Pokud za situace, kdy sdělovací prostředky hromadně informují o smrtelných následcích požívání nelegálně prodávaného alkoholu, které se v dané době ve zvýšené míře vyskytly, a o opatřeních státních orgánů, které byly v souvislosti s tím přijaty, dojde k poškození zdraví poškozeného v souvislosti s požitím závadného a nelegálně opatřeného alkoholu, který si sám opatřil na černém trhu, pak je třeba při rozhodování o jeho nároku na náhradu škody dovodit jeho spoluzavinění při vzniku škodlivého následku a vzít tuto okolnost do úvahy při rozhodování o konkrétní výši náhrady škody. Spoluzavinění poškozeného je třeba vzít do úvahy i při rozhodování o nároku příslušné zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů vynaložených na ošetření a léčení poškozeného jako jejího pojištěnce ve smyslu zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. října 2016 odvolání obžalovaného M. Ž., státního zástupce a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.5.2016, č.j. 80 T 3/2013-1878, a rozhodl t a k t o : I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), c) f), odst. 2 tr.ř. se napadený rozsudek částečně zrušuje, a to z podnětu odvolání obžalovaného M. Ž. ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného V. S. a z podnětu odvolání státního zástupce ve zprošťujícím výroku ohledně obžalovaného P. H. II. Podle § 256 tr.ř. se odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky z a m í t á . III. Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc ve zrušené části ohledně obžalovaného P. H. vrací soudu prvního stupně. Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.5.2016, č.j. 80 T 3/2013-1878, byl obžalovaný M. Ž. uznán vinným zvlášť závažným zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty dle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 tr.zákoníku, a přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží dle § 244 odst. 1, alinea 2. tr.zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl dopustit tím, že v blíže nezjištěné době v průběhu měsíce září 2012 si obstaral a následně ve svém bydlišti skladoval nejméně 77 kusů lahví alkoholu vodka o objemu 1 litr, opatřených etiketou Helsinki Group, bez kontrolní pásky, tedy v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 676/2004 Sb. o povinném značení lihu ve znění účinném do 31.12.2012, a obsahujících lihovinu se 40-ti objemovými procenty alkoholu, a ačkoliv si byl vědom zdravotních i smrtelných následků, které v České republice od měsíce září 2012 nastaly u osob požívajících alkoholické nápoje obsahující směs etanolu a toxického množství metanolu, a pocházející z nelegálních zdrojů, v rozporu s ustanovením § 10 odst. 1, písm. a), b), d) zákona č. 110/1997 Sb. o potravinách a tabákových výrobcích ve znění účinném v době vytýkaného jednání, a dále v rozporu s čl. 14, 16 a 18 Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) ze dne 28.1.2001 č. 178/2002, kterým se stanoví obecné požadavky a zásady potravinového práva, aniž by bezpečnost a nezávadnost jakkoliv prověřoval, a tedy srozuměn jednak se skutečností, že také jím obstarané alkoholické nápoje bez ověření jeho původu a bez označení kontrolní páskou (tzv. kolkem), jejichž cena je výrazně nižší než na legálním trhu, mohou obsahovat jedovatou příměs metanolu, a jednak s tím, že pokud takovýto závadný alkohol bude ve větším množství nabízet a poskytovat dalším osobám, ohrozí jejich zdraví a životy, kdy ve skutečnosti nejméně u 48 lahví byl alkoholový podíl shodně tvořen směsí metanolu a etanolu v poměru cca 1:1, tedy 19,14 objemovými procenty metanolu a 19,62 objemovými procenty etanolu, čímž se tyto lihoviny staly smrtelně jedovatými a způsobilými při svém celkovém množství usmrtit více než 300 osob, v posledním týdnu měsíce října roku 2012 poskytl u zahradní chatky nacházející se v obci D. za účelem prodeje nejméně 44 lahví uvedeného alkoholu Z. S. a ten takto získaný závadný toxický alkohol v krátké době poté ve zmíněné chatce konzumoval společně s dalšími osobami, a to s J. L., V. S., L. F. a J. R., v důsledku čehož obžalovaný v přímé příčinné souvislosti přivodil smrt J. L., který po požití předmětného alkoholu, jakmile se u něj projevily zdravotní problémy, konkrétně křeče a upadání do bezvědomí, musel být dne 30.10.2012 rychlou záchrannou službou transportován do nemocnice v Orlové, kde dne 31.10.2012 v důsledku intoxikace metanolem zemřel, a dále obžalovaný v přímé příčinné souvislosti přivodil těžkou újmu na zdraví V. S., který musel být po požití předmětného alkoholu, poté co se u něj projevily zdravotní problémy, konkrétně nevolnost, dechové obtíže a porucha vidění, v období od 31.10.2012 do 13.12.2012, z důvodu otravy metanolem, doprovázené metabolickou acidózou, selháváním dechu a ledvin, hospitalizován nejprve v nemocnici v Orlové a následně ve Fakultní nemocnici Ostrava, jakož i všem níže uvedeným poškozeným způsobil vážnou poruchu zdraví, která je ohrožovala na životě, resp. vytvářela reálný podklad pro vznik závažných trvalých následků, zejména slepoty, či neurologické a psychické poruchy s tím, že - poškozený Z. S. musel být po požití předmětného alkoholu, v období od 31.10.2012 do 16.11.2012, z důvodu otravy metanolem doprovázené metabolickou acidózou, hospitalizován nejprve v nemocnici v Orlové a následně ve Fakultní nemocnici Ostrava, - poškozený L. F. musel být po požití předmětného alkoholu, v období od 1.11.2012 do 5.11.2012, z důvodu otravy metanolem, hospitalizován v Nemocnici s poliklinikou Havířov, - poškozený J. R. musel být po požití předmětného alkoholu, poté co se u něj projevily zdravotní problémy spočívající v občasných křečích v břiše, v období od 1.11.2012 do 2.11.2012, z důvodů intoxikace metanolem, hospitalizován v Městské nemocnici Ostrava, přičemž k bezprostřednímu ohrožení jejich života nedošlo jen shodou šťastných okolností a díky včasné hospitalizaci a účinnosti zavedené léčby. Za to byl obžalovaný M. Ž. odsouzen podle § 156 odst. 3 tr.zákoníku, § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl dle § 70 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 47 ks lahví alkoholických nápojů označených etiketou Helsinki Group, jež jsou uloženy ve skladu Správy státních rezerv v obci H. Dále byl dle § 228 odst. 1 tr.ř. zavázán k náhradě škody poškozeným J. L. částkou ve výši 125.984,- Kč, D. V. částkou ve výši 120.000,- Kč, J. L. částkou ve výši 120.000,- Kč, V. S. částkou ve výši 3.600,- Kč, Z. S. částkou ve výši 3.600,- Kč, Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČ: 47673036, se sídlem Michálkovická 108, Slezská Ostrava, částkou ve výši 54.152,- Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, částkou ve výši 440.874,- Kč. Všichni shora uvedení poškození byli dále dle § 229 odst. 2 tr.ř. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. byli poškození L. F. a J. R. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeným rozsudkem byl současně spoluobžalovaný P. H. dle § 226 písm. c) tr.ř zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě pro skutek spočívající v tom, že ačkoli si byl vědom zdravotních i smrtelných následků, které v České republice od měsíce září 2012 nastaly u osob požívajících alkoholické nápoje obsahující směs etanolu a toxického množství metanolu a tedy srozuměn jednak se skutečností, že také jím blíže nezjištěným způsobem obstarané alkoholické nápoje bez ověření jeho původu a bez označení kontrolní páskou (tzv. kolkem) mohou obsahovat jedovatou příměs metanolu, a jednak s tím, že pokud takovýto závadný alkohol bude ve větším množství nabízet a poskytovat dalším osobám, ohrozí jejich zdraví a životy, přesto v blíže nezjištěné době v průběhu měsíce září 2012, na dosud nezjištěném místě v okrese K., si obžalovaný P. H. od doposud neustanovené osoby či osob obstaral nejméně 77 kusů lahví alkoholu vodka o objemu 1 litr, opatřených etiketou Helsinki Group, bez kontrolní pásky, obsahující lihovinu se 40-ti objemovými procenty alkoholu, kdy nejméně u 49 lahví byl alkoholový podíl shodně tvořen směsí metanolu a etanolu v poměru cca 1:1, tedy 19,14 objemovými procenty metanolu a 19,62 objemovými procenty etanolu, čímž se tyto lihoviny staly smrtelně jedovatými a způsobilými při svém celkovém množství usmrtit více než 300 osob, načež v měsíci září 2012, v A., okres K., na ulici R., prodal výše uvedených 77 kusů lahví této toxické lihoviny za 7.700,- Kč obžalovanému M. Ž., který je pak dále v počtu cca 50-ti lahví dne 30.10.2012, u zahradní chatky nacházející se v obci D. zdarma poskytl Z. S. a ten takto získaný závadný alkohol ještě téhož dne, jakož i dne následujícího, ve zmíněné chatce konzumoval společně s dalšími osobami, mimo jiné s J. L., V. S., L. F. a J. R., v důsledku čehož obžalovaný P. H., v přímé příčinné souvislosti, přivodil smrt J. L., který po požití předmětného alkoholu, jakmile se u něj projevily zdravotní problémy, konkrétně křeče a upadání do bezvědomí, musel být dne 30.10.2012 rychlou záchrannou službou transportován do nemocnice v Orlové, kde dne 