Ve skutečnosti, že obviněnému byl doručen stejnopis usnesení o zahájení trestního stíhání, který zcela neodpovídá podobě originálu prvopisu tohoto usnesení, nelze spatřovat v případě, že odchylky spočívaly jen v grafickém vyjádření obsahu usnesení (který jinak zůstal shodný), porušení práva obviněného na obhajobu a v důsledku toho podstatnou procesní vadu.

Číslo jednací: 5 To 56/2021 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2021 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Lajdy a soudců JUDr. Vladislava Šlapáka a JUDr. Renáty Sobalové odvolání obžalované [jméno] [příjmení], narozené [datum], a poškozeného [jméno] [příjmení], narozeného [datum], proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2021, č. j. 40 T 7/2019-5073, a rozhodl takto: I. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalované [jméno] [příjmení] částečně zrušuje, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že se obžalovaná [jméno] [příjmení] odsuzuje podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se obžalovaná pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. II. Podle § 256 tr. ř. se odvolání poškozeného [jméno] [příjmení] zamítá. III. Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5.3.2021, č. j. 40 T 7/2019-5073, byla obžalovaná [jméno] [příjmení] uznána vinnou v bodech I., II. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020, v bodě III. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020. Uvedených trestných činů se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně měla dopustit tím, že I. v období od 8. 1. 2013 do 3. 10. 2017, v [obec], v Psychiatrické nemocnici [obec], [IČO], se sídlem [adresa], v úmyslu se obohatit, uvedla v omyl pracovníky Psychiatrické nemocnice tím, že předstírala, že vybírá finanční prostředky určené pro konkrétní pacienty, avšak jednotlivé finanční částky uměle navyšovala, případně celý výběr ze strany konkrétních pacientů fingovala a pracovníci pokladny Psychiatrické nemocnice v [obec] v domnění, že se jedná o oprávněné výběry pro jednotlivé pacienty, tyto finanční prostředky obžalované vyplatili, avšak obžalovaná je nepředala pacientům vůbec, nebo jim je nepředala v plné výši, finanční prostředky si ponechala pro svoji potřebu a takto v [obec] v Psychiatrické nemocnici [obec] vybrala z depozitních účtů na jméno: 1. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 22. 1. 2016 do 22. 9. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 102.300 Kč, 2. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 16. 1. 2013 do 20. 9. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 172.700 Kč, 3. [jméno] [příjmení], [datum narození], ve dnech 30. 10. 2015 a 23. 12. 2015 celkovou částku ve výši nejméně 5.500 Kč, 4. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 2. 7. 2014 do 22. 9. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 175.500 Kč, 5. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 18. 4. 2014 do 15. 9. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 543.070 Kč, 6. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 2. 1. 2014 do 14. 9. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 349.360 Kč, 7. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době 3. 7. 2013 a 4. 3. 2014 – 4. 6. 2016 celkovou částku ve výši nejméně 125.860 Kč, 8. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 23. 8. 2016 do 7. 11. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 7.700 Kč, 9. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 1. 9. 2014 do 19. 10. 2016 celkovou částku ve výši nejméně 13.600 Kč, 10. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 27. 7. 2013 do 19. 12. 2013 a 17. 1. 2017 – 26. 9. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 23.900 Kč, 11. [jméno] [příjmení], [datum narození], ve dnech 3. 2. 2017 a 8. 2. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 16.000 Kč, 12. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 24. 1. 2014 do 4. 10. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 118.800 Kč, 13. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 27. 2. 2015 do 27. 9. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 32.900 Kč, 14. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 26. 9. 2016 do 17. 2. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 171.729 Kč, 15. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 24. 6. 2013 a 21. 3. 2014 – 6. 12. 2016 celkovou částku ve výši nejméně 219.400 Kč, 16. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 8. 1. 2013 do 4. 10. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 432.845 Kč, 17. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 20. 2. 2017 do 20. 9. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 369.750 Kč, 18. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 4. 7. 2016 do 17. 2. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 20.500 Kč, 19. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 12. 1. 2017 do 25. 9. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 171.800 Kč, 20. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 2. 1. 2015 do 4. 10. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 109.105 Kč, 21. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 7. 1. 2013 do 25. 9. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 141.300 Kč, 22. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 7. 1. 2013 do 4. 10. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 118.850 Kč, 23. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 7. 1. 2013 do 2. 10. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 422.370 Kč, 24. [jméno] [příjmení], [datum narození], v době od 1. 1. 2017 do 3. 10. 2017 celkovou částku ve výši nejméně 10.000 Kč, čímž způsobila Psychiatrické nemocnici [obec], se sídlem [adresa], škodu ve výši nejméně 3.867.884 Kč. II. v době od 17. 1. 2011 do 24. 6. 2017 na různých místech v [obec], v úmyslu se obohatit uvedla v omyl jednotlivé fyzické osoby, od nichž zpravidla pod záminkou půjček a příslibem včasného vrácení finančních prostředků nebo úhrady měsíčních splátek vylákala finanční prostředky, ačkoliv si byla vědoma, že vzhledem ke své špatné finanční situací, zejména vlastní zadluženosti a exekucím nebude schopna svým závazkům dostát, finanční prostředky jednotlivým osobám včas a řádně nevrátila, použila je pro svoji potřebu, a takto jednala v následujících případech: 1. dne 17. 1. 2011 v [obec] pod záminkou půjčky a příslibem jejího pravidelného splácení vylákala od [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], nejméně 100.000 Kč s příslibem, že mu je vrátí v měsíčních splátkách po 3.000 Kč, avšak uhradila mu pouze dne 2. 3. 2011 částku 10.000 Kč a dne 27. 10. 2011 částku 7.000 Kč, a způsobila tak [jméno] [příjmení] škodu ve výši nejméně 100.000 Kč, z níž mu dosud dluží částku nejméně 83.000 Kč, 2. dne 19. 2. 2013 vylákala od [jméno] [příjmení], [datum narození] částku nejméně 42.962 Kč, kterou [jméno] [příjmení] vybral ze své vkladní knížky č. [bankovní účet] vedené u [anonymizováno] obchodní banky [anonymizována dvě slova], a to pod záminkou, že peníze vloží na jeho depozitní účet v Psychiatrické nemocnici [obec], ačkoliv věděla, že nemá v úmyslu tam peníze vložit, finanční prostředky si ponechala pro svoji potřebu a způsobila tak [jméno] [příjmení] škodu ve výši nejméně 42.962 Kč, 3. zneužila duševního onemocnění a intelektových limitů [jméno] [příjmení], [datum narození], trvale bytem [adresa], a lstivě jej jako pacienta Psychiatrické nemocnice [obec], přiměla k tomu, aby v její přítomnosti založil dne 8. 1. 2016 u [právnická osoba], účet č. [bankovní účet], jehož byl jediným majitelem, a následně jej přiměla k tomu, aby ze svého depozitního účtu, vedeného v Psychiatrické nemocnici [obec], převedl dne 23. 2. 2016 na tento účet celkovou částku ve výši 250.000 Kč a následně v době od 25. 2. 2016 do 16. 8. 2016 přiměla [jméno] [příjmení], aby celkem v osmi případech vybral na pokladně [právnická osoba] částku v souhrnné výši 248.000 Kč, čehož by [jméno] [příjmení] bez obžalované nebyl sám schopen, tyto finanční prostředky v celkové výši 248.000 Kč od [jméno] [příjmení] převzala, ponechala si je pro svoji potřebu a způsobila tak [jméno] [příjmení], [datum narození], posledně bytem [adresa], zemřelému dne [datum], škodu v celkové výši nejméně 248.000 Kč, 4. pod záminkou krátkodobě tíživé finanční situace způsobené jejím údajným bývalým partnerem a příslibem brzkého uhrazení finančních prostředků z vlastního stavebního spoření vylákala od [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], částku 100.000 Kč na základě Smlouvy o půjčce ze dne 6. 3. 2017, v níž se zavázala jí vrátit do 6. 5. 2017 částku ve výši 150.000 Kč, přičemž [jméno] [příjmení] tyto finanční prostředky pro obžalovanou získala tak, že dne 6. 3. 2017 uzavřela v [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] částky 150.000 Kč a následně v březnu 2017 vylákala pod nepravdivou informací, že jí byly odcizeny z trezoru Fakultní nemocnice [obec] peníze, které musí vrátit nejmenovanému pacientovi před jeho propuštěním, neboť mu je sama dříve vybrala, částku 120.000 Kč, kterou [jméno] [příjmení] získala tím, že dne 21. 3. 2017 uzavřela u [právnická osoba] druhou smlouvu o úvěru [číslo] částky 140.000 Kč. Obě půjčky se obžalovaná zavázala vrátit [jméno] [příjmení] do 6. 5. 2017 z finančních prostředků, které získá výběrem peněz z vlastního stavebního spoření, čímž způsobila [jméno] [příjmení], [datum narození] škodu ve výši 220.000 Kč a dosud jí dluží nejméně 147.000 Kč, neboť jí následně vrátila částku celkem 73.000 Kč, 5. dne 9. 3. 2017 v [obec] vylákala od [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], pověřené pracovnice [státní instituce], jako opatrovníka [jméno] [příjmení], [datum narození], pacienta Psychiatrické nemocnice [obec], částku ve výši 2.500 Kč pod záminkou, že ji vloží na depozitní účet [jméno] [příjmení] v Psychiatrické nemocnici [obec], což však neučinila, peníze si ponechala pro svoji potřebu, a způsobila tak [jméno] [příjmení], [datum narození], trvale bytem [adresa], škodu ve výši 2.500 Kč, 6. v době od 22. 3. 2017 do 18. 4. 2017, v úmyslu se obohatit, pod příslibem úhrady jednotlivých splátek peněžnímu ústavu, vylákala od [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], částku v celkové výši 590.000 Kč, a to tím, že přiměla [jméno] [příjmení], aby dne 22. 3. 2017 uzavřela v [právnická osoba], pobočka [obec], [ulice a číslo], Smlouvu o úvěru [číslo] částky 170.000 Kč, které od ní na místě převzala, dále aby dne 30. 3. 2017 opět u [právnická osoba], pobočka [obec], [ulice a číslo], uzavřela další smlouvu o úvěru [číslo] částky 290.000 Kč, z něhož zaplatila původní úvěr ve výši 170.000 Kč a zbylou částku ve výši 120.000 Kč opět od [jméno] [příjmení] na místě převzala a dne 18. 4. 2017 opět přesvědčila [jméno] [příjmení], aby u [právnická osoba], pobočka [obec], [ulice a číslo], uzavřela třetí smlouvu o úvěru [číslo] částky 300.000 Kč, kterou opět na místě od ní převzala, čímž způsobila [jméno] [příjmení], [datum narození] škodu ve výši nejméně 590.000 Kč a dosud [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], dluží částku nejméně 543.799 Kč, neboť v prvních pěti splátkách uhradila nejméně 46.201 Kč, 7. pod záminkou úhrady půjčky své známé, která peníze musí vrátit do dědického vypořádání, vylákala dne 24. 6. 2017 v [obec] od [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], částku ve výši 20.000 Kč, když navíc věděla, že [jméno] [příjmení], jako zaměstnanec Psychiatrické nemocnice [obec] má zájem pracovat na oddělení 14, kde by obžalovaná byla jeho nadřízenou, čímž zneužila jeho důvěry a přislíbila mu, že mu peníze vrátí ve třech měsíčních splátkách, tj. nejpozději do 24. 9. 2017 v celkové výši 22.000 Kč, což však neučinila a způsobila tak [jméno] [příjmení], [datum narození] škodu ve výši nejméně 20.000 Kč, 8. v době od 30. 5. 2017 do 19. 6. 2017 v [obec] vylákala pod záminkou zajištění bytu, v němž [jméno] [příjmení] může s ní bydlet, finanční prostředky v celkové výši 170.000 Kč od [jméno] [příjmení], [datum narození], trvale hlášeného na adrese [adresa], když mu přislíbila finanční prostředky vrátit v měsíčních splátkách 15.000 Kč, čímž způsobila [jméno] [příjmení], [datum narození] škodu ve výši 170.000 Kč a dosud mu dluží částku nejméně 146.300 Kč, neboť dodatečně mu částku 23.700 Kč vrátila, 9. pod záminkou, že jí vyhrožují lichváři, kterým musí sama finanční prostředky poskytnout, zneužila toho, že je nadřízenou poškozené [příjmení] [jméno], [datum narození], kterou upozornila na to, že jí sama pomohla, aby byla zaměstnaná, přiměla [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], k tomu, že dne 14. 9. 2016 uzavřela u [právnická osoba] úvěr č. [bankovní účet] ve výši 201.000 Kč, z něhož obžalovaná na místě převzala částku 200.000 Kč, a dále přiměla [jméno] [příjmení], aby dne 19. 9. 2016 opět u [právnická osoba] získala jako úvěr další částku ve výši 150.000 Kč na základě původní Smlouvy o spotřebitelském úvěru, když také tuto částku ve výši 150.000 Kč na místě od [jméno] [příjmení], [datum narození], převzala, přičemž o půjčce finančních prostředků v celkové výši 350.000 Kč dodatečně sepsala dne 10. 10. 2017 s [jméno] [příjmení] Smlouvu o zápůjčce, v níž se zavázala hradit měsíční splátky ve výši 7.555 Kč, a kromě toho prostřednictvím platební karty vydané k spotřebitelskému úvěru, kterou od [jméno] [příjmení] převzala, sama vybrala v době od 27. 1. 2017 do 2. 5. 2017 částku ve výši 116.200 Kč a celkově tak způsobila [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], škodu ve výši nejméně 466.200 Kč, 10. zneužila zdravotního stavu poškozeného [jméno] [příjmení], [datum narození], který podepsal příkazy k převodu finančních prostředků ze svého depozitního účtu, vedeného v Psychiatrické nemocnici [obec] na účet obžalované, vedený u [právnická osoba], účet č. [bankovní účet], kam zaslal dne 28. 2. 2017 částku 250.000 Kč, dne 14. 3. 2017 částku 140.000 Kč, dne 13. 4. 2017 částku 90.000 Kč a dne 10. 5. 2017 částku 150.000 Kč, tedy celkovou částku 630.000 Kč, kterou si obžalovaná ponechala pro svoji potřebu, a to bez vědomí [jméno] [příjmení] i pracovníků pokladny Psychiatrické nemocnice [obec], před nimiž předstírala, že tyto úkony vědomě učinil poškozený [jméno] [příjmení]. Tím způsobila [jméno] [příjmení], [datum narození], trvale hlášenému na adrese [adresa], škodu ve výši 630.000 Kč čímž způsobila poškozeným škodu v souhrnné výši 2.489.662 Kč celkově tak jednáním popsaným pod body I. a II. způsobila škodu ve výši nejméně 6.357.546 Kč. III. 1. v době od 9. 5. 2017 do 7. 9. 2017 v [obec] i jinde, v úmyslu se neoprávněně obohatit, bez vědomí a souhlasu pacienta Psychiatrické nemocnice [příjmení] [jméno] [příjmení], [datum narození], trvale hlášen na adrese [adresa], použila jeho platební kartu na jméno [jméno] [příjmení], kterou měl uloženou v depozitu Psychiatrické nemocnice [obec] a z jeho účtu, vedeného v [právnická osoba] [bankovní účet] v bankomatech v [obec] i jinde postupně vybrala celkovou částku ve výši 123.500 Kč, čímž způsobila [jméno] [příjmení], [datum narození], hlášen na adrese [adresa], škodu ve výši 123.500 Kč, 2. v době od 9. 3. 2017 do 10. 3. 2017 v [obec], v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch, bez souhlasu a vědomí [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], si z jeho účtu č. [bankovní účet], ke kterému měla dispoziční právo, vybrala celkem 50.000 Kč, čímž [jméno] [příjmení] způsobila škodu 50.000 Kč. Za to byla obžalovaná odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obžalované uložena povinnost zaplatit poškozeným: I. Psychiatrické nemocnici [obec], [IČO] se sídlem [adresa], škodu ve výši 228.000 Kč II. /1. [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], škodu ve výši 83.000 Kč II. /2. [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], škodu ve výši 42.962 Kč II. /4. [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], škodu ve výši 147.000 Kč II. /5. [jméno] [příjmení], [datum narození], hlášen na adrese [adresa], škodu ve výši 2.500 Kč II. /6. [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], škodu ve výši 543.799 Kč II. /7. [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], [PSČ], škodu ve výši 20.000 Kč, II. /8. [jméno] [příjmení], [datum narození], hlášen na adrese [adresa], škodu ve výši 146.300 Kč II. /9. [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], škodu ve výši 300.000 Kč III. /1. [jméno] [příjmení], [datum narození], t. č. bytem [adresa], škodu ve výši 123.500 Kč III. /2. + II ./10. [jméno] [příjmení], [datum narození], hlášen na adrese [adresa], t. č. Psychiatrická nemocnice [adresa], škodu ve výši 680.000 Kč Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni poškození: [příjmení] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], [jméno] [příjmení], [datum narození], hlášen na adrese [adresa], t. č. Psychiatrická nemocnice [adresa] [jméno] [příjmení], [datum narození], hlášen na adrese [adresa] [jméno] [příjmení], [datum narození], hlášen na adrese [adresa]. B/ Podle § 226 písm. b) tr. ř. byla obžalovaná [jméno] [příjmení] zproštěna obžaloby pro skutek spočívající v tom, že: I. v období od 3. 5. 2010 do 3. 10. 2017, v [obec], v Psychiatrické nemocnici [obec], [IČO], se sídlem [adresa], v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch, vybírala z depozitního účtu Psychiatrické nemocnice [obec], na kterém se nacházely finanční prostředky svěřené jednotlivými pacienty Psychiatrické nemocnici [obec], jménem těchto pacientů, bez jejich souhlasu a vědomí, různě vysoké částky tak, že uměle navyšovala pacienty vybírané částky, nebo celý výběr ze strany pacienta fingovala, přičemž Psychiatrická nemocnice [obec] v domnění, že se jedná o oprávněné výběry ze strany pacientů nemocnice, tyto peníze vyplatila, takto vybrané finanční prostředky pacientům nemocnice dále nepředávala a ponechávala si je pro osobní potřebu, kdy tak činila v následujících případech: 1. v době od 2. 2. 2012 do 19. 9. 2016 v [obec], z depozitního účtu Psychiatrické nemocnice [obec] jménem [jméno] [příjmení], [datum narození], bez jeho souhlasu a vědomí, vybrala nejméně celkem 47.860 Kč 2. v době od 22. 2. 2017 do 18. 3. 2017 v [obec], z depozitního účtu Psychiatrické nemocnice [obec] jménem [jméno] [příjmení], [datum narození], bez jeho souhlasu a vědomí, vybrala celkem 2.300 Kč. II. v době od 17. 11. 2010 do 29. 9. 2019 na různých místech v [obec], v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch, pod různými záminkami, zejména pod záminkou poskytnutí půjček, vylákala od různých osob celkem 1.909.292 Kč, ačkoliv si byla vědoma, že nebyla vzhledem ke své finanční situací – dluhům a exekucím schopna údajné půjčky splatit, peníze poškozeným nevrátila, ponechala si je a použila je pro vlastní potřebu, kdy konkrétně: 1. v přesně nezjištěné době v roce 2011 v [obec] vylákala od pacienta Psychiatrické nemocnice [příjmení] [jméno] [příjmení], [datum narození], celkem 10.000 Kč pod záminkou, že budou použity na pořízení běžeckého pásu do Psychiatrické nemocnice [obec], tyto peníze si však ponechala pro svoji potřebu a [jméno] [příjmení] tak způsobila škodu 10.000 Kč, v němž byly podle obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 1 KZV 7/2019-42, spatřovány dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek je trestným činem. 2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obžalovaná [jméno] [příjmení] a poškození [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Odvolání poškozených [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.9.2021, č. j. 5 To 56/2021-5160, podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuta, neboť byla podána osobami neoprávněnými. 3. Obžalovaná [jméno] [příjmení] v písemně zpracovaném odvolání uvedla, že toto směřuje jak do výroku o vině, tak i do výroku o uloženém trestu. Obžalovaná sice připustila, že se skutků obsažených v napadeném rozsudku skutečně dopustila, nicméně rozsah jejího jednání byl značně nižší, než jak k němu dospěl nalézací soud. Popsala, o jaké částky by měla být škoda nižší v jednotlivých bodech napadeného rozsudku s tím, že celkově podle jejího názoru způsobila škodu jednáním obsaženým pod bodem I. napadeného rozsudku nižší o více než 2.700.000 Kč. K tomuto vysvětlila, že neví, zda tvrzení svědků neodpovídají realitě proto, že si předmětné události již dobře nepamatují, či zda proti ní tyto svědky – pacienty Psychiatrické nemocnice [obec] někdo cíleně poštval. 4. V další části svého odvolání pak obžalovaná uvedla, že finanční prostředky, které si půjčovala od některých osob, měla v úmyslu vrátit, což se jí také z počátku do jisté míry dařilo. Připustila, že podcenila závažnost svých finančních potíží, nicméně popřela, že by byla byť jen srozumněna s tím, že půjčené peníze nevrátí. Má tedy za to, že minimálně ohledně bodu II. rozsudku nenaplnila subjektivní stránku trestného činu podvodu – úmyslné zavinění. Domnívá se, že závěr soudu o tom, že věděla, že nebude schopna svým závazkům dostát s ohledem na svou dlouhodobou zadluženost, kdy její legální finanční příjmy neodpovídaly tomu, aby mohla jednotlivé splátky každému z poškozených hradit, je pouhou spekulací či domněnkou soudu, která není opřena o žádné důkazy. V tomto bodě se tedy necítí být vinnou. 5. Obžalovaná [jméno] [příjmení] namítla rovněž nepřiměřenost trestu odnětí svobody, který jí byl uložen, když dle jejího názoru soud dostatečně nepřihlédl k tomu, že v minulosti dlouhodobě pracovala jako zdravotní sestra, tedy v profesi, která je nepochybně povoláním vysoce nadprůměrně záslužným, ještě zaměřena na pomoc cizím lidem, přičemž tato profese je náročná jak fyzicky, tak i psychicky a navíc ani nejde o práci placenou zvláště dobře. Soud tedy měl tento aspekt života odvolatelky v rozsudku zdůraznit více než pouhým konstatováním, že pracuje jako zdravotní sestra. Má za to, že její dlouholetý předchozí řádný život měl být více zohledněn při výměře trestu. Nesouhlasí rovněž se závěrem soudu, že v jejím případě šlo o jednání mimořádně společensky škodlivé, když má za to, že o takové míře společenské škodlivosti se dá stěží uvažovat u činů mířících čistě proti majetku a nadto i mezi takovými trestnými činy si lze představit činy společensky škodlivější. Soudu prvního stupně odvolatelka vytkla, že při výměře trestu nezohlednil dostatečně všechny polehčující okolnosti, způsob života ani možnost nápravy obžalované, a namísto toho jen akcentoval okolnosti ospravedlňující co nejvyšší trest. Odvolatelka rovněž namítla, že jí nesprávně bylo vyčítáno, že v průběhu řízení dostatečným způsobem nespolupracovala s orgány činnými v trestním řízení, což však není povinnost obviněné a nelze jí klást k tíži. Poukázala rovněž na to, že v řízení před soudem prvního stupně vypovídala, částečným způsobem se k trestné činnosti doznala a netrvala ani na osobním výslechu jednotlivých svědků a poškozených, což mohlo svědčit v její prospěch. Zdůraznila, že sama při odhalování její trestné činnosti dostatečným způsobem spolupracovala na samém počátku, a to se zástupci Psychiatrické nemocnice [obec], bez čehož by předmětná trestná činnost nemohla být v dostatečném rozsahu rozkryta. Namítla rovněž, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval otázkou závislosti obžalované na výherních automatech, což je skutečnost, která mohla ovlivnit trestní odpovědnost odvolatelky, případně měla být vzata v potaz alespoň při výměře trestu. V další části pak poukázala na to, že i v současné době pracuje na pozici vrchní sestry (bez hmotné odpovědnosti), se mzdou ve výši 33.000 Kč měsíčně, z čehož by mohla být schopna v průběhu delší doby škodu nahradit. To vše je závislé na tom, zda jí bude uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem či nikoliv. Trest uložený napadeným rozsudkem nicméně považuje za exemplární a přehnaně přísný. 6. V závěru svého opravného prostředku pak odvolatelka poukázala také na zásadní procesní vadu řízení spočívající v tom, že jí nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ve stejné podobě, která je obsažena v trestním spisu, přičemž o rozporech obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání se dozvěděla obhájkyně teprve v okamžiku prostudování trestního spisu v závěru přípravného řízení. V tomto směru i přes upozornění nebyla učiněna žádná nápravná opatření ani policejním komisařem a posléze ani státním zástupcem a soudem prvního stupně. Obžalovaná je toho názoru, že v důsledku tohoto procesního pochybení mělo dojít k opakovanému doručení daného usnesení ve správné podobě a následně mělo proběhnout od počátku znovu přípravné řízení. Nakonec pak obžalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a poté věc vrátil pro podstatné vady řízení zpět do přípravného řízení, popř. aby věc byla vrácena soudu prvního stupně. V případě, že by odvolací soud takovým důvodům nepřisvědčil, tak obžalovaná navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a nově rozhodnuto o výši trestu v max. výměře tří let odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu a současně aby bylo rozhodnuto o výši škody, k níž má být odvolatelka povinna maximálně do výše částek odvolatelkou upřesněných v čl. 1 jejího odvolání. 7. V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem obžalovaná prostřednictvím svého obhájce setrvala na podaném odvolání v rozsahu jeho písemného odůvodnění, přičemž doplnila, že odmítla dohodu o vině a trestu výlučně z toho důvodu, aby mohla v průběhu řízení brojit proti podle ní nesprávné výši škody, jež jí byla kladena za vinu. Takové jednání jí nelze přičíst k tíži. V závěru pak setrvala na svém návrhu obsaženém v písemném vyhotovení opravného prostředku. 8. Poškozený [jméno] [příjmení] ve svém odvolání písemně zpracovaném zmocněnkyní toliko uvedl, že tímto opravným prostředkem napadá výrok rozsudku, kterým byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Následně pak v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem upřesnil, že má za to, že škoda jednáním obžalované popsaným pod bodem I. napadeného rozsudku vznikla přímo jemu a nikoliv Psychiatrické nemocnici [obec], a proto by obžalovaná měla za tuto škodu odpovídat a měla by být k její náhradě poškozenému zavázána. 9. Státní zástupce se písemně k podaným opravným prostředkům, jež mu byly řádně již soudem prvního stupně doručeny, nevyjádřil a teprve v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem intervenující státní zástupkyně označila obě podaná odvolání za nedůvodná, když ve vztahu k odvolání poškozeného [jméno] [příjmení] zdůraznila, že soud může přiznat náhradu škody pouze v tom rozsahu, v jakém zjistil, a ve vztahu k odvolání obžalované pak uvedla, že toto směřuje víceméně do způsobu hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, v němž však nespatřuje žádná pochybení, přičemž ani procesní námitku stran nesouladu ve vyhotovení usnesení o sdělení obvinění nepovažuje za zásadní a podstatnou. V závěru veřejného zasedání navrhla, aby obě podaná odvolání byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta. 10. Zmocněnkyně poškozeného [jméno] [příjmení] se pak k odvolání obžalované nijak nevyjádřila, stejně jako zmocněnec [příjmení] nemocnice [obec] a přítomný poškozený [jméno] [příjmení]. Zmocněnec [příjmení] nemocnice [obec] v závěru veřejného zasedání toliko uvedl, že se ztotožňuje s právní argumentací poškozeného [jméno] [příjmení]. Odvolací soud měl k dispozici také písemné vyjádření poškozené [jméno] [příjmení], v němž tato navrhla, aby napadený rozsudek byl ve vztahu k výroku o náhradě majetkové škody této poškozené potvrzen. 11. Vrchní soud v Olomouci na podkladě podaných odvolání přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, a to důsledně z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které odvoláními vytýkány nebyly, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Na tomto místě je třeba upřesnit, že část výroku napadeného rozsudku označená písmenem B (v rámci níž byla obžalovaná podle § 226 písm. b/ tr. ř. zproštěna obžaloby stran některých dílčích útoků žalovaného jednání) nebyla napadena opravným prostředkem žádné z oprávněných osob, a tudíž již nabyla právní moci a ocitla se tak mimo přezkumnou povinnost odvolacího soudu. Dále je třeba zmínit, že ač obžalovaná zaměřila své odvolání do odsuzujícího výroku o vině, tak nevytkla žádnou vadu skutku popsanému pod bodem A/III. napadeného rozsudku, v rámci něhož byla uznána vinnou přečiny neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a protože v daném případě jde o samostatný a oddělitelný výrok o vině, pak je nutno dovodit, že opravný prostředek vůči této části rozsudku nesměřoval a i v tomto směru tak byl mimo přezkumnou povinnost odvolacího soudu. S ohledem na uvedené závěry je tedy třeba uvést, že odvolací soud z podnětu odvolání obžalované přezkoumal napadený rozsudek ve výroku o vině pod body A/I., II., dále ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve všech výrocích o náhradě škody, pokud navazovaly na zmíněný výrok o vině pod body A/I., II. Z podnětu poškozeného [jméno] [příjmení] pak byl přezkoumáván výrok, kterým byl jmenovaný poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na občanskoprávní řízení, neboť tento výrok navazuje na výrok o vině pod bodem A/I ./19. Odvolací soud rovněž přezkoumal z podnětu obou podaných odvolání také správnost a zákonnost řízení, které napadenému rozsudku předcházelo. 12. Po přezkoumání věci ve shora naznačeném rozsahu především odvolací soud konstatuje, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nebyly zjištěny žádné takové vady, kterými by byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a nebyl tak dán důvod k případnému postupu odvolacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Je třeba uvést, že obžaloba byla podána pro skutky, které byly předmětem sděleného obvinění a které jsou totožné se skutky popsanými v přezkoumávané části výroku o vině napadeného rozsudku. Totožnost zmíněných skutků, pro něž bylo vedeno trestní řízení, byla tedy v celém jeho průběhu zachována. Dále odvolací soud shledal, že důkazy, které byly v tomto řízení orgány činnými v přípravném řízení a následně soudem prvního stupně provedeny, byly realizovány zákonným způsobem a jednalo se tak o důkazy procesně relevantní. Nelze přehlédnout, že obžalovaná byla od počátku trestního řízení zastoupena obhájcem a v žádné fázi řízení nedošlo v tomto směru ke zkrácení jejího práva na obhajobu. Obžalovaná měla možnost již v přípravném řízení se k věci vyjádřit, měla možnost prostřednictvím svého obhájce účastnit se jednotlivých úkonů i v této fázi řízení a následně měla rovněž možnost seznámit se s výsledky přípravného řízení a byla jí také řádně doručena obžaloba. Následně pak měla možnost v průběhu řízení před soudem prvního stupně tomuto sdělit svou obhajobu, kterou uplatňuje, přičemž měla rovněž možnost být přítomna dokazování, jež před tímto soudem bylo prováděno, k jednotlivým provedeným důkazům se mohla také vyjádřit a reagovat na obsah prováděných důkazů. Na závěr tohoto řízení pak měla možnost přednést soudu prvního stupně návrhy na doplnění dokazování a nakonec i své závěrečné stanovisko. 13. Je skutečností, že obžalovaná v průběhu řízení poukázala na rozdílnou verzi usnesení o sdělení obvinění v té podobě, jak bylo doručeno jí a jak bylo založeno do trestního spisu a namítla, že dle jejího názoru jde o závažnou vadu. Uvedenou námitku pak vtělila rovněž do svého návrhu na předběžné projednání obžaloby (viz č. l. 4798 spisu), v rámci kterého zdůraznila, že obě zmíněné verze usnesení o zahájení trestního stíhání mají odlišný obsah i podobu. Odvolací soud přezkoumal obě listiny (tak, jak jsou založeny na č. l. 4815-4826 a 4827-4838, a dospěl k závěru, že je sice nespornou skutečností, že obžalované bylo v úvodu přípravného řízení zasláno usnesení o sdělení obvinění v jiné podobě, než v které bylo založeno do spisového materiálu, nicméně tato odlišnost nijak nenarušila její práva na obhajobu, zejména právo vědět, které skutečnosti jsou jí kladeny za vinu a v čem je spatřován trestný čin, pro který je stíhána. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že ani obžalovaná samotná v rámci zmíněných námitek a nakonec ani v rámci odvolání podaného proti napadenému rozsudku neuvedla konkrétní odlišnosti v předmětných listinách a v návaznosti na to konkrétní způsob, jakým byla tato odlišnost příčinou zkrácení jejích obhajovacích práv a spokojila se toliko s obecným tvrzením, že její práva byla zkrácena, aniž by vysvětlila, v jakém směru. Odvolací soud po přezkoumání této záležitosti dospěl k závěru, že zmíněná odlišnost obou verzí usnesení o sdělení obvinění spočívá toliko v jiném písmu a v jiném uspořádání záhlaví předmětného usnesení, avšak tato odlišnost se již netýká vlastního popisu jednání, které je kladeno obžalované za vinu a pro které je stíhána, ani označení trestných činů, které jsou v tomto jednání orgány činnými v trestním řízení spatřovány. Za této situace má odvolací soud za to, že v daném případě jde o naprosto formální vadu řízení, která však ve svém důsledku nijak neovlivnila a neztížila pozici obžalované v průběhu přípravného řízení trestního a zejména neměla ve svém důsledku žádné zkrácení obhajovacích práv obžalované. Nelze rovněž přehlédnout, že obžalované byl v průběhu řízení před soudem poskytnut dostatečný prostor k seznámení se s obsahem obžaloby a zejména dostatečný prostor k uplatnění jejích práv v průběhu hlavních líčení provedených soudem prvního stupně. Na základě těchto zjištění proto odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nejde o podstatnou vadu řízení tak, jak ji má na mysli ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a která by mohla být důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. Nelze rovněž přehlédnout poměrně rozporný postoj samotné obžalované v této souvislosti, kdy na jednu stranu se domáhá uznání toho, že netrvala na osobních výsleších svědků a poškozených v průběhu hlavních líčení a na druhou stranu se současně domáhá vrácení věci na počátek přípravného řízení s tím, že by měli být kvůli uvedené formální vadě opětovně vyslechnuti všichni svědci a poškození orgány činnými v přípravném řízení a následně podána nová obžaloba a v důsledku toho opakované projednání věci před soudem. Odvolací soud tedy uzavírá, že pokud jde o řízení předcházející napadenému rozsudku, pak dle jeho názoru toto netrpí žádnou závažnou vadou, v důsledku níž by nemohl napadený rozsudek obstát a musel by být zrušen. 14. Pokud jde o vlastní napadený rozsudek tak, jak byl písemně vyhotoven a doručen procesním stranám, tento splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr. ř. z hlediska struktury rozsudku a ustanovení § 125 tr. ř. stran jeho odůvodnění. Z napadeného rozsudku dle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z jeho odůvodnění je jednoznačně patrné, jak se vypořádal s obhajobou obžalované, z jakých důvodů neprovedl jí navržené důkazy a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. 15. V souvislosti s hodnocením provedených důkazů pak je třeba obecně zdůraznit, že povinnost orgánů činných v trestním řízení při hodnocení provedených důkazů, založená na zásadě volného hodnocení důkazů tak, jak je zahrnuta v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., spočívá v hodnocení důkazů bez vázanosti zákonnými rigidními způsoby a vychází z volného, tedy zákonem nevymezeného, uvážení. Tato zásada nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem, charakteristickým rysům, a brání obecně mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nestanoví a nepřikládá apriori žádnému z důkazů zvláštní význam. Soud při hodnocení provedených důkazů musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Hodnocení musí činit z hlediska závažnosti důkazů (tedy vyloučí důkazy nepodstatné, takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování) a důkazy posuzuje i z hlediska zákonnosti, tedy zda nebyly provedeny v rozporu s příslušnými procesními předpisy a zda nelze v důkazním řízení shledat taková pochybení, která by měla povahu podstatných vad řízení. Důkazy je třeba podrobit hodnocení z hlediska věrohodnosti a pravdivosti, na základě analýzy jednotlivých poznatků pocházejících ze samotného konkrétního důkazu, při jeho vyhodnocení ve vztahu k dalším provedeným důkazním prostředkům. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, jež ale není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, nýbrž je vytvářena na přísně logickém základě, opírajícím se o právní vědomí, všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Takové hodnocení pak musí být obsaženo v odůvodnění příslušného rozhodnutí. Dle názoru Vrchního soudu v Olomouci obsah odůvodnění přezkoumávaného napadeného rozsudku, jakož i samotné rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, ve své podstatě tato kritéria splňuje. 16. Dále je třeba uvést, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy že provedené důkazy hodnotil dle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vzájemných návaznostech, a pokud učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy odlišně, tedy s jiným v úvahu připadajícím výsledkem. Hodnocení důkazů je výsostným právem soudu prvního stupně, který také vlastní důkazy provádí. Navíc je třeba zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), zákonem č. 265/2001 Sb., poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takové hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. V projednávaném případě však o takovou situaci evidentně nejde, přičemž přehlédnout nelze ani to, že odvolatelé, a to zejména obžalovaná, jejíž námitky směřují právě vůči učiněným skutkovým zjištěním, odvolacímu soudu nenavrhli, aby sám některé dříve provedené důkazy zopakoval, aby si tak případně vytvořil zákonné podmínky pro to, aby tyto důkazy následně mohl vyhodnotit s jiným výsledkem v duchu obžalovanou uplatněných námitek. Odvolací soud pak sám k potřebě takového opakování některých důkazů nedospěl, když způsob jejich vyhodnocení nevzbuzuje žádné pochybnosti, a stejně tak i závěry učiněné soudem prvního stupně nejsou v zásadním rozporu s obsahem těchto důkazů. 17. Pro úplnost je třeba rovněž zmínit, že odvolací soud se zabýval také otázkou, zda v tomto řízení nenastala situace tzv. opomenutých důkazů, v níž by mohlo být spatřováno porušení základního práva na spravedlivý proces, avšak v posuzované věci dle jeho názoru k takovému pochybení nedošlo. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97 či III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Konstatoval přitom, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle něhož důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření či vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. V této souvislosti nelze přehlédnout, že soud prvního stupně se zabýval okruhem možných a jemu dostupných důkazů, které by mohly přispět k objasnění věci, a správně dospěl k závěru, že v podstatě neexistuje žádný další dosud neprovedený důkaz, který by mohl přinést jakékoliv poznatky pro rozhodnutí ve věci. V této souvislosti nelze přehlédnout, že v průběhu hlavního líčení konaného dne 10.2.2021 žádný z účastníků řízení k dotazu soudu prvního stupně nevznesl jakýkoliv důkazní návrh (viz č. l. 5055) a nakonec takový důkazní návrh (stran podstatného důkazu, jež by mohl přinést zásadní změnu skutkových zjištění) vyjma některých listin, které obžalovaná předložila odvolacímu soudu (a jež byly provedeny k důkazu v průběhu veřejného zasedání) nebyl učiněn ani v rámci odvolacího řízení. 18. Pokud pak jde o vlastní způsob hodnocení jednotlivých provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně, dospěl odvolací soud v tomto konkrétním případě k závěru, že nalézací soud jednotlivé výpovědi osob (ať už samotné obžalované [jméno] [příjmení] či slyšených svědků), listinné a další důkazy, o něž bylo rozhodnutí o vině opřeno, ve svém rozhodnutí řádně vyhodnotil a podrobně se vypořádal se všemi skutečnostmi vyplývajícími z obsahu těchto důkazů a postupoval v dokazování v souladu s výše zmíněným ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Z hlediska ustálení skutkového stavu je zřejmé, že soud provedl všechny potřebné a jemu dostupné důkazy a nelze mu vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, které byly shromážděny v přípravném řízení, nebo byly opatřeny v průběhu řízení před soudem, a že by některý důkaz opomenul (jak bylo již rozvedeno výše). Odvolací soud má rovněž za to, že nalézací soud hodnotil důkazy nejen jednotlivě, ale zejména rovněž v jejich vzájemné návaznosti, přičemž závěry, které z těchto důkazů učinil, odpovídají jejich obsahu. Soud prvního stupně v odůvodnění přiléhavě vysvětlil, jaká zjištění učinil na základě konkrétních provedených důkazů a jak tyto důkazy hodnotil. Neopomněl se vypořádat s věrohodností jak samotné obžalované, tak zejména i slyšených svědků. V rámci hodnocení důkazů se vypořádal rovněž s obhajobou obžalované. Závěry soudu prvního stupně, které ve směru skutkových zjištění ve výroku o vině z těchto důkazů učinil, považuje odvolací soud za zcela logické a odpovídající obsahu provedených důkazů, a proto pro stručnost odkazuje na samotný obsah odůvodnění napadeného rozsudku, který považuje za přiléhavý a správný. Nelze rovněž dovodit, že by hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu bylo tendenční či účelové, že by některé důkazy či jejich části opomíjel, a na druhou stranu přisuzoval některým důkazům větší důkazní hodnotu apod. V tomto směru tedy odvolací soud nepřisvědčil odvolání obžalovaných, když nebylo zjištěno, že by nalézací soud ve své hodnotící činnosti některé důkazy upřednostnil oproti jiným, event. že by některé důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného opomenul a nechal bez povšimnutí, či některé důkazy bagatelizoval nebo jim naopak přikládal větší váhu než důkazům ostatním. 19. Odvolací soud tedy uzavírá, že skutková zjištění, která učinil soud prvého stupně na základě jemu dostupných důkazů, považuje za správná, když z nich přijaté závěry nelze označit za rozporné ve vztahu k obsahu těchto důkazů. Soud prvého stupně v napadeném rozsudku označil poměrně přesně, z jakých důkazů vycházel, jaké závěry z výpovědí (jak obžalované, tak i jednotlivých svědků), případně z dalších důkazů ve vztahu k projednávanému skutku, učinil. Z hlediska závěrů, které soud prvního stupně učinil z jednotlivých důkazů, které provedl, má odvolací soud za to, že nelze shledat žádné závažnější rozpory a hodnotící činnost soudu prvního stupně ve vztahu k jednotlivým důkazům nepostihují žádné závažnější vady či nesrovnalosti. Je proto možné z hlediska hodnocení důkazů a jeho výsledku ve stručnosti odkázat na výstižné odůvodnění napadeného rozhodnutí, když odvolací soud se plně ztotožňuje se závěry tam rozvedenými. Nelze rovněž přehlédnout, že v rámci skutkových závěrů, jež nalézací soud učinil, došlo k určité úpravě popisu skutku oproti podané obžalobě, když soud prvního stupně správně na základě provedených důkazů omezil rozsah skutkových zjištění, a to vesměs vždy ve prospěch obžalované právě v těch případech, kdy vznikly pochybnosti zejména stran výše způsobené škody. Takový postup svědčí o tom, že soud prvního stupně důsledně respektoval zásadu in dubio pro reo, kdy v případech, kdy vznikly pochybnosti o některých údajích obsažených v obžalobě (které nebylo možno odstranit provedeným dokazováním), pak do skutkových zjištění zahrnul vždy verzi pro obžalovanou nejpříznivější. Výsledkem tohoto postupu nakonec byl i zprošťující výrok obsažený v rámci B výroku napadeného rozsudku. 20. Odvolací soud po přezkoumání věci nemá pochybnosti o skutkových závěrech nalézacího soudu, když ani nemá možnost tyto zvrátit, neboť jsou logické a v souladu s obsahem uvedených výpovědí, jakož i dalších důkazů provedených soudem prvního stupně, a proto hodnocení důkazů je za daného stavu čistě právem nalézacího soudu. Za těchto okolností tak ani nemůže odvolací soud do způsobu hodnocení těchto důkazů zasahovat, neboť je vázán ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř., jak bylo rozvedeno výše. V této souvislosti pak je nutno znovu zdůraznit, že ani obžalovaná nenavrhla, aby odvolací soud některé podstatné důkazy provedené již soudem prvního stupně zopakoval, aby tak mohl dospět případně k odlišným závěrům z nich vyplývajícím. V rámci svého opravného prostředku se tak obžalovaná v podstatě domáhala pouze odlišného vyhodnocení důkazů provedených již soudem prvního stupně, a to ve prospěch vlastní obhajoby, což je však postup v rozporu s výše citovaným zákonným ustanovením. 21. Vzhledem ke shora uvedenému a s ohledem na obsah opravného prostředku je odvolací soud toho názoru, že odvolání obžalované spočívá v podstatě na stejných námitkách, jež obžalovaná uplatnila již v rámci nalézacího řízení, a s těmito námitkami se nalézací soud řádným a přiléhavým způsobem v napadeném rozsudku i vypořádal. Lze tak odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména na pasáže rozvedené k jednotlivým dílčím útokům pod body 6-134 a rovněž na část napadeného rozsudku pod body 143-144, jež obsahují závěry a reakci soudu prvního stupně na obhajobu obžalované. Zejména v bodech vztahujících se k jednotlivým dílčím útokům nalézací soud řádně vyhodnotil veškeré provedené důkazy, jež se k nim vztahovaly, a důsledně rozebral a vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané, a to na základě kterých konkrétních důkazů. Vysvětlil rovněž, jakým způsobem dospěl k určení výše škody v těchto jednotlivých bodech a jeho postup v tomto směru včetně učiněných závěrů není v rozporu s obsahem důkazů, z nichž vycházel. Odvolací soud také neshledal, že by soud prvního stupně některé z provedených důkazů odnotil zaujatě, v rozporu s jejich obsahem, v neprospěch obžalované. Nelze rovněž přehlédnout, že nalézací soud důsledně postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obžalované, když v řadě případů oproti podané obžalobě omezil jak výši škody, jež obžalovaná měla způsobit, tak i dobu páchání trestné činnosti, a to v některých případech dokonce i přes samotné doznání obžalované (viz např. bod I ./13 výroku o vině, jak odůvodnil pod bodem 52 rozsudku, či skutky vymezené pod bodem II. rozsudku). Je třeba znovu připomenout, že pokud odvolací soud neopakoval důkazy, z nichž vyplývají závěry, které obžalovaná ve svém opravném prostředku napadla, pak nebyl s ohledem na výše zmíněné ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. oprávněn dospět ani k odlišným skutkovým závěrům, než které učinil soud prvního stupně, přičemž k takovému postupu, tedy opakování konkrétních důkazů, neměl odvolací soud žádný důvod, když ve způsobu hodnocení těchto důkazů ze strany soudu prvního stupně žádnou vadu neshledal. Odvolací soud tedy odkazuje na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku. Takovýto postup je souladný s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (viz např. II. ÚS 583/13 či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19.12.1997). Zejména v posledně zmíněné věci Evropský soud pro lidská práva jasně deklaroval, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu. S ohledem na tyto judikatorní závěry pak odvolací soud konstatuje, že se v podstatě beze zbytku ztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně v projednávané věci vyhodnotil provedené důkazy, a se závěry, jaké z nich vyvodil. Proto prakticky odkazuje na výše zmíněné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, když má za to, že se soud prvního stupně vypořádal se všemi základními rovinami obhajoby obžalované [jméno] [příjmení]. 22. I přes výše zmíněné považuje odvolací soud za potřebné uvést k námitkám obžalované nad rámec již výše uvedeného ještě následující. Pokud obžalovaná vysvětluje nesprávnost závěru soudu prvního stupně stran výše způsobené škody tím, že svědci – poškození si celou věc nepamatují správně, či že byli někým poštváni vůči obžalované, a tedy vypovídali účelově nepravdivě, pak takové tvrzení obžalované je nelogické a navíc i nepodložené. Nelze přehlédnout, že poškození byli k výši způsobené škody vyslýcháni již v přípravném řízení, tedy relativně krátce po spáchání trestné činnosti, a soud prvního stupně v napadeném rozsudku logicky vysvětlil, proč jejich výpovědi, zejména v částech, kdy se vyjadřovali k částkám, které od obžalované fakticky obdrželi, považuje za věrohodné. Tvrzení, že celá řada poškozených byla vůči obžalované někým poštvána, nemá žádnou oporu v dosud provedených důkazech. Nelze přehlédnout, že velké množství poškozených jsou osoby různého postavení, pocházejí z různých sociálních vrstev, část z nich byla pacienty Psychiatrické nemocnice [obec], z části se jednalo i o osoby jiné (viz skutková zjištění učiněná pod bodem A/II. napadeného rozsudku) a z výpovědi žádného z nich nevyplynul ani náznak toho, že by šlo o výpověď nepravdivou, účelově zaměřenou vůči obžalované, motivovanou snahou tuto poškodit či dokonce výpověď koordinovanou s výpověďmi dalších osob apod.). Nelze přehlédnout, že část svědků byla v takovém duševním stavu, že ani nebyla schopna řádného výslechu, takže lze stěží přisvědčit odvolatelce, že tito svědci byli schopni vymyslet nepravdivé údaje týkající se výše jednotlivých finančních částek či dokonce své jednání v tomto směru koordinovat s dalšími osobami, ať již šlo o jiné pacienty psychiatrické nemocnice, či dokonce osoby zvenčí této nemocnice. Z výsledků dokazování nevyplynul ani žádný náznak motivu, pro který by takto poškození měli jednat, když naopak vesměs jejich vztah k obžalované byl spíše kladný a neměli tedy žádný důvod jí jakkoliv uškodit. Rovněž tak nebyla zjištěna žádná osoba, která by tyto poškozené měla vůči obžalované „poštvat“ a i v tomto směru tvrzení obžalované zůstalo nepodložené. Samotná odvolatelka svou námitku vztahující se k odlišné výši částek, jež měla od jednotlivých poškozených získat, ani blíže neodůvodnila a neopřela o konkrétní poznatek vyplývající z konkrétního důkazního prostředku. Uvedenou námitku tedy odvolací soud posoudil jako nepodloženou a účelovou. 23. Ze všech výše rozvedených důvodů tedy odvolací soud uzavírá, že námitky obžalované směřující proti skutkovým zjištěním obsaženým ve výroku o vině napadeného rozsudku, zejména ve vztahu k ustálené výši škody, jež měla způsobit jednotlivým poškozeným, považoval za nedůvodné, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně na základě uceleného a dostatečného dokazování a na základě správného a logického vyhodnocení provedených důkazů učinil ve věci dostatečná a správná skutková zjištění, jež mají podklad v obsahu provedených důkazů. 24. Nalézací soud pak rovněž věc správně posoudil i po právní stránce, pokud jednání obžalované právně kvalifikoval pod body I. a II. jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a jednání pod bodem III. jako přečiny neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. V tomto směru lze plně odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku pod body 145 – 155 jeho písemného vyhotovení. Soud prvního stupně rovněž správně posoudil jednání obžalované dle trestního zákoníku ve znění jeho novely zák. č. 333/2020 Sb., neboť takový postup je pro obžalovanou příznivější než posouzení jejího jednání dle trestního zákona účinného v době spáchání trestné činnosti. Pochybnosti pak nevzbuzuje ani závěr nalézacího soudu v tom směru, že obžalovaná se zmíněných trestných činů dopustila v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když odvolací soud nemohl přisvědčit námitce obžalované, že neměla v úmyslu poškozené (a to zejména ty citované pod bodem II. napadeného rozsudku) podvést, když přinejmenším z části se jí dařilo finanční prostředky od nich získané jim vracet. Zmíněná námitka však je v rozporu se skutkovými zjištěními, jež učinil nalézací soud, a na základě nichž sám vybudoval svůj závěr o tom, že obžalovaná naopak jednala v úmyslu přímém, neboť věděla, že se dlouhodobě a opakovaně dopouští trestného jednání spočívajícího v podvodném získávání finančních prostředků, a v tomto jednání také vědomě a cíleně pokračovala. Je třeba doplnit, že tvrzení obžalované, že uvedený závěr není podložen výsledky provedeného dokazování a je pouhou spekulací či domněnkou soudu, nemá jakoukoliv oporu v obsahu spisového materiálu, neboť z výsledků provedeného dokazování vyplývá přímý opak, když bylo jednoznačně prokázáno, že obžalovaná se převážné části útoků popsaných pod bodem II. napadeného rozsudku dopustila poté, co již předtím podvedla jiné poškozené a navíc způsobem, který jednoznačně vylučuje její schopnost půjčené finanční prostředky vracet. Obžalovaná při tomto jednání používala různé záminky a výmluvy a nepravdivé důvody, kterým poškozeným vysvětlovala svou potřebu půjček. Nalézací soud rovněž správně zohlednil i zjištění, kdy obžalovaná sice některé půjčky splácela, avšak současně krátce po vložení jednotlivých splátek tyto zase vybírala (viz např. případ poškozené [příjmení] [jméno], jak je rozebrán na str. 60 – 61 písemného vyhotovení napadeného rozsudku). Nelze přehlédnout ani samotnou výši škody, jež obžalovaná jednotlivým poškozeným způsobila, když jen jednáním popsaným pod body II ./3-10 způsobila jednotlivým poškozeným škodu přesahující 2 mil. Kč, a to v relativně krátkém časovém období let 2016 a 2017. Je nepochybné, že takto vysokou částku obžalovaná neměla z čeho poškozeným vrátit, když tak vysokými zdroji příjmů rozhodně nedisponovala a navíc již v době předcházející trpěla citelným nedostatkem finančních prostředků, které naopak získávala trestnou činností páchanou od roku 2013. 25. Pokud obžalovaná poukazovala na svou závislost na výherních automatech, která měla významně ovlivnit její duševní stav v době páchání trestné činnosti, pak ani této námitce odvolací soud nepřisvědčil. Především je třeba poukázat na to, že osoba obžalované byla podrobena zkoumání znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, s výsledkem, že obžalovaná v době spáchání trestného jednání netrpěla žádnou forenzně závažnou duševní chorobou či poruchou a že byla schopna jak rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost, tak také mohla své jednání plně ovládat. Znalkyně také výslovně uzavřela, že obžalovaná není osobou závislou na návykových látkách ani na tzv. gamblingu, neboli hře na výherních automatech, a soud prvního stupně tedy měl dostatečný podklad pro svůj závěr, že obžalovaná byla v době spáchané trestné činnosti osobou plně trestně odpovědnou. Odvolací soud k tomu jen doplňuje, že obžalovaná trestnou činnost páchala po značnou dobu, kdy současně pracovala v zaměstnaneckém poměru jako staniční sestra. Po celou tuto dobu k ní zaměstnavatel neměl žádné výhrady, z nichž by mohlo vyplývat nestandardní či podezřelé chování obžalované, naopak ji hodnotil kladně a uzavřel s ní dokonce dohodu o hmotné odpovědnosti, když se projevovala jako osoba, jež skýtala záruku řádné dispozice se svěřenými prostředky. Ani z výpovědi slyšených svědků nevyplynuly žádné poznatky v tom směru, že by se obžalovaná chovala v běžném způsobu života nestandardně, že by se u ní projevovaly známky jakékoliv závislosti, či že by nebyla schopna zcela běžného způsobu života a odpovědného výkonu zaměstnání ve zdravotnictví. Za této situace nelze považovat výše zmíněný závěr nalézacího soudu za pochybný či vadný. 26. Ve vztahu k právní kvalifikaci lze soudu prvního stupně toliko vytknout, že nepostihl časovou přetržku mezi jednáním obžalované obsaženým pod bodem II./1 a pod bodem II./2, která činí dobu delší dvou roků, v důsledku čehož nebyly splněny podmínky pro zahrnutí jednání popsaného pod bodem II./1 jako dílčího útoku do pokračujícího trestného činu podvodu, jež je tvořen zbývajícími dílčími útoky obsaženými pod body I. a II. výroku o vině napadeného rozsudku. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu totiž rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Je nepochybné, že dobu přesahující dva roky nelze považovat za blízkou časovou souvislost, jak má na mysli zmíněné zákonné ustanovení. Pokud tedy soud prvního stupně obžalovanou pro některé dílčí útoky, jež časově vyplňovaly právě zmíněnou přetržku doby obžaloby, zprostil, pak měl jednání obsažené pod bodem II./1 jako časově nesouvisející se zbývajícími dílčími útoky popsanými pod bodem I. a II. výroku o vině napadeného rozsudku posoudit jako samostatný skutek a právně kvalifikovat jako samostatný trestný čin. Pro úplnost je však třeba zmínit, že s ohledem na absenci odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obžalované nemohl odvolací soud toto pochybení napravit, neboť v daném případě by tak došlo nepochybně ke změně napadeného rozsudku v neprospěch obžalované, když by při nezměněné právní kvalifikaci byla navíc uznána vinnou ještě dalším samostatným trestným činem. 27. Na základě výše uvedených úvah pak lze uzavřít, že odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně při ustálení skutkových zjištění a právním posouzení jednání obžalované [jméno] [příjmení] žádných pochybení, která by bylo možno v dalším řízení napravit, a proto výrok o vině napadeného rozsudku ve všech jeho částech, a to jak co do učiněných skutkových zjištění, tak i co do užité právní kvalifikace, považuje za správný a zákonný. Z uvedeného důvodu proto odvolání obžalované, pokud směřovalo proti výroku o vině, neshledal důvodným. 28. Pokud jde o výrok o trestu, je třeba nejprve uvést, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud obžalované ukládal za trestné činy, jimiž byla uznána vinnou, úhrnný trest odnětí svobody ve smyslu § 43 odst. 1 tr. zákoníku a rovněž tak nepochybil, pokud tento trest vyměřil v rámci trestní sazby stanovené v ustanovení § 209 odst. 4 tr. zákoníku, jež činí rozmezí od dvou do osmi let odnětí svobody. Odvolací soud se rovněž naprosto ztotožnil s výčtem okolností polehčujících a přitěžujících tak, jak je nalézací soud rozvedl pod bodem 156 písemného vyhotovení svého rozhodnutí, neboť tyto závěry považuje za správně zjištěné a odpovídající příslušným ustanovením trestního zákoníku. Nemohl v této souvislosti přehlédnout, že podstatná část poškozených byla osobami zranitelnými, neboť šlo o psychicky nemocné lidi, jejichž schopnosti odolat podvodnému jednání jsou nepochybně výrazně nižší než u osob s běžným a průměrným intelektem. Právě tato přitěžující okolnost výrazně ovlivnila úvahy nalézacího soudu při výměře ukládaného trestu odnětí svobody, ovšem odvolací soud takový postup za chybný nepovažoval. Je nepochybné, že právě charakter osob u velké části poškozených podstatným způsobem zvýšil míru škodlivosti jednání obžalované pro společnost, neboť šlo o osoby mimořádně zranitelné, které se z důvodu svého duševního stavu nebyly schopny bránit podvodnému jednání obžalované, jejíž manipulaci velmi snadno podlehli a většina z nich ani nebyla s to rozpoznat, že byli uvedeni v omyl jednáním obžalované. Odvolací soud se také ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že doznání obžalované nebylo možno významněji zohlednit jako polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. l) tr. zákoníku, neboť toto doznání nezahrnovalo podstatné skutečnosti rozhodné pro závěry o vině obžalované, a to zejména co do rozsahu spáchané trestné činnosti a výše způsobené škody. Samotná skutečnost, že obžalovaná netrvala na osobním výslechu svědků, pak s ohledem na její postoj ke spáchané trestné činnosti (kdy zejména popřela její skutečný rozsah) nemá výraznější vliv na úvahy o vlastní výměře ukládaného trestu. 29. Na druhou stranu však má odvolací soud za to, že soud prvního stupně ne zcela a důsledně docenil možnosti resocializace obžalované, přestože skutková zjištění v tomto směru soud v napadeném rozsudku konstatoval (ať již jde o dosavadní bezúhonnost a beztrestnost obžalované či jinak řádný život, jež před spácháním trestné činnosti tato vedla). Odvolací soud musel přisvědčit obžalované v tom směru, že předmětná trestná činnost, byť ji obžalovaná páchala po dobu několika roků, souvisela s určitým životním obdobím obžalované a byla naprosto zásadním vybočením ze způsobu, jakým obžalovaná žila dlouhodobě před spácháním trestné činnosti a nakonec i poměrně dlouhou dobu po jejím ukončení. Nelze přehlédnout ani zjištění odvolacího soudu vyplývající z aktuálního pracovního hodnocení obžalované od jejího současného zaměstnavatele – [anonymizována tři slova] z.s., [obec], dle kterého obžalovaná od počátku října 2018 pracuje v uvedené organizaci jako zdravotní sestra a od dubna 2021 je zařazena na pozici vrchní sestry, přičemž její pracovní morálka je hodnocena velmi kladně. S ohledem na výše uvedené považuje odvolací soud trest odnětí svobody v trvání 7 roků, tedy trest vyměřený při horní hranici výše zmíněné trestní sazby, za trest nepřiměřeně přísný a neodpovídající zejména stupni narušení obžalované a možnosti její resocializace. 30. Z uvedeného důvodu proto odvolací soud z podnětu odvolání obžalované napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a poté za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obžalované uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, tedy v polovině příslušné trestní sazby, přičemž pro výkon tohoto trestu obžalovanou v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Takto vyměřený trest dle názoru odvolacího soudu zohledňuje jak celou řadu přitěžujících okolností, které správně byly zjištěny soudem prvního stupně, tak na druhé straně i okolnosti polehčující, a zejména pak bude lépe schopen zajistit účel trestu ve vztahu k resocializaci obžalované. 31. Při úvahách o uložení trestu odvolací soud nemohl přisvědčit námitkám obžalované v tom směru, že jí měl být uložen trest ve výměře umožňující podmíněný odklad výkonu, neboť v daném případě odvolací soud neshledal s ohledem na rozsah spáchané trestné činnosti, její charakter a délku doby páchání, jakož i velký počet poškozených a zejména zranitelnost většiny z nich, možnost uložit obžalované trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby, jež by zákon umožňoval ještě podmíněně odložit, a již vůbec pak neshledal splnění zákonných podmínek ustanovení § 58 odst. 1 tr. ř. pro vyměření trestu pod dolní hranici. Pokud v tomto směru obžalovaná argumentovala snahou po dobu výkonu trestu na svobodě hradit poškozeným škodu, pak nelze přehlédnout, že takovou možnost měla nepochybně již několik posledních roků (kdy řádně pracuje), avšak odvolacímu soudu nebyl předložen jediný důkaz o tom, že by obžalovaná komukoliv z poškozených škodu v jakékoliv části uhradila. 32. Odvolací soud považuje za potřebné rovněž zmínit, že obžalované byla dána možnost již státním zástupcem uzavřít dohodu o vině a trestu, které však nevyužila, v důsledku čehož neakceptovala možnost přijmout trest výrazně nižší, než který jí nakonec byl uložen. Uložený trest obsažený v napadeném rozsudku však nelze prezentovat jako trest za to, že obžalovaná zmíněnou dohodu o vině a trestu neakceptovala, nýbrž naopak je odrazem aplikace zákonných kritérií pro ukládání trestu tak, jak jsou vymezeny v ustanovení § 39 tr. zákoníku. Je třeba zdůraznit, že dohoda o vině a trestu je institut, který má vést ke zkrácení trestního řízení, stejně jako k jeho vyšší efektivnosti a nižším nákladům, přičemž akceptace dohody obviněným v takovém případě pro něj přináší benefit mírnějšího trestu, než který mu byl za použití běžných kritérií v řízení uložen. Obžalovaná měla tedy v určité fázi řízení možnost dosáhnout příznivějšího rozhodnutí, které však nevyužila, neboť nesouhlasila s rozsahem viny. Pokud však rozsah trestné činnosti byl následně v trestním řízení prokázán a byl jí vyměřen odpovídající trest, pak nejde o postup nezákonný, ale naopak zákonodárcem výslovně předvídaný. Lze uzavřít, že v případě obžalované má odvolací soud za to, že toliko uzavření dohody o vině a trestu v poměrně rané fázi trestního řízení by mohlo vést k uložení trestu odnětí svobody vyměřeného sice v příslušné trestní sazbě (když ani v tomto případě by zřejmě nebyly splněny podmínky ustanovení § 58 odst. 3 tr. zákoníku, a to s ohledem na povahu spáchané trestné činnosti a zvláštní charakter a zranitelnost řady poškozených), ovšem na jeho dolní hranici, což by za splnění dalších zákonných podmínek umožnilo podmíněný odklad takového trestu na delší zkušební dobu. V rámci odvolacího řízení však uvedený postup již v úvahu nepřicházel. 33. Závěrem je třeba zmínit, že odvolací soud přezkoumal rovněž výrok o náhradě škody, a to jak z podnětu odvolání obžalované, směřujícího proti výroku o vině, na který výrok o náhradě škody navazuje, tak i z podnětu odvolání poškozeného [jméno] [příjmení]. Po přezkoumání všech výroků o náhradě škody však dospěl odvolací soud k závěru, že tyto byly učiněny v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. a mají rovněž svůj podklad v učiněných skutkových zjištěních. Nakonec samotná obžalovaná konkrétní výhrady k jednotlivým výrokům o náhradě škody v rámci svého opravného prostředku ani nevznesla (vyjma tvrzení zpochybňujícího již v rovině rozhodnutí o vině výši způsobené škody). 34. Poškozený [jméno] [příjmení] pak namítal toliko nepřiznání svého nároku na náhradu majetkové škody v souvislosti s částí A) výroku o vině napadeného rozsudku, přičemž jeho zmocněnkyně požadovala nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně přiznat poškozenému i škodu pod bodem I ./19 napadeného rozsudku ve výši 205.300 Kč. K této odvolací námitce ovšem odvolací soud konstatuje, že dle zmíněného výroku o vině pod bodem I ./19 měla být podle skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem poškozenému [jméno] [příjmení] způsobena škoda toliko ve výši 171.800 Kč, takže přiznat jakoukoliv vyšší škodu, než je uvedená částka, nepřicházelo v úvahu, neboť by to bylo v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, která však odvolací soud, jak bylo rozvedeno výše, považuje za správná. Dále je třeba zmínit, že odvolací soud je toho názoru, že jednáním obžalované zahrnutým pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku vznikla majetková škoda Psychiatrické nemocnici [obec], neboť finanční prostředky byly získány obžalovanou za užití podvodného jednání z pokladny Psychiatrické nemocnice v [obec], tudíž z prostředků této organizace, a nedošlo tak ke vzniku majetkové škody u jednotlivých poškozených v tomto výroku citovaných (byť tito byli rovněž obžalovanou uvedeni v omyl a potvrzovali v důsledku tohoto omylu nepravdivé údaje podpisem na příslušných listinách). Navíc za naprosto zásadní je třeba považovat závěr, k němuž dospěl již soud prvního stupně, a to že obžalovaná se zmíněné trestné činnosti dopustila jako zaměstnankyně zmíněné organizace a v souvislosti s výkonem a plněním svých pracovních povinností. Na základě těchto zjištění proto odpovědnost za případnou škodu způsobenou takovým jednáním třetím osobám nese Psychiatrická nemocnice [obec] jako zaměstnavatel obžalované a nikoliv přímo samotná obžalovaná (která ovšem za tuto škodu odpovídá Psychiatrické nemocnici [obec] jako svému tehdejšímu zaměstnavateli). S ohledem na rozvedené závěry se proto poškozený [jméno] [příjmení] nemůže v tomto trestním řízení domáhat náhrady majetkové škody způsobené jednáním obžalované specifikovaným pod bodem I ./19 výroku o vině napadeného rozsudku přímo vůči ní. S ohledem na to, že poškozený [jméno] [příjmení] však v tomto řízení měl právo uplatnit nároky na náhradu majetkové škody vůči obžalované v souvislosti s body II ./10 a III./2 výroku o vině napadeného rozsudku a nebylo proto možno ve vztahu k němu rozhodnout tak jako vůči jiným poškozeným ve smyslu § 206 odst. 3 tr. ř., postupoval soud prvního stupně správně, pokud jmenovaného poškozeného s jeho nárokem na náhradu majetkové škody vztahujícím se k bodu I ./19 rozsudku podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, když v této části mu jeho nárok přiznán být nemohl, avšak v jiných částech vztahujících se k jiným skutkům (jak bylo zmíněno výše) mu nárok na náhradu majetkové škody přiznán správně byl, a to v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř. Z uvedeného důvodu tedy nezbylo, než odvolání poškozeného [jméno] [příjmení] zamítnout jako nedůvodné ve smyslu § 256 tr. ř., když zmíněný výrok o náhradě majetkové škody byl shledán zákonným. 35. Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že sice shledal část výroku o náhradě škody vadným, a to pokud nalézací soud ve výroku učiněném dle § 229 odst. 2 tr. ř. neuvedl, že poškozené s jejich nároky na náhradu majetkové škody odkazuje„ na řízení ve věcech občanskoprávních“, nicméně tato vada je natolik formální, že sama o sobě nezpůsobila nezákonnost či nepřezkoumatelnost uvedeného výroku. Odvolací soud proto svým rozhodnutím do zmíněného výroku nezasáhl a spokojil se toliko s konstatováním uvedené vady. 36. Ze všech výše rozvedených důvodů proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, přičemž lze uzavřít, že odvolání obžalované bylo shledáno důvodným toliko v té části, pokud směřovalo proti výroku o trestu a ve zbývajících částech bylo posouzeno jako nedůvodné. S ohledem na výše uvedené tak napadený rozsudek zůstal rozhodnutím odvolacího soudu jak ve výroku o vině, tak i ve výroku o náhradě škody, nezměněn. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Olomouc 10. listopadu 2021 JUDr. Ivo Lajda předseda senátu