Ze zákona (§ 248 odst. 2 IZ) je jedním z účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka neúčinnost práva na uspokojení ze zajištění týkající se majetkové podstaty, které získal věřitel dlužníka po nabytí účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení i v případě, kdy při přezkumném jednání konaném před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka bylo takové právo na uspokojení ze zajištění zjištěno.

KSOS 34 INS 6537/2014 4 VSOL 1500/2016-B-306 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Pavly Tomalové v insolvenční věci dlužníka VOKD a.s., IČ: 47675853, Nákladní 3179/1, Ostrava – Moravská Ostrava, PSČ 702 00, do kterého vstoupilo Krajské státní zastupitelství v Ostravě, se sídlem Na Hradbách 21, Ostrava, PSČ 729 01, o vydání souhlasu k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli České spořitelně, a.s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929, Praha, PSČ 140 00, o odvolání insolvenčního správce dlužníka Insolvenční agentura v.o.s., IČ: 29115540, se sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary, PSČ 360 01 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 34 INS 6537/2014-B-287 ze dne 4.10.2016 t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 34 INS 6537/2014-B-287 ze dne 4.10.2016 se m ě n í tak, že insolvenčnímu správci se souhlas k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli Česká spořitelna, a.s. n e u d ě l u j e . O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě udělil insolvenčnímu správci souhlas k vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli č. 291 s přihláškou č. 295 České spořitelně, a.s. (výrok I.), uložil insolvenčnímu správci, aby výtěžek vyplatil zajištěnému věřiteli do 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení a poté podal soudu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku (výrok II.), dále povolil insolvenčnímu správci zálohu na odměnu ve výši 153.408,69 Kč (včetně DPH) (výrok III.). Na odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že podáním doručeným soudu 11.4.2016 podal insolvenční správce návrh na vyslovení souhlasu soudu s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli České spořitelně, a.s., a to na základě podnětu zajištěného věřitele, ze zajištění pohledávky dlužníka z vkladu na označeném bankovním účtu s okamžikem vzniku zajištění 14.5.2007 ve výši 1.919.601,07 Kč. Sám insolvenční správce nicméně navrhoval výtěžek nevydávat z důvodu podané odpůrčí žaloby vedené pod sp. zn. 34 ICm 2188/2015. Dne 5.9.2014 se konalo ve věci první přezkumné jednání, na kterém byla pohledávka zajištěného věřitele částečně zjištěna, bylo popřeno jen zajištění pod bodem 2 ze smlouvy o zastavení pohledávek, a to pro neexistenci pohledávek, ve zbývající části byla pohledávka včetně zajištění zjištěna. Soud prvního stupně poukázal na to, že rozhodnutí o způsobu řešení úpadku bylo vydáno 9.9.2014. Dále poukázal na ustanovení § 1 odst. 2 vyhl. č. 313/2007 Sb., § 298 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona a uzavřel, že příjem ze zpeněžení činil 18.191.109,36 Kč, náklady spojené se zpeněžením a správou nevznikly, výše zjištěné zajištěné pohledávky nepodmíněné byla 1.919.601,07 Kč. Vyčíslil odměnu insolvenčního správce spolu s DPH na 153.408,69 Kč a určil částku k vydání zajištěnému věřiteli 1.919.601,07 Kč. Dále zdůvodnil, že námitky proti návrhu insolvenčního správce podány nebyly, a proto udělil souhlas s vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli. Toto usnesení napadl v celém rozsahu odvoláním insolvenční správce dlužníka. Argumentoval tím, že nemůže s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli souhlasit, neboť se domnívá, že právo na uspokojení ze zajištění, které je zajištěným věřitelem uplatňováno, je neúčinné podle § 248 odst. 2 insolvenčního zákona. Zdůraznil, že tuto argumentaci již uplatnil v řízení několikrát včetně návrhu na vydání výtěžku zpeněžení. Zdůraznil, že návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli podal pouze proto, že mu to insolvenční soud uložil usnesením ze dne 6.4.2016 ve spojení s usnesením ze dne 28.3.2016. Uvedl, že rovněž žádá, aby se odvolací soud vyslovil též k otázce, zda je v pravomoci insolvenčního soudu toto ukládat insolvenčnímu správci v rámci výkonu dohlédací činnosti, když se jedná o otázku uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení a dle insolvenčního správce to tedy nespadá pod záležitosti vedení insolvenčního řízení a insolvenční soud toto měl učinit rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné. K argumentaci insolvenčního správce, proč by neměl být výtěžek zpeněžení zajištěnému věřiteli vydán, se insolvenční soud nevyjádřil. Odvolatel uvedl, že zajištěný věřitel uplatnil pohledávky podmíněné a zajištěné, v době zahájení insolvenčního řízení tyto podmíněné pohledávky neexistovaly. Zástavní práva, která mají tyto pohledávky zajišťovat, mohou vzniknout nejdříve současně se vznikem zajištěné pohledávky s ohledem na akcesorickou povahu zástavního práva (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4340/2011 ze dne 26.8.2014). Je tedy zřejmé, že tato zástavní práva Česká spořitelna, a.s. mohla získat až po zahájení insolvenčního řízení, a proto je právo na uspokojení ze zajištění neúčinné. Dále odvolatel odkázal na svou odpůrčí žalobu vedenou u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm 2188/2015. Uvedl, že přesto má však za to, že neúčinnost práva na uspokojení ze zajištění nastala ze zákona. Od 1.7.2015 byla reorganizace přeměněna v konkurs a podle názoru odvolatele je tedy třeba aplikovat ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona. Je tedy namístě, aby zajištěný věřitel, jehož zajištění je neúčinné, se neuspokojil jako věřitel zajištěný, ale jako věřitel nezajištěný v rozvrhovém usnesení. K tomu odkázal i na judikaturu Vrchního soudu v Praze sen. zn. 3 VSPH 1782/2012 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 NSČR 16/2011 a nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 3550/2011. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli se nevydává, případně aby usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť se nevypořádal v odůvodnění rozhodnutí s argumentací insolvenčního správce. Zajištěný věřitel Česká spořitelna, a.s. se k odvolání insolvenčního správce vyjádřil. Především namítal, že odvolání bylo podáno insolvenčním správcem jako osobou neoprávněnou. Uvedl, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně vyhověno, a vzhledem k tomu, že napadeným usnesením bylo zcela vyhověno návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, není oprávněn insolvenční správce odvolání proti tomuto usnesení podat. Dále uvedl, že odvolání považuje za nedůvodné a ztotožňuje se se závěry insolvenčního soudu uvedenými v napadeném usnesení. Argumentoval tím, že jeho zajištění bylo řádně zjištěno na přezkumném jednání konaném 5.9.2014 a tento výsledek přezkumu z hlediska závaznosti, konečnosti a nezměnitelnosti má obdobné důsledky jako pravomocný rozsudek soudu. Argumentoval tím, že jinak by přezkumné jednání zcela ztratilo svůj smysl. Proto, když pohledávky byly zjištěny jako zajištěné, není přípustné, aby insolvenční správce dodatečně úspěšně namítal, že zajištění dosud účinně nevzniklo. Dále zdůvodnil, proč dle jeho názoru judikatura, na kterou odkázal odvolatel ve svém odvolání, je v přezkoumávané věci nepřípadná, a poukázal na to, že v usnesení sen. zn. 29 NSČR 16/2011 ze dne 30.11.2011 Nejvyšší soud ČR potvrdil, že účelem ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona není suplovat nepozornost, nedůslednost či neznalost insolvenčního správce, který při přezkoumávání přihlášeného zajištění opomněl pamatovat na účinky § 109 odst. 1, písm. b) IZ, ale reagovat na právně významné skutečnosti, ke kterým došlo po konání přezkumného jednání. Uvedené ustanovení má působit pouze tehdy, nastanou-li skutečnosti, které na přezkumném jednání zohledněny nebyly a jsou takového charakteru, že je nutné na ně reagovat, jako je např. zahrnutí majetku třetí osoby do majetkové podstaty dlužníka, ke kterému třetí osoba po zahájení insolvenčního řízení proti dlužníkovi zřídila zajištění nebo právní moc rozhodnutí o žalobě insolvenčního správce na neúčinnost převodu majetku dlužníka na třetí osobu, která k majetku po zahájení insolvenčního řízení proti dlužníkovi zřídila zajištění apod. Navrhl, aby odvolací soud odvolání odmítl jako podané osobou neoprávněnou nebo zamítl jako nedůvodné a napadené usnesení v celém rozsahu potvrdil. Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „IZ“), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Odvolací soud především uzavírá, že odvolání bylo podáno insolvenčním správcem jako osobou oprávněnou, neboť insolvenční správce podle výslovného znění ustanovení § 298 odst. 7 IZ je oprávněn podat proti rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli odvolání, přestože toto rozhodnutí bylo vydáno na základě jeho návrhu. Navíc již ze samotného návrhu insolvenčního správce je zřejmé, že zdůvodňoval proč s vydáním výtěžku nesouhlasí a že návrh podává jen na základě pokynu daného insolvenčním soudem v rámci dohlédací činnosti. Nelze proto přijmout argumentaci uváděnou zajištěným věřitelem ve vyjádření k odvolání, že napadeným usnesením bylo vyhověno návrhu insolvenčního správce, a proto není oprávněn odvolání proti tomuto usnesení podat. Odvolací soud tedy po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, 2 a 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), když v odvolání jsou uplatněny odvolací důvody, které jsou podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., a dospěl k následujícím závěrům. Z insolvenčního spisu vyplývá, že podáním datovaným 3.8.2015 adresovaným jak insolvenčnímu správci, tak insolvenčnímu soudu (č.l. B-160) udělila Česká spořitelna, a.s. pokyn dle § 293 odst. 1 IZ. Sdělila, že za dlužníka plnila z bankovní záruky (z pohledávky přihlášené pod č. 1 do insolvenčního řízení dlužníka) dne 9.3.2015 částku 1.885.798,20 Kč a dne 28.4.2015 33.802,87 Kč, čímž se část pohledávek ve výši 1.919.601,07 Kč stala nepodmíněnou. Přitom tato pohledávka byla zajištěna vklady dlužníka na jeho běžném účtu č. 2580002/0800. Dala závazný pokyn insolvenčnímu správci, aby v souladu s ustanovením § 298 insolvenčního zákona předložil soudu návrh na povolení vyplacení výtěžku zpeněžení pohledávky z uvedeného účtu k uspokojení již nepodmíněné pohledávky zajištěného věřitele. Insolvenční správce vyjádřil nesouhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli podáním ze dne 10.8.2015 a opakovaně i přípisem z 8.9.2015, kdy toto své stanovisko i zdůvodnil. Krajské státní zastupitelství v Ostravě v podání ze dne 9.9.2015 vyjádřilo, že se jedná o spor ohledně výkladu ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona, konkrétně pokud jde o význam neúčinnosti vyjádřené v tomto ustanovení. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4340/2011 zdůraznilo, že zástavní právo jako právo akcesorické vznikne až tehdy, až vznikne pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Uvedlo, že insolvenční správce nepochybil, když věřiteli Česká spořitelna, a.s. přiznal postavení zajištěného věřitele s ohledem na platnou zástavní smlouvu s přihlédnutím, že v dané fázi insolvenčního řízení bylo možné, že tento věřitel bude moci uplatnit právo na uspokojení ze zajištění (s ohledem na reorganizační plán, který byl v té době předpokládán). Vznik zástavního práva (k němuž nedošlo současně s okamžikem uzavření zástavní smlouvy) je však právem na uspokojení ze zajištění, které je specifikováno v ustanovení § 248 odst. 2 IZ a které tedy zákon v případě prohlášeného konkursu nepřipouští. Uvedlo, že se tedy shoduje se stanoviskem insolvenčního správce, který odmítl splnit pokyn věřitele Česká spořitelna, a.s., s tím, že tento věřitel nebyl oprávněn takový pokyn udělit. Usnesením ze dne 15.3.2016 udělil insolvenční soud insolvenčnímu správci pokyn v rámci dohledové činnosti v tom směru, že mu uložil zabývat se pokynem věřitele Česká spořitelna, a.s. jako zajištěného věřitele dle ustanovení § 230, § 293 a § 298 IZ s ohledem na jeho pokyn ze dne 3.8.2015 s ohledem na přezkoumání předmětné pohledávky u přezkumného jednání konaného 5.9.2014. Usnesením ze dne 28.3.2016 (č.l. B-239) uložil insolvenční soud insolvenčnímu správci povinnost pohlížet na uplatněné nároky zajištěného věřitele č. 291 Česká spořitelna, a.s. k přihlášce pohledávky P295, jež byly věřitelem přihlášeny jako zajištěné a takto zjištěny u přezkumného jednání, jako na pohledávky zajištěné dle ustanovení § 166 a § 167 IZ a postupovat k podnětu zajištěného věřitele Česká spořitelna, a.s. k nárokům uplatněným v přihlášce pohledávky P295 ve smyslu ustanovení § 293 IZ a ustanovení § 298 IZ. Usnesením ze dne 6.4.2016 (č.l. B-243) uložil insolvenční soud insolvenčnímu správci v rámci dohledové činnosti povinnost postupovat k podnětu zajištěného věřitele č. 291 Česká spořitelna, a.s. ze dne 3.8.2015 k zjištěným zajištěným nárokům uplatněným v přihlášce pohledávky P295 ve smyslu ustanovení § 293 IZ, dále k ustanovení § 298 IZ, dále ve vztahu k uloženým povinnostem insolvenčnímu správci daných usnesením č.j. KSOS 34 INS 6537/2014-B-239. Na to insolvenční správce podáním z 11.4.2016 (č.l. B-246) navrhl podle ustanovení § 298 odst. 2 IZ vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli s tím, že celková zjištěná zajištěná pohledávka věřitele Česká spořitelna, a.s. činí 25.183.038,33 Kč se stala nepodmíněnou plněním poskytnutým tímto věřitelem v celkové výši 1.919.601,07 Kč ve dnech 9.3.2015 a 28.4.2015 a věřitel uplatnil zajištění z vkladu na označeném bankovním účtu dlužníka. Současně insolvenční správce rovněž vyúčtoval svou odměnu a vyčíslil částku k vydání zajištěnému věřiteli na 1.919.601,08 Kč a svou odměnu ve výši 153.408,69 Kč. Dále poukázal na to, že tento návrh podává jen proto, že mu to bylo uloženo insolvenčním soudem, s tím, že se domnívá, že neměl být tento návrh podán a tento svůj závěr zevrubně zdůvodnil stejně jako v podaném odvolání. Nato vydal soud prvního stupně odvoláním napadené usnesení. Dále z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že v přezkoumávané věci byl insolvenční návrh podán 11.3.2014, úpadek dlužníka byl zjištěn 13.6.2014. Reorganizace dlužníka byla povolena dne 9.9.2014 a dne 8.6.2015 byla schválena zpráva o reorganizačním plánu. Usnesením ze dne 1.7.2015 byla reorganizace dlužníka přeměněna v konkurs, toto usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 1.7.2015 a nabylo právní moci 29.7.2015. Dále z insolvenčního spisu vyplývá, že pohledávka věřitele Česká spořitelna, a.s. č. 295 přihlášená pod č. 1 byla zjištěna jako pohledávka podmíněná z bankovních záruk v celkové výši 25.183.038,33 Kč včetně zajištění, když insolvenčním správcem bylo popřeno pouze zajištění pohledávkami dlužníka z obchodního styku. Zajištění pohledávkami dlužníka z vkladu na běžném účtu č. 2580002/0800 bylo zjištěno. Na základě zjištění z insolvenčního spisu odvolací soud uzavírá, že zůstalo nesporným z hlediska skutkových okolností přezkoumávané věci, že pohledávka z titulu bankovní záruky za dlužníkem ve výši celkem 1.919.601,07 Kč vznikla až poskytnutím plnění Českou spořitelnou, a.s. z bankovní záruky, tj. ve dnech 9.3.2015 a 28.4.2015. V souladu s touto skutečností tedy je i závěr, že zajištění této pohledávky pohledávkami dlužníka z vkladu na uvedeném běžném účtu dlužníka vzniklo současně se vznikem této zajištěné pohledávky. K tomu je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4340/2011 ze dne 26.8.2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 26/2015. V jeho důvodech Nejvyšší soud ČR mimo jiné uzavřel, že neexistuje-li pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy, ale tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy, ačkoliv jde o platný právní úkon, zástavní právo vznikne, až vznikne zajišťovaná pohledávka. To vyplývá z akcesorické povahy zástavního práva. V tomto směru je tento rozsudek Nejvyššího soudu ČR aplikovatelný i v přezkoumávané věci, přestože jinak řeší poměry v řízení konkursním a nikoli v řízení insolvenčním. V řízení nebylo ani zpochybňováno to, že předmětná pohledávka byla jako podmíněná a zajištěná zjištěna při přezkumném jednání 5.9.2014, tj. v době, kdy již bylo zahájeno insolvenční řízení a byl zjištěn úpadek dlužníka, ale v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužníka. O způsobu řešení úpadku dlužníka bylo rozhodnuto až 9.9.2014, kdy byla povolena reorganizace (§ 4 odst. 2, písm. b/ IZ). Rozhodným v přezkoumávané věci tedy zůstalo, zda předmětná pohledávka, která se stala pohledávkou nepodmíněnou, je také pohledávkou zajištěnou, když toto zajištění bylo při přezkumném jednání před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku zjištěno. Pokud jde o vznik práva na uspokojení ze zajištění poté, co je zahájeno insolvenční řízení, pak to je upraveno v ustanovení § 109 odst. 1, písm. b) IZ (zařazeném v Obecné první části, hlavě IV Projednání úpadku a rozhodnutí o něm, dílu 3 upravujícím účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) tak, že právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení. Podle ustanovení § 248 odst. 2 IZ (zařazeném v části druhé Způsoby řešení úpadku, hlavě I Konkurs, dílu 1 upravujícím prohlášení konkursu a jeho účinky), nejde-li o zajištění poskytnuté podle § 41 nebo o právo věřitelů podle § 167 odst. 2, stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Byl-li majetek sloužící k zajištění v této době také zpeněžen, náleží do majetkové podstaty výtěžek získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej do ní vydat na výzvu insolvenčního správce. Toto zákonné ustanovení upravuje neúčinnost práva na uspokojení ze zajištění v případě řešení úpadku dlužníka konkursem. V částech insolvenčního zákona, které upravují jiné způsoby řešení úpadku, insolvenční zákon obdobné ustanovení neobsahuje (§ 109 odst. 1, písm. b/ IZ). S ohledem na citovanou úpravu neúčinnosti práva na uspokojení ze zajištění v insolvenčním zákoně proto odvolací soud uzavírá, že insolvenční správce v době konání přezkumného jednání neměl důvod zpochybňovat právo na uspokojení předmětné pohledávky věřitele Česká spořitelna, a.s. ze zajištění. V době přezkumného jednání totiž nebylo ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužníka. Teprve přeměnou reorganizace dlužníka v konkurs, tj. dnem 1.7.2015 nastaly účinky prohlášení konkursu, a to zveřejněním tohoto rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku ve smyslu ustanovení § 245 odst. 1 IZ. Tímto dnem ve smyslu shora citovaného ustanovení § 248 odst. 2 IZ (když nejde o žádnou z výjimek uvedených v tomto ustanovení) se stalo neúčinným právo na uspokojení České spořitelny, a.s. ze zajištění týkající se označeného běžného účtu dlužníka, neboť toto právo získal věřitel až po zahájení insolvenčního řízení (zahájeno 11.3.2014) poté, co vznikly zajištěné pohledávky, tj. dne 9.3.2015 a 28.4.2015. Neúčinnost práva na uspokojení ze zajištění nastala ze zákona a nepodmíněná zjištěná pohledávka tohoto věřitele bude proto uspokojena z majetkové podstaty jako pohledávka nezajištěná v rámci rozvrhu. V souladu s těmito závěry je nutno uvést, že insolvenční správce nepochybil, pokud při přezkumném jednání konaném před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka zajištění podmíněných pohledávek nepopřel. V tu dobu totiž ještě nenastaly účinky vyplývající z ustanovení § 248 odst. 2 IZ, a insolvenční správce proto neměl důvod k popření zajištění podmíněné pohledávky věřitele. Tyto účinky nastaly až zveřejněním rozhodnutí o přeměně reorganizace dlužníka v konkurs v insolvenčním rejstříku, tj. dnem 1.7.2015, a to ze zákona. V tomto směru tedy nemůže obstát argumentace České spořitelny, a.s. ve vyjádření k odvolání o tom, že závěr o zjištěném zajištění učiněný správcem při přezkumném jednání již nelze změnit. K uvedeným závěrům odkazuje odvolací soud např. na usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 16/2011 ze dne 30.11.2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54 ročníku 2012, na něž rovněž přiléhavě odkázal odvolatel, dle jehož právní věty mimo jiné, pokud nabylo rozhodnutí soudu o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové podstaty dlužníka právní moci poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, stává se právo věřitele na uspokojení z takového zajištění neúčinným od prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Odvolací soud proto uzavírá, že ze zákona (§ 248 odst. 2 IZ) je jedním z účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka neúčinnost práva na uspokojení ze zajištění týkající se majetkové podstaty, které získal věřitel dlužníka po nabytí účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení i v případě, kdy při přezkumném jednání konaném před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka bylo takové právo na uspokojení ze zajištění zjištěno. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. a) o.s.ř. (§ 7 IZ) a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se insolvenčnímu správci souhlas k vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění České spořitelně, a.s. neuděluje. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, České spořitelně, a.s. a státnímu zastupitelství se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem. Olomouc 26. ledna 2017 Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. předsedkyně senátu