Skutečnost, že osoba, která dala podnět k trestnímu stíhání trestním oznámením, nebyla vyslechnuta v postavení svědka (ani nepodala vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 3, odst. 5 tr.ř.), je důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř., pokud jsou rozhodné informace pro popis skutku a jeho právní kvalifikaci v podané obžalobě čerpány pouze z jejího trestního oznámení.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 16. února 2016 v trestní věci obviněného R. Z., stíhaného pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku, stížnost státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13.11.2015, č.j. 68 T 12/2015-672, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. se stížnost státního zástupce z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, bylo rozhodnuto tak, že podle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř. se věc obviněného R. Z. vrací státnímu zástupci k došetření. Toto rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno stížností státního zástupce. V tomto opravném prostředku stěžovatel konstatuje, že nalézací soud namítá, že ve věci nebyla vyslechnuta jako svědkyně B. O. Státní zástupce k tomu uvádí, že je pravdou, že v případě daného trestního řízení není policejní orgán ve smyslu § 169 odst. 1 tr.ř. vázán podmínkami, za nichž lze provádět výslech svědků ve smyslu § 164 odst. 1 tr.ř. a výslech této svědkyně tedy připadá v úvahu. Nicméně státní zástupce nepokládá neprovedení takového úkonu za vadu trestního řízení v tom smyslu, že by takový postup znamenal porušení procesních práv obviněného, případně samotné poškozené. Současně státní zástupce nepovažuje takový postup za vadu trestního řízení, kterou by nebylo možno zhojit v řízení před soudem, tedy výslechem jmenované svědkyně v hlavním líčení. Stejně tak státní zástupce nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, že B. O. je možno pokládat za tzv. klíčovou svědkyni. Jmenovaná se sice vyjádřila k celému průběhu skutkového děje, tedy k tomu, že předmětný skutek se stal, a to způsobem a za okolností uvedených ve výrokové části obžaloby, nicméně neuvedla žádný konkrétní poznatek ohledně osoby pachatele. Skutečnost, že se skutek, který je předmětem tohoto trestního řízení stal, vyplývá i z jiných důkazů, opatřených v rámci přípravného řízení, tak jak jsou tyto důkazy navrhovány v podané obžalobě. Stěžovatel navíc poukazuje na to, že samotný nalézací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že hodlá tuto svědkyni vyslechnout v hlavním líčení a vyslechl by ji i za situace, kdy by byla jako svědkyně vyslechnuta v přípravném řízení. Podle státního zástupce už vůbec nelze souhlasit s názorem nalézacího soudu, že pokud státní zástupce neměl k dispozici procesně použitelnou výpověď této svědkyně, není možno dovodit, z čeho státní zástupce dovodil skutkový děj tak, jak je tento popsán ve výroku podané obžaloby. Sám nalézací soud v jiné části napadeného usnesení uvádí, že zahájením trestního stíhání, tedy vydáním a doručením usnesení podle § 160 tr.ř., je uskutečněna zásada řádného a zákonného procesu. Zahájením trestního stíhání je, jak uvádí nalézací soud, určen předmět trestního řízení, neboť obžalobu je možno podat jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Z toho tedy vyplývá, že státní zástupce je vázán skutkem tak, jak je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání a tento nemůže v rámci jeho popisu v podané obžalobě svévolně měnit, aniž by nebyla zachována totožnost skutku nebo alespoň totožnost následku. Současně výše popsanou námitku nalézacího soudu nelze akceptovat z toho důvodu, že trestní řízení ohledně trestných činů popsaných v § 168 tr.ř., tedy trestných činů, o nichž koná řízení v prvním stupni krajský soud, tvoří pouze úzkou výseč trestních řízení. V trestních řízeních, týkajících se méně závažné trestné činnosti, je zcela běžně skutek v podané obžalobě popisován na základě procesně nepoužitelných důkazů, kdy výslechy svědků, případně vyšetřování takové trestné činnosti, jsou prováděny spíše výjimečně, a to s ohledem na úpravu § 164 tr.ř. To vše je pak zcela v souladu se zásadou, že těžištěm dokazování v trestních věcech je řízení před soudem. V souvislosti s tímto názorem státní zástupce cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 5 Tz 99/2011-57, ze dne 15.2.2012. Podle názoru stěžovatele právní názor Nejvyššího soudu ČR, prezentovaný ve zmíněném rozhodnutí, zcela dopadá na tuto trestní věc. Podle názoru státního zástupce také nelze odhlédnout od skutečnosti, že B. O. v důsledku projednávaného skutku trpí závažnými obtížemi, tak, jak byly zjištěny znaleckým zkoumáním. Její výslech v rámci přípravného řízení, který by pro ni mohl být zbytečně traumatizujícím zážitkem, by pak nic nezměnil na tom, že by musela být opětovně vyslýchána při hlavním líčení. Podle názoru státního zástupce také nelze přisvědčit závěru nalézacího soudu, že orgány činné v přípravném řízení porušily ustanovení § 46 tr.ř. a nepoučily B. O. o jejich právech, plynoucích z procesního postavení poškozené a současně oběti trestného činu. Zde státní zástupce poukazuje na spisový materiál, z něhož plyne, že jmenovaná byla poučena jako poškozená dne 7.10.2013 a připojila se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 37.000,- Kč. Stejného dne byla současně poučena podle zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů. Podle stěžovatele je sice možno konstatovat, že poučení B. O. ohledně nároku na náhradu škody neobsahuje připojení se s nárokem na náhradu škody vůči konkrétnímu pachateli, když toto poučení bylo provedeno v době, kdy pachatel zažalovaného jednání nebyl znám. Nicméně z vyjádření poškozené je zřejmé, že tato se s nárokem na náhradu škody připojila a doložila vyčíslení způsobené škody. Z ustanovení § 43 odst. 3 tr.ř. plyne, že návrh na náhradu škody je možno učinit nejpozději před zahájením dokazování. Řádné připojení poškozené k trestnímu řízení ohledně nároku na náhradu škody je tak možno podle názoru stěžovatele zhojit v hlavním líčení před zahájením dokazování, pokud nalézací soud způsob, jakým se poškozená k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody připojila, nepokládá za řádný. K námitce nalézacího soudu, že v dané věci nebylo doručeno opatření o přibrání znalce obviněnému, uvádí státní zástupce, že znalec byl policejním orgánem přibrán v době, kdy obviněný měl řádně ustanoveného obhájce. Podle státního zástupce se v daném případě uplatní obecně formulovaná zásada, zakotvená v § 62 odst. 2 tr.ř., tedy že v případech, kdy má obviněný obhájce, se písemnost doručuje pouze obhájci. Vzhledem k tomu, že nalézací soud nevytýká, že by opatření o přibrání znalce nebylo doručeno též obhájci, má státní zástupce za to, že obhájci obviněného bylo opatření o přibrání znalce doručeno. V další části odůvodnění napadeného usnesení nalézací soud rozvádí závěr, že podle jeho názoru obviněný nebyl dostatečně prokazatelně seznámen s možností prostudovat spis po skončení vyšetřování. Nalézací soud uvádí, že písemné vyrozumění o možnosti prostudovat trestní spis nebylo zákonným způsobem obviněnému doručeno, a to z důvodu, že obviněný se nezdržoval na místech, která uvedl jako kontaktní adresy svého pobytu. Ze spisového materiálu má dále vyplývat, že dne 21.8.2015 policejní komisař telefonicky obviněného vyrozuměl o možnosti prostudovat trestní spis dne 27.8.2015. Obviněný se však k tomuto úkonu nedostavil. Toho dne se dostavil k prostudování spisu pouze obhájce obviněného, který však byl původně vyrozuměn o možnosti prostudovat trestní spis na den 26.8.2015 a o změně tohoto termínu na den 27.8.2015 měl být upozorněn vyrozuměním doručeným do datové schránky dne 26.8.2015. Státní zástupce k těmto námitkám především uvádí, že v době podání stížnosti nedisponuje ani originálem, ani kopií trestního spisu, v níž by si shora uvedené skutečnosti ověřil. Má však za to, že z toho, co uvádí nalézací soud, je zřejmé, že obhájci bylo řádně umožněno prostudovat trestní spis. Obhájce této možnosti využil. Stejně tak se policejní orgán snažil umožnit prostudování spisu rovněž obviněnému. K tomuto úkonu však nedošlo, nicméně pouze z důvodů nespolupráce obviněného. S ohledem na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 3 Tdo 174/2013, ze dne 13.6.2012, má státní zástupce za to, že skutečnost, že se obviněný nedostavil k policejnímu orgánu, přestože byl vyrozuměn a nevyužil možnosti prostudovat trestní spis, nelze pokládat za vadu řízení takového charakteru, aby z tohoto důvodu bylo nutno věc vracet státnímu zástupci k došetření. Na druhé straně státní zástupce uvádí, že akceptuje námitku soudu prvního stupně v tom smyslu, že v obžalobě je sice navrhován výslech svědka J. J., který využil práva, aby ve spise nebyla použita jeho osobní data, která by umožňovala zjistit jeho bydliště, a to za situace, kdy ke spisu není připojen oddělený spis, ve kterém by byla tato data uvedena. V daném případě došlo k pochybení policejního orgánu, přičemž zmíněné pochybení bylo policejnímu orgánu státním zástupcem dříve signalizováno a bylo mu uloženo, aby samostatný spis tak, jak uvádí nalézací soud, vyhotovil a předložil státnímu zástupci. To se však do podání stížnosti nestalo. Jakmile bude státnímu zástupci takový pomocný spis předložen, bude okamžitě zaslán pro účely soudního řízení. K úvaze nalézacího soudu, že státní zástupce mohl ve věci shledat důvody pro podání návrhu na vzetí obviněného Z. do vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr.ř. stěžovatel doplnil, že dostatečně zjevné důvody vazby státní zástupce v době konání přípravného řízení neshledal, zejména s ohledem na skutečnost, s jakým časovým odstupem od spáchání daného skutku byly zjištěny okolnosti, odůvodňující zahájení trestního stíhání vůči obviněnému. Státní zástupce tedy uzavírá, že podle jeho názoru není důvod k postupu podle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř., neboť ve věci nejsou dány závažné procesní vady přípravného řízení. V rámci petitu opravného prostředku pak státní zástupce navrhl, aby napadené usnesení bylo Vrchním soudem v Olomouci zrušeno a aby Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci, jakožto soud stížnostní, po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, především konstatuje, že napadené usnesení je rozhodnutím, proti kterému zákon stížnost připouští (§ 141 odst. 2 tr.ř.). Výše naznačená stížnost byla podána osobou k jeho podání oprávněnou (§ 142 odst. 1 tr.ř.). Stejně tak byla zachována lhůta k podání stížnosti, naznačená v ustanovení § 143 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, konstatuje stížnostní soud, že podaná stížnost není důvodná. Předně je třeba poukázat na to, že obviněný R. Z. je na základě podané obžaloby stíhán pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že dne 6.10.2013 v době od 21:09 do 21:11 hodin v Ch., okres K., na čerpací stanici EuroOil na ulici D., maskovaný černou kuklou s otvory pro oči, využil situace, kdy po skončení otevírací doby obsluha čerpací stanice B. O. vycházela z objektu čerpací stanice bočními dveřmi, násilím ji natlačil zpět do kanceláře a se slovy „Dej sem prachy!“ po ní požadoval vydání tržby předmětné čerpací stanice a tento svůj požadavek umocnil tím, že na ni mířil pistolí černé barvy, kterou držel v levé ruce, a když poškozená B. O. odpověděla, že žádné peníze nemá, udeřil ji otevřenou dlaní pravé ruky přes levou tvář a levé ucho tak silně, že B. O. upadla v kanceláři na podlahu a ztratila vědomí, poté jí obviněný R. Z. svázal ruce za zády tkaničkami od bot, vzal jí svazek klíčů a přešel do prostoru prodejny čerpací stanice, kde si klíčem ze svazku odemkl kovový trezor, umístěný pod prodejním pultem, odcizil z něj finanční hotovost ve výši 234.791,- Kč a místo činu opustil, čímž vlastníku předmětné čerpací stanice, společnosti Čepro, a.s., se sídlem Praha 7, ulice Dělnická čp. 213/12, IČ: 60193531, způsobil škodu ve výši 197.791,- Kč a B. O., provozovatelce předmětné čerpací stanice, škodu ve výši 37.000,- Kč a současně v důsledku jeho útoku utrpěla B. O. otok temene hlavy a zátylí, výhřez meziobratlové ploténky a lehký otřes mozku, v důsledku čeho se u B. O. projevil tzv. postkomoční syndrom, spočívající v bolestech hlavy a krční páteře, omezující B. O. v obvyklém způsobu života ztížením koncentrace, zhoršující se při fyzické i psychické činnosti po dobu asi tří týdnů, a současně se u ní v důsledku prožitého šoku a v reakci na prodělaný stres v souvislosti s jeho útokem, u ní projevila duševní porucha, a to porucha adaptace, posttraumatická stresová porucha a středně těžká depresivní fáze, výrazně omezující B. O. v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 64 týdnů, zejména dlouhodobou pracovní neschopností, paměťovými poruchami, poruchami soustředění, poruchami nálady, poruchami spánku, stavy tenze a únavy a somatizací těchto psychických příznaků, spočívajících zejména v závratích, bušení srdce, dušnosti, meteorismem a zvýšenou frekvencí močení. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, poté co ve smyslu § 185 odst. 1 tr.ř. přezkoumal podanou obžalobu, dospěl k závěru, že přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, neboť v něm byly závažným způsobem porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení zajišťující právo obhajoby, přičemž takové porušení procesních předpisů nelze napravit v řízení před soudem, a současně ve věci nejsou v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možno ve věci rozhodnout. Konkrétně konstatuje nalézací soud, že ze spisového materiálu se podává, že klíčovou svědkyní a zároveň poškozenou v této trestní věci je B. O., která však v procesním postavení svědka, tedy po zahájení trestního stíhání obviněného Z., nebyla vyslechnuta. Státní zástupce si je této skutečnosti vědom, když v obžalobě nalézacímu soudu navrhuje vyslechnout B. O. jako svědkyni s tím, že odkazuje toliko na protokol o trestním oznámení. Zde však poukazuje nalézací soud na to, že zmíněný protokol o trestním oznámení (č.l. 7 spisu), byl s poškozenou sepsán dne 6.10.2013, tedy bezprostředně poté, kdy došlo ke spáchání skutku a několik měsíců předtím, než bylo proti obviněnému dne 21.8.2014 zahájeno trestní stíhání. S ohledem na tyto skutečnosti dospívá nalézací soud především k závěru, že B. O., jakožto jediná přímá svědkyně jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, nebyla po zahájení trestního stíhání obviněného Z. vyslechnuta v procesním postavení svědkyně, tudíž o jejím výslechu ani nebyl vyrozuměn obhájce, aby se mohl úkonu zúčastnit, případně klást svědkyni dotazy. S ohledem na to pak tento základní důkaz absentuje. V této souvislosti nalézací soud zdůrazňuje, že v hlavním líčení nemůže použít ustanovení § 211 odst. 3 tr.ř. a porovnat výpověď B. O., kterou by případně učinila před soudem v hlavním líčení s výpovědí, učiněnou v přípravném řízení, neboť takováto výpověď absentuje. Dále pak si klade nalézací soud otázku, pokud zákonným způsobem nebyla opatřena výpověď poškozené, z čeho státní zástupce v popisu skutku v obžalobě dovodil skutkový děj, když jeho přesný popis vychází zejména z procesně nepoužitelného protokolu o trestním oznámení B. O. Absence jejího procesně řádného výslechu je podle nalézacího soudu nejen porušení práva obhajoby obviněného, ale rovněž tak porušením práv samotné poškozené, neboť s ní v průběhu přípravného řízení nebylo nakládáno jako s poškozenou, a ona tudíž nemohla realizovat svá práva poškozené ve smyslu § 43 odst. 1 a následujících tr.ř. Podle názoru nalézacího soudu orgány činné v přípravném řízení tímto postupem porušily ustanovení § 46 tr.ř., podle kterého mají povinnost ve všech stadiích trestního řízení poučovat poškozeného o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost k jejich uplatnění. Stejně tak, pokud má poškozený postavení oběti podle zákona o obětech trestných činů, jsou orgány činné v přípravném řízení povinny poškozeného poučit též o právech podle zmíněného zákona. Takto ovšem podle názoru nalézacího soudu B. O. poučena nebyla. Tím pádem byla zkrácena na svých právech. Dále pak vytýká nalézací soud orgánům činným v přípravném řízení, že B. O. nebyla v procesním postavení svědkyně vyslechnuta nejen k okolnostem spáchaného trestného činu, ale ani k jeho následkům, tedy k tomu, jak byla poškozená na zdraví, jak se u ní projevuje omezení v běžném způsobu života, po jakou dobu tato omezení trvala, a podobně. Objasnění této skutečnosti je přitom důležité pro právní kvalifikaci jednání obžalovaného ve smyslu § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterou obžaloba opírá toliko o závěry znaleckých posudků, aniž by se k nim vyjádřila v procesním postavení svědkyně sama poškozená. Z uvedeného tedy vyplývá, že v dané věci existuje potřeba vyslechnout B. O. v procesním postavení svědkyně ještě v přípravném řízení, neboť je to nutné pro řádné objasnění věci, neboť jde o klíčový důkaz, z něhož je možno dovodit podrobnosti skutkového děje i případnou přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného. Stejně tak se tento výslech jeví nutným z důvodů respektování práv obviněného a poškozené. Další pochybení procesního charakteru shledal nalézací soud v tom, že obviněnému nebylo doručeno opatření o přibrání znalce MUDr. Petra Ročka a tudíž obviněný nemohl realizovat právo na vznesení námitek proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek. Dále pak má soud vážné pochybnosti o tom, zda zákonným způsobem proběhlo seznámení obviněného se spisem, když poukazuje na nedostatky, či minimálně nejasnosti v tom, kdy byl obhájce obviněného Mgr. Vavřík uvědoměn o tom, že seznámení se spisem proběhne 27.8.2015. Navíc k tomuto úkonu se obviněný bez omluvy nedostavil. V daných souvislostech nalézací soud odkazuje na rozhodnutí, publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 38/1992, podle něhož, „pokud se úkonu spočívajícího v prostudování spisu podle § 166 odst. 2 tr.ř. zúčastnil jen obhájce a ne obviněný, a to ať už za situace, že se obviněný nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas vyrozuměn, nebo nebyl takto vyrozuměn, ze strany obhájce nejde o prostudování spisu, ale pouze o nahlédnutí do spisu“. V další části odůvodnění pak nalézací soud konstatuje, že státní zástupce navrhl v obžalobě předvolat k hlavnímu líčení jako svědka J. J., nicméně jmenovaný využil svého práva, aby ve spise nebyla uvedena jeho data, která by umožnila zjistit jeho bydliště. Zde poukazuje nalézací soud na to, že ke spisu není připojen oddělený spis, v němž by data svědka byla uložena, takže soud by neměl ani možnost jmenovaného řádně obeslat. Konečně v závěru napadeného usnesení argumentuje nalézací soud tím, že s ohledem na okolnosti, které rozvádí na straně 4, měl státní zástupce zvážit, zda nejsou v případě obviněného Z. dány i důvody vazby útěkové a předstižné ve smyslu § 67 písm. a), c) tr.ř. Podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. po předběžném projednání obžaloby soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. Stížnostní soud konstatuje, že se ztotožnil s tou částí argumentace nalézacího soudu, vtělenou do odůvodnění napadeného usnesení, v níž zmíněný soud vytýká státnímu zástupci, že popis skutku v podané obžalobě do značné míry vychází z důkazu, který nebyl proveden v procesně relevantní podobě, konkrétně z obsahu protokolu o trestním oznámení, které podala poškozená B. O., a to prakticky bezprostředně poté, co došlo ke spáchání trestného činu, a jak správně uvádí nalézací soud, před tím, než bylo zahájeno trestní stíhání obviněného R. Z. (k tomu došlo dne 21.8.2014 – č.l. 23). V této souvislosti stížnostní soud nesouhlasí s argumentací státního zástupce v podané stížnosti v tom smyslu, že na B. O. nelze nahlížet jako na tzv. klíčovou svědkyni. Koneckonců sám státní zástupce v příslušné pasáži odůvodnění svého opravného prostředku uvádí, že jmenovaná se vyjádřila k celému průběhu skutkového děje, tedy k tomu, že předmětný skutek se stal, a to způsobem a za okolností uvedených ve výrokové části obžaloby. Sám státní zástupce tedy připouští, že to byla právě B. O., která v rámci již výše zmíněného protokolu o trestním oznámení uvedla určité (a dlužno dodat, že rozhodně nikoli nepodstatné), okolnosti, které zcela evidentně přispěly k popisu skutkového děje, tak jak byl tento posléze vtělen do výrokové části obžaloby. Rozhodně nelze souhlasit s argumentací státního zástupce, že B. O. neuvedla žádný konkrétní poznatek ohledně osoby pachatele. S ohledem na absenci jiných důkazů (když obviněný popírá, že by se loupežného přepadení dopustil), je třeba říci, že pouze a jedině z výpovědi jmenované lze zjistit, že pachatelem byl muž, který hovořil česky bez jakéhokoliv cizího přízvuku a stejně tak pouze z výpovědi B. O. plyne, jakého výrazů vůči ní použil (výzva „dej sem prachy“). Rovněž tak toliko z výpovědi jmenované bylo možno uzavřít skutkový závěr, že pachatel byl v obličeji maskován černou kuklou s otvory pro oči a že svoji hrozbu, cílenou k vydání finančních prostředků, zdůraznil tím, že na B. O. mířil pistolí černé barvy, kterou držel v levé ruce. Stejně tak výlučně z výpovědi B. O. je konstruována další část skutkového děje v podané obžalobě v tom smyslu, že když poškozená O. pachateli odpověděla, že žádné peníze nemá, tento ji udeřil otevřenou dlaní pravé ruky přes levou tvář a levé ucho tak silně, že B. O. upadla v kanceláři na podlahu a ztratila vědomí. Stížnostní soud v této souvislosti konstatuje, že podle jeho názoru nejméně tyto skutkové okolnosti, které státní zástupce vtělil do podané obžaloby, mají svůj základ výlučně pouze v obsahu protokolu o trestním oznámení realizovaném B. O. dne 6.10.2013 (č.l. 7). Stížnostní soud připouští, že zbývající část skutkového děje je možno konstruovat na základě dalších provedených důkazů, a to zejména protokolu o ohledání místa činu, kamerových záznamů, odborných vyjádření (zejména z odorologie), vyjádření jednotlivých poškozených subjektů ve vztahu k výši způsobené škody, či znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie a psychiatrie (k újmě na zdraví, kterou utrpěla poškozená). Nicméně, jak již bylo shora rozvedeno, nejméně ta část skutkového děje, v níž je popisován vlastní průběh loupežného přepadení, tedy vlastní jednání pachatele vůči poškozené O., zcela evidentně vychází pouze a jedině z výše zmíněného protokolu o podaném trestním oznámení. Za této situace je možno souhlasit s argumentací nalézacího soudu v tom směru, že státní zástupce při konstrukci obžaloby fakticky neměl k dispozici žádný procesně relevantní důkaz, na základě kterého by mohl konstruovat skutkový děj tak, jak jej posléze vtělil do výroku podané obžaloby, v celé jeho šíři a se všemi podrobnostmi. V daných souvislostech potom podle přesvědčení soudu stížnostního nemůže obstát námitka státního zástupce v tom směru, že nic nebrání soudu prvého stupně, aby vyslechl B. O. u hlavního líčení v procesním postavení svědkyně a informace potřebné k ustálení skutkového děje získal v rámci jejího výslechu. Zde nezbývá než zopakovat to, co uvádí v odůvodnění napadeného rozhodnutí již nalézací soud, totiž, že při postupu, který prozatím zvolil státní zástupce, neexistuje žádná procesně relevantní výpověď B. O., jíž by bylo možno k důkazu provést u hlavního líčení za situace, pokud by jmenovaná kupříkladu do doby konání hlavního líčení zemřela, nebo z nějakých důvodů nebyla schopna vypovídat, případně by došlo ke zcela zásadnímu vymizení její paměťové stopy (zejména s ohledem na její psychické obtíže). Za takové situace by se nalézací soud dostal do fakticky zcela neřešitelné situace, neboť by neexistoval žádný procesně relevantní důkaz, na základě něhož by bylo možno ustálit skutkový děj v té podobě, v jaké je tento ustálen ve výroku podané obžaloby. Pokud v daných souvislostech argumentuje státní zástupce tím, že poškozená O. v důsledku loupežného přepadení benzinové čerpací stanice trpí poměrně zásadními duševními problémy, pak to je jistě pravdou, neboť tyto informace vychází ze znaleckého posudku znalce MUDr. Ročka. Nicméně stejně tak v tomto posudku není uvedeno, že by znalec vyloučil výslech B. O. v procesním postavení svědkyně. Tedy ani tato skutečnost neměla bránit orgánům činným v přípravném řízení ve výslechu jmenované. Navíc sám státní zástupce v odůvodnění své stížnosti (a nutno říci, že zcela správně), uvádí, že s ohledem na právní kvalifikaci jednání obviněného Z. v podané obžalobě (§ 173 odst. 1, odst. 2 písm. b/ tr.zákoníku), jde o řízení, jež koná v prvním stupni krajský soud (§ 17 tr.ř.). S ohledem na tuto právní kvalifikaci se při vyšetřování trestné činnosti, které se měl dopustit obviněný Z., uplatní režim § 168 odst. 1 tr.ř. a zejména § 169 odst. 1 věta za středníkem tr.ř. Jinými slovy, s ohledem na právní kvalifikaci jednání, které je kladeno obviněnému Z. za vinu v podané obžalobě, orgány činné v přípravném řízení nejsou vázány podmínkami § 164 odst. 1 tr.ř., podle něhož jsou svědci vyslýcháni pouze tehdy, pokud hrozí, že bude ovlivněna jejich výpověď, nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat. Pokud státní zástupce ve stížnosti argumentuje tím, že řízení ohledně trestných činů popsaných v § 168 tr.ř. tvoří pouze úzkou výseč trestních řízení, pak to je sice pravdou, nicméně neoddiskutovatelným faktem je, že s ohledem na právní kvalifikaci jednání, které je v podané obžalobě obviněnému Z. kladeno za vinu, se jedná právě o jeden z trestných činů, o němž koná, ve smyslu § 17 tr.ř., řízení v prvním stupni krajský soud. Za takovéto situace se jedná právě o situaci předpokládanou v ustanovení § 168 odst. 1 tr.ř., a § 169 odst. 1 věta za středníkem tr.ř. Argumentace státního zástupce v tom smyslu, že v řízeních, která nespadají do režimu § 17 tr.ř., je zcela běžně skutek v podané obžalobě popisován na základě procesně nepoužitelných důkazů, je s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela nepřípadná. Stejně tak nelze akceptovat argumentaci státního zástupce, opřenou o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 5 Tz 99/2011, ze dne 15.2.2012, v němž Nejvyšší soud deklaroval, že „za závažné vady přípravného řízení nelze považovat neprovedení výslechu svědků podle hlavy páté tr.ř., neboť tito svědci mohou být bez větších obtíží vyslechnuti v rámci hlavního líčení za přítomnosti obviněného, respektive jeho obhájce“. Podle názoru stížnostního soudu je ovšem použití výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci obviněného Z. nepřípadné. Jak totiž vyplývá z odůvodnění posledně zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tento soud v rámci řízení o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodoval ve věci, v níž bylo zcela evidentně vyslechnuto větší množství svědků, z nichž pouze někteří byli vyslechnuti za účasti obhájce obviněného, tedy po zahájení trestního stíhání, přičemž se ovšem jednalo právě o ty ze svědků, jejichž výpovědi byly z hlediska obžaloby zásadní. V trestní věci obviněného Z. je však situace zcela jiná. Nelze samozřejmě popřít, že v této věci byly vyslechnuty v řádném procesním postavení svědků některé osoby, nicméně, jak vyplývá z obsahu jejich výpovědí, žádný ze slyšených svědků nebyl přítomen na místě činu, a ze žádné svědecké výpovědi některého ze svědků, kteří byli v přípravném řízení vyslechnuti, nelze zjistit žádnou takovou skutkovou okolnost, která naopak vyplývá z obsahu protokolu o podaném trestním oznámení, sepsaného s B. O. Jinými slovy žádný ze svědků, kteří byli v průběhu přípravného řízení v tomto procesním postavení vyslechnuti, neuvádí žádné takové skutečnosti, které uvádí v onom již vícekrát citovaném trestním oznámení B. O. Z výpovědí osob, které byly vyslechnuty v přípravném řízení v procesním postavení svědků, nelze tedy získat fakticky žádné poznatky, jež by bylo možno využít při konstrukci skutkového děje, zejména pokud jde o podrobnosti vlastního jednání pachatele na místě činu, tak jak tyto podává B. O. ve zmíněném trestním oznámení. V daných souvislostech je nutno mít neustále na paměti, že na místě činu byla, pochopitelně kromě pachatele, přítomna pouze B. O. Stížnostní soud samozřejmě nepřehlédl, že spisový materiál obsahuje odborná vyjádření z oboru metody pachové identifikace (č.l. 194, 197). Z těchto odborných vyjádření se podává, že na předmětech, které měly být užity při loupežném přepadení benzinové čerpací stanice (šňůrka od bot, jíž měla být svázána poškozená O.), případně na věcech, tvořících zařízení zmíněné čerpací stanice (svazek klíčů, vnitřní část trezoru a podobně), byly nalezeny otisky pachových stop, u kterých byla prokázána totožnost s pachovým vzorkem osoby obviněného R. Z. Stížnostní soud v daných souvislostech nepochybuje, že obžaloba bude v řízení před soudem argumentovat tím, že závěry zmíněných odborných vyjádření prokazují, že pachatelem zmíněného loupežného přepadení byl právě obviněný R. Z. Nicméně v daných souvislostech nelze přehlédnout, že judikatura jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu ČR se staví k důkazu pachovou zkouškou (tzv. odorologické expertizy) poměrně obezřetně. Jak Ústavní soud (srovnej kupříkladu I. ÚS 394/97, II. ÚS 418/99 či IV. ÚS 10/02), stejně jako Nejvyšší soud ČR (kupř. 8 Tz 44/99, či 4 Tz 107/2002) opakovaně judikují, že nelze zpochybnit obecnou věrohodnost důkazu ve formě odorologické expertizy, ovšem vzhledem k tomu, že se jedná o ex post nepřezkoumatelný důkaz, lze s ním v trestním řízení zacházet jako s důkazem podpůrným, který doplňuje a případně uzavírá celý důkazní řetězec na sebe navzájem navazujících a vzájemně se doplňujících důkazů. Jinými slovy, soudy vyšších stupňů ve shora zmíněných, ale i dalších rozhodnutích, vyjádřily názor, že pozitivní výsledek odorologické expertizy nemůže být osamoceným či jediným důkazem, na jehož základě by bylo možno ustálit závěr o vině konkrétního pachatele zažalovanou trestnou činností. Stížnostní soud tím chce říci, že z výsledků odorologických expertíz, jež byly v této věci realizovány, vyplývá fakticky pouze to, že na místě činu byly nalezeny otisky pachových stop, které byly následně ztotožněny s pachovými vzorky osoby obviněného Z. Nicméně rozhodně z nich nevyplývají žádné takové okolnosti skutkové povahy, které uváděla B. O. v rámci protokolu o podaném trestním oznámení. Tedy ani z těchto odborných vyjádření nelze podle přesvědčení stížnostního soudu konstruovat skutkový děj v té podobě a zejména s těmi podrobnostmi, tak jak to činí státní zástupce ve výroku podané obžaloby. Jen pro úplnost konstatuje stížnostní soud, že podle jeho názoru se navíc nejeví možným, s ohledem na aktuálně platnou a účinnou právní úpravu, provést důkaz protokolem o podání trestního oznámení, sepsaným 6.10.2013, s B. O. u hlavního líčení před nalézacím soudem. Podle přesvědčení stížnostního soudu totiž zmíněný protokol o trestním oznámení, tak jak je zachycen na č.l. 7 spisového materiálu, nenaplňuje charakteristiky úředního záznamu o podání vysvětlení, sepsaného ať již v režimu § 158 odst. 3 tr.ř., popřípadě § 158 odst. 6 tr.ř., a to především pro absenci příslušného poučení, kterého se musí osobě, po níž je vysvětlení požadováno, dostat. Jak totiž vyplývá ze zmíněného protokolu o trestním oznámení, poškozená B. O. nebyla před zahájením tohoto úkonu poučena zejména ve smyslu § 158 odst. 5 tr.ř., § 158 odst. 8 tr.ř., či § 66 odst. 1 tr.ř., eventuálně § 158 odst. 10 tr.ř. Navíc aktuálně platný a účinný trestní řád ve svém ustanovení § 211 odst. 6 tr.ř. specifikuje podmínky, za kterých je možno v rámci hlavního líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů, když v posledně zmíněném zákonném ustanovení je činěn výslovný odkaz na ustanovení § 158 odst. 3 a 5 tr.ř. (pokud se týče ustanovení § 158 odst. 5 tr.ř., jde o zjevný legislativní nonsens, neboť správně má být uvedeno ustanovení § 158 odst. 6 tr.ř.). Nicméně v každém případě je evidentní, že zákonodárce v ustanovení § 211 odst. 6 tr.ř. výslovně hovoří o možnosti provádět důkaz u hlavního líčení přečtením toliko úředních záznamů o podání vysvětlení. Takovýto charakter ovšem zmíněný protokol o podání trestního oznámení podle přesvědčení stížnostního soudu nemá. Lze tedy tuto pasáž odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu uzavřít konstatováním, že stížnostní soud se z důvodů, které shora rozvedl, ztotožnil se závěrem nalézacího soudu v tom směru, že s ohledem na absenci řádného procesního výslechu poškozené B. O., jakožto jediného zdroje informací, na základě nichž je možno ustálit skutkový děj, včetně těch podrobností, které vyplývají toliko z obsahu protokolu o podaném trestním oznámení sepsaném se jmenovanou, je důvodné vrácení této věci státnímu zástupci k došetření, neboť je nutno objasnit základní skutkové okolnosti, bez nichž není možno v hlavním líčení ve věci rozhodnout. V řízení před soudem by přitom takové došetření bylo spojeno s výraznými obtížemi, neboť jak již bylo shora rozvedeno, lze si velmi dobře představit situaci, za které nebude možno v rámci formálně bezvadného výslechu B. O. v procesním postavení svědkyně zjistit ty podrobnosti, nutné k ustálení skutkového děje, které jmenovaná uváděla toliko v rámci podaného trestního oznámení. Pokud se pak týče dalších vad procesního charakteru, které vytýká krajský soud státnímu zástupci, potom s ohledem na výše rozvedené úvahy stížnostního soudu, je možno na tyto reagovat již pouze stručněji. Stížnostní soud konstatuje, že se v podstatě ztotožnil s argumentací nalézacího soudu v tom smyslu, že opatření o přibrání znalce MUDr. Ročka mělo být doručeno též samotnému obviněnému, aby ten mohl realizovat své právo na případné uplatnění námitek vůči osobě znalce, eventuálně vůči formulaci podaných otázek. Nicméně vzhledem k tomu, že znalecký posudek byl jmenovaným znalcem již zpracován a ani obviněný ani jeho obhájce nevznesli vůči tomuto posudku žádných výhrad, nejeví se tato výtka natolik významná, že by toliko sama o sobě byla důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Totéž lze říci i o výhradách nalézacího soudu stran toho, jakým způsobem proběhlo seznámení obviněného, popřípadě jeho obhájce Mgr. Vavříka, se spisem. Zde je třeba říci, že nalézací soud zřejmě přehlédl, že v rámci záznamu o prostudování spisu (č.l. 633), kterého se účastnil toliko obhájce obviněného Z. Mgr. Vavřík, tento omluvil neúčast obviněného u tohoto úkonu. Navíc ze zmíněného záznamu nevyplývá, že by obhájce obviněného vznášel jakékoliv námitky vůči tomu, že by ať již on sám, nebo jeho klient, nebyli včas a řádně o termínu, kdy se mohou seznámit se spisovým materiálem, vyrozuměni. S ohledem na to, že jak již bylo výše zmíněno, neúčast obviněného Z. u tohoto úkonu, jeho obhájce omluvil, se nelze ztotožnit s výhradami nalézacího soudu, ventilovanými v odůvodnění napadeného rozhodnutí v tom smyslu, že není jisté, s kým hovořil telefonicky policejní komisař v rámci rozhovoru, který je zachycen na č.l. 632, jinými slovy zda muž, s nímž policejní komisař hovořil, byl skutečně obviněný Z. Žádná takováto námitka ve spisovém materiálu obsažena není. S ohledem na to nepochybuje stížnostní soud o tom, že obviněný, a stejně tak i jeho obhájce, byli o termínu seznámení se spisem včas a řádně vyrozuměni. Nalézací soud v rámci svých výtek vůči, podle jeho názoru nesprávně provedenému seznámení se spisem ze strany orgánů činných v přípravném řízení, opírá svou argumentaci též o dikci rozhodnutí, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 38/1992. Podle tohoto rozhodnutí, „pokud se úkonu spočívajícího v prostudování spisu podle § 166 odst. 1 tr.ř. zúčastnil jen obhájce a ne obviněný, a to ať už za situace, že se obviněný nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas vyrozuměn, nebo nebyl takto vyrozuměn, ze strany obhájce nejde o prostudování spisu, ale pouze o nahlédnutí do spisu“. K této argumentaci zaujal stížnostní soud následující stanovisko. Zmíněné rozhodnutí, které bylo, jak již bylo výše zmíněno, uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, je rozhodnutím Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 13.8.1991, sp.zn. 2 To 104/91. Toto rozhodnutí ovšem vycházelo z tehdy platného a účinného trestního řádu, který ve svém ustanovení § 166 odst. 1 tr.ř. deklaroval, že „uzná-li vyšetřovatel vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, seznámí obviněného s výsledky vyšetřování, předloží mu vyšetřovací spisy k prostudování a poučí jej o jeho právu navrhnout doplnění vyšetřování“. Z ustanovení § 166 odst. 2 tr.ř., ve znění účinném v době vydání zmíněného rozhodnutí Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, plyne, že v něm zákonodárce deklaroval, že „má-li obviněný obhájce, je třeba jej k seznámení s výsledky vyšetřování přizvat a umožnit mu prostudovat spisy“. Novelou trestního řádu, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1.1.2002, ovšem došlo k významné změně v ustanovení § 166 tr.ř. Počínaje tímto datem byla stanovena policejnímu orgánu povinnost umožnit prostudovat spisy nejen obviněnému, ale též jeho obhájci (a posléze i poškozenému). S ohledem na tuto změnu právní úpravy bylo výše zmíněné rozhodnutí, kterým argumentuje na podporu svého názoru nalézací soud, překonáno změnou právní úpravy a po 1.1.2002 se již neuplatní. Jak již bylo shora zmíněno, stížnostní soud má zato, že obhájci (ale i obviněnému Z.), se dostalo řádného a zákonného poučení o možnosti prostudovat spisy. Pokud se tohoto úkonu účastnil pouze obhájce obviněného (který neúčast svého klienta omluvil), nelze v tomto postupu shledávat porušení podmínek ustanovení § 166 odst. 1 tr. řádu. Stížnostní soud se nemohl ztotožnit ani s tvrzením nalézacího soudu, že orgány činné v přípravném řízení nepoučily B. O. o jejich procesních právech, jakožto poškozené a stejně tak, že jmenovaná nebyla poučena ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů. Jak se totiž podává ze spisového materiálu (srovnej č.l. 322 až 327), B. O. byla poučena, jak o svých právech jako poškozené v tomto trestním řízení ve smyslu § 43 odst. 3 tr.ř. a stejně tak byla poučena ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů. Důvodnou, což koneckonců přiznává i samotný státní zástupce, je výtka nalézacího soudu v tom směru, že mu v rámci spisového materiálu nebyla předložena potřebná osobní data svědka J. J., na základě kterých by bylo možno jmenovaného předvolat jako svědka k hlavnímu líčení. Nicméně, jak uvádí v odůvodnění stížnosti státní zástupce, jakmile obdrží příslušné údaje, neprodleně je nalézacímu soudu zašle. Sama o sobě by tato vada nebyla samozřejmě důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Konečně jako poněkud nepřípadnou se i stížnostnímu soudu jeví výtka nalézacího soudu adresovaná státnímu zástupci v tom směru, že na straně obviněného Z. měly být shledány důvody vazby útěkové i předstižné ve smyslu § 67 písm. a), c) tr.ř. a tudíž, že trestní stíhání proti jmenovanému mělo být ve fázi přípravného řízení vedeno vazebně. Zde je třeba jen ve stručnosti konstatovat, že pánem přípravného řízení je státní zástupce, a je tedy pouze na něm, zda podá příslušnému soudu návrh na uvalení vazby na toho kterého obviněného. Toto právo je výsostným právem státního zástupce a není na procesním soudu, aby do tohoto jeho práva jakýmkoliv způsobem zasahoval. Skutečnost, že obviněný Z. nebyl v průběhu přípravného řízení stíhán vazebně, by samozřejmě také nebyla důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Ze shora rozebraných důvodů tedy dospěl stížnostní soud k závěru, že argumentace nalézacího soudu, o kterou opřel své rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, je v rozhodující části důvodná, neboť prozatímním postupem orgánů činných v přípravném řízení nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možno v hlavním líčení ve věci rozhodnout a v řízení před soudem by takové došetření bylo spojeno s výraznými obtížemi. Proto se stížnostní soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně v tom směru, že je nutno věc vrátit státnímu zástupci k došetření k odstranění shora vytýkaných vad. Stížnost státního zástupce tedy shledal stížnostní soud v její převážné části nedůvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 16. února 2016. JUDr. Milan Kaderka, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: