Je-li věřitel povinen k insolvenčnímu návrhu připojit přihlášku své pohledávky (§ 105 IZ), není namístě zabývat se při posuzování aktivní legitimace věřitele k podání insolvenčního návrhu jinou pohledávkou, než kterou věřitel v insolvenčním řízení přihlásil. K prokázání své aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu, v němž věřitel tvrdí nevykonatelnou směnečnou pohledávku za dlužníkem, je věřitel povinen předložit originál směnky.

KSBR 26 INS 24250/2015 2 VSOL 368/2016-A-20 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužnice Terezy Skřivánkové, narozené 30.1.1982, bytem v Brankovicích, Náměstí 153, PSČ 683 33, o insolvenčním návrhu věřitele UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem v Praze 4 – Michli, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo 15886492, zastoupeného Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 16, PSČ 602 00, rozhodl o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.2.2016, č. j. KSBR 26 INS 24250/2015-A-15, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), navrhovateli vrátil zaplacenou zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč (výrok III.) a navrhovateli uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z insolvenčního návrhu ve výši 2.000 Kč (výrok IV.). Podle odůvodnění tohoto usnesení postupoval insolvenční soud podle § 143 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen „IZ“), když dospěl k závěru, že navrhující věřitel neprokázal svou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, neboť ani přes výzvu soudu nepředložil originál směnky, z níž uplatňuje v insolvenčním návrhu své právo. V podrobnostech uvedl, že věřitel k insolvenčnímu návrhu připojil přihlášku pohledávky a doložil kopii vyplněné směnky vlastní, leasingovou smlouvu, mimosměnečné ujednání, pozvánku k prezentaci směnky a výzvu k úhradě směnečné sumy. K předložení originálu směnky vyzval insolvenční soud věřitele usnesením ze dne 19.1.2016, na které však věřitel nereagoval a originál směnky nepředložil. S odkazem na právní teorii insolvenční soud rozvedl, že směnka je převoditelným cenným papírem, ze kterého vyplývá bezpodmínečný dlužnický závazek sepsaný v přesně stanovené formě, a který poskytuje majiteli směnky nesporné právo požadovat ve stanovenou dobu zaplacení peněžní částky na směnce uvedené. Uplatnění nároku ze směnky je vázáno na její držbu a předložení majitelem směnky. Bez této listiny nemůže být právo ze směnky uplatněno. O vrácení zálohy na náklady insolvenčního řízení rozhodl insolvenční soud proto, že insolvenční navrhovatel tuto zálohu zaplatil a nebylo rozhodnuto o zjištění úpadku. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a o povinnosti k úhradě soudního poplatku podle § 2 odst. 1, písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Tvrdil, že usnesení trpí vadou, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že povinnost doložit k insolvenčnímu návrhu originál směnky jako jediný způsob prokázání aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele (v případě, kdy má za dlužníkem směnečnou pohledávku) nevyplývá z žádného ustanovení insolvenčního zákona. Tuto povinnost nelze dovodit ani subsidiární aplikací občanského soudního řádu a nebyla dovozena ani ustálenou judikaturou českých soudů. Naopak má věřitel za to, že jím předložený insolvenční návrh splňuje veškeré náležitosti požadované § 103 IZ. Věřitel doložil svou splatnou pohledávku, když současně s insolvenčním návrhem předložil soudu kopii předmětné směnky a vedle toho také důkazy osvědčující existenci primárního závazku vzniklého z leasingové smlouvy uzavřené mezi věřitelem a dlužnicí, který byl předmětnou směnkou zajištěn, a to tak, že soudu mimo jiné předložil kopii leasingové smlouvy, mimosměnečné ujednání a pozvánku k prezentaci směnky. Podle věřitele byla jeho pohledávka dostatečně osvědčena v kontextu uznání pohledávky ze strany dlužnice, které bylo obsaženo v podání dlužnice ze dne 9.11.2015. S poukazem na § 86 IZ uvedl, že soud je povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení úpadku dlužnice než ty, které byly účastníky navrhovány. Uzavřel, že doložil svou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, která byla následně potvrzena vyjádřením dlužnice. Splnil tedy podmínky k podání insolvenčního návrhu stanovené jak zákonem, tak ustálenou soudní praxí (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 14/2011). Originál směnky nelze rozhodně považovat za zákonem požadované přílohy insolvenčního návrhu a jeho absence nemá být důvodem pro výzvu k doplnění insolvenčního návrhu dle § 128 odst. 2 IZ. Zákon věřitelům neukládá povinnost přiložit originály dokumentů ani k přihlášce pohledávky, kdy insolvenční správce v souladu s § 188 IZ přezkoumává pohledávky zejména podle připojených dokladů, kterými mohou být kopie listin, ale také podle účetnictví nebo evidence vedené dlužníkem. Rovněž odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 VSPH 1873/2013, dle kterého výzva k dodatečnému prokázání aktivní legitimace věřitele k podání insolvenčního návrhu (předložením originálu směnky) je namístě v případě, kdy zde existují pochybnosti o pravosti pohledávky (směnky) věřitele. V předmětném řízení však takové pochybnosti nejsou. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že obsahuje náležitosti podle § 205 odst. 1 o. s. ř. a odvolací důvody podle § 205 odst. 2, písm. c), d) a g) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a § 212a o. s. ř.), a aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. d/ IZ), dospěl k následujícím závěrům. Z pohledu přezkumu správnosti závěrů a postupu insolvenčního soudu je v dané věci podstatné, že věřitel ve svém insolvenčním návrhu ze dne 20.8.2015 (doručeném soudu dne 25.9.2015) tvrdil, že má za dlužnicí pohledávku v celkové výši 1.262.225 Kč ze zajišťovací směnky vlastní vystavené dne 8.6.2010, za kterou se dlužnice s doložkou bez protestu zavázala zaplatit věřiteli jakožto remitentovi. Tato směnka byla vystavena k zajištění veškerých pohledávek věřitele za dlužnicí vyplývajících z leasingové smlouvy č. 1552703954 ze dne 8.6.2010, jak to vyplývá z mimosměnečného ujednání ze dne 8.6.2010. Směnka byla remitentem doplněna v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném a na uvedenou směnku nebylo uhrazeno ničeho. Jako další věřitele dlužnice označil Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky a Okresní soud ve Vyškově. K výzvě soudu dlužnice ve svém podání ze dne 9.11.2015 uvedla, že „s částkou v insolvenčním návrhu souhlasí“, vlastní pouze automobil Škoda Felicie a pohledávky žádné nemá. Jako své věřitele označila šest exekučních úřadů a jednoho zaměstnance. Usnesením ze dne 9.12.2015 insolvenční soud uložil věřiteli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, kterou dle záznamu ze dne 15.12.2015 věřitel uhradil. Následně insolvenční soud výzvou ze dne 19.1.2016 věřitele vyzval, aby ve lhůtě 5 dnů od doručení usnesení předložil soudu originál směnky uvedené v insolvenčním návrhu, které bylo advokátu věřitele doručeno 20.1.2016. Na tuto výzvu věřitel nereagoval. Podle § 133 odst. 1 IZ, o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Podle odstavce 2, insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka. Ačkoliv to věřitel výslovně nenamítal, insolvenční soud podle odvolacího soudu zásadně pochybil, pokud nepostupoval podle § 133 IZ a ve věci nenařídil jednání. Z výše citovaného § 133 IZ totiž nepochybně plyne, že o insolvenčním návrhu rozhoduje insolvenční soud zásadně při jednání. Insolvenční zákon sice nevylučuje možnost rozhodnout o návrhu podaném jinou osobou než dlužníkem bez jednání, tuto možnost však váže na splnění předpokladů uvedených v § 133 odst. 1 a 2 IZ. Jedná se pouze o dva případy, kdy a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo (zejména dlužník) neodporoval, a nebo b) o insolvenčním návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a současně se účastníci práva na jednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jiné výjimky pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka bez jednání insolvenční zákon nepřipouští. Tyto závěry jsou v souladu se závěry přijatými Nejvyšším soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010, sp. zn. KSPH 38 INS 4938/2008, 29 NSČR 30/2009). V posuzované věci nenastal žádný z případů vypočtených v § 133 odst. 1 IZ, jež coby výjimky z pravidla dovolují insolvenčnímu soudu rozhodnout o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka bez nařízení jednání. Insolvenční soud insolvenčnímu návrhu věřitele nevyhověl, po účastnících řízení souhlas s rozhodnutím věci bez jednání ani nežádal a věřitel ani dlužnice se účasti na projednání věci sami nevzdali. Lze tedy uzavřít, že v přezkoumávané věci nebyly splněny podmínky pro věcné rozhodnutí o insolvenčním návrhu bez nařízení jednání. Pokud tedy insolvenční soud k projednání insolvenčního návrhu věřitele nenařídil, postupoval v rozporu s § 133 odst. 1 IZ a účastníkům řízení svým nesprávným procesním postupem odňal možnost jednat před soudem. Řízení předcházející vydání napadeného usnesení tak zatížil zmatečnostní vadou (§ 229 odst. 3 o. s. ř.). Z tohoto důvodu nezbylo odvolacímu soudu, než bez dalšího napadené usnesení zrušit (§ 219a odst. 1, písm. a/ o. s. ř.) a věc vrátit insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, písm. a/ o. s. ř.), ve kterém insolvenční soud o insolvenčním návrhu věřitele věcně rozhodne až poté, co k projednání tohoto návrhu nařídí jednání. Odvolací námitky nepovažuje odvolací soud za důvodné. Věřitel je soustředil do výhrady, že existenci pohledávky prokázal, protože současně doložil listiny vztahující se ke kauzální pohledávce (zajištěné směnkou) a dlužnice pohledávku uznala (ve vyjádření k návrhu uvedla „s částkou v insolvenčním návrhu souhlasím“). V dané věci nemá odvolací soud shodně s insolvenčním soudem žádné pochybnosti o tom, že věřitelem tvrzená pohledávka je pohledávkou směnečnou. Věřiteli lze sice přisvědčit, že v insolvenčním návrhu uváděl (v omezeném rozsahu) také skutečnosti týkající se kauzální pohledávky, avšak rozhodná jsou jeho tvrzení, že „předmětná pohledávka vyplývá z dlužnicí podepsané zajišťovací směnky vlastní“. S těmito tvrzeními korespondují údaje uvedené v přihlášce pohledávky věřitele ze dne 21.8.2015, z nichž vyplývá, že věřitel si přihlásil v insolvenčním řízení dlužnice pohledávku ve výši jistiny 1.262.225 Kč ze směnky vlastní vystavené dne 8.6.2010, dále směnečný úrok a směnečnou odměnu ve výši 4.207 Kč. Je-li věřitel povinen k insolvenčnímu návrhu připojit přihlášku své pohledávky (§ 105 IZ), není namístě zabývat se při posuzování aktivní legitimace věřitele k podání insolvenčního návrhu jinou pohledávkou, než kterou věřitel v insolvenčním řízení přihlásil. Pro potřeby dalšího řízení považuje odvolací soud za potřebné uvést, že postup insolvenčního soudu, který požadoval po věřiteli předložení originálu směnky, pokládá za zcela správný. Občanský soudní řád výslovně stanoví povinnost předložit směnku v originále pouze, domáhá-li se žalobce vydání směnečného platebního rozkazu (§ 175 o. s. ř.). Podle názoru odvolacího soudu se s ohledem na povahu směnečného nároku, který je vázán na cenný papír, požadavek na předložení originálu směnky nejeví vyloženě nepřiměřený ani v jiných případech. Při zkoumání podmínek pro vydání směnečného platebního rozkazu musí soud předběžně posoudit předloženou listinu a (mimo jiné) vyhodnotit, zda z formálního hlediska lze na ni nahlížet jako na směnku, tj. jinak řečeno, zda splňuje náležitosti vyžadované pro směnku směnečným zákonem (srov. ve vztahu ke směnce cizí článek I. § 1 a ve vztahu ke směnce vlastní článek I. § 75 směnečného zákona). Odvolací soud je toho mínění, že tyto závěry se uplatní i v případě, kdy věřitel tvrdí v insolvenčním návrhu svou nevykonatelnou pohledávku za dlužníkem ze směnky. Tento názor odvolacího soudu je podporován zejména tím, že insolvenční soud posuzuje podle obsahu předložené směnky, zda věřiteli svědčí aktivní věcná legitimace k výkonu práv ze směnky. Nedoloží-li věřitel ke svému tvrzení o směnečné pohledávce za dlužníkem originál směnky (a to ani přes výzvu insolvenčního soudu), nemůže insolvenční soud posoudit (přijmout závěr), že věřitelem předložená směnka je (či není) platnou směnkou a zda věřitel je (či není) k výkonu práv ze směnky věcně legitimován. Dále nelze odhlédnout od toho, že v poměrech insolvenčního řízení jsou na osvědčení pohledávky insolvenčním věřitelem kladeny vyšší požadavky, než tomu bylo za předchozí úpravy zákona o konkursu a vyrovnání, a je pouze na insolvenčním věřiteli, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda bude schopen doložit svou pohledávku za dlužníkem, a to i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud nahrazoval nalézací řízení o pohledávce. Lze tedy uzavřít, že k prokázání své aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu, v němž věřitel tvrdí svou nevykonatelnou směnečnou pohledávku za dlužníkem, je věřitel povinen předložit originál směnky. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; insolvenčnímu navrhovateli a dlužnici se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem. V Olomouci dne 17. srpna 2016 Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. předsedkyně senátu