KSBR 37 INS 17290/2014 2 VSOL 1114/2015-A-38 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužníka Martina Šťastného, narozeného 13.2.1975, identifikační číslo 87366444, bytem ve Zlíně, Polní 4575, PSČ 760 05, nyní bytem Hjortstigen 50, 137 71, Dalarö, Švédsko, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2015, č. j. KSBR 37 INS 17290/2014-A-26, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zastavil řízení o insolvenčním návrhu ze dne 20.6.2014. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí postupoval insolvenční soud dle § 427 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen „IZ“), když dovodil, že ke dni zahájení řízení byly hlavní zájmy dlužníka soustředěny ve Švédsku, kde také dlužník nepochybně spravuje své zájmy. V podrobnostech rozvedl zjištění učiněná z insolvenčního návrhu dlužníka ze dne 20.6.2014 a přitom zdůraznil, že dlužník podáním ze dne 1.7.2014 oznámil novou adresu místa svého trvalého pobytu ve Švédsku, předložil výpis z rejstříku centrálního finančního úřadu a daňová přiznání o jeho příjmech ve Švédsku. Dále uvedl, že dlužník pracuje ve Švédsku, je ženatý a má tři děti, přičemž dvě děti vyživuje ve společné domácnosti s manželkou a na jedno dítě, které je v péči matky, hradí výživné. Ze spisu sp. zn. KSBR 37 INS 3139/2015 zjistil, že manželka dlužníka je od 2.2.2015 zaměstnána rovněž ve Švédsku. S poukazem na Nařízené rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000, o úpadkovém řízení (dále jen „nařízení“), dospěl k závěru, že dlužník má nejužší a stabilní vztah k jinému členskému státu Evropské unie a za skutečné bydliště dlužníka lze považovat Švédsko. Na území České republiky nemá dlužník žádný majetek a dokonce soudu sdělil, že jeho trvalým pobytem je Švédsko. Skutečnost, že dlužník má v České republice trvalé bydliště, nemá v daném případě žádný význam. Dlužník za prací nedojíždí, do Švédska se odstěhoval, od 24.10.2013 do 31.12.2099 má přerušeno provozování veškerých jeho živností, manželka dlužníka je rovněž zaměstnána ve Švédsku a jeden z věřitelů dlužníka nemá sídlo v České republice. Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Tvrdil, že při aplikaci nařízení je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem, které by mohly ve výjimečných případech vést k tomu, že místo soustředění hlavních zájmů dlužníka se nachází jinde, než kde se dlužník v současné době (byť i trvaleji) nachází. Důležité je zkoumat důvody, proč se dlužník nachází jinde než v místě svého trvalého pobytu. Namítal, že v jeho případě existuje skutečné a dlouhodobě trvalé spojení s Českou republikou, nikoliv se Švédskem. Insolvenční soud o trvalém pobytu dlužníka ve Švédsku věděl již ode dne 11.7.2014 a mohl si učinit úsudek o této situaci téměř před rokem. Takový postup soudu není správný a zasahuje do práva dlužníka na spravedlivý a rychlý proces. Dosavadní postup soudu v ničem nenasvědčoval tomu, že by současný pobyt dlužníka ve Švédsku bránil projednání jeho úpadku před českými soudy. Naopak, dlužník byl vyzván k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Dlužník si své povinnosti v průběhu insolvenčního řízení řádně plnil a snažil se o jeho snadný průběh. Jeho cílem je vyřešení úpadku i za cenu prohlášení konkursu. Rovněž je třeba přihlédnout k samotnému účelu insolvenčního řízení, kterým je ochrana věřitelů, kteří jsou, s jedinou výjimkou, situováni v České republice, kde se soustřeďují zájmy dlužníka vztahující se ke správě jeho dluhů. Dlužník se svým povinnostem nevyhýbá, naopak našel řešení v podobě zvýšení svých příjmů v zahraničí. K odchodu do Švédska byl dlužník donucen svou finanční situací, když výdělkové možnosti jsou tam mnohem lepší. Nemá v úmyslu žít ve Švédsku natrvalo, jakmile bude schopen splatit své závazky, chtěl by se vrátit zpět do České republiky. Nejpozději tak chce učinit v době, kdy starší syn nastoupí povinnou školní docházku (v září 2017). Pouhá skutečnost, že dlužník pobývá s manželkou v zahraničí a získává zde příjmy, není sama o sobě důležitá pro odmítnutí příslušnosti soudů. Dlužník i nadále udržuje styky s přáteli a zejména rodinou v České republice, kterou navštěvují. Vzdálenost pracoviště dlužníkovi neumožňuje za prací dojíždět a zdržovat se trvale v České republice. Manželka pracuje ve Švédsku z toho důvodu, aby rodina byla pohromadě. Dále dlužník zdůraznil, že pouze jeden jeho věřitel se nachází v Polsku (nikoliv ve Švédsku) a že pro účely stanovení příslušnosti soudu má význam adresa jeho trvalého pobytu v České republice. Jde o adresu, na kterou se mohou obracet věřitelé a další instituce. Tato adresa je v bytovém domě společnosti Stinex, která vlastní cca 180 bytů a pronajímá je zájemcům o bydlení. Dlužník již s pronajímatelem jednal ve všech záležitostech ohledně pronájmu bytu. Navrhl zrušení napadeného usnesení v plném rozsahu. Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal usnesení insolvenčního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k následujícím závěrům. Po stránce skutkové učinil insolvenční soud správná zjištění z insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení ze dne 20.6.2014, z podání dlužníka ze dne 1.7.2014 a ze spisu sp. zn. KSBR 37 INS 3139/2015 vedeného v insolvenční věci manželky dlužníka. V této souvislosti lze zdůraznit, že manželé Martin Šťastný a Irena Šťastná podali společný návrh na povolení oddlužení, avšak insolvenční soud shledal, že oddlužení dlužníků nebude povoleno, a proto insolvenční řízení ve věci manželky dlužníka vyloučil k samostatnému projednání. Před tímto rozhodnutím insolvenční soud uložil dlužníkům povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení, kterou dlužník (po vydání potvrzujícího usnesení odvolacího soudu) zaplatil. Z dosavadního průběhu insolvenčního řízení je zřejmé, že nelze upřít důvodnost argumentaci dlužníka, že insolvenční soud si mohl učinit úsudek o situaci dlužníka již mnohem dříve (nejméně v době před rokem). Odvolací soud tedy sdílí názor dlužníka, že insolvenční soud rozhodl o zastavení řízení po nepřiměřeně dlouhé době, která uplynula od zahájení insolvenčního řízení. Dospěl-li však insolvenční soud v dané věci k závěru o nedostatku podmínky mezinárodní příslušnosti k zahájení insolvenčního řízení, nelze mu vytýkat, že insolvenční řízení zastavil postupem podle § 427 IZ. Insolvenční soud totiž zkoumá splnění podmínek řízení kdykoliv za řízení (§ 103 o. s. ř.). S ohledem na údaje obsažené v insolvenčním spise se insolvenční soud správně zabýval možnou aplikací přímo použitelného předpisu práva Evropských společenství (§ 426 odst. 1 a 2 IZ). Nařízení rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000 vychází ze zásady, že v daném místě a čase může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy (body 4 a 12 preambule). V posuzované věci bylo zjištěno, že dlužník má ode dne 24.10.2013 přerušeno provozování veškerých jeho živností na území České republiky. Proto v době podání insolvenčního návrhu (ani v současné době) neměl (nemá) postavení podnikatele. Nařízení se však nevztahuje pouze na úpadková řízení podnikatelských subjektů, nýbrž i na úpadky fyzických osob nepodnikatelů, jak to vyplývá z bodu 9 preambule nařízení. Rovněž pro určení mezinárodní příslušnosti pro zahájení insolvenčního řízení u spotřebitelského úpadku je podstatná otázka místa hlavního zájmu dlužníka. V posuzované věci je tedy nutno vyjít z bodu 13 preambule nařízení, podle něhož by místem hlavního zájmu dlužníka fyzické osoby nepodnikatele mělo být místo, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami. Pro posouzení správnosti závěrů insolvenčního soudu a důvodnosti podaného odvolání je rozhodné vyhodnotit místo hlavních zájmů dlužníka v době zahájení insolvenčního řízení. V této souvislosti je třeba zopakovat, že rozhodný je stav ke dni zahájení insolvenčního řízení a pozdější jeho změny nejsou pro posouzení věci podstatné. Proto je nevýznamné zjištění insolvenčního soudu, že manželka dlužníka nyní rovněž bydlí a pracuje ve Švédsku. Odvolací soud je toho mínění, že insolvenční soud přijal svůj závěr, že dlužník má nejužší a stabilní vztah ke Švédsku, na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Dlužníku lze dát za pravdu v tom, že insolvenční soud se náležitě nezabýval všemi kritérii pro určení místa hlavního zájmu dlužníka. Podle názoru odvolacího soudu insolvenční soud v dané věci rezignoval na komplexní posouzení kritérií pro určení místa hlavního zájmu dlužníka z pohledu jejich vypovídací schopnosti. Insolvenční soud při svých úvahách vyšel pouze z toho, že dlužník má v současné době bydliště ve Švédsku, zaměstnán je také ve Švédsku, na území České republiky nemá žádný majetek, v České republice má přerušeno provozování živnosti, dlužníkova manželka je rovněž zaměstnána ve Švédsku a jeden z jeho věřitelů nemá sídlo v České republice. Ostatními hledisky se nezabýval. Zejména se nezabýval tím, zda v době zahájení insolvenčního řízení dlužník již ve Švédsku bydlel a pracoval, zda a jaký kontakt udržoval s manželkou a dětmi, zda, jak často a z jakých důvodů dojížděl do České republiky, zda v době zahájení insolvenčního řízení manželka dlužníka vykazovala nějaký příjem (a jaký) a zda děti dlužníka navštěvovaly v České republice například předškolní zařízení, zájmové kroužky atd. Insolvenční soud se řádně nezabýval ani existencí majetku dlužníka na území České republiky. Jeho závěr, že dlužník nemá v České republice žádný majetek, totiž neodpovídá obsahu insolvenčního spisu, neboť dlužníci ve společném návrhu na povolení oddlužení označili (kromě zařízení bytu a domácnosti) také dva osobní automobily. Pokud se jedná o kritérium zjistitelnosti místa, ze kterého dlužník spravuje své zájmy, pak úvahy insolvenčního soudu zcela postrádají odpověď na otázku, zda manželka dlužníka a jeho děti bydleli v době zahájení insolvenčního řízení ve vlastním či pronajatém bytě (nebo rodinném domě), zda a komu hradili nájemné, služby za užívání bytu apod. V rovině právního posouzení věci nelze odhlédnout ani od toho, že bod 3 preambule nařízení hovoří o zjistitelnosti místa hlavních zájmů pro třetí stranu. Současný trvalý pobyt dlužníka tedy není zjevně rozhodujícím hlediskem. Na základě výše uvedených zjištění a úvah odvolací soud uzavírá, že závěr insolvenčního soudu o místu soustředění hlavních zájmů dlužníka ve Švédsku je předčasný, a ve svém důsledku nesprávný. Proto odvolací soud usnesení insolvenčního soudu zrušil (§ 219a odst. 1, písm. a/ o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, písm. a/ o. s. ř.). V něm je insolvenční soud vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). Podle výše naznačených hledisek se bude insolvenční soud zabývat hodnocením toho, zda v době zahájení insolvenčního řízení byly hlavní zájmy dlužníka skutečně soustředěny na území Švédska. Náležitě objasní, které zájmy dlužník v době zahájení insolvenčního řízení spravoval (jak tvrdí v odvolání) na území České republiky. Neopomene se vypořádat s důvody, pro které dlužník změnil své bydliště. V dané věci totiž není zjevně problematické to, že dlužník by měnil své bydliště, aby změnil příslušnost soudu, ba naopak, dlužník se domáhá příslušnosti soudu před změnou bydliště. Je-li jednou ze zásad nařízení (viz bod 4 preambule) zabránit forum shopping, měla by být rovněž dána jistá setrvačnost ve smyslu změn střediska hlavních zájmů. Teprve na základě výsledků opětovného hodnocení insolvenční soud posoudí, zda v době podání insolvenčního návrhu dlužníka byly (či nebyly) dány podmínky k tomu, aby bylo jeho insolvenční řízení vedeno u českých soudů. P o u č e n í :Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkovi se doručuje i zvláštním způsobem. V Olomouci dne 29. února 2016 Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. předsedkyně senátu