Vzhledem ke skutečnosti, že ziskuchtivost je v různé míře pojmově obsažena již ve znacích základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr.zákoníku, je u tohoto trestného činu, ať už v případě základní, nebo v případě kvalifikovaných skutkových podstat, zpravidla vyloučeno pachateli přičítat přitěžující okolnost dle § 42 písm. b) tr. zákoníku, z důvodu, že „spáchal čin ze ziskuchtivosti“.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2020 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Lajdy a soudců JUDr. Renáty Sobalové a JUDr. Vladislava Šlapáka odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obžalovaného L. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.8.2019, č.j. 34 T 6/2018-1613, a rozhodl takto: I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaného částečně zrušuje, a to ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Ing. R. B. II. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. se obžalovaný L. P. odsuzuje za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2) nedotčen, podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku se výkon trestu odnětí svobody podmíněně odkládá a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku se stanoví zkušební doba na 5 (pět) let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku se obžalovanému současně ukládá povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu způsobenou poškozenému M. O. III. Podle § 256 tr. ř. se odvolání státního zástupce zamítá. IV. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. se ve zbývající části (ohledně skutku pod bodem 1/ napadeného rozsudku) věc vrací soudu prvního stupně. V. Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.8.2019, č. j. 34 T 6/2018-1613, byl obžalovaný L. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ad 1) a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ad 2). Uvedených trestných činů se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl dopustit tím, že 1. v době od 5.5.2010 do 22.4.2011 v O., v úmyslu neoprávněně se obohatit, ačkoli věděl, že vzhledem ke své finanční situaci nebude schopen dostát svému závazku vrátit poskytnuté finanční prostředky ve stanovené lhůtě, pod záminkou úhrady svého vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti c.&f. a.s., se sídlem K. – P. B. v., vylákal od poškozeného Ing. R. B. postupně finanční částku v celkové výši 60.000.000 Kč, kterou poškozený Ing. R. B. se splatností dne 15.1.2012 a bianco směnku vlastní splatnou na řad Ing. R. B., poskytnutou půjčku však ve stanovené lhůtě nevrátil, kdy po lhůtě splatnosti vrátil Ing. R. B. pouze částku v celkové výši 650.000 Kč, přičemž dne 11.11.2013 byla mezi poškozeným Ing. R. B. a obžalovaným uzavřena dohoda o uznání dluhu, ve které obžalovaný L. P. uznal co do důvodu a výše svůj dluh ve výši 59.650.000 Kč a byly stanoveny termíny splátek, které však nedodržel a finanční prostředky ve stanovených lhůtách nevrátil, a tímto jednáním způsobil poškozenému Ing. R. B. majetkovou škodu ve výši 60.000.000 Kč, 2. dne 17.10.2014 v O., v úmyslu neoprávněně se obohatit, ačkoliv věděl, že vzhledem ke své finanční situaci nebude schopen dostát svému závazku vrátit poskytnuté finanční prostředky ve stanovené lhůtě, vylákal pro účely svého soukromého investování na finančních trzích, na základě smlouvy o investiční půjčce ze dne 17.10.2014, uzavřené mezi věřitelem M. O. a dlužníkem L. P., od poškozeného M. O. částku ve výši 4 mil. Kč, kterou se zavázal dle článku VI. této smlouvy splatit jednorázově a v plném rozsahu nejpozději ve lhůtě do 17.10.2015 a k zajištění pohledávky věřitele vystavil dne 17.10.2014 směnku vlastní na částku 4 mil. Kč splatnou na řad M. O. dne 17.10.2015 a dále k zajištění provizí ve výši 480.000 Kč vystavil směnku vlastní na částku 120.000 Kč se splatností 17.1.2015, směnku vlastní na částku 120.000 Kč se splatností 17.4.2015, směnku vlastní na částku 120.000 Kč se splatností 17.7.2015 a směnku vlastní na částku 120.000 Kč se splatností 17.10.2015, přičemž částka 4 mil. Kč byla převedena z účtu M. O., vedeného u Československé obchodní banky, a.s., číslo účtu XXX, na účet obžalovaného L. P., vedený u MEINL BANK AG, č.ú. XXX, poskytnuté finanční prostředky však ve stanovené lhůtě ani později nevrátil a tímto jednáním způsobil poškozenému M. O. majetkovou škodu ve výši 4.000.000 Kč. Za to byl obžalovaný L. P. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit na náhradě způsobené škody poškozeným ing. R. B. částku ve výši 59.000.000 Kč a M. O. částku ve výši 3.930.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. O. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obžalovaný L. P. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Obžalovaný své odvolání zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku, přičemž jej písemně odůvodnil vlastnoručními podáními ze dne 10.10.2019 a 11.11.2019 a dále bylo jeho odvolání písemně odůvodněno rovněž podáním jeho obhájce JUDr. Tomáše Arnošta ze dne 28.4.2020. Ve všech těchto podáních obžalovaný namítl ve vztahu k bodu 1) výroku o vině napadeného rozsudku, že se žádného trestného činu nedopustil, neboť v případě finančních prostředků od R. B. se nejednalo o půjčku, ale vždy o společné obchodování na kapitálových trzích. Zdůraznil, že R. B. znal, pravidelně se potkávali 1x – 2x týdně, takže by si poškozený nepochybně údaje stran případného navýšení kapitálu uvedené společnosti ověřil. Je rovněž nelogické tvrzení poškozeného, že očekával, že by případně finanční prostředky dostal zpět právě od D. T., v případě že by mu je nevrátil sám obžalovaný. Obžalovaný rovněž zpochybnil závěr soudu, že by poškozenému vrátil pouze 650.000 Kč, neboť tomuto poskytl i další částky, jak vyplývá z účtu či vkladových lístků na jeho účet a tomuto poskytl rovněž prostředky na účet společnosti Štěrkovny a další na základě příjmových pokladních dokladů. V tomto směru namítl rovněž, že soud prvního stupně nepřihlédl právě k výpovědi svědka P. P. stran nošení peněz poškozenému B. do hotelu Imperial v O. V další části svého opravného prostředku obžalovaný namítl, že nebyli osobně vyslechnuti svědci R. P., R. V., R. D., L. K., M. K., přičemž tito by mohli potvrdit jeho obhajobu stran společného obchodování s poškozeným na burze. Obžalovaný rovněž zpochybnil pravost a neúčinnost smlouvy o půjčce ze dne 15.10.2011 na částku 75.100.000 Kč s tím, že tuto smlouvu viděl poprvé až na policii, je nepravá včetně podpisu odvolatele na této listině a byla by rovněž neúčelná, neboť nebyla splněna dle závazku věřitele v této smlouvě k převodu peněžních prostředků do data ve smlouvě uvedeného. Pokud jde o dokument uznání dluhu datovaný 11.11.2013, k tomu obžalovaný uvedl, že jej podepsal pod výhrůžkou zabití jeho osoby asi po roce a půl totálního psychologického tlaku ze strany poškozeného a osob jménem M. a B., přičemž tito vyhrožovali nejen jemu, ale i jeho rodině. V další části pak obžalovaný zdůraznil, že jeho obhajobu potvrzuje i mandátní smlouva ze dne 29.4.2010, jejíž úředně ověřenou kopii včetně příjmových dokladů z let 2010-2011 soudu předal, přičemž originály soudu nebyly předány z toho důvodu, že se nacházejí mimo Českou republiku a obžalovaný se k nim nemůže dostat. V další části pak obžalovaný poukázal na to, že jeho obchodování s poškozeným na burze potvrdili i svědci J. M., J. H. a L. P. namítl, že s M. O. o žádné půjčce nikdy nejednal, neboť vždy věc projednával s jeho otcem Z. O. Navíc celou záležitost domluvil M. O. je v tomto směru bezvadný. Protože v tomto případě jde o dva samostatné oddělitelné výroky, mohl odvolací soud postupovat tak, že z podnětu odvolání obžalovaného napadený rozsudek částečně zrušil právě ve výroku o vině pod bodem 1), v navazujících výrocích, tedy ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Ing. R. B. a v této části věc vrátil ve smyslu § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl, když bude třeba ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku některé důkazy opakovat a zejména některé pro věc podstatné důkazy nově provést, a to v takovém rozsahu, že zmíněnou vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. 3. Pokud jde o skutek pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku, je totiž třeba přisvědčit námitkám obžalovaného, že tento skutek nebyl dostatečně objasněn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, neboť jednak nebyli vyslechnuti svědci, kteří mohli potvrdit obhajobu obžalovaného, a jednak nebyly provedeny důkazy, jež by mohly přinést poznatky o pravosti podpisů na obžalovaným zmiňovaných listinách. Odvolací soud v této souvislosti považuje za potřebné poukázat na to, že soud prvního stupně sice u hlavního líčení 14.8.2019 provedl důkazy mimo jiné i výpověďmi svědků R. P., L. K. či M. K., přičemž tak učinil přečtením protokolů o jejích výpovědích z přípravného řízení za splnění zákonných podmínek ustanovení § 211 odst. 1 tr. ř., nicméně s ohledem na důkazní situaci v předmětné věci je zřejmé, že takový postup byl nedostačující. Navíc zamítl jako nadbytečné doplnění dokazování výslechem svědků R. D. a R. V., stejně jako znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví (viz č. l. 1594 spisu). To vše přitom učinil poté, co svědky R. P. a R. D. a R. V. k hlavnímu líčení předvolal, z čehož je zřejmé, že při přípravě hlavního líčení považoval provedení těchto důkazů za potřebné k objasnění věci. Aniž by se ovšem důkazní situace u předmětného hlavního líčení v zásadě výrazným způsobem změnila, dospěl soud v jeho průběhu k odlišnému závěru, a to v tom směru, že v případě svědka P. postačí přečíst jeho výpověď z přípravného řízení a výpovědi svědků D. a V. jsou pro věc nepodstatné. Taková změna závěru ovšem není dostatečně v napadeném rozsudku vysvětlena a odůvodněna a neodpovídá ani obecně důkazní situaci v této věci. Je totiž třeba připustit, že v daném případě stojí proti sobě diametrálně odlišná tvrzení obžalovaného L. P. a poškozeného Ing. R. B. stran účelu, za kterým měl poškozený obžalovanému poskytnout poměrně značnou finanční částku (celkem 60 mil. Kč). Zatímco obžalovaný tvrdí, že šlo o vklad do společného obchodování na burze na základě mandátní smlouvy ze dne 29.4.2010, poškozený tvrdí, že šlo o půjčku poskytnutou na základě smlouvy o půjčce ze dne 15.10.2011 za účelem možnosti obžalovaného vložit úhradu do základního kapitálu obchodní společnosti c.&f., a.s. Za situace, kdy odvolací soud nemohl, než nepřisvědčit námitkám obžalovaného v opravném prostředku v tom směru, že jeho obhajoba je potvrzována přinejmenším z části celou řadou důkazních prostředků (např. výpověďmi svědků J. M., R. P. či P. P.) a že jednání poškozeného, jak je tento vysvětluje, je nelogické a v rozporu s některými důkazy, je zřejmé, že soud prvního stupně nevyčerpal všechny důkazní prostředky, které se mu nabízely, aby zjistil skutečný stav věci a aby si vytvořil dostatek podkladů pro posouzení, která z verzí, tedy zda tvrzení obžalovaného či tvrzení poškozeného, je pravdivá. Odmítnutí důkazních prostředků pro nepotřebnost za této situace považuje odvolací soud za pochybení, které nutně muselo vést ke zrušení napadeného rozsudku, neboť ve věci bude třeba dokazování doplnit o všechny důkazy, které by mohly jakýmkoliv způsobem obhajobu obžalovaného potvrdit či vyvrátit. Výpovědi svědků R. D. a R. V. by takovými důkazy nepochybně mohly být a zejména by takovými důkazy mohly být výsledky znaleckého zkoumání podpisů na výše zmíněných listinách, o které své verze průběhu události obžalovaný a poškozený opírají. V tomto směru nelze přehlédnout, že obžalovaný již soudu prvního stupně v průběhu hlavního líčení konaného dne 4.12.2018 předložil mj. kopii mandátní smlouvy, jejíž obsah by jednoznačně svědčil pro potvrzení obhajoby obžalovaného, přičemž v průběhu dalšího řízení obžalovaný opakovaně uváděl, že tuto mandátní smlouvy soudu předloží v originále, avšak nikdy tak neučinil (např. u hlavního líčení 1.4.2019 uváděl, že originál dokumentu není v České republice, že jej soudu doloží do 14 dnů). Ve svých opravných prostředcích pak obžalovaný opakovaně uvedl, že originál předmětné mandátní smlouvy je mimo Českou republiku a že se k němu nemůže dostat s tím, že jej zajistí až pro účely odvolacího řízení. Obžalovaný pak skutečně v průběhu veřejného zasedání předložil odvolacímu soudu originál předmětné listiny a dále žádost o otevření účtu u Saxo Bank ze strany R. B. z 29.10.2009, stejně jako výpis z účtu z ČSOB, z něhož vyplývá, že poškozenému zaslal částku 1 mil. Kč, kterou poškozený ve své výpovědi popíral. 4. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně přistoupil k vyhodnocení důkazní situace ve vztahu k výroku pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku přinejmenším předčasně a na základě neúplného okruhu důkazů, jež měl či mohl mít k dispozici. S ohledem na to, že jde o důkazy podstatné pro posouzení věrohodnosti a pravdivosti obhajoby obžalovaného, nelze tyto důkazy odmítnout pro jejich nadbytečnost, ale je třeba je vyhodnotit v souvislosti s jednotlivými tvrzeními jak obžalovaného, tak i poškozeného Ing. B. Posouzení věrohodnosti jejich verzí průběhu událostí je totiž stěžejní pro rozhodnutí ve věci v tom směru, zda obžalovaný svým jednáním skutečně poškozeného Ing. B. uvedl v omyl a vylákal od něj předmětné finanční prostředky pod nepravdivou záminkou či naopak, zda tvrzení obžalovaného o účelu poskytnutých finančních prostředků je pravdivé a že finanční prostředky mu tedy byly poskytnuty právě za účelem obchodů na burze. 5. Potřeba provést maximum dostupných důkazů pro posouzení výše zmíněné otázky je navíc odůvodněna i zcela nepochybně nelogickým chováním samotného poškozeného, který poskytuje finanční prostředky sice transparentně formou bankovních převodů, nicméně za situace, kdy tyto jednotlivé převody nekorespondují s vysvětleními, jež v rámci své výpovědi poskytl zejména stran návaznosti na zápis obžalovaného v obchodním rejstříku do funkce člena představenstva u předmětné společnosti, v níž měl údajně navyšovat základní jmění právě poskytnutými finančními částkami. Stejně tak je třeba přisvědčit námitce stran nelogičnosti chování poškozeného, pokud poskytnutí poměrně značných finančních částek nezajistil obdobným způsobem, jako činil v jiných obchodních případech, zvláště pak za situace, kdy zcela nepochopitelně poukázal na to, že v případě nevrácení půjčky by finanční prostředky získal zpět od majitele společnosti c.&f. T., který však s předmětnou záležitostí neměl nic společného. Na straně druhé pak je obdobně nelogické chování obžalovaného v tom směru, pokud měl obchodovat na burze s cizími finančními prostředky v rozsahu desítek milionů Kč, aniž by výsledky tohoto obchodování byly jakkoliv zaznamenány a aniž by veškeré zisky z těchto obchodů byly průkazně evidovány a doloženy. Za této situace nutně musí tvrzení obžalovaného o formě vyplácení výnosů z uvedených obchodů např. kupováním hodinek či vozidel vzbuzovat pochybnosti, zvláště když vyjádření osob, jež měly poznatky k těmto událostem, jsou nejednoznačné či vysvětlitelné různým způsobem. 6. Lze uzavřít, že důvody, které popsal obžalovaný pro poskytnutí předmětných finančních částek ze strany poškozeného, nejsou nelogické a nereálné, takže nelze apriori obžalovaným prezentovanou variantu průběhu skutkového děje odmítnout bez toho, aniž by byla vyvrácena konkrétními důkazy. Za situace, kdy nebyly provedeny všechny důkazy a naopak existuje možnost dokazování doplnit dalšími důkazními prostředky, jež by mohly přinést poznatky potřebné pro objasnění věci a zejména v situaci, kdy část těchto důkazních prostředků může být poměrně objektivních (jako je znalecké zkoumání pravosti listin či pravosti podpisů na nich), je třeba považovat rozhodnutí soudu o vině obžalovaného skutkem popsaným pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku za přinejmenším předčasné. V dalším řízení tedy bude třeba zejména vyhotovit znalecké posudky, jež se budou zabývat pravostí podpisů osob, a to poškozeného Ing. B. na obžalovaným předloženém originálu mandátní smlouvy a na žádosti o otevření účtu u Saxo Bank, stejně jako pravosti podpisu obžalovaného na smlouvě o půjčce z 15.10.2011. Takto získaná zjištění pak bude třeba vyhodnotit v návaznosti na výpovědi obžalovaného a poškozeného se zaměřením na prověření věrohodnosti jimi uváděných údajů. Dále bude třeba osobně vyslechnout přinejmenším svědky R. P., R. D. a R. V., příp. provést i další důkazy, pokud vyvstane jejich potřeba. Bude třeba, aby se soud znovu zabýval rovněž časovou návazností poskytnutých jednotlivých částek obžalovanému na okamžik vzniku společnosti c.&f., stejně jako na dobu, po kterou byl obžalovaný zapsán jako člen představenstva této společnosti. 7. Odvolací soud považuje za potřebné upozornit rovněž na to, že i v případě, že obhajoba obžalovaného nebude dostatečně vyvrácena a nebudou odstraněny případné pochybnosti o účelu, za kterým mu byly poškozeným Ing. B. předmětné finanční prostředky poskytnuty (jinými slovy zůstane nevyvráceno tvrzení obžalovaného, že šlo o finanční prostředky určené k společným burzovním obchodům), pak takový závěr ještě sám o sobě nemůže vést ke zproštění obžalovaného obžaloby, když část výše zmíněných finančních prostředků měl obžalovaný podle dosud učiněných skutkových zjištění soudu prvního stupně použít pro vlastní potřeby, a to v rozsahu nejméně 6,2 mil. Kč. Ve vztahu k těmto finančním prostředkům je totiž zřejmé, že nebyly obžalovaným použity ani k účelu popisovanému samotným obžalovaným ani k účelu popsaným poškozeným a soud prvního stupně bude v takovém případě muset posoudit, zda přinejmenším k této částce obžalovaný jednal vůči poškozenému v podvodném úmyslu, když ji použil ke svým osobním soukromým účelům, ač mu byly zcela jistě poskytnuty za účelem jiným, či zda takové jednání obžalovaného nevykazuje znaky jiného trestného činu, např. trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. V této souvislosti bude třeba případně vyřešit ve vztahu na možné jiné právní posouzení takového jednání i otázku totožnosti skutku. 8. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku, je třeba opětovně zdůraznit, že výše zmíněné vady se této části napadeného rozsudku netýkají, neboť ve vztahu k tomuto skutku byly provedeny všechny dostupné důkazy a z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývají žádné pochybnosti v tom směru, že by závěry, jež nalézací soud z těchto důkazů učinil, byly v rozporu s vlastním obsahem těchto důkazů. V daném případě ve vztahu k uvedenému skutku se nenabízí možnost dokazování doplnit jakýmkoliv dalším důkazem, který by mohl k objasnění věci přispět, když obžalovaný sice předložil v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem flash disk s odkazem na pořad České televize z roku 2019 s názvem Černé ovce, kde je popisován způsob podnikání společnosti I., nicméně dle názoru odvolacího soudu nejde o důkaz, jež by mohl přispět k objasnění věci. V daném případě totiž obžalovaný namítá toliko to, že s prostředky poskytnutými poškozeným M. O. úspěšně obchodoval na kapitálových trzích právě prostřednictvím společnosti I. Podstatou podvodného jednání obžalovaného vůči poškozenému M. O. však je to, že obžalovanému byly svěřeny finanční prostředky na podkladě jeho tvrzení, že za ně nakoupí akcie, s nimiž bude obchodovat na burze. Mělo se navíc dle tvrzení svědka Z. O. jednat o balík akcií různých firem (za účelem rozložení rizika), přičemž finanční prostředky byly vlastnictvím M. O. a obžalovanému byly poskytnuty převodem z jeho účtu. Pokud tedy obžalovaný uvedené prostředky od poškozených dostal po příslibu obchodu s akciemi různých obchodních společností, je zřejmé, že šlo z jeho strany o nepravdivé tvrzení, neboť obratem tyto finanční prostředky použil nikoliv k obchodu s akciemi, ale k derivátovým obchodům, tedy k transakcím zcela jiného typu. Přehlédnout pak nelze jednoznačně vyjádřené tvrzení svědků M. O. a Z. O. v tom směru, že na derivátové obchody by nikdy obžalovanému finanční prostředky neposkytli a obžalovaný je o takovém užití jimi poskytnutých finančních prostředků nikdy neinformoval. Lze tedy uzavřít, že v daném případě obžalovaný jednal vůči poškozeným nepochybně podvodným způsobem, neboť ač sám měl potřebné informace o rizikovosti derivátních obchodů, poškozeného M. O. (prostřednictvím Z. O., který za něj z velké části jednal) ujišťoval, že jím poskytnuté finanční prostředky použije na jiný druh obchodů, a to na obchody s akciemi různých obchodních společností (které dokonce svědkovi Z. O. i přímo jmenoval), což však v úmyslu učinit neměl a také to neučinil. V tomto směru je tedy naprosto nerozhodné, zda společnost I. postupovala vůči obžalovanému legálně či nelegálně, neboť se tak stalo v okamžiku, kdy skutková podstata trestného činu podvodu ze strany obžalovaného byla již naplněna, neboť obžalovaný již před vlastní investicí finančních prostředků na účet jmenované společnosti uvedl poškozeného M. O. v omyl a způsobil mu tak i značnou škodu. V daném případě soud prvního stupně rovněž správně nepřehlédl, že obžalovaný část finančních prostředků získaných od poškozeného bezprostředně poté převedl Ing. B. jako úhradu dluhu, z čehož jednak vyplývá, že obžalovaný se nacházel v poměrně špatné finanční situaci, ale zejména i to, že v době jednání s poškozeným M. O. věděl, že finanční prostředky od něj získané použije i zcela jiným způsobem, než který tomuto poškozenému (resp. svědku Z. O.) slíbil. 9. V daném případě tedy soud prvního stupně stran uvedeného skutku, jak bylo již výše zmíněno, provedl potřebný rozsah dokazování a učinil správná a úplná skutková zjištění, a to včetně závěru, že poškozeným v daném případě byl M. O., neboť šlo o jeho finanční prostředky a svědek Z. O. v podstatě toliko za něj při jednáních s obžalovaným vystupoval a zprostředkovával přenos informací mezi nimi. V tomto případě soud prvního stupně jednání obžalovaného rovněž správně posoudil po právní stránce, když jej kvalifikoval jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to včetně správného závěru o formě zavinění ze strany obžalovaného. V tomto směru je možno odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, zejména pod body 41-48 a 53-58. Odvolání obžalovaného, pokud směřovalo proti výroku o vině do této části napadeného rozsudku, bylo proto shledáno nedůvodným. 10. Pokud jde o výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozenému M. O., tento odvolací soud přezkoumal sice z podnětu odvolání obžalovaného, neboť to směřovalo proti výroku o vině, na který výrok o náhradě škody navazuje, nicméně samotný obžalovaný tomuto výroku o náhradě škody žádnou konkrétní vadu nevytkl. Odvolací soud nicméně dospěl k závěru, že předmětný výrok o náhradě škody má svůj podklad v obsahu provedených důkazů, stejně jako ve výroku o vině pod bodem 2) výroku rozsudku, a nelze mu vytknout žádnou vadu. Přehlédnout nelze ani to, že poškozený se se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení připojil řádně a včas a soud prvního stupně, pokud obžalovaného k náhradě způsobené škody ve výši 3.930.000 Kč zavázal, své rozhodnutí také řádně odůvodnil. Lze tedy odkázat na písemné vyhotovení napadeného rozsudku pod bodem 62. 11. S ohledem na výše uvedená zjištění proto odvolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obžalovaného částečně zrušit, a to ve výroku o vině pod bodem 1), dále v na něj navazujícím výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Ing. R. B. V této části tedy stran skutku pod bodem 1) napadeného rozsudku pak byla věc vrácena ve smyslu § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť v daném případě bude třeba podstatným způsobem doplnit dokazování a zabývat se výše rozvedenými skutečnostmi, na něž poukázal odvolací soud. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku, tento zůstal postupem odvolacího soudu nedotčen stejně jako na něj navazující výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozenému M. O., neboť v této části bylo odvolání obžalovaného shledáno nedůvodným. S ohledem na to musel odvolací soud v nynější fázi řízení nově obžalovanému uložit trest za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož napadený rozsudek, jak je zmíněno, zůstal nedotčen, přičemž v této souvislosti vzal v úvahu jak osobu samotného obžalovaného, kterému polehčovalo, že v minulosti nebyl soudně trestán, tak na druhou stranu i okolnost přitěžující, za kterou je třeba považovat zejména to, že obžalovaný způsobil svým jednáním poměrně vysokou škodu, která převyšuje hranici škody značné (500.000 Kč), nikoliv 4násobně, jak zmiňuje ve svém opravném prostředku státní zástupce, ale 8násobně a blíží se tak již hranici škody velkého rozsahu, která činí 5 mil. Kč. Za této situace považuje odvolací soud za dostatečný trest uložený přibližně v jedné šestině zákonné trestní sazby, tedy v trvání tří roků odnětí svobody, přičemž s ohledem na osobu obžalovaného, jakož i na to, že od spáchání trestného činu k němu po delší dobu již nejsou žádné negativní poznatky, dospěl k závěru o možnosti odložit přímý výkon uloženého trestu odnětí svobody ve smyslu § 81 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem se stanovením maximálně dlouhé zkušební doby, tedy zkušební doby na 5 let, neboť to koresponduje s vyšší škodlivostí spáchaného činu pro společnost, jež je dána právě vysokou způsobenou škodou. Současně pak odvolací soud obžalovanému uložil v rámci stanovené zkušební doby povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu způsobenou poškozenému M. O., aby tak zintenzivnil kontrolu nad chováním obžalovaného v průběhu zkušební doby a zejména nad tím, zda podle svých sil skutečně splní povinnost nahradit poškozenému M. O. škodu tak, jak k ní byl v samostatném výroku o náhradě škody zavázán. Je třeba připomenout, že pokud obžalovaný této povinnosti nedostojí, bude to považováno za nesplnění povinnosti stanovené v rámci zkušební doby podmíněného odsouzení a může to vést k nařízení přímého výkonu trestu odnětí svobody, neboť to bude svědčit o závěru, že obžalovaný se v takovém případě ve zkušební době neosvědčil. 12. Pokud jde o odvolání státního zástupce směřující vůči výroku o uloženém úhrnném trestu, pak ani toto odvolací soud neshledal důvodným. Především je třeba uvést, že úhrnný trest odnětí svobody uložený v napadeném rozsudku obžalovanému v pětině trestní sazby nebylo možno označit za trest nepřiměřený, neboť takto vyměřený trest odpovídal všem rozhodným zákonným kritériím. Reflektuje totiž nejen skutečnost, že byl ukládán původně obžalovanému za dva úmyslné trestné činy, jimiž byla způsobena poměrně vysoká škoda, ale rovněž i osobu obžalovaného, jeho předchozí bezúhonný život. V žádném případě se ovšem nelze ztotožnit s tvrzením státního zástupce v opravném prostředku v tom směru, že obžalovanému přitěžovalo, že se trestné činnosti dopouštěl s rozmyslem a sofistikovaným způsobem, kdy se vetřel do přízně poškozeného, neboť v jednání obžalovaného zejména ve vztahu k bodu 1), na který zřejmě odvolatel poukazuje, nelze žádné sofistikované prvky stran způsobu spáchání shledat. Navíc argumentace, že obžalovanému přitěžuje, že se trestných činů dopustil ze ziskuchtivosti, je nesprávná, neboť vede ke dvojímu přičítání téže skutečnosti, když prvek ziskuchtivosti je obsažen v jednom ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se totiž dopustí pachatel tím, že sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Z uvedeného popisu znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu je zřejmé, že ziskuchtivost pachatele je nepochybně obsažena v tom, že pachatel obohatí sebe nebo jiného. Pokud pak je určitá ziskuchtivost vždy nutným předpokladem naplnění objektivní stránky zmíněného trestného činu, pak ji nelze samu o sobě přičíst jako přitěžující okolnost, neboť by to bylo v rozporu s ustanovením § 39 odst. 4 tr. zákoníku. Ze všech těchto důvodů má odvolací soud za to, že odvolání státního zástupce v žádném směru přisvědčit nelze, a proto nezbylo, než je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnout. Pro další řízení pak uvedené rozhodnutí odvolacího soudu má podstatný význam, neboť to je vedeno nadále již výlučně v důsledku zrušení napadeného rozsudku z podnětu odvolání samotného obžalovaného, takže s ohledem na ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. v tomto novém řízení nemůže dojít ke změně původního napadeného rozsudku v jeho neprospěch. 13. Ze všech výše rozvedených důvodů rozhodl odvolací soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání, vyjma výroků pod body I. a IV. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Olomouc 29. dubna 2020 JUDr. Ivo Lajda v. r. předseda senátu