Hlavní líčení konané v řízení, v němž jsou dány důvody nutné obhajoby, je zatíženo podstatnou procesní vadou ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. vyvolanou neúčastí obhájce obžalovaného i v případě, pokud bylo odročeno jen za účelem vyhlášení rozsudku.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2015 odvolání obžalovaného M. N. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.4.2015, č.j. 53 T 11/2014-495, a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c), písm. f) tr.ř. se napadený rozsudek z r u š u j e v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc v r a c í soudu prvního stupně. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22.4.2015, č.j. 53 T 11/2014-495, byl obžalovaný M. N. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku, jehož se měl dopustit dle skutkových zjištění učiněných ve výroku napadeného rozsudku tím, že dne 7.6.2014 v době mezi 02:30 až 02:45 hodin v lesoparku na ulici N. R. v katastrálním území I., okr. B. – v., po předchozí vzájemné slovní rozepři s poškozeným P. S., které se na straně obžalovaného M. N. účastnil i M. B., nejprve přiložil poškozenému P. S. nůž o délce čepele 8 cm na přední stranu krku, a poté, co mezi M. N., M. B. a P. S. došlo ke vzájemnému strkání a drobnějšímu fyzickému napadání, bodl M. N. nožem poškozeného P. S. do levé boční stěny hrudníku přibližně ve výši 10. žebra v přední podpažní čáře. P. S. přišel na pomoc R. P., který M. N. svalil na zem a zaklekl ho. M. N. ležící na zemi začal bodat nožem poškozeného R. P. a způsobil mu tři bodně řezné rány na vnitřní ploše pravého lýtka, bodně řeznou ránu břicha vlevo 5 cm nad pupkem a bodně řeznou ránu na levé boční stěně břišní nad okrajem lopaty levé kyčelní kosti. Obžalovaný musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním, kdy oba poškozené bodal nožem o délce čepele 8 cm do oblasti hrudníku a břicha, může v obou případech zasáhnout životně důležité orgány poškozených, v důsledku čehož by mohlo dojít k vážné poruše jejich zdraví. Takto vedeným útokem způsobil poškozeným bodně řezná zranění, jež si vyžádala jejich hospitalizaci v nemocnici, u poškozeného P. S. od 7.6. do 9.6.2014, a u poškozeného R. P. od 7.6. do 14.6.2014 a tento se musel podrobit urgentnímu chirurgickému zákroku spočívajícímu v revizi dutiny břišní. Za výše zmíněný zločin byl obžalovanému M. N. podle § 145 odst. 2 tr.zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen dle § 70 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to kapesního nože černé barvy označení Smith&Wesson o délce čepele 8 cm, který je přílohou spisu. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. pak byl obžalovaný zavázán k náhradě škody, a to poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky ve výši 32 704 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 5 441 Kč, P. S. na náhradě škody částkou ve výši 8 276, 84 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částkou ve výši 50 000 Kč, a R. P. na náhradě škody částkou ve výši 7 185,84 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částkou ve výši 50 000 Kč. Poškozený P. S. a R. P. pak byly se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti uvedenému rozsudku podal obžalovaný M. N. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Nováka, odvolání, a to do všech jeho výroků, když nesprávnost spatřuje především v opomenutí důkazů a nesprávném právním hodnocení nalézacím soudem. Odvolatel namítl, že nalézací soud zcela opomenul hodnotit zejména výpovědi svědků V. P. a M. Z., přitom uvedení svědci potvrzují verzi podanou obžalovaným vztahující se k druhé půli předmětného incidentu, kdy obžalovaný uvedl, že byl ležíc na zemi bit pěstmi do zátylku R. P. za současného kopání nebo pokusu o kopání do břicha ze strany P. S. Přičemž prokázání této části výpovědi obžalovaného je pro posouzení věci zcela stěžejní. Je třeba brát s rezervou jimi uváděné vzdálenosti, neboť byla tma, navíc každý má odhad zcela jiný, avšak z prověrky na místě činu a protokolu o ohledání místa činu je zřejmé, že událost sledovali z necelých 10 m. Odvolatel zdůraznil, že uvedení svědci vyvracejí výpovědi svědků poškozených v tom směru, že obžalovaného nijak neatakovali, což výrazně zpochybňuje jejich věrohodnost. Dále vytkl, že nalézací soud opomněl hodnotit i výpověď svědkyně K. a potažmo i B., ze kterých se podává, že to byl právě P. S., kdo si začal a dal tzv. první ránu a tlačil na obžalovaného, který před ním ustupoval. Jako extrémně rozporný hodnotí odvolatel závěr nalézacího soudu, že obžalovaný vytáhl nůž předčasně, aniž by byl on nebo M. B. jakkoli předtím atakováni. Je pravdou, že žádný z uvedených svědků neviděl celý konflikt, nicméně R. K. viděla jeho začátek, stejně tak v menší míře T. B., což v kombinaci s výpověďmi P. a Z., pak tvoří střípky mozaiky celého skutkového děje, byť tato mozaika není kompletní, avšak tito nezainteresovaní svědci podporují jednotlivé části výpovědi obžalovaného. Odvolatel dále neakceptuje závěr nalézacího soudu, který uvedl, že vzhledem k neexistenci prakticky jakýchkoliv zranění na jeho těle a na těle M. B. nelze hovořit o nutné obraně na straně obžalovaného. K tomuto je třeba uvést, že na těle obžalovaného byly ve vlasaté části hlavy nalezeny stopy po zranění, což odpovídá útoku ze strany R. P. Dále je třeba zdůraznit, že oba poškození byli v době incidentu opilí, P. S. středně a R. P. už byl v těžké opilosti, oproti tomu obžalovaný byl podle závěrů znalce střízlivý. Uvedené tak výrazně ovlivňuje věrohodnost výpovědí obou svědků poškozených, a rovněž tento faktor hraje roli i v ohledu, že ne každá jejich rána směřující na obžalovaného musela nutně najít svůj cíl, což by vysvětlovalo absenci vážných poranění. Nalézací soud zcela opomenul závěry znalců MUDr. Freiwalda - traumatologa a MUDr. Dobiáše – soudního lékaře, kteří se shodli, že zranění způsobené P. S. je zranění lehké. Nalézací soud naprosto rezignoval na zdůvodnění naplnění subjektivní stránky, když uzavřel, že obžalovaný jednal úmyslně způsobit poškozenému P. S. těžkou újmu na zdraví, což je v rozporu s uvedeným závěrem znalců. Obžalovaný má za to, že samotný akt máchnutí nožem s čepelí 8 cm nižší až střední intenzity, směřující do oblasti trupu velmi obézní osoby nemusí nutně vyvolat těžkou újmu na zdraví, když ostatně v posuzovaném případě k tomuto nedošlo. Obžalovaný dále namítl vadný procesní postup spočívající v tom, že nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeným znalcům vytýká určitá pochybení, přesto tyto v rámci hlavního líčení nevyslechl k odstranění rozporů, a naopak jimi zpracovaný znalecký posudek v hlavním líčení za souhlasu stran pouze přečetl. Tímto postupem nalézací soud porušil § 211 odst. 5 tr.ř., neboť měl-li k tomuto posudku pochybnosti, nemohl se spokojit s jeho přečtením, uvedené znalce měl vyslechnout k odstranění rozporů, a proto odvolatel tyto požaduje vyslechnout v rámci veřejného zasedání u odvolacího soudu. Nalézací soud v daném případě zcela ignoroval zásadu in dubio pro reo při utvoření skutkového závěru, kdy přesto, že uznává, že má závažné pochybnosti o tom, kdo dal první ránu a kdo byl útočníkem, opomněl výpověď poškozeného P. S., jenž nepopřel, že mezi ním a obžalovaným došlo ke vzájemnému fyzickému napadení a rovněž nevylučuje, že to mohl být on, kdo dal první ránu. Poškozený P. S. se tak prakticky doznal k tomu, že dal první ránu, neboť kdyby tomu tak nebylo, jistě by vypověděl opak, navíc nalézací soud opomněl vyjádření uvedeného poškozeného v rámci hlavního líčení, kdy uvedl, že „důvod začátku incidentu si nepamatuje, měl zkrat asi, jakoby zatmění“, když tak připustil i napadení obžalovaného a M. B. Opomenutím výše označených důkazů se tak nalézací soud dopustil takové tvorby skutkových závěrů, jež jsou v extrémním rozporu s obsahem důkazů hodnocených ve vzájemných souvislostech dle zásad § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Pokud jde o právní hodnocení nutné obrany, k tomuto odvolatel uvedl, že je v souladu s judikaturou, že obrana musí být důraznější než útok. V daném případě ze závěrů znalců plyne, že obžalovaný mohl být vystaven násilí o cca nižší až střední intenzity, kdy až vyšší intenzita by na jeho těle zanechala znatelné stopy. Proto za situace kdy jednání obžalovaného je klasifikováno jako nejvýše střední intenzity, nemůže být po právní stránce vyhodnoceno jako zcela zjevně nepřiměřené povaze útoku vedeného ze strany poškozených, byť za použití nože obžalovaným. Obžalovaný byl napaden dvěma osobami, přičemž P. S. váží přes 100 Kg a je nepoměrně mohutnější než obžalovaný. Při posuzování nutné obrany nalézací soud zcela vadně řešil jako předběžnou otázku zranění obžalovaného, když uzavřel, že nemohlo jít o nutnou obranu vzhledem k absenci zranění na jeho těle, zatímco poškození utrpěli bodně-řezná poranění. Přitom zákonná konstrukce okolností vylučujících trestnost u nutné obrany nepředpokládá ke splnění znaku oprávněnosti jednání obránce předchozí způsobení újmy ze strany útočníka. Nalézací soud se ani nezabýval otázkou případného překročení mezí nutné obrany. Zcela bez povšimnutí ponechal i případnou právní kvalifikaci dle § 146a odst. 1, odst. 4 písm. a) tr.zákoníku, přičemž i tuto možnost obhajoba soudu nabízela. Odvolatel dále namítl, že nalézací soud při úvaze o výši trestu nezohlednil § 58 odst. 1 tr.zákoníku, když zkonstatoval jeho dosavadní řádný způsob života, jakož i stádium trestné činnosti, kdy k jeho dokonání nedošlo, avšak již neuvedl, proč tohoto institutu nevyužil. Odvolatel shledal pochybení i ve výroku o náhradě škody, kdy nalézací soud nezdůvodňuje, proč právě 50.000,- Kč (z požadovaných 100.000,- Kč) považuje za adekvátní výši, proč oběma poškozeným přiznává stejně a každému také rovný díl z původního nároku, když oba utrpěli rozdílná zranění s rozdílným průběhem léčby. Namítl, že ani jeden z nároků poškozených není podložen důkazem, který by prokazoval důvod a výši, a proto neměl nalézací soud v dané věci vůbec rozhodnout, ať už z důvodu soukromoprávní složitosti posouzení oprávněnosti nároků poškozených, a měl je odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Zejména za situace, kdy obžalovanému je známo, že oba poškození nadále hrají fotbal a nejsou nikterak omezeni v běžném způsobu života, když utrpěná zranění nezanechala žádné výrazné následky, což je v rozporu s jejich výpovědmi. Závěrem svého odvolání obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr.ř. zrušil a nově ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby podle § 226 písm. b) tr.ř., neboť žalovaný skutek není trestným činem z důvodu jednání v nutné obraně dle § 29 tr.zákoníku. Shora rozvedené odvolání bylo následně obhájcem obžalovaného ještě doplněno. V něm odvolacímu soudu předložil řadu listinných důkazů svědčících o běžném způsobu života poškozených, kteří i nadále bez omezení hrají fotbal. Uvedené tak svědčí o tom, že ani jeden z poškozených nemá žádné trvalé následky, které by je omezovaly v běžném způsobu života, a není tak důvod jim přiznávat jakoukoli nemajetkovou újmu. Státní zástupce se k podanému odvolání žádným způsobem nevyjádřil, byť mu bylo soudem prvního stupně řádně doručeno. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že opravný prostředek byl podán osobou oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), a to ve lhůtě naznačené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání obsahu opravného prostředku lze konstatovat, že tento splnil náležitosti obsahu odvolání ve smyslu § 249 odst. 1 tr.ř. Vrchní soud v Olomouci tedy přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 tr.ř., z podnětu podaného odvolání, zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, a to důsledně z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které odvoláním vytýkány nebyly, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. V úvodu je třeba uvést, že po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že v tomto řízení byla porušena stěžejní ustanovení, jimiž se má zajistit objasnění věci, jakož i právo obhajoby, když tato závažná pochybení měla vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaných částí napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Dále odvolací soud shledal, že napadený rozsudek samotný se nevypořádal dostatečně se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (§ 258 odst. 1 písm. b/ tr.ř.) a vznikly tak pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, přičemž k objasnění věci bude třeba provádět důkazy další (§ 258 odst. 1 písm. c/ tr.ř.). Odvolací soud shledal vadným nejen výrok o vině, a na to navazující výrok o trestu, ale i výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy, když jej ve smyslu § 258 odst. 1 písm. f) tr.ř. považuje z důvodů rozvedených níže za nesprávný. Z těchto důvodů proto nemohl napadený rozsudek před odvolacím soudem obstát, a proto musel být zrušen. Jelikož vady rozsudku nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, musela být věc po jeho zrušení podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrácena soudu prvního stupně. Předně je třeba uvést, že v tomto řízení nebyla dodržena stěžejní ustanovení trestního řádu, jež mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu. Je třeba sice konstatovat, že obžaloba byla podána pro skutek, který je předmětem sděleného obvinění a ten je totožný se skutkem popsaným ve výrokové části napadeného rozsudku (totožnost zmíněného skutku byla tedy v průběhu trestního řízení zachována). Oproti obžalobě došlo v řízení před soudem ke změně právní kvalifikace skutku, a to ze zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku na zločin těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Nelze rovněž přehlédnout, že obžalovaný měl od samotného počátku trestního řízení obhájce, který zajišťoval jeho obhajobu jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem prvního stupně. Zmíněné právo na obhajobu však bylo postupem nalézacího soudu zkráceno, když tento dne 22.4.2015 konal hlavní líčení, ačkoliv k tomu neměl zákonné podmínky a to pro nepřítomnost obhájce obžalovaného při tomto úkonu. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 20.4.2015 se na jeho konci podává, že hlavní líčení se za účelem vyhlášení rozsudku odročuje na den 22.4.2015, načež obhájce obžalovaného JUDr. Petr Novák soudu sdělil, že se vyhlášení rozhodnutí nemůže zúčastnit kvůli pracovním povinnostem v Plzni. K hlavnímu líčení dne 22.4.2015 se jmenovaný obhájce nedostavil, nebyl zajištěn ani jeho případný substitut, kdy je v úvodu předsedou senátu konstatováno, že se obhájce nedostavil a že je omluven. Zbylé strany trestního procesu, jako je obžalovaný, státní zástupce, jakož i zmocněnec poškozených, se řádně k hlavnímu líčení dostavily. Za této situace tak nalézací soud provedl hlavní líčení bez přítomnosti obhájce obžalovaného a vyhlásil ve věci rozsudek, jakož i usnesení dle § 73a odst. 5 tr.ř., že se zamítá návrh obžalovaného na zrušení peněžité záruky ve výši 200.000,- Kč. K tomuto je třeba uvést, že vzhledem k právní kvalifikaci skutku a s tím související vysoké trestní sazby trestu odnětí svobody, se na straně obžalovaného jedná o případ nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr.ř. (vůči obžalovanému se vede řízení pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let), a proto má odvolací soud za to, že nalézací soud neměl pro konání hlavního líčení podmínky a tudíž jej nesměl konat pro nepřítomnost obhájce obžalovaného. Odvolací soud je tak toho názoru, že v uvedeném případě došlo k závažnému porušení procesních podmínek rozvedených v § 202 odst. 4 tr.ř., dle kterého v případě nutné obhajoby nelze hlavní líčení konat bez přítomnosti obhájce. Při posouzení závažnosti shora rozvedeného pochybení je odvolací soud toho názoru, že jde o závažné pochybení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Přestože v daném hlavním líčení nebylo prováděno dokazování (toto bylo již ukončeno, ve věci byl jen vyhlašován rozsudek), obžalovaný tudíž ve vztahu k objasnění věci již žádná práva nemohl uplatňovat, v tomto směru tedy obžalovaný nebyl zkrácen na svých právech na obhajobu stran nepřítomnosti obhájce, přesto je však odvolací soud toho názoru, že jde o pochybení závažné. Nalézací soud pochybil již na samém počátku hlavního líčení, když při zjišťování přítomnosti osob nezbytných k jeho provedení, měl konstatovat zásadní překážku bránící zahájení hlavního líčení, neboť neměl zákonné podmínky k jeho provedení stran nepřítomnosti obhájce obžalovaného v případě nutné obhajoby. Rozhodující je tedy prvotní posouzení podmínek nezbytných k tomu, aby hlavní líčení vůbec mohlo být zahájeno, a za situace kdy tyto nebyly splněny s ohledem na § 202 odst. 4 tr.ř., neměl přistoupit k jeho konání. Odvolací soud zastává stanovisko, že je nerozhodné jaký byl následný průběh hlavního líčení (zda bylo prováděno dokazování, či šlo toliko o vyhlášení rozhodnutí ve věci), když rozhodující je prvotní posouzení podmínek pro jeho konání v jeho úvodu. V uvedeném postupu tak odvolací soud shledal podstatnou vadu řízení, která rozsudku předcházela, blíže rozvedenou v § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., jež nebylo možno napravit v rámci odvolacího řízení před vrchním soudem. Lze tak uzavřít, že odvolací soud spatřuje zkrácení práva obžalovaného na jeho obhajobu zejména v tom, že mu byla odňata možnost poradit se s obhájcem a reagovat tak bezprostředně na rozhodnutí, jež byla v tomto hlavním líčení ve věci vyhlášena. Nalézací soud bude povinen v novém řízení dbát zákonného ustanovení § 202 tr.ř., pokud jde o přítomnost osob nezbytných pro konání hlavního líčení. Odvolací soud považuje rovněž za nezbytné upozornit soud prvého stupně na drobné formální pochybení, a to absenci podpisu předsedy senátu na písemně vyhotoveném protokolu o hlavním líčení ze dne 26.3.2015 (č.l. 434). Tento je v souladu s § 56 odst. 1 tr.ř. řádně podepsán protokolující úřednicí, avšak chybí podpis předsedy senátu, takže není zřejmé, zda jde o konečné znění protokolu (za situace kdy ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 tr.ř. může právě předseda senátu rozhodnout o opravě písařských chyb nebo jiných zřejmých nesprávností). Vrchní soud v Olomouci se rovněž neztotožnil se všemi skutkovými a právními závěry rozvedenými v napadeném rozsudku nalézacího soudu, neboť má za to, že jde v určitém směru o závěry předčasné a rovněž, že jde o závěry neúplné. Soud prvního stupně v daném případě nepostupoval způsobem upraveným v ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., jež mu ukládá v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, a navíc nedostál ani povinnostem stran hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr.ř. Pokud jde o vlastní skutkové závěry nalézacího soudu, tak v tomto je třeba přisvědčit odvolateli, že se soud prvého stupně dostatečně nevypořádal se všemi ve věci provedenými důkazy, když zcela opomenul vyhodnotit ve věci stěžejní svědecké výpovědi, a to osob R. K., V. P. a M. Z. V úvodu je rovněž třeba uvést, že nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozebírá důkazní nouzi, avšak zcela přehlédl další důkaz, jež se ve věci nabízí, a to případnou výpověď svědkyně K. R. Poznatek k této svědkyni uvedla svědkyně T. B., která v rámci své výpovědi učiněné v přípravném řízení (č.l. 133) uvedla, že právě K. R. jí měla říct, že mlátili jejího bráchu M. B. Tento zásadní poznatek, který by mohl ve věci přinést významné informace, však zůstal zcela mimo pozornost jak orgánů činných v trestním řízení, tak následně poté i soudu prvého stupně. Soud prvého stupně tak bude muset v dalším řízení tomuto poznatku věnovat zvýšenou pozornost, bude třeba zjistit totožnost jmenované svědkyně a následně ji k věci vyslechnout. Odvolací soud se také zásadně neztotožňuje s názorem nalézacího soudu, že se nacházel v důkazní nouzi. Ba naopak ve věci je k dispozici řada přímých důkazů v podobě svědeckých výpovědí, jež soud prvého stupně sice provedl, ale zcela v rozporu s jejich obsahem je nesprávně vyhodnotil a poté pak vyloučil z řetězce důkazů, na nichž lze budovat skutkové závěry. Co se týče hodnocení svědecké výpovědi R. K., je třeba přisvědčit odvolateli, že při tomto nalézací soud postupoval velmi povrchně, když tuto vyřadil z rámce důkazů podporujících výpověď obžalovaného. Odvolací soud je toho názoru, že výpověď uvedené svědkyně je pro posouzení věci stěžejní, neboť podporuje obhajobu obžalovaného M. N. v té části, kdy uvedl, že to byl právě poškozený P. S., který potyčku vyprovokoval. Tato svědkyně v rámci své výpovědi uvedla, že viděla pouze začátek incidentu, kdy popsala, že první ránu neviděla, viděla akorát jak M. s M. jakoby couvali a posunuli se snad o 10 metrů dál. Uvedené svědectví tak potvrzuje výpověď obžalovaného v té části, kdy uvedl, že to byl právě P. S., který útok vyprovokoval, že on se snažil konfliktu vyhnout tím, že mu jeho jednání rozmlouval, na což poškozený P. S. nereagoval a naopak více konflikt vyhrocoval. Uvedené „couvání“ tak svědčí o snaze obžalovaného a M. B. se ataku vyhnout, a naopak zpochybňuje výpověď poškozeného P. S., že na něj bylo útočeno. Výpověď uvedené svědkyně tak tvoří zásadní část řetězce dalších ve věci provedených důkazů, jež svědčí o tom, že to byl právě poškozený P. S., kdo byl v předmětném incidentu aktivním útočníkem, zatímco obžalovaný M. N. se nacházel v pozici obránce. O tomto závěru svědčí i další svědecké výpovědi osob V. P. a M. Z. (jak bude podrobně rozvedeno níže), jež nalézací soud zcela nepochopitelně vyloučil z okruhu ve věci zásadních důkazů s argumentem, že tito neviděli začátek incidentu, kdy sledovali spíše až jeho konec, a to z větší vzdálenosti. Odvolací soud je zcela opačného názoru. Svědkyně R. K. viděla počátek incidentu, zatímco V. P. a M. Z. jeho konec. Pokud by tyto důkazy byly hodnoceny ve vzájemném kontextu, pak by umožnily učinit celkový závěr o průběhu události. Uvedení svědci však v souhrnu o incidentu podali zcela nezaujaté svědectví, jež zcela potvrdilo obhajobu obžalovaného v tom směru, že právě on se nacházel v pozici obránce. V obecné rovině odvolací soud konstatuje, že podle § 29 tr.zákoníku, čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by byl jinak trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím protiprávnost činu i jeho společenskou škodlivost. Účelem nutné obrany je dát možnost fyzickým a právnickým osobám k ochraně vlastních zájmů, zájmů jiných osob, apod., neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Je třeba přitom vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, nikoli obránce. Útočník svým jednostranným jednáním totiž vyvolal situaci, za které bylo použito nutné obrany, a proto ustanovení § 29 tr.zákoníku by se mělo uplatňovat ve prospěch obránce co nejvýrazněji a co nejšířeji. Uvedená obrana tak musí být způsobilá odvrátit útok, a proto intenzita obrany musí být samozřejmě silnější než intenzita útoku, jinak by nebyla úspěšná. V této souvislosti je třeba uvést, že obranu proti útoku přímo hrozícímu či trvajícímu nelze považovat za nepřiměřenou jen proto, že napadený se útoku nevyhnul útěkem. Opakovaně bylo k této problematice soudy shodně judikováno, že podmínkou aplikace ustanovení § 29 tr.zákoníku, o nutné obraně, není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak, obránce není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem (R 47/1995, R 19/1958). V rámci shora konstatovaného je tak odvolací soud toho názoru, že je na místě úvaha, zda jednání obžalovaného nenaplnilo znaky jednání v nutné obraně či zda nedošlo z jeho strany pouze k překročení mezí nutné obrany. Zásadně se totiž nelze ztotožnit se závěrem soudu prvého stupně, že vzhledem k neexistenci jakýchkoliv zranění u obžalovaného M. N. a svědka M. B. (krom povrchních oděrek ve vlasaté části hlavy u obou) není možné na jednání obžalovaného vůči poškozeným pohlížet jako na jednání v nutné obraně, které by ospravedlnilo jak užití nože, tak i způsobení jednotlivých zranění poškozeným. Odvolací soud v tomto směru přisvědčil námitkám obžalovaného prezentovaným v podaném odvolání. Nelze akceptovat postup nalézacího soudu, který vyloučil průběh skutkového děje tak, jak jej popisuje obžalovaný pouze a výlučně proto, že na těle obžalovaného nebyla objektivně zjištěna závažnější zranění. Z důkazů ve věci provedených plyne (výpověď obžalovaného, svědka M. B., R. K.), že poškozený P. S. sám přišel k obžalovanému a svědku M. B., a že to byl on, kdo vyprovokoval a začal konflikt tím, že nejprve slovně a poté fyzicky napadl M. B. O tomto svědčí dokonce i výpověď samotného poškozeného, který uvedl, že neví, kdo dal první ránu, přičemž uvádí zkrat od slovní potyčky, a pak si nic nepamatuje. O tom, že na počátku konfliktu byl iniciativnější poškozený P. S., svědčí jak samotná výpověď obžalovaného (který uvedl, že se uvedený poškozený začal slovně navážet do M., když on se ho snažil uklidnit, začal na nás a více na M. důrazněji tlačit, když poté tento dal M. B. z ničeho nic ránu na obličej), tak výpověď svědka M. B. Věrohodnost této části výpovědi obžalovaného je navíc potvrzena svědkyní R. K., která popsala, že P. S. se otočil k obžalovanému a M. B., a zeptal se jich, jestli mají nějaký problém a šel k nim a začali se bavit, poté viděla jak obžalovaný s M. jakoby couvali a pak si všimla, že se perou. Z výpovědi obžalovaného a uvedených svědků, tak lze učinit závěr, že to byl právě poškozený P. S., který byl iniciátorem celé potyčky, která započala slovně, když obžalovaný se tomuto konfliktu snažil zabránit (couvání), avšak tento od ataku neustoupil, ba naopak začal jej stupňovat, když udeřil svědka M. B. Byť svědkyně neviděla, kdo dal první ránu, sám poškozený P. S. nevylučuje, že tak mohl učinit on (kdy uvádí zkrat), nabízí se tak varianta (dalšími důkazy nevyvrácená), že to byl právě tento poškozený, jakožto iniciátor celého konfliktu. Za této situace není proto zcela vyloučena obhajoba obžalovaného, že vytáhl nůž až z obavy před intenzivnějším útokem poškozeného P. S. K tomuto je třeba uvést, že obránce není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem, nemusí se omezovat jen na tzv. pasivní obranu, nýbrž může být i aktivnější. Odvolací soud v tomto směru zastává stanovisko, že intenzita obrany a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku není závislá od použitého prostředku, ale od toho, jak jej obránce použije. Po obránci totiž nelze požadovat, aby vyčkával a spoléhal na náhodu, že škoda, která objektivně i podle jeho představy z útoku hrozí nenastane, a aby tak nepoužil přiměřené a dostupné prostředky obrany, aby tak hrozící útok znemožnil a útočníka zneškodnil (shodně R 41/1980). Důležitou okolností pro posouzení podmínek nutné obrany je také určení postavení strany útočné, zde je rozhodující počáteční iniciativa, tedy zjištění toho, kdo začal, přičemž útok musí hrozit nebo trvat, nesmí být ukončen nebo přerušen. Při posuzování kdo je obráncem a kdo útočníkem je tedy rozhodující iniciativa na počátku střetnutí, nikoli jeho další průběh. Skutečnost, že obžalovaný použil nože v obraně obav o svoje zdraví a zdraví svědka M. B., není s ohledem na výše uvedené, ve věci zcela zpochybněna. Nebyla vyvrácena verze obžalovaného, který uvedl, že poškozený P. S. dal z ničeho nic ránu na obličej svědku M. B., čehož se zalekl, začal mít strach, a chtěl ho bránit, kdy se snažil P. S. od nich odtlačit, což bylo bezvýsledné, a proto vytáhl nůž, doufajíc, že se zalekne a ustoupí, tento se však na něj navalil a tím pádem mu přitiskl nůž ke krku, a poté dostal další ránu do oblasti spánku, zatmělo se mu a odpotácel se. Uvedenou obhajobu obžalovaného v této části potvrzuje další fakt, že ani sám poškozený P. S. neuvádí, že by viděl v rukou obžalovaného nůž. Je tak vyloučeno, že by tímto nožem obžalovaný na poškozeného záměrně útočil s úmyslem jej usmrtit, když užití nože svědčí spíše právě o obranném manévru máchnutím a přitisknutím na krk poškozeného. V této souvislosti je nutno doplnit, že mechanismus vzniku škrábanců na krku poškozeného P. S. jednoznačně neurčili ani znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kteří ve zpracovaném posudku uvedli, že mohli vzniknout jak o ostrý hrot bodného či bodně řezného nástroje, tak např. o nehty. Odvolací soud tak při posuzování naplnění podmínek ospravedlňujících jednání v nutné obraně je tak v této části skutkového děje toho názoru, že na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat jen z toho, že napadený zranil útočníka, přičemž sám žádné zranění neutrpěl. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, přičemž přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsob útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. K shora rozvedenému, je poté nutno mít na zřeteli, že pokud jde o použité prostředky útočníka a obránce, nemusí být ani přibližně stejné účinnosti, když obránce použije takového prostředku, který má náhodou právě po ruce. Intenzita obrany a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku, totiž není závislá na použitém prostředku, ale na tom, jak tento prostředek obránce použije, když samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Nutno v této souvislosti vzít v úvahu i fyzické proporce útočníka a napadeného, kdy bylo provedeným dokazováním jednoznačně prokázáno, že právě P. S. je výrazně robustnější vyšší postavy oproti obžalovanému, který je menší postavy a nižší tělesné váhy. Pokud tedy v daném případě obžalovaný vůči poškozenému P. S. použil nože (který běžně nosil při sobě), nelze jednoznačně vyloučit, že nejde o nutnou obranu a to ani s ohledem na neexistenci zranění na těle obžalovaného. Při posuzování naplnění zákonných podmínek jednání v nutné obraně, nelze na obránci požadovat, aby čekal, až útočník udeří první a zraní jej, iniciativa vedoucí ke vzájemnému střetnutí musí vycházet pouze od útočníka, přičemž další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění. Obžalovaný tak nemusel čekat, až poškozený P. S. jej fyzicky napadne jako první, jeho obava z útoku na jeho osobu a tudíž okolnost zakládající obranný způsob jednání, vycházela z toho prvotního fyzického útoku uvedeného poškozeného na svědka M. B., kterému předcházela slovní rozepře a neúčinná snaha se ataku vyhnout (rozmlouvání s poškozeným P. S., couvání před jeho naléháním). Z provedeného dokazování se tak dle odvolacího soudu naopak nabízí varianta, že iniciátorem daného konfliktu na jeho počátku byl právě poškozený P. S., když obžalovaný v obavě o zdraví své a svědka M. B., užil vůči fyzicky silnější osobě nože, když nebylo prokázáno, že by obžalovaný nůž použil v úmyslu jej usmrtit, jak s ohledem na výpověď poškozeného (který nůž neviděl), tak s ohledem na intenzitu zranění na těle poškozeného, ať už v oblasti krku (dle znalců zranění vzniklo velmi malou intenzitou, není možné jednoznačně určit mechanismus jeho vzniku, nevyloučili ani nůž ani nehty) či oblasti břicha. Pokud jde o další zranění na těle poškozeného P. S., toto znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, charakterizovali jako bodně řezné, vzniklé působením nože spíše nižší intenzity, kdy rána pronikla pouze do podkoží. Samotný poškozený P. S. nezaregistroval okamžik jeho vzniku, kdy sám uvedl, že skutečnost, že utrpěl bodné zranění, zjistil až potom, kdy obžalovaný z místa utekl, žádné bodnutí nožem nepocítil, krvácení zjistil, až když R. P. ležel na zemi, kdy si sundal mikinu a tričko, které mu dal do rány. Odvolací soud tak v této části přisvědčuje obhajobě obžalovaného, kdy ze shora rozvedeného je zřejmé, že obžalovaný neužil nože v úmyslu poškozeného P. S. usmrtit, kdy jím chtěl poškozeného pouze zastrašit ve snaze ubránit se jeho ataku, když v úvahu ve světle shora rozvedeného nebylo dosud provedenými důkazy jednoznačně vyvráceno posouzení jeho jednání jako jednání v nutné obraně vůči protiprávnímu jednání poškozeného P. S. Co se týče druhé části konfliktu, již za účasti poškozeného R. P., tak i v této části soud prvého stupně pochybil při ustálení skutkového děje. Soud prvého stupně se při jeho uzavření zcela nevypořádal se dvěma ve věci zásadními důkazy, a to již zmíněnými výpověďmi svědků V. P. a M. Z., jež podporují obhajobu obžalovaného. Svědek V. P. v rámci své výpovědi u hlavního líčení uvedl, že: „ jeden nebo dva leželi na zemi, jeden stál, jeden toho druhého držel a ten velký do toho na zemi kopl 1x nebo 2x, přičemž v této skupince poznal jednoho S. A v dáli viděl ještě další dvě osoby, které se rvali, kdy i tu poznal jednoho S.“ V rámci výpovědi učiněné v přípravném řízení tento svědek dále uvedl, že větší chlap kopl toho muže ležícího na zemi, nad ležícím mužem byli v pozici v kleče dva muži a viděl, že tito ho mlátí pěstí. Takový popis událostí jednoznačně potvrzuje obhajobu obžalovaného. Tu pak dále potvrzuje výpověď svědka M. Z., který uvedl, že viděl bitku, kdy jeden ležel na zemi, druhý nad ním stál, kdy má za to, že tento do ležícího kopal a třetí ho mlátil do hlavy, kdy ve skupince poznal jednoho z bratrů S., který ležícího kopal do břicha. Tyto svědecké výpovědi tak zcela korespondují s výpovědí obžalovaného M. N., který uvedl, že R. P. jej zaklekl kolenem na záda a začal jej bít velice silně do zadní části hlavy, a naopak zpochybňují výpovědi poškozených P. S. a R. P., kteří uvedli, že obžalovanému nijak neubližovali. Shora konstatované svědecké výpovědi tak svědčí o přímém útoku poškozeného P. S. a R. P. na osobu obžalovaného, který v situaci kdy ležel na břiše a měl omezenou možnost pohybu a obrany, toliko odvracel jejich útok. Je tak zcela nepochopitelné, proč nalézací soud nepřihlédl k uvedeným svědeckým výpovědím v rámci tvorby skutkových závěrů, neboť tyto výrazně podporují výpověď obžalovaného, a naopak naprosto zpochybňují věrohodnost osob P. S. a R. P., kteří měli být v pozici poškozených. Odvolací soud nesdílí stanovisko soudu prvého stupně, že ani v této části konfliktu s ohledem na neexistenci zranění na těle obžalovaného nepřichází v úvahu posouzení jednání obžalovaného jako jednání v nutné obraně. Na těle poškozeného R. P. byla zjištěna bodně řezná rána břicha vlevo 5 cm nad pupkem, dále bodně řezná rána na levé boční stěně břišní a tři bodně řezné rány na vnitřní ploše pravého lýtka. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, uvedli, že v případě bodno řezné rány břicha a levého boku, tak mechanismus vzniku posoudily jako působením nože vyšší intenzity, a v případě poranění bérce šlo o intenzitu nižší, kdy s ohledem na vzájemné komplikované polohy obžalovaného a poškozeného R. P. nebyla možnost nápřahu. Nalézací soud vylučuje nutnou obranu s ohledem na neexistenci zranění na těle obžalovaného, kdy tedy zpochybnil jeho obhajobu v tom směru, že se musel bránit intenzivnímu útoku ze strany poškozených P. S. a R. P. Skutečnost, že obžalovaný neutrpěl žádná viditelná zranění, nemůže sama o osobě svědčit o uvedeném závěru. Obžalovaný podstoupil prohlídku těla několik hodin po konfliktu, kdy byly zjištěny drobné oděrky ve vlasaté části hlavy a otok měkkých tkání levého ušního boltce. Shora uvedení znalci se k této otázce rovněž vyjádřili, kdy uvedli, že úder nemusí zanechat nějaký výrazný nález – hematom apod., stejně je to s kopnutím, kdy menší intenzita by se projevit nemusela. K tomuto je však třeba opětovně uvést (jak již bylo podrobněji rozvedeno shora), že o vybočení z mezí nutné obrany nejde, pokud napadený zranil útočníka, ačkoli sám žádná zranění neutrpěl (R 25/1976). Obhajoba obžalovaného, že jednal v obraně, kdy odvracel útok ze strany poškozeného P. S. a R. P. není ve věci provedeným dokazováním zcela vyloučena. Obžalovaný jejich útok nepochybně vnímal velmi citelně, když byl držen na zemi, omezen v pohybu a možnostech obrany, a kdy v této pozici na něj útočilo více osob, navíc fyzicky zdatnějších (zřejmý nepoměr ve fyzických proporcích mezi obžalovaným a P. S.). K tomuto považuje odvolací soud za nutné rovněž uvést, že v případě útoku ve smyslu § 29 tr.zákoníku prováděnému více osobami, se předpokládá nutně aktivní činnost každého z účastníků, když v tomto případě je tak přípustná obrana proti kterémukoli útočníkovi, nikoli jen proti hlavnímu z nich, i když intenzita útoku jednotlivých útočníků nemusí být a zpravidla nebývá stejná, a i když způsob útočení není stejnorodý. Nelze také odhlédnout od charakteru zranění, která poškozeným P. S. a R. P. obžalovaný způsobil, kdy se jedná o bodně řezná zranění, povětšinou způsobená střední či nízkou intenzitou, kdy zejména zranění zjištěná na noze poškozeného R. P. plně odpovídají verzi obžalovaného, že se jen bránil ataku této osoby a snažil se uvolnit z omezené pozice, v níž byl na zemi držen. Jakmile tato obrana obžalovaného vedená nožem byla účinná, kdy se obžalovanému podařilo vymanit ze sevření R. P., obžalovaný již v dalším útoku nepokračoval a dal se na útěk. Intenzitu obrany obžalovaného, kdy byl vůči němu veden intenzivní útok dvou silově převahujících osob (kdy šlo o převahu nejen silovou, ale i početní), byť neozbrojených, nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou vedenému útoku. Z okolnosti, že obžalovaný užil ke své obraně nože, není možné jednoznačně usuzovat na překročení mezí nutné obrany, neboť s ohledem na způsob užití tohoto prostředku (intenzita střední či nízká), s ohledem na charakter způsobených zranění (bodně řezné rány a jejich max. hloubky), jakož i místa zásahu na těle poškozených (oblast břicha, boku a lýtka), nelze dle odvolacího soudu přisvědčit nalézacímu soudu o nepřiměřenosti obrany. Způsob užití nože svědčí spíše o obranném máchání, než o cíleném útoku s úmyslem tyto osoby usmrtit. Pokud jde o samotný nůž, jde o zcela běžně užívaný nůž, jenž obžalovaný obvykle nosil při sobě, když tento zejména s ohledem na jeho velikost (čepel délky 8 cm) a charakter ostří (rovné ostří) není určen či přizpůsoben k nějakému intenzivnímu a masivnímu útoku, navíc když obžalovaný si jej pořídil už dříve, a nikoli za účelem útoku na poškozené. S ohledem na shora rozvedené lze tak uzavřít, že soud prvého stupně závažným způsobem pochybil, pokud při ustálení skutkového děje v té druhé fázi konfliktu (za účasti poškozeného R. P.) nepřihlédl k výpovědím svědků V. P. a M. Z., když tyto zcela v rozporu s jejich obsahem vyloučil z řetězce hodnocených důkazů. Odvolací soud má naopak oproti soudu prvého stupně za to, že tyto důkazy výrazně podporují průběh skutkového děje tak, jak jej popisuje obžalovaný, a zcela zpochybňují výpovědi poškozených P. S. a R. P. Tito svědci ve věci zásadním způsobem potvrdili napadání obžalovaného dvěma osobami, kdy jeden na něm klečel a mlátil ho do hlavy, a druhý nad ním stál a kopal ho, když shodně uvedli, že v okruhu těchto osob poznali bratry S., když navíc svědek V. P. potvrdil i tu skutečnost, že se útoku účastnil i bratr poškozeného P. S. P. S., který měl útočit na svědka M. B. Z uvedeného je tak zřejmé, že se jednalo o značnou převahu poškozených P. S., R. P. a svědka P. S., jež útočili na obžalovaného a svědka M. B., tudíž toto jednání bylo objektivně způsobilé vzbudit u obžalovaného obavu o jeho zdraví, a není tak jednoznačně vyloučeno posouzení jednání obžalovaného jako jednání v nutné obraně či jako překračující jeho meze. V rámci shora uvedeného, tak nelze opomenout, že věrohodnost osoby obžalovaného je krom výše rozebraných výpovědí svědků (R. K., V. P., M. Z.) podpořena i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jež byl vypracován na jeho osobu, na základě kterých je možno uzavřít, že obžalovaný je zcela bezproblémový, dosud netrestaný, v chování nijak nevybočující mladý muž, když nebyla zjištěna slovní ani brachiální agresivita. Při posuzování věrohodnosti poškozených P. S. a R. P., naopak nelze odhlédnout mimo jiné i od těch významných skutečností, že oba se nacházeli v době konfliktu výrazně pod vlivem alkoholu (P. S. v rozmezí 0,92-1,60 kg/g alkoholu v krvi, R. P. v rozmezí 1,41 – 2,73 g/kg alkoholu v krvi) zatímco obžalovaný byl téměř střízlivý (v rozmezí 0,00 – 0,48 g/kg alkoholu v krvi), kdy je nutno vzít v potaz i tu okolnost, že oba poškození mají pověst osob, co nejdou pro ránu daleko. Poškozený P. S. je oproti obžalovanému prokazatelně fyzicky zdatnější a navíc to byl on, kdo byl ve věci od počátku iniciativnější, když on sám útok vyprovokoval. Věrohodnost poškozeného P. S. je výrazně oslabena i tím, že tento popíral jak události, jež konfliktu předcházely, a to stran osahávání T. B., kdy popřel jakýkoliv fyzický kontakt s touto svědkyní, tak popíral účast bratra P. S. na samotném následném fyzickém konfliktu. Fyzický kontakt poškozeného se svědkyní T. B. však byl potvrzen jak samotnou svědkyní a jejím bratrem M. B., tak i svědkem z okruhu osob náležejících k poškozenému P. S., a to P. K. Pokud jde o aktivní účast P. S., tak tato byla potvrzena jak výpovědí svědka M. B., který uvedl, že byl tímto napadán, tak výpovědí svědka V. P., který uvedl, že v povzdálí od ležícího muže, který byl napadán dvěma osobami, viděl ještě skupinku dvou mužů, jak na sebe pořvávali a lomcovali sebou, když v jednom z mužů poznal jednoho z bratrů S. (jeden ze S. byl v jedné skupince a druhý byl dál). S ohledem na shora rozvedené je tak výrazně zpochybněna věrohodnost výpovědí poškozených P. S. i R. P., a nalézací soud se bude muset v dalším řízení těmito významnými okolnostmi podrobněji zabývat při ustálení skutkového děje. Je nutno dále zkonstatovat, že při důsledném posouzení všech ve věci provedených důkazů je odvolací soud shodně jako soud prvého stupně toho názoru, že je naprosto vyloučena právní kvalifikace jednání obžalovaného jako trestného činu vraždy dle § 140 tr.zákoníku, neboť bylo vyloučeno, že by jeho jednání bylo vedeno s úmyslem usmrtit jiného. Shora uvedené jednání obžalovaného za popsaných okolností zcela rozhodně nelze posoudit jako jednání vedené v úmyslu (byť i nepřímém) usmrtit poškozené či některého z nich. Lze v tomto smyslu zdůraznit již shora uvedené okolnosti, za kterých obžalovaný užil nože, to, že nešlo o cílené rány, ale spíše o chaotické bodání okolo sebe, a zejména tu, že jakmile se obžalovaný vymanil ze sevření poškozeným R. P., v útoku nepokračoval a z místa utekl. Odvolací soud se na druhou stranu neztotožňuje s námitkou obžalovaného, že ne každý útok nožem je nutno posoudit jako jednání způsobilé přivodit těžkou újmu na zdraví, zejména s ohledem na tělesné proporce poškozených. Útok nožem je dle odvolacího soudu naopak nutno vždy posuzovat jako jednání způsobilé přivodit těžkou újmu na zdraví, neboť se jedná o razantní prostředek, který je objektivně způsobilý zapříčinit závažná, život ohrožující zranění, bez ohledu na tělesné proporce osob vůči kterým je užit. Při posuzování této problematiky je ale však třeba vždy zohlednit především intenzitu užití tohoto prostředku. Jako nedůvodnou vyhodnotil odvolací soud rovněž námitku odvolatele stran případné právní kvalifikace skutku jako zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle ustanovení § 146a odst. 1, odst. 4 písm. a) tr.zákoníku. Především není pravdivé tvrzení obžalovaného, že tento návrh jako alternativní učinil už v rámci závěrečné řeči, a že se soud prvého stupně touto úvahou nezabýval. Dle přílohy k protokolu o hlavním líčení ze dne 20.4.2015 (č.l. 488) obhájce obžalovaného v závěru své závěrečné řeči navrhl, že jednání obžalovaného by mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně a navrhl zproštění obžaloby, protože skutek není trestným činem, a naopak výslovně uvedl, že není na místě užití ustanovení § 146a tr.zákoníku, neboť to by pak přicházelo do úvahy posouzení jeho jednání jako překročení mezí nutné obrany, k čemuž však v posuzované věci nedošlo, když je nutno na jeho jednání pohlížet právě jako na jednání v nutné obraně. Naplnění skutkové podstaty uvedeného zločinu je dle odvolacího soudu v posuzované věci naprosto vyloučeno, kdy lze vyloučit jak úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví v silném rozrušení ze strachu, tak v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Duševní stav obžalovaného v době spáchání projednávaného skutku nevykazoval znaky silného rozrušení, při němž by byl jak vnitřně, tak i zpravidla navenek značně emočně vzrušen či zneklidněn v takové míře, aby to ovlivnilo jeho další jednání a projevilo se v průběhu činu. Obava o zdraví obžalovaného v dané věci dle odvolacího soudu nedosahovala takové intenzity, aby bylo možno hovořit o silném rozrušení, kdy i znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, uvedla, že schopnosti ovládací ani rozpoznávací nebyly u obžalovaného v době činu sníženy, když nekonstatovala ani jednání v mimořádném emočním výkyvu či sklony k emoční labilitě. Pokud jde o druhý do úvahy přicházející znak způsobení těžké újmy v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, tak ani tento nebyl v daném případě naplněn. Jednání poškozeného, ať už P. S., či R. P., však v dané věci nedosahovalo takové míry zavrženíhodnosti jednání, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou, jež by svědčilo o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě k ostatním osobám nebo společnosti. S ohledem na shora konstatované je tak vyloučeno naplnění této privilegované skutkové podstaty k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví dle § 145 tr.zákoníku, neboť projednávaný konflikt nedosahoval takové mimořádnosti stran okolností případu. Lze tak shrnout, že důkazy, které byly v této věci provedeny, dle názoru odvolacího soudu umožňují více verzí průběhu žalovaného skutku, které by nebyly v zásadním rozporu s provedenými důkazy. Soud prvního stupně se spokojil s obecnou proklamací o neexistenci dalších důkazů, když dle něj bylo nutné přihlédnout pouze k objektivně zjistitelným skutečnostem, kterými mají být neexistence vážnějšího zranění obžalovaného a svědka M. B., stojící proti zjištěným vážným zraněním poškozených P. S. a R. P., a na podkladě této úvahy pak vybudoval závěr o vině obžalovaného. Soud prvého stupně se však nevypořádal zejména s tím, zda všechny dosud provedené důkazy s ohledem na svůj obsah a vzájemné návaznosti neumožňují jiný průběh události, než který pojal do popisu skutku v rámci výroku o vině napadeného rozsudku. V této souvislosti nelze přehlédnout, že pokud by tyto důkazy umožňovaly učinit různé závěry stran průběhu žalovaného skutku a vlastního jednání obžalovaného, pak byl soud prvního stupně povinen provést všechny dostupné důkazy, jež by mu umožnily jednoznačný závěr o průběhu spáchaného skutku, a pokud by již takové důkazy k dispozici nebyly, pak byl povinen v souladu s jednou ze základních zásad, jimiž je trestní řízení ovládáno, a to zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného) vyjít z té možné verze průběhu událostí, jež je pro obžalovaného nejpříznivější a tu teprve podrobit zkoumání, zda je možno ji podřadit pod konkrétní skutkovou podstatu některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. V daném případě odvolací soud nemohl přehlédnout, že soud prvního stupně dosud neprovedl všechny možné a dostupné důkazy (za situace kdy sám konstatuje údajnou důkazní nouzi), v důsledku čehož považuje odvolací soud rozhodnutí o vině obžalovaného za předčasné. Jak již bylo výše naznačeno, soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy, jež se mu ve věci nabízely (výslech svědkyně K. R.), a zejména se dostatečně nezabýval ve věci již provedenými důkazy, a to výpověďmi svědků R. K., V. P. a M. Z., jež naprosto nedůvodně vyloučil z řetězce použitelných důkazů, jež by mohly podstatným způsobem přispět k objasnění věci. Ze všech těchto důvodů proto napadený rozsudek nemohl obstát, když s ohledem na nedostatečná skutková zjištění a zejména s ohledem na to, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí v této věci, je třeba jej považovat za přinejmenším předčasný. Dále je nutno doplnit, že pokud by v daném případě vycházel soud prvého stupně ze správných skutkových zjištění (pokud by tedy na základě řádně vyhodnocených důkazů vyloučil, že by obžalovaný jednal v mezích nutné obrany či že by tyto meze alespoň překročil), kdy by tedy výrok o vině nebylo nutno rušit pro podstatné vady, tak by výroku o trestu bylo třeba vytknout jeho zcela zřejmou nepřiměřenost. Za těchto okolností by tak odvolací soud považoval uložení trestu odnětí svobody v trvání pěti roků (již ze zákona jako trestu nepodmíněného) za nepřiměřeně přísné, když je třeba vzít na zřetel zejména stádium trestné činnosti, kdy k jeho dokonání nedošlo. Z odůvodnění není navíc patrné, proč v dané věci soud prvého stupně neužil ustanovení § 58 tr.zákoníku, o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. V posuzovaném případě je v rámci úvah o trestu nutno přihlédnout k tomu, že obžalovaný je osobou dosud soudně netrestanou, nemající sklony k agresivnímu chování, jejíž pobyt na svobodě není pro společnost nebezpečný, kdy i s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (nezjištěna agresivita, osobnost přiměřeně strukturovaná bez známek psychopatického vývoje), a na dosavadní řádný způsob života je tak na místě užití ustanovení § 58 tr.zákoníku, tj. mimořádné snížení trestu odnětí svobody. V této souvislosti je nutno dále zdůraznit i podstatnou okolnost případu, a to, že to byl právě poškozený P. S., který jednání obžalovaného vyprovokoval. S ohledem na skutečnost, že v daném případě odsuzoval soud prvního stupně obžalovaného toliko za pokus trestného činu, měl se rovněž důsledněji a podrobněji s ohledem na výše zmíněné okolnosti případu a osobu obžalovaného zabývat případnou aplikací ustanovení § 58 odst. 5 tr.zákoníku. Za uvedené situace tak odvolací soud považuje ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody obžalovanému jako nepřiměřeně přísné, kdy s ohledem na stádium trestné činnosti (pokus trestného činu), jakož i okolnosti případu (útok vyprovokoval sám poškozený P. S.) a poměry obžalovaného (netrestaný, nekonfliktní, řádný předchozí život) lze nepochybně dosáhnout nápravy obžalovaného i trestem kratšího trvání, a to případně i ve formě trestu podmíněného dle § 81 tr.zákoníku se stanovením přiměřené zkušební doby dle § 82 tr.zákoníku případně za současného vyslovení dohledu dle § 84 tr.zákoníku. Na druhou stranu pokud by nalézací soud dospěl při posuzování věci k závěru o překročení mezí nutné obrany, i v takovém případě bude muset v rámci úvah o trestu přihlédnout k ustanovení § 58 tr.zákoníku, konkrétně k jeho odst. 6, dle kterého soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby také tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin odvraceje útok, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany. V dalším řízení, tak bude muset soud prvého stupně, v případě, že dojde k závěru, že jednání obžalovaného nelze posoudit jako jednání v nutné obraně, přihlédnout v rámci úvah o trestu k shora rozvedeným skutečnostem. Jak z výše uvedeného vyplývá, nelze dosud učinit závěr o tom, která varianta úvah při ukládání trestu je případná (tato bude odvislá až od závěrů týkajících se vlastního výroku o vině). Odvolací soud proto v této části nepoužil rovněž zrušující důvod uvedený v § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. Odvolací soud shledal závažné pochybení i ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, a to ve vztahu k poškozenému P. S. a R. P. Především je třeba přisvědčit obhajobě v tom směru, že újma způsobená uvedeným poškozeným není takové intenzity a úrovně, jak uvádí ve svém návrhu, když tito se i nadále aktivně účastní sportovního života (což je zřejmé z předložených listinných důkazů, jež obžalovaný předložil odvolacímu soudu v rámci doplňku svého odvolání, na č.l. 539-543). Pokud jde o poškozeného P. S., jako nesprávný považuje odvolací soud učiněný výrok o přiznání náhrady nemateriální újmy, když má za to, že tento postup je v posuzované věci s ohledem na dosavadní zjištění nepřijatelný, jak je blíže rozvedeno níže. Pokud tedy soud prvého stupně nedojde k závěru o posouzení jednání obžalovaného jako jednání v nutné obraně, je odvolací soud toho názoru, že vzhledem k okolnostem případu, a zejména k tomu, že to byl právě P. S., který projednávaný skutek vyprovokoval, postačí k reparaci jím tvrzené nemajetkové újmy morální zadostiučinění, když za plně dostačující lze dle odvolacího soudu v dané věci považovat satisfakci poškozeného spočívající v odsouzení obžalovaného. Soud je totiž při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy povinen zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, zda je tato újma důsledkem trestného činu, a následně posuzuje, zda dosahuje takové intenzity, kdy se již nejeví postačujícím jen morální zadostiučinění. Je třeba zdůraznit, že aby bylo možné přiznat její náhradu v penězích, musí jít o zásah do důstojnosti a vážnosti člověka ve značné míře, což v posuzované věci odvolací soud neshledal (s ohledem na okolnosti případu a předložené listiny, prokazující i následné sportovní aktivity poškozených). Co se týče výroku o náhradě nemateriální újmy ve vztahu k poškozenému R. P. i u tohoto shledal shodné pochybnosti jako v případě poškozeného P. S., když přiznání nemateriální újmy v penězích je vzhledem k výše rozvedenému dosud neodůvodněné. Odvolací soud je navíc toho názoru, že celý výrok o náhradě nemajetkové újmy, tak jak jej soud prvého stupně učinil, nelze akceptovat pro jeho nepřezkoumatelnost. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí v předmětné části totiž není vůbec zřejmé, na základě jakých úvah soud prvého stupně dospěl k závěru o konkrétní výši přiznané náhrady nemajetkové újmy poškozenému P. S. a R. P. (poškození požadovali 100 000 Kč, přičemž jim byla přiznána polovina a se zbytkem byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních). Soud prvého stupně u poškozeného R. P. navíc pochybil i ve výroku o náhradě škody, když mu vadně přiznal také požadovanou náhradu nákladu za vystavení lékařského potvrzení ve výši 150 Kč. Uvedenou položku nelze zahrnout do náhrady škody, neboť nejde o škodu, jež by byla poškozenému způsobena trestným činem a jež je v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného, ale jde o vedlejší náklad související s uplatněním nároku na náhradu škody. Pokud poškozený R. P. požaduje úhradu takto vynaloženého nákladu po obžalovaném, může tak učinit dle § 154 tr.ř. v rámci hrazení nákladů poškozeného potřebných k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, když o něm přísluší rozhodovat předsedovi senátu soudu prvého stupně až po právní moci rozsudku. V dalším řízení za plného respektování práva na obhajobu obžalovaného M. N. proto soud prvního stupně zaměří svou pozornost na provedení všech ve věci dostupných důkazů (jak bylo zmíněno výše) a zejména se pak bude důsledně zabývat vyhodnocením těchto důkazů a důkazů ve věci již provedených jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných návaznostech se zaměřením na to, zda celý komplex ve věci provedených důkazů umožňuje spolehlivě a bez vážných pochybností určit jediný průběh skutkového děje či zda umožňuje, resp. nevylučuje posouzení jednání obžalovaného za okolností vylučujících protiprávnost, tj. jako jednání v nutné obraně dle § 29 tr.zákoníku. Při případném závěru o překročení mezí nutné obrany, pak posoudí, jakou skutkovou podstatu trestného činu tímto překročením obžalovaný již naplnil. V tomto druhém případě pak pečlivě zváží v souladu se zmíněnou zásadou in dubio pro reo, která varianta možného průběhu událostí je pro obžalovaného nejpříznivější a z této vyjde i při následném případném právním posouzení prokázaného jednání obžalovaného. V takovém případě se bude znovu zabývat v rámci úvah o trestu otázkou aplikace jednotlivých částí § 58 tr.zákoníku. Ve věci rovněž učiní v návaznosti na výrok o vině i nové rozhodnutí o uplatněných nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy. Odstraní rovněž odvolacím soudem zmíněné nesrovnalosti a vady a odůvodní jej tak, aby byla plně respektována kritéria ustanovení § 125 tr.ř. odst. 1 tr.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 23. července 2015 JUDr. Ivo Lajda v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Z. Š.