1/ Správce daně může za podmínek ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu podat jak podnět k zahájení řízení o zrušení obchodní korporace s likvidací, tak návrh na zahájení tohoto řízení, a soud podle obsahu jeho podání, případně podle informace správce daně, kterou si v pochybnostech vyžádá, posoudí, zda jde o podnět, nebo návrh. 2/ Důvod uvedený v ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu není sám o sobě důvodem pro zrušení obchodní korporace s likvidací, ale musí k němu přistoupit další důvody, protože pro zrušení obchodní korporace s likvidací jsou rozhodující ustanovení § 172 odst. 1 občanského zákoníku a § 93 zákona o obchodních korporacích. 3/ Ustanovení § 93 písm. b/ zákona o obchodních korporacích se vztahuje i na obchodní korporace, které dosud nezačaly podnikat, včetně tzv. ready-made společností.

8 Cmo 362/2016-137 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Koláře a soudců JUDr. Ladislava Bognára a JUDr. Jana Zavrtálka v právní věci navrhovatele Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 4, PSČ 602 00, Územní pracoviště Brno I, Příkop 25, PSČ 604 23, za účasti obchodní korporace ENSEN END a.s., se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Příkop 843/4, IČ 28262883, zastoupené JUDr. Radkem Machem, advokátem v Brně, Mendlovo náměstí 470/2a, PSČ 603 00, o zrušení právnické osoby s likvidací a jmenování likvidátora, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2016, č.j. 1 Cm 221/2015 - 107, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením označeným v záhlaví, jehož účastníky byli kromě navrhovatele a obchodní korporace ENSEN END a.s. (dále rovněž jen „společnost“) také osoby zapsané v obchodním rejstříku jako členové představenstva společnosti, Krajský soud v Brně výrokem I. zamítl návrh na zrušení společnosti s likvidací a výrokem II. uložil navrhovateli zaplatit účastníkům náklady řízení. Návrh byl podán z důvodů uvedených v ustanovení § 238 odst. 4 z.č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a odůvodněn tím, že společnost zapsaná do obchodního rejstříku dne 17. prosince 2007 po dobu delší, než čtyři roky nevykonává činnost, nebo nepobírá příjmy podrobené dani. Soud prvního stupně však po provedeném dokazování dospěl k závěru, že rozhodující pro rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací je objektivní stav, tedy že společnost není schopna vykonávat podnikatelskou činnost, a nikoliv pouze, že aktuálně žádnou podnikatelskou činnost nevykonává, protože takové rozhodnutí je zcela v její dispozici, s jediným korektivem, totiž že nepoškozuje svou nečinností zájmy třetích osob. V této věci pak soud prvního stupně zjistil, že společnost byla založena jako tzv. ready-made společnost, tj. společnost připravená k prodeji a k budoucímu podnikání, a za situace, kdy řádně plní své evidenční povinnosti, důvod k vyhovění návrhu neshledal. Ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu je totiž podle názoru soudu prvního stupně nástrojem k odstraňování z obchodního rejstříku subjektů, které fakticky ukončily své podnikání, a nikoliv subjektů, které dosud podnikat nezačaly. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle procesního úspěchu v řízení. Usnesení bylo napadeno odvoláním navrhovatele. Ten především zpochybnil okruh účastníků řízení (byť jej předtím sám ve svém podání, jímž se zahajuje řízení, vymezil). Podle názoru odvolatele nejsou účastníky řízení osoby zapsané v obchodním rejstříku jako členové představenstva společnosti, protože o jejich právech a povinnostech se v tomto řízení nejedná, a rovněž odvolatel by neměl být považován za navrhovatele, ale jeho podání, jímž se zahajuje řízení, by mělo být posouzeno jako podnět a nikoliv jako návrh. Není podle názoru odvolatele primárním účelem společnosti nepoškozovat třetí subjekty, jak uzavřel soud prvního stupně, ale vyvíjet činnost, k níž byla založena (především podnikání), a není ani rozhodné, že společnost byla založena za účelem jejího prodeje, ale zásadní je, že nepodniká již po dobu osmi let, z čehož lze dovodit, že podnikat není ani schopna. Nesprávně bylo rozhodnuto rovněž o nákladech řízení, protože soud prvního stupně měl v tomto směru postupovat podle ustanovení § 23 z.č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle něhož v těchto případech nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Napadené rozhodnutí by proto mělo být zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě změněno tak, že návrhu bude vyhověno. Společnost označila napadené rozhodnutí, v němž se soud prvního stupně vypořádal se všemi argumenty navrhovatele, za věcně správné, a navrhla jeho potvrzení. Podle důvodové zprávy k daňovému řádu míří jeho ustanovení § 238 odst. 4 na subjekty, které fakticky ukončily podnikání, a nikoliv na subjekty, které dosud podnikat nezačaly. Ustanovení § 93 písm. b/ z.č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních korporacích (dále rovněž jen „ZOK“) pak podle svého změní i podle komentářové literatury dopadá na situaci, kdy právnická osoba není objektivně schopna podnikat, a nikoliv na situace, kdy podle svého rozhodnutí podnikat nehodlá. Správný je rovněž výrok o nákladech řízení, pokud navrhovatel podal návrh na zahájení řízení, ačkoliv mohl situaci řešit podáním podnětu k zahájení řízení rozhodnutím soudu. S ohledem na to, že odvolací soud neshledal žádný důvod, proč by osoby označené jako účastníci řízení 2/ - 4/ účastníky řízení měly být, protože nejde ani o osoby, o jejichž právech, nebo povinnostech má být v řízení jednáno, ani je zákon za účastníky neoznačuje, jejich účast v řízení ještě předtím, než odvolání projednal a rozhodl o něm, ukončil usnesením ze dne 3. ledna 2017, č.j. 8 Cmo 362/2016-123, s tím, že o nákladech řízení mezi nimi a navrhovatelem bude rozhodnuto podle výsledků odvolacího řízení, a nadále jednal pouze s navrhovatelem a společností. Poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné, pokud směřuje proti posouzení procesního postavení navrhovatele, je však důvodné, je-li napadáno právní posouzení merita věci soudem prvního stupně. Z obsahu spisu odvolací soud pro účely tohoto rozhodnutí zjistil, že podáním ze dne 18. září 2015 doručeným soudu prvního stupně téhož dne, označeným jako Návrh na zrušení právnické osoby a provedení její likvidace dle ustanovení § 238 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád v účinném znění, v němž sám sebe označil jako navrhovatele a za další účastníky řízení jednak společnost, jednak osoby zapsané v obchodním rejstříku jako členové jejího statutárního orgánu, požadoval Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno 1, vydání rozhodnutí o zrušení společnosti ENSEN END a.s. s likvidací a jmenování jejího likvidátora. Důvodem bylo podle skutkových tvrzení uvedených v návrhu, že společnost zapsaná do obchodního rejstříku již dne 17. prosince 2007 nevykonává činnost nebo nepobírá příjmy podrobené dani po dobu uvedenou v ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu, jak vyplývá z jí odevzdaných daňových přiznání za léta 2011 - 2014, a že veškeré pokusy o kontakt se společností jsou marné, protože při místním šetření dne 21. května 2015 na adrese zapsané v obchodním rejstříku jako sídlo společnosti byla společnost označena pouze na vývěsce OFFICE HOUSE, v budově však nemá označenu schránku ani zvonek. Společnost se k návrhu vyjádřila podáním ze dne 17. prosince 2015, v němž zejména uvedla, že byla založena za účelem následného prodeje zájemcům a jde tedy o tzv. ready-made společnost, jejíž podstatou je, že až do svého prodeje žádnou činnost nevykonává. Ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu však podle svého systematického zařazení i obsahu míří na subjekty, které vykonávat činnost směřující ke vzniku daňové povinnosti přestaly, jak vyplývá mj. z důvodové zprávy k daňovému řádu. Není pak pravdivé tvrzení navrhovatele, že společnost je na adrese zapsané jako adresa jejího sídla nezastižitelná, ale kontakt s ní je možný prostřednictvím recepce v budově a společnost rovněž pravidelně vyzvedává poštu doručenou do její datové schránky. Návrh by tedy měl být zamítnut. Navrhovatel na vyjádření reagoval podáním ze dne 19. ledna 2016, v němž polemizoval s argumentací, že jde o tzv. ready-made společnost, jejímž smyslem při vzniku není podnikání, ale její prodej dalším zájemcům, a takto by společnost měla být posuzována. Daňový řád totiž nerozlišuje mezi společnostmi, které „ještě“ a „již“ nepodnikají, ale dopadá na všechny subjekty, které nevykonávají činnost, nebo nepobírají příjmy podrobené dani po dobu určenou zákonem, přičemž společnost vzniklá již v roce 2007 nepodniká po dobu více, než osm let, a nelze předem určit, jak dlouho tento stav potrvá. Navrhovatel pak rovněž setrval na svém tvrzení, že společnost je na adrese zapsané jako adresa jejího sídla fakticky nezastižitelná a toto sídlo není tedy skutečným, ale pouze virtuálním sídlem. Soud prvního stupně o návrhu jednal dne 30. května 2016, provedl důkaz daňovými přiznáními společnosti za léta 2011-2013, výzvou navrhovatele ze dne 15. dubna 2015, úředním záznamem navrhovatele ze dne 22. května 2015 a ze dne 14. ledna 2016, platebními výměry na daňovou ztrátu a fotodokumentací předloženou navrhovatelem a společností a pak vydal napadené rozhodnutí. Skutkový stav, z něhož odvolací soud pro účely tohoto rozhodnutí vyšel, zejména fakt, že společnost vzniklá v roce 2007 dosud nezačala podnikat, byl mezi účastníky řízení nesporný. Pokud pak jde o právní posouzení věci, řešil odvolací soud tři zásadní otázky, a to, 1/ zda správce daně má být považován v řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora zahájeném jeho podáním, za účastníka řízení, 2/ zda skutečnost uvedená v ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu, tedy že daňový subjekt zapsaný v obchodním rejstříku nevykonává činnost nebo nepobírá příjmy podrobené dani déle než 4 roky, je samostatným důvodem k jeho zrušení s likvidací soudem, a 3/ zda ustanovení § 93 písm. b/ z.č. 90/2012 Sb. lze vztáhnout rovněž na tzv. ready-made společnosti, tj. společnosti založené za účelem jejich prodeje zájemcům. Pokud jde o první otázku, považuje odvolací soud argumentaci navrhovatele ohledně jeho účastenství v řízení za nedůvodnou. Je nutno předeslat a zdůraznit, že řízení o zrušení obchodní korporace s likvidací je tzv. nesporným řízením probíhajícím za podmínek zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a lze je tedy dle ustanovení § 13 odst. 1 tohoto zákona zahájit i bez návrhu usnesením soudu (není-li zákonem stanoveno, že je lze zahájit jen na návrh, což však není případ tohoto řízení – srov. ustanovení § 85 a n. uvedeného zákona). Důvodová zpráva k uvedenému ustanovení uvádí, že „všechna řízení uvedená v zákonu o zvláštních řízeních soudních bude možné zahájit z moci úřední, ledaže ve zvláštní části bude výslovně stanoveno, že k zahájení řízení je třeba návrhu, soudu se ukládá povinnost, aby zahájil ex offo řízení bezodkladně, pokud se dozví o skutečnostech rozhodných pro vedení řízení, a takové skutečnosti mohou vyvstat zpravidla v jiném soudním řízení, popř. je soud zjistí při dokazování v jiném řízení, nebo z podnětu správního úřadu nebo fyzické či právnické osoby“. Odvolací soud si pak dokáže představit jak situaci, kdy finanční úřad, který zjistí u daňového subjektu stav popsaný v ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu, bude situaci řešit v souladu s tímto ustanovením podáním návrhu na zrušení osoby zapsané v obchodním rejstříku s likvidací a jmenování likvidátora, právě tak, jako situaci, kdy tento státní orgán podá k zahájení takovéhoto řízení podnět soudu příslušnému k projednání a rozhodnutí věci, a oslovený soud řízení svým usnesením zahájí, shledá-li k tomu podmínky, protože podle jeho názoru ten, kdo je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je rovněž oprávněn dát podnět, aby takové řízení bylo zahájeno usnesením soudu. K posouzení, zda se jedná o návrh, či podnět, pak komentátoři JUDr. Tomáš Lichovník a JUDr. Jaromír Jirsa v soudcovském komentáři k zákonu o zvláštních řízeních soudních, vyšlém v nakladatelství Havlíček Brain Team v Praze v roce 2015, uvádějí: „O podnět k zahájení řízení půjde tam, kde je z obsahu podání zřejmé, že ten, kdo je učinil, nemá v úmyslu být účastníkem řízení a neuplatňuje pro sebe žádné právo. Podnět na rozdíl od návrhu nemusí splňovat zákonem předepsané náležitosti, a soud tedy nemůže žádat odstranění případných vad. Má-li však pochybnost, zda se jedná o návrh či podnět, vyzve pisatele k objasnění. Pochybnosti mohou nastat zejména tam, kde pisatel podnětu může být i účastníkem předmětného řízení.“ V další části komentáře pak jeho autoři vyslovují názor, že pokud se soud rozhodne řízení na základě podnětu nezahájit, osobu, která podnět podala, by o tom měl uvědomit, a k této úvaze odvolací soud dodává, že tento postup soudu spatřuje za nezbytný již proto, aby osoba, jejímuž podnětu k zahájení řízení soud nevyhověl, mohla popřípadě sama řízení zahájit podáním návrhu, pokud jí to zákon umožňuje. Přeneseno na poměry této věci shora uvedené úvahy vedou k závěru, že správce daně při zjištění, že osoba zapsaná v obchodním rejstříku po dobu delší než čtyři roky nevykonává činnost, nebo nepobírá příjmy podrobené dani, má právo volby, zda podá na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu soudu návrh na zahájení řízení o zrušení této osoby s likvidací, nebo dá k zahájení takového řízení, na jehož výsledku nemá žádný vlastní zájem, pouze podnět, a jeho volbu soud nemůže ovlivnit. Je tudíž nesprávná představa navrhovatele, že jeho podání, které sám označil jako návrh na zahájení řízení a v němž se označil za navrhovatele, by mohl, či dokonce měl soud, jemuž bylo podání doručeno, posoudit jako podnět k zahájení řízení. Ve fázi, v níž se toto řízení nachází, pak k tomu přistupuje dále skutečnost, že pokud by odvolací soud považoval podání navrhovatele za podnět a nikoliv za návrh, nebyl by zde žádný úkon, jímž by bylo řízení zahájeno, a řízení by bylo nutno zastavit. Ohledně účastenství účastníků 2/ - 4/ v řízení (vzniklého tím, že je navrhovatel v návrhu za účastníky řízení bez jakéhokoliv důvodu označil) pak odvolací soud svůj názor vyjádřil již v předchozí části odůvodnění tohoto rozhodnutí. Pokud jde o vlastní posouzení otázek zásadních pro rozhodnutí ve věci, tedy zda skutečnost, že daňový subjekt nevykonává činnost nebo nepobírá příjmy podrobené dani déle než 4 roky, je samostatným důvodem k jeho zrušení s likvidací soudem, jde-li o daňový subjekt zapsaný v obchodním rejstříku, a zda ustanovení § 93 písm. b/ z.č. 90/2012 Sb. lze vztáhnout rovněž na tzv. ready-made společnosti, je odvolací soud toho názoru, že skutečnost, že daňový subjekt zapsaný v obchodním rejstříku nemá po dobu čtyř let žádné příjmy podléhající dani, uvedená v ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu, je sice důvodem pro podání návrhu na zahájení řízení o zrušení právnické osoby s likvidací (popřípadě podnětu k zahájení tohoto řízení) správcem daně, sama o sobě však důvodem pro vyhovění takovému návrhu být nemůže. Soud, který o zrušení společnosti s likvidací rozhoduje, totiž rozhodující skutečnosti posuzuje s ohledem na ustanovení § 172 odst. 1 občanského zákoníku a § 93 zákona o obchodních korporacích a zrušit obchodní korporaci s likvidací může pouze z některého z důvodů uvedených v těchto ustanoveních. Odvolací soud však dospěl k závěru, že na společnost dopadá ustanovení § 93 písm. b/ ZOK, podle něhož soud zruší obchodní korporaci, která po dobu nejméně jednoho roku není schopna vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel. Odvolacímu soudu je samozřejmě znám obsah důvodové zprávy k ustanovení § 238 daňového řádu, na kterou společnost odkazuje a z níž dovozuje, že zákonodárce měl při formulaci tohoto zákonného ustanovení na mysli především subjekty, které “již” nepodnikají, správce daně může v případě daňového subjektu zapsaného v obchodním rejstříku při jeho dlouhodobé nečinnosti podat soudu návrh na zrušení společnosti a provedení její likvidace, a jde přitom o postup, který by měl odstranit z registrů “mrtvé duše”. Podle názoru odvolacího soudu však toto ustanovení může dopadat i na obchodní korporace, které “dosud” nepodnikaly (důvodová zpráva k daňovému řádu ostatně nerozlišuje mezi subjekty, které podnikání ukončily, a subjekty, které je ani nezahájily) včetně tzv. ready-made společností. Tyto společnosti jsou totiž založeny pouze proto, aby byly nabízeny zájemcům o podnikání, kteří z jakýchkoliv důvodů nechtějí podstoupit všechny formality předcházející vzniku obchodní korporace. Zájemci o takové společnosti pak jednoznačně preferují “čisté” společnosti, tj. společnosti bez jakékoliv podnikatelské minulosti, které dosud žádnou podnikatelskou činnost nezahájily, jak koneckonců vyplývá i z vyjádření samotné společnosti. Z toho odvolací soud dovozuje, že tzv. ready-made společnosti z povahy věci nejsou fakticky schopny podnikat, dokud nedojde k jejich prodeji zájemcům, protože pokud by podnikat začaly, zcela by je to znehodnotilo z hlediska účelu, pro který byly založeny. Doba uvedená v ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu je pak dostatečně dlouhá k tomu, aby takové společnosti svého kupce našly a podnikání zahájily, a nedošlo-li k tomu (v souzené věci dokonce po dobu téměř desíti let), stávají se z nich právě takové “mrtvé duše”, jaké má na mysli komentář k daňovému řádu, bez ohledu na jejich do určité míry speciální povahu. Tzv. ready-made společnosti jsou totiž sice na jedné straně zbožím sui generis, na druhé straně však jde o obchodní korporace, na které v celém rozsahu dopadají příslušná ustanovení občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. Argumentaci soudu prvního stupně, že z obchodního rejstříku by měly být vymazávány pouze společnosti, které svou nečinnosti ohrožují zájmy třetích osob, nelze akceptovat s ohledem na účel ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu popsaný v důvodové zprávě, protože v obchodním rejstříku by měly být zapsány pouze fungující obchodní korporace, tedy obchodní korporace podnikající, pokud byly za účelem podnikání založeny, a důvodem bránícím jejich zrušení s likvidací proto nemůže být pouhá skutečnost, že “svou nečinností ohrožují zájmy třetích osob”, již proto, že tento důvod by se týkal takřka všech nefunkčních společností. Odvolací soud tedy shrnuje, že shora uvedené právní otázky zásadní pro rozhodnutí o odvolání vyřešil tak, že 1/ správce daně může za podmínek ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu podat jak podnět k zahájení řízení o zrušení obchodní korporace s likvidací, tak návrh na zahájení tohoto řízení, a soud podle obsahu jeho podání, případně podle informace správce daně, kterou si v pochybnostech vyžádá, posoudí, zda jde o podnět, nebo návrh, 2/ že důvod uvedený v ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu není sám o sobě důvodem pro zrušení obchodní korporace s likvidací, ale musí k němu přistoupit další důvody, protože pro zrušení obchodní korporace s likvidací jsou rozhodující ustanovení § 172 odst. 1 občanského zákoníku a § 93 zákona o obchodních korporacích, a 3/ že ustanovení § 93 písm. b/ ZOK se vztahuje i na obchodní korporace, které dosud nezačaly podnikat, včetně tzv. ready-made společností. Jeho právní posouzení věci je tak jednak odlišné od právního posouzení věci soudem prvního stupně, jednak vede k jinému rozhodnutí, než jaké vydal tento soud. S ohledem na to, co je shora uvedeno, by byly splněny podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí uvedené v ustanovení § 220 o.s.ř., protože soud prvního stupně, který správně zjistil skutkový stav, tento skutkový stav nesprávně právně posoudil. To však není podle názoru odvolacího soudu možné, protože předmětem řízení bylo rovněž ustanovení likvidátora společnosti, o němž soud prvního stupně nerozhodl, a odvolací soud sám likvidátora jmenovat s ohledem na zásadu dvojinstančnosti řízení nemůže. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením § 219a odst. 1 o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu rozhodne o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, pokud se do doby vydání jeho rozhodnutí nezmění skutkový stav ve věci, a rozhodne rovněž o nákladech řízení a odvolacího řízení. Odvolací soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že do výroku o nákladech řízení bude nutno zahrnout rovněž účastníky, jejichž účast v řízení odvolací soud ukončil. K výroku o nákladech řízení napadeného usnesení pak nad rámec tohoto rozhodnutí odvolací soud pouze pro úplnost dodává, že soud prvního stupně nesprávně vyšel z ustanovení § 146 odst. 3 o.s.ř. a nikoliv ze speciálního ustanovení § 23 z.č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, které bylo možno zahájit i bez návrhu, ledaže to odůvodňují okolnosti případu, které však v této věci odvolací soud neshledal. Za okolnost z tohoto pohledu podstatnou nemůže být především považováno samotné podání návrhu, protože navrhovatel tím pouze plnil svou zákonnou povinnost. Takovou okolností pak nemůže ani být (jak se domnívá společnost), že navrhovatel podal návrh na zahájení řízení za situace, kdy mohl podat pouze podnět soudu, protože sjednala-li by si společnost v řízení zastoupení advokátem, náklady s tím spojené by jí vznikly bez ohledu na to, zda bylo řízení z podnětu navrhovatele zahájeno rozhodnutím soudu, nebo zda bylo zahájeno na návrh navrhovatele. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí m ů ž e účastník podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od jeho doručení u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Dovolání je přípustné, jestliže toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 OSŘ). V Olomouci dne 1. února 2017 Za správnost vyhotovení: JUDr. Pavel Kolář v.r. předseda senátu