Výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo uznáno cizozemské rozhodnutí podle § 124 odst. 1 ZMJS nebo rozhodnutí jiného členského státu podle § 306 odst. 1 ZMJS, kterým byly vymezeny trestné činy, které by bylo možno v příslušném skutku spatřovat podle našeho trestního zákoníku, má pouze deklaratorní charakter, přičemž navíc postačuje takové skutečnosti uvést v odůvodnění takového rozsudku. Proto samotná okolnost, že výčet trestných činů podle našeho trestního zákoníku není úplný, je pouhou formální vadou, která není důvodem pro její nápravu na základě zrušení napadeného rozsudku.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2016 odvolání státního zástupce a odsouzeného M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.9.2015, č.j. 11 T 11/2015-34, a rozhodl t a k t o : Podle § 256 tr.ř. se odvolání státního zástupce a odsouzeného M. Š. z a m í t a j í . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.9.2015, č.j. 11 T 11/2015-34, bylo rozhodnuto tak, že podle § 306 odst. 1 zákona č. 104/2013, o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (ZMJS), ve spojení s § 300 odst. 1 písm. a) ZMJS, se na území České republiky uznává rozsudek Zemského soudu pro trestní věci Vídeň ze dne 26.3.2015, sp.zn. 54 Hv 9/15k, jímž byl M. Š., občan České republiky, uznán vinným zločinem výdělečná krádež vloupáním ve stadiu pokusu dle §§ 127, 129 číslo 1, 130 čtvrtý případ, § 15 rakouského trestního zákona (StGB), jehož se dopustil tak, že ve spolupachatelství s již odsouzeným J. T. se pokusili dne 16.1.2015 ve Vídni, za chtěného a vědomého spolupůsobení jako spolupachatelé, vzít osobě Mgr. H. S. cizí movité věci vlámáním do jeho bytu, a to s úmyslem se jejich přivlastněním neoprávněně obohatit, a to tak, že se pokusili sochorem vypáčit dveře do bytu a jednali přitom v úmyslu získat si opakovaným pácháním krádeží vlámáním stálý příjem, kdy takovéto jednání odpovídá na území České republiky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Dále bylo rozhodnuto tak, že podle § 306 odst. 1 ZMJS ve spojení s § 124 odst. 4 ZMJS a § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku vykoná M. Š. trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou. Rozsudek soudu I. stupně právní moci nenabyl, neboť byl napaden odvoláním státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně a odsouzeného M. Š. Státní zástupkyně v písemném zdůvodnění odvolání uvedla, že nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu v části týkající se právního posouzení oboustranné trestnosti protiprávního činu odsouzeného M. Š., rozvedené ve výrokové části rozsudku Zemského soudu pro věci trestní Vídeň ze dne 26.3.2015, sp.zn. 54 Hv 9/15k, a ve vydaném osvědčení Ministerstva spravedlnosti Rakouské republiky ze dne 13.7.2015 na straně 5, a to v tom směru, jak je rozvedeno na straně 3 napadeného rozsudku, tedy že protiprávní jednání při aplikaci oboustranné trestnosti odpovídá na území České republiky skutkové podstatě přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Dle státní zástupkyně je nezbytné protiprávní jednání odsouzeného kvalifikovat rovněž jako přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.zákoníku, spáchaný v jednočinném souběhu s výše uvedenými přečiny. Argumentaci Krajského soudu v Brně k této problematice považuje za nesprávnou. Státní zástupkyně uvedla, že pokud se týká výroku cizozemského rozsudku, stejně tak popisu skutku ve vydaném osvědčení, nelze argumentovat právním názorem, že v těchto rozhodnutích se nenachází označení protiprávního jednání odsouzeného také jako vícečinného souběhu s trestným činem, jenž by mohl být kvalifikován jako poškozování cizí věci, neboť cizozemský soudní orgán označil skutek jako spáchání jednoho trestného činu, kvalifikovaného jako zločin výdělečné krádeže vloupáním ve stadiu pokusu dle § 127, § 129 číslo 1, § 130 čtvrtý případ, § 15 rakouského tr.zákona. Cizozemské rozhodnutí, ač se vztahuje na jeden trestný čin, neomezuje český justiční orgán k tomu, aby při aplikaci zásady oboustranné trestnosti nemohlo dané jednání být kvalifikováno podle českého trestního zákona jako protiprávní jednání, které naplňuje skutkové podstaty více trestných činů, pokud pro takové rozhodnutí jsou splněny zákonné podmínky. Státní zástupkyně dále uvedla, že v popisu trestné činnosti výrokové části uznávaného rozsudku je jednoznačně uvedeno, že odsouzený M. Š. se ve spolupachatelství pokusil vypáčit dveře do bytu a jednal přitom v úmyslu získat si opakovaným pácháním krádeží stálý příjem, kdy lze dovodit, že i přesto, že k dokonání činu nedošlo v důsledku zásahu policie, odsouzený si v batohu přinesl nástroj na vypáčení dveří a ve svém jednání započal, čemuž odpovídá i ve výroku cizozemského rozhodnutí uložená povinnost odsouzeného M. Š. k náhradě škody ve výši 200 EURO do 14 dnů poškozenému. Dle státní zástupkyně lze tak bez pochybností dovodit, že ke spáchání přečinu poškození cizí věci skutečně došlo a došlo také ke vzniku škody na cizím majetku ve výši 200 EURO, což v přepočtu dle kurzovního lístku České národní banky činí částku 5.558 Kč. Státní zástupkyně podotkla, že její právní závěr byl nepřímo potvrzen odůvodněním cizozemského rozsudku, ač je pravdou, že odůvodnění cizozemského rozsudku není podstatné pro výrok o uznání cizozemského rozhodnutí. Státní zástupkyně proto shledala napadený rozsudek krajského soudu nepřesným a nesprávným a navrhla, aby na podkladě podaného odvolání byl podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o uznání cizozemského rozhodnutí a podle § 259 odst. 3 tr.ř. Vrchní soud v Olomouci sám ve věci rozhodl tak, že výrok o uznání cizozemského rozhodnutí doplní v části týkající se určení právní kvalifikace činu na území České republiky o v jednočinném souběhu spáchaný přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.zákoníku. Případně pokud budou shledány podmínky § 259 odst. 2 tr.ř., je na místě postup předpokládaný tímto ustanovením. Odsouzený M. Š., prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Šrubaře, v písemném zdůvodnění odvolání uvedl, že napadá všechny výroky rozsudku soudu I. stupně. Má za to, že krajský soud pochybil ve smyslu ustanovení § 308 odst. 1 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb., když rozhodl o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu, ačkoliv nebyly splněny podmínky pro toto rozhodnutí. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 308 odst. 1 písm. a) ZMJS zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. V doplnění odvolání odsouzený M. Š., prostřednictvím svého obhájce, uvedl, že řízení o uznání cizozemského rozsudku bylo zahájeno ministerstvem Rakouské republiky na základě jeho návrhu. Pokud vzal svůj návrh zpět, dal tím jednoznačně najevo, že nemá již zájem na pokračování takového řízení a nepřeje si, aby došlo k uznání cizozemského rozsudku. Protože řízení nebylo iniciováno ze strany cizozemského ministerstva, ale na jeho osobní podnět, považuje postup soudu I. stupně za neodpovídající jeho právu disponovat řízením, tedy zejména možností vzít podaný návrh na rozhodnutí zpět. Postup soudu proto považuje za nesprávný a neztotožňuje se s ním. K odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně odsouzený M. Š. uvedl, že se s ním neztotožňuje, v tomto směru sdílí názor soudu I. stupně, že je tento vázán popisem skutku tak, jak je uveden ve výroku cizozemského rozhodnutí, kdy popis skutku v daném případě neodpovídá právní kvalifikaci přečinu poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.zákoníku. V rámci popisu skutku ve výroku cizozemského rozhodnutí není uvedeno, že by spácháním daného trestného činu vznikla jakákoliv škoda nebo že by cokoliv poškodil. Naplnění skutkové podstaty tak státní zástupce dovozuje pouze z výroku o náhradě škody a z odůvodnění cizozemského rozhodnutí, avšak takovéto dovozování je ve vztahu k předmětu řízení irelevantní, když vznik dané škody by musel být výslovně uveden již v popisu skutku, ze kterého soud při stanovení právní kvalifikace vychází. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí a odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl. Odsouzený M. Š. ve svém zdůvodnění odvolání uvedl, že nesouhlasí se zařazením pro výkon trestu v České republice do věznice s ostrahou. Podotkl, že podle rakouského práva v Rakousku mu soud neurčil žádnou diferenci. Požádal, aby byl zařazen do věznice s dozorem nebo dohledem, neboť ve věznici s ostrahou mu budou zhoršeny podmínky výkonu trestu. Dále uvedl, že původně chtěl zbytek trestu vykonat v České republice, ale jakmile se dozvěděl praxi Krajského soudu v Brně, nemá důvod jít do špatných podmínek českých věznic. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu ve smyslu ustanovení § 252 tr.ř. (§ 3 odst. 1 ZMJS). Bylo zjištěno, že odvolání byla podána oprávněnými osobami podle § 246 odst. 1 písm. a), písm. b) tr.ř., v zákonné lhůtě podle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž podaná odvolání splňují i náležitosti § 249 odst. 1 tr.ř. Vrchní soud v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 tr.ř. a § 308 ZMJS přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a zjistil, že soud I. stupně dostál všem svým povinnostem, které mu ukládá náš právní řád. Po přezkoumání dané věci odvolací soud shledal splnění veškerých zákonných podmínek pro uznání a výkon cizozemského rozhodnutí, a to rozsudku Zemského soudu pro trestní věci Vídeň ze dne 26.3.2015, sp.zn. 54 Hv 9/15k, jímž byl M. Š., občan České republiky, uznán vinným zločinem výdělečné krádeže vloupáním ve stadiu pokusu dle §§ 127, 129 číslo 1, 130 čtvrtý případ, § 15 rakouského trestního zákona (StGB) a za to odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Soud I. stupně měl k dispozici veškeré nezbytné podklady pro dané rozhodnutí a zcela správně neshledal žádné překážky uvedené v § 305 ZMJS, pro které by uznání nebylo možné. Daný skutek, pro který byl M. Š. odsouzen rakouským soudem, naplňuje znaky skutkových podstat trestných činů podle práva České republiky, a to přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Výkon trestu není podle právního řádu České republiky promlčen. Trest by byl v souladu s právem vydávajícího státu zcela vykonán ke dni 16.1.2018. S návrhem státní zástupkyně, aby napadený rozsudek byl podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. zrušen ve výroku o uznání cizozemského rozhodnutí a doplněn v části týkající se určení právní kvalifikace činu na území České republiky o přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.zákoníku, jež byl spáchán v jednočinném souběhu s výše uvedenými přečiny, se odvolací soud neztotožnil. Z podaného odvolání státní zástupkyně vyplývá, že v dané věci požaduje, aby soud učinil jiná skutková zjištění než ta, která jsou uvedena ve výroku pravomocného uznávaného rozsudku Zemského soudu pro trestní věci Vídeň ze dne 26.3.2015, sp.zn. 54 Hv 9/15k, tedy aby byly přidány další skutkové okolnosti vyplývající z odůvodnění tohoto cizozemského rozhodnutí, na základě nichž bude potom možné dané jednání, pro které byl M. Š. pravomocně tímto cizozemským rozhodnutím odsouzen, právně kvalifikovat v podobě dalšího trestného činu podle práva České republiky. Státní zástupkyně tak požaduje, aby odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř., což však v řízení podle hlavy VIII. ZMJS (uznání a výkon rozhodnutí ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody) není možné. Přezkum oboustranné trestnosti podle § 305 odst. 1 písm. b) ZMJS se týká pouze otázky, zda skutek uvedený ve výroku odsuzujícího pravomocného cizozemského rozhodnutí (rozsudku Zemského soudu pro věci trestní Vídeň ze dne 26.3.2015, sp.zn. 54 Hv 9/15k, a ve vydaném osvědčení Ministerstva spravedlnosti Rakouské republiky ze dne 13.7.2015) naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky. Pro závěry soudu není rozhodující odůvodnění uznávaného cizozemského rozhodnutí. Odvolací soud proto shledal, že nalézací soud nepochybil, když dospěl k závěru, že skutek, pro který byl M. Š. na území Rakouské republiky odsouzen, naplňuje znaky skutkových podstat dvou trestných činů podle práva České republiky (§ 305 odst. 1 písm. b/ ZMJS), a to přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Z výše uvedeného dále vyplývá, že uznání cizozemského rozhodnutí není rozhodnutím o vině, proto kterému trestnému činu podle českého práva by odpovídal skutek, v souvislosti s nímž bylo cizozemské rozhodnutí vydáno, se uvádí v odůvodnění uznávacího rozsudku, nikoliv v jeho výroku. Je tak bez praktického významu, aby pokud by i bylo shledáno, že daný skutek naplňuje znaky skutkové podstaty dalšího trestného činu podle práva České republiky, byl napadený rozsudek, v části týkající se určení právní kvalifikace činu na území České republiky, v odvolacím řízení zrušen a doplněn o právní kvalifikaci další. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou odsouzeného, že nelze v daném řízení o uznání a výkonu pokračovat, neboť svůj návrh na uznání cizozemského rozhodnutí vzal zpět. K tomu je nutno podotknout, že krajský soud zcela správně postupoval podle ZMJS, a to v návaznosti na Rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27.11.2008, na které odkazuje i žádost rakouského Ministerstva spravedlnosti. Tato skutečnost je přitom rozhodující pro posouzení souhlasu odsouzeného s předáním k výkonu zbytku trestu do České republiky. Souhlas odsouzeného není vyžadován za situace, je-li státním občanem České republiky a má na jejím území obvyklé bydliště (§ 300 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 299 odst. 1 písm. a/ ZMJS), což je u odsouzeného M. Š. splněno. Pro účely uznávacího řízení není proto relevantní, že odsouzený vzal zpátky svoji žádost, aby zbytek trestu mohl vykonat v České republice. K námitce odsouzeného ohledně zhoršení jeho podmínek ve výkonu trestu odnětí svobody na území České republiky odvolací soud podotýká, že ve shodě se soudem I. stupně neshledal okolnosti, v jejichž důsledku by předání odsouzeného M. Š. do České republiky tomuto způsobilo jakoukoliv nepřiměřenou újmu. M. Š. pobýval na území Rakouska za účelem páchání trestné činnosti a k území odsuzujícího státu tak není poután výraznějšími vazbami. Jeho přesun do České republiky mu umožní výkon trestu pro něj v jazykově, kulturně a sociálně bližším prostředí a rovněž usnadní případný kontakt s blízkými osobami. U odsouzeného tak nebyly shledány žádné okolnosti, na jejichž základě by mohlo jeho přesunem z Rakouska do České republiky dojít k zásahu do jeho lidských práv a základních svobod garantovaných mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Česká republika i Rakouská republika jsou členskými zeměmi Evropské unie a signatáři Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, sjednané v rámci Rady Evropy, je proto třeba presumovat zachování veškerých předpokladů důstojného výkonu trestu odnětí svobody v jejich věznicích, a to právě z hlediska odsouzeným namítaných lepších vězeňských podmínek v odsuzujícím státě. Kritéria pracovního zařazení, volnočasových aktivit, režimu pohybu osob po věznici, potažmo uspokojení náboženských potřeb jsou v českém prostředí věznic s ostrahou plně respektovány. Soud I. stupně proto nepochybil, když rozhodl, že M. Š. vykoná (§ 306 odst. 1 ZMJS) trest odnětí svobody v trvání 3 let, který mu byl výše uvedeným cizozemským rozhodnutím uložen (odsouzenému bude do doby výkonu trestu započítána veškerá doba, kterou strávil ve výkonu trestu a vazby na území Rakouska), neboť uložený trest plně odpovídá zákonným požadavkům české právní úpravy, a to jak po formální stránce, tak i při zohlednění specifik odsouzeného M. Š., který má v opise rejstříku trestů již 6 záznamů o odsouzeních pro majetkovou trestnou činnost na území České republiky a následně pro předmětné trestné jednání v Rakouské republice. Odvolací soud proto přisvědčil soudu I. stupně, že sankce uložená rakouským soudem není nikterak nepřiměřená. Odvolací soud se ztotožnil i s rozhodnutím soudu I. stupně ohledně zařazení odsouzeného pro výkon uloženého trestu (§ 306 odst. 1, § 124 odst. 4 ZMJS) do věznice s ostrahou, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v § 56 odst. 2 písm. c) tr.ř. pro jeho zařazení do tohoto typu věznice. Protože podaná odvolání nebyla z důvodů výše uvedených shledána důvodnými, byla podle § 256 tr.ř. zamítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 14. ledna 2016 JUDr. Martina Kouřilová, Ph.D. v.r. předsedkyně senátuZa správnost: