Není-li směnka při splatnosti zaplacena, má majitel proti přímým směnečným dlužníkům přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle § 48 a 49 zákona č. 191/1950 Sb. K výkonu a zachování tohoto přímého práva proti akceptantu směnky cizí či výstavci směnky vlastní není zapotřebí ani prezentace k placení ani protestace pro neplacení.

4 Cmo 23/2016-346 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Vladimíry Strakové a soudců JUDr. Marty Coufalové a JUDr. Eustasie Rutarové ve věci žalobce KOMFORT, a.s., IČ 25524241, se sídlem Křenová 478/72, Brno, zastoupeného Mgr. Liborem Burianem, advokátem v Brně, Krkoškova 728/2, proti žalovanému J. Z., nar. , bytem , zastoupenému Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem v Brně, Údolní 8, o zaplacení částky 2.141.856 Kč s postižními právy ze směnky, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.5.2013, č.j. 5 Cm 222/2010-178, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22.315,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně rozhodl o námitkách žalovaného podaných proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 19.8.2010, č.j. 5 Cm 222/2010-11 tak, že ve výroku ve věci samé ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Ve výroku o nákladech řízení směnečný platební rozkaz zrušil a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 168.928 Kč. Dle odůvodnění se žalovaný námitkami podanými proti směnečnému platebnímu rozkazu neubránil. První námitka, že směnka je neplatná pro dle názoru žalovaného uvedení alternativní formy, není důvodná. O formě směnky nemůže být pochyb, když směnka neobsahuje rektadoložku. Jedná se tedy o směnku vystavenou na řad remitenta, která je podle čl. I. § 11 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. zákon směnečný a šekový (dále jen ZSŠ) indosovatelná. V pořadí druhou námitkou žalovaný namítal nedostatek aktivní a pasivní legitimace, který odvozoval od námitky první, tedy od námitky neplatnosti směnky. K této námitce soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná směnka byla platně a účinně indosována na žalobce, žalovaným avalována a je tak dána aktivní i pasivní věcná legitimace účastníků v tomto sporu. Jako zcela bezpředmětnou a pro právní postavení žalovaného bezvýznamnou vyhodnotil soud prvního stupně námitku nepředložení směnky k placení výstavci. S poukazem na to, že směnka obsahuje doložku bez protestu, dovodil s odkazem na ustanovení čl. I. § 46 odst. 2 ZSŠ, že platí vyvratitelná právní domněnka, že k řádnému předložení směnky k placení ve lhůtách k tomu daným zákonem došlo. Kdo chce tvrdit, musí pravdivost tohoto tvrzení beze zbytku prokázat. Důkazní břemeno k této námitce tak tíží žalovaného, který by musel prokázat, že kdekoliv v Brně v prezentační době směnka skutečně nebyla, popř. být ani nemohla k placení předložena. I bez ohledu na výsledek takového dokazování, jde však o okolnost z hlediska platebního závazku žalovaného z žalované směnky zcela bezvýznamnou. Nepředložení směnky k placení ve lhůtách daných zákonem má povahu zachovacího úkonu spojeného s případným zánikem práv a povinností ze směnky jen toliko ve vztahu k dlužníkům nepřímým, nikoli ve vztahu k dlužníkům přímým a osobám ve stejném postavení. Tento závěr soud prvního stupně dovodil z čl. I. § 53 odst. 1 ve spojení s § 78 odst. 1 ZSŠ. Žalovaný je z žalované směnky zavázán jako rukojmí za výstavce směnky vlastní, tedy jako rukojmí za dlužníka přímého a je proto zavázán stejně jako dlužník přímý. Ve vztahu k dlužníkům přímým stejně jako k rukojmím za dlužníky přímé nemá ani případný beze zbytku prokázaný nedostatek kvalifikované prezentace směnky k placení na jejich platební povinnost ze směnky žádný vliv. Odkázal dále na ustálený a jednotný názor odborné justiční praxe, dle nějž i doručení žaloby na přiznání práv ze směnky lze ve vztahu k dlužníkům přímým a osobám ve stejném postavení považovat za zcela dostatečnou výzvu k zaplacení směnky. Také námitku nepředložení směnky k placení žalovanému posoudil jako nedůvodnou, když uzavřel, že směnečným rukojmím se směnka k placení nepředkládá vůbec. Pátou námitkou žalovaného byla námitka neplatnosti dohody o vyplňovacím právu k blankosměnce. Soud prvního stupně konstatoval, že dohoda o vyplňovacím právu k blankosměnce v konkrétním případě byla uzavřena písemně, z jejího obsahu vyplývá jednoznačně a nezaměnitelně, jakého dluhu se týká a za jakých podmínek může být doplněna. Z hlediska existence uděleného vyplňovacího práva a jeho obsahu je předmět dohody vyjádřen dostatečně určitě a jasně a dohoda proto jako platná plně obstojí. Námitku šestou a sedmou žalovaný dovozoval z tvrzení, že předmětná směnka byla blankosměnkou až do 4.8.2009, přičemž byla uložena u schovatelky, takže před tímto datem jednak nemohlo dojít k platné indosaci a stejně tak nemohlo být doplněno datum splatnosti předcházející datu 4.8.2009. Uvedení data splatnosti 1.8.2009 je dle žalovaného datem neexistujícím a znamená plnění nemožné. Soud prvního stupně uzavřel, že okamžik indosace nemá na existenci závazku žalovaného ze směnky žádný vliv. Má vliv pouze na podmínky přípustnosti námitek směřujících proti věcnému doplnění blankosměnky či podmínky přípustnosti námitek kauzálních, které však v dané věci nebyly nastoleny. Okolnost, že do směnky bylo doplněno již prošlé datum splatnosti, pak může mít vliv pouze na dodržení či nedodržení lhůt daných zákonem pro řádnou prezentaci směnky k placení. Tato otázka však má význam jen pro zachování lhůt vůči dlužníkům nepřímým. Žalovaný jako avalista a výstavce směnky vlastní je však ve stejném postavení jako dlužník přímý a otázka řádné a včasné prezentace na existenci jeho závazku ze směnky žádný vliv nemá. Konečně k poslední námitce žalovaného, v níž namítá nepravost svého podpisu na směnce, soud prvního stupně uvedl, že její pravdivost byla jednoznačně vyvrácena znaleckým posudkem. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Především namítal nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, vyjádřil nesouhlas se závěry znaleckého posudku a z opatrnosti namítal, že srovnávací materiál, který byl jako podklad znaleckého posudku použit, pravděpodobně vykazoval vady, když obsahoval neověřené údajné podpisy žalovaného. V doplnění odvolání pak dále vytýkal soudu prvního stupně, že dostatečně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem. Za procesní pochybení soudu prvního stupně považuje neprovedení důkazu výslechem JUDr. Hany Klusáčkové, jímž vedle soudu předložené listiny předávacího protokolu ze dne 4.8.2009, mínil prokazovat, že dne 4.8.2009 byla z úschovy vydána blankosměnka bez uvedení směnečné částky a data splatnosti, a proto je vyloučeno, aby 1.8.2009 byla směnka předložena k placení. K tomuto datu se listina nacházela v úschově a nebyla ještě směnkou. Pokud soud prvního stupně přihlédl k dodatečnému tvrzení žalobce, že směnku předložil k placení remitent a že k indosaci došlo někdy v roce 2009, postupoval dle žalovaného v rozporu s koncentrací řízení. Žalovaný má za to, že vůči němu nebyla žaloba oprávněná minimálně v rozsahu uplatnění postihových práv. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že námitka nepředložení směnky k placení je bezpředmětná a pro právní postavení žalovaného zcela bezvýznamná. Vedle zákonné úpravy existovalo též smluvní ujednání v dohodě o směnečném vyplňovacím prohlášení, které jasně stanovilo, že majitel směnky musí směnku předložit k placení a teprve v případě jejího nezaplacení může své nároky soudně vymáhat. Toto smluvní ujednání soud prvního stupně nezohlednil. Žalovaný má za to, že předloženým důkazem - předávacím protokolem ze dne 4.8.2009, bylo nade vší pochybnost vyloučeno, že by směnka mohla být předložena k placení v den na ní uvedený jako den splatnosti. Zásadně nesouhlasí se závěrem, že prezentace směnky k placení je zachovacím úkonem pouze ve vztahu k nepřímým dlužníkům. Dle žalovaného je možné s tímto závěrem souhlasit do té míry, že nedodržením lhůty nezaniká právo na zaplacení směnečné sumy výstavcem směnky a jeho ručitelem. Dle jeho názoru se však soud prvního stupně vůbec nezabýval vlivem nepředložením směnky na vznik postihových práv vůči přímým dlužníkům. Odkazoval na komentář Zdeňka Kovaříka v publikaci Směnka a šek v České republice, 4. vydání, Praha, C.H.Beck 2001 ke směnce cizí, kde byl vyjádřen názor, že v případě nepředložení směnky k placení majiteli zůstane pouze příjemce, vůči němuž bude možné až do uplynutí promlčecích lhůt uplatnit právo na vyplacení směnečné sumy bez postihových práv. Dle žalovaného tak vznik postihových práv nepřipadá v úvahu, pokud majitel směnky tuto nepředloží k placení nebo pokud doplní na blankosměnku již prošlé datum. Dle žalovaného majitel směnky tímto postupem vědomě znemožňuje přímým dlužníkům vyhnout se navyšování dlužné částky pomocí postihových práv. Výstavce vlastní blankosměnky a stejně tak jeho ručitel neznají v době podpisu směnky přesné datum její splatnosti ani výši směnečné sumy. Oprávněně očekávají, že po doplnění směnky jim tato bude předložena k placení při splatnosti. Bez předložení směnky není komu platit a výstavce blankosměnky ani neví, kdy a jakou částku zaplatit, dokud mu není směnka k placení aktuálním majitelem předložena. Žalovaný zastává názor, že pro případ blankosměnky později doplněné předem neznámým datem splatnosti se směnečný dlužník dostává do prodlení s platbou teprve po doručení směnečného platebního rozkazu, které se dle konstantní judikatury považuje za prezentaci směnky, bylo-li prokázáno, že k řádné prezentaci nedošlo. Dle žalovaného v žádném případě nelze požadovat kromě směnečné sumy 6% ze směnečné sumy dříve, než ode dne následujícího po doručení směnečného platebního rozkazu. Především se však domnívá, že v daném případě v důsledku dopsání data splatnosti zpětně nelze požadovat postihová práva vůbec a to nejen s ohledem na rozpor s dobrými mravy a zlou vůlí takto postupujícího majitele, ale také s ohledem na porušenou povinnost předložit směnku k placení v zákonné lhůtě. Žalovaný je přesvědčen, že zpětné vyplnění splatnosti směnky má za následek neplatnost směnky, a to ze dvou alternativních důvodů: 1) Splatnost byla vyplněna v rozporu s dohodou o směnečném vyplňovacím prohlášení, protože tato dohoda nepředpokládala stanovení splatnosti zpětně. Text dohody hovoří pouze o vyplnění jakéhokoli data pozdějšího než 30.7.2009, avšak dle žalovaného výkladem dohody jako celku lze dojít k závěru, že majitel směnky nesmí vyplnit jako směnečnou sumu aktuální dlužnou částku včetně příslušenství zajišťovaného dluhu vyčíslenou například ke dni podání návrhu na směnečný platební rozkaz (25.7.2010) a současně vyplnit jako datum splatnosti den 1.8.2009. Tímto postupem nejen že by se majitel směnky obohatil na úkor směnečných dlužníků vedle běžného příslušenství zajištěného dluhu, navíc ještě o částku 6% p.a. od antedatované splatnosti do dne vyčíslení směnečné sumy, ale takto počítaný úrok by byl po celou tuto dobu (od 1.8.2009 do 25.7.2010) počítán z dosud neexistujícího dluhu. Žalovaný poukazoval na to, že z dohody o úhradě dluhu, na níž je dohoda o směnečném vyplňovacím prohlášení navázána, si mohl soud ozřejmit, že částka zajištěného dluhu v čase stoupala (navyšovala se o příslušenství). Pak tedy měla být výše směnečné sumy v souladu se dnem splatnosti směnky. Je-li tedy směnečná suma vyčíslena dle dohody o úhradě dluhu k jinému datu než ke dni splatnosti uvedenému na směnce, pak byla směnka vyplněna v rozporu s dohodou o směnečném vyplňovacím prohlášení, a tedy neplatně. 2) Pokud je provedené vyplnění směnky v souladu s dohodou o směnečném vyplňovacím prohlášení, pak je dle žalovaného v rozporu s dobrými mravy tato dohoda, což má za následek její neplatnost. Smyslem dohody nebylo oddělit datum vyčíslení směnečné sumy a datum splatnosti, je-li tedy skutečně obsahem dohody umožněna libovůle majitele směnky do té míry, že může antedatovat splatnost blankosměnky a neodůvodněně tak navýšit svoji pohledávku v důsledku až o stovky tisíc Kč, jedná se o zřejmý nepoměr v právech a povinnostech stran, který způsobuje neplatnost dohody pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 26.7.2010 se žalobce domáhal vydání směnečného platebního rozkazu, jímž bude žalovanému uloženo zaplatit žalobci směnečnou pohledávku ve výši 2.141.856 Kč, dále úrok ve výši 6% p.a. z uvedené směnečné pohledávky, a to od 2.8.2009 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Tvrdil, že vystavením směnky vlastní s doložkou bez protestu dne 7.5.2009 splatné v Brně se společnost ABD Group a.s. Modřice zavázala, že zaplatí věřiteli směnečnou pohledávku ve výši 2.141.856 Kč dne 1.8.2009. Uvedená směnka byla rubopisována na žalobce. Žalovaný je uveden a podepsán na směnce jako směnečný rukojmí. Dále tvrdil, že žalobce předložil žalovanému směnku v den splatnosti k proplacení, na směnku nebylo dosud uhrazeno ničeho. Svá tvrzení doplnil u jednání před soudem prvního stupně dne 19.11.2010, kdy tvrdil, že směnka byla předložena k placení původním majitelem směnky, nynější žalobce ji nabyl jako směnku doplněnou, a to v každém případě až po datu 1.1.2010. Jelikož k žalobě byl předložen originál tvrzené směnky, soud prvního stupně vydal dne 19.8.2010 směnečný platební rozkaz č.j. 5 Cm 222/2010-11, jímž uložil žalovanému, aby do tří dnů zaplati žalobci směnečný peníz 2.141.856 Kč, 6% úrok p.a. z uvedené částky od 2.8.2009 do zaplacení a náklady řízení v částce 182.568 Kč nebo aby v téže lhůtě počítané ode dne doručení tohoto platebního rozkazu podal odůvodněné námitky, ve kterých musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Ve včas podaných námitkách žalovaný uvedl, že na směnečnou listinu se podepsal jako na blankosměnku z pozice předsedy představenstva společnosti ABD Group a.s. Jednalo se o blankosměnku, na níž nebyla vyplněna směnečná suma a datum splatnosti. Namítal, že samotná listina obsahovala takové vady, které fakticky znemožňují její užití coby směnečného cenného papíru, kdy nebylo postaveno najisto, jakou má mít předmětná listina formu. Obsahuje dva údaje, které dle žalovaného každý sám o sobě určují odlišnou formu směnky, a to doložku na řad a zároveň údaj komu, takže není postaveno najisto, zda se jedná o vystavený cenný papír na řad dlužníka či na jméno. S ohledem na alternativní formu směnky namítal neplatnost směnky a dovozoval, že neplatnou směnku nebylo možné platně indosovat ani platně avalovat, tudíž není dána aktivní a pasivní legitimace účastníků. Dále namítal, že směnka nebyla předložena k placení výstavci jako přímému dlužníku, a tudíž neexistuje nárok ze směnky. Ze znění žaloby dovozoval, že žalobce měl směnku předložit k placení žalovanému jako prvnímu v pořadí ze směnečných dlužníků, a tudíž povinnost předložení výstavci splněna nebyla. Dále namítal, že směnka nebyla předložena ani žalovanému coby avalovi na směnce. Dle žalovaného směnka mu dne 1.8.2009 ani předložena být nemohla, když k rozhodnému datu směnka jako taková neexistovala. Ke dni 1.8.2009 fakticky existovala pouze listina blankosměnky, která byla uložena v úschově JUDr. Hany Klusáčkové advokátky v Brně a vydána původnímu majiteli směnky až ke dni 4.8.2009. Dále namítal, že žalobce vyplnil předmětnou směnku v rozporu s dohodou o směnečném vyplňovacím prohlášení, resp. namítal neplatnost dohody o směnečném vyplňovacím prohlášení. Tuto námitku odůvodnil tvrzením, že ve směnečné dohodě je dluh konkretizován toliko odkazem na dohodu o úhradě dluhu uzavřenou mezi věřitelem a dlužníkem dne 23.3.2009, přičemž dohoda o směnečném vyplňovacím prohlášení opravňuje majitele blankosměnky k doplnění směnečné sumy tak, že jako směnečnou sumu lze uvést částku zahrnující veškeré neuhrazené pohledávky věřitele, které mu vyplývají z dohody o úhradě dluhu ze dne 23.3.2009. Žalovaný proto namítá, že směnečná suma není postavena najisto, když nelze dovozovat výši částky toliko z odkazu na dohodu o úhradě dluhu, zejména pak s ohledem na skutečnost, že konkretizace směnečné částky coby veškerých neuhrazených pohledávek věřitele, které mu vyplývají z dohody o úhradě dluhu, je neurčitá a nesrozumitelná. Dále namítal neplatnost indosamentu, přičemž tuto námitku dovozoval z premisy, že k datu 1.8.2009 indosace nebyla možná, neboť listina ve formě blankosměnky byla uložena v úschově schovatelky a indosament proto musel být proveden až po datu tvrzené prezentace směnky. Dále namítal neplatnost směnky z důvodu neurčitosti data splatnosti, a to rovněž s poukazem na to, že vyplnění předmětné směnky provedl žalobce nejdříve dne 4.8.2009, datum splatnosti bylo doplněno zpětně, což má za následek nemožnost závazku a tedy neplatnost směnky. Konečně poslední námitkou žalovaného byla námitka neexistence směnečného rukojemství, když tvrdil, že podpis na předmětné směnce není jeho podpisem a v případě, že se jedná o jeho pravý podpis, pak je podpisem, který na směnku připojil bez vážné vůle. Soud prvního stupně provedl důkaz originálem směnky, dohodou o směnečném vyplňovacím prohlášení ze dne 7.5.2009, znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví zpracovaným Policií ČR, Kriminalistický ústav Praha, účastníky poučil podle ustanovení § 118b a § 119a o.s.ř. a poté již rozhodl nyní napadeným rozsudkem. Odvolací soud v celém rozsahu přejímá jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a souhlasí i s tím, jak soud prvního stupně věc právně posoudil. Především je třeba zdůraznit, že v daném sporu se jedná o uplatnění nároků ze směnky ve zkráceném směnečném řízení, které je s přihlédnutím ke zvláštní povaze nároku ze směnky upraveno v procesním právu zcela samostatně (§ 175 o.s.ř.). Uplatňované pohledávky musí být prokázány už v žalobě předem určenými listinami, jejichž formální náležitosti uplatňuje hmotné právo, konkrétně zákon směnečný a šekový č. 191/1950 Sb. Podle ustanovení § 175 odst. 1 o.s.ř. pak platí pro případ, že žalobce předloží originál směnky, o jejíž pravosti není důvodu pochybovat a navrhne vydání směnečného platebního rozkazu, v zásadě povinnost soudu směnečný platební rozkaz vydat. Obranou žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou námitky, jejichž včasným podáním se v jimi vymezeném rozsahu odkládá právní moc a vykonatelnost platebního rozkazu. Námitky musí být odůvodněny a musí v nich být uvedeno vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný namítá. Jde o uplatnění koncentrační zásady, která se promítá v ustanovení § 175 odst. 3 věta druhá a odst. 4 věta první za středníkem o.s.ř. V daném případě byl soudu předložen originál směnky, který má veškeré zákonné náležitosti směnky vlastní a jedná se tak o formálně platnou směnku (čl. I. § 75 ZSŠ), z níž výstavci plyne povinnost v den splatnosti zaplatit majiteli směnky směnečnou sumu. Stěžejní námitkou žalovaného akcentovanou i v podaném odvolání byla námitka neplatnosti směnky, kterou žalovaný dovozoval z dle jeho názoru alternativního uvedení formy směnky a zejména pak z důvodu, že na směnku, která až do 4.8.2009 byla jako blankosměnka uložena v advokátní úschově, bylo doplněno datum splatnosti 1.8.2009. Ve prospěch svého přesvědčení o neplatnosti směnky z důvodu uvedení data splatnosti, které předcházelo datu vyplnění směnky, argumentuje žalovaný v podaném odvolání poukazem na skutečnost, že částka směnkou zajištěného dluhu plynoucího z dohody o úhradě dluhu se v čase navyšovala o příslušenství a „výše směnečné sumy by měla být v souladu se dnem splatnosti“ a uzavírá, že směnka byla vyplněna v rozporu s dohodou o směnečném vyplňovacím prohlášení, je-li směnečná suma vyčíslena k jinému datu než ke dni splatnosti uvedenému na směnce. Tvrzení, že směnečná suma neodpovídá výši pohledávky směnkou zajištěné ke dni 1.8.2009, však nebylo ve včas podaných námitkách uplatněno. Toto tvrzení je tedy tvrzením, k němuž přihlížet nelze a nadto se jedná v zásadě o tvrzení v rovině hypotetické. Podle dohody o směnečném vyplňovacím prohlášení uzavřené dne 7.5.2009 mezi remitentem směnky, výstavcem směnky a žalovaným, byl majitel směnky oprávněn do údaje splatnosti vyplnit jakékoli datum následující po 30.7.2009 v případě, kdy ke dni 30.7.0009 nebude dlužníkem zcela a beze zbytku splacen dluh dle dohody o úhradě dluhu ze dne 23.3.2009 uzavřené mezi remitentem směnky jako zhotovitelem a výstavcem směnky jako objednatelem. Argumentace žalovaného, že výstavce blankosměnky stejně jako jeho ručitelé v době podpisu směnečné listiny neznají přesné datum splatnosti ani výši směnečné sumy, neobstojí. Bylo na účastnících dohody o směnečném vyplňovacím prohlášení, jak si sjednali podmínky pro vyplnění data splatnosti směnky. Výstavce směnky i žalovaný jako rukojmí za výstavce tak v daném případě věděli, že nebude-li kauzální dluh uhrazen do 30.7.2009, má majitel směnky právo doplnit jak výši směnečné sumy, tak i datum splatnosti směnky, a to již jakýmkoli datem následujícím po dni 31.7.2009. Nemohlo tedy být pro žalovaného (který byl zároveň předsedou představenstva kauzálního dlužníka a výstavce směnky) žádným překvapením, že za situace, kdy pohledávka směnkou zajištěná nebyla ke dni 30.7.2009 uhrazena, doplnil majitel směnky jako datum splatnosti směnky datum 1.8.2009. K tomuto datu jim musela být zřejmá i výše kauzálního dluhu a tedy sumy, která může být na směnku doplněna. Argument žalovaného, že smyslem dohody o směnečném vyplňovacím prohlášení nebylo oddělit datum vyhlášení směnečné sumy a datum splatnosti, je za situace, kdy v námitkách není tvrzeno, že směnečná suma neodpovídala výši závazku směnkou zajištěného k datu doplněné splatnosti směnky, právně bezvýznamný. Závěr soudu prvního stupně, že není vyloučeno, aby do blankosměnky bylo doplněno datum již prošlé, když významné je pouze to, aby se jednalo o datum existující a zároveň nepředcházející datu vystavení směnky, což v konkrétní věci bylo splněno, je správný a zcela v souladu s konstantní judikaturou soudů (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.10.2004 uveřejněný pod č. 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V podaném odvolání žalovaný brojí proti tomu, jak soud prvního stupně posoudil jeho námitky nepředložení směnky k placení, a to jak výstavci směnky, tak žalovanému coby avalovi, kdy správné posouzení této námitky má dle jeho názoru zásadní význam zejména pro možnost uplatnění postihových práv. Tento svůj názor opírá o názor Zdeňka Kovaříka vyslovený ve vztahu ke směnce cizí v publikaci Směnka a šek v ČR, 4. vydání Praha, C.H. Beck 2001, str. 87-88, v němž autor dovozuje pro případ, že remitent převezme od trasanta směnku cizí již opatřenou akceptem v době, kdy již doba splatnosti uplynula, nemožnost takovou směnku předložit k placení ani ji prezentovat a majiteli tak zůstane právo pouze proti příjemci, vůči němuž bude možné až do uplynutí promlčecích lhůt uplatnit právo na vyplacení směnečné sumy bez postihových práv. Tento odborný názor byl dle názoru odvolacího soudu ve vztahu k přímému dlužníku ze směnky překonán judikaturou soudů, a to zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2001, čj. 29 Cdo 1937/2000 (publikovaným v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 37/2002), jenž vyústil v právní větu „Právní následky předložení směnky k placení vůči přímému směnečnému dlužníkovi nastávají i doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem směnečné žaloby tomuto dlužníku.“. Byť zákon směnečný a šekový ukládá majiteli směnky směnku předložit k placení v den platební nebo v jeden den ze dvou následujících dvou pracovních dní, pak ani prokázaná skutečnost, že tato povinnost splněna nebyla, neznamená zánik směnečných nároků majitele směnky proti přímým dlužníkům. Výstavce vlastní směnky má podle ust. čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ shodné postavení jako příjemce směnky cizí, jehož nároky upravuje čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ tak, že není-li směnka zaplacena, má majitel proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle § 48 a 49. Má tak zásadní povinnost v případě, že při splatnosti nebyla směnka zaplacena, zaplatit i 6% úrok ze směnečné částky ode dne splatnosti a směnečnou odměnu. Jedná se o přímý nárok majitele směnky, o vedlejší nároky ze směnky nikoli o uplatnění postihových práv. K výkonu a zachování tohoto přímého práva proti akceptantu směnky cizí či výstavci směnky vlastní není zapotřebí ani prezentace k placení ani protestace pro neplacení (srovnej komentář prof. Dr. Roučka k Novému jednotnému řádu směnečnému r. 1941). O směnečném postihu lze hovořit pouze ve vztahu k dlužníkům nepřímým, jejichž okruh vyplývá z ust. § 43 odst. 1 ZSŠ. Prostřednictvím směnečného postihu § 48 odst. 1 ZSŠ) se děje výkon směnečných práv proti nepřímým (postižním) dlužníkům a pouze ve vztahu k nim je základním předpokladem uplatnění směnečných práv, že směnka byla předložena přímému dlužníku k placení a ten placení odmítl. Žalovaný je však v postavení dlužníka přímého.