31.10.2012 v důsledku intoxikace metanolem zemřel, a dále všem níže uvedeným poškozeným způsobil vážnou poruchu zdraví, která je ohrožovala na životě, resp. vytvářela reálný podklad pro vznik závažných trvalých následků, zejména slepoty, či neurologické a psychické poruchy s tím, že - poškozený V. S. musel být po požití předmětného alkoholu, poté co se u něj projevily zdravotní problémy, konkrétně nevolnost, dechové obtíže a porucha vidění, v období od 31.10.2012 do 13.12.2012, z důvodu otravy metanolem, doprovázené metabolickou acidózou, selháváním dechu a ledvin, hospitalizován nejprve v nemocnici v Orlové a následně ve Fakultní nemocnici Ostrava, - poškozený Z. S. musel být po požití předmětného alkoholu, v období od 31.10.2012 do 16.11.2012, z důvodu otravy metanolem doprovázené metabolickou acidózou, hospitalizován nejprve v nemocnici v Orlové a následně ve Fakultní nemocnici Ostrava, - poškozený L. F. musel být po požití předmětného alkoholu, v období od 1.11.2012 do 5.11.2012, z důvodu otravy metanolem, hospitalizován v Nemocnici s poliklinikou Havířov, - poškozený J. R. musel být po požití předmětného alkoholu, poté co se u něj projevily zdravotní problémy spočívající v občasných křečích v břiše, v období od 1.11.2012 do 2.11.2012, z důvodů intoxikace metanolem, hospitalizován v Městské nemocnici Ostrava, přičemž k jejich bezprostřednímu ohrožení života nedošlo jen shodou šťastných okolností a díky včasné hospitalizaci a účinnosti zavedené léčby, když uvedeným jednáním měl spáchat zvlášť závažný zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.zákoníku, avšak nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný P. H. Proti uvedenému rozsudku podal obžalovaný M. Ž. bezprostředně po jeho vyhlášení odvolání, jež následně písemně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Petrů. V tomto uvedl, že jej podává proti všem výrokům napadeného rozsudku, neboť je částečně postaven na nepřesných skutkových zjištěních, popis skutku obsahuje chyby a nepřesnosti, což je důsledkem špatné právní kvalifikace a uložení nesprávného trestu. Obžalovaný M. Ž. namítl, že rozsudkem uváděné časové období (poslední týden měsíce října 2012 – 29.10. až 31.10.) předání alkoholu Z. S. je v rozporu s provedeným dokazováním, když je zřejmé, že vodku Helsinki Group měl Z. S. k dispozici již o několik dnů dříve, minimálně od 28.10.2012, což vyplývá jak z provedených svědeckých výpovědí kolem Z. S., tak ze záznamu telekomunikačního provozu mezi obžalovaným a uvedeným poškozeným. V napadeném rozsudku uvedená skutková zjištění ohledně doby a způsobu předání závadného alkoholu obžalovaným poškozenému Z. S. i přes předchozí dvě zrušující usnesení odvolacího soudu stále nemají oporu v provedeném dokazování. Nalézací soud se zcela opomněl zabývat tím, že v lahvích, jež odevzdala svědkyně M., nebyla znaleckým zkoumáním zjištěna přítomnost metylakoholu, když jen konstatuje, že byly prázdné. Na základě provedeného dokazování však bylo prokázáno, že v těchto láhvích zbytky tekutiny byly a přítomnost metanolu nebyla prokázána, což je v rozporu se zmíněným závěrem nalézacího soudu, když tato svědkyně uvedla, že lahve vylila a nevyplachovala. Z uvedeného lze usuzovat, že obsah těchto lahví byl zdravotně nezávadný, a tudíž ne všechny lahve s označením Helsinki Group, které předal obžalovaný poškozenému Z. S. byly závadné, jak je mu kladeno za vinu. Obžalovaný dále poukázal, že z provedeného dokazování vyplývá, že poškození měli u Z. S. vypít toliko dvě láhve předmětného alkoholu, přičemž z žádného důkazu nevyplývá, že by požití dvou litrů závadného alkoholu v počtu 6-8 osob mohlo způsobit tak závažné následky, když odolnost dotyčných osob požívajících tento alkohol je nadprůměrná. Odvolatel dále namítl, že nalézací soud v rozporu s provedeným dokazováním opětovně neuvěřil obžalovanému, že uvedený alkohol sám pil, což vyplývá z výpovědí některých svědků a z toho, že byť zakoupil 77 lahví, podařilo se dohledat jen 48, když zbývajících 23 lahví bylo zkonzumováno. Dále uvedl, že svědci z okruhu jeho rodiny (D. Ž., A. Ž., L. Š., R. Š., M. J. a P. V.) by se mohli vyjádřit k datu a důvodu konání oslavy, kde se alkohol konzumoval, avšak tito u hlavního líčení v minulosti odmítli vypovídat, když není vyloučeno, že se s odstupem času jejich postoj změnil, přičemž nalézací soud jejich aktuální stanovisko neověřoval a důkazní návrhy na výslech těchto osob zamítl. Obhajoba je však přesvědčena, že by tyto osoby do provedeného dokazování mohly vnést světlo a případně prokázat věrohodnost jeho výpovědi a výpovědi některých svědků ohledně konzumace alkoholu u Ž. Obžalovaný neměl a nemohl mít žádné podezření, že by alkohol předávaný Z. S. mohl být zdravotně závadný, když pro takové podezření s ohledem na shora uvedené neměl žádný důvod. Tomuto závěru svědčí i to, že odvolatel nechtěl od Z. S. alkohol zaplatit ihned, ale až následně, když v případě vědomosti o možné zdravotní závadnosti by jistě vyžadoval platbu na místě. Odvolatel proto namítl nesprávnost závěru nalézacího soudu stran naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu, když trvá na tom, že o závadnosti nevěděl, a proto by jeho jednání mělo být posouzeno maximálně jako nedbalostní. Pokud by odvolací soud shledal napadená skutková zjištění a právní kvalifikaci jako správnou, shledává uložený trest jako nepřiměřeně přísný a tudíž nezákonný. Odvolatel zdůraznil, že pro účely ukládání trestu je osobou bezúhonnou, ke spáchání trestné činnosti se doznal a jejího spáchání upřímně lituje a i jinak v rámci trestního stíhání spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Obžalovaný má rodinu, stará se o manželku a dvě děti, z nichž jedno je trvale zdravotně postižené, když je třeba zohlednit i to, že skutečně neměl nejmenší pochybnosti o nezávadnosti alkoholu, neboť jej sám konzumoval. Odvolatel tak namítl, že nalézací soud měl při ukládání trestu zohlednit polehčující okolnosti minimálně dle § 41 písm. h), l), m), n) a o) tr.zákoníku. Obžalovaný M. Ž. závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl o úpravě skutkové věty v souladu s provedeným dokazováním tak, že jeho jednání překvalifikuje dle § 157 tr.zákoníku a uloží mu trest ve spodní polovině trestní sazby s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu. Pokud jde o výrok o náhradě škody poškozeným, tak proti tomuto nemá výhrady. Uvedený rozsudek byl napaden i odvoláním státního zástupce, jež směřoval výlučně v neprospěch obžalovaného P. H. Státní zástupce se neztotožnil s hodnocením věrohodnosti výpovědi obžalovaného M. Ž. ve vztahu ke spoluobžalovanému P. H., jakož i se soudem zmiňovanou absencí jakýchkoliv dalších důkazů, které by obžalovaného P. H. v tomto řízení usvědčovaly z trestné činnosti kladené mu za vinu. Nalézací soud při hodnocení výpovědi obžalovaného M. Ž. tuto a priori nevyhodnotil jako celkově nevěrohodnou, ale vyšel z předpokladu, že je ji nutno brát obezřetně, když státní zástupce zdůraznil, že obžalovaný M. Ž. P. H. označil jako dodavatele toxického alkoholu opakovaně, a to jak v přípravném řízení, tak během hlavních líčení. Pokud tak neučinil při prověřování (jeho výpovědi jsou v této fázi procesně nepoužitelné), je logické jeho odůvodnění, že to bylo z důvodu krytí P. H. Je naopak nelogické, proč by obžalovaný M. Ž. bez jakéhokoliv motivu křivě obviňoval svého dobrého kamaráda, když intenzivní přátelské vztahy v inkriminované době mezi oběma spoluobžalovanými byly nepochybně prokázány. Státní zástupce poukázal na to, že obžalovaný P. H. se obžalovaného M. Ž. v době jeho zadržení snažil opakovaně zkontaktovat, což může svědčit i o jeho obavě, že jej M. Ž. označí jako spolupachatele, když o pravděpodobnosti této konstrukce dle státního zástupce svědčí i výpověď D. Ž. u hlavního líčení, kde uvedla, že byla přítomna hovoru obžalovaného P. H. s M. Ž., kdy ji měl žádat, aby jej M. Ž. neoznačil jako spolupachatele a zároveň jí měl sdělit, že o závadnosti dodané vodky nevěděl. Dále namítl, že ačkoliv byl v průběhu hlavního líčení opětovný výslech svědkyně D. Ž. navrhován, aby si nový senát mohl sám učinit názor na její věrohodnost, nebyl tento akceptován. Citované důkazy jsou dále doplněny a podpořeny nálezem lihu v prostorách patřících obžalovanému P. H., jakož i tím, že jeho bratr J. H. byl v minulosti odsouzen za trestné činy související s obchodem s neoznačeným alkoholem, který sám stáčel a následně i prodával v prakticky totožných lahvích označených vodka Helsinki Group. Nalézací soud tak opomenul fakta týkající se věrohodnosti obžalovaného P. H., který ve své výpovědi před soudem vyloučil, že by v minulosti s alkoholem obchodoval, případně jeho bratři. V důsledku uvedeného nalézací soud nerespektoval zásadu volného hodnocení důkazů obsaženou v § 2 odst. 6 tr.ř., když nehodnotil dostatečně pečlivě všechny okolnosti případu, a přihlédl v podstatě jen k informacím, jež mají podle soudu znevěrohodňovat M. Ž. či D. Ž., přičemž uvedenou svědkyni sám nevyslechl, a proto si tak ani nemohl učinit bezprostřední a dostatečný náhled na pravdivost jí sdělovaných informací. Závěrem státní zástupce uvedl, že po skutkové stránce bylo třeba jednání obžalovaného P. H. posoudit v souladu s podanou obžalobou a jeho jednání mělo být kvalifikováno jednak dle § 157 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku a jednak dle § 244 odst. 1 alinea 2. tr.zákoníku, a proto navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí dle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. zrušil a trestní věc obžalovaného P. H. vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Proti shora uvedenému rozsudku dále podala odvolání poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen VZP), která namítla nesprávnost napadeného rozhodnutí v tom, že je zde rozpor mezi výrokem o vině a výrokem o náhradě škody, neboť výše nároku na náhradu škody byla přiznána nižší o 50 % oproti jejímu připojení, což neodpovídá výroku o vině, kde je obžalovaný M. Ž. vinen v plném rozsahu. Důvod krácení nároku na náhradu škody není uveden ve výroku rozhodnutí, nýbrž pouze v jeho odůvodnění, když je třeba zdůraznit, že výrok o náhradě škody má mít vždy podklad ve výroku o vině. Nalézací soud takový postup odůvodnil postojem poškozených, kteří se na vzniku negativních následků v podobě újmy na zdraví sami významnou měrou bezprostředně přičinili, a právě z toho důvodu spoluzavinění poškozených adekvátně krátil i nárok poškozené VZP ve výši 50 %. V této souvislosti poškozená poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 2233/99, a na rozhodnutí zdejšího soudu č.j. 3 To 34/2015-2148, kde bylo konstatováno, že v rozsahu, v jakém se poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. K tomu, aby byla založena spoluodpovědnost poškozeného, musí být splněny základní podmínky odpovědnosti. U poškozené je však absence zavinění, resp. protiprávního jednání. Vzhledem k shora rozvedenému poškozená odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku o náhradě škody změnil a rozhodl sám tak, že zavázal obžalovaného k náhradě škody poškozené VZP v plném rozsahu, tj. částkou ve výši 881.748,- Kč. V rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem se k podanému odvolání státního zástupce vyjádřil obhájce obžalovaného P. H., JUDr. Tomáš Štípek. Tento uvedl, že závěr o nevěrohodnosti výpovědi obžalovaného M. Ž. vůči P. H. nespočívá jen v neprocesním výslechu obžalovaného M. Ž. před zahájením trestního stíhání, kdy měl vypovídat o původu kontaminovaného alkoholu, ale i v tom, že policisty z oddělení v Orlové přímo zavedl na místa v Č. T., kde ten alkohol měl pořídit. Je proto nesporné, že jsou dvě místa a dvě pravomocná odsouzení právě v souvislosti s prodejem kontaminovaného alkoholu metanolem, a z listinných důkazů je rovněž zřejmé, že manželka obžalovaného M. Ž., M. Ž., při vydání lahví policistům uvedla, že alkohol manžel pořídil v Č. T., což podporuje původní tvrzení spoluobžalovaného M. Ž. Je toho názoru, že poté, co obžalovanému M. Ž. bylo patrné, v jaké sazbě se nachází, tedy v sazbě od osmi let výše, začal se toho obávat a aby došlo k překvalifikování zločinu z obecného ohrožení na něco mírnějšího, musel změnit svou výpověď ohledně původu závadného alkoholu, kdy aby tato změna byla věrohodná, tak musel uvést, že předmětný alkohol nabyl v dobré víře od jemu známé osoby, což vzhledem ke všem ostatním důkazům bylo jako účelné uvést, že jej nabyl od P. H., neboť bylo snadné prokázat, že byli skutečně známí, kamarádi, a když se taková obhajoba potvrdí, tak nemůže jít o zvlášť závažný zločin obecného ohrožení, což se i v tomto případě postupně stalo. Obžalovaný P. H. dále poukázal na souvislosti týkající se možných vztahů obžalovaného M. Ž. s panem F. (pravomocně odsouzeným v metanolové kauze), když tento se podílel na chovu psa od pana F., dále spolu s M. J. stěhovali paní F. z domu, a je nepochybné, že tito nabízeli k prodeji vozidlo Audi A8 pana F., což je příliš mnoho provázaností. Obžalovaný P. H. uvedl, že sice soudu není schopen nabídnout žádný důkaz svědčící o tom, že by se obžalovaný M. Ž. jakkoliv s panem F. podílel na jeho trestné činnosti, nicméně tyto indicie dle jeho názoru vedou k tomu, aby obžalovaný M. Ž. označil jeho osobu jako dodavatele alkoholu. Závěrem uvedl, že skutkové závěry nalézacího soudu u jeho osoby považuje za naprosto správné. K podanému odvolání poškozené VZP se u veřejného zasedání vyjádřil obhájce obžalovaného M. Ž., Mgr. Tomáš Petrů, v tom směru, že poškozená VZP postupuje na základě regresu za své pojištěnce, a proto se musí hodnotit spoluzavinění těch jednotlivých pojištěnců a nikoliv pojišťovny, která má povinnosti vůči těm pojištěncům se starat o jejich zdraví. Pokud tedy někteří poškození přistoupili k požívání alkoholu tímto nedbalým přístupem, tak je plně na místě jim přičítat spoluzavinění v jisté míře, a proto uvedené krácení nároků poškozených shledává jako správné. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací především konstatuje, že odvolání byla podána osobami oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, b/, d/ tr.ř.) a ve lhůtě naznačené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání obsahu opravných prostředků lze konstatovat, že tyto splnily náležitosti obsahu odvolání ve smyslu § 249 odst. 1 tr.ř. Vrchní soud v Olomouci tedy přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 tr.ř., z podnětu podaných odvolání, zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, a to důsledně z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které odvoláními vytýkány nebyly, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že ve věci se jedná již v pořadí o třetí rozhodnutí. Prvním rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.8.2013, č.j. 80 T 3/2013-929, byli obžalovaní M. Ž. a P. H. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.zákoníku a odsouzeni shodně k trestům odnětí svobody v trvání 8 roků. Uvedený rozsudek však byl z podnětu odvolání státního zástupce a obou obžalovaných usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.12.2013, sp.zn. 5 To 71/2013 zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Poté byl v téže věci rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.12.2014, č.j. 80 T 3/2013-1587, obžalovaný M. Ž. uznán vinným přečinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti dle § 157 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roků, a obžalovaný P. H. byl uznán vinným přečinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti dle § 157 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Uvedený druhý rozsudek byl však usnesením zdejšího soudu ze dne 15.4.2015, sp.zn. 5 To 20/2015, z podnětu odvolání státního zástupce a obou obžalovaných opět zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vynesení předcházelo, ve shora naznačeném rozsahu, odvolací soud konstatuje, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku nebyla porušena žádná zákonná ustanovení, která by mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaných částí napadeného rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu, jakož i ta, která mají zajistit řádné objasnění věci. Obžaloba byla podána pro skutek, který je předmětem sděleného obvinění a ten je totožný se skutkem popsaným ve výrokové části napadeného rozsudku, byť došlo k určitému upřesnění skutku oproti obžalobě. Totožnost zmíněných skutků však byla v průběhu trestního řízení zachována. Důkazy, které byly v tomto řízení orgány činnými v přípravném řízení a následně soudem prvního stupně provedeny, byly realizovány zákonným způsobem a jednalo se tak o důkazy procesně relevantní. Nelze přehlédnout, že oba obžalovaní měli od samotného počátku řízení obhájce a v žádné fázi řízení nedošlo ke zkrácení jejich práva na obhajobu. V tomto směru odvolatelé ani žádné konkrétní námitky do svého odvolání nepojali. Pokud jde o vlastní napadený rozsudek tak, jak byl písemně vyhotoven a doručen procesním stranám, tento splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr.ř. z hlediska struktury rozsudku a ustanovení § 125 tr.ř. stran jeho odůvodnění. Je z něj zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z obsahu rozsudku je rovněž patrné, jak se vypořádal s konkrétní obhajobou obžalovaných a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že rozsah dokazování, jež ve věci byl soudem prvního stupně proveden ve vztahu k obžalovanému M. Ž., je třeba považovat za dostačující k objasnění věci v rozsahu nezbytném z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. (zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí). Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, jež by mohly přispět k objasnění věci, či že by provedené důkazy nehodnotil řádně a důsledně způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Opačný názor však odvolací soud zastává k rozsahu dokazování ve vztahu k obžalovanému P. H. Sami odvolatelé, obžalovaný M. Ž. a státní zástupce, ve svých odvoláních vyjádřili výhrady k rozsahu provedeného dokazování, když nalézací soud zamítl důkazní návrhy jednak na výslech svědků z řad rodinných příslušníků kolem obžalovaného M. Ž., a jednak stran posouzení věrohodnosti obžalovaného P. H. Odvolací soud tak posoudil uvedenou námitku zčásti důvodnou, když v rámci odvolacího řízení se pokusil uvedený nedostatek odstranit doplněním dokazování jednak trestním spisem Okresního soudu v Karviné, sp.zn. 10 T 151/2012 (jež se týká odsouzení J. H., bratra obžalovaného P. H., za obchody související s neoznačeným alkoholem), a jednak výslechem svědkyň D. Ž. a M. Ž. Vzhledem k tomu, že svědkyně M. Ž. opakovaně po celou dobu trestního řízení odmítala vypovídat, vyplynuly z její výpovědi v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem naprosto nové skutečnosti, jež je třeba dále prověřit a dát do souvislostí s ostatními ve věci provedenými důkazy, avšak doplnění dokazování v tomto směru v řízení před vrchním soudem by podstatně přesáhlo rámec odvolacího řízení. Stejně je tomu i v případě svědkyně D. Ž., která se v řízení před odvolacím soudem znovu k celé věci vyjádřila, kdy mimo jiné nově vypověděla, že svědky návštěvy obžalovaného P. H. u M. Ž. měli být i jiní rodinní příslušníci, a to její manžel A. Ž. a zeť L. Š. Uvedené skutečnosti je třeba dále prověřit, když uvedené doplnění dokazování v rámci řízení před odvolacím soudem by bylo nad rámec činnosti odvolacího soudu, a proto odvolací soud v části týkající se obžalovaného P. H. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání stran objasnění skutkových zjištění, jež nebylo v možnostech odvolacího soudu, jak bude podrobně rozvedeno níže. Je třeba obecně zdůraznit, že povinnost orgánů činných v trestním řízení při hodnocení provedených důkazů, založená na zásadě volného hodnocení důkazů tak, jak je zahrnuta v citovaném ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., spočívá v hodnocení důkazů bez vázanosti zákonnými rigidními způsoby a vychází z volného, tedy zákonem nevymezeného, uvážení. Tato zásada nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem, charakteristickým rysům a brání obecně mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nestanoví a nepřikládá a priori žádnému z důkazů zvláštní význam. Soud při hodnocení provedených důkazů musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Hodnocení musí činit z hlediska závažnosti důkazů (tedy vyloučí důkazy nepodstatné, takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování) a důkazy posuzuje i z hlediska zákonnosti (tedy zda nebyly provedeny v rozporu s příslušnými procesními předpisy a zda nelze v důkazním řízení shledat taková pochybení, která by měla povahu podstatných vad řízení). Důkazy je třeba podrobit hodnocení z hlediska věrohodnosti a pravdivosti, na základě analýzy jednotlivých poznatků pocházejících ze samotného konkrétního důkazu, při jeho vyhodnocení ve vztahu k dalším provedeným důkazním prostředkům. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, jež ale není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, nýbrž je vytvářena na přísně logickém základě, opírajícím se o právní vědomí, všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Takové hodnocení pak musí být obsaženo v odůvodnění příslušného rozhodnutí. Dle názoru Vrchního soudu v Olomouci obsah odůvodnění přezkoumávaného napadeného rozsudku, jakož i samotné rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, ve své podstatě zejména ve vztahu k obžalovanému M. Ž. tato kritéria splňuje. Dále je třeba uvést, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tedy že provedené důkazy hodnotil dle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vzájemných návaznostech, a pokud učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy odlišně, tedy s jiným, v úvahu připadajícím výsledkem. Hodnocení důkazů je výsostným právem soudu prvního stupně, který také vlastní důkazy provádí. Navíc je třeba zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takové hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. V projednávaném případě však o takovou situaci evidentně nejde. Odvolací soud má v tomto konkrétním případě za to, že nalézací soud jednotlivé výpovědi osob, znalecké posudky i listinné důkazy, o něž bylo rozhodnutí o vině obžalovaného M. Ž. v napadeném výroku opřeno, ve svém rozhodnutí řádně vyhodnotil a podrobně se vypořádal se všemi skutečnostmi vyplývajícími z obsahu těchto důkazů a postupoval v dokazování v souladu s výše zmíněným ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Z hlediska ustálení skutkového stavu ve vztahu k obžalovanému M. Ž. je zřejmé, že soud prvního stupně provedl všechny jemu dostupné důkazy a nelze mu rovněž vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, které byly shromážděny v přípravném řízení nebo byly opatřeny v průběhu řízení před soudem. Odvolací soud má rovněž za to, že nalézací soud hodnotil důkazy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemné návaznosti, přičemž závěry, které z těchto důkazů učinil, odpovídají jejich obsahu. Nelze přisvědčit námitce obžalovaného M. Ž. v tom směru, kdy namítal neúplnost provedeného dokazování, neboť nalézací soud nevyslechl osoby z okolí jeho rodiny, konkrétně jeho otce A. Ž., manželku M. Ž., sestru R. Š. a švagra L. Š. Všichni uvedení svědci opakovaně, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem odmítli k věci vypovídat, a tudíž nelze přisvědčit obžalovanému, že měl soud tyto osoby opětovně vyslechnout. Odvolací soud akceptuje postup nalézacího soudu, který z důvodu opakovaného odepření výpovědi neshledal důvod opětovně tyto osoby (ačkoli došlo ke změně ve složení senátu) předvolat k výslechu, když neměl žádné informace, že by uvedené osoby svůj postoj změnily, když opětovné předvolání uvedených osob k podání svědectví by v souladu s dosavadní soudní praxí mohlo být chápáno jako nátlak na tyto osoby a nucení k výpovědi. Poněkud odlišná situace je však v případě svědkyně D. Ž., neboť tato sice odmítla vypovídat v přípravném řízení, avšak vypovídala v řízení před soudem prvého stupně, a to za jiného složení senátu, a tudíž nalézací soud nepostupoval důsledně, pokud uvedenou svědkyni znovu nevyslechl, přičemž jak je podrobně rozvedeno níže, s touto výpovědí pracoval, když ji posoudil jako nevěrohodnou, aniž by uvedený důkaz sám provedl. Pro úplnost je třeba uvést, že pokud jde o výpověď M. Ž., tato byla osobně přítomna veřejnému zasedání a byla ochotna v rámci tohoto vypovídat jako svědkyně, čehož odvolací soud využil a sám ji vyslechl. Vina obžalovaného M. Ž. je pak prokázána bez jakýchkoliv pochybností dalšími ve věci provedenými důkazy, přičemž výslech uvedených rodinných příslušníků je ve vztahu k tomuto obžalovanému zcela nadbytečný, a to nejen pro ustálení skutkových zjištění stran požívání zdravotně závadného alkoholu, ale i vzhledem k jeho předání poškozenému Z. S., stejně jako i stran posouzení okolností podstatných pro závěr o naplnění formy zavinění žalované trestné činnosti obžalovaným M. Ž. O těchto závěrech odvolacímu soudu s ohledem na provedené dokazování nevznikly žádné pochybnosti, když rozsah dokazování v tomto směru považuje za dostatečný. Lze tedy uzavřít, že v tomto konkrétním případě soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně a přiléhavě vysvětlil, jaká zjištění učinil na základě konkrétních provedených důkazů, jak tyto důkazy hodnotil, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné návaznosti, a to zejména s ohledem na výpovědi obžalovaných, poškozených, a příslušné znalecké závěry, stejně jako přihlédl k listinným důkazům, jež měl k dispozici, především protokolu o ohledání místa činu a fotografiím, jež jsou jeho přílohou. Závěry soudu prvního stupně, které ve směru skutkových zjištění z těchto důkazů učinil ve vztahu k obžalovanému M. Ž., považuje odvolací soud za zcela logické a odpovídající obsahu provedených důkazů, a proto pro stručnost odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozsudku. Poněkud odlišná situace je u vyhodnocení důkazů ve vztahu k obžalovanému P. H., kdy s tímto se odvolací soud neztotožnil, neboť mu vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v důsledku neúplného dokazování, a proto posoudil odvolání státního zástupce jako důvodné, jak bude ostatně blíže konstatováno níže. Pokud jde o vlastní skutková zjištění, tak se odvolací soud v této pasáži nejdříve vyjádří ve vztahu k obžalovanému M. Ž., a poté ve vztahu k obžalovanému P. H., jak bude rozebráno níže. Odvolací soud je toho názoru, že odvolání obžalovaného M. Ž. spočívá v podstatě na stejných námitkách, jež obžalovaný uplatnil již v rámci předchozích nalézacích řízení, a s těmito námitkami se nalézací soud řádným a přiléhavým způsobem vypořádal. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že se jedná již v pořadí o třetí odsuzující rozhodnutí M. Ž. Lze tak odkázat na rozsáhlé a výstižné odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména na pasáže rozvedené na str. 10 až 14, se kterými se odvolací soud plně ztotožňuje. V podaném odvolání obžalovaný M. Ž. požaduje v podstatě odlišné hodnocení již provedených a řádně vyhodnocených důkazů nalézacím soudem, aniž by odvolacímu soudu navrhl důkazy či předestřel nové skutečnosti tyto závěry zpochybňující, a v této souvislosti tak odvolacímu soudu nezbylo, než ve stručnosti odkázat na rozsáhlé odůvodnění nalézacího soudu, když toto považuje za správné a odpovídající provedeným důkazům. Pokud obžalovaný M. Ž. namítá nedostatečné vymezení časového období spáchání skutku, tomuto nelze přisvědčit, nalézací soud vymezil ve skutkové větě časové období sice nikoli konkrétním datem, ale rozmezím posledního týdne měsíce října 2012, kdy toto odvolací soud považuje za dostatečné s ohledem na ve věci provedené dokazování. Je třeba říci, že časové údaje předání alkoholu Z. S. se ve výpovědích obžalovaného M. Ž. různě rozchází, a proto bylo nutno v rámci uvedeného vyjít ze svědeckých výpovědí poškozených a objektivních zpráv o hospitalizaci poškozených ve zdravotnických zařízeních, když nebylo možno stanovit konkrétní datum, a proto nalézací soud vycházel z neurčitého, avšak dostatečně vymezujícího časového rozmezí předání závadného alkoholu poškozenému Z. S. Uvedenou námitku tak odvolací soud posoudil jako naprosto nedůvodnou. Co se týče námitky ve vztahu k obsahu lahví zajištěných u svědkyně D. M., tak i tuto vyhodnotil nalézací soud jako bezpředmětnou, neboť obžalovanému M. Ž. je kladeno za vinu opatření nejméně 48 lahví se závadným obsahem alkoholu, tvořícím směs metanolu a etanolu v poměru 1:1, když v součtu těchto lahví nejsou zahrnuty lahve od uvedené svědkyně. Tvrzení, že ne všechny lahve obsahovaly závadnou směs metanolu a etanolu, je zcela neodůvodněné, neboť jinak u všech lahví, jež byly v rámci přípravného řízení zajištěny (když je třeba zdůraznit, že i u lahví, jež byly zajištěny u obžalovaného M. Ž. doma), byl zjištěn naprosto totožný zdravotně závadný obsah. Závadnost obsahu u žalovaného množství 48 lahví vodky Helsinki Group byla bez jakýchkoliv pochybností potvrzena odborným zkoumáním (viz. odborná vyjádření na č.l. 672-673 a 676-677 spisu, kdy předmětem tohoto zkoumání bylo 27 lahví nalezených poblíž místa činu, 10 lahví vydaných M. Ž., 2 láhve od J. R. a 9 lahví vydaných L. F.). To koresponduje s údaji ve znaleckém posudku založeném na č.l. 688-691 spisu, přičemž pokud tento se zabývá zkoumáním toliko 46 lahví, v nichž byl shledán totožný závadný obsah, pak to lze vysvětlit tím, že dvě láhve z počtu 48 ks (jež byly předmětem odborných vyjádření uvedených výše), byly rozbity při dopravě ke znaleckému zkoumání, jak vyplývá z úředního záznamu na č.l. 687 spisu. Uvedená námitka tak na posouzení věci nemá žádného významu, neboť obžalovaný M. Ž. byl uznán vinným za obstarání nejméně 48 lahví, obsahujících zdravotně nebezpečnou směs metanolu a etanolu v poměru 1:1, když tato závadnost byla bezpochyby prokázána, přičemž uvedené lahve od svědkyně D. M. nebyly do tohoto součtu zahrnuty. Jako nedůvodná byla rovněž posouzena námitka obžalovaného týkající se odolnosti poškozených konzumentů vůči alkoholu, kdy tito jej nadměrně požívali a je proto zavádějící, že by po požití toliko dvou lahví nastaly u těchto takové následky. Uvedená námitka je jednak nelogická, neboť odolnost vůči působení alkoholu nelze zaměňovat za odolnost vůči metanolu, a jednak je v rozporu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ze kterého se podává, že smrt může u člověka nastat již po požití 30 ml čistého metanolu, a vážné projevy otravy lze očekávat již po požití 5-10 ml čistého metanolu. V posuzované věci jedna litrová láhev obsahovala 200 ml čistého metanolu. Z uvedeného je tak zřejmé, že způsobené zdravotní následky tak plně odpovídají znaleckému závěru z odvětví toxikologie, kdy ke způsobení závažných následků postačí již požití toliko malého množství (5-10 ml) čistého metanolu, přičemž v posuzovaném případě bylo zjištěno požití poškozenými nejméně dvou lahví, což je plně způsobilé přivodit objektivizované zdravotní následky u poškozených. Lze shrnout, že obžalovaný ve svém odvolání v části zaměřené do výroku o vině převážně namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty dle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 tr.zákoníku, přinejmenším ani ve formě nepřímého úmyslu. Odvolací soud se však neztotožňuje s obhajobou obžalovaného, že o nezávadnosti alkoholu nevěděl, kdy tento sám požíval, a tudíž lze v jeho jednání spatřovat toliko nedbalostní formu zavinění dle § 157 tr.zákoníku. V této souvislosti je třeba opakovaně poukázat zejména na časové období páchání trestné činnosti, kdy obžalovaný M. Ž. předal zdravotně závadný alkohol poškozenému Z. S. po více než měsíci od počátku masivní kampaně státu varující veřejnost před konzumací nelegálního, nekolkovaného alkoholu. Ve stručnosti lze tak odkázat na předchozí zrušující rozhodnutí zdejšího soudu, jakož i na odůvodnění napadeného rozsudku, když odvolací soud nemá pochybnosti o správnosti tohoto závěru stran naplnění subjektivní stránky. Pro úplnost odvolací soud opětovně uvádí, že hodnocení důkazů je výsostným právem soudu prvého stupně, a odvolací soud do tohoto nesmí zasahovat, pokud není zjevně nesprávné či rozporné, jak již bylo podrobně rozvedeno výše. Pokud tak jde o skutková zjištění ve vztahu k obžalovanému M. Ž., tak jak je nalézací soud promítl do výroku o skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, tato dle odvolacího soudu nevzbuzují žádné pochybnosti ani ohledně doby, ani ohledně množství toho kontaminovaného alkoholu, ani ohledně způsobu, jakým s ním dále naložil, když tento zčásti předal poškozenému Z. S. k dalšímu prodeji a nakonec pochybnosti nevznikly ani o následcích, které požívání tohoto kontaminovaného alkoholu měly u uvedených poškozených osob způsobit, když nevznikly pochybnosti ani o příčinné souvislosti mezi tím kontaminovaným alkoholem a smrtí poškozeného J. L., příp. těžkou újmou na zdraví u poškozeného V. S., případně dalšími závažnými poruchami zdraví u poškozeného Z. S., L. F. a J. R. V této souvislosti je nutno uvést, že odvolací soud byl tak vázán způsobem hodnocení důkazů ze strany soudu prvého stupně, a proto je toho názoru, že pokud jde o výrok o vině týkající se obžalovaného M. Ž., ten je naprosto správný včetně užité právní kvalifikace, kdy nalézací soud respektoval pokyny mu uložené v předchozím zrušujícím usnesení zdejšího soudu ze dne 15.4.2015, sp.zn. 5 To 20/2015, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.12.2014, č.j. 80 T 3/2013-1587. Pokud jde o užití právní kvalifikace, jak bylo konstatováno shora, tuto považuje nalézací soud za správnou, pokud nalézací soud posuzoval jednání obžalovaného M. Ž. stran naplnění subjektivní stránky, jakožto úmyslného trestného činu dle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 tr.zákoníku. Přesto však lze soudu prvého stupně vytknout pochybení, že žalované jednání obžalovaného M. Ž. neposoudil i dle písm. b) ustanovení § 156 odst. 2 tr.zákoníku, neboť je nepochybné, že s ohledem na časové vymezení doby spáchání skutku (poslední týden měsíce října 2012) se obžalovaný tohoto dopustil za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. Obžalovaný M. Ž. předal kontaminované lahve obsahující alkohol s příměsí metanolu poškozenému Z. S. v posledním týdnu měsíce října 2012, tj. více jak jeden měsíc poté, co byly sdělovacími prostředky dány do povědomí veřejnosti opatření státních orgánů o následcích požívání zdravotně závadného nekolkovaného alkoholu, kdy již 6.9.2012 byla veřejnost informována o smrtelných následcích požívání nelegálně opatřeného alkoholu a následně byla opakovaně vydávána opatření omezující prodávání alkoholických nápojů, tudíž v době jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. S ohledem na uvedené je tak odvolací soud toho názoru, že jednání obžalovaného M. Ž. mělo být správně posouzeno i dle § 156 odst. 2 písm. b) tr.zákoníku, avšak s ohledem na absenci odvolání státního zástupce v jeho neprospěch, nebylo v možnostech odvolacího soudu uvedené pochybení napravit pouze z podnětu odvolání obžalovaného M. Ž., neboť by se jednalo nepochybně o změnu v jeho neprospěch. Další obdobné pochybení shledal odvolací soud i v části právní kvalifikace jednání dle § 244 tr.zákoníku, kdy nalézací soud chybně uzavřel naplnění této skutkové podstaty toliko ve formě nepřímého úmyslu, když má odvolací soud za to, že uvedeného se obžalovaný M. Ž. dopustil ve formě přímého úmyslu, neboť věděl, že lahve vodky Helsinki Group nejsou v souladu se zákonem opatřeny kolky, prokazující zdravotní nezávadnost jejich obsahu, přičemž si byl vědom toho, že jakákoli distribuce takového alkoholu je porušením zákonných předpisů. Odvolací soud však rozvedené úvahy považuje toliko za akademické, neboť i v této části nebylo v možnostech odvolacího soudu zmíněné pochybení odstranit vzhledem k absenci odvolání státního zástupce v jeho neprospěch. Odvolací soud nemohl přisvědčit námitce obžalovaného M. Ž., který zpochybnil naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu ohrožení zdraví závadnými potravinami, a to ve formě nepřímého úmyslu, když má za to, že v jeho případě je namístě naplnění toliko nedbalostní formy zavinění. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu, že obžalovaný M. Ž. spáchal trestný čin dle § 156 tr.zákoníku ve formě nepřímého úmyslu dle § 15 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku. Nalézací soud správně nepřisvědčil obhajobě obžalovaného M. Ž. o osobní konzumaci předmětného alkoholu, když odvolací soud nemá možnost do provedeného hodnocení důkazů zasahovat, neboť jej nepovažuje za vnitřně rozporné. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že obžalovaný M. Ž. je uznán vinným za držení toliko nejméně 48 lahví zdravotně závadného alkoholu, když bylo odborným zkoumáním objektivně zjištěno, že nejméně v těchto testovaných lahvích byla zjištěna zdravotně závadná koncentrace metanolu a etanolu v poměru 1:1, když konzumace takového alkoholu by byla způsobilá přivodit závažné zdravotní následky až smrt velkému množství osob. Obžalovanému je tedy kladeno k tíži jen těchto 48 lahví, a ne všech 77 lahví, jež si měl celkově obstarat. Nelze ani opomenout, že i v případě lahví zajištěných u obžalovaného M. Ž. doma se jednalo o uvedený závadný alkohol. Vzhledem k shora uvedenému tak odvolací soud považuje obhajobu obžalovaného za vyvrácenou. Dle odvolacího soudu je nutno zohlednit i to hledisko, že obžalovaný M. Ž. si měl předmětný alkohol obstarat již během měsíce září, avšak tento předal poškozenému Z. S. až po více než jednom měsíci, kdy lze tedy předpokládat, že vyčkával, až utichne mediální kampaň o zdravotní závadnosti nekolkovaného alkoholu, když jeho obhajobě o důvodu pořízení tohoto alkoholu nalézací soud rovněž důvodně nepřisvědčil. V rámci posuzování subjektivní stránky bylo tedy nutno přihlédnout zejména k době předání alkoholu jmenovanému poškozenému, když se tak stalo více než měsíc poté, co začala být veřejnost upozorňována masivní mediální kampaní na možné následky konzumace toxického alkoholu, což nepochybně svědčí o závěru, že obžalovaný M. Ž. musel být srozuměn s možnými následky konzumace alkoholu z neznámého zdroje neoznačeného příslušnými kolkovými páskami. Srozuměním je nutno s ohledem na ustanovení § 15 odst. 2 tr.zákoníku rozumět i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit či ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Odvolací soud je toho názoru, že právě otázka, zda pachatel distribuuje zdravotně závadný alkohol v době předtím, než byly zveřejněny první informace týkající se zjištění metylalkoholu v nelegálně distribuovaných alkoholických nápojích nebo až poté, je podstatnou okolností, která má vliv na posouzení formy zavinění pachatele. V daném případě to tedy bylo až poté, a proto nemá odvolací soud výhrady k závěru o naplnění subjektivní stránky žalované trestné činnosti dle § 156 tr.zákoníku. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku ve vztahu k obžalovanému M. Ž., když výrok o vině shledal jako naprosto správný, a to jak stran skutkových zjištění, tak i užité právní kvalifikace. Co se týče výroku o trestu, dospěl odvolací soud k závěru, že uložený trest odnětí svobody ve výměře pěti let je trestem zákonným a přiměřeným. Obžalovanému M. Ž. byl ukládán trest podle ustanovení § 156 odst. 3 tr.zákoníku v rámci trestní sazby od tří do deseti let, soud proto nepochybil, když uložil trest v první třetině zákonné trestní sazby. Nalézací soud při úvahách o trestu správně zohlednil jeho dosavadní bezúhonnost a především jeho postavení v projednávané trestné činnosti, když obžalovanému bylo nutné přičíst k tíži i závažné následky jeho trestné činnosti. Soud prvého stupně postupoval správně, když u obžalovaného neshledal možností užití ustanovení § 58 tr.zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, když vzhledem k postoji obžalovaného M. Ž. k projednávané trestné činnosti (trestnou činnost popíral) nelze v dané věci spatřovat naplnění těchto podmínek. Odvolací soud tak nepovažuje uložený trest ve výměře pěti let jako trest nepřiměřený či dokonce nepřiměřeně přísný. Nalézací soud správně ukládal uvedený trest jako trest úhrnný dle § 43 odst. 1 tr.zákoníku, neboť jej ukládal za dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu. Nelze přisvědčit námitce obžalovaného M. Ž., že nalézací soud při úvahách o trestu opomněl zohlednit polehčující okolnosti rozvedené v § 41 písm. h), l), m), n) a o) tr.zákoníku. Vrchní soud je toho názoru, že v posuzované věci nelze obžalovanému M. Ž. přiznat jak polehčující okolnost pod písmenem h) § 41 tr.zákoníku (spáchání trestného činu v právním omylu, kterého bylo možno se vyvarovat), tak ani pod písmenem m) § 41 tr.zákoníku (přispěl zejména jako spolupracující obviněný k objasňování trestné činnosti spáchané v souvislosti s organizovanou skupinou), neboť v dané věci tyto vůbec nepřichází do úvahy, a nelze je proto užít, neboť o žádný právní omyl nešlo a nešlo ani o organizovanou skupinu. V případě jmenovaného obžalovaného nelze hovořit ani o polehčující okolnosti rozvedené v § 41 písm. l) tr.zákoníku, tj. napomáhání při objasňování trestné činnosti či významné přispění k jejímu objasnění, neboť tento v počátku zastíral zdroj zdravotně závadného alkoholu, a v průběhu trestního řízení měnil své výpovědi o okolnostech významných pro posouzení dané trestné činnosti. Obžalovaný sice doznal dodání alkoholu poškozenému Z. S., avšak nelze v jeho případě hovořit o doznání se k trestné činnosti jako polehčující okolnosti, neboť obžalovaný opakovaně popřel ostatní okolnosti úzce související s projednávanou trestnou činností, když opakovaně měnil v tomto směru svou výpověď. Pokud jde o polehčující okolnost v podobě upřímné lítosti dle § 41 písm. n) tr.zákoníku, tak ani tuto nelze v jeho prospěch zohlednit, neboť tento poškozeným neuhradil ani minimální část škody jim způsobené jeho trestnou činností, když neučinil ani žádné jiné kroky v jejich prospěch. Odvolací soud tedy shodně jako nalézací soud v jeho případě neshledal naplnění žádných polehčujících okolností. Nalézací soud tak správně přihlédl k závažnosti spáchané trestné činnosti, množství osob, které mohly být konzumací uvedeného množství závadného alkoholu ohroženy, jakož i k dalším okolnostem, jež jsou blíže rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je nutno zmínit, že ani předchozí řádný život nelze vyhodnotit ve prospěch obžalovaného M. Ž. ve smyslu polehčující okolnosti dle § 41 písm. o) tr.zákoníku, neboť bylo zjištěno, že obžalovaný zastíral své skutečné výdělkové poměry, bez příslušného oprávnění vykonává další výdělečnou činnost, když je nutno zmínit, že nelze hovořit ani o řádném rodinném životě, když byly zjištěny opačné indicie. Odvolací soud tak nepřisvědčil námitce obžalovaného M. Ž. o nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, když trest uložený ve spodní třetině zákonné trestní sazby považuje s ohledem na okolnosti případu a zejména na způsobené následky za trest zcela zákonný a přiměřený. Nalézací soud rovněž postupoval správně, když obžalovaného zařadil pro výkon uloženého trestu dle § 56 odst. 1 písm. c) tr.zákoníku do věznice s ostrahou, když podmínky pro užití moderačního ustanovení uvedeného v § 56 odst. 3 tr.zákoníku odůvodňující mírnější typ věznice správně neshledal. Odvolací soud považuje za zákonný i uložený trest propadnutí věci dle § 70 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku, a to zajištěných 47 ks lahví označených etiketou Helsinki Group, jež byly orgány činnými v trestním řízení zajištěny v přípravném řízení, neboť nepochybně jde o věci, kterých bylo užito ke spáchání trestné činnosti. Znaleckým zkoumáním bylo prokázáno, že ve všech těchto zajištěných lahvích byla obsažena zdravotně závadná směs metanolu a etanolu v poměru cca 1:1, když celkem 47 ks lahví s uvedenou lihovinou je způsobilých ke vzniku vážných projevů intoxikace až smrti u cca 314 osob, když je nepochybné, že jde o věc způsobilou přivodit vážné zdravotní následky velkému počtu osob, a tudíž jde o věc nebezpečnou pro společnost, jež byla užita ke spáchání trestného činu, a proto nalézací soud postupoval zcela správně, když shledal podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, jakož i v uvedeném rozsahu. Závažné pochybení pak odvolací soud shledal ve výroku o náhradě škody, v části týkající se poškozeného V. S. Nalézací soud dle § 228 odst. 1 tr.ř. zavázal obžalovaného M. Ž. k náhradě škody vůči V. S. v částce 3.600,- Kč, když se zbytkem jej dle § 229 odst. 2 tr.ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Předně je třeba říci, že z předloženého spisového materiálu, a to z úmrtního listu na č.l. 1909, je zřejmé, že jmenovaný poškozený dne 20.3.2016 zemřel (tj. ještě před vyhlášením napadeného rozsudku dne 9.5.2016). Poškozený V. S. se připojil k trestnímu řízení již v přípravném řízení s částkou ve výši 300.000,- Kč (na č.l. 389 spisu), kdy tuto nijak blíže nespecifikoval, avšak z tohoto připojení je patrné, že se jedná o peněžitou náhradu práva spojeného s odškodněním bolesti poškozeného a se ztížením jeho společenského uplatnění. Nalézací soud uvedenému poškozenému tak přiznal toliko jen část jeho nároku představujícího bolestné, a to v souladu s odborným vyjádřením na rozsah poškození jeho zdraví způsobeného požitím zdravotně závadného alkoholu, když tento nárok ve formě bolestného navíc přiznal jen v poloviční výši, přičemž uzavřel, že sám poškozený se spolupodílel na způsobení zdravotních následků svým nedbalým přístupem. Odvolací soud je však toho názoru, že vzhledem k úmrtí poškozeného V. S. ještě před vyhlášením rozhodnutí soud prvého stupně neměl podmínky pro přiznání uvedeného nároku na náhradu škody, ani ve zkrácené výši. V této souvislosti je totiž nutno zmínit ustanovení § 579 odst. 2 občanského zákoníku, platného a účinného v době vzniku škody, ze kterého plyne, že práva spojená s odškodněním bolesti poškozeného a ztížením jeho společenského uplatnění, smrtí poškozeného zanikají, neboť jde o práva výlučně spojená s osobou poškozeného, a tato nepřecházejí na jeho právního nástupce. Uvedené právní nároky jsou totiž ryze osobním nárokem, jež mohou být přiznány jedině osobě, které byla újma na zdraví způsobena, a nikoli jejímu právnímu nástupci. Lze tedy uzavřít, že smrtí poškozeného V. S., který měl proti obžalovanému M. Ž. nárok na náhradu škody způsobené mu trestným činem ve smyslu § 43 odst. 3 tr.ř., zanikla jeho způsobilost k právům a povinnostem podle občanského zákoníku. Poškozenému, který zemřel, proto nelze dle § 228 tr.ř. v rozsudku přiznat nárok na náhradu škody ve formě bolestného či ztížení společenského uplatnění způsobeného trestným činem, třebaže tento nárok před svou smrtí včas a řádně uplatnil v trestním řízení. Odvolací soud tak uzavírá, že nalézací soud pochybil, pokud obžalovanému M. Ž. uložil povinnost nahradit poškozenému V. S. způsobenou škodu ve výši 3600,- Kč, a to i v případě, pokud tohoto dále se zbytkem jeho nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť uvedený nárok v té době již zanikl, jmenovaný poškozený k datu 20.3.2016 ztratil v tomto řízení způsobilost uplatňovat svá práva, a vzhledem k osobní povaze uvedeného nároku tak odvolacímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí v této části bez dalšího zrušit, neboť po zrušení výroku již dalšího rozhodnutí v této věci není třeba. Ve zbývající části shledal odvolací soud výrok o náhradě škody jako správný a zákonný, a proto nemohlo být přisvědčeno odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR. Nalézací soud postupoval správně, pokud pokrátil připojené nároky na náhradu škody poškozených s odůvodněním, že sami poškození se podíleli na způsobení zdravotních následků, neboť v období, kdy již bylo známa informace o závažných zdravotních následcích způsobených požitím alkoholu pocházejícího z pokoutných zdrojů, sami svou lehkovážností požívali uvedený alkohol s vědomím, že nejde o alkohol pořízený z oficiálních zdrojů. Pokud tedy nalézací soud přiznal poškozeným nároky na náhradu škody toliko minimálně v rozsahu 50 % požadované výše, odvolací soud se s uvedeným postupem plně ztotožňuje. Jako nedůvodné tak muselo být posouzeno odvolání poškozené VZP, která se neztotožnila se zkrácením připojeného nároku na náhradu škody, z důvodu absence subjektivní stránky u tohoto subjektu. Je třeba říci, že je v souladu s ustálenou soudní praxí (shodně TR NS 7/2004-T 714, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 1113/2002), že zdravotní pojišťovna nemá nárok na náhradu nákladů zdravotní péče, které sice vynaložila na léčení svého pojištěnce, ale jde o náklady, které nebyly způsobeny protiprávním jednáním třetí osoby. Jestliže tedy bylo zjištěno, že jednou z příčin újmy způsobené na zdraví poškozeného jednáním obviněného, které zakládá jeho trestní odpovědnost za trestný čin, je též vlastní jednání poškozeného, pak obviněný neodpovídá za veškeré náklady vynaložené příslušnou zdravotní pojišťovnou na léčení poškozeného. Obviněný totiž neodpovídá za škodu, která byla způsobena spoluzaviněním poškozeného jako pojištěnce této zdravotní pojišťovny, neboť v adhezním řízení je třeba zkoumat spoluzavinění poškozeného (pojištěnce). V rozsahu, v jakém poškozený (pojištěnec) spoluzavinil vynaložení nákladů na jeho léčení, není dána příčinná souvislost mezi vznikem těchto nákladů a trestným činem obviněného. Pro úplnost je třeba dále poukázat na ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 o veřejném zdravotním pojištění, které zakotvuje právo zdravotní pojišťovny požadovat po třetí osobě, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení. Jde o právo na náhradu škody vyplývající ze speciálního předpisu, které je ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku o náhradě škody speciální normou. Uvedené ustanovení je nutno vykládat tak, že nárok zdravotní pojišťovny na náhradu škody je dán jen u té části nákladů, které jsou v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby. Není-li tak dáno protiprávní jednání třetí osoby ve vztahu k celé vzniklé škodě, nemůže být dán ani nárok zdravotní pojišťovny na náhradu všech vynaložených nákladů léčení. Zdravotní pojišťovna tak nemá nárok na náhradu nákladů na zdravotní péči, které byly sice vynaloženy zdravotní pojišťovnou na péči o jejího pojištěnce, avšak nebyly zapříčiněny jednáním třetí osoby. Třetí osoba odpovídá zdravotní pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce. A proto v rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti, popř. v jakém byly způsobeny spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu dle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovně neodpovídá, neboť zde není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby. U nároku zdravotní pojišťovny proti třetím osobám na náhradu nákladů vynaložených na léčení jejího pojištěnce je třeba zkoumat spoluzavinění pojištěnce, neboť v rozsahu, v jakém příčinou vynaložených nákladů na léčení bylo jeho spoluzavinění, není dána příčinná souvislost vzniku těchto nákladů se zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby. Odvolací soud má za nepochybně prokázané spoluzavinění poškozených konzumentů závadného alkoholu na následcích způsobených na jejich zdraví, neboť tito nedbali výstrah a konzumovali alkohol obstaraný z neznámých zdrojů s vědomím rizika možného způsobení zdravotních následků. S odvolatelkou je třeba souhlasit v tom, že v daném případě této nelze přičítat spoluzavinění, avšak regres pojišťovny se řídí shora citovaným speciálním předpisem, který v případě spoluzavinění pojištěnce na vzniku vynaložených nákladů neumožňuje pojišťovně požadovat plnou náhradu po třetí osobě, která zapříčinila vynaložení těchto nákladů. Odvolací soud tak zastává stejný názor jako soud nalézací, přičemž si je vědom toho, že tento je odlišný od rozhodnutí zdejšího soudu v jiné trestní věci (sp.zn. 3 To 34/2015), jež naopak v obdobném případě uzavřel, že zavinění poškozených v dané věci nebylo natolik výrazné, aby se to promítlo v míře povinnosti náhrady škody. Pokud soud prvého stupně tuto míru v napadeném rozsudku uzavřel tak, že přiznal náhradu škody toliko do výše 50 %, je odvolací soud toho názoru, že je to přiměřené, neboť nejen obžalovaný M. Ž., ale rovněž všichni poškození konzumenti, kteří alkohol požívali, nepochybně byli téměř dva měsíce pod vlivem velmi intenzivní kampaně, kterou stát vedl právě proto, aby se takto nechovali. Pokud přesto podlehli tomu lákadlu levně pořízeného alkoholu z takto pochybných zdrojů, pak samozřejmě je třeba připustit, že si i způsobený zdravotní následek spoluzavinili do poměrně značné míry. Na jmenovanou poškozenou VZP sice přešla regresní náhrada, když je nepochybné, že tato sama žádné povinnosti patřičné míry opatrnosti neporušila, ale má samozřejmě právo požadovat příslušnou část nákladů na léčbu po tom, kdo spoluzavinil následek, tedy po jednotlivých poškozených (pojištěncích), a není dle odvolacího soudu žádný důvod, aby v celé míře nesl sám obžalovaný M. Ž. tuto povinnost nahradit vynaložené náklady léčení na léčbu jejího pojištěnce. Vzhledem k shora konstatovanému proto odvolací soud odvolání poškozené VZP jako nedůvodné zamítl, když napadený rozsudek v této části shledal jako správný a zákonný. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud uzavírá, že soud prvého stupně ve vztahu k obžalovanému M. Ž. učinil ve věci správná skutková zjištění, která jsou v souladu s obsahem provedených důkazů, jež soud vyhodnotil logicky a v jejich vzájemné návaznosti, přičemž tyto jeho závěry nevzbuzují žádné pochybnosti. Za těchto okolností musí odvolací soud respektovat ustanovení § 253 odst. 7 tr.ř., dle kterého je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně. Ze správných skutkových zjištění pak soud prvého stupně učinil správné závěry právní, když jednání obžalovaného M. Ž. posoudil jako zvlášť závažný zločin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty dle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 tr.zákoníku, a dále jako přečin porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží dle § 244 odst. 1, alinea 2. tr.zákoníku, a za tyto skutky mu uložil spravedlivý a přiměřený trest. Nalézací soud postupoval rovněž správně, pokud obžalovaného M. Ž. dle § 228 odst. 1 tr.ř. zavázal k náhradě škody vůči shora uvedeným poškozeným ve zkrácené výši, když se zbytkem jejich nároků tyto důvodně dle § 229 odst. 2 tr.ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obžalovaného M. Ž. zamítnuto nebylo, neboť z jeho podnětu byl zrušen výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozenému V. S. (a z části tedy bylo shledáno jako důvodné). Co se týče části napadeného rozsudku týkající se obžalovaného P. H., v rámci které byl uvedený obžalovaný dle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěn od obžaloby státního zástupce, posoudil odvolací soud podané odvolání státního zástupce jako důvodné. Předně je třeba říci, že uvedené rozhodnutí považuje nalézací soud v této části za předčasné, s ohledem na shora zmíněné nedostatky v dokazování nalézacího soudu. Je třeba říci, že byť se jedná ve věci v pořadí již o třetí rozhodnutí (byť tentokrát rozhodoval nalézací soud v jiném složení senátu), důkazní situace ve vztahu k obžalovanému P. H. nedoznala mnohých změn. Soud prvého stupně se totiž opětovně nedostatečně vypořádal s komplexním vyhodnocením všech důkazů, které jsou ve spise shromážděny a které by mohly přispět k objasnění věci. Soud prvého stupně po změně ve složení senátu byl nucen opakovat hlavní líčení od samého počátku (když strany nedaly souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolů o hlavních líčeních dle § 219 odst. 3 tr.ř.), včetně provedení všech důkazů, jež se ve věci nabízely, nicméně nalézací soud v tomto pochybil, pokud neprovedl všechny důkazy, jež by mohly mít vliv na posouzení věrohodnosti výpovědi obžalovaného M. Ž., který v podstatě jako jediný ve věci provedený důkaz usvědčoval obžalovaného P. H. Nalézací soud totiž neprovedl dokazování výpovědí svědkyně D. Ž., případně dalších osob, které se ve věci nabízely, a nevypořádal se ani se všemi důkazy vztahujícími se k posouzení věrohodnosti výpovědi obžalovaného P. H. (spisy prokazující přítomnost závadného alkoholu v jeho rodinném okolí). Nalézací soud se tak dopustil zásadního pochybení, neboť vyhodnotil věrohodnost těchto nabízených důkazů předčasně, aniž by je provedl, a s jejich vlastním obsahem se nejprve v souladu se zásadou bezprostřednosti sám seznámil. Jde zejména o svědeckou výpověď D. Ž., kdy tento důkazní návrh nalézací soud zamítl s odůvodněním, že tuto výpověď nepovažuje s ohledem na ostatní okolnosti jako věrohodnou, aniž by však uvedeným důkazem provedl dokazování (alespoň např. ve formě přečtení protokolu o její výpovědi z předchozí fáze řízení). Nalézací soud tudíž předčasně vyhodnotil věrohodnost uvedeného důkazu, který sám neprovedl, přičemž takový postup dle odvolacího soudu nelze akceptovat, neboť je v rozporu s ústavními limity ochrany základních práv obžalovaného. Odvolací soud se zmíněnou pochybnost pokusil odstranit v rámci veřejného zasedání, kdy doplnil dokazování nejen výslechem svědkyně D. Ž., ale i výslechem svědkyně M. Ž. (tato byla osobně přítomna veřejnému zasedání, přičemž neodmítla ve věci vypovídat jako svědek), jakož i trestním spisem Okresního soudu v Karviné, sp.zn. 10 T 151/2012. Pokud by obě uvedené svědkyně využily svých práv a ve věci s ohledem na jejich vztah k obžalovanému M. Ž. opět odmítly vypovídat, bylo by zřejmé, že uvedený nedostatek v dalším řízení již zhojit nelze. Dle odvolacího soudu je navíc nepochybné, že výpovědi jmenovaných svědkyň nelze oddělit ve vztahu k jednotlivým obžalovaným, takže nemohou být nuceny k výpovědi ve vztahu pouze k jednomu z nich. Nicméně svědkyně ve věci vypovídaly a jejich výpovědi se zásadním způsobem vážou k důkazům, jež je třeba posoudit a vyhodnotit ve vztahu k vině obžalovaného P. H. Z provedeného doplnění dokazování vyplynuly nové skutečnosti (zpochybňující zprošťující výrok), kterým je třeba věnovat více pozornosti, což však nebylo v možnostech odvolacího soudu. Další doplnění dokazování by bylo již nad rámec činnosti odvolacího soudu, neboť provedení dokazování a jeho vyhodnocení je v souladu s trestním řádem zásadně výsostným právem soudu prvého stupně. Odvolací soud navíc nemůže hodnotit pouze tyto výpovědi, jež sám provedl, ale je třeba je posoudit v návaznosti na řadu dalších důkazů provedených nalézacím soudem, jež jsou s těmito výpověďmi v rozporu. Pokud by tak učinil, nepochybně by překročil svá oprávnění a zasáhl by tímto do činnosti nalézacího soudu. Z provedených důkazů se navíc podává indicie, že i další osoby byly přítomny návštěvy obžalovaného P. H. u M. Ž. (které měla být přítomna svědkyně D. Ž. a kterou ostatně v řízení před odvolacím soudem potvrdila i svědkyně M. Ž.), kde měl jmenovaný obžalovaný uvést, aby jej obžalovaný M. Ž. kryl. Odvolací soud je toho názoru, že za takové situace bude muset nalézací soud opětovně uvedené důkazy provést, přičemž bude dbát zvýšené obezřetnosti při vyhodnocování věrohodnosti těchto výpovědí jednak s ohledem už na časový odstup od uvedeného jednání, kdy jmenované svědkyně s ohledem na váhu sdělovaných informací tyto soudu sdělují až s velkým časovým odstupem, zejména v případě M. Ž. Nalézací soud zjistí rovněž stanovisko dalších v úvahu přicházejících svědků, kteří by dle § 100 odst. 1 tr.ř. mohli využít práva na odepření výpovědi s ohledem na jejich příbuzenský vztah k obžalovanému M. Ž., a jež by mohli předmětnou skutečnost objasnit (zejména jde o svědka A. Ž. - otce obžalovaného M. Ž., R. Š. - sestru jmenovaného obžalovaného, a jejího manžela L. Š.), a v případě jejich kladného stanoviska k podání svědectví nechť tyto osoby procesně vyslechne. Poté bude muset pečlivě vyhodnotit jejich věrohodnost, zejména s ohledem na časový odstup změny jejich postoje od spáchání projednávané trestné činnosti. Nalézací soud tedy nejdříve ve věci nabízené svědky v souladu se zásadou bezprostřednosti sám vyslechne, a až teprve poté bude moct přistoupit k posouzení jejich věrohodnosti, a to i v komplexu ve věci provedených důkazů, a nikoliv opačně, jak učinil v napadeném rozhodnutí. Vzhledem ke shora konstatovanému tak nemohl napadený rozsudek ve zprošťující části obstát a odvolání státního zástupce bylo posouzeno jako zcela důvodné. Napadený rozsudek tak musel být v této části zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí pro vady rozsudku, zejména pro neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se obžalovaného P. H., když odvolacímu soudu vznikly pochybnosti o správnosti těchto skutkových zjištění, a proto je třeba ve věci provádět další dokazování, jež však nebylo v možnostech odvolacího soudu. V této souvislosti je nutno nalézacímu soudu vytknout další pochybení v návaznosti na zprošťující výrok u obžalovaného P. H., a to ve výroku o náhradě škody. Pokud totiž nalézací soud obžalovaného P. H. zprostil obžaloby státního zástupce, pak měl ty poškozené, kteří se v průběhu trestního řízení se svými nároky na náhradu škody připojili vůči oběma obžalovaným, dle § 229 odst. 3 tr.ř. odkázat s jejich nároky uplatněnými i vůči obžalovanému P. H. na řízení občanskoprávní, což však neučinil. Avšak vzhledem ke zrušení napadeného rozhodnutí ve zprošťující části nebylo třeba zmíněné pochybení v odvolacím řízení napravovat, neboť nalézací soud v dalším řízení bude tomuto postupu případně věnovat větší pozornost, neboť dosud nebylo rozhodnuto o připojení se skupiny poškozených (poškozený Z. S., L. F., J. R., Revírní bratrská pokladna, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR) se svými nároky na náhradu škody, jež učinili i ve vztahu k obžalovanému P. H. Z uvedených důvodů proto tu část napadeného rozsudku, jež se týkala zprošťujícího výroku stran obžalovaného P. H., shledal odvolací soud nesprávnou a předčasnou, a proto z podnětu odvolání státního zástupce napadené rozhodnutí v této části dle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr.ř. zrušil, a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. V dalším řízení proto soud prvního stupně zaměří svou pozornost na provedení všech ve věci dostupných důkazů (jak bylo zmíněno výše) a zejména se pak bude důsledně zabývat vyhodnocením těchto důkazů a důkazů ve věci již provedených jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných návaznostech se zaměřením na to, zda celý komplex ve věci provedených důkazů umožňuje spolehlivě a bez vážných pochybností určit jediný průběh skutkového děje, to vše při pečlivém uvážení zásady in dubio pro reo. Nové rozhodnutí pak odůvodní způsobem požadovaným v ustanovení § 125 tr.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti výroku pod bodem I. v části týkající se obžalovaného M. Ž., a pod bodem II. rozhodnutí podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 19. října 2016 JUDr. Ivo Lajda v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: