Pokud jde o výklad znaku vymezeného pojmem „veřejně“ u skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, který spočíval ve fyzickém napadení jiného, je nutno mezi požadované tři osoby současně přítomné započítat i poškozeného takovým útokem.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 1. srpna 2017 odvolání obžalovaného V. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.5.2017, č.j. 32 T 3/2017-419, a rozhodl t a k t o : Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaného V. R. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.5.2017, č.j. 32 T 3/2017-419, byl obžalovaný V. R. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 27.7.2016 v době kolem 21:30 hodin v O. – M. O., v parku mezi ulicemi G. P. a J. B., poblíž azylového domu Armády spásy na ulici G. P., v přítomnosti dalších tří osob, v podnapilém stavu, bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného J. K., který seděl na lavičce v parku, a to tak, že jej několikrát kopl do jeho nohou, přičemž tohoto jednání zanechal, až po zásahu na místě přítomného F. K. Za skutek předmětný a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr.zákoníku, pro nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30.11.2016, č.j. 6 T 140/2016-113, který nabyl právní moci dne 30.11.2016, byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr.zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30.11.2016, č.j. 6 T 140/2016-113, který nabyl právní moci dne 30.11.2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. byla poškozená Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha, odkazuje se svým nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti uvedenému rozsudku podal obžalovaný V. R. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Pavly Lukšové odvolání, které zaměřil jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. Napadenému rozsudku zejména vytkl, že je založen na věrohodnosti výpovědi svědka P., o níž jsou však důvodné pochybnosti, neboť svědek P. je druhem matky svědka F. K. a oba pojí rovněž silné přátelské pouto, takže tento svědek mohl být velmi pravděpodobně motivován alespoň k částečnému podpoření výpovědi svědka K. Pochybnosti o úplné věrohodnosti svědka P. pak plynou rovněž z toho, že byl odsouzen za spolupachatelství na napadení obžalovaného, jehož se měl fyzicky dopustit právě svědek K. při incidentu, jež je rovněž předmětem tohoto trestního řízení. Navíc z výpovědi svědka K. vyplynulo, že s ním hovořili policisté šetřící věc ještě před jeho výpovědí a byly mu předestírány údaje o zranění poškozeného, jejich lokalizace apod., čemuž svědek K. zjevně přizpůsobil obsah své výpovědi. Jsou zde tedy významné pochybnosti o tom, zda i výpověď svědka P. nebyla obdobným způsobem ovlivněna. Obžalovaný dále zdůraznil, že výpověď svědka P. je v podstatě jediným důkazem ve věci a mělo být tedy v tomto směru rozhodnuto ve prospěch obžalovaného. Dále obžalovaný namítl, že mechanismus napadení, jehož se měl dopustit dle napadeného rozsudku, a to kopy do spodní části nohou sedícího poškozeného, je v rozporu se znalcem zjištěnými poraněními poškozeného, když v této části jeho těla nebyly zjištěny žádné modřiny nebo podlitiny, ale pouze oděrky na kůži. Je tedy zřejmé, že intenzita údajného napadení zjevně nebyla tak silná, aby bylo namístě přistoupit u obžalovaného k trestní represi. Tento postup je tedy dle názoru odvolatele v rozporu se zásadou trestního řízení ultima ratio. Dále obžalovaný namítl, že rovněž závěr soudu prvního stupně v tom smyslu, že měl svého jednání zanechat až po zásahu na místě přítomného svědka K., není podepřeno žádným z provedených důkazů, a vyplývá snad toliko z výpovědi svědka P., který uvedl „asi nás viděl, že k nim jdeme“. Pokud pak jde o výrok o trestu, ten odvolatel považuje za nepřiměřeně přísný, když poukázal na to, že mu byl ukládán souhrnný trest za sbíhající se přečin krádeže (za který mu byl původně vyměřen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, tedy při samé spodní hranici trestní sazby). Dle jeho názoru tedy bylo namístě zohlednit původně uloženou výši trestu a případně i okolnosti a důvody jeho uložení, a to při současném zohlednění skutečnosti, že za trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.zákoníku byl obžalovaný ohrožen trestní sazbou do dvou roků. V závěru tedy obžalovaný navrhl, aby napadený rozsudek byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) a e) tr.ř. zrušen. V rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem pak obžalovaný prostřednictvím své obhájkyně na své odvolání odkázal a jeho petit doplnil tak, že po zrušení napadeného rozsudku by měl být obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Státní zástupce intervenující u veřejného zasedání před odvolacím soudem pak k odvolání obžalovaného uvedl, že toto směřuje výlučně do hodnocení důkazů, když však soud prvního stupně se se všemi provedenými důkazy řádně vypořádal, jeho hodnocení není v rozporu s jejich obsahem a za těchto okolností tedy zde ani není prostor pro odvolací soud k přehodnocení výsledku provedeného dokazování. S ohledem na to, že výrok o vině považuje za zákonný a správný a rovněž uložený trest je přiměřený, navrhl, aby odvolání obžalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací po přezkoumání opravného prostředku a spisového materiálu konstatuje, že odvolání obžalovaného bylo podáno oprávněnou osobou ve smyslu § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř. a v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž svým obsahem splňuje podmínky ustanovení § 249 tr.ř. Vrchní soud proto přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly vytýkány, mohl přihlédnout jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Po přezkoumání věci pak odvolací soud konstatuje, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nebyly zjištěny žádné takové vady, kterými by byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a nebyl tak dán důvod k případnému postupu odvolacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Je třeba uvést, že obžaloba byla podána pro skutek, který je předmětem sděleného obvinění a ten je i přes určité úpravy, jež v něm provedl soud prvního stupně, totožný se skutkem popsaným ve výrokové části napadeného rozsudku. Důkazy, které byly v tomto řízení orgány činnými v přípravném řízení a následně soudem prvního stupně provedeny, byly realizovány zákonným způsobem a jednalo se tak o důkazy procesně relevantní. Nelze přehlédnout, že obžalovaný měl od počátku řízení obhájce a v žádné fázi nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že odvolatel ani jakékoliv konkrétní námitky vůči řízení předcházejícímu napadenému rozsudku do svého odvolání nepojal s tím, že by tyto podřadil pod ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou podstatnou vadou, která by s sebou přinášela nutnost napadený rozsudek zrušit ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Pokud jde o vlastní napadený rozsudek tak, jak byl písemně vyhotoven a doručen procesním stranám, tento splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr.ř. z hlediska struktury rozsudku a ustanovení § 125 tr.ř. stran jeho odůvodnění. Z tohoto dle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z jeho odůvodnění je pak patrné, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného, jakož i jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Dále Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že rozsah dokazování, jež ve věci byl soudem prvního stupně proveden, je třeba považovat za dostačující k objasnění věci v rozsahu nezbytném z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. (zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí). Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, jež by mohly přispět k objasnění věci či že by provedené důkazy nehodnotil řádně a důsledně způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. V této souvislosti je pak třeba opět uvést, že ani obžalovaný ve svém opravném prostředku nenamítl neúplnost provedeného dokazování a nenavrhl v řízení před odvolacím soudem provedení nového důkazu či opakování některého z těch důkazů, které provedl již soud prvního stupně (a to v rozporu s jím v petitu uplatněným ustanovením § 258 odst. 1 písm. c/ tr.ř.). V této souvislosti je třeba obecně zdůraznit, že povinnost orgánů činných v trestním řízení při hodnocení provedených důkazů, založená na zásadě volného hodnocení důkazů tak, jak je zahrnuta v citovaném ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., spočívá v hodnocení důkazů bez vázanosti zákonnými rigidními způsoby a vychází z volného, tedy zákonem nevymezeného, uvážení. Tato zásada nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem, charakteristickým rysům a brání obecně mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nestanoví a nepřikládá apriori žádnému z důkazů zvláštní význam. Soud při hodnocení provedených důkazů musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Hodnocení musí činit z hlediska závažnosti důkazů (tedy vyloučí důkazy nepodstatné, takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování) a důkazy posuzuje i z hlediska zákonnosti, tedy zda nebyly provedeny v rozporu s příslušnými procesními předpisy a zda nelze v důkazním řízení shledat taková pochybení, která by měla povahu podstatných vad řízení. Důkazy je třeba podrobit hodnocení z hlediska věrohodnosti a pravdivosti na základě analýzy jednotlivých poznatků pocházejících ze samotného konkrétního důkazu při jeho vyhodnocení ve vztahu k dalším provedeným důkazním prostředkům. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, jež ale není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, nýbrž je vytvářena na přísně logickém základě, opírajícím se o právní vědomí, všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Takové hodnocení pak musí být obsaženo v odůvodnění příslušného rozhodnutí. Dle názoru Vrchního soudu v Olomouci obsah odůvodnění přezkoumávaného napadeného rozsudku, jakož i samotné rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, ve své podstatě tato kritéria zcela splňuje. Dále je třeba uvést, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tedy že provedené důkazy hodnotil dle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vzájemných návaznostech, a pokud učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy odlišně, tedy s jiným v úvahu připadajícím výsledkem. Hodnocení důkazů je výsostním právem soudu prvního stupně, který také vlastní důkazy provádí. Navíc je třeba zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), zákonem č. 265/2001 Sb., poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takové hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. V projednávaném případě však o takovou situaci evidentně nejde. Odvolací soud má v tomto konkrétním případě za to, že nalézací soud jednotlivé výpovědi osob i listinné důkazy, o něž bylo rozhodnutí o vině v napadeném výroku opřeno, ve svém rozhodnutí řádně vyhodnotil a podrobně se vypořádal se všemi skutečnostmi vyplývajícími z obsahu těchto důkazů a postupoval v dokazování v souladu s výše zmíněným ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Z hlediska ustálení skutkového stavu je zřejmé, že soud prvního stupně provedl všechny jemu dostupné důkazy a nelze mu rovněž vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, které byly shromážděny v přípravném řízení, nebo byly opatřeny v průběhu řízení před soudem. Odvolací soud má rovněž za to, že nalézací soud hodnotil důkazy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemné návaznosti, přičemž závěry, které z těchto důkazů učinil, odpovídají jejich obsahu. Pro úplnost je třeba rovněž na tomto místě znovu uvést, že odvolací soud se zabýval také otázkou, zda v tomto řízení nenastala situace tzv. opomenutých důkazů, v níž by mohlo být spatřováno porušení základního práva na spravedlivý proces, a konstatuje, že v posuzované věci dle jeho názoru k takovému pochybení nedošlo. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 či I. ÚS 733/01 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Konstatoval přitom, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle něhož důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření či vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. V této souvislosti nelze přehlédnout, že soud prvního stupně se zabýval okruhem možných a jemu dostupných důkazů, které by mohly přispět k objasnění věci, a správně dospěl k závěru, že v podstatě neexistuje žádný další důkaz, který by mohl přinést jakékoliv poznatky pro rozhodnutí ve věci. V projednávané věci tak lze uzavřít, že žádné důkazy opomenuty nebyly a skutková zjištění byla učiněna na základě všech dostupných důkazů. V této souvislosti je třeba uvést, že ani odvolatel ve svém opravném prostředku nenamítl neúplnost provedeného dokazování a neoznačil žádný konkrétní důkaz, jímž by navrhoval dokazování doplnit s tím, že právě provedení takového nového důkazu by mohlo přispět k podrobnějšímu objasnění věci. Lze tedy uzavřít, že v tomto konkrétním případě soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně a přiléhavě vysvětlil, jaká zjištění učinil na základě konkrétních provedených důkazů, jak tyto důkazy hodnotil, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné návaznosti. Závěry soudu prvního stupně, které ve směru skutkových zjištění z těchto důkazů učinil, považuje odvolací soud za zcela logické a odpovídající obsahu provedených důkazů, a proto pro stručnost odkazuje na samotný obsah odůvodnění napadeného rozsudku, který považuje za přiléhavý a správný. Vzhledem k shora uvedenému je odvolací soud toho názoru, že odvolání obžalovaného spočívá v podstatě na stejných námitkách, jež uplatnil již v rámci nalézacího řízení, a s těmito námitkami se nalézací soud řádným a přiléhavým způsobem i vypořádal. Lze tak odkázat na rozsáhlé a výstižné odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména na pasáže rozvedené na str. 15-21 písemného vyhotovení rozsudku, se kterými se odvolací soud plně ztotožnil. V těchto částech nalézací soud řádně vyhodnotil všechny provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a vzájemných návaznostech, vysvětlil, které důkazy a z jakých důvodů považuje za věrohodné a které nikoliv a rovněž se výslovně zabýval otázkou věrohodnosti svědků L. P. a F. K. Úvahy nalézacího soudu prezentované v této části napadeného rozsudku jsou v souladu s obsahem jednotlivých hodnocených důkazů a jeho závěry jsou logické a nevykazují žádné zásadní rozpory či nesrovnalosti. Nelze rovněž dovodit, že by hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu bylo tendenční či účelové, že by některé důkazy či jejich části opomíjel a na druhou stranu přisuzoval některým důkazům větší důkazní hodnotu apod. Nelze rovněž dovodit, že by nalézací soud ve své hodnotící činnosti některé důkazy upřednostnil oproti jiným, event. že by některé důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného opomenul a ponechal bez povšimnutí. Naopak lze uvést, že v případě zjištěných pochybností, které nebylo možno odstranit důkazy, jež měl k dispozici, pak svá skutková zjištění nalézací soud učinil vždy v souladu se zásadou in dubio pro reo, tedy ve prospěch obžalovaného. V důsledku toho nejenže došlo k významnému omezení popisu jednání obžalovaného a jeho závažnosti v rámci samotného skutku, ale následně, jak bude zmíněno dále, i k významné úpravě právní kvalifikace, a to ve prospěch samotného obžalovaného. Za tohoto stavu věci neshledal odvolací soud ve způsobu hodnocení důkazů, zejména ve způsobu hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka L. P., žádná zásadní pochybení, která by mu umožňovala napadený rozsudek zrušit a příp. budovat jiná skutková zjištění, než jsou ta, která učinil v napadeném rozsudku nalézací soud. V podaném odvolání tedy obžalovaný požaduje v podstatě odlišné hodnocení již provedených a řádně vyhodnocených důkazů nalézacím soudem, zejména odlišné hodnocení výpovědi svědka P., aniž by však odvolacímu soudu navrhl důkazy či předestřel nové skutečnosti závěry soudu prvního stupně zpochybňující a v této souvislosti tak odvolacímu soudu nezbylo, než se přiklonit k závěrům nalézacího soudu, které považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně se velmi podrobně a důsledně zabýval otázkou posouzení věrohodnosti svědka P., a to i s ohledem na vztah ke svědku K., a rovněž se zabýval vlastním mechanismem útoku obžalovaného vůči poškozenému. Pokud se tedy obžalovaný domáhal ve svém odvolání odlišného hodnocení právě těchto skutečností, dospěl odvolací soud k závěru, že jeho námitky jsou nedůvodné. Lze tedy uzavřít, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování považuje odvolací soud za naprosto správná ve všech částech. Soudu prvního stupně je možno vytknout jen poměrně nevýznamnou formální nepřesnost ve formulaci skutkové věty samotné, když ve výroku o vině uvedl, že obžalovaný měl v přítomnosti dalších tří osob bezdůvodně fyzicky napadnout poškozeného J. K., což by naznačovalo, že na místě činu bylo celkem 5 osob, tedy jak obžalovaný, tak poškozený, a další tři přítomné osoby. Taková formulace je ovšem v určitém rozporu se závěrem nalézacího soudu učiněném a zdůvodněném v odůvodnění napadeného rozsudku, kde výslovně uvedl, že na místě činu byly přítomny toliko čtyři osoby, tedy obžalovaný, poškozený a výše jmenovaní svědci F. K. a L. P. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně měl na mysli, že obžalovaný se tohoto jednání dopustil před třemi osobami, do nichž zahrnul i samotného poškozeného, což je skutkový závěr správný, učiněný na podkladě řádně provedeného dokazování, nicméně pouze ne příliš jasně formulovaný. Uvedené pochybení však nemělo za důsledek vadnost výroku o vině do té míry, že by napadený rozsudek v této části musel být postupem odvolacího soudu zrušen. Pokud jde o vlastní právní kvalifikaci užitou soudem prvního stupně, tak i v tomto směru považuje odvolací soud napadený rozsudek za správný a bezvadný. Nalézací soud zejména na str. 21 písemného vyhotovení napadeného rozsudku odůvodnil, proč na základě upraveného skutkového děje dospěl k odlišné právní kvalifikaci oproti podané obžalobě a rovněž odůvodnil naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.zákoníku. Lze souhlasit s tím, že obžalovaný se předmětného jednání dopustil na místě veřejnosti přístupném, za které je nutno považovat veřejný park, když v této souvislosti nelze přehlédnout, že předmětného jednání se měl dopustit v letním období okolo 21.30 hod., kdy je nepochybně veřejný park využíván pro svůj účel veřejností. Lze rovněž souhlasit, že obžalovaný se předmětného jednání dopustil i veřejně, tedy v přítomnosti nejméně tří dalších osob, když k tomuto jednání kromě samotného poškozeného J. K., který byl předmětem útoku obžalovaného, tomuto byly přítomny i další dvě výše jmenované osoby, tedy jak svědek L. P., tak F. K. V tomto směru lze zdůraznit, že pokud ustanovení § 117 písm. b) tr.zákoníku uvádí, že je čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými, je nutno mezi tyto osoby započítat i poškozeného, vůči němuž je výtržnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr.zákoníku směřována a zaměřena. V tomto směru lze odkázat na obdobný závěr prezentovaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2010, sp.zn. 11 Tdo 1149/2010. Fyzické napadání představující opakované kopání jiné osoby, byť do spodní části těla, je nutno pak ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení považovat za výtržnost (a to přesto, že jím nebyla způsobena žádná závažnější poranění v oblasti nohou poškozeného). Odvolací soud shledal správným rovněž závěr nalézacího soudu v tom směru, že obžalovaný se předmětného jednání dopustil ve formě úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku. S ohledem na osobu obžalovaného, který se trestné činnosti dopouští opakovaně, a to i poté, co na něj bylo působeno poměrně citelným a dlouhodobým trestem odnětí svobody (uloženým navíc za násilnou trestnou činnost), pak je třeba dovodit, že v jeho případě nemůže být dostačujícím uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu tak, jak má na mysli ustanovení § 12 odst. 2 tr.zákoníku, a je tedy nutno uplatnit vůči němu trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky za jeho jednání. Odvolací soud tedy neshledal důvodnou ani tu námitku obžalovaného, že postup nalézacího soudu je v rozporu se zásadou ultima ratio. S ohledem na tyto skutečnosti tedy odvolací soud uzavírá, že námitky obžalovaného směřující vůči výroku o vině shledal nedůvodnými ve všech jeho částech a předmětný výrok o vině je nutno považovat za zákonný a správný jak co do skutkových zjištění, tak i co do užité právní kvalifikace. Pokud pak jde o výrok o uloženém trestu, ani zde neshledal odvolací soud zásadního pochybení ze strany soudu prvního stupně. Ten zejména správně dovodil, že obžalovanému V. R. je třeba v této věci ukládat souhrnný trest ve smyslu § 43 odst. 2 tr.zákoníku ve vztahu k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30.11.2016, sp.zn. 6 T 140/2016. Správně pak obžalovanému vyměřil trest v rámci nejpřísnější trestní sazby, a to stanovené v § 205 odst. 2 tr.zákoníku, která činí rozmezí od 6 měsíců do 3 let. V rámci samotných úvah o trestu pak nalézací soud správně zjistil všechny rozhodné skutečnosti a kritéria, jak mu ukládají příslušná ustanovení trestního zákoníku, a zejména nepřehlédl, že v případě obžalovaného neexistuje žádná polehčující okolnost a naopak mu přitěžují jeho opakovaná předchozí odsouzení a zejména to, že nyní projednávané trestné činnosti se měl dopustit poměrně nedlouho poté, co byl propuštěn z předchozího výkonu trestu odnětí svobody (a to navíc trestu dlouhodobého a uloženého za násilně majetkovou trestnou činnost). Pokud za těchto okolností nalézací soud vyměřil obžalovanému trest odnětí svobody mírně nad polovinou příslušné trestné sazby (která v daném případě činila 21 měsíců), pak takový trest považuje odvolací soud za naprosto přiměřený a zákonný. Soud prvního stupně nepochybil, ani pokud obžalovaného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku do věznice s ostrahou, když takový postup vyplývá přímo ze zákona. V souvislosti s úvahami o možném působení na obžalovaného pak nemohl odvolací soud přehlédnout ani závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, jež byly zpracovány ve vztahu k osobě obžalovaného a zejména k možnostem jeho resocializace, která byla vyhodnocena jako velmi problematická a nízká. Stejně tak nemohl přehlédnout ani to, že jiné trestní řízení obžalovaného pro násilnou trestnou činnost bylo příslušným policejním orgánem odloženo pro neúčelnost, což rovněž svědčí o závěru, že obžalovaný je osobou, která má sklony k násilnému jednání vůči jiným osobám a je třeba na něj působit významnějším trestem (viz usnesení Policie ČR, Městského ředitelství Policie Ostrava, citované na str. 15 písemného vyhotovení napadeného rozsudku). Pochybení pak odvolací soud neshledal ani ve výroku, kterým byla poškozená Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví Praha odkázána podle § 229 odst. 1 tr.ř. se svým nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ze všech shora uvedených skutečností proto dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání obžalovaného není v žádné ze svých částí důvodné, a proto nezbylo, než toto odvolání podle § 256 tr.ř. zamítnout. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 1. srpna 2017 JUDr. Ivo Lajda v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: