Vzhledem k tomu, že odběr vzorku pachu podezřelé osoby a její porovnání se zajištěnými pachovými stopami nejsou vyšetřovacími úkony ve smyslu § 165 odst. 3 tr.ř., nelze v případě, kdy ve věci absentuje kvalifikovaná žádost obhájce o vyrozumění o těchto úkonech, shledat v postupu orgánů činných v přípravném řízení pochybení, pokud obhájce o těchto úkonech nevyrozumí.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. července 2016 odvolání obžalovaného J. F., t.č. ve vazbě ve Vazební věznici Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.5.2016, č.j. 34 T 1/2016-971, a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr.ř. se napadený rozsudek v celém rozsahu z r u š u j e . Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc v r a c í soudu prvního stupně. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.5.2016, č.j. 34 T 1/2016-971, byl obžalovaný J. F. uznán vinným zločinem znásilnění dle ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění nalézacího soudu měl dopustit tím, že: dne 7.8.2015 v blíže nezjištěné době mezi 19:00 hodinou a 20:00 hodinou v O. na travnatém porostu poblíž domu na ulici J. D. v úmyslu vlastního uspokojení s cílem dosáhnout pohlavního styku s nezletilou dívkou způsobem připomínajícím soulož, vědom si nízkého věku poškozené N. K., jejíž vzhled odpovídal jejímu faktickému věku, využívaje její neznalosti v oblasti sexuální spojené s nemožností racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, pod smyšlenou záminkou toho, že se ztratila kočička a že mu ji nezletilá musí pomoci hledat a chytit, uchopil tuto za ruku a společně odešli na odlehlý travnatý prostor, kde usedli na trávu s tím, že budou na kočičku čekat, poté nezletilé svlékl kraťasy a kalhotky, sám si obnažil penis, a to ve chvíli, kdy nezletilá seděla a on před ní klečel, následně si nezletilá na jeho pokyn lehla na záda, lízal ji na přirození, potom si sedl obkročmo na břicho poškozené, jazykem ji olizoval na ústech, chtěl, aby mu sahala na penis, pak si penis držel oběma rukama a pak se jen na ni díval a svého jednání zanechal až poté, co nezletilá začala intenzivně plakat, následně poškozenou oblékl, sám se rovněž oblékl a poškozenou vyzval, aby šla domů již sama, a to jiným směrem než sám odešel. Za toto jednání byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon takto uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku bylo obžalovanému uloženo psychiatrické sexuologické léčení ústavní formou. Proti uvedenému rozsudku podal obžalovaný J. F. odvolání, a to bezprostředně po jeho vyhlášení, přičemž následně toto odvolání bylo písemně odůvodněno obhájcem obžalovaného Mgr. Martinem Sýkorou. Z tohoto odůvodnění odvolání vyplývá, že směřuje proti výroku o vině a výroku o trestu napadeného rozsudku. Obžalovaný v něm setrval na tom, že se žalovaného jednání nedopustil, poukázal na popis pachatele poskytnutý poškozenou N. K., který nekoresponduje s popisem obžalovaného, neboť poškozená uvedla, že pachatel měl delší vlasy a byl tlustý a rovněž zdůraznil, že dle výpovědi poškozené měl pachatel vyjít ze sousedního vchodu, což ovšem vylučuje, že by tímto pachatelem mohl být právě odvolatel. Dále soudu prvního stupně vytkl, že učinil nesprávné závěry o časové ose pohybu obžalovaného, zejména v souvislosti s nesprávnou interpretací výpovědi svědkyně Z. Š. (zřejmě míněno Z. Š.), neboť dle výpovědi jmenované byla nezletilá mimo její dozor v podstatě max. 30 minut, v průběhu kterých musel pachatel poškozenou vytipovat, oslovit, přesvědčit ji k tomu, aby jej následovala, odvést na vzdálené místo, dopustit se činu na poškozené a v této době se poškozená ještě měla vrátit zpět do místa bydliště. Přitom z výpovědi sestry obžalovaného vyplývá, že obžalovaný odcházel z jejího bydliště v 19.10 hodin a s ohledem na vzdálenost nejméně 600 m mohl na místo, kde se pohybovala poškozená, přijít nejdříve v 19.20 hod. I kdyby v takovém případě bez jakékoliv přípravy šel přímo k poškozené (což se jeví jako značně nepravděpodobné), pak nemohl docílit toho, že jej poškozená bude následovat dříve než v 19.25 hod. S ohledem na vzdálenost mezi místem setkání poškozené s pachatelem a místem, kde mělo k činu dojít (650 m, což odpovídá běžné chůzi člověka okolo 10 minut), musela cesta pachatele s dítětem k místu činu trvat mnohem delší dobu než 10 minut (jak kalkuluje nesprávně soud prvního stupně), neboť šlo o chůzi s 6 letým dítětem, při které navíc měla být hledána kočička, přičemž nutno vzít rovněž v úvahu, že stejný časový úsek by poškozená s pachatelem musela vynaložit i při cestě zpět, a to vše tak, aby se již v 19.40 hod. mohla opět setkat se svědkyní Š. S ohledem na tyto časové údaje nelze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že časový itinerář do časových možností spáchání žalovaného jednání obžalovaným zapadá. Soud prvního stupně navíc rovněž nesprávně určil časový okamžik, kdy obžalovaný měl dorazit do domu D. R., neboť pominul sdělení svědka M. B., že na toto místo obžalovaný dorazil v době, kdy hrály televizní zprávy, z čehož vyplývá, že tam musel dorazit do 20.00 hod., což s ohledem na vzdálenost 3,5 km odpovídá běžné chůzi dospělého člověka v trvání 50 minut. Je tedy zřejmé, že obžalovaný nemohl žalované jednání s ohledem na časové možnosti a vzdálenosti jednotlivých míst ani stihnout. V další části svého odvolání pak obžalovaný poukázal na skutečnost, že v popředí jeho sexuálního zájmu byly v minulosti vždy ženy dospělého věku, takových objektů se týkal rovněž pornografický materiál, který si stahoval, a předmětem jeho mnohdy nevhodné aktivity, které se dopouštěl na ulicích či v autobusech, byly právě takové dospělé objekty. Rovněž pokud obžalovaný měl v minulosti intimní vztah, vždy se jednalo o vztah s dospělou ženou. Obžalovaný rovněž namítl, že výsledky pachových stop jsou zmanipulované, když z obsahu spisu vyplývá, že Policie ČR se dopustila při jejich provádění řady, minimálně ne zcela běžných postupů (umístění věcí poškozené v bezprostřední blízkosti obžalovaného při jeho výslechu, opakované snímání pachových stop, nezajištění oblečení obžalovaného, které měl při svém zadržení). Namítl rovněž, že jeho obhájce nebyl vyrozuměn o konání procesního úkonu spočívajícího v pachové identifikaci odebraných vzorků služebním psem a nemohl se účastnit kontroly takového úkonu, přičemž zdůraznil, že jde o jediný, navíc nepřímý, důkaz, který vytváří spojitost mezi poškozenou a obžalovaným. V další části svého odvolání pak navrhl výslech znalce MUDr. Vladimíra Havlíka, který obžalovaného vyšetřoval v roce 2008 a jehož výslech neprovedl, přes návrh obžalovaného, soud prvního stupně a dále přehrání záznamu o provedené pachové identifikaci odebraných pachových stop, který rovněž v minulosti navrhoval a soudem proveden nebyl. V této souvislosti obžalovaný uvedl, že trvá na opětovném provedení pachové identifikace za účasti obhájce, neboť ten v minulosti neměl možnost kontroly nad jeho řádným provedením. V poslední části odůvodnění odvolání pak obžalovaný namítl, že trest, jenž mu byl soudem prvního stupně uložen, je zjevně nepřiměřený, poukázal na to, že má čistý rejstřík trestů, když jiného trestněprávního jednání se měl dopouštět před více než osmi lety. Je tedy osobou bezúhonnou ve smyslu příslušných trestních předpisů, když k jeho tíži svědčí maximálně porušení předpisů v režimu správního práva. V závěru odvolání pak obžalovaný navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině a trestu a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Vrchnímu soudu v Olomouci pak bylo dne 28.6.2016 doručeno písemné podání sepsané vlastnoručně samotným obžalovaným, v němž rozvádí své odvolací námitky. Především dle obžalovaného existuje kamerový záznam ze dne 7.8.2015 z doby mezi 19.30 až 21.00 hod. z ulice V. n. v O., na kterém by obžalovaný měl být v čase 19.30 hod. zachycen a dále by měl existovat písemný záznam o tom, že v této době na této stanici Policie ČR (z podání není zřejmé, o kterou policejní součást se jedná a na jaké adrese) se obžalovaný ptal po policistovi „Janů Mikulový“ s tím, že měl být odkázán, ať přijde v pondělí. Dále obžalovaný namítl, že nebyla vyslechnuta svědkyně – „majitelka trafiky N. R. paní K.“, u které si kupoval tři kusovky a nápoj. Znovu zopakoval, že žádal o revizní posudek a PPG vyšetření, které podle jeho názoru bylo zmanipulované, a namítl, že nebyl vyslechnut soudní znalec MUDr. Havlík ze Šternberku. Opětovně namítl nepřehrání DVD „o postupu psa při zajišťování stop – pachové identity“. Znovu upozornil, že žádal o nové odebrání pachových vzorků za přítomnosti právního zástupce. Dále bez souvislosti v tomto podání obžalovaný uvedl: „výslech čtyř důležitých svědků, kteří v době, kdy se poškozená a neznámý pachatel pohybovali na místě činu, z nichž dva projížděli na kolech a dva šli pěšky a mohli pachatele poznat podle obličeje a postavy“. Poukázal na rozpor mezi tvrzením samotné poškozené, že v osudný den měla na sobě modré tričko, zatímco svědkyně Š. na jeho dotaz uvedla, že tričko poškozené bylo růžové. Tento rozpor by měl být odstraněn výslechem svědkyně Š., znovu zmínil, že nesouhlasí časová osa jeho pohybu a pohybu poškozené N. K. V této souvislosti zmínil, že dobu jeho odchodu (19.10 hod.) od sestry mohou potvrdit svědci, kteří jej viděli na schodech kouřit. Bydliště poškozené je od tohoto místa vzdáleno 900 m, rovněž zdůraznil, že poškozená jej nepoznala na fotografiích a on rovněž neví, jak vypadá a žádné jednání vůči ní nespáchal. Pokud jde o pachové stopy, má za to, že byly zmanipulované. Namítl, že svědkyně Š. uvedla, že pachatele velmi dobře pozná, ale obžalovaný že to není, a dále, že svědci M. B. a J. R. shodně potvrdili, že u D. R. byl obžalovaný již kolem 19.45 hodin. Poškozená se přitom své babičce měla ukázat před místem jejího bydliště v 19.30 hod. V závěru svého podání pak obžalovaný uvedl, že má dokonce tušení, kdo je pachatelem žalovaného jednání, neboť tohoto osobně zná a byl přímo svědkem toho, kdy si tento člověk k sobě domů zval nezletilé školáky. Jde přitom o muže silnější postavy a vyššího než obžalovaný, což odpovídá výpovědi poškozené a svědkyně Š., včetně popisu oblečení, které v rámci svých výpovědí poskytnul. Státní zástupce, kterému bylo odvolání obžalovaného řádně doručeno, svého práva nevyužil a k tomuto se nijak nevyjádřil. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že opravný prostředek byl podán osobou oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), a to ve lhůtě naznačené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Z odůvodnění odvolání obžalovaného zpracovaného jeho obhájcem, jakož i z laického výčtu vad popsaných v podání samotného obžalovaného, je zřejmé, jaké vady obžalovaný napadenému rozsudku a řízení, které mu předcházelo, vytýká, v kterých výrocích je rozsudek napadán a z obsahu lze rovněž dovodit, čeho se odvolatel domáhá. Za této situace je nutno uzavřít, že zmíněné odvolání splňuje náležitosti požadované v ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. Z podnětu podaného odvolání proto odvolací soud přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, a to z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. S ohledem na to, že odvolání obžalovaného zcela evidentně směřovalo proti výroku o vině napadeného rozsudku, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nijak omezena. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že v tomto řízení nebyla porušena ustanovení, jimiž se má zajistit objasnění věci nebo právo obhajoby, která by mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaných částí napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu. Je třeba konstatovat, že obžaloba byla podána pro skutek, který je předmětem sděleného obvinění a ten je totožný se skutkem popsaným ve výrokové části napadeného rozsudku (totožnost zmíněných skutků byla tedy v průběhu trestního řízení zachována). Nelze rovněž přehlédnout, že obžalovaný měl od samotného počátku trestního řízení obhájce, který zajišťoval jeho obhajobu jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud neshledal, že by v průběhu řízení došlo ke zkrácení práva obžalovaného na obhajobu. Tento závěr učinil nalézací soud i přesto, že, jak bude rozvedeno dále, při provádění důkazu srovnáním pachových stop nebyl postup orgánů činných v trestním řízení zcela odpovídající závažnosti tohoto důkazu, a to zejména v souvislosti s tím, že jde v podstatě o jediný usvědčující důkaz. Nicméně tento nedostatečný postup dle názoru odvolacího soudu není možno označit za zásadní porušení procesních práv obžalovaného a tedy podstatnou vadu řízení, které rozsudku předcházelo, když nelze přehlédnout rovněž to, že jde o vadu ojedinělou. V této souvislosti považuje odvolací soud za potřebné uvést, že žádost obžalovaného o opakované odebrání pachových stop za přítomnosti jeho obhájce považuje odvolací soud za nedůvodnou. Obžalovaný tuto svou žádost v podstatě zdůvodnil pouze svým přesvědčením, že výsledky pachových stop jsou zmanipulované, aniž konkrétně popsal, jak a kým k tomu mělo dojít. Obecně je možno uvést, že takový požadavek by bylo možno teoreticky opřít o závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 10/02, ze dne 9.4.2003, v němž Ústavní soud, kromě jiného, konstatoval, že „provádění důkazu pachovou zkouškou je jistou obdobou ztotožnění při rekognici, a tudíž, byť není důkaz pachovou zkouškou expressis verbis v trestním řádu upraven (lze jej však podřadit pod ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř.), by měl mít z povahy věci obhájce obviněného možnost být při tomto úkonu účasten, a to především z toho důvodu, že pro „vyvětrávání“ pachových stop jej nelze posléze zpravidla znovu provést, a tudíž jeho pozdější verifikace je možná pouze ve výjimečných případech“. Stejně tak Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že „má-li být důkaz pachovou zkouškou bez rizika kdykoliv v budoucnu uplatněných a ex post nepřezkoumatelných výhrad brán v potaz, měla by mít obhajoba, projeví-li o to kvalifikovaný zájem (§ 165 odst. 2, odst. 3 tr.ř.), a to i s ohledem na princip „rovnosti zbraní“, v intencích zákona garantován alespoň jistý minimální dohled nad jeho prováděním“. V souvislosti s tímto názorem vyjádřeným ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu je podle přesvědčení odvolacího soudu nutno vycházet z toho, že samotná pachová zkouška má jisté dílčí fáze. Mezi tyto fáze patří především vyhledání, zajištění a zadokumentování pachové stopy ve formě OPS, druhou fází tohoto procesu je výzva osobě, aby se podrobila odběru vzorku svého pachu a jeho realizace (PVO) a teprve třetí, možno říci že vrcholnou fází, je předložení OPS a PVO k vzájemnému porovnání metodou pachové identifikace (MPI). Zmíněný třetí a fakticky vrcholný úkon vždy koná odborné pracoviště, které při provádění tohoto úkonu vychází ze schválených metodických postupů, konkrétně ze Závazného pokynu policejního prezidia České republiky č. 9/2002 Sb., kterým jsou upraveny postupy při odebírání OPS a PVO. Pokud jde o řešení otázky účasti obhajoby při vlastní pachové zkoušce, tedy při procesu srovnávání OPS a PVO, potom existuje poměrně bohatá judikatura zejména Nejvyššího soudu ČR (srovnej kupříkladu sp.zn. 6 Tdo 1227/2003, 3 Tdo 439/2008, 3 Tdo 1207/2008, 3 Tdo 96/2010, či 8 Tdo 1318/2013). V těchto svých rozhodnutích řešil Nejvyšší soud ČR problematiku účasti obhájce u úkonů, které nemají povahu vyšetřovacích úkonů. Nejvyšší soud konstatoval, že za vyšetřovací úkony jsou považovány úkony trestního řízení vykonávané orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu a na jeho podkladě, a pokud jsou prováděny v přípravném řízení ve fázi vyšetřování (§ 160 až § 178 tr.ř.). Nelze pochybovat o tom, že mezi takové úkony patří kupříkladu zahájení trestního stíhání, výslech obviněného či svědka, popřípadě znalce, konfrontace, rekonstrukce, rekognice, domovní prohlídka a podobně. Nicméně je zjevné, že k prověření při vyšetřování trestní věci jsou konány i úkony další, které do skupiny vyšetřovacích úkonů zařadit nelze. Mezi takové úkony nelze podle názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v rozhodnutí 6 Tdo 1227/2003, zařadit postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalisticko-technických expertiz, a shromažďování pro ně potřebných podkladů, a dále zajišťování ohledání podle hlavy páté, oddílu šestého trestního řádu (§ 113 až § 118 tr.ř.). Nejvyšší soud konstatoval, že teprve až odborné vyjádření nebo kriminalistická expertiza, které na základě vyhodnocení takto zajištěného materiálu byly zpracovány, jsou podkladem pro dokazování a mají povahu důkazu. Dle argumentace Nejvyššího soudu v posledně zmíněném rozhodnutí vyhodnocení pachových stop, přesněji porovnání otisku pachové stopy sejmuté na místě činu s odběrem srovnávací pachové stopy u obviněného, je úkonem, který není zařazen mezi vyšetřovací úkony, ale jde o činnost prováděnou v rámci kriminalistické expertizy nazývané „porovnání pachových stop“ na základě metody pachových konzerv a provádějí je nikoliv orgány činné v trestním řízení, ale odborní pracovníci odlišní od osob, které vyšetřování zajišťují. Zmínění specialisté jsou prakticky bezvýjimečně pracovníky PČR, kterým je svěřena činnost při provádění kriminalistických expertiz, ovšem na druhé straně nejsou orgánem činným v trestním řízení ve smyslu § 12 odst. 1, odst. 2 tr.ř. V posledně zmíněném rozhodnutí vyjádřil Nejvyšší soud ČR názor, že obhájce může ke zmíněnému úkonu být přizván, nejedná se však o obligatorní oprávnění obhájce být takovému úkonu přítomen. Posouzení otázky vhodnosti přizvání obhájce je v takovém případě ponecháno na rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, který takový úkon učinil. Jako obiter dictum odvolací soud v dané souvislosti konstatuje, že na prakticky totožném názoru stojí i nález Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 90/04, ze dne 27.5.2004, v němž Ústavní soud konstatuje, že provádění porovnání zajištěných pachových stop se srovnávací pachovou konzervou je jistou obdobou ztotožnění (vylučování) při rekognici a že by tedy z povahy věci měl mít obhájce možnost být přítomen, pokud o to kvalifikovaně požádá. Ani v tomto rozhodnutí tedy Ústavní soud nedeklaroval obligatorní povinnost orgánů činných v trestním řízení informovat či přizvat obhájce k provedení úkonu, spočívajícího v porovnání OPS a PVO. Na obdobném názoru pak stojí již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 3 Tdo 1207/2008, ze dne 22.10.2008, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že úkon spočívající v porovnávání pachových stop není možno podřadit pod vyšetřovací úkony, u nichž by účast obhájce měla být a priori zajištěna a tuto lze proto toliko připustit. V rozhodnutí sp.zn. 3 Tdo 96/2010, ze dne 10.3.2010, uvedl Nejvyšší soud, že mezi vyšetřovací úkony podle § 165 odst. 2 tr.ř. nepatří postupy policejního orgánu při zajišťování kriminalisticko-technických expertiz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování podle hlavy čtvrté, oddílu šestého trestního řádu (§ 113 až § 118 tr.ř.). Takové úkony totiž činí osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení při provádění shromažďování materiálu, který musí být nejprve odborně zpracován a posouzen, případně vyhodnocen. Výsledek této činnosti pak může být použit v rámci trestního řízení ke konkrétnímu vyšetřovacímu úkonu, respektive jako důkaz, například v podobě znaleckého posudku nebo kriminalistické expertizy při zpracování odborného vyjádření. V tomto rozhodnutí také Nejvyšší soud konstatoval, že ve smyslu § 165 odst. 2 tr.ř. je obhájce již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Oprávnění obhájce je i v tomto ustanovení omezeno na vyšetřovací úkony, tedy nikoliv na všechny úkony, které jsou v průběhu přípravného řízení prováděny, ale pouze na ty, jejichž výsledek může být jako důkaz v řízení před soudem použit. Vyšetřovacími úkony, jejichž výsledek může být použit jako důkaz, se dle právního názoru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeného v posledně zmíněném rozhodnutí, rozumí úkony přípravného řízení, týkající se dokazování podle hlavy páté trestního řádu, které jsou prováděny po zahájení trestního stíhání v rámci vyšetřování (§ 160 tr.ř., § 161 a násl. tr.ř.). Mezi vyšetřovací úkony ve smyslu citovaného zákonného ustanovení totiž nelze zahrnout postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalisticko-technických expertiz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy čtvrté, oddílu šestého tr.ř. (§ 113 až § 118 tr.ř.). V rozhodnutí, sp.zn. 8 Tdo 1318/2013, ze dne 11.11.2013, pak Nejvyšší soud uzavřel, že „odběr pachových stop není vyšetřovacím úkonem ve smyslu § 165 odst. 2 tr.ř., takže o jeho provedení nemusí být obhájce obviněného vyrozumíván, a to ani v případě, že jsou ve věci splněny podmínky nutné obhajoby.“ Obdobný názor zaujal i Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí, sp.zn. 6 To 95/2011, ze dne 25.10.2011, v němž konstatoval, že podle jeho názoru není třeba obhájce uvědomovat o provedení srovnání OPS a PVO, byť by o to požádal. Vrchní soud v Olomouci dále v tomto rozhodnutí vyjádřil názor, „že vyšetřovacím úkonem ve smyslu § 165 odst. 2 tr.ř., o němž je třeba obhájce ve smyslu § 165 odst. 3 tr.ř. vyrozumět, pokud o to požádá, se rozumí úkon směřující k dokazování podle hlavy páté tr.ř., který je prováděn po zahájení trestního stíhání policejním orgánem a nikoliv jinými osobami, například znalcem. Vyšetřovacími úkony, tedy v tomto smyslu nejsou úkony spojené s využitím operativně pátracích prostředků, ale stejně tak nelze za takovéto vyšetřovací úkony chápat úkony znalce spojené s přípravou a vypracováním znaleckého posudku“. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci, prezentovaného v posledně zmíněném rozhodnutí, „je nutno mít doxologickou expertizu a veškeré úkony s ní související za úkon, který se zcela zjevně svým charakterem blíží znaleckému posudku a z tohoto důvodu netřeba obhájce o takovém úkonu vyrozumívat. Jedná se totiž o odborné vyjádření jednoho z oboru kriminalistické techniky a ze soudní praxe není odvolacímu soudu znám případ, že by orgány činné v přípravném řízení vyrozumívali obhájce o jakémkoliv jiném úkonu, spojeném s jakýmkoliv jiným odborným vyjádřením při využití metod a prostředků kriminalistické techniky (kupříkladu balistiky, daktyloskopie, mechanoskopie, genetické expertizy a podobně)“. Je možno uzavřít, že výše citovaná judikaturní rozhodnutí (nejméně rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR) přistupují k otázce uvědomování obhájce o úkonech spojených s prováděním metody pachové identifikace (ať již se jedná o odběr PVO či o vlastní srovnání PVO a OPS, prováděné specializovaným expertním pracovištěm PČR) poměrně obezřetně. Podle přesvědčení odvolacího soudu se dá výše citovaná judikatura shrnout do stanoviska, že účast obhájce na těchto úkonech a priori vyloučena není, ovšem stejně tak není vyrozumění obhájce o těchto úkonech obligatorní povinností orgánů činných v trestním řízení. K tomu, aby byl obhájce o těchto úkonech vyrozumíván, musí být z jeho strany především dána kvalifikovaná žádost (§ 165 odst. 3 tr.ř.). Stejně tak je zejména ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR vyjádřen názor, že úkony spočívající v provedení odběru PVO či vlastního srovnání OPS a PVO nemají charakter vyšetřovacích úkonů podle hlavy páté trestního řádu, ale jedná se o postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalisticko-technických expertiz a shromažďování pro ně potřebných podkladů, a dále zajišťování ohledání podle hlavy čtvrté, oddílu šestého tr.ř. (§ 113 až § 118 tr.ř.). Odvolací soud samozřejmě nepřehlédl, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 22.3.2016, sp.zn. IV. ÚS 1098/15, Ústavní soud (alespoň tak odvolací soud zmíněný nález vykládá) poněkud modifikoval názor na výše uvedenou problematiku. V části označené 47 písm. d) zmíněného nálezu totiž Ústavní soud konstatoval, že „při sejmutí a identifikaci pachové stopy obviněného po zahájení trestního stíhání je za účelem minimálního dohledu nad provedením tohoto úkonu nezbytná přítomnost obhájce obviněného, případně státního zástupce (§ 165 odst. 3 tr.ř.); přítomnost těchto osob nesmí mít nežádoucí vliv na nerušené, respektive objektivní provedení tohoto úkonu“. Podle přesvědčení odvolacího soudu se tedy tímto svým názorem Ústavní soud poněkud odchýlil od stávající praxe, prezentované ve výše popsaných rozhodnutích, a to i samotného Ústavního soudu (opakovaně viz zejména sp.zn. IV. ÚS 10/02). V těchto rozhodnutích (které v případě Ústavního soudu jsou rozhodnutími senátními, nikoli plenárními, stejně jako nález ze dne 22.3.2016, sp.zn. IV.ÚS 1098/15) ani Ústavní soud, ani Nejvyšší soud ČR nestanovily obligatorní povinnost orgánů činných v trestním řízení zajistit přítomnost obhájce při sejmutí a zejména identifikaci pachové stopy obviněného (touto formulací má zřejmě Ústavní soud na mysli provádění srovnání PVO a OPS), ale tuto možnost pouze fakultativně připustily za situace, pokud o svoji účast obhájce kvalifikovaně požádá. Nicméně je třeba zdůraznit, že i v nálezu, sp.zn. IV. ÚS 1098/15 (již citovaná pasáž označená jako 47 písm. d/), činí Ústavní soud výslovný odkaz na § 165 odst. 3 tr.ř. Navíc v této části svého rozhodnutí Ústavní soud zcela zřetelně hovoří o fázi po zahájení trestního stíhání. Budou-li tedy výše uvedené teoretické premisy vztaženy na postup orgánů činných v přípravném řízení při provádění odběru PVO obžalovaného J. F. a následného srovnání OPS a PVO jmenovaného, potom podle přesvědčení odvolacího soudu nelze (odvolací soud znovu opakuje, že na základě stávajícího důkazního stavu) orgánům činným v přípravném řízení vytýkat pochybení. Nelze přehlédnout, že srovnávané otisky pachových stop odebrané jak na předpokládaném místě činu, tak na oděvu poškozené byly opatřeny před zahájením trestního stíhání obžalovaného, takže účast jeho obhájce v této fázi ani teoreticky nepřicházela v úvahu. Odběr pachového vzorku osoby obžalovaného (PVO) byl sice proveden 17.9.2015, tedy až po zajištění obhajoby obžalovaného, a poté, co bylo zahájeno jeho trestní stíhání, navíc v době, kdy mu byl již ustanoven obhájcem Mgr. Martin Sýkora (ten byl obžalovanému ustanoven dne 12.8.2015), nicméně ze spisového materiálu, který měl odvolací soud k dispozici, nevyplývá, že by jmenovaný obhájce zaslal orgánu činnému v přípravném řízení trestním kvalifikovanou žádost pro to, aby byl vyrozuměn ať již o odběru PVO, případně o úkonech spočívajících ve srovnání OPS a PVO obžalovaného F. (odborná vyjádření z oboru MPI). V této souvislosti pak nelze přehlédnout, že jmenovaný obhájce vystupoval v přípravném řízení aktivně a sám navrhoval doplnění dokazování různými důkazy (např. již 14.8.2015 – č.l. 45 spisu), avšak nikdy se tak nestalo v souvislosti s jakýmikoliv požadavky souvisejícími s odebíráním pachových stop či jejich srovnání. Navíc opětovně jako obiter dictum poukazuje odvolací soud na to, že v protokolu o odběru PVO obžalovaného F., který obžalovaný podepsal, není žádná námitka obžalovaného proti provedení tohoto úkonu, či proti neúčasti obhájce u něj, apod. (viz č.l. 25 spisu). Je tedy možno tuto pasáž rozhodnutí odvolacího soudu uzavřít konstatováním, že podle jeho mínění nelze přisvědčit (odvolací soud opětovně zdůrazňuje, že za stávajícího důkazního stavu) námitkám obžalovaného J. F., atakujícím údajnou procesní nepoužitelnost odběru PVO a následnou procesní nepoužitelnost výsledků odborných vyjádření z oboru MPI, z důvodu nepřítomnosti obhájce u těchto úkonů, neboť nelze pokládat za pochybení orgánů činných v přípravném řízení to, že obhájce obžalovaného nebyl uvědomen o odběru PVO z těla obžalovaného, či o provedení srovnání OPS a PVO. V této souvislosti je třeba znovu odkázat na výše ventilovaný fakt, že ve spisovém materiálu absentuje výslovná a kvalifikovaná žádost obhájce ve smyslu § 165 odst. 3 tr.ř., aby byl vyrozuměn o zmíněných úkonech. Ze všech shora rozvedených důvodů tedy odvolací soud (za stávajícího důkazního stavu) nepokládá za relevantní námitky obžalovaného F., atakující údajnou procesní nepoužitelnost jak odběru PVO z jeho těla, tak výsledků odborného vyjádření z oboru MPI. Dále je třeba uvést, že odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že napadený rozsudek samotný trpí vadami obsaženými v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. (nejasností a neúplností skutkových zjištění, jakož i tím, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí) a odvolacímu soudu rovněž vznikly ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř. pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, přičemž k objasnění věci bude třeba provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. V přezkoumávané části rozsudku došlo rovněž k porušení ustanovení trestního zákona a k pochybením došlo rovněž v části týkající se uloženého trestu (§ 258 odst. 1 písm. d/, písm. e/ tr.ř.). Z uvedených důvodů proto nemohl napadený rozsudek před odvolacím soudem obstát, musel být dle výše zmíněných zákonných ustanovení zrušen, a to v celém rozsahu, přičemž následně pak byla věc podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrácena soudu prvního stupně. Vrchní soud v Olomouci se totiž neztotožnil se všemi závěry rozvedenými v napadeném rozsudku nalézacího soudu, neboť má za to, že jde v určitém směru o závěry předčasné a rovněž, že jde o závěry neúplné. Soud prvního stupně v daném případě nepostupoval způsobem upraveným v ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., jež mu ukládá v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, a navíc nedostál ani povinnostem stran hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr.ř. Je třeba připustit, že v daném případě jde o poměrně výjimečnou situaci, kdy obžalovaný je ze spáchání předmětného trestného činu usvědčován zejména pachovými stopami. Není pochyb o těch závěrech nalézacího soudu, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině, byl vůči poškozené N. K. skutečně spáchán, na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že samotná poškozená nerozpoznala pachatele na předložených fotografiích. Zásadní otázkou v této věci tedy je objasnění toho, zda pachatelem skutku vůči poškozené je skutečně obžalovaný či nikoliv. Za situace, kdy obžalovaný předmětné jednání popřel, ovšem nemůže být usvědčujícím důkazem vůči němu samotná skutečnost, že obžalovaný své výpovědi mění, přizpůsobuje vyvíjející se důkazní situaci, že uvádí v různých částech své výpovědi odlišné časové údaje či jiné skutečnosti a že uvádí některé nelogické či zmatené skutečnosti. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu nalézacího v tom směru, že obžalovaný je osobou značně nevěrohodnou, nicméně takový závěr není sám o sobě důkazem, jež by jej ze spáchání činu usvědčoval. Stejně tak takovým důkazem není sám o sobě osobnostní profil obžalovaného, ani sexuální deviace, jež u něj byla zjištěna. V této souvislosti je nejprve třeba uvést, že námitky obžalovaného směřující proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a zejména jeho námitka vůči výsledkům phallospletysmografického vyšetření (PPG), jež bylo podkladem pro závěry tohoto posudku, posoudil rovněž odvolací soud jako nedůvodné a nepodložené (v této souvislosti považuje odvolací soud rovněž za naprosto nadbytečný výslech MUDr. Havlíka, který před delší časovou dobou zpracovával obdobný znalecký posudek týkající se osoby obžalovaného). Závěry zmíněného znaleckého posudku v tom směru, že u obžalovaného je zjištěna sexuální deviace, a to patická sexuální agresivita s heterosexuální preferencí, jsou dle odvolacího soudu dostatečně podložené a nevzbuzují s ohledem na podrobný výslech znalkyně, jež posudek zpracovávala, žádné pochybnosti. Taková zjištění, s ohledem na možnosti obžalovaného být přítomen na místě činu, nepochybně odůvodňují podezření, že obžalovaný může být pachatelem předmětného jednání, samy o sobě však nejsou přímým usvědčujícím důkazem. Takovým přímým usvědčujícím důkazem pak nejsou ani výpovědi svědků, pokud potvrdily, že obžalovaný sledoval porno, prováděl masturbaci na veřejnosti, sledoval na ulici ženy, osahával je, případně měl sexuální aktivity se zvířaty, apod. Tyto důkazy totiž maximálně osvětlují sexuální zaměření obžalovaného, stejně jako absenci zábran při uspokojování svých sexuálních pudů u obžalovaného, nicméně nesvědčí přímo o tom, že právě obžalovaný byl pachatelem žalovaného skutku. Obžalovaného pak přímo neusvědčuje ani fakt, že mohl místo, kde mělo dojít ke skutku, znát a už vůbec pak skutečnost, že pachatel měl vylákat poškozenou na místo činu pod záminkou hledání ztracené kočičky, což je dáváno do souvislosti s vědomostí obžalovaného o tom, že rodině jeho sestry se kočka ztratila, čehož obžalovaný využil. Z výpovědí svědkyně L. B. totiž vyplynulo nejen to, že se jim ztratila kočka, kterou v předmětném období hledali, nýbrž rovněž to, že v rámci hledání kočky vylepovali po okolí plakáty, takže je nutno učinit závěr, že vědomost o tom, že v kritické době se ztratila kočka a že je hledána, mohl mít nejen obžalovaný, ale daleko širší okruh osob, které tuto skutečnost mohly z vylepených plakátů zjistit a případně využít jako legendu pro odlákání poškozené. Ani zmíněné zjištění o vědomosti obžalovaného stran ztráty kočky proto nelze považovat za přímý usvědčující důkaz. Lze tedy uzavřít, že v rámci odůvodnění napadeného rozsudku (ač je toto velmi podrobné a pečlivé, kdy nalézací soud se snaží podrobně rozepsat obsah provedených důkazů) a zejména pak v rámci pasáže, kde provedené důkazy soud hodnotí, neuvádí ve vztahu k obžalovanému žádný přímý důkaz, jež by jej jako pachatele ze žalovaného skutku jednoznačně usvědčoval a své závěry o vině obžalovaného žalovaným jednáním staví na shora uvedených zjištěních k osobě obžalovaného, k jeho časovým možnostem být na místě činu a znalosti legendy, která byla užita k vylákání poškozené na samotné místo činu, přičemž konstatuje, že právě tato zjištění v souvislosti se zásadním důkazem, kterým je zjištěná shoda pachových stop, jednoznačně svědčí o tom, že pachatelem činu je obžalovaný. Takový závěr se ovšem odvolacímu soudu nejeví jako správný, neboť, jak již bylo řečeno, za absence přímého důkazu o vině obžalovaného nelze vinu obžalovaného stavět víceméně výlučně na zjištěné pachové shodě, když ostatní popsané skutečnosti svědčí toliko o tom, že obžalovaný měl motiv, časové možnosti a příležitost čin spáchat. V souvislosti s provedením vlastního důkazu srovnáním pachových stop totiž nutno soudu prvního stupně vytknout, že ač této otázce věnoval velkou pozornost, jeho závěry nejsou zcela přesvědčivé. Nejprve je třeba obecně poukázat na problematiku dokazování metodou pachové identifikace tak, jak byla v poslední době řešena v judikatuře různých soudů, přičemž v této souvislosti je třeba zdůraznit naprosto zásadní rozhodnutí Ústavního soudu, který se možnostmi a určitými limity metody pachové identifikace zabýval opakovaně ve svých rozhodnutích, zejména sp.zn. I. ÚS 394/97, II. ÚS 418/99, IV. ÚS 10/02, či nejnověji IV. ÚS 1098/15. Obdobně nelze pominout názory vyjádřené v celé řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (příkladmo lze odkázat na rozhodnutí sp.zn. 8 Tz 44/92, sp.zn. 4 Tz 7/2002, či sp.zn. 6 Tdo 1486/2012). V souvislosti s těmito judikatorními rozhodnutími (pochopitelně i s přihlédnutím k dalším rozhodnutím jak Ústavního soudu, či Nejvyššího soudu ČR, řešícím dosud uvedenou problematiku odorologických expertiz jako důkazu v trestním řízení) je třeba uvést, že dosavadní judikatura je ve vztahu k důkazu pachovou zkouškou poměrně obezřetná, a to jednak z pohledu, zda samotná metoda pachové identifikace má jako důkaz v trestním řízení vůbec své místo a dále pak z toho pohledu, jaké poznatky pro určení skutkových zjištění může použití této metody přinést. V souladu s obsahem výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR je i odvolací soud toho názoru, že obecná věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou by neměla být, koneckonců i s ohledem na vývoj soudní praxe, jakkoliv zpochybňována. V souvislosti s charakterem metody pachové identifikace, jakožto důkazu, je nutno zohlednit zejména ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř., které v souvislosti s demonstrativním výčtem druhů důkazních prostředků stanoví, že „za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci“ a je tedy možno uzavřít, že v podstatě žádný úkon, který může přispět k objasnění věci, nelze apriorně vyloučit z okruhu přípustných důkazních prostředků jen proto, že jde o úkon určitého druhu. Má-li úkon obecné náležitosti úkonu podle trestního řádu, lze ho jako důkaz použít, i když trestní řád nemá zvláštní úpravu postupu při tomto úkonu. Tento závěr se bezezbytku dotýká rovněž metody pachové identifikace. Odvolací soud si je samozřejmě vědom toho, že výhrady, kterými je metoda pachové identifikace zpochybňována jako důkaz v trestním řízení, souvisí s tím, že podstatou uvedené metody je chování psa, tedy postup, jehož správnost nemůže být exaktně přezkoumávána či jinak ověřena kupříkladu smyslovým vnímáním člověka či jakoukoliv instrumentální metodou. Je tedy možno konstatovat, že výsledky získané touto metodou se vymykají možnostem orgánů činných v trestním řízení přesvědčit se o jejich správnosti. Nicméně odvolací soud, vyslovuje (a dlužno říci, že opakovaně) svůj názor, že sama tato skutečnost nemůže být důvodem, pro nějž by se metoda pachové identifikace jako důkaz zcela odmítala. Výše naznačená charakteristika metody pachové identifikace je tedy pouze důvodem, pro který musí být tento úkon jako důkaz v trestním řízení hodnocen poměrně obezřetně. Jak vyplývá především ze shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v zásadě nelze připustit, aby zmíněný úkon, tedy výsledky odborného vyjádření z oboru MPI, byl jediným a osamoceným usvědčujícím důkazem. V takovém úkonu je možno spatřovat důkaz jen podpůrný (v poměru k ostatním důkazům) a nepřímý (ve vztahu k dokazované skutečnosti). V rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr.ř. je třeba pečlivě hodnotit výsledky získané metodou pachové identifikace v souvislosti s obsahem ostatních důkazů, vztahujících se k dokazované skutečnosti a brát přitom zřetel také na to, zda byl nalezen jen ojedinělý otisk pachové stopy nebo více takových otisků, kde a kdy byly otisky pachových stop nalezeny, u kolika z nich byla zjištěna shoda se srovnávací pachovou konzervou, s jakým časovým odstupem byla tato shoda zjištěna a na další významné okolnosti, charakterizující každý konkrétní případ použití MPI. Je třeba říci, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí, sp.zn. 4 Tz 107/2002, vyjádřil názor, že početnost ztotožněných pachových stop je významnou indicií, která zvyšuje důvodné podezření, že dotyčná osoba mohla trestný čin spáchat, ale bez dalších důkazů se ani taková pravděpodobnost nemůže proměnit v potřebnou míru jistoty. Nejvyšší soud konstatoval, že ani mnohost pachových stop sama o sobě nemůže změnit povahu tohoto důkazu z nepřímého v přímý, a to právě z onoho výše naznačeného důvodu, spočívajícího ve faktické nemožnosti zjištěné poznatky jiným, kvalifikovaným způsobem přezkoumat. Je třeba říci, že tyto názory Nejvyššího soudu ČR zcela zjevně vychází z výše zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 394/97 a sp.zn. II. ÚS 418/99. V těchto rozhodnutích Ústavní soud vyjádřil názor, že nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou, ovšem vzhledem k tomu, že se jedná o důkaz dále nepřezkoumatelný, lze s ním v trestním řízení zacházet jen jako s důkazem podpůrným. Stejně tak vyjádřil Ústavní soud názor, že na základě takového důkazu je možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době, s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nicméně nelze z něj jednoznačně a bez veškerých pochybností dovodit, že právě tato osoba se dopustila trestného činu. Podle názoru Ústavního soudu, k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevykazoval mezery a nevyvolával důvodné pochybnosti. Odvolací soud samozřejmě tyto názory respektuje. Nicméně na druhé straně nelze přehlédnout fakt, že výše zmíněná rozhodnutí (s výjimkou nálezu Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 1098/15) jsou rozhodnutími staršími, a tudíž je třeba obecné závěry vyslovené v těchto rozhodnutích upřesňovat ve světle nově získaných poznatků. Zatímco v důsledku starší judikatury přetrvával názor, že na základě pachové zkoušky je možno dospět toliko k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době na určitém místě nacházela, pak s ohledem na současné poznatky je možno, byť pouze do jisté míry, ale přesto, kupříkladu určit dobu, kdy se určitá osoba na místě nacházela (ve vztahu k určitým událostem, například smrti osoby, na jejímž těle pachová stopa ulpěla), a kdy pachovou stopu na určitých předmětech zanechala. Do jisté míry došlo rovněž k upřesnění podmínek, za kterých může teoreticky dojít k přenosu pachové stopy. V daných souvislostech je možno odkázat kupříkladu na článek uveřejněný v časopise Kriminalistický sborník, ročník LV 4/2011, strana 41-44 s názvem Pachové stopy a metoda pachové identifikace – 1. část, případně na závěry vyslovené v rozhodnutích Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 5 To 84/2011, sp.zn. 6 To 95/2011, či sp.zn. 6 To 21/2016. Odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit zejména již výše zmíněný nález Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 1098/15, a z něho zejména část IV.b, která se zabývá podmínkami sejmutí, uchování a provedení důkazů a která vznáší rovněž základní požadavky na provedení důkazu metodou pachové identifikace. Budou-li tyto teoretické premisy aplikovány na tuto konkrétní trestní věc, pak je třeba konstatovat, že výsledky metody pachové identifikace jsou fakticky jediným důkazem, konkrétně směřujícím k osobě obžalovaného jako pachateli žalovaného skutku. Za takovéto situace měl být takovýto důkaz po všech stránkách podrobně prověřen, o což se sice nalézací soud pokusil, nicméně nepostupoval zcela důsledně a jeho některé závěry jsou pro odvolací soud neakceptovatelné. Předně je třeba uvést, že právě s ohledem na závažnost odorologické expertizy a důkazní stav v této trestní věci (kdy zjištění z odorologické expertizy není potvrzováno dalším přímým důkazem) měl soud s ohledem na uplatněnou obhajobu provést důkaz přehráním obrazového záznamu, ze kterého vyplývá průběh vlastního srovnání zajištěných pachových stop s pachovým vzorkem osoby obžalovaného. Jak již odvolací soud zmínil výše, neúčast obhájce u tohoto úkonu není vadou řízení, které by použití předmětného důkazu znemožňovalo, nicméně s ohledem na situaci, kdy obžalovaný namítá manipulaci s pachovými stopami, zejména při jejich odběru za procesu srovnání, měl soud obrazový záznam, pokud mohl uvedenou námitku obžalovaného potvrdit či vyloučit, provést, zvláště pokud mu v tom žádná překážka nebránila. V této souvislosti lze odkázat na již opakovaně zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu, sp.zn. IV.ÚS 1098/15 v části označené 47 písm. f). K vlastní hodnotě zmíněného důkazu je pak třeba uvést, že je poměrně pochybné, kolik pachových stop bylo vlastně ztotožněno s pachovým vzorkem osoby obžalovaného. Je nepochybné, že pachová stopa sejmutá z trávy na místě činu označeném poškozenou nebyla s pachovým vzorkem obžalovaného ztotožněna. To znamená, že ani odorologická expertiza nepřinesla důkaz o tom, že by se obžalovaný na předpokládaném místě činu nacházel. Pokud pak jde o pachové stopy na oděvu poškozené, nalézací soud uzavřel, že byla zjištěna shoda mezi pachovým vzorkem obžalovaného a pachovými stopami na oděvu poškozené ve třech případech - na kraťasech (tam v oblasti genitálu a pasu), dále na tričku a nakonec na kalhotkách poškozené. Naprosto bez povšimnutí (a to přesto, že k otázce možného přenosu pachových stop vyslechl zpracovatele znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky, odvětví odorologie, JUDr. Martina Kloubka) však ponechal zjištění, že všechny tři jmenované oděvní součásti poškozené měla Policii ČR přinést babička poškozené – svědkyně Z. Š., přičemž tyto byly pohromadě uloženy v igelitové tašce (viz úřední záznamy na č.l. 2 a zejména č.l. 471, jež sám nalézací soud zmiňuje na straně 39 písemného vyhotovení rozsudku). S ohledem na uvedené zjištění se nabízí otázka, zda právě kvůli způsobu uložení všech tří oděvních součástek pohromadě v jedné igelitové tašce nemohlo dojít k přenosu pachové stopy z jedné oděvní součásti na ostatní. V takovém případě by jen těžko mohl být učiněn závěr, na které oděvní součástce případně pachová stopa ulpěla původně a na kterou mohla být teprve následně v tašce přenesena. Uvedenou situaci měl posoudit výše zmíněný znalec JUDr. Kloubek a závěry v tomto směru pak měl vyhodnotit nalézací soud právě při hodnocení významu tohoto důkazu. Za současné situace totiž není vyloučen ani závěr, že mohlo jít o jednu jedinou pachovou stopu, jež například ulpěla na tričku poškozené (při náhodném kontaktu například na lavičce či při jiné příležitosti), a teprve shora uvedenou manipulací se tato pachová stopa mohla přenést na další oděvní součásti poškozené a ještě před tím, než tyto příslušníci Policie ČR převzali. Taková situace by nepochybně znamenala naprosto odlišný význam samotné odorologické expertizy pro vyhodnocení otázky pachatelství žalovaného skutku obžalovaným. Opět v této souvislosti pak je třeba zdůraznit, že na místě činu byla odebrána pachová stopa ze slehlé trávy (viz protokol o ohledání místa činu s připojenou fotodokumentací na č.l. 5-12 spisu), avšak v tomto případě shoda s pachem obžalovaného zjištěna nebyla. Dle názoru odvolacího soudu se zmíněný znalec JUDr. Martin Kloubek měl rovněž vyjádřit k další poměrně sporné situaci, kterou namítal obžalovaný v souvislosti s údajným přenosem pachových stop, a to k tomu, zda k takovému přenosu mohlo dojít v souvislosti s uložením oděvních součástí poškozené ve stejné kanceláři, kde byl v téže době současně poměrně dlouhou dobu vyslýchán obžalovaný (dne 11.8.2015 ještě v pozici podezřelého). Odvolací soud nijak nezpochybňuje závěr nalézacího soudu, jenž je podložen vyjádřením jmenovaného znalce v tom směru, že s ohledem na to, že oděvní součásti byly v té době již uloženy ve speciálních igelitových obalech, nemohly být v době výslechu kontaminovány přímo pachem obžalovaného, nicméně považuje za potřebné zaměřit pozornost také na to, co dosud objasněno nebylo a to, zda pach obžalovaného nemohl být přenesen právě na tyto speciální obaly (na jejich povrch) a poté následně při vyjímání oděvních součástí při náhodném kontaktu s vnější částí obalu či přenosem z osoby, jež tyto obaly otvírala, nemohlo dojít k jeho přenosu na vlastní oděvní součásti (je třeba upozornit, že oděvní součásti nebyly toliko předmětem vlastní následné odorologické expertizy, ale byly použity rovněž pro účely zpracování znaleckého posudku z oboru genetiky, který dokonce byl zpracován dříve než vlastní odorologická expertiza, neboť z č.l. 463 vyplývá, že v době žádosti o provedení pachové srovnávací identifikace byly již balíčky s oděvními součástmi poškozené „rozbaleny expertem OKTE“ v souvislosti se zpracováním biologických stop). V uvedené souvislosti nelze také přehlédnout, že dosud provedenými důkazy bylo jednoznačně potvrzeno (a to i samotnými policisty), že uvedený výslech obžalovaného byl skutečně poměrně dlouhou dobu prováděn v místnosti, kde byly uloženy zajištěné stopy, včetně oděvních součástek poškozené a navíc tyto věci byly následně přeneseny do téhož vozidla, kterým byl obžalovaný odvezen na prověrku místa činu a po jejím provedení pak opět stejným vozidlem byl obžalovaný i zajištěné věci převezeny k další policejní součásti, která převzala vyšetřování věci. Nebylo ovšem dostatečně vyloučeno, že právě v průběhu uvedeného výslechu a následného tohoto transportu nepřišel obžalovaný do styku se zajištěnými věcmi (respektive s obaly, v nichž byly věci uloženy) či že s těmito věcmi nepřišel do styku některý z policistů, který se v průběhu těchto úkonů dotýkal obžalovaného, či například seděl na stejném místě ve vozidle, kterým byl obžalovaný převážen apod. Odvolací soud tedy uzavírá, že stran zajištěných pachových stop a procesu jejich porovnání s pachem obžalovaného existuje ještě v současné době celá řada neobjasněných otázek, které rozhodně vzbuzují pochybnosti o možnosti použití tohoto důkazu v trestním řízení, případně o významu tohoto důkazu a jeho jednoznačnosti. Za této situace, pokud napadený rozsudek je, jak již bylo zmíněno výše, opřen v zásadě právě o tento důkaz, který navíc není podpořen jiným přímým důkazem svědčícím o vině obžalovaného, nemohl z pohledu odvolacího soudu ve výroku o vině obstát a musel být proto zrušen. O to spíše se tak muselo stát, pokud se nalézací soud nevypořádal ještě s dalšími zjištěními, v důsledku čehož jeho skutkové závěry zůstaly neúplné. Především má odvolací soud na mysli neujasněnou otázku časových možností obžalovaného skutek spáchat. V tomto případě nalézací soud poměrně precizně vyhodnotil údaje obžalovaného stran jeho pohybu v kritické době, porovnal je s časovými údaji vyplývajícími z výpovědí slyšených svědků a vzal rovněž v úvahu vzdálenosti mezi místem činu a místy, kde se obžalovaný pohyboval, takže jeho závěry o možnosti obžalovaného časově žalovaný skutek spáchat jsou logické. Nicméně se jasně a konkrétně nevyjádřil k otázce, zda obžalovaný v předmětnou dobu měl k dispozici kolo, které by mu umožnilo daleko rychlejší pohyb a tedy více časových možností skutek spáchat, než pokud by se pohyboval toliko pěšky. Objasnění této otázky je o to důležitější, že obžalovaný ve svém podání doručeném odvolacímu soudu zmiňuje další důkazy, které by měly potvrzovat jeho pohyb v kritickém časovém období na jiném místě (např. kamerový záznam, který by jej měl zachytit v 19.30 hod. na ulici, kterou označil jako V. n. v O.). Poznatky o možnosti obžalovaného v posuzovaném časovém úseku použít kolo nicméně vyplývají přinejmenším z výpovědi svědka M. B., svědkyně Z. R. a D. R. (tyto údaje navíc nalézací soud sám zmiňuje na straně 20, 21, 22 a 24 písemného vyhotovení rozsudku). Bez bližšího povšimnutí pak ponechal nalézací soud velmi zvláštní chování obžalovaného, související s prvotním doznáním obžalovaného z pachatelství k předmětnému skutku (učiněným ovšem v rámci procesně nepoužitelné výpovědi, kdy byl obžalovaný vyslýchán ještě jako podezřelý v době před zahájením jeho trestního stíhání) a následným popřením činu v procesních výpovědích, které je obdobné jako v předchozí trestní věci obžalovaného, kdy byl nakonec obžaloby zproštěn z trestného činu vydírání a poté bylo řízení zastaveno (viz spis Okresního soudu v Opavě, sp.zn. 2 T 40/2008). V téže souvislosti zůstalo rovněž opomenuto vlastní nelogické chování obžalovaného, pokud se původně policistům v postavení podezřelého dne 11.8. v odpoledních hodinách doznával ke spáchání skutku, avšak současně v téže době nebyl schopen popsat místo činu a v následné prověrce policisty zavedl na zcela odlišné místo, než ke skutku mělo dojít. Nalézací soud by proto i v souvislosti se zjištěními k vlastní osobě obžalovaného měl zvážit, zda šlo o důsledek taktiky obžalovaného, který měl v tomto směru již zkušenost z předchozího řízení, či zda naopak takové chování obžalovaného koresponduje s jeho pozdějším tvrzením, že když na něj vyslýchající policisté tlačili, tak vypovídal, jak chtěli, ale pokud byl striktně postaven před určení údajů, které neznal (kdy měl ukázat místo, kde k činu došlo), pak toho sám již schopen nebyl. Určité vady přezkoumávaného rozsudku pak odvolací soud shledal v části týkající se posouzení právní kvalifikace jednání obžalovaného, když zejména v rámci odůvodnění rozsudku nalézací soud argumentuje a vysvětluje znak použití násilí, ač dle samotného výroku o vině měl obžalovaný spáchat trestný čin znásilnění dle § 185 odst. 1 tr. zákoníku v jeho druhé alinee – tedy zneužitím bezbrannosti poškozené. V této souvislosti je třeba uvést, že za bezbrannost ve smyslu § 185 tr. zákoníku se považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (R43/1994-II) a v případě této skutkové podstaty je pojem bezbrannosti chápán v jejím nejširším smyslu. Jedná se o situaci, kdy oběť sama již nevnímá, a tudíž není schopna jakéhokoliv vlastního úsudku, tedy ani jakkoliv ovlivnit jednání pachatele (je např. v bezvědomí, v mdlobách nebo v silném obluzení alkoholem, hypnotickém spánku nebo hlubokém spánku, apod.). Jde o stav, kdy si vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem. Takovou bezbrannost lze označit za celkovou či absolutní. Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, ale jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně, přiléhavě, ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu bývá například u dětí, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku (srovnej přiměřeně R 17/1982, s. 123), v takových případech bezbrannosti se jedná o psychickou bezbrannost, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání, atd. Kromě této absolutně chápané bezbrannosti se však oběť může nacházet i ve stavu, kdy je bezbranná nikoliv proto, že zcela nevnímá svět kolem sebe nebo není způsobilá chápat význam pachatelova jednání, ale proto, že ač ví, co se s ní děje, není schopna se buď vůbec bránit, nebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. Jde o stav, při němž oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. V důsledku tohoto stavu je taková osoba fyzicky bezbranná a vzhledem k tomu, že takový fyzický stav vždy ovlivňuje i psychiku, je třeba přihlížet k tomu, že stav její fyzické bezbrannosti může způsobovat i její bezbrannost psychickou. Na druhou stranu ovšem se za bezbrannost nepovažuje stav poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale již natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně znatelně najevo (R 43/1994-II). O zneužití bezbrannosti půjde tedy tehdy, je-li oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popřípadě ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Nastane-li ovšem stav bezbrannosti u oběti přičiněním pachatele, půjde o pohlavní styk zneužitím bezbrannosti jen tenkrát, pojal-li pachatel úmysl s obětí mít pohlavní styk teprve potom, kdy ji do stavu bezbrannosti přivedl, anebo kdyby jednání pachatele při od počátku daném úmyslu mít s obětí pohlavní styk nebylo možno považovat za lest, což však zpravidla nebude přicházet v úvahu. V této souvislosti je nutno poukázat na ustanovení § 115 tr. zákoníku, podle kterého je trestný čin násilím spáchán i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. V daném případě pro zmíněnou nepřezkoumatelnost v odůvodnění rozsudku není zřejmé, zda nalézací soud shledal, že obžalovaný naplnil znak násilí (o čemž by svědčilo například to, že lstí vylákal poškozenou pod záminkou na odlehlé místo a lstí na ní požadoval sexuální praktiky, které sice obžalovaná nebyla schopna dostatečně posoudit s ohledem na svůj věk, nicméně se kterými ona sama nesouhlasila, jak vyplývá z její vlastní výpovědi, v rámci níž například na otázku, zda se nějak bránila či dávala najevo, že se jí jednání pachatele nelíbí, poškozená uváděla, že pachateli říkala, že chce jít domů, vyjadřovala se v tom smyslu, že praktiky, které po ní pachatel požadoval konat, musela dělat, a že v průběhu jednání začala brečet, přičemž teprve v důsledku toho pachatel jednání zanechal), či zda naplnil znak zneužití bezbrannosti poškozené, když s ohledem na svůj věk a rozumové schopnosti tato vůbec nebyla schopna pochopit obsah jednání obžalovaného vyjádřit s ním nesouhlas. Nalézací soud zmíněnou otázku zřejmě vůbec neřešil, neboť z kusého odůvodnění pasáže týkající se právního posouzení jednání obžalovaného není zřejmé, který z uvedených znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění považoval jednáním obžalovaného za naplněný. V této souvislosti není ani zřejmé, zda případná bezbrannost nezletilé poškozené nebyla obžalovanému přičtena k tíži dvakrát, když na str. 56 rozsudku soud v souvislosti s výčtem přitěžujících okolností konstatuje, že obžalovaný se dopustil předmětného jednání vůči šestiletému dítěti, aniž blíže vysvětluje, v jakém směru tento věk obžalovanému přitěžuje (není tak zřejmé, zda soud za přitěžující okolnost považoval samotnou bezbrannost poškozené v důsledku nízkého věku, či zda za tuto přitěžující okolnost považoval intenzitu, kterou byl uvedený znak skutkové podstaty naplněn). Nutno v tomto směru ovšem poukázat na ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku dle kterého k okolnosti, která je znakem trestného činu včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. V souvislosti s výrokem o trestu, který byl obžalovanému uložen, je třeba zmínit další vadu, a to nesprávné vyhodnocení přitěžujících okolností. Na jednu stranu v jednání obžalovaného totiž lze jen těžko dovodit sofistikovaný způsob (s ohledem na kusost odůvodnění v této části rozsudku lze jen dovodit, že tímto způsobem nalézací soud zřejmě myslí skutečnost, že obžalovaný poškozenou na místo činu