužníka uhradit pohledávky všech věřitelů. Přitom pohledávku věřitele UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. dlužník popíral a ve vztahu k pohledávkám dalších navrhujících věřitelů šlo o pohledávku v mnohem nižší výši. S úhradou pohledávky dlužník započal v době, kdy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. byl jediným navrhujícím věřitelem, což naznačuje, že dlužník předpokládal, že úhradou pohledávky dosáhne zastavení insolvenčního řízení. V této skutečnosti tedy odvolací soud shodně s insolvenčním soudem spatřuje důvod pro nařízení předběžného opatření. Dále lze přisvědčit navrhovateli předběžného opatření v tom, že dlužník nepředložil řádný seznam svých závazků, neboť v něm neuvedl závazky vůči věřitelům Slovenská sporiteľňa, a. s. a PERFECT INVEST, a. s. Dlužník musí v seznamu závazků uvést všechny závazky, které vůči němu věřitelé uplatňují, byť je sám neuznává. V rovině posuzování podmínek pro nařízení požadovaného předběžného opatření však odvolací soud považuje za mnohem závažnější skutečnost to, že dlužník nepředložil insolvenčnímu soudu ani úplný seznam svého majetku. Přestože jej dlužník prohlásil za správný a úplný, označil v něm množství nemovitostí, ale žádný jiný majetek. Zjevně má však dlužník další majetek představující obchodní podíly v mnoha českých a slovenských společnostech, jak je uvedeno výše. Konečně se odvolací soud ztotožňuje s názorem insolvenčního soudu, že pro omezení dlužníka formou předběžného opatření svědčí jednání dlužníka spočívající v pronájmu či prodeji jeho nemovitostí. Navrhovatel poukázal ve svém návrhu na nařízení předběžného opatření na množství nemovitostí ve vlastnictví dlužníka, z nichž některé dlužník či jemu spřízněné společnosti nabízeli k pronájmu či prodeji. V příloze k návrhu jsou zobrazeny internetové stránky, na kterých jsou nemovitosti nabízeny k prodeji (Obchodní dům Perec v Levicích, Průmyslový areál Levice, areál ŽILILNSKÉ TISK8RNY, Průmyslový areál bývalého podniku Milex Trenčín). Tvrdil-li dlužník, že žádnou z nemovitostí neprodává a přílohy připojené k návrhu již nejsou aktuální, je třeba zdůraznit, že pro posouzení důvodnosti nařízeného předběžného opatření je rozhodný toliko stav v době rozhodování insolvenčního soudu. I kdyby měl však dlužník pravdu v tom, že žádnou z nemovitostí neprodával, svědčí skutečnosti doložené navrhovatelem spíše nedbalému přístupu dlužníka při správě jeho majetku, případně tomu, že dlužník s ohledem na velké množství vlastněných nemovitostí nemá dostatečný přehled o situaci ohledně některých z nemovitostí. K námitce dlužníka, že nemovitosti nemůže převést (i kdyby chtěl), protože tomu brání zahájené exekuce, odvolací soud poznamenává, že prováděné exekuce nebrání nařízení předběžného opatření v insolvenčním řízení. Pokud navrhovatel předběžného opatření vyjádřil obavu, že dlužník se pokusí prodat své nemovitosti, nemuselo by se zdát omezení dlužníka nad rámec úpravy § 111 IZ potřebným. Dlužníkem vlastněné nemovitosti jsou totiž snadno dohledatelné a rovněž je pro potenciální kupující zjistitelné, že dlužník je omezen v nakládání se svým majetkem již od zahájení insolvenčního řízení (§ 111 odst. 1 IZ). Avšak v dané věci nelze pominout, že dlužník sám v odvolání potvrdil, že společnost REALITY - správcovská CZ s. r. o. v minulosti spravovala nemovitosti ve vlastnictví dlužníka tím způsobem, že je přenechávala do užívání třetím osobám. K tvrzení navrhovatele předběžného opatření, že nemovitosti dlužníka spravují a nájemné z nich inkasují „jeho společnosti“, dlužník namítal, že jde o běžný postup v oblasti realit. Přesto však nelze uvěřit tomu, že dlužník nemá ve svém výsledku ze získaného nájemného žádný majetkový prospěch. I z tohoto důvodu je podřízení dlužníka dohledu předběžného správce namístě. Z výše uvedených důvodů souhlasí odvolací soud se závěrem insolvenčního soudu o nutnosti ustavení předběžného správce a s rozhodnutím o tom, že dlužník může nakládat se svým majetkem s omezeními (§ 113 odst. 1 IZ) vyjmenovanými ve výroku II., IV. a V. usnesení. Na rozdíl od insolvenčního soudu spatřuje odvolací soud důvody pro ustavení předběžného správce také v rozsahu majetkové podstaty, který je vhodné i předběžně zjistit a zajistit (§ 112 odst. 2 IZ). Majetková podstata dlužníka je totiž neobvykle rozsáhlá (množství nemovitostí a podílů ve společnostech na území dvou států), ovšem její přesný rozsah není zcela zřejmý, když dlužník předložil zjevně neúplný seznam svého majetku. Námitka dlužníka, že insolvenční soud nenařídil ve věci slyšení dlužníka a neprovedl dokazování, není důvodná. Z dikce § 113 IZ povinnost nařídit slyšení dlužníka a provádět dokazování neplyne a v dlužníkem zmiňovaném usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.2.2010, sp. zn. 3 VSPH 17/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 87/2010, je užito pojmu „zpravidla“. Nadto „slyšení dlužníka“ neznamená pouze jeho výslech u jednání, ale také poskytnutí možnosti vyjádřit se k návrhu na předběžné opatření jinou formou. V dané věci dlužník prezentoval insolvenčnímu soudu své stanovisko ve vyjádření ze 25.6.2015, ve kterém návrhu velmi obsáhle oponoval. Toto vyjádření bylo však insolvenčnímu soudu doručeno až 29.6.2015. Přesto má odvolací soud za to, že i po dobu insolvenčního řízení, která předcházela vydání napadeného usnesení, dlužník poskytl insolvenčnímu soudu prostřednictvím vyjádření k jednotlivým insolvenčním návrhům dostatečnou argumentaci pro úvahy o důvodnosti (či nedůvodnosti) navrhovaného předběžného opatření. Naopak, za zcela opodstatněnou považuje odvolací soud výtku dlužníka, že insolvenční soud překročil zákonné limity pro nařízení předběžného opatření, když dispoziční oprávnění dlužníka vázal na souhlas prozatímního zástupce věřitelů. Ustanovení § 113 odst. 1 IZ umožňuje insolvenčnímu soudu zakázat dlužníkovi nakládat s majetkovou podstatou nebo toto nakládání podmínit souhlasem předběžného správce. Neumožňuje však podmínit vymezené úkony souhlasným vyjádřením (prozatímního) zástupce věřitelů. V tomto ohledu tedy rozhodnutí insolvenčního soudu nemůže obstát. Proto je odvolací soud změnil (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) tak, že povinnosti uložené dlužníkovi při nakládání s ostatním majetkem nejsou podmíněny předchozím souhlasným vyjádřením prozatímního zástupce věřitelů. Ve zbylém rozsahu (tedy v napadených výrocích I., IV., V. a převážné části výroku II.) je usnesení insolvenčního soudu věcně správné, proto je odvolací soud potvrdil (§ 219 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníku, předběžnému správci, prozatímnímu zástupci věřitelů a navrhujícím věřitelům se doručuje i zvláštním způsobem. V Olomouci dne 11. listopadu 2015 Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. předsedkyně senátu