Osoba předaná k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do ciziny nemůže být zavázána k povinnosti nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem dle § 152 odst. 1 písm. b) tr.ř. v řízení podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci. Proto není osobou, jíž se rozhodnutí o stanovení výše odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce v takovém řízení dle § 151 odst. 2, odst. 3 tr.ř. přímo dotýká. Takové rozhodnutí se mu proto dle § 137 odst. 1 tr.ř. neoznamuje a současně mu nepřísluší dle § 142 odst. 1 tr.ř. právo k podání stížnosti proti takovému usnesení.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2015 stížnost státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2015, č. j. 3 Nt 52/2015 – 112, jímž bylo rozhodnuto v trestní věci R. L., státního občana Slovenské republiky, o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému obhájci Mgr. Michalu Noskovi, takto: Z podnětu stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě se napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušuje a nově se rozhoduje tak, že podle § 151 odst. 2, odst. 3 tr. ř. se obhájci Mgr. Michalu Noskovi, advokátu AK Ostrava, Purkyňova 787/6, přiznává odměna a náhrada hotových výdajů takto: I. za úkony právní pomoci dle § 11 odst. 1 písm. b), písm. e), písm. g) dle § 10 odst. 3 písm. c) a § 7 a § 12a odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen AT), celkově 5 úkonů á 1.840,- Kč, celkově…………………………………………………………………….9.200,- Kč II. náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1 AT (5x 300,- Kč) celkově………………………………………………………………..…..1.500,- Kč celkem …………………………………………………………….........10.700,- Kč. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením rozhodla vyšší soudní úřednice Krajského soudu v Ostravě podle § 151 odst. 2, odst. 3 tr. ř. a přiznala ustanovenému obhájci R. L. (dále odsouzený či vyžádaný), slovenského státního občana, v řízení o jeho předání do Slovenské republiky k výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 4 let za zločin vydírání podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákona Slovenské republiky s trestní sazbou trestu odnětí svobody až do 10 let, o odměně za jednotlivé provedené úkony právní pomoci a náhrady hotových výdajů se zastoupením odsouzeného spojené v celkové výši 7.500,- Kč. Vycházel tak z obsahu obhájcem vyúčtovaných a provedených úkonů právní služby, a to převzetí věci a první porada s klientem ze dne 24. 2. 2015, účast u výslechu odsouzeného z téhož dne, účast u jednání o jeho vzetí do předběžné vazby dne 26. 2. 2015, účast u jeho výslechu dne 5. 3. 2015, a nakonec pak účast u výslechu ze dne 18. 3. 2015. Na rozdíl od vyúčtování obhájce, který požadoval odměnu za jednotlivý úkon právní služby, které uskutečnil ve výši 1.840,- Kč, tomuto obhájci byla přiznána částka toliko 1.200,- Kč za každý úkon právní služby, tedy celkově 6.000,- Kč a k tomu náležející režijní paušál ve výši 1.500,- Kč, tedy celkově 7.500,- Kč. Tuto redukci pak soud prvního stupně odůvodnil tím, že v řízení o předání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody se odměna obhájce určuje podle délky uloženého trestu odnětí svobody, nikoli podle horní hranice trestní sazby, kterou je odsouzený původně ohrožen. Proti tomuto usnesení v zákonné lhůtě dle § 143 odst. 1 tr. ř. podala stížnost pouze státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, kterou směřovala ve prospěch obhájce s tím, že je nutno vycházet z odlišného právního závěru. Odměny za jednotlivé úkony právní pomoci vycházející z tzv. tarifní hodnoty, je nutno stanovit výhradně na základě právní kvalifikace trestného činu, pro který byl R. L. odsouzen a nikoliv skutečné výše trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. Současně poukázala na skutečnost, že R. L. byl odsouzen rozsudkem Okresného súdu Nové Zámky, sp. zn. 3 T 93/2012, ze dne 21. 3. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského súdu Nitra, sp. zn. 4 To 56/2014, ze dne 26. 6. 2014, pro zločin vydírání podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákona Slovenské republiky, za který trestní zákon pamatuje trestní sazbou trestu odnětí svobody až na dobu 10 let. Připomenula, že advokátní tarif nemá zvláštní ustanovení o výši mimosmluvní odměny ustanoveného obhájce za úkony právní služby v trestním řízení, které je vedeno v cizím státě podle tamního práva, ani o řízení o vydání do ciziny. V takových případech je potřebné při stanovení výše odměny vycházet z trestní sazby, kterou je obviněný (vyžádaný) v takovém případě skutečně ohrožen, přičemž předpokladem pro takové zjištění je označení trestných činů, pro které je řízení, včetně druhu a výměry trestu vůči vyžádanému, podle cizího práva. V návaznosti na to pak odkázala na aktuální judikaturu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, R 40/1995 Sb. rozh. trest. a judikaturu Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 To 95/2014 z 29. 10. 2014 a sp. zn. 3 To 89/2014, z 14. 10. 2014. Z tohoto pohledu pak dospěla k závěru, že adekvátní odměnou za jednotlivý úkon právní služby obhájce byla částka 1.840,- Kč s odkazem na ustanovení § 10 odst. 3 písm. c) AT, tedy částka 2.300,- Kč - 20% dle § 21a odst. 1 AT. Na základě toho pak navrhla, aby z podnětu podané stížnosti Vrchní soud v Olomouci napadené usnesení zrušil a uložil Krajskému soudu v Ostravě, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Vrchnímu soudu v Olomouci byla věc předložena jako soudu stížnostnímu ve smyslu § 146 odst. 2 písm. c) tr. ř. Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že opravný prostředek byl podán ve stanovené lhůtě dle § 143 odst. 1 tr. ř., osobou k tomu oprávněnou dle § 142 odst. 1 tr. ř., když dle názoru stížnostního soudu správně nebylo usnesení doručováno odsouzenému R. L., neboť u něj nepřichází v úvahu, že by uvedené náklady spojené s jeho obhajobou hradil a nejedná se tedy o osobu, jíž se rozhodnutí bezprostředně dotýká. K tomu je třeba připomenout, že postupy justičních orgánů v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních, a tedy i podmínky předání odsouzeného k výkonu trestu do zahraničí, jsou upravovány zákonem č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a ve vztahu ke Slovenské republice i mezinárodními smlouvami mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě právních vztahů v občanských a trestních věcech publik. pod č. 209/1993 Sb. a 65/2014 Sb. Podle citovaného zákona (§ 3 odst. 1) nestanoví-li zákon jinak a není-li jím některá otázka upravena, použije se trestní řád. V § 11 zákona je zakotvena základní zásada, že náklady vzniklé orgánům České republiky při provádění úkonů mezinárodní justiční spolupráce nese Česká republika, přičemž v § 11 odst. 4 tohoto ustanovení je deklarováno právo požadovat úhradu nákladů po odsouzeném. Dále uvedený zákon stanoví jednotlivé podmínky a četné varianty mezinárodní spolupráce, včetně podmínek předání či převzetí odsouzeného. V daném případě se jednalo o zjednodušené předání odsouzeného dle § 208 zákona. Konkrétní podmínky pro stanovení nákladů řízení jsou pak zakotveny jen ve vztahu ke specifickým formám řízení § 132 – 133 a dle § 312 zákona (tykající se nákladů řízení o uznání a výkon cizozemského rozhodnutí), jež se nevztahují na uvedenou formu řízení o předání. Také výše uvedené mezinárodní smlouvy (srov. č.l. 18) výslovně nestanoví podmínky o náhradě nákladů odsouzeným státu, spojené se zajištěním právní pomoci ustanoveným obhájcem. Z výše uvedeného lze dovodit, v případech úkonů mezinárodní právní pomoci je zásadní, že náklady vzniklé České republice nese český stát, vyjma úkonů vyjmenovaných v č.l. 18 mezinárodní smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou (jedná se o znalečné, náklady použití agenta, náklady provozovatelů telekomunikačních sítí a vysokých nebo mimořádných výdajů). Jen v zákoně vyjmenovaných případech je možno následně takové náklady vymáhat po osobě, jíž se uvedený úkon týká. Za takové situace nelze uplatnit podmínky § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. o povinnosti odsouzeného - vyžádaného nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, a to ani skrze ust. § 3 tr. zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Tento přístup zjevně vyplývá nejenom z mezinárodních závazků, ale je i veskrze praktický a ekonomický, když samotné vymáhání nákladů po osobě nacházející se v cizině by bylo jak administrativně tak ekonomicky značně náročné, tak následná realizace případných úhrad povinnou osobou nadbytečně komplikovaná až neuskutečnitelná. Ustanovení § 151 odst. 4 tr. ř. opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí formou stížnosti připouští. Z obsahu ustanovení § 142 odst. 1 tr. ř. pak vyplývá, že kromě osoby, která k usnesení přímo dala podnět, či se jí přímo dotýká (v tomto případě ustanoveného obhájce), může stížnost podat i státní zástupce, přičemž nelze vyloučit, že opravný prostředek je možno podat i ve prospěch kterékoliv další osoby, které se usnesení přímo dotýká. V situaci, kdy opravný prostředek soud prvního stupně před předložením k rozhodnutí stížnostnímu soudu nezaslal oprávněné osobě, obhájci Mgr. Michalu Noskovi na vědomí, tento nedostatek stížnostní soud nahradil. Obhájce Michal Nosek se k obsahu stížnosti nijak nevyjádřil a sám uvedené rozhodnutí opravným prostředkem nenapadl. Stížnostní soud především dospěl k závěru, že nejsou důvody k rozhodnutí o zamítnutí stížnosti dle § 148 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř., a po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, shledal stížnost důvodnou. Základním podkladem pro napadené rozhodnutí se stalo vyúčtování poskytnutých právních služeb obhájcem ze dne 11. 6. 2015 (č. l. 110), které bylo podáno včas i z hlediska nároku na jeho uplatnění, když Krajskému soudu v Ostravě bylo doručeno dne 11. 6. 2015, tedy ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila, tak jak to ukládá ustanovení § 151 odst. 2 tr. ř. Vrchní soud se ztotožnil s názorem státního zástupce uplatněným v odůvodnění podané stížnosti, odkazujícím na dnes již standardně pojímaný názor obsažený v citované judikatuře, a to včetně rozhodování Vrchního soudu v Olomouci v konkrétních trestních věcech, na něž státní zástupkyně správně poukazuje. Zcela se tedy ztotožnil se závěrem, že v případě stanovení správné sazby mimosmluvní odměny obhájce bylo nutno vycházet ve smyslu § 10 odst. 3 písm. c) AT z obsahu trestního řízení pro trestný čin, pro který byl odsouzený R. L. trestně stíhán ve Slovenské republice, a jehož se týkalo samotné řízení o jeho předání k výkonu trestu do Slovenské republiky, přičemž bylo zjištěno, že se jedná o trestný čin, jehož horní hranice převyšuje 5 let a nepřevyšuje 10 let. Za takové situace v souladu s ustanovením § 12a odst. 1 tr. ř. bylo nutno stanovit jako správnou odměnu za provedený úkon částku 1.840,- Kč. Z obsahu spisového materiálu pak je zřejmé, že obhájce skutečně provedl jednotlivé úkony právní pomoci v daném řízení tak, jak je ve svém vyúčtování uvedl, a tedy celkově mu příslušela odměna za 5 úkonů právní pomoci v celkové výši 9.200,- Kč ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b), písm. e), písm. g) AT. Současně obhájci příslušela i náhrada hotových výdajů ke každému z těchto úkonů právní pomoci dle § 13 odst. 3 AT ve výši 300,- Kč, tedy celkově 1.500,- Kč. S ohledem na zjištěné pochybení soudu prvního stupně, které bylo možno napravit v rámci stížnostního řízení, Vrchní soud v Olomouci neaplikoval navrhované ustanovení § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. o zrušení věci a vrácení soudu prvního stupně k novému projednání, ale ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř., když z podnětu stížnosti státní zástupkyně napadené usnesení zrušil a nově rozhodl podle § 151 odst. 2, odst. 3 tr. ř. a obhájci přiznal správný rozsah odměny a náhrady hotových výdajů tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 8. září 2015 JUDr. Libor Losa v. r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: Mgr. L. P.