Dluhem z podnikání, který ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném do 30.6.2017, brání povolení oddlužení, je i veřejnoprávní dluh osoby samostatně výdělečné činné jako poplatníka pojistného podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, případně podle ustanovení § 4 písm. b) ve spojení s ustanovením § 5 písm. b) bod 2. zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.

KSBR 24 INS 29225/2016 1 VSOL 479/2017 - A - 19 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Táni Šimečkové v insolvenční věci dlužníka Miloslava Brhlíka, nar. 2.1.1981, IČO: 87703548, bytem Ochoz u Brna 425, PSČ 664 02, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6.4.2017, č.j. KSBR 24 INS 29225/2016-A-14 t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6.4.2017, č.j. KSBR 24 INS 29225/2016-A-14 se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „IZ“), aby do tří dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužník není ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1, písm. b), odst. 2 písm. a) IZ osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má závazek z podnikání vůči věřiteli ČR – Česká správa sociálního zabezpečení, který na výzvu soudu sdělil, že s řešením úpadku dlužníka formou oddlužení nesouhlasí. Úpadek dlužníka proto bude řešen prohlášením konkursu na jeho majetek. Při tomto způsobu řešení úpadku činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH, ovšem dlužník vlastní pouze věci osobního charakteru a mobilní telefon, proto s ohledem na rozsah majetku dlužníka a k předpokládaným nákladům řízení stanovil soud zálohu v maximální výši 50.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník včas odvolání, ve kterém především namítal, že nemá dluhy z podnikání ve smyslu ustanovení § 389 odst.1 písm. b/ IZ, které by bránily řešení jeho úpadku oddlužením. V této souvislosti soudu prvního stupně vytýkal, že se důsledně nezabýval otázkou, zda dluh vůči ČR-ČSSZ je dluhem z podnikání, přičemž odkazoval na judikaturu Vrchního soudu v Praze, a to zejména usnesení ze dne 20.4.2016, č.j. KSOH 45 INS 31217/2015, 3 VSPH 706/2016-A-11 a usnesení ze dne 14.11.2016,č.j. KSPH 65 INS 19194/2016, 3 VSPH 1864/2016-A-14. Dále namítal, že pokud si věřitel svoji pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásí, neměl by jeho případný nesouhlas v zásadě bránit možnosti řešení úpadku dlužníka oddlužením, když nepřihlášený věřitel není účastníkem insolvenčního řízení, přičemž odkazoval na závěry formulované v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.8.2014, č.j. KSPA 59 INS 6042/2014, 2 VSPH 1294/2014-A-12. Navrhoval, aby odvoláním napadené usnesení o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení bylo zrušeno a povoleno oddlužení formou splátkového kalendáře. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014. S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ). Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se návrhem ze dne 22.12.2016, doručeným soudu téhož dne, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře. Návrh podal na předepsaném formuláři a v kolonce 07 mimo jiné uvedl, že má 9 závazků vůči 9 věřitelům, které identifikuje v kolonce 17 – 20 tohoto návrhu. Celková výše jeho závazků činí 596.898 Kč. Navrhovatel má příjem jako OSVČ ve výši 17.000 Kč čistého měsíčně. V kolonce 12 (údaje o všech dlužníkových příjmech za poslední tři roky) uvedl, že měl v posledních třech letech příjem jako OSVČ. V kolonce 17 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění – nevykonatelné) uvedl mimo jiné dluh na pojistném č. 8101023788 vůči Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR ve výši 95.804 Kč a dluh na pojistném č. 73668762 vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno – venkov ve výši 203.463 Kč. V kolonce 15 (majetek, který není předmětem zajišťovacích práv) uvedl věci osobního charakteru za pořizovací cenu 25.000 Kč a mobilní telefon za pořizovací cenu 10.000 Kč. K návrhu připojil seznam majetku, ve kterém uvedl, že má věci osobního charakteru v odhadované hodnotě 5.000 Kč, mobilní telefon v odhadované hodnotě 1.500 Kč a nemá žádné dlužníky (pohledávky), seznam zaměstnanců, ve kterém uvedl, že nemá žádné zaměstnance a seznam závazků, ve kterém u jednotlivých věřitelů uvedl splatnost. K seznamu závazků připojil prohlášení, že ke dni podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení je podnikatelem a veškeré jeho současné závazky nepochází z podnikatelské činnosti. K návrhu dále připojil mimo jiné přehled plateb Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR za období od 1.1.2012 do 1.4.2016, z něhož vyplývá, že se jedná o platby za OSVČ, na které dlužník dluží 86.698 Kč. Dále k návrhu předložil přehled pohledávek Okresní správy sociálního zabezpečení Brno-venkov k 8.6.2016 ve výši celkem 192.287 Kč a nesouhlas ČR – České správy sociálního zabezpečení (OSSZ Brno – venkov) s řešením úpadku oddlužením ze dne 26.9.2016, který byl adresován do předchozího insolvenčního řízení dlužníka vedeného pod sp.zn. KSBR 37 INS 19404/2016. Usnesením ze dne 29.12.2016, č.j. KSBR 24 INS 29225/2016-A-4 byl dlužník vyzván, aby vysvětlil, z jakého titulu vznikly závazky uvedené ve formuláři v bodě 17 a 19, tj. zejména sdělil, zda tyto závazky vznikly v souvislosti s výkonem živnostenského oprávnění, když z předchozích insolvenčních řízeních je patrno, že dlužník měl závazky z podnikatelské činnosti. Na opakovanou výzvu (v usnesení ze dne 13.1.2017, č.j. KSBR 24 INS 29225/2016-A-6) dlužník sdělil, že má jeden závazek z podnikání, a to vůči věřiteli Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno – venkov, kterého požádal o souhlas s řešením jeho úpadku oddlužením (jehož souhlas následně soudu skutečně doložil), zatímco jeho dluhy na zdravotním a sociálním pojištění vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR (správně Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR) a Okresní správě sociálního zabezpečení Blansko (správně Brno – venkov) nemají povahu dluhů z podnikání, neboť se jedná o zákonné odvody, přičemž odkazoval na závěry formulované v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.9.2016, MSPH 91 INS 12003/2016, č.j. 3 VSPH 1370/2016-A-13. Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR na výzvu soudu sdělila, že vůči dlužníkovi neeviduje žádné pohledávky (soud totiž omylem nevyzval dlužníkem uváděného věřitele Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra ČR). Věřitel ČR-ČSSZ (Okresní správa sociálního zabezpečení Brno – venkov) na výzvu soudu sdělil, že u dlužníka, který je dosud jako osoba samostatně výdělečně činná v evidenci důchodového pojištění, eviduje dluh v celkové výši 231.574 Kč představující doplatek pojistného roku 2011 a roku 2015, penále ze záloh na pojistné a doplatků pojistného vyčísleného k 21.12.2016 a splatné zálohy na pojistné na důchodové pojištění za leden 2016 až 2017. S řešením úpadku oddlužením u dlužníka nesouhlasí. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím. Podle ustanovení § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2). Podle ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Odvolací soud se především zabýval námitkou odvolatele, že jeho závazky uvedené v kolonce 17 návrhu, tj. závazek vůči Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR a závazek vůči ČR – ČSSZ (Okresní správě sociálního zabezpečení Brno – venkov) z titulu dluhu na pojistném, nejsou dluhy z podnikání ve smyslu ustanovení § 389 IZ, nýbrž zákonné odvody, takže nebrání řešení úpadku oddlužením. Odvolací soud vyšel ze sdělení samotného dlužníka, který v insolvenčním návrhu uvedl, že v posledních třech letech měl příjem z podnikání jako OSVČ a s tímto příjmem počítá i v následujících pěti letech. Dále vyšel z listin, které dlužník připojil k insolvenčnímu návrhu, a to: - z přehledu plateb dlužníka zpracovaného Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra ČR za období od 1.1.2012 do 30.4.2016, které jsou evidovány jako „230 - Platby za OSVČ“, z něhož vyplývá, že dlužník má dluh na předepsaných poj. zálohách (identifikátor záznamu 10) ve výši 86.698 Kč, - z dopisu Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR ze dne 20.9.2016, ve kterém tento věřitel dlužníkovi sděluje, že na základě dosaženého stupně poznání (když v kategorii OSVČ za období od 1.1.2012 až dosud neproběhla kontrola k vyčíslení pojistného a penále) činí celková výše pohledávky v kategorii OSVČ k dnešnímu dni (tj.20.9.2016) 95.804 Kč, - z přehledu pohledávek evidovaných ČR – ČSSZ (Okresní správy sociálního zabezpečení Brno – venkov) ke dni 8.6.2016, z něhož vyplývá, že dlužné zálohy jsou dlužníkovi stanoveny s ohledem na charakter výkonu samostatné výdělečné činnosti, který je OSSZ ke dni vyhotovení znám, přičemž součet dlužných částek (za doplatky důchodového pojištění od roku 2011 - 2015, penále ze záloh a doplatků od roku 2011 – 2016 a dlužné zálohy) činí 192.287 Kč, - ze sdělení ČR – České správy sociálního zabezpečení (OSSZ Brno – venkov) ze dne 26.9.2016, které bylo adresováno do předchozího insolvenčního řízení dlužníka vedeného pod sp.zn. KSBR 37 INS 19404/2016, z něhož vyplývá, že věřitel ČR – ČSSZ eviduje u dlužníka, který je pojištěn dosud na důchodovém pojištění jako osoba samostatně výdělečně činná, dluh v aktuální výši 203.463 Kč, představující doplatky důchodového pojištění za roky 2011-2015 ve výši 124.590 Kč, penále ve výši 57.165 Kč a dosud nezúčtované zálohy splatné v roce 2016 ve výši 21.708 Kč. S řešením úpadku dlužníka oddlužením tento věřitel nesouhlasí, - ze sdělení ČR – České správy sociálního zabezpečení (OSSZ Brno – venkov) ze dne 10.3.2017, které je adresováno do předmětného insolvenčního řízení dlužníka, z něhož vyplývá že věřitel ČR – ČSSZ eviduje u dlužníka, který je dosud jako osoba samostatně výdělečně činná v evidenci důchodového pojištění, dluh v celkové výši 231.574Kč, představující doplatky důchodového pojištění za roky 2011-2015 ve výši 124.590 Kč, penále ze záloh na pojistné a doplatků pojistného vyčíslené k 21.12.2016 a splatné zálohy na pojistné na důchodové pojištění za leden 2016 až leden 2017. S řešením úpadku dlužníka oddlužením tento věřitel nesouhlasí. Z veřejné části živnostenského rejstříku (přístupného na internetové adrese www.rzp.cz ) zjistil, že dlužník je v živnostenském rejstříku zapsán od 30.3.2011 pod identifikačním číslem 87703548 s předmětem podnikání silniční motorová doprava – osobní provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče, s oprávněním na dobu neurčitou. Podle ustanovení § 2 zákona č. 513/1992 Sb., obchodní zákoník (ve znění účinném do 31.12.2013) platí, že podnikatelem se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (odst. 1). Podnikatelem podle tohoto zákona je osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění (odst. 2 písm. b/). Podle ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném od 1.1.2014) platí, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle § 1 odst. 1, 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, tento zákon upravuje důchodové pojištění (dále jen "pojištění") pro případ stáří, invalidity a úmrtí živitele [§ 4 odst. 1 písm. c) a d)]. Organizaci a provádění pojištění, povinnosti pojištěných osob, příjemců dávek a zaměstnavatelů a jejich odpovědnost v pojištění a pojistné na pojištění (dále jen "pojistné") upravují zvláštní zákony (zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti). Podle ustanovení § 2 odst. 1, 2 účast na pojištění je povinná pro fyzické osoby (dále jen "osoby") uvedené v § 5. Pojištění se mohou dobrovolně účastnit též osoby uvedené v § 6. Podle § 5 odst.1 pojištění jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni: a) zaměstnanci v pracovním poměru, e) osoby samostatně výdělečně činné. Podle ustanovení § 9 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) pojištění jsou účastny osoby samostatně výdělečně činné [§ 5 odst. 1 písm. e)], pokud vykonávají samostatnou výdělečnou činnost na území České republiky a splňují dále stanovené podmínky. Za samostatnou výdělečnou činnost vykonávanou na území České republiky se považuje i samostatná výdělečná činnost prováděná mimo území České republiky, jestliže je vykonávána na základě oprávnění k výkonu takové činnosti vyplývajícího z právních předpisů České republiky. Za osobu samostatně výdělečně činnou se pro účely pojištění považuje osoba, která ukončila povinnou školní docházku a dosáhla věku aspoň 15 let a vykonává samostatnou výdělečnou činnost. Výkonem samostatné výdělečné činnosti podle odstavce 2 písm. a) se rozumí provozování živnosti na základě oprávnění provozovat živnost podle zvláštního zákona (pozn. § 10 a 13 zákona č. 445/1991 Sb., o živnostenském podnikání). Podle § 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, tento zákon upravuje pojistné na sociální zabezpečení, které zahrnuje pojistné na důchodové pojištění a pojistné na nemocenské pojištění, a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "pojistné"). Podle ustanovení § 3 odst. 2 zaměstnavatelé jsou poplatníky pojistného na nemocenské pojištění, pojistného na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pokud zaměstnávají zaměstnance uvedené v odstavci 3. Podle ustanovení § 3 odst. 3 zaměstnanci jsou poplatníky pojistného na důchodové pojištění, jde-li o zaměstnance, kteří jsou účastni důchodového pojištění podle předpisů o důchodovém pojištění a zároveň jsou účastni nemocenského pojištění podle předpisů o nemocenském pojištění 1e); za tohoto zaměstnance se považuje též fyzická osoba, které po skončení zaměstnání zakládajícího účast na důchodovém a nemocenském pojištění byly zúčtovány příjmy z tohoto zaměstnání, které jsou započitatelné do vyměřovacího základu. Podle ustanovení § 3 odst. 4 osoby samostatně výdělečně činné jsou povinny platit pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pokud jsou účastny důchodového pojištění podle předpisů o důchodovém pojištění, a za podmínek stanovených tímto zákonem též zálohy na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti; osoby samostatně výdělečně činné jsou povinny platit pojistné na nemocenské pojištění, pokud jsou účastny nemocenského pojištění podle předpisů o nemocenském pojištění. Kdo se považuje za osobu samostatně výdělečně činnou a kdy se samostatná výdělečná činnost považuje za hlavní samostatnou výdělečnou činnost a za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, stanoví zákon o důchodovém pojištění (§ 9 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Podle § 13 odst.1, 2 osoba samostatně výdělečně činná je povinna odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na nemocenské pojištění na účet příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. Osoba samostatně výdělečně činná je povinna platit za podmínek dále stanovených buď pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, nebo zálohy na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "zálohy na pojistné") a doplatek na pojistném na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "doplatek na pojistném"). Podle ustanovení 1 odst. 1, písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelné předpisy Evropské unie a upravuje veřejné zdravotní pojištění (dále jen "zdravotní pojištění"). Podle ustanovení § 4 plátci pojistného zdravotního pojištění (dále jen "plátci pojistného") jsou: a) pojištěnci uvedení v § 5, b) zaměstnavatelé, c) stát. Podle ustanovení § 5 písm. b) bod 2. pojištěnec je plátcem pojistného, pokud je osobou samostatně výdělečně činnou. Za osoby samostatně výdělečně činné se pro účely zdravotního pojištění považují osoby provozující živnost. Podle ustanovení § 6 zaměstnavatel je plátcem části pojistného za své zaměstnance s výjimkou zaměstnanců, kteří postupují podle § 8 odst. 4. Zaměstnavatel je plátcem části pojistného z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků podle zvláštního právního předpisu zúčtovaných bývalému zaměstnanci po skončení zaměstnání. Podle ustanovení § 8 odst.1 pojistné se platí zdravotní pojišťovně, u které je pojištěnec pojištěn, (dále jen "příslušná zdravotní pojišťovna"). Povinnost platit pojistné vzniká pojištěnci dnem: a) nástupu zaměstnance do zaměstnání (§ 2 odst. 3); b) zahájení samostatné výdělečné činnosti [§ 5 písm. b)]; Podle ustanovení § 8 odst.2 povinnost zaměstnavatele platit část pojistného za své zaměstnance vzniká dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání (§ 2 odst. 3) a zaniká dnem skončení zaměstnání, s výjimkami stanovenými v § 6. Podle ustanovení § 9 odst.1, 2 výši pojistného, penále a způsob jejich placení stanoví zvláštní zákon ( zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění). Pojistné za zaměstnance hradí z jedné třetiny zaměstnanec, ze dvou třetin zaměstnavatel. Podle ustanovení § 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, tento zákon upravuje výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění (dále jen "pojistné"), penále, způsob jejich placení, kontrolu, vedení centrálního registru pojištěnců, přerozdělování pojistného a zřízení zvláštního účtu veřejného zdravotního pojištění. Podle ustanovení § 7 odst. 1, 2 osoby samostatně výdělečně činné platí pojistné formou záloh na pojistné a doplatku pojistného, pokud se dále nestanoví jinak. Kde se v dalších ustanoveních hovoří o pojistném, rozumí se tím též zálohy na pojistné a doplatek pojistného. Osoba samostatně výdělečně činná platí zálohy na pojistné na účet příslušné zdravotní pojišťovny za celý kalendářní měsíc. Záloha na pojistné je splatná od prvního dne kalendářního měsíce, na který se platí, do osmého dne následujícího kalendářního měsíce. Zálohy na pojistné se neplatí za kalendářní měsíce, v nichž byla osoba samostatně výdělečně činná uznána po celý kalendářní měsíc neschopnou práce, nebo jí byla nařízena karanténa podle zvláštních právních předpisů. Odvolací soud při výkladu pojmu dluhy z podnikání vychází z důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým byl s účinností od 1.1.2014 novelizován insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve které je mimo jiné odkazováno na judikaturní závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2011, tj. že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka, které ve smyslu § 389 odst. 1 IZ (ve znění účinném do 31.12.2013) zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly (jen) z obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Dále je v důvodové zprávě konstatováno, že tato problematika je sice dostatečně řešena výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, přesto se jeví žádoucím posílit právní jistotu promítnutím některých (základních) judikaturních závěrů v normativním textu tak, jak předpokládá předkládaný návrh zákona. Podstatou návrhu je, že závazek z podnikání (jenž je projevem podnikatelského rizika, jež na sebe dlužník bere dobrovolně) nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Předpokládá se, že výše ustavené judikaturní závěry se doplňkově prosadí i nadále. Promítnuto do poměrů projednávané věci odvolací soud uzavírá, že dlužník vykonává podnikatelskou činnost jako osoba samostatně výdělečně činná (dále též OSVČ) na základě živnostenského oprávnění, a proto je evidován u ČR – ČSSZ (OSSZ Brno – venkov) jako plátce pojistného na důchodové pojištění podle shora citovaného § 3 odst. 4 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. V souvislosti s jeho podnikáním jako OSVČ je evidován dluh na pojistném v celkové výši 231.574Kč, představující doplatky důchodového pojištění za roky 2011-2015 ve výši 124.590 Kč, penále ze záloh na pojistné a doplatků pojistného vyčíslené k 21.12.2016 a splatné zálohy na pojistné na důchodové pojištění za leden 2016 až leden 2017. O povaze tohoto veřejnoprávního dluhu, jako dluhu z podnikání, nemá odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, žádnou pochybnost. Jedná se o dluh z podnikání, který ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ brání povolení oddlužení, neboť věřitel ČR – ČSSZ (OSSZ Brno – venkov) nesouhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením, přičemž se nejedná ani o výjimku podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. b) nebo c) IZ. Odvolací soud dále konstatuje, že dluhem z podnikání, který ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ brání povolení oddlužení, je též dluh dlužníka vůči věřiteli Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, neboť jako osoba samostatně výdělečně činná je podle shora citovaného ustanovení § 5 písm. b) bod 2. zákona č. 48/1997 plátcem pojistného na veřejné zdravotní pojištění a jeho veřejnoprávní dluh na pojistném je nutno považovat za dluh z podnikání, přičemž souhlas tohoto věřitele s oddlužením dlužník netvrdil. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 2.9.2016, č.j. MSPH 76 INS 10386/2016 3 VSPH 1238/2016-A-13 mimo jiné formuloval závěr, že „ kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty“. Ke shora uvedeným závěrům odvolací soud konstatuje, že rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci je jednotná v názoru, že dluhem z podnikání, který ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ brání povolení oddlužení, je i veřejnoprávní dluh osoby samostatně výdělečné činné jako poplatníka pojistného podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, případně podle ustanovení § 4 písm. b) ve spojení s ustanovením § 5 písm. b) bod 2. zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a nikoliv pouze dluh osoby samostatně výdělečné činné jako zaměstnavatele, tedy poplatníka pojistného podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, případně podle ustanovení §4 písm. a) ve spojení s ustanovením § 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. V této souvislosti odvolací soud pro úplnost dodává, že Vrchní soud v Praze již v minulosti např. v rozhodnutí ze dne 18.2.2014, č.j. VSPH 1582/2013-A-20, MSVP 95 INS 12330/2013 formuloval závěr, že podnikatelský charakter mají jen ty závazky, které vzešly ze smluvního vztahu, jež dlužník jako podnikatel uzavřel s jiným podnikatelem v rámci jejich podnikatelské činnosti. Ovšem s tímto názorem se Vrchní soud v Olomouci nikdy neztotožnil a zastává názor formulovaný ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu R 113/2011 a konstatuje, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka, které ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 písm.b) IZ brání povolení oddlužení (nejde-li o výjimku podle ustanovení § 389 odst.2 písm. a), b) nebo c) IZ), mohou být i jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Pokud dlužník odkazoval na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.4.2016, č.j. KSPH 45 INS 31217/2015, 3 VSPH 706/2016-A-11, toto rozhodnutí není na poměry projednávané věci použitelné, neboť v posuzované věci orgán správy sociálního zabezpečení nepřistupoval k zařazení dlužníka do kategorie OSVČ formálně. Dlužník dále odkazoval na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.9.2016, MSPH 91 INS 12003/2016, č.j. 3 VSPH 1370/2016-A-13, ve kterém jsou citovány závěry z usnesení Vrchního soud v Praze ze dne 25.8.2016, č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16, a na závěry formulované v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.11.2016, č.j. KSPH 65 INS 19194/2016, 3 VSPH 1864/2016-A-14, ve kterých je formulován názor, že pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena, a pro které je namístě postup dle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ. Se závěry shora označených rozhodnutí Vrchního soud v Praze se odvolací soud neztotožňuje, neboť jsou v rozporu se závěry formulovanými v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, č.j. KSBR 29 INS 15846/2015, 1 VSOL 918/2015-A-11, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2016. Dlužník, který je nebo byl osobou samostatně výdělečně činnou, a uvede v insolvenčním návrhu závazky vůči ČR – České správě sociálního zabezpečení, případně vůči některé zdravotní pojišťovně, je povinen uvést, zda se jedná o závazek z podnikání a v tomto případě je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Pokud ovšem dlužník i za shora popsané situace tvrdí, že se o závazek z podnikání nejedná, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž jednoznačně vyplývá, že se vskutku nejedná o dluh z podnikání, takže nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jinak řečeno, pochybnosti o charakteru závazků je povinen odstranit dlužník, přičemž nesplnění této povinnosti nemůže vést ke konstatování pochybností odůvodňujících povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ. Tímto postupem by byla obcházena povinnost složit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, neboť uložit zálohu lze insolvenčnímu navrhovateli pouze před rozhodnutím o insolvenčním návrhu, přičemž termín konání schůze věřitelů je stanoven až v rozhodnutí o úpadku a od tohoto rozhodnutí teprve věřitelům běží lhůta pro přihlašování pohledávek. Dále se odvolací soud zabýval námitkou odvolatele, že řešení úpadku oddlužením brání pouze nesouhlas přihlášeného věřitele, vůči němuž má dlužník závazky z podnikání a nikoliv nesouhlas věřitele nepřihlášeného, přičemž odkazoval na závěry formulované v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.8.2014, č.j. KSPA 59 INS 6042/2014, 2 VSPH 1294/2014-A-12. Se závěry shora citovaného rozhodnutí Vrchního soud v Praze se odvolací soud neztotožňuje. Ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, ve znění účinném do 30.6.2017, které podmiňuje povolení oddlužení souhlasem věřitele, vůči němuž má dlužník dluhy z podnikání, má na mysli věřitele, kterého dlužník v návrhu označí. Souhlas věřitele, vůči němuž má dlužník závazek z podnikání, musí být tvrzen již v návrhu na povolení oddlužení, přičemž v této fázi řízení se ještě ani nemůže jednat o přihlášeného věřitele (s výjimkou věřitelského insolvenčního návrhu). Jinak řečeno, podle současného znění insolvenčního zákona je tvrzení o souhlasu věřitele, vůči němuž má dlužník závazek z podnikání, náležitostí insolvenčního návrhu a nezbytnou podmínkou pro povolení oddlužení, a to bez potřeby rozlišovat, zda se jedná o věřitele přihlášeného nebo nepřihlášeného. Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Totéž platí při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty. Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Uložení zálohy je důvodné, neboť dlužník nedisponuje pohotovými finančními prostředky a po insolvenčním správci nelze spravedlivě požadovat, aby náklady na soupis majetkové podstaty a její ocenění a zpeněžování nesl ze svého. I když dlužník v návrhu uvedl pouze věci osobního charakteru, nelze vyloučit, že insolvenční správce při prověřování účinnosti dlužníkových úkonů objeví i další majetek. Je zde tedy důvodná obava, že při neuložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, bude nutné hradit veškeré náklady insolvenčního řízení z prostředků státu, čemuž nutno předejít. Dále se odvolací soud z pohledu níže citovaných ustanovení zabýval otázkou výše uložené zálohy. Podle ustanovení § 38 odst. IZ insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce součet odměny určené podle odstavce 2 a odstavce 3. Pro účely výpočtu odměny podle věty první zahrnuje výtěžek zpeněžení určený k vydání věřitelům i částku připadající na odměnu insolvenčního správce (odstavec 1). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi zajištěné věřitele činí 9 % z částky od 0 do 1 mil. Kč a od 1mil. Kč do 10 mil. Kč činí 90.000kč+2% z částky přesahující 1 mil. Kč. (odstavec 2). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí 25 % z částky od 0 do 500 tis. Kč a od 500 tis. Kč do 1 mil. Kč činí 125.000Kč + 20 % z částky přesahující 500 tis. Kč (odstavec 3). Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč (odstavec 5). Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč. Uložení zálohy ve výší 50.000 Kč proto považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21 %), přičemž záloha na náklady insolvenčního řízení neplní pouze funkci zálohy na odměnu insolvenčního správce, ale slouží ke krytí všech nákladů insolvenčního řízení. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Olomouci dne 31. května 2017 Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. předsedkyně senátu