I. Premeditace formou rozmyslu či předchozího uvážení jako znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr.zákoníku není vyloučena a může být dovozena i v případě, kdy pachatel, který svým jednáním směřuje k usmrcení jiného, jedná ve vztahu k tomuto následku v úmyslu nepřímém (§ 15 odst. 1 písm. b/ tr.zákoníku). II. Obdobně pak není vyloučeno dovození přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 písm. a) tr.zákoníku i v případě, kdy pachatel naplní skutkovou podstatu trestného činu formou zavinění dle § 15 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku. To neplatí, je-li premeditace znakem konkrétní skutkové podstaty trestného činu, kterého se takto pachatel dopouští, neboť tomu brání zamezení dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele ve smyslu § 39 odst. 4 tr.zákoníku.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2015 odvolání obžalovaného V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10.10.2014, č.j. 29 T 16/2014-426, a rozhodl t a k t o : Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaného V. B. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10.10.2014, č.j. 29 T 16/2014-426, byl obžalovaný V. B. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr.zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl dopustit tím, že v průběhu večera dne 10.1.2014 a v nočních hodinách z 10.1. na 11.1.2014 v L., okres Š., po předchozím požití alkoholických nápojů a tablety léku Xanax, se opakovaně, vzájemně, slovně a fyzicky napadal s M. G. a po poslední takové potyčce, která se dne 11.1.2014 kolem 03:00 hodin odehrála na prostranství před panelovým domem č. ..., z místa odešel, zatímco M. G. zde zůstal sedět na lavičce, o něco později se však na toto místo z vlastního rozhodnutí vrátil a poté, co se ujistil, že se v jejich blízkosti nenachází žádní jiné lidé, se rozběhl a M. G., který v té době, v důsledku své značné opilosti, spal v sedě, v předklonu, na lavičce, svou nohou, s nápřahem, silnou intenzitou, kopl do hlavy, což vedlo k extrémnímu záklonu hlavy směrem dozadu, který M. G. způsobil otevřenou dislokovanou zlomeninu krční páteře s úplným přerušením krční míchy, a toto zranění, v řádu maximálně několika málo desítek minut, vedlo k jeho úmrtí, neboť se u něj jako bezprostřední důsledek zranění, které utrpěl, rozvinul ireverzibilní (nezvratný) otok mozku a kmene mozkového; přitom s ohledem na vysokou razanci, se kterou svůj úder vedl, za situace, kdy kopal do bezvládného člověka a vzhledem k tomu, že úder cíleně směřoval proti hlavě a krku, tedy místům, kde se nachází orgány nezbytné pro život každého člověka, minimálně musel být srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit i natolik závažné zranění, které může vést k jeho úmrtí, k čemuž také v konkrétním případě došlo. Za to byl odsouzen podle § 140 odst. 2 tr.zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit poškozené E. G., roz. D. náhradu škody ve výši 27.473,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr.ř. byla poškozená E. G. se zbytkem uplatněného nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna se sídlem Ostrava – Vítkovice, Jeremenkova 161/11, IČ 47672234 s uplatněným nárokem na náhradu způsobené škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal odvolání obžalovaný a směřoval je do výroku o vině i trestu. Odvolatel především nesouhlasí s právní kvalifikací jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr.zákoníku, tedy jako vraždy s rozmyslem. Má za to, že takovýto závěr s ohledem na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, a odvětví psychiatrie a klinické psychologie, nelze přijmout. Obžalovaný si nemusel být ve chvíli útoku vědom toho, že může poškozeného usmrtit, a to také zcela vylučuje možnost rozmyslu. Pro správné zjištění úmyslu pachatele je třeba zkoumat i jeho motiv a pohnutku, toto však nalézacím soudem objasněno nebylo. Sám obžalovaný nemá sklony k agresivnímu jednání, je tedy vhodnější jeho počínání hodnotit jako exces, na kterém se podílela kombinace alkoholu a léku. Vedle polehčující okolnosti, kterou obžalovanému přiznal nalézací soud, je třeba navíc při řešení otázky trestu obžalovanému přiznat polehčující okolnost spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a napomáhání při objasňování trestné činnosti. V tomto smyslu se také i s ohledem na možnost resocializace obžalovaného jeví uložený trest jako nepřiměřený, kdy nebylo přihlédnuto ani k tomu, že se obžalovaný dosud nedopustil žádné násilné trestné činnosti či obdobného jednání. Zvážit je také třeba důsledky, které trest bude mít na budoucí život obžalovaného. Posouzena by měla být i otázka zařazení obžalovaného pro případný výkon trestu do mírnějšího typu věznice. Pokud jde o samotný rozsudek, ten by tedy měl být zrušen a věc by měla být vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu podle § 252 tr.ř. Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že opravný prostředek byl podán oprávněnou osobou ve smyslu § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř., v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř. a svým obsahem splňuje i náležitosti uvedené v § 249 odst. 1 tr.ř. Za této situace nebyl důvod k postupu odvolacího soudu dle § 253 tr.ř. a vrchní soud tedy podle § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly vytýkány, mohl přihlédnout, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno, a dospěl k následujícím závěrům. Předně je třeba konstatovat, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nebyly zjištěny žádné takové vady, kterými by byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, a nebyl tak důvod k postupu podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Koneckonců ani odvolatel žádné takové vady předchozímu postupu orgánů trestního řízení nevytýká. Pokud jde o skutkové závěry nalézacího soudu, je třeba mít za to, že v dané věci byl provedený dostatečný rozsah důkazů a nalézací soud tak využil veškeré dostupné důkazy, které se také k provedení nabízely. Provedené důkazy hodnotil nalézací soud řádně, jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, na tomto základě dospěl i ke správným skutkovým zjištěním, přičemž se vypořádal i s námitkou obžalovaného týkající se jím tvrzeného rozporu mezi výpovědí svědka S. a svědkyně K. Odvolací soud tak musí přijmout závěr v tom smyslu, že rozsah dokazování i způsob hodnocení provedených důkazů plně odpovídá i požadavkům zákona vyjádřeným v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. V dané věci bylo nepochybně zjištěno, že právě obžalovaný byl tou osobou, která zaútočila na poškozeného M. G., přičemž bylo bez pochybností prokázáno i to, jakým způsobem a s jakou intenzitou byl útok obžalovaného na osobu poškozeného veden a byly řádně objasněny i veškeré okolnosti, za jakých byl žalovaný skutek obžalovaného spáchán. V tomto směru je třeba odkázat na usvědčující výpovědi svědků K. a S., kteří přímo pozorovali a následně popsali jednání obžalovaného proti poškozenému. Z těchto výpovědí jsou pak také zřejmé i okolnosti, za kterých k tomuto jednání obžalovaného došlo. Je třeba uvést, že ke konfliktu mezi oběma jmenovanými, tedy obžalovaným a poškozeným, došlo ve více fázích. V první fázi vzájemného fyzického napadání byl svědkem konfliktu i svědek Ž., který se také snažil vzájemným útokům zabránit, což se nakonec podařilo a na místě konfliktu zůstal toliko poškozený G., který v důsledku své silné opilosti ležel na zemi, odkud ho měl svědek Ž. následně posadit na lavičku, přičemž obžalovaný B. měl z místa konfliktu odejít do další restaurace. Jak vyplývá z dalších skutkových zjištění, z této restaurace obžalovaný B. odešel a vrátil se na místo původního konfliktu, přičemž z výpovědi svědka S. se podává, že se na toto místo vracel obžalovaný zřejmě z toho důvodu, aby mohl zase něco udělat poškozenému. Z výpovědi svědkyně K. pak vyplývá, že obžalovaný při tomto příchodu na místo činu se neustále rozhlížel po okolí, díval se na balkony domů, přišel k poškozenému, který seděl na lavičce a spal na vzdálenost asi dvou metrů, zastavil se a znovu se rozhlížel. Poté se najednou rozběhl ve směru ke G., napřáhl se nohou a kopl G. do hlavy. Obdobné skutečnosti pak potvrdil i svědek S., který se po zjištění, že obžalovaný opustil restauraci, vydal za ním právě k místu původního konfliktu. Rovněž tento svědek potvrdil, že obžalovaný se na místě činu rozhlížel, najednou se rozběhl k poškozenému a kopnul ho, přičemž v hlavním líčení upřesnil, že mělo jít o jakousi rychlou chůzi a kopnutí poškozeného s rozmachem nohy dozadu. Právě v důsledku tohoto jednání obžalovaného utrpěl poškozený M. G. zranění podrobně popsaná v rámci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z tohoto posudku je zřejmé, že poškozený utrpěl otevřenou dislokovanou zlomeninu krční páteře v místě meziobratlové ploténky mezi třetím a čtvrtým obratlem krčním s úplným přerušením krční míchy, těžký otok mozku a kmene mozkového, celkové překrvení všech vnitřních orgánů a další drobná zranění, z nichž pouze některá souvisejí s oživovacími pokusy prováděnými zdravotníky. Bezprostřední příčinou smrti poškozeného byl nezvratný otok mozku a kmene mozkového, který se rozvinul v důsledku úplného přerušení krční míchy při otevřené zlomenině krční páteře. Tato příčina smrti je v přímé souvislosti se zraněním, které poškozený utrpěl v důsledku hostilního jednání cizí osoby, v níž byl dalšími důkazy zjištěn obžalovaný V. B. Pokud jde o zlomeninu krční páteře s přerušením krční míchy, pak dle znalců poranění takového charakteru a rozsahu může vzniknout v zásadě jedním mechanismem, a to prudkým a nadměrným záklonem hlavy s extrémním prohnutím krční páteře, kdy je výrazně překročen fyziologický pohybový rozsah páteře a dochází tak k lomivosti krčních obratlů, v důsledku čehož také dojde k poranění krční míchy. Takovéto zranění může být způsobeno prudkým kopnutím do nefixované hlavy, konkrétně do oblasti obličeje či podbradí. Navíc byl útok v daném případě směřován do obličejové části hlavy poškozeného, který byl pod vlivem alkoholu a seděl na lavičce v předklonu s nefixovanou, dolů svěšenou hlavou. Proti hlavě poškozeného musela působit značná síla velké intenzity a dle znalců je také zřejmé, že kdyby shodný útok směřoval a byl veden i proti střízlivému člověku, který by se nacházel ve stejné poloze jako poškozený, měl by jen pramalou šanci na přežití. I střízlivý člověk, který by spal na lavičce se svěšenou hlavou, by skončil se stejným smrtelným poraněním jako v dané věci poškozený. Reálná šance na zachování života poškozeného by byla minimální i v případě poskytnutí okamžité a vysoce kvalifikované lékařské pomoci. Je tak možné uzavřít, že ani opilost samotného poškozeného neměla výrazný či rozhodující vliv na konečný následek jednání obžalovaného v této konkrétní věci. Skutečnost, že to byl právě obžalovaný, který napadl poškozeného, i způsob, jakým bylo toto napadení provedeno, tak byla zcela bez pochybností objasněna a důkazně doložena. Nalézací soud se pak také správně vypořádal i s otázkou trestní odpovědnosti obžalovaného. Sám obžalovaný se hájí tím, že v podstatě si na bližší okolnosti konfliktu s poškozeným vůbec nepamatuje, neboť uvedený den byl pod silným vlivem alkoholu a jedné tablety léku Xanax, kterou si vzal a chtěl ho vyzkoušet. K této otázce byly zpracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Koncentrace alkoholu v krvi obžalovaného se pohybovala v době činu v rozmezí hodnot 1,07 – 1,55 g/kg, přičemž dle závěrů znaleckého posudku toxikologického je takováto koncentrace hodnocena jako lehký stupeň, příp. dolní hranice středního stupně opilosti. V krvi obžalovaného pak také byla prokázána přítomnost THC a dále alprazolan, léčivo ze skupiny benzodiazepinů, přičemž ten je účinnou složkou medikamentů, mimo jiné i léku pod obchodním názvem Xanax. Zjištěná koncentrace leží v léčebném rozmezí. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, pak dospěli k závěru, že obžalovaný se v době trestné činnosti nacházel ve stavu kombinované opilosti, za které mohlo dojít k podstatnému snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností. Z psychiatrického hlediska nebylo jednání obžalovaného ovlivněno žádnými dalšími patologickými fenomény kromě intoxikace alkoholem v kombinaci s požitým lékem. U obžalovaného byl prokázán sklon ke zneužívání alkoholu a dalších návykových látek, přičemž obžalovaný účinky požití alkoholu zná. Osobnost obžalovaného je méně zralá s dissociálními a anetickými rysy a lze předpokládat, že společně s požitým alkoholem a lékem vyústily vzájemné provokace a opilecký konflikt v agresivní jednání obviněného, který je jinak osobou spíše pasivně agresivní. Možnost resocializace obžalovaného je snižována znaky nepřizpůsobivosti, dissociálními akcenty abúzem alkoholu a jiných návykových látek a určitou rezistencí vůči korektivním vlivům, vzhledem k nízkému věku a absenci hlubší psychopatologie je však ještě možná. Znalci vyloučili, že by obžalovaný jednal ve stavu patické opilosti a nic kromě udávané amnézie neexistuje pro závěr, že by obžalovaný jednal v patickém afektu. Takovýto závěr uvedených znaleckých posudků pak odpovídá i dalším důkazům, které byly ve věci provedeny, zejména výpovědi svědkyně K., Ž. i S., z nichž nevyplývají žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že by obžalovaný nebyl při smyslech, sama svědkyně K. uvedla, že obžalovaný mluvil souvisle, nepadal na zem apod., z výpovědí svědkyně Ž. vyplývá, že jí obžalovaný ani příliš opilý nepřipadal a nesouhlasila by s tvrzením, že měl být obžalovaný pod prášky, silně opilý a neměl by ani vnímat, co se kolem něj děje. Na základě takto správně zjištěných skutkových závěrů pak soud prvního stupně dle názoru soudu odvolacího i správně právně kvalifikoval jednání obžalovaného jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr.zákoníku. V podrobnostech je možno odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém se nalézací soud vypořádává s otázkami formy úmyslu obžalovaného i rozmyslem jako kvalifikované formy úmyslu v tom směru, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového přístupu jiného usmrtí. Odvolací soud v tomto směru se připojuje k názoru nalézacího soudu v tom smyslu, že rozmysl může přistupovat nejenom k úmyslu přímému, ale i k úmyslu nepřímému, tedy ke srozumění se smrtí oběti. V tomto případě pachatel musí alespoň vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného a s takovým následkem musí být přinejmenším srozuměn. Z okolností, které byly ohledně napadení poškozeného obžalovaným zjištěny, lze přinejmenším rozmysl obžalovaného bez pochybností dovodit. V tomto směru zdůrazňuje odvolací soud tu skutečnost, že obžalovaný se po předchozím konfliktu s poškozeným, ve kterém mu bránily další osoby, znovu již sám vrací na místo, kde se poškozený nachází, místo svého dalšího jednání vůči poškozenému si kontroluje, na místě se rozhlíží a volí také způsob, jakým poškozeného napadne. V žádném případě tak jeho jednání nelze posoudit jako jednání v náhlém hnutí mysli a nešlo tedy o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, v daném případě např. na útok ze strany poškozeného, jak tomu bylo v dřívější fázi jejich konfliktu, a je tak nutno v dané věci dovodit, že obžalovaný, byť pouze krátce, zvažoval zásadní okolnosti svého jednání a volil také patřičné prostředky k jeho provedení, přičemž mu, zejména s ohledem na způsob napadení poškozeného, jeho intenzitu i místo na těle, kam směřovalo, musely být známy i rozhodné důsledky tohoto jednání, tedy možnost způsobení tak závažných poranění, které by mohly vést až ke smrti, a nejde tak v dané věci toliko o vraždu prostou ve smyslu ustanovení § 140 odst. 1 tr.zákoníku. Nad rámec této úvahy je třeba zdůraznit i tu skutečnost, že byť byla obžaloba na V. B. podána právě pro spáchání zločinu ve smyslu § 140 odst. 1 tr.zákoníku, postupoval soud prvního stupně i po procesní stránce v souladu se zákonem, když v průběhu hlavního líčení dne 9.10.2014 správně obžalovaného upozornil na možnost přísnější právní kvalifikace jeho jednání oproti podané obžalobě ve smyslu ustanovení § 225 odst. 2 tr.ř. a dal mu možnost využít v rámci zajištění jeho řádné obhajoby i další lhůty k její přípravě, čehož obžalovaný nevyužil. S ohledem na všechny výše zmíněné skutečnosti je tedy třeba považovat i závěry o právní kvalifikaci jednání obžalovaného tak, jak k nim dospěl soud prvního stupně, za zcela správná a odvolací soud je plně akceptuje. Pokud jde o otázku trestu, byl obžalovanému ukládán trest odnětí svobody v trestní sazbě v rozmezí od 12 do 20 let. Nalézací soud přiznal obžalovanému polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. f) tr.zákoníku, tedy skutečnost, že jednal ve věku blízkém věku mladistvých. Další polehčující okolnosti u obžalovaného neshledal a odvolací soud rovněž ne, když jako polehčující okolnost, o které hovoří obžalovaný ve svém opravném prostředku ve smyslu § 41 písm. l) tr.zákoníku, nelze přiznat skutečnost, že obžalovaný napomáhal při objasňování své trestné činnosti, neboť to by předpokládalo aktivní účast obžalovaného k objasnění trestného činu, měly by být uvedeny všechny rozhodné skutkové okolnosti trestného činu a zdůraznit je třeba také tu skutečnost, že orgány činné v trestním řízení byly schopny i na základě dalších důkazů trestnou činnost obžalovaného spolehlivě objasnit právě za situace, kdy obžalovaný valnou část skutkových okolností nebyl ani schopen uvést. Správně pak byla obžalovanému naopak uznána přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. p) tr.zákoníku, když obžalovaný se dopouští trestné činnosti poté, co již byl odsouzen pro jinou trestnou činnost a dokonce ve zkušební době předchozího odsouzení, přičemž v úvahu vzal soud prvního stupně správně i způsob, jakým byl obžalovaným trestný čin spáchán, když bylo zjištěno, že útok obžalovaného proti poškozenému byl veden zbabělým způsobem, za situace, kdy se poškozený ani nebyl schopen bránit, přičemž motivem či pohnutkou jednání obžalovaného byla pouze skutečnost, že tak chtěl vyřešit svůj dřívější konflikt s poškozeným a dokázat si svou převahu nad ním, byť, jak je nutno znovu zopakovat, poškozený ani nebyl schopen klást obžalovanému smysluplný odpor. Jestliže za tohoto stavu věci byl obžalovanému uložen trest při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, pak takovýto trest nelze v žádném případě považovat za nepřiměřený či dokonce nezákonný. V souvislosti s již zmíněnými okolnostmi jednání obžalovaného vůči poškozenému a v návaznosti na hodnocení jeho osoby jak z hlediska trestní minulosti (zde je nutno uvést, že další trestní stíhání obžalovaného pro další trestnou činnost bylo usnesením Okresního soudu v Šumperku pod sp.zn. 3 Tm 8/2013 ze dne 12.2.2014 zastaveno podle § 223 odst. 2 tr.ř. s přihlédnutím k § 172 odst. 2 písm. a/ tr.ř. právě s ohledem na nyní projednávané jednání obžalovaného), tak z hlediska možností jeho nápravy pak také odvolací soud nezjistil ani žádné relevantní důvody pro případné zařazení obžalovaného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do mírnějšího typu věznice za použití ustanovení § 56 odst. 3 tr.zákoníku. Protože za správné a odpovídající všem prokázaným skutečnostem považuje odvolací soud i výroky o náhradě škody, navíc za situace, kdy tyto nebyly ani oprávněnými poškozenými napadeny, je nutno považovat napadený rozsudek za zákonný a správný, odvolání obžalovaného za nedůvodné, a proto také o něm bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 256 tr.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 7. ledna 2015 JUDr. Ivo Lajda v.r. předseda senátu Mgr. Petr Andres v.r. zpracoval Za správnost vyhotovení: Z. Š.