5 To 13/2019

č. j. 5 To 13/2019 – 2229 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. dubna 2019 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Lajdy a soudců JUDr. Renáty Sobalové a JUDr. Vladislava Šlapáka odvolání obžalovaných V. G., D. B., M. D. a L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.11.2018, č.j. 40 T 9/2018-2096, a rozhodl takto: I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr.ř. se z podnětu odvolání obžalovaných V. G. a L. K. napadený rozsudek částečně zrušuje ohledně těchto obžalovaných, a to ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje tak, že obžalovanému V. G. se podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku ukládá úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. Obžalované L. K. se podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku ukládá úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se obžalovaná pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. II. Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaných D. B. a M. D. zamítají. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7.11.2018, č.j. 40 T 9/2018-2096, byli obžalovaní V. G., D. B., M. D., L. K. v bodě I. uznáni vinnými zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1) písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoník, obžalovaný M. D. v bodě I., III. a IV. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku dílem samostatně, dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obžalovaná D. B. v bodě I., II. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku dílem samostatně, dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obžalovaná L. K. v bodě IV. pomocí k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně měli dopustit tím, že I. V. G., D. B., M. D. a L. K. v době od září 2015 do 6. 4. 2017 v O., okres Z., v objektu, který měla od 1. 9. 2015 od jeho vlastníka firmy Immobilia spol. s r. o. se sídlem Znojmo, Rudoleckého 858/23, IČO: 469 60 350, v nájmu S. G., podnikající s IČO: xxx, zde obžalovaný V. G. na základě ústního zplnomocnění od své dcery S. G. provozoval noční klub S., v němž nejpozději od jara 2016 do podzimu 2016 působil jako tichý společník obžalovaný M. D., od poloviny září 2015 do počátku září 2016 jako barmanka obžalovaná L. K. a nejméně od poloviny prosince 2015 do počátku září 2016 se s ní střídala na pozici barmanky obžalovaná D. B., která zde pak sama, jako barmanka, působila až do 6. 4. 2017, kdy byl noční klub S. uzavřen, přičemž tento klub byl svojí vnitřní dispozicí zařízen a přizpůsoben k tomu, aby zde ženy mohly provozovat prostituci, tedy poskytovat sexuální služby za úplatu, když na vnitřním chodu tohoto klubu se podíleli společně obžalovaní tak, že obžalovaní V. G. a M. D. zajišťovali zejména zásobování klubu nápoji, potravinami a dalšími spotřebními předměty, zajišťovali společně i s obžalovanou D. B. vhodné ženy, jako společnice pro provozování prostituce, obžalovaný M. D. příležitostně zajišťoval i dopravu některých žen do tohoto klubu, obžalované L. K. a D. B., jako barmanky, připravovaly nápoje pro zákazníky a jejich společnice, které v klubu působily, určovaly těmto společnicím a jejich zákazníkům konkrétní pokoje, hlídaly dodržování času zaplaceného zpravidla předem, na který byl zákazníkům a jejich společnicím pokoj poskytnut, vedly evidenci u každé společnice o počtu jejich zákazníků a konzumaci nápojů, a to pro účely vyplacení provizí za sexuální služby, které společnice zákazníkům poskytovaly a provizí za zkonzumované nápoje, přičemž každá ze společnic musela odevzdávat barmance částku vždy 20 Euro za hodinu nebo půl hodiny a 10 Euro za 20 minut poskytovaných sexuálních služeb, když takto získané finanční prostředky používali všichni obžalovaní pro svoji potřebu; kromě toho obžalovaná D. B. a obžalovaný M. D. prodávali společnicím v tomto baru psychotropní látku pervitin, který obžalovaný M. D. do klubu sám přivážel a v některých případech obžalovaný M. D., příp. obžalovaný V. G. dávali společnicím pervitin zdarma; v uvedeném období zde sexuální služby za úplatu poskytovaly nejen zletilé společnice, ale také tři společnice, o nichž všichni obžalovaní věděli, že jim ještě není 18 let, přičemž obžalovaní jednali tak, že 1. nejméně od jara 2016 do konce června 2016, přiměli nezletilou B. B., o které věděli, že dosud nedosáhla věku 18 let, pracovat v tomto nočním klubu S., využili její finanční tísně, umožnili jí a případně sjednali poskytování placených sexuálních služeb, když obžalovaní D. B., M. D. a V. G. nezletilé B. B. v době jejího pobytu v tomto klubu nabídli a následně prodali psychotropní látku pervitin, a to tak, že obžalovaná D. B. jí prodala nejméně v 15 případech 0,2 g pervitinu v částce 250 Kč za 0,1 g, tj. celkově minimálně 3 g pervitinu za částku 7.500 Kč, obžalovaný M. D. jí prodal nejméně 1,5 g pervitinu za částku nejméně 200 Kč za 0,1 g, tj. celkově nejméně za částku 3.000 Kč, přičemž nejméně ve dvou případech jí byla částka odečtena z vydělaných peněz za poskytnuté sexuální služby v ten konkrétní den, a to ve prospěch obžalovaného M. D., když v jednom případě jí dávku cca 0,1 g pervitinu poskytl zdarma a obžalovaný V. G. jí prodal nejméně 1 g pervitinu, za který mu zaplatila mladistvá B. B. zálohu ve výši 800 Kč, 2. v přesně nezjištěné od 6. 5. 2016 do 19. 6. 2016 přiměli nezletilou K. D., o které věděli, že dosud nedosáhla věku 18 let, pracovat v tomto nočním klubu S., a následně ji sem obžalovaný M. D. opakovaně dopravoval, zde jí umožnili, případně zejména obžalované D. B. a L. K. jí sjednávaly poskytování placených sexuálních služeb, když obžalovaný M. D. nezletilé K. D. v době jejího pobytu v nočním klubu S. každý den nabídl a následně prodal psychotropní látku pervitin, a to v množství cca 0,1 g denně, tj. celkem 4 g pervitinu za částku nejméně 200 Kč za 0,1 g pervitinu, tj. celkově nejméně za 8.000 Kč, přičemž nezletilé K. D. každý večer z peněz vydělaných za poskytnuté sexuální služby odečetl částku za ten den odebraný pervitin, 3. v přesně nezjištěné době nejméně od poloviny května 2016 do konce června 2016, přiměli nezletilou K. Š., o které věděli, že dosud nedosáhla věku 18 let, aby nejdříve docházela a později i bydlela v nočním klubu S., kdy využili její závislosti na užívání psychotropních látek, zejména pervitinu, umožnili jí a případně sjednali poskytování sexuálních služeb za úplatu a dále obžalovaný M. D. nezletilé K. Š. v době jejího pobytu v nočním klubu S. každý den nabídl a následně prodal psychotropní látku pervitin, a to v množství až 0,5 g pervitinu denně, za částku nejméně 100 Kč za 0,1 g pervitinu, tedy celkem nejméně 10 g pervitinu za celkovou částku nejméně 10.000 Kč, když v případě, že nezletilá K. Š. u sebe neměla potřebnou finanční hotovost odečetl jí cenu za ten den odebraného množství pervitinu z peněz, které vydělala za poskytnuté sexuální služby a dále obžalovaná D. B. nezletilé K. Š. prodala nejméně 1 g pervitinu za částku 200 Kč za 0,1 g, tedy celkově za částku nejméně 2.000 Kč a obžalovaný V. G. nezletilé poškozené K. Š. dal v jednom případě pervitin v množství 0,1 g, a takto jednali obžalovaní D. B., M. D. a V. G. přesto, že neměli povolení k disponování s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, když metamfetamin (pervitin) je psychotropní látka, která je podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., zařazena mezi psychotropní látky, které jsou uvedeny v seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách a je zařazena v příloze č. 5 vládního nařízení č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, 4. v době minimálně od 25. 9. 2015 do konce roku 2016 v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala D. B., 5. v době minimálně od 8. 1. 2016 do začátku roku 2017 v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala A. B., 6. v době minimálně od 19. 11. 2015 do ledna 2017 v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala R. B., 7. v době od 25. 8. 2016 do 30. 8. 2016 v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala B. B., 8. v době minimálně od 13. 11. 2015 do 20. 12. 2016 a následně minimálně od 14. 5. 2016 do 10. 9. 2016 v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala M. H., 9. v době minimálně od 13. 6. 2016 do 18. 9. 2016 v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala J. H., 10. v době minimálně od 9. 4. 2016 do 6. 9. 2016 v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala L. K., 11. v přesně nezjištěné době od září 2015 nejpozději do 6. 4. 2017 (tj. do uzavření podniku) v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala Ž. K., 12. v době minimálně od 26. 11. 2015 nejpozději do 6. 4. 2017 (tj. do uzavření podniku) v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala P. L., 13. v době minimálně od 9. 10. 2015 nejméně do konce roku 2016 v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala H. M., 14. v době minimálně od 18. 9. 2015 do 20. 3. 2016 v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala S. N., 15. v době minimálně od 19. 11. 2015 do 21. 6. 2016 v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala D. N., 16. v přesně nezjištěné době od poloviny září 2016 do října 2016, po dobu cca 2 týdnů, v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala K. Š., 17. v době minimálně od 18. 9. 2015 nejpozději do 6. 4. 2017 (tj. do uzavření podniku) v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala V. U., 18. v době minimálně od 20. 9. 2015 do 10. 11. 2015 a následně minimálně od 5. 2. 2016 do 8.3.2016 v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala D. P., 19. v době od 13. 2. 2016 do 17. 2. 2016 v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala K. V. (roz. K.), 20. v přesně nezjištěné době od poloviny prosince 2016 nejméně do 6. 4. 2017 (tj. do uzavření podniku) v nočním podniku S. jako společnice, poskytující sexuální služby za úplatu, pracovala M. D. II. D. B. v období nejméně od září 2015 do 11. 6. 2017 převážně v O., v prostoru nočního klubu S. a v jeho bezprostřední blízkosti nebo na různých místech v O. a ve Z. prodávala a poskytovala různým fyzickým osobám psychotropní látku metamfetamin (pervitin), ačkoliv věděla, že se o takovou látku jedná a sama nedisponuje příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, když metamfetamin (pervitin) patří podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb. mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, a je zařazen v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, jednala tak, že 1. v polovině roku 2016 ve třech případech u zadního vchodu do nočního podniku S. prodala R. Š. blíže nezjištěné množství pervitinu za 1 x 1.000 Kč a 2 x 500 Kč, tj. celkem asi 0,8 g pervitinu za částku nejméně 2.000 Kč 2. v blíže nezjištěné době v období od jara 2017 ve třech případech u zadního vchodu do nočního podniku S. prodala J. F. vždy 0,2 g pervitinu za částku 250 Kč za 0,1 g, tedy celkem 0,6 g pervitinu za celkovou částku 1.500 Kč, 3. v přesně nezjištěné době od léta 2016 do 13. 4. 2017 na různých místech města Z., nejčastěji v blízkosti nočního podniku S. prodala R. Š. minimálně v sedmi případech vždy 0,1 – 0,2 g pervitinu za částku 200 Kč za 0,1 g, tedy celkem nejméně 0,7 g pervitinu za celkovou částku nejméně 2.800 Kč, 4. v blíže nezjištěné době v období od jara 2017 nejméně ve třech případech prodala v herně A. v O., okres Z., S. W. vždy cca 0,2 g pervitinu, tj. celkem nejméně 0,6 g pervitinu za celkovou částku cca 1.500 Kč, 5. ve dnech 8. 6. 2017, 9. 6. 2017 a 11. 6. 2017 na ul. E. ve Z. poskytla P. K. blíže nezjištěné množství pervitinu, celkově však nejméně 0,4 g, 6. v době minimálně od 9. 4. 2016 do 6. 9. 2016 v nočním podniku S. prodala L. K., která zde poskytovala sexuální služby za úplatu, minimálně ve dvou případech vždy cca 0,4 g pervitinu za částku 500 Kč, tj. minimálně za celkovou částku 1.000 Kč, 7. v blíže nezjištěný den, v době od 18. 9. 2015 do 20. 3. 2016 v nočním podniku S. prodala S. N., která zde poskytovala sexuální služby za úplatu minimálně 0,5 g pervitinu za částku 250 Kč za 0,1 g pervitinu, tedy minimálně za celkovou částku 1.250 Kč, 1. v blíže nezjištěné době od srpna 2016 do ledna 2017 v nočním podniku S. prodala V. G. nejméně 5 g pervitinu, přičemž uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že se o takové látky jedná, a to i přesto, že nedisponoval příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přičemž delta-9-tetrahydrokanabinol a metamfetamin (pervitin) patří podle § 44c zákona č. 167/1998Sb., mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž delta-9-tetrahydrokanabinol je zařazen mezi psychotropní látky do přílohy č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., metamfetamin (pervitin) je psychotropní látka zařazená do přílohy č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. a konopí je omamná látka a je zařazeno do přílohy č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. IV. M. D. a L. K. v přesně nezjištěné době od září 2016 do května 2017 L. K., která v té době bydlela ve společné domácnosti s M. D., opakovaně, minimálně však jednou měsíčně prostřednictvím mobilní aplikace Viber, kterou měla nainstalovanou ve svém mobilním telefonu s vloženým tel. č. +420 720 454 254, kontaktovala nebo byla kontaktována osobou R. C., občan Rakouské republiky, a to za účelem nákupu psychotropní látky pervitin od M. D., kdy veškerá komunikace probíhala prostřednictvím L. K., docházelo k prodeji psychotropní látky pervitin a to ve "větrolamu", který se nachází směrem od H. do V. K., M. D. tak osobě R. C. opakovaně prodal 5 g pervitinu za částku 1.200 Kč za gram, tedy minimálně 40 g pervitinu v celkové částce 48.000 Kč, kdy tyto peníze následně použil k financování společné domácnosti vedené s L. K., která si byla vědoma toho, jakým způsobem je M. D. získal, uvedeného jednání se dopustili s vědomím, že se o takovou látku jedná, a to i přesto, že nedisponovali příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přičemž metamfetamin (pervitin) patří podle § 44c zákona č. 167/1998Sb., mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je zařazen v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013Sb. o seznamech návykových látek. Za to byl obžalovaný V. G. odsouzen podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to: mobilní telefon zn. Samsung, bílé barvy včetně SIM karty zn. A1 č. xxx, včetně paměťové karty SD 4 Gb, mobilní telefon zn. Huawei IMEI 1: xxx, IMEI 2: xxx, micro SD karta 2 Gb zn. KINGSTONE a červená krabička s vloženou krabičkou od zápalek označená The Postron Safety Match s plastovým sáčkem, němž je bílá krystalická látka. Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku propadlé věci připadají státu. Obžalovaný M. D. byl odsouzen podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to: mobilní telefon zn. EVOLVE typ GC 801B, IMEI 1: xxx, IMEI 2: xxx včetně akumulátoru bez SIM karty a paměťové karty, mobilní telefon zn. Samsung, IMEI: xxx včetně SIM karty operátora Tesco č. xxx včetně akumulátoru, mobilní telefon zn. Samsung, model GT-S7580, IMEI: xxx včetně SIM karty Sazka mobil. CZ č. xxx včetně akumulátoru, plastová injekční stříkačka naplněná bílou sypkou látkou (pervitin), bílá igelitová taška s nápisem H+M a v ní vložené dva igelitové sáčky se sypkou rostlinou hmotou – marihuanou, igelitový sáček s obsahem sušené rostlinné hmoty – marihuany, igelitový pytlík s obsahem sypké nahnědlé hmoty, sklenice s bílým víkem s obsahem sypká rostlinná hmota – zbytek marihuany, igelitový sáček s obsahem sypké nahnědlé hmoty a sypká rostlinná hmota ve sklenici s víkem uloženým do papírové obálky, 5 ks vzrostlých rostlin konopí, 4 ks vzrostlých rostlin konopí pěstovaných v květináčích, 4 ks vzrostlých rostlin konopí. Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku propadlé věci připadají státu. Obžalovaná D. B. byla odsouzena podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl současně uložen trest propadnutí věci, a to: 1 ks injekční stříkačka 5 ml se zbytkem hnědého prášku v hrotu, 2 ks SIM karty – 1 ks operátor Vodafone č. xxx, 2 ks bez názvu č. xxx, 4 ks injekčních stříkaček ve sklenici, injekční stříkačka modré barvy uložená v dóze ve tvaru srdce, injekční stříkačka bílé barvy uložená v kosmetickém kufříku, víčko ve tvaru srdce se zbytkem hnědého prášku uložené v kosmetickém kufříku. Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku propadlé věci připadají státu. Obžalovaná L. K. byla odsouzena podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. 2. Proti uvedenému rozsudku podali všichni obžalovaní odvolání. Obžalovaný V. G. v písemném odůvodnění odvolání zpracovaném jeho obhájcem JUDr. Janem Juračkou uvedl, že odvolání směřuje do všech výroků, které se ho týkají, namítl, že soud prvního stupně se odchýlil od vymezení skutku popsaného v obžalobě, a protože v průběhu hlavního líčení neupozornil obžalované, že vymezí skutek jiným způsobem, zkrátil tak práva na obhajobu všech obžalovaných. V další části svého odvolání pak zopakoval, že on sám ani spoluobžalovaní nepřiměli, nezjednali, nenajmuli, nezlákali ani nesvedli žádné osoby k provozování prostituce, když mladé ženy do podniku S. přicházely dobrovolně a k prostituci nebyly nijak nuceny, kontakt s návštěvníky klubu navazovaly samy a obžalovaní vztah mezi těmito ženami a jejich zákazníky nijak neřídili ani do něj nezasahovali. Dále obžalovaný G. v opravném prostředku uvedl, že finanční částky, které byly po ženách jím a spoluobžalovanými požadovány, představovaly paušální částku za použití pokoje a nikoliv podíl na provozované prostituci. Těžiště činnosti podniku dle obžalovaného spočívalo v provozování baru a právě příjem z tohoto provozu byl jediným příjmem odvolatele, když on i spoluobžalovaní profitovali pouze z prodeje alkoholu u baru, jehož ceny byly nastaveny vysoko. Pokud barmanka sledovala čas strávený příslušnou ženou s klientem na pokoji, pak se tak dělo na žádost samotných žen. Tyto ženy si rovněž zajišťovaly dopravu do podniku a odvoz zpět, některé ženy v podniku bydlely a za bydlení většinou neplatily, když „pomáhaly“ zvýšit útratu zákazníků v baru. O tom, že některé ženy v podniku byly nezletilé, odvolatel nevěděl a věk žen ani neměl žádný důvod zjišťovat. On sám v klubu nebyl neustále přítomen, naopak má své jiné pracovní vytížení, vlastní chod podniku osobně neřídil, ani do něj nezasahoval. Odvolatel rovněž namítl, že činnost klubu byla pravidelně kontrolována mimo jiné i Policií ČR a nikdy nebylo nikomu vytýkáno, že by se dopouštěl protiprávní činnosti. V této souvislosti obžalovaný poukázal na to, že podniky obdobného charakteru fungují v celé České republice. V další části pak obžalovaný poněkud rozporně uvedl, že činnost klubu byla ztrátová, když náklady na jeho provoz byly vyšší než příjmy, což odvolatel řešil užitím finančních prostředků z provozování vináren a barů. Ve vztahu k nezletilým B. B., K. Š. a K. D. pak poukázal na jejich věk, jakož i to, že jmenované k prostituci nikdo nenutil, nepřemlouval či neinstruoval a v době, kdy v klubu působily, byly jejich morální hodnoty a morální integrita natolik poškozeny a deformovány, že je jednání obžalovaných již více narušit nemohlo. Obžalovaný popřel, že by měl jakýkoliv podíl na podávání drog nezletilým a závěry soudu prvního stupně v tomto směru považuje za nepodložené. Pokud jde o výrok o trestu, tomu obžalovaný G. vytýká jeho přílišnou přísnost, přičemž poukázal rovněž na to, že ve věci Okresního soudu v Šumperku bylo rozhodnuto, že se ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil. V závěru svého odvolání pak obžalovaný navrhl, aby napadený rozsudek byl odvolacím soudem zrušen podle § 258 odst. 1 písm. c), d), e) tr.ř. ve všech výrocích, které se ho týkají, a poté aby odvolací soud sám rozhodl tak, že jej v plném rozsahu obžaloby zprostí ve smyslu § 226 písm. a) tr.ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem pak obhájce obžalovaného upřesnil, že petit svého odvolání modifikuje tak, že z něj vypouští ustanovení § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř., když obžalovaný kusost provedeného dokazování před nalézacím soudem nevytýká a provedení žádného nového důkazu nenavrhuje. Obžalovaný V. G. pak své odvolání sám doplnil ještě tak, že není pravdou, že by byl stanoven nějaký ceník, který by určoval ceny pokojů, nic takového neexistovalo a tyto částky si „stanovovaly holky samy“ bez toho, aby je k tomu obžalovaní nutili. V závěru veřejného zasedání pak obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr.ř. ve všech výrocích, které se ho týkají, a sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby podle § 226 písm. a) tr.ř. zprostí. 3. Obžalovaná D. B. ve svém odvolání písemně zpracovaném obhájkyní Mgr. Annou Trojanovou uvedla, že toto směřuje do všech výroků napadeného rozsudku, které se jí dotýkají. Ve vztahu k bodu I. napadeného rozsudku pak obžalovaná zopakovala svou obhajobu v tom smyslu, že předmětného jednání se nedopustila, neboť nikoho k prostituci nepřiměla, nekořistila z ní, neboť byla vyplácena výhradně z tržby za nápoje na baru, přičemž provoz celého klubu byl ztrátový, takže nelze hovořit ani o ziskuchtivosti. Zopakovala, že sama působila v nočním podniku S. nejprve jako společnice, a teprve později i jako barmanka, což je potvrzováno důkazy, zejména ubytovací knihou klubu a svědeckými výpověďmi jednotlivých společnic, přičemž dle jejího názoru se s těmito důkazy soud prvního stupně dostatečně nevypořádal. Ve vztahu ke K. D., K. Š. a B. B. pak obžalovaná setrvala na své obhajobě v tom smyslu, že nevěděla o nezletilosti jmenovaných dívek a z provozování prostituce těchto dívek nijak nekořistila, ani je k této činnosti nijak nepřiměla. O tom, že v podniku začaly pracovat v době, kdy byly nezletilé, se dozvěděla až dodatečně, v době jejich zletilosti. Morální vývoj těchto dívek byl narušen již před jejím příchodem do klubu, když všechny jmenované byly již dříve uživatelkami drog a sexuální služby v klubu poskytovaly dobrovolně za úplatu, takže jednání obžalovaných na ně nemohlo mít prakticky žádný vliv. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem II. napadeného rozsudku, k tomuto obžalovaná v opravném prostředku uvedla, že k jeho spáchání se doznala a upřesnila, že omamné a psychotropní látky nedistribuovala v prostorách předmětného nočního klubu, ale v jeho okolí. V další části svého odvolání i tato obžalovaná namítla, že nalézací soud porušil zásadu jednoty skutku, když skutkové okolnosti vylíčil v popisu skutku jinak, než jak byly popsány v obžalobě. Na tuto změnu popisu skutku v průběhu řízení obžalované nijak neupozornil, ani je v tomto smyslu nijak nepoučil, a proto dle obžalované došlo ke zkrácení práva na obhajobu všech obžalovaných. Pokud jde o trest, který jí byl uložen, obžalovaná namítla jeho nepřiměřenou přísnost, když dle jejího názoru nalézací soud nezohlednil především její vlastní osobnost a její vedlejší roli v činnosti klubu a nevzal dostatečně v úvahu rovněž její doznání. Obžalovaná v této souvislosti zdůraznila, že od doby, kdy se ocitla ve vazbě, se chová vzorně, aktivně spolupracuje s o.p.s. Podané ruce a nápravnou funkci by v jejím případě splnil i trest odnětí svobody kratšího trvání. V závěru svého odvolání proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ohledně její osoby zrušil, zprostil ji viny stran skutku uvedeného pod bodem I. rozsudku a za jednání pod bodem II. jí uložil trest odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby s odkladem na přiměřenou zkušební dobu, event. pokud bude uznána vinnou v celém rozsahu, aby jí byl uložen trest při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Na tomto svém odvolání obžalovaná setrvala v nezměněném rozsahu i v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem, a to včetně svého konečného návrhu na rozhodnutí odvolacího soudu. 4. Obžalovaný M. D. v písemném odůvodnění odvolání zpracovaném obhájcem Mgr. Petrem Cilínkem uvedl k trestné činnosti týkající se distribuce omamných a psychotropních látek pouze to, že k tomuto jednání se v podstatě doznal a pouze korigoval (snížil) prodané množství drog. Má za to, že tato trestná činnost má sníženou společenskou nebezpečnost vyplývající z léčebných účinků marihuany, neboť tuto pěstoval za účelem mastí a za tímto účelem ji rovněž distribuoval. Rovněž namítl, že drogy distribuoval pouze ojediněle a nikoliv pravidelně, což mělo být zohledněno v právní kvalifikaci jeho jednání. Pokud jde o distribuci pervitinu, připustil, že tohoto jednání se dopustil, ale má za to, že by mu měl být uložen přiměřenější (mírnější) trest. V další části svého opravného prostředku pak zejména namítl, že nalézací soud nevěnoval dostatečnou pozornost jeho obhajobě v tom smyslu, že nezletilé B. B., K. D. a K. Š. byly drogově závislými již v době před příchodem do podniku S. a v této souvislosti toto zjištění nebylo zohledněno i při posouzení jejich věrohodnosti. Nesouhlasí rovněž s tím, že měl jednání spáchat ze zavrženíhodné pohnutky, za kterou soud považoval ziskuchtivost, neboť ziskuchtivost nemůže být sama o sobě považována za zavrženíhodnou, neboť chtít považovat zisk z podnikání je naprosto legitimní cíl a v tomto případě mělo být přihlédnuto k tomu, že žádný zisk odvolatel nerealizoval a naopak byl ve ztrátě. To, že mu nezletilých bylo líto, když neměly kde bydlet a neměly žádné zázemí, proto jim umožnil realizaci v jejich podniku, není nic zavrženíhodného. Pokud jde o dospělé společnice, pak obžalovaný namítl, že nebylo prokázáno, že by je k prostituci nutil, neboť šlo o osoby ve finanční tísni, které potřebovaly mít nějaký příjem. On sám z nich nijak nekořistil, naopak do podniku vložil vlastní finanční prostředky, aniž by mu tyto byly následně vráceny, a skončil tak ve ztrátě. Princip, na základě kterého společnice odváděly z výdělku 20 EUR za použití pokoje, je občanskoprávní, resp. obchodní záležitostí, neboť tato částka pokrývala náklady na provoz a údržbu těchto pokojů. Bylo totiž třeba po každé návštěvě uklidit, vyměnit ložní prádlo a někdo se také musel starat o vlastní chod podniku, např. evidovat spotřebované časové jednotky. Nikoho k přijetí těchto podmínek nenutil, každá ze společnic mohla odejít pracovat jinam. Rovněž tento obžalovaný ve svém odvolání poukázal na množství obdobných nočních podniků a na kontroly, které v těchto podnicích včetně S. dělala policie. V závěru pak navrhl, aby byl uznán vinným toliko trestnými činy dle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a § 201 odst. 1 tr. zákoníku a aby mu byl uložen trest kratšího trvání. Toto odůvodnění pak doplnil vlastnoručně svým dopisem obžalovaný M. D., přičemž v tomto dopise (datovaném 9.1.2019) obžalovaný uvedl, že svých činů lituje, že od počátku spolupracuje s vyšetřovateli, vždy vypovídal pravdivě a uvědomil si, že nedělal správnou věc. Pokud následně pěstoval marihuanu, nedělal to z důvodu finančního zisku, ale protože ho to bavilo, a v současné době pěstuje jahody a česnek. Pervitin, který u něj byl zajištěn, byl pozůstatkem, který mu zůstal z původní trestné činnosti. Obžalovaný zdůraznil, že má dobré zaměstnání, skvělou přítelkyni a skvělou rodinu a nechtěl by o to přijít, není žádný zločinec, pouze se zapletl do špatné skupiny lidí, čehož moc lituje. V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem obžalovaný prostřednictvím svého obhájce odkázal na písemně zpracované odvolání a doplnil jej tak, že svědek J. H., z jehož výpovědi nalézací soud vycházel, je lhář a nikdy by neměl peníze na takové množství drogy, o kterém tvrdí, že od odvolatele koupil. V závěru veřejného zasedání pak setrval na svém návrhu obsaženém v písemném vyhotovení odvolání. 5. Obžalovaná L. K. v písemném vyhotovení odvolání, zpracovaném obhájcem JUDr. Richardem Novákem, a v jeho doplňcích uvedla, že jej podává do výroku o vině i do výroku o trestu, neboť s rozsudkem nesouhlasí, neboť ona sama byla oznamovatelem celé této kauzy a od samotného počátku spolupracovala s policií při odhalení celé trestné činnosti (viz podání z 17.12.2018), dále, že v podniku pracovala jako barmanka, přičemž byla placena mzdou a nezískávala prostředky z kuplířství a pouze díky ní byla celá trestná činnost odhalena, neměla nic společného s drogami ani s kuplířstvím a nechápe, proč její podíl na objasnění trestné činnosti nebyl vzat v úvahu při výměře trestu, navíc v situaci, kdy je matkou a od oznámení trestné činnosti žije spořádaným životem (viz podání z 14.1.2019). V posledním podání zpracovaném přímo odvolatelkou (datovaném rovněž 14.1.2019) pak obžalovaná L. K. zopakovala, že celé věci lituje a je srozuměna s tím, že si zaslouží trest, nicméně znovu zopakovala, že to byla ona, kdo trestnou činnost policii oznámil, na trestné činnosti sama žádným způsobem neprofitovala, neboť to byli spoluobžalovaní D. a G., kteří si z výtěžku z trestné činnosti stavěli honosné domy a žili bujarý život, zatímco ona byla vyplácena pouze z tržby z prodaných nápojů na baru a neměla ani žádný profit z prodeje drog či marihuany. V závěru poukázala na svou osobní a rodinnou situaci, kdy je samoživitelkou dvou nezletilých dětí a řádně pracuje. V závěru pak navrhla, aby soud znovu zvážil všechny okolnosti a uložil jí mírnější trest. Toto své odvolání pak samotná obžalovaná doplnila ještě dalšími třemi e-mailovými zprávami, v nichž v podstatě shodně poukazuje na své osobní a rodinné poměry a snahu žít již řádně a pečovat o své děti. V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem nejprve obhájce obžalované rozšířil důvody odvolání obžalované tak, že přistoupil a odkázal rovněž na odvolací námitky spoluobžalovaných směřujících do výroku o vině a následně pak k dotazu předsedy senátu stran rozporů mezi tvrzením, že odvolání směřuje do výroku o trestu a přistoupením k odvolacím námitkám spoluobžalovaných směřujících do výroku o vině, obhájce obžalované vyjasnil, že obžalovaná svým odvoláním brojí pouze a výlučně proti výroku o trestu, což rovněž výslovně uvedla samotná obžalovaná L. K. V závěru veřejného zasedání pak obhájce navrhl s ohledem na upřesnění rozsahu podaného odvolání zrušení napadeného rozsudku ve výroku o trestu ve vztahu k obžalované L. K. s tím, aby jí byl nově uložen trest odnětí svobody v délce tří roků, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let. 6. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nevyužil práva vyjádřit se písemně k podaným odvoláním obžalovaných v době před veřejným zasedáním (byť tato byla státnímu zastupitelství řádně v příslušné době doručena) a učinil tak až v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem, když se souhrnně vyjádřil ke všem podaným odvoláním. Pokud jde o námitky procesního charakteru spočívající ve výtkách, že nebyla zachována tzv. totožnost skutku, s těmito námitkami státní zástupce nesouhlasil a zdůraznil, že samotná úprava popisu skutku s ohledem na výsledky provedeného dokazování v daném případě nijak nevybočuje a jde o standardní postup soudu, přičemž obžalovaní směšují úpravu popisu skutku s postupem dle § 190 odst. 2 a § 225 odst. 2 tr.ř., tedy se situací, kdy soud na rozdíl od obžaloby hodlá posoudit skutek podle přísnějšího ustanovení trestního zákona, což ovšem v projednávané věci nenastalo. Pokud jde o skutkové námitky vznesené obžalovanými G., D. a B., pak vesměs jde o námitky, které byly již uplatněny v řízení před nalézacím soudem, a jde tedy o duplicitně uplatněnou obhajobu obžalovaných, se kterou se nalézací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku řádně vypořádal. Státní zástupce vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně provedl ve věci vyčerpávající dokazování a učinil úplná a správná skutková zjištění, o kterých nejsou žádné pochybnosti. Skutkové námitky obžalovaných nejsou ničím jiným než jiným náhledem obhajoby na hodnocení důkazů a v tomto směru nelze shledat v postupu soudu prvního stupně žádné vady, takže i odvolací soud by měl být vázán ustanovením § 263 odst. 7 tr.ř. Stručně tak zopakoval, že o vědomosti obžalovaných G., B. i D. o věku mladistvých Š., D. a B. svědčí jednoznačné důkazy, a to nejen výpověď spoluobžalované K., ale i výpovědi jmenovaných poškozených. Nepochybně bylo prokázáno, že předmětný klub nebyl zařízením, které by sloužilo primárně k ubytovacím účelům, ale šlo jednoznačně o zařízení sloužící k provozování prostituce. V této souvislosti státní zástupce poukázal, že paušální částky 10 či 20 EUR, které od jednotlivých poškozených měli obžalovaní inkasovat jako náklady za použití pokoje, je pro kořistění z prostituce zcela dostačující. Celou řadou důkazů bylo vyvráceno i tvrzení obžalovaného G., že nezjednával žádné ženy k provozování prostituce, neboť z řady svědeckých výpovědí naopak vyplývá, že ženy k takovému účelu zjednával, domlouval a určoval, která v jeho podniku pracovat bude a která nikoliv. Samotná nezletilá B. pak jednoznačně uvedla, že to byl právě obžalovaný G., který se jí ujal a věděl, že jí není 18 let a v této souvislosti řekl, že se to nějak udělá. Činnost obžalované B. zásadně překračovala pozici barmanky, která by pouze rozlévala nápoje a na konci měsíce dostala zaplacenou mzdu, neboť bylo prokázáno, že se spolupodílela na chodu a organizování klubu S. a byla pravou rukou obžalovaného G. K námitce obžalovaného D., že pěstování marihuany bylo zaměřeno k využití léčebných účinků této rostliny, státní zástupce uvedl, že dle jeho názoru je naprosto jedno, jestli rostliny konopí byly pěstovány k tomu, aby se z nich stala sušina, která se dává do konopných mastí, nebo která se následně kouří, neboť obžalovaný k pěstování těchto rostlin neměl příslušné povolení. Stejně tak kvalifikačním momentem § 283 odst. 2 tr. zákoníku není zjištění, zda jde o pravidelné či nepravidelné dealování drogy, ale pro tento kvalifikační moment je zjištění množství distribuované drogy a v tomto směru právní závěry napadeného rozsudku odpovídají učiněným zjištěním. Naprostý nesouhlas pak státní zástupce vznesl k tvrzení obžalovaných, že morální integrita nezletilých poškozených byla již předtím narušena natolik, že v podstatě nemohla být provozováním prostituce již narušena více, neboť např. z výpovědi svědkyně B. je zřejmé, že do doby příchodu do klubu S. sice byla občasnou uživatelkou drog, ovšem neprovozovala prostituci a tím, že se do předmětného klubu, kde se dealoval pervitin jako někde v samoobsluze, dostala a kde bylo normální, že bude chodit se zákazníky na pokoj a bude tam provozovat prostituci, pak její způsob života byl zásadně zasažen a jednání obžalovaných rozhodně vedlo k tomu, že jí umožnili vést zahálčivý a nemravný život. K námitce obžalovaného D. stran tvrzení, že získávání zisku v rámci podnikání je legitimním cílem, státní zástupce uvedl, že obecně je toto tvrzení sice pravdivé, nikoliv však v projednávané věci, kde bylo cílem získávat finanční prostředky prostitucí osob mladších 18 let. Státní zástupce rovněž uvedl, že soud prvního stupně rovněž postupoval správně, pokud posoudil jednání obžalovaných vůči nezletilým dívkám jako samostatný skutek s odlišnou právní kvalifikací oproti jednáním vůči dospělým poškozeným, byť oba tyto skutky zahrnul do bodu I. rozsudku, v důsledku čehož jde nepochybně o dva samostatné skutky a nikoliv o jednočinný souběh, jak se domnívá obžalovaný D. Pokud pak jde o výroky o trestech uložených jednotlivým obžalovaným, pak i v tomto směru má za to, že soud prvního stupně postupoval správně. V této souvislosti k námitkám obžalované K. upřesnil, že jmenovaná skutečně trestnou činnost oznámila a napomohla v jejím objasnění, nicméně její pozice nemohla být označena jako tzv. spolupracující obviněný, neboť nešlo o trestnou činnost páchanou organizovanou skupinou ani organizovanou zločineckou skupinou, v důsledku čehož nebyly splněny zákonné podmínky pro využití takového institutu. Přístup této obžalované byl dostatečně zohledněn nejen tím, že jí byl uložen nejmírnější trest ze všech obžalovaných, ale rovněž tím, že v průběhu řízení nebyla stíhána vazebně. Státní zástupce nicméně vyslovil závěr, že byť považuje odvolání obžalované K. za nedůvodné, lze do jisté míry akceptovat i snížení trestu jmenované, neboť je faktem, že významně k objasnění trestné činnosti napomohla. V závěru veřejného zasedání pak státní zástupce navrhl, aby odvolání všech obžalovaných byla dle § 256 tr.ř. zamítnuta. 7. Odvolací soud nejprve konstatuje, že opravné prostředky, jež byly ze strany jednotlivých obžalovaných podány, byly podány oprávněnými osobami ve smyslu § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř., v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř. a svým obsahem splňují i podmínky ustanovení § 249 tr.ř. Za tohoto stavu nebyl důvod k postupu podle § 253 tr.ř. a vrchní soud tedy podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly vytýkány, mohl přihlédnout, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Odvolací soud následně dospěl k závěru, že podaná odvolání jsou důvodná pouze zčásti, a to ve vztahu k obžalovaným tak, jak bude podrobněji rozvedeno níže. 8. Předně je třeba konstatovat, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nebyly zjištěny žádné takové vady, kterými by byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a nebyl tak dán důvod k případnému postupu odvolacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Je třeba uvést, že obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem sděleného obvinění, a ty jsou totožné se skutky popsanými ve výrokové části napadeného rozsudku. Totožnost zmíněných skutků byla tedy v průběhu trestního řízení zachována. V tomto směru odvolací soud nepřisvědčil námitkám obžalovaných, pokud byly opřeny o zjištění, že soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování upravil v určitých směrech popis skutkových zjištění a že v důsledku toho nezachoval totožnost žalovaného skutku se skutkem obsaženým v napadeném rozsudku. Důvody svého postupu soud prvního stupně odůvodnil zejména na str. 13 písemného vyhotovení napadeného rozsudku a vysvětlil, proč skutek obsažený pod body 1), 2) a 3) obžaloby považuje za související jednání a proč toto jednání zahrnul do jednoho jediného výroku rozsudku (a to bod bodem I.) a proč přiměřeně skutkovým zjištěním také upravil návětí, tedy úvodní pasáž, této části rozsudku. Po přezkoumání věci považuje odvolací soud za potřebné zdůraznit, že uvedené úpravy, učiněné soudem prvního stupně, naprosto odpovídají obsahu provedeného dokazování a takový postup rovněž odpovídá zákonu. V daném případě skutečně obžalovaní zaměňují otázku úpravy popisu žalovaného skutku s postupem dle § 190 tr.ř., dle kterého má-li soud za to, že při správném použití zákona je nutno skutek, který je předmětem obžaloby, posoudit podle jiného ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, vrátí věc státnímu zástupci k došetření, a není-li došetření třeba, upozorní předseda senátu na možnost odchylného posouzení skutku osoby, kterým se doručuje opis obžaloby, přičemž následně ve smyslu § 225 odst. 2 tr.ř. může soud uznat obžalované vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn ve smyslu § 190 odst. 2 tr.ř. V daném případě ovšem nalézací soud neposoudil jednání obžalovaných po právní stránce přísněji, než jak činila obžaloba, a toliko upravil popis skutku tak, aby vyjadřoval všechny okolnosti, za kterých se jej obžalovaní dopustili. Nakonec v této souvislosti nelze přehlédnout, že určité změny oproti podané obžalobě promítl soud prvního stupně i do popisu skutků pod body II. či III. výroku o vině, když s ohledem na nutnost respektování zásady in dubio pro reo upravil rozsah trestné činnosti drogového charakteru tak, aby odpovídal bez pochybností zjištěným množstvím psychotropních látek, s kterými měli neoprávněně nakládat obžalovaní D. B. a M. D. V tomto směru ovšem odvolatelé pochopitelně žádné výhrady nevznesli, byť jde principiálně o obdobnou úpravu popisu skutku jako v případě bodu I. napadeného rozsudku. Přisvědčit je nutno rovněž názoru státního zástupce v tom směru, že jednání obsažené pod jediným bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku ve skutečnosti zahrnuje dva samostatné trestné činy, a to jednání popsané pod bodem I./1 – 3 ve vztahu k nezletilým poškozeným B. B., B. D. a K. Š., právně kvalifikované jako zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a dále jednání popsané pod bodem I./4 – 20 ve vztahu k poškozeným, které byly zletilé, právně kvalifikované jako přečin kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze proto přisvědčit tvrzení odvolatelů, že jediné jednání popsané pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku bylo nesprávně posouzeno současně jako zmíněné trestné činy dle § 168 a § 189 tr. zákoníku, když ve skutečnosti jde o dvě samostatná jednání rozlišená tím, zda směřovala proti zletilým či nezletilým poškozeným. Z uvedeného důvodu má odvolací soud za to, že výše popsaný postup soudu prvního stupně ve svém důsledku nijak nenarušil právo obžalovaných na obhajobu a nejde o vadu řízení předpokládanou v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. 9. Dále odvolací soud shledal, že důkazy, které byly v tomto řízení orgány činnými v přípravném řízení a následně soudem prvního stupně provedeny, byly realizovány zákonným způsobem a jednalo se tak o důkazy procesně relevantní. Nelze přehlédnout, že obžalovaní měli od samotného počátku řízení obhájce a v žádné fázi řízení nedošlo v tomto směru ke zkrácení jejich práva na obhajobu. Byli seznámeni s výsledky přípravného řízení, byla jim řádně doručena obžaloba a měli možnost v průběhu řízení před soudem prvního stupně tomuto sdělit obhajobu, kterou uplatňují, přičemž měli rovněž možnost být přítomni dokazování, jež před tímto soudem bylo prováděno, a k jednotlivým provedeným důkazům se mohli vyjádřit, přičemž na závěr tohoto řízení měli možnost přednést soudu prvního stupně své závěrečné stanovisko. 10. Pro úplnost je třeba rovněž zmínit, že odvolací soud se zabýval také otázkou, zda v tomto řízení nenastala situace tzv. opomenutých důkazů, v níž by mohlo být spatřováno porušení základního práva na spravedlivý proces, a konstatuje, že v posuzované věci dle jeho názoru k takovému pochybení nedošlo. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 či I. ÚS 733/01 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Konstatoval přitom, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle něhož důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření či vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. V této souvislosti nelze přehlédnout, že soud prvního stupně se zabýval okruhem možných a jemu dostupných důkazů, které by mohly přispět k objasnění věci, a správně dospěl k závěru, že v podstatě neexistuje žádný další dosud neprovedený důkaz, který by mohl přinést jakékoliv poznatky pro rozhodnutí ve věci. V projednávané věci tak lze uzavřít, že žádné důkazy opomenuty nebyly a skutková zjištění byla učiněna na základě všech dostupných důkazů. V tomto směru nelze rovněž přehlédnout, že žádný z obžalovaných nenavrhl, aby v rámci odvolacího řízení bylo dokazování doplněno o jakýkoliv nový důkaz, jež by mohl přispět k objasnění věci, či aby byl opakován některý z podstatných důkazů provedených již soudem prvního stupně a rovněž napadenému rozsudku nevytkl, že by vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu způsobeného pominutím nějakého důkazního prostředku. 11. Pokud jde o vlastní napadený rozsudek tak, jak byl písemně vyhotoven a doručen procesním stranám, tento splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr.ř. z hlediska struktury rozsudku a ustanovení § 125 tr.ř. stran jeho odůvodnění. Z tohoto rozsudku dle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z jeho odůvodnění je jednoznačně patrné, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaných ve vztahu k jednotlivým trestným činům, které jim byly kladeny za vinu, jakož i jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. 12. V souvislosti s hodnocením provedených důkazů pak je třeba obecně zdůraznit, že povinnost orgánů činných v trestním řízení při hodnocení provedených důkazů, založená na zásadě volného hodnocení důkazů tak, jak je zahrnuta v citovaném ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., spočívá v hodnocení důkazů bez vázanosti zákonnými rigidními způsoby a vychází z volného, tedy zákonem nevymezeného, uvážení. Tato zásada nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem, charakteristickým rysům, a brání obecně mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nestanoví a nepřikládá apriori žádnému z důkazů zvláštní význam. Soud při hodnocení provedených důkazů musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Hodnocení musí činit z hlediska závažnosti důkazů (tedy vyloučí důkazy nepodstatné, takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování) a důkazy posuzuje i z hlediska zákonnosti, tedy zda nebyly provedeny v rozporu s příslušnými procesními předpisy a zda nelze v důkazním řízení shledat taková pochybení, která by měla povahu podstatných vad řízení. Důkazy je třeba podrobit hodnocení z hlediska věrohodnosti a pravdivosti, na základě analýzy jednotlivých poznatků pocházejících ze samotného konkrétního důkazu, při jeho vyhodnocení ve vztahu k dalším provedeným důkazním prostředkům. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, jež ale není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, nýbrž je vytvářena na přísně logickém základě, opírajícím se o právní vědomí, všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Takové hodnocení pak musí být obsaženo v odůvodnění příslušného rozhodnutí. Dle názoru Vrchního soudu v Olomouci obsah odůvodnění přezkoumávaného napadeného rozsudku, jakož i samotné rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, ve své podstatě tato kritéria zcela splňuje. 13. Dále je třeba uvést, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tedy že provedené důkazy hodnotil dle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vzájemných návaznostech, a pokud učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy odlišně, tedy s jiným v úvahu připadajícím výsledkem. Hodnocení důkazů je výsostním právem soudu prvního stupně, který také vlastní důkazy provádí. Navíc je třeba zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), zákonem č. 265/2001 Sb., poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takové hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. V projednávaném případě však o takovou situaci evidentně nejde. 14. Odvolací soud má v tomto konkrétním případě za to, že nalézací soud jednotlivé výpovědi osob (ať už obžalovaných či slyšených svědků), listinné a další důkazy, o něž bylo rozhodnutí o vině v napadených výrocích opřeno, ve svém rozhodnutí řádně vyhodnotil a podrobně se vypořádal se všemi skutečnostmi vyplývajícími z obsahu těchto důkazů a postupoval v dokazování v souladu s výše zmíněným ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Z hlediska ustálení skutkového stavu je zřejmé, že soud prvního stupně provedl všechny jemu dostupné důkazy a nelze mu rovněž vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, které byly shromážděny v přípravném řízení, nebo byly opatřeny v průběhu řízení před soudem. Odvolací soud má rovněž za to, že nalézací soud hodnotil důkazy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemné návaznosti, přičemž závěry, které z těchto důkazů učinil, odpovídají jejich obsahu. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně a přiléhavě vysvětlil, jaká zjištění učinil na základě konkrétních provedených důkazů a jak tyto důkazy hodnotil. Závěry soudu prvního stupně, které ve směru skutkových zjištění v jednotlivých bodech výroku o vině z těchto důkazů učinil, považuje odvolací soud za zcela logické a odpovídající obsahu provedených důkazů, a proto pro stručnost odkazuje na samotný obsah odůvodnění napadeného rozsudku, který považuje za přiléhavý a správný. Nelze rovněž dovodit, že by hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu bylo tendenční či účelové, že by některé důkazy či jejich části opomíjel, a na druhou stranu přisuzoval některým důkazům větší důkazní hodnotu apod. Nebylo zjištěno, že by nalézací soud ve své hodnotící činnosti některé důkazy upřednostnil oproti jiným, event. že by některé důkazy svědčící ve prospěch obžalovaných opomenul a ponechal bez povšimnutí. 15. Skutková zjištění, která učinil soud prvého stupně na základě jemu dostupných důkazů, považuje odvolací soud za správná, když z nich přijaté závěry nelze označit za rozporné ve vztahu k obsahu těchto důkazů. Soud prvého stupně v napadeném rozsudku označil poměrně přesně, z jakých důkazů vycházel, jaké závěry z výpovědí (nejen obžalovaných, ale zejména jednotlivých svědkyň) ve vztahu k jednotlivým obžalovaným učinil, přičemž nepominul ani posoudit věrohodnost jednotlivých osob. Z hlediska závěrů, které soud prvního stupně učinil z jednotlivých důkazů, které provedl, má odvolací soud za to, že nelze shledat žádné závažnější rozpory a hodnotící činnost soudu prvního stupně ve vztahu k jednotlivým důkazům nepostihují žádné závažnější vady či nesrovnalosti. Je proto možné z hlediska hodnocení důkazů a jeho výsledků ve stručnosti odkázat na výstižné odůvodnění napadeného rozhodnutí, když odvolací soud se plně ztotožňuje s tam rozvedenými závěry. Odvolací soud je tak toho názoru, že otázka věrohodnosti jednotlivých osob byla vyřešena soudem prvého stupně správně, když výpovědi obžalovaných posoudil v jejich kontextu jako nevěrohodné, zejména v té části, pokud někteří z nich popírali zejména vědomí o věku nezletilých poškozených. Pokud soud prvého stupně uvěřil celé řadě svědkyň oproti výpovědím obžalovaných, pak je odvolací soud toho názoru, že v napadeném rozsudku zdůvodnil, na základě jakých důkazů tak učinil a v tomto směru není jeho závěr nelogický či neodpovídající provedenému dokazování. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že tvrzení obžalovaných G., B. a D. ohledně jejich nulového či minimálního podílu na chodu předmětného klubu S. jsou v naprostém rozporu v podstatě se všemi slyšenými poškozenými a rovněž tak v rozporu s výpovědí spoluobžalované K. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud zmíněné důkazy po jejich komplexním vyhodnocení označil za takové, které zmíněné tři obžalované naprosto jednoznačně usvědčují z žalované trestné činnosti popsané pod bodem I. napadeného rozsudku, neboť jejich obhajoba v tomto směru byla vyvrácena. Odvolací soud po přezkoumání věci nemá pochybnosti o závěrech nalézacího soudu ve vztahu k jednotlivým bodům napadeného rozsudku, když ani nemá možnost zaujaté skutkové závěry zvrátit, neboť tyto jsou logické a v souladu s obsahem uvedených výpovědí, jakož i dalších důkazů provedených soudem prvního stupně, a proto hodnocení provedených důkazů je za daného stavu čistě právem nalézacího soudu. Za těchto okolností tak ani není možností odvolacího soudu do způsobu hodnocení těchto důkazů zasahovat, neboť je vázán ustanovením § 263 odst. 7 tr.ř., jak bylo rozvedeno výše. V této souvislosti pak je nutno zdůraznit, že žádný z odvolatelů nenavrhl, aby odvolací soud některé podstatné důkazy provedené již soudem prvního stupně zopakoval, aby tak mohl dospět případně k odlišným závěrům z nich vyplývajících a rovněž nenavrhl provedení jakéhokoliv důkazu nového, který by mohl skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně zpochybnit či zvrátit. 16. Vzhledem k shora uvedenému a s ohledem na obsah opravných prostředků je odvolací soud toho názoru, že odvolání obžalovaných, směřující proti výroku o vině, spočívají v podstatě na stejných námitkách, jež tito uplatnili již v rámci nalézacího řízení, a s těmito námitkami se nalézací soud řádným a přiléhavým způsobem v napadeném rozsudku i vypořádal. Lze tak odkázat na rozsáhlé a výstižné odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména na pasáže rozvedené na str. 16 - 33 písemného vyhotovení rozsudku, se kterými se odvolací soud plně ztotožnil. V těchto částech nalézací soud řádně vyhodnotil všechny provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a vzájemných návaznostech, vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané, a to na základě kterých konkrétních důkazů, a zabýval se rovněž důsledně obhajobou jednotlivých obžalovaných (v tomto směru je možno odkázat zejména na pasáže uvedené na str. 30 – 33 písemného vyhotovení napadeného rozsudku). Ani odvolací soud neshledal, že by soud prvního stupně některé z provedených důkazů hodnotil zaujatě, v rozporu s jeho obsahem, v neprospěch některého z obžalovaných. Na tomto místě pak je třeba opět připomenout, že s ohledem na to, že pokud odvolací soud neopakoval důkazy, z nichž vyplývají závěry, které obžalovaní ve svých opravných prostředcích napadli (a obžalovaní to po odvolacím soudu ani nepožadovali), pak nebyl oprávněn s ohledem na výše zmíněné ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. dospět ani k odlišným skutkovým závěrům, než které učinil soud prvního stupně, přičemž k takovému postupu, tedy opakování konkrétních důkazů, neměl odvolací soud žádný důvod, když ve způsobu hodnocení těchto důkazů ze strany soudu prvního stupně žádnou vadu neshledal. Odvolací soud zdůrazňuje, že v projednávané věci hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu považuje za zákonné a souladné s citovanými kritérii § 2 odst. 6 tr.ř., když v hodnotící činnosti soudu prvního stupně neshledal žádné prvky libovůle, příp. selektivního hodnocení důkazů, event. rozporů mezi závěry, které soud prvního stupně z provedených důkazů vyvodil, a vlastním obsahem provedených důkazů. Soudu prvního stupně nelze ani vytknout, že by některé podstatné důkazy opomenul, či že by provedené důkazy hodnotil toliko izolovaně bez návaznosti na komplex dalších ve věci provedených důkazů. S ohledem na to, že námitky obžalovaných, vtělené do jejich jednotlivých opravných prostředků, jsou v podstatě opakováním jejich obhajoby uplatněné v řízení před soudem prvního stupně, s níž se nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku konkrétně vypořádal, je možno v reakci na tyto odvolací námitky do značné míry odkázat právě na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku. Takovýto postup odvolacího soudu je souladný s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (viz např. II. ÚS 583/13, I. ÚS 31/12, II. ÚS 2947/08, příp. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurg proti Nizozemsku ze dne 19.4.1994, ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19.2.1998, příp. ve věci Helle proti Finsku ze dne 19.12.1997). Zejména v posledně zmíněné věci Evropský soud pro lidská práva jasně deklaroval, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu, stejně tak pak kupř. v další věci Garcia proti Španělsku uvedl, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. S ohledem na tyto judikatorní závěry pak odvolací soud konstatuje, že se v podstatě beze zbytku ztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně v projednávané věci vyhodnotil provedené důkazy, a se závěry, jaké z nich vyvodil. Proto prakticky odkazuje na výše zmíněné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, když má za to, že v těchto se soud prvního stupně vypořádal se všemi základními rovinami obhajoby obžalovaných. 17. I přes výše uvedené považuje odvolací soud za nutné alespoň stručně se vyjádřit k jednotlivým odvolacím námitkám obžalovaných. Odvolací soud především musí odmítnout námitku obžalovaných, pokud spočívala na tvrzení, že činnost společnic v podniku S. neorganizovali, neboť soud prvního stupně správně na základě provedených důkazů uzavřel, že to byli právě obžalovaní, kteří rozhodovali o tom, zda konkrétní ženy mohou poskytovat sexuální služby v předmětném podniku, byli to rovněž oni, kteří nastavovali pravidla a podmínky, za kterých se tak mohlo dít a byli to také oni, kdo zajišťoval každodenní provoz zmíněného podniku. Z provedených důkazů, zejména výpovědí poškozených, je patrné, že tyto neměly možnost si dohodnout individuální podmínky, za kterých budou v klubu sexuální služby poskytovat, nýbrž musely akceptovat pravidla a podmínky nastavené obžalovanými, a to jak týkající se ceny, tak týkající se časových intervalů, způsobu platby, způsobu vyplácení příslušné části získaných finančních prostředků apod. V tomto směru nelze přehlédnout, že peníze za sexuální služby byly klienty skládány do rukou příslušné barmanky, která rovněž evidovala rozsah poskytnutých služeb, vedla v patrnosti dobu, na kterou tyto byly poskytnuty, zajišťovala signalizaci poškozeným při překročení této doby, prováděla v podstatě pravidelné vyúčtování inkasovaných finančních prostředků zvlášť za konzumaci na baru a zvlášť za poskytnuté sexuální služby a teprve následně ze získaných finančních prostředků byly jednotlivé poškozené vypláceny poté, co byly strženy obžalovanými stanovené paušální částky. V žádném případě tak nešlo o realizaci občanskoprávního či obchodního vztahu, jak argumentoval ve svém opravném prostředku obžalovaný D. Tvrzení obžalovaného G. v této souvislosti, že to byly právě poškozené, které si samy stanovovaly částky za použití pokojů v klubu, je naprosto mimo výsledky provedeného dokazování a takové tvrzení je natolik absurdní, že mu odvolací soud nepřikládá naprosto žádnou váhu. Odvolací soud rovněž připomíná, že to byl právě obžalovaný G., který si měl každodenně vyzvedávat výnos z provozu klubu (což činilo v průměru cca 300 EUR za noc), přičemž evidence zákazníků byla vedena ve zvláštním sešitě (viz např. výpověď obžalované B. či obžalované K. – str. 17, 21 písemného odůvodnění napadeného rozsudku). 18. Nedůvodné a irelevantní je rovněž tvrzení, že předmětný klub S. byl ztrátový, a tudíž že obžalovaní nemohli z prostituce kořistit. Především je třeba zmínit výpověď obžalované K., která (a to i v obsahu svého opravného prostředku) potvrdila, že z provozu klubu profitovali zejména obžalovaný G. a obžalovaný D., přičemž rovněž obžalované, které z pozice barmanek zajišťovaly každodenní chod klubu, byly rovněž vypláceny z finančních prostředků, které byly získány v souvislosti s provozem klubu, tedy i s tím, že v něm byly poskytovány sexuální služby. Pokud obžalovaní používali finanční prostředky získané poškozenými za poskytování sexuálních služeb za shora uvedených podmínek, byť se tak dělo k financování chodu klubu S., např. k úhradě nákladů spojených s provozem tohoto klubu, pak i takové použití finančních prostředků je třeba považovat za kořistění, byť by nešlo o prostředky, které by si obžalovaní ponechávali pro vlastní přímou potřebu. Je třeba rovněž zdůraznit, že k naplnění znaku „kořistí z prostituce provozované jiným“ se nevyžaduje, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje (shodně R 11/1978). 19. Obhajoba obžalovaného G. v tom směru, že provoz klubu byl ztrátový do té míry, že jej musel dotovat z finančních prostředků získávaných v jiných podnicích, které provozoval nebo řídil, je naprosto nelogická, neboť je zřejmé, že pokud by provoz klubu obžalovanému nepřinášel žádný zisk, neměl by tento žádný důvod jej dlouhodobě provozovat se ztrátou. Uvedená skutečnost je navíc, jak již bylo zmíněno, v naprostém rozporu s tvrzením obžalované K. 20. Tvrzení obžalovaných, že těžiště klubu spočívalo v provozování baru, kde byly poskytovány alkoholické a nealkoholické nápoje za výrazně vyšší ceny než byly běžné v barech či restauracích, je naprosto nevěrohodné a nelogické, neboť pokud by součástí provozu podniku nebyly poskytované sexuální služby, pak by nepochybně zákazníci, jež by měli zájem výlučně o alkoholické či nealkoholické nápoje, nevážili cestu do předmětného klubu, ale mohli navštívit kterékoliv zařízení, kde jsou takové nápoje poskytovány, navíc za výrazně nižší cenu. Pokud tedy obžalovaní inkasovali finanční prostředky z vysokých cen nastavených v baru, dělo se tak právě a pouze v souvislosti s tím, že v předmětném klubu byly zajišťovány i sexuální služby za podmínek nastavených obžalovanými, a proto i tyto finanční prostředky je nutno považovat za prostředky získané v souvislosti s prostitucí provozovanou v tomto zařízení. 21. Naprosto nedůvodnou pak byla shledána námitka obžalovaných v tom směru, že neznali věk nezletilých poškozených, jak již bylo zmíněno, když z vědomosti tohoto věku jsou naprosto jednoznačně usvědčováni samotnými těmito nezletilými poškozenými a nakonec tuto skutečnost ve své výpovědi připouští i obžalovaná K. Touto otázkou se velmi podrobně v napadeném rozsudku zabýval již soud prvního stupně a nepochybil, pokud s ohledem na obsah výpovědi nejen obžalované K., ale i nezl. poškozených B. B., K. D. a K. Š. posoudil zmíněnou obhajobu obžalovaných za naprosto vyvrácenou, a tedy účelovou. 22. Odmítnout je nutno rovněž námitku, že obžalovaní si nebyli vědomi protiprávnosti svého jednání, když v klubu probíhaly pravidelné kontroly mimo jiné i ze strany policistů. Z důkazů, které jsou obsahem spisu, vyplývá, že vstup do klubu byl zajištěn tak, aby nikdo, tedy včetně jakékoliv kontroly, nemohl nepozorovaně do klubu vstoupit. Teprve po zazvonění a prověření návštěvníka prostřednictvím kamerového systému bylo umožněno do klubu vstoupit, čímž bylo mimo jiné zajištěno i to, aby případné kontroly nezjistily pravý věk některých poškozených. V tomto směru je nutno poukázat zejména na výpověď svědkyně B., která potvrdila, že byla poučena o tom, že se má jít schovat dozadu v případě, že by do klubu přišla kontrola, a zdůraznit lze rovněž výpověď svědkyně Š., která právě v souvislosti s tím, že obžalovaní znali její věk, uvedla, že byla obžalovanými utvrzována v tom, že z toho nebudou žádné problémy, pokud to sama nikomu neřekne, a rovněž že byla poučena, že pokud by přijela hlídka policie, má utéct zadním vchodem mimo objekt. 23. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, jež je postavena na tvrzení, že nezletilé poškozené B., D. a Š. byly natolik narušené již v době příchodu do předmětného klubu, že jednání obžalovaných nemohlo mít žádný vliv na jejich vývoj. I v tomto směru lze přisvědčit závěrům, které důvodně učinil na základě provedených důkazů soud prvního stupně, neboť z dokazování sice vyplývá, že vývoj poškozených byl do jisté míry narušen již v této době, kdy se nezdržovaly v místě svého bydliště, byly občasnými konzumenty drog, nicméně teprve po jejich příchodu do klubu S. se jejich způsob života zásadně změnil, když jednak začaly soustavně za peníze provozovat sexuální styky s cizími muži a v souvislosti s touto prostitucí jim byly opakovaně poskytovány i drogy. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje tu část výpovědi zejména nezl. K. Š., v níž potvrdila, že do „práce společnice“ byla nucena i v období, kdy měla menstruaci a že jí v souvislosti s její „prací v klubu“ bylo rovněž vyhrožováno, a to i násilím. Pokud před příchodem do klubu měla zkušenosti s užíváním pervitinu, tento brala cca 1x za měsíc, avšak poté, co začala v klubu poskytovat sexuální služby za úplatu, to psychicky nezvládala a musela brát pervitin v podstatě denně a soustavně, aby vůbec sexuální služby mohla poskytovat. Z uvedeného je zřejmé, jak intenzivní a škodlivé bylo jednání u obžalovaných vůči nezl. poškozeným a s přihlédnutím k dlouhodobosti a soustavnosti takového způsobu života, který obžalovaní těmto nezl. poškozeným umožnili vést, je naprosto zřejmé, že šlo o naprosto zásadní devastující zásah do jejich tehdejšího rozumového, citového a mravního vývoje. 24. Pokud obžalovaný D. navíc argumentuje, že jeho jednání nebylo vedeno ziskuchtivostí jako zavrženíhodnou pohnutkou, neboť považovat zisk z podnikání za zavrženíhodný nelze, neboť jde o naprosto legitimní cíl, pak odvolacímu soudu nezbývá, než takové tvrzení označit za důkaz toho, že obžalovaný naprosto nechápe dosah svého jednání, jeho závažnost a protiprávnost, když podnikání za účelem zisku ztotožňuje s dosažením profitu a výnosu ze závažné trestné činnosti spáchané na úkor mimo jiné i nezletilých poškozených. Obdobně pak lze posoudit i jeho postoj, kdy vysvětluje, že nezletilým umožnil realizaci v podniku S., protože mu jich bylo líto, když neměly kde bydlet a neměly žádné zázemí. Právě takové jednání odvolací soud považuje nejen za naprosto nemorální, ale rovněž za zavrženíhodné ve smyslu ustanovení § 201 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti nelze přehlédnout, že obžalovaní se předmětného jednání dopustili nikoliv vůči jediné nezletilé osobě, ale vůči třem nezletilým, přičemž v době počátku takového jednání chybělo nezl. B. B. do dosažení 18 roku věku přibližně půl roku, v případě nezl. K. Š. pak přibližně 3 měsíce. Tyto skutečnosti jsou pak natolik významné, že ve spojení s intenzitou uvedeného jednání nelze dovodit, že by nešlo o natolik společensky škodlivé jednání, aby s ním nebyla spojena trestní odpovědnost obžalovaných ve smyslu § 12 tr. zákoníku. Za této situace proto soud prvního stupně správně zohlednil věk těchto tří poškozených při právním posouzení jednání obžalovaných, a to jak v případě zločinu obchodování s lidmi podle § 168 tr. zákoníku, tak i v případě přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku. 25. Pokud pak jde o tvrzení obžalovaného D., že drogy distribuoval pouze ojediněle a nikoliv pravidelně a že společenskou nebezpečnost snižuje účel pěstování marihuany, neboť jím sledoval poskytnutí léčebných prostředků nemocným lidem, pak takovou námitku odvolací soud nemohl akceptovat, neboť je v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem tak, jak jej prezentoval na základě provedených důkazů ve skutkové větě výroku o vině pod bodem I., III. a IV. soud prvního stupně, když z těchto skutkových zjištění je naprosto zřejmé, že obžalovaný D. jednal dlouhodobě, opakovaně a ve snaze dosáhnout maximálního zisku, přičemž psychotropní látky nejen vyráběl, ale rovněž prodával a pro jiného přechovával v poměrně značném rozsahu. Nelze přehlédnout, že z žádného důkazu, zejména vztahujícího se k nálezům souvisejícím s marihuanou v místě bydliště jmenovaného obžalovaného, nevyplývá, že by se věnoval výrobě léčivých prostředků, zejména mastí. Rovněž tak množství psychotropních látek, s kterými jmenovaný obžalovaný nakládal, stejně jako zjištění, že nešlo pouze o marihuanu, ale rovněž pervitin, svědčí pro závěr učiněný soudem prvního stupně, že obžalovaný neoprávněně tyto látky prodával a pro jiného přechovával ve snaze získávat tak dlouhodobě a soustavně finanční prostředky. Pokud obžalovaný D. v souvislosti s jednáním popsaným pod bodem III./2 namítal, že J. H. nebyl solventní a neměl dostatek finančních prostředků pro nákup takového množství pervitinu, pro které by obžalované uznal vinným, pak musí odvolací soud zmínit, že tuto obhajobu uplatnil obžalovaný již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž ten se s ní řádně vypořádal v souvislosti s hodnocením věrohodnosti svědka J. H. (viz bod 34 písemného vyhotovení napadeného rozsudku) a odvolací soud neshledal pro zásah do způsobu vyhodnocení výpovědi jmenovaného svědka žádný důvod. 26. Zcela nedůvodnou a naprosto irelevantní pak byla shledána námitka obžalované B., že drogy nedistribuovala přímo v prostorách klubu S., ale pouze v jeho blízkosti a okolí, když navíc takové tvrzení je rovněž v rozporu s výpověďmi svědkyň L. K., S. N., V. G., D. B. a M. D. uložil tresty propadnutí věcí tak, jak jsou specifikovány v písemném vyhotovení napadeného rozsudku na str. 11 a 12, když pro uložení těchto trestů u obžalovaných V. G., M. D. a D. B. byly splněny zákonné podmínky ustanovení § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť vesměs jde o věci, které obžalovaní užili ke spáchání trestných činů či byli ke spáchání trestných činů určeny a v tomto směru lze soudu prvního stupně vytknout toliko formální pochybení, pokud na rozdíl od správně citovaného ustanovení § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku užitého ve výrokové části rozsudku, v jeho odůvodnění nesprávně uvedl § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V daném případě jde však toliko o pochybení formální, které nebylo třeba postupem odvolacího soudu nijak napravovat. 27. Pochybení pak neshledal odvolací soud ani ve výrocích o trestech odnětí svobody, jež byly uloženy obžalovaným M. D. a D. B. V případě obou jmenovaných soud prvního stupně správně posoudil míru jejich zapojení se do trestné činnosti a rozsah této trestné činnosti, který obžalovaní spáchali, správně zohlednil všechna zjištění k osobám jmenovaných obžalovaných, stejně jako polehčující a přitěžující okolnosti. Oběma obžalovaným pak správně ukládal tresty jako úhrnné ve smyslu § 43 odst. 1 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody, který byl obžalované D. B. vyměřen v jedné třetině zákonné trestní sazby (která v daném případě činila rozmezí od 5 do 12 roků), je s ohledem na učiněná zjištění trestem nejen zákonným (tedy uloženým v rámci příslušné trestní sazby), ale i přiměřeným všem hlediskům rozhodným pro ukládání trestů tak, jak jsou stanoveny v § 39 tr. zákoníku. Rovněž tak zařazení obžalované pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou odpovídá příslušnému zákonnému ustanovení. I při zohlednění chování obžalované B. v průběhu dosavadního omezení její osobní svobody vazbou včetně spolupráce s o.p.s. Podané ruce neshledal odvolací soud důvod pro snížení trestu odnětí svobody jmenované obžalované blíže ke spodní hranici, a to zejména s ohledem na rozsah trestné činnosti obžalovanou spáchané a s přihlédnutím rovněž k tomu, že obžalovaná nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale i následně v řízení odvolacím, neučinila úplné a kajícné doznání, které by mohlo být zohledněno výrazněji nejen jako výrazná polehčující okolnost, ale rovněž jako známka toho, že si obžalovaná protiprávnost a závažnost svého jednání uvědomuje, což je základní podmínka pro reálné uskutečnění její resocializace. 28. Pokud jde o obžalovaného M. D., trest odnětí svobody vyměřený rovněž v první třetině příslušné trestní sazby (opět činící rozmezí od 5 do 12 let odnětí svobody) je třeba rovněž považovat nejen za zákonný, ale i za přiměřený, a to opět zejména s ohledem na rozsah trestné činnosti tímto obžalovaným spáchaný. Zařazení jmenovaného obžalovaného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody bylo učiněno rovněž v souladu s příslušným zákonným ustanovením § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (byť v samotném odůvodnění napadeného rozsudku opět soud prvního stupně chybně konstatuje ustanovení § 56 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku, což je opět toliko formální vada, kterou nebylo třeba postupem odvolacího soudu napravovat). Námitky, o něž jmenovaný obžalovaný opřel své tvrzení o nepřiměřenosti uloženého trestu, zejména ve vztahu k motivu svého jednání a obecně způsobu vedení svého života, byly známy již soudu prvního stupně a tento je dostatečně při výměře trestu obžalovanému vzal v úvahu, takže není důvod, aby je znovu zohlednil ještě odvolací soud dalším zmírněním trestu odnětí svobody. 29. V případě obžalovaných V. G. a L. K. nicméně odvolací soud neshledal individualizaci trestů, k níž soud prvního stupně přistoupil, za správnou, případně dostatečnou. Pokud jde o obžalovaného G., je sice pravdou, že v případě trestné činnosti popsané pod body I. výroku napadeného rozsudku měl nejvýznamnější úlohu ze všech obžalovaných, jak uzavírá v napadeném rozsudku soud prvního stupně, nicméně na druhou stranu se nepodílel na žádné další trestné činnosti na rozdíl od ostatních spoluobžalovaných. Pokud by tedy všem obžalovaným byly ukládány tresty výlučně pouze za trestné činy obsažené ve výroku o vině pod bodem I. výroku napadeného rozsudku, pak by byl správný závěr soudu prvního stupně, že obžalovanému G. je třeba uložit trest ze všech nejvýraznější, neboť to byl on, kdo byl hlavní postavou v rámci skupiny obžalovaných podílejících se na provozu klubu S., měl poslední a hlavní slovo ve všech rozhodnutích, které se tohoto klubu týkaly a rovněž se výrazněji podílel i na rozhodování o výnosu, který z provozování zmíněného klubu a trestné činnosti v něm páchané plynuly. Nicméně v projednávané věci je třeba zohlednit, že jediný obžalovaný G. se nepodílel na další trestné činnosti popsané pod body II. – IV. výroku napadeného rozsudku a rozsah spáchané trestné činnosti spáchané obžalovanými M. D., D. B. a L. K. byl tedy širší než v případě obžalovaného G. Odvolací soud má tedy za to, že při zohlednění těchto skutečností nebyl důvod obžalovanému G. ukládat významně výraznější a přísnější trest odnětí svobody oproti ostatním obžalovaným, a to i přes přihlédnutí k tomu, že obžalovaný se nyní projednávané trestné činnosti měl dopouštět v průběhu zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Z těchto důvodů tedy byl z podnětu odvolání obžalovaného G. napadený rozsudek zrušen ve vztahu k tomuto obžalovanému, a to výlučně ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, když tyto výroky je třeba považovat za výroky samostatné a k zásahu do dalších částí napadeného rozsudku (včetně výroku o trestu zabrání věci, uloženém tomuto obžalovanému) důvod shledán nebyl. Poté pak odvolací soud ve věci sám nově rozhodl tak, že obžalovanému V. G. nově uložil úhrnný trest odnětí svobody (za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku) v trvání 7 roků, tedy rovněž přibližně ve třetině příslušné trestní sazby, a pro výkon tohoto trestu odnětí svobody jej zařadil v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. 30. Obdobně pak v případě obžalované L. K. shledal odvolací soud postup soudu prvního stupně při individualizaci trestu, jež má být této obžalované uložen, za nedostatečný, byť je třeba připustit, že v jejím případě soud prvního stupně správně zohlednil skutečnost, že to byla právě tato obžalovaná, která sama oznámila trestnou činnost obsaženou pod bodem I. výroku o vině policejním orgánům a těmto rovněž napomohla při jejím objasnění, a to zejména svým doznáním, které učinila v přípravném řízení. Odvolací soud nicméně má za to, že v případě obžalované L. K. mělo být významnějším způsobem vyhodnoceno jednak to, že v rámci všech obžalovaných měla méně významnou roli při spáchání trestné činnosti popsané pod bodem I. a byť spáchala rovněž další trestnou činnost popsanou pod bodem IV. výroku napadeného rozsudku, tuto spáchala toliko formou pomoci. Současně pak mělo být významnějším způsobem vzato v úvahu rovněž to, že bez oznámení této obžalované by k odhalení trestné činnosti pod bodem I. pravděpodobně nedošlo a rovněž její objasnění, zejména z hlediska podílu jednotlivých osob na jejich spáchání, by nepochybně bylo výrazně složitější. Obžalovaná L. K. již v přípravném řízení v době, kdy orgány činné v trestním řízení měly minimum poznatků o předmětné trestné činnosti, ve věci vypovídala, ke spáchání trestné činnosti se nejen doznala, ale usvědčila i další obžalované, a to v situaci, kdy jí muselo být zřejmé, že její oznámení celé věci policii a následné doznání a popsání rozsahu této trestné činnosti bude mít pro ni samotnou, jakož i pro jejich nezl. děti, o které pečovala, významný dopad. Současně pak je třeba připustit, že na rozdíl od trestné činnosti spáchané organizovanou skupinou, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny (viz § 178a tr.ř.) nelze pachateli trestné činnosti, jež takovou formou nebyla spáchána (byť by šlo o velmi závažnou trestnou činnost, s vysokou trestní sazbou jako v projednávané trestní věci), přiznat postavení spolupracujícího obviněného a tomuto snížit ve smyslu ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, přestože pozice takového pachatele a význam jeho pomoci orgánům činným v trestním řízení v podstatě není významně odlišná a jeho význam při objasnění trestné činnosti je obdobný jako v případě pachatele, jež formální podmínky pro označení za „spolupracujícího obviněného“ ve smyslu zákona splňuje. Tyto skutečnosti vedly proto odvolací soud k úvaze, že s ohledem na významný podíl obžalované L. K. při objasnění zmíněné trestné činnosti ve spojení s osobou obžalované a skutečností, že tato pečuje o své dvě nezletilé děti, je namístě použít ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a jmenované obžalované mimořádně snížit trest odnětí svobody vzhledem k jejím poměrům pod spodní hranici příslušné trestní sazby, neboť je zřejmé, že pro obžalovanou by trest odnětí svobody uložený v poměrně přísné trestní sazbě v rozmezí od 5 do 12 roků, s ohledem na výše rozvedené skutečnosti, byl nepřiměřeně přísný a navíc s ohledem na její méně významnější roli při spáchání trestné činnosti, dosavadní způsob života (zejména vedený od okamžiku, kdy sama trestnou činnost příslušným orgánům oznámila) a její rodinnou situaci lze důvodně očekávat, že její nápravy může být dosaženo i trestem kratšího trvání. Z těchto důvodů proto byl napadený rozsudek zrušen z podnětu odvolání jmenované obžalované ve výroku, kterým jí byl uložen trest odnětí svobody, a kterým byla pro výkon trestu zařazena do příslušného typu věznice, a následně odvolací soud rozhodl ve věci sám tak, že obžalované vyměřil nově úhrnný trest odnětí svobody (opět za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku) v trvání 4 roků a pro výkon tohoto trestu pak obžalovanou zařadil do věznice s ostrahou (ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 písm. a/ tr. zákoníku). Odvolací soud touto novou výměrou trestu odnětí svobody vzal v úvahu výše zmíněné skutečnosti týkající se poměrů obžalované, nicméně i při jejich zohlednění nedospěl k závěru, že by obžalované K. mohl být vyměřen trest ještě nižší (zejména ve výměře, která by umožňovala podmíněný odklad jeho výkonu), neboť takovému významnějšímu snížení trestu brání zejména to, že kromě trestné činnosti pod bodem I. obžalovaná spáchala ještě další trestnou činnost popsanou pod bodem IV., jejíž podstatou byl obchod s poměrně značným množstvím psychotropní látky (jde přitom o trestnou činnost, kterou obžalovaná příslušným orgánům sama aktivně neoznámila). Odvolací soud rovněž nemohl přehlédnout, že obžalovaná sice významným způsobem přispěla k objasnění trestné činnosti tím, že již v době přípravného řízení ve svých prvních dvou výpovědích ve věci vypovídala a uvedla podstatné skutečnosti, které k objasnění věci přispěly, nicméně následně, a to již v přípravném řízení opakovaně, a poté i u hlavního líčení před soudem prvního stupně, využila svých práv a k věci nevypovídala. Je tedy zřejmé, že v průběhu řízení obžalovaná svůj postoj k potřebě důsledně objasnit celou záležitost významně změnila a byť se lze domnívat (jak je jí samotnou naznačováno), že se tak stalo v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení, které jí negarantovaly specifické postavení spolupracujícího obviněného (pro což nebyly ani splněny zákonné podmínky), je naprosto zřejmé, že takový postoj do jisté míry neumožnil zejména soudu prvního stupně upřesnit některé sporné otázky, vyplývající z odlišných výpovědí, zejména obžalovaných samotných, ať už se týkaly rozsahu spáchané trestné činnosti, získaných výnosů z této trestné činnosti apod. 31. Ze všech výše rozvedených důvodů tedy odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, když ke zrušení části napadeného rozsudku a novému rozhodnutí došlo výlučně z podnětu odvolání obžalovaných V. G. a L. K., která byla shledána důvodnými (v částech směřujících proti výměře uložených trestů odnětí svobody), přičemž naopak odvolání obžalovaných D. B. a M. D. nebyla shledána důvodnými v žádné z jejich částí, a proto je musel odvolací soud ve smyslu § 256 tr.ř. zamítnout. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Olomouc 10. dubna 2019 JUDr. Ivo Lajda v.r. předseda senátu

ECLI	ECLI:CZ:VSOL:2019:5.TO.13.2019.1
Datum rozhodnutí	10.04.2019
Soud	VSOL
Spisová značka	5 To 13/2019
Zdroj	nsoud.cz
Typ rozhodnutí	Rozsudek
Kategorie	B
Heslo	Mimořádné snížení trestu odnětí svobody

Právní věta

Odůvodnění