vylákal pod záminkou hledání kočičky), na stranu druhou však by mělo být nepochybně obžalovanému přičteno k tíži to, že trestný čin spáchal s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (§ 42 písm. a/ tr. zákoníku). Stejně tak není zřejmé, z jakých skutečností nalézací soud dovodil, že obžalovaný se dopustil sexuálních aktivit zcela vybočujících z norem běžného sexuálního chování opakovaně, když jednak není zřejmé, které konkrétní chování obžalovaného z minulosti v této souvislosti považuje za prokázané, a tudíž ani nelze přezkoumat, co považuje za normy běžného sexuálního chování. Navíc je odvolací soud v této souvislosti toho názoru, že samotná skutečnost, že se kdokoliv chová mimo normu běžně uznávanou většinovou částí společnosti, ještě nemůže být důvodem pro přičtení takového chování k tíži dotčené osoby, pokud současně nejde o jednání, které porušuje právní řád, případně má negativní dopad na společnost či její jednotlivé členy. V této souvislosti je nutno mít na paměti, že trest je obžalovanému ukládán výlučně za jednání, které je předmětem tohoto trestního řízení, pro které bylo obžalovanému sděleno obvinění a pro které byla podána obžaloba a nikoliv rovněž za jednání, jehož se event. dopustil v minulosti. Nalézacímu soudu nutno rovněž vytknout, že při úvahách o druhu a výši trestu nekonkretizoval míru narušení samotné osoby obžalovaného, příp. možnosti jeho resocializace, takže jeho úvahy ve vztahu ke kritériím, podle kterých vyměřil obžalovanému trest, jsou v podstatě nepřezkoumatelné. Za poměrně zásadní pochybení však odvolací soud považuje to, že se nalézací soud nezabýval dostatečně otázkou vlivu podstatně snížené příčetnosti obžalovaného v souvislosti s úvahami o rozhodování o druhu a výměře trestu. Naprosto tak rezignoval na odůvodnění, zda ke skutečnosti, že obžalovaný měl spáchat trestný čin ve stavu podstatně zmenšené příčetnosti, kdy právě vlivem zjištěné sexuální deviace byla podstatně snížena v době činu jeho ovládací schopnost (viz znalecký posudek, jak jej nalézací soud sám cituje na straně 28 písemného vyhotovení napadeného rozsudku), přihlédl při stanovení druhu trestu a jeho výměry ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zákoníku či nikoliv (event. z jakých důvodů). Není ani zřejmé, zda zvažoval rovněž možnost aplikace ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku v souvislosti s postupem, kdy obžalovanému současně ukládal ochranné léčení. K samotnému výroku o uložení ochranné psychiatrické a sexuologické léčby ústavní formou pak je třeba poukázat na pochybení při jeho ukládání (byť formální), kdy oproti správné citaci příslušných zákonných ustanovení v odůvodnění rozsudku (§ 99 odst. 2 písm. a/, odst. 4 tr. zákoníku) soud ve výrokové části rozsudku toto léčení nesprávně ukládá dle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Ze všech výše rozvedených důvodů proto odvolacímu soudu nezbylo, než podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr.ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušit. Protože nové rozhodnutí nemohl s ohledem na nesplnění podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř. učinit sám, musel věc podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrátit soudu prvního stupně. V dalším řízení proto soud prvního stupně zaměří svou pozornost na provedení všech ve věci dostupných důkazů, zejména prověří, zda některé z důkazů označených v podání obžalovaného na č.l. 1041-1042 existují a zda mohou být způsobilé přispět k bližšímu objasnění věci (v takovém případě je provede). Učiní tak doslechnutím samotného obžalovaného ke skutečnostem a návrhům obsaženým v tomto podání a zaměří tento výslech rovněž na tvrzení obžalovaného, že zná osobu možného pachatele žalovaného skutku. Doplní dokazování rovněž za účelem odstranění shora popsaných nejasností týkajících se pachové identifikace, zejména doslechnutím znalce JUDr. Martina Kloubka a předložením obrazového záznamu o vlastním průběhu porovnání zajištěných pachových stop se srovnávacím otiskem pachu obžalovaného, případně provede důkazy další, vyvstane-li jejich potřeba, a následně znovu vyhodnotí všechny provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných návaznostech se zaměřením na to, zda celý komplex ve věci provedených důkazů umožňuje spolehlivě a bez vážných pochybností určit jediný průběh skutkového děje či zda umožňuje, resp. nevylučuje, více variant. Bude se zabývat opětovně otázkou časových možností obžalovaného čin spáchat, a to i se zaměřením na to, zda měl k dispozici kolo, které by mu umožnilo rychlejší pohyb. Následně znovu posoudí, zda důkazy, jež bude mít k dispozici, umožňují učinit nepochybný a jednoznačný závěr o vině obžalovaného žalovaným skutkem (zejména znovu zváží charakter a průkaznost odorologické expertizy v dané věci s ohledem na počet a umístění případných ztotožněných pachových stop obžalovaného) a v kladném případě se zaměří na odstranění vad, jež mu byly vytčeny v souvislosti s právním posouzením jednání obžalovaného. V takovém případě se rovněž zaměří na úvahy, zda v projednávaném případě jsou splněny podmínky případné aplikace ustanovení § 40 tr. zákoníku a rovněž odůvodní případnou existenci polehčujících a přitěžujících okolností v návaznosti na úvahy o konkrétní výměře trestu, jež obžalovanému uloží. V takovém novém rozhodnutí pak odstraní rovněž odvolacím soudem zmíněnou drobnou vadu stran zákonných ustanovení, rozhodných pro uložení ochranného léčení. V opačném případě, tedy pokud dospěje k závěru, že o tom, zda pachatelem projednávaného skutku je obžalovaný J. F., přetrvávají pochybnosti, které nelze odstranit doplněním dokazování, pak nezbude než v souladu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného) obžalovaného obžaloby ve smyslu ustanovení § 226 písm. c) tr.ř. zprostit. V každém případě však nové rozhodnutí nalézací soud pečlivě odůvodní tak, aby byla plně respektována kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř., přičemž se vyvaruje opakování nesrovnalostí mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí. Pro úplnost je třeba dodat, že některé z důkazních návrhů obžalovaného, uplatněné v jeho opravném prostředku, považuje odvolací soud již v současné době za zcela nadbytečné, když tyto nemohou blíže objasnit skutečnosti podstatné pro rozhodnutí v této věci, či směřují k odstranění domnělých rozporů. Zejména má odvolací soud na mysli již zmíněný osobní výslech MUDr. Vladimíra Havlíka, který cca sedm roků před projednávanou událostí měl na obžalovaného zpracovávat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť závěry znaleckých posudků provedených v souvislosti s osobou obžalovaného, stejně jako osobní vyjádření zpracovatelek těchto posudků (MUDr. Šárky Grussmannové a Mgr. Niny Grossmannové, jakož i MUDr. Petry Sejbalové), považuje za zcela dostatečné, nerozporné a odůvodněné. Provádění dalších důkazů zaměřených na zkoumání otázky duševního stavu a příčetnosti obžalovaného v době žalovaného skutku (a to včetně případného opakování PPG vyšetření obžalovaného) proto považuje odvolací soud za naprosto nadbytečné. Stejně nadbytečným se jeví navrhované doslechnutí svědkyně Z. Š. k otázce barvy trička, které měla mít poškozená v kritické době oblečeno, neboť tuto otázku jmenovaná svědkyně jasně objasnila a také potvrdila, že vydala policii právě to oblečení, které nezletilá poškozená měla oblečeno v době, kdy se stala obětí žalovaného jednání, přičemž toto oblečení bylo ihned policií zadokumentováno na fotografiích, které jsou součástí spisového materiálu. Pokud jde o ostatní důkazní návrhy obžalovaného, obsažené v jeho podání na č.l. 1041-1042 spisu – kamerový záznam z ulice V. n., výslech majitelky trafiky K. či výslech čtyř svědků, kteří pachatele měli vidět, bude věcí nalézacího soudu, aby výslechem obžalovaného upřesnil, o jaké konkrétní důkazy jde, a poté posoudil jejich možnost provedení, případně způsobilost osvětlit skutečnosti rozhodné pro posouzení věci a tedy jejich potřebnost pro ustálení skutkových zjištění. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 1. července 2016. JUDr. Ivo L a j d a v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: