Pro naplnění znaku těžké újmy na zdraví v případě zločinu znásilnění dle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (stejně jako u jiných trestných činů) nepostačuje u poškozeného dítěte samo o sobě shledání syndromu CAN (syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte), pokud tento není spojen s takovými konkrétními dopady na jeho psychiku, které by umožnily dovodit delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.

Číslo jednací: 4 Tmo 4/2023-562 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2023 odvolání obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného], nar. [datum] ve [adresa], studenta, trvale bytem [Adresa obžalovaného], a státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 5. 4. 2023, č.j. 46 Tm 4/2022-491, a rozhodl takto: Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaného mladistvého [Jméno obžalovaného] a státního zástupce zamítají. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 5. 4. 2023, č.j. 46 Tm 4/2022-491, byl obžalovaný ml. [Jméno obžalovaného] uznán vinným proviněním znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, proviněním šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, proviněním ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a rovněž proviněním svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, vše ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 7. 2021. Uvedených provinění se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl dopustit tím, že nejméně od 1. 8. 2017 do blíže nezjištěné doby roku 2018, ve [adresa], na [adresa], během návštěv v bytě své babičky, kde se nacházel také se svým bratrancem – poškozeným nezletilým [jméno FO], nar. [datum], ve chvílích, kdy spolu zůstávali o samotě, využívaje jednak nízkého věku posledně jmenovaného, kterého si byl vědom, a z toho pramenící neznalosti v oblasti sexuální, a jednak své fyzické převahy, v úmyslu svého vlastního sexuálního uspokojení, po poškozeném opakovaně, s četností nejméně jednou za čtrnáct dnů, požadoval rozličné sexuální praktiky, konkrétně vzájemné dotýkání se obnažených genitálií, dále orální styk spočívající jednak v olizování svého penisu poškozeným, jenž posledně jmenovanému také vkládal do úst, a to až do svého vyvrcholení, a jednak ve felaci, kterou prováděl poškozenému, jakož i anální pohlavní styk, při němž opakovaně vsouval penis do análního otvoru poškozeného s tím, že přinejmenším v jednom případě, kdy poškozený odmítl tuto praktiku realizovat, mu za její provedení nabídl čokoládu, následkem čehož se nezletilý análnímu styku podvolil, při těchto aktivitách současně nezletilému na různých elektronických zařízeních, mimo jiné na svém mobilním telefonu a notebooku, zpřístupňoval pornografická díla zobrazující dospělé osoby při vzájemných, blíže neurčených sexuálních činnostech, přičemž jeho jednání se poškozený bránil jak slovně, tak nejméně v jednom případě aktivně, a to tak, že jej od sebe odstrkoval, na což reagoval tím způsobem, že poškozenému zkroutil ruku, čímž mu způsobil dosud nezjištěné zranění, jenž si vyžádalo lékařské ošetření, a takového jednání se dopustil s vědomím možného negativního dopadu svého jednání na další vývoj nezletilého poškozeného, zejména v oblasti sexuální a morální, přičemž v důsledku jednání obžalovaného došlo u nezletilého [jméno FO] k negativním změnám ve vývoji, spočívajícím v předčasném probuzení sexuálních aktivit, v předčasném hypersexualizovaném chování a v agresívních projevech v chování. 2. Za uvedená provinění byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle § 84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestního opatření podmíněně odložen a nad mladistvým byl vysloven dohled. Podle § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. byla obžalovanému mladistvému stanovena zkušební doba v délce 3 roků. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému mladistvému uložena povinnost zaplatit poškozenému [jméno FO], nar. [datum], trvale bytem [adresa], zastoupenému zmocněncem [tituly před jménem] [jméno FO], AK [adresa], částku ve výši 150 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byl poškozený [jméno FO], ad gen. shora, se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání obžalovaný ml. [Jméno obžalovaného], a to do všech jeho výroků. V písemném odůvodnění opravného prostředku odvolatel obecně namítl, že soud prvního stupně zamítl celou řadu jím navrhovaných důkazů. Zejména neprovedl znalecký posudek ústavu za účelem opětovného posouzení osoby poškozeného. Neprovedl rovněž místní šetření v bytě, ve kterém mělo k vytýkanému jednání dojít, a nepřipojil si trestní spis, vztahující se k osobě otce poškozeného. V důsledku tohoto vadného postupu vznikly pochybnosti ohledně zjištěného skutkového stavu věci. Nyní projednávaná trestní věc stojí a padá na výpovědi jediné osoby - poškozeného. Připomněl, že poškozený o vytýkaném jednání začal hovořit s odstupem několika let, když u něj samotného vyšel najevo problém sexuálního charakteru. Poškozený [jméno FO] je osobou, která má dlouhodobé problémy s chováním, je vulgární vůči svému okolí a musel být pro tyto své výchovné problémy přeřazen do jiné školy. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že poškozený byl vystaven domácímu násilí ze strany otce, který je za své jednání rovněž trestně stíhán a věc byla řešena u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. V dalších námitkách podaného odvolání zdůraznil, že poškozený při znaleckém zkoumání, nikoli v nyní projednávané trestní věci, ale ve věci, jež se týká jeho otce, výslovně uvedl, že obžalovaný s ním anální styk nevykonával. Poukázal rovněž na výpovědi své babičky, rodičů, sestry i bývalé přítelkyně, kteří potvrdili, že do místa, v němž mělo k protiprávnímu jednání docházet, přestal jezdit ve svých 15 letech. Navíc ze znaleckého posudku z oboru sexuologie, který byl vypracován na jeho osobu, vyplývá, že je heterosexuálně orientovaný. Znalec neshledal sklony k homosexuální pedofilii, ani tendence k agresivním reakcím. Odvolatel poukázal na dispoziční možnosti bytu jeho babičky o velikosti 3+1, v němž mělo docházet k vytýkanému jednání, neboť byl obýván také dalšími rodinnými příslušníky, dědou obžalovaného i poškozeného, který byl v té době nemocen, a strýcem obžalovaného. Pokud tedy soud prvního stupně uvěřil výpovědi poškozeného, opíraje se o znalecký posudek znalce [tituly před jménem] [jméno FO], pak tyto závěry soudu nejsou v souladu se závěry znalců, kteří vypracovávali znalecký posudek na osobu obžalovaného. Odvolatel je přesvědčen, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Soud prvního stupně měl k těmto pochybnostem přihlédnout v souladu se zásadou in dubio pro reo a rozhodnout o jeho zproštění. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu projednání. 4. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání také státní zástupce, a to v neprospěch obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného]. Opravný prostředek směřoval jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu, resp. trestním opatření. Odvolatel především nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který vypustil z popisu skutku část, týkající se způsobené těžké újmy na zdraví ve formě rozvoje komplexního traumatu, jehož projevem je syndrom CAN. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 18 odkázal především na závěry znalců, zkoumajících duševní stav poškozeného. Znalci nebyli schopni určit, v jaké míře se jednání mladistvého obžalovaného podílelo na rozvoji, podle odvolatele, zjištěné závažné a déletrvající poruchy zdraví. Na vzniku syndromu CAN mělo totiž podíl také předchozí fyzické i psychické násilí ze strany otce poškozeného, k němuž docházelo v období částečně korespondujícím s trestným jednáním obžalovaného mladistvého. Proto podle soudu prvního stupně nebylo možné dospět k závěru, že pouze v důsledku jednání mladistvého obžalovaného vznikl u poškozeného syndrom CAN. Proto soud nalézací tuto část kvalifikované skutkové podstaty vtělené v ustanovení § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ze skutkové věty vypustil. S uvedeným postupem odvolatel nesouhlasil, když má za to, že ke vzniku těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví není nutné stanovit vždy jen jednu konkrétní příčinu, díky níž těžší následek nastal. V trestní praxi je poměrně časté, že na vzniku těžké újmy na zdraví (nebo následku v podobě smrti) se podílí více faktorů. Běžně je tomu např. u trestného činu neoprávněného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, kdy se na smrti poškozených podílejí různé omamné či psychotropní látky v kombinaci s alkoholem. Přesto takové zjištění, kdy v těchto případech nejsou znalci-toxikologové schopni určit přesnou míru, v jaké se konkrétní látka na vzniklém následku podílela, nebrání užití kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Je vycházeno z tzv. teorie podmínky, z níž vyplývá, že se nevybírá z řady příčin a podmínek, jež vyvolaly nebo mohly vyvolat následek. Za příčinu se v takových situacích považují všechny jevy, bez nichž by následek nenastal, nebo by nenastal tak, jak nastal. Obdobný myšlenkový postup je možné použít i v nyní projednávaném případě. Závěrem tedy navrhl, aby odvolací soud ve vztahu k obžalovanému ml. [Jméno obžalovaného] podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině i trestu a aby podle § 259 odst. 3 tr.ř. sám ve věci rozhodl tak, že obžalovaného mladistvého uzná vinným ze spáchání i provinění znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku a tomuto uloží úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání 3 roků za současného stanovení zkušební doby v délce 3 roků a vyslovení dohledu. Současně navrhl mladistvému obžalovanému uložit povinnost zaplatit poškozenému [jméno FO] na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 150 000 Kč. 5. Obhájce obžalovaného mladistvého v rámci veřejného zasedání zopakoval podstatné námitky již písemně odůvodněného odvolání a učinil shodný závěrečný návrh. K odvolání státního zástupce uvedl, že jeho námitky nepovažuje za důvodné, zejména ohledně polemiky, týkající se uloženého trestního opatření odnětí svobody. Soud prvního stupně se s vypuštěním zákonného znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku přiléhavě vypořádal a v této části odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Státní zástupkyně v rámci veřejného zasedání také odkázala na argumentaci, vyplývající z písemně odůvodněného opravného prostředku, kdy se domáhala nápravy jak hmotněprávní vady, tak odlišného právního posouzení i uložené trestní sankce. V daném případě považuje za přiléhavější uložení již nepodmíněného trestního opatření odnětí svobody v polovině trestní sazby se zařazením obžalovaného mladistvého do věznice s ostrahou. Poukázala přitom na dlouhodobost páchání, jakož i charakter trestné činnosti. Zmocněnec poškozeného uvedl, že ačkoli obhájce hovořil o nevhodném chování poškozeného vůči rodinným příslušníkům, připomněl, že chování otce poškozeného nebylo v pořádku a v rodině nastal problém, na který bylo nutno reagovat. Obžalovaný ml. [Jméno obžalovaného] souhlasil s argumentací svého obhájce, jakož i se závěrečným návrhem v tom, že jsou zásadní pochybnosti, zda k předmětnému jednání vůbec došlo. Proto se s ohledem na zásadu in dubio pro reo připojil k návrhu svého obhájce, aby byl napadený rozsudek zrušen a odvolací soud jej sám zprostil obžaloby. Státní zástupkyně zopakovala závěrečný návrh z písemně odůvodněného odvolání, tedy aby jednání mladistvého bylo posouzeno i jako provinění znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, včetně dalších provinění tak, jak vyplývá z výrokové části napadeného rozsudku. Navrhla obžalovanému mladistvému uložit úhrnné trestní opatření odnětí svobody v polovině trestní sazby podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. a podle § 31 odst. 5 zákona č. 218/2003 Sb. a § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon uloženého trestního opatření zařadit do věznice s ostrahou. Adhezní výrok navrhla ponechat beze změny. 6. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, soudu pro mládež jako soudu odvolacímu ve smyslu § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání byla podána oprávněnými osobami podle § 246 odst. 1 písm. a), písm. b) tr.ř., v zákonných lhůtách, vyjádřených § 248 tr.ř. a svým obsahem splňují také podmínky dané ustanovením § 249 odst. 1 tr.ř. Odvolací soud tedy neshledal podmínky pro rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí podaných odvolání podle § 253 tr.ř. 7. Vrchní soud v Olomouci tedy na podkladě podaných opravných prostředků jak obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného], tak státního zástupce ve veřejném zasedání podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost napadených výroků. Současně byl odvolací soud limitován v rámci přezkumu ustanovením § 254 odst. 2 tr.ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání jak obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného], tak státního zástupce nejsou důvodná z níže rozvedených důvodů. 8. V řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nebylo Vrchním soudem v Olomouci, soudem pro mládež, jako soudem odvolacím v rámci přezkumné činnosti zjištěno porušení předpisů práva procesního. V řízení, předcházejícím vyhlášení napadeného rozsudku, nebylo zjištěno podstatných vad, které by mohly mít vliv na kvalitu skutkových zjištění a následně i na užití zákonných ustanovení práva hmotného. Dokazování před soudem prvního stupně bylo provedeno při plném respektování zásad ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal podstatné vady řízení v postupu soudu prvního stupně, nebylo nutno aplikovat ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. 9. Odvolací námitky obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] lze v této části odůvodnění obecně hodnotit jako opakování obhajoby, kterou obžalovaný uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně. Jde především o polemiku s hodnocením provedených důkazů. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování v dostatečném rozsahu. Provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve všech vzájemných souvislostech, na základě kterých dospěl k přiléhavým skutkovým zjištěním. Státní zástupce v rámci odvolacího řízení navrhl doplnit dokazování opětovným čtením znaleckého posudku, který byl vypracován na osobu poškozeného znalci [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Návrh na doplnění dokazování byl odvolacím soudem zamítnut, především s ohledem na rozsah provedeného dokazování soudem prvního stupně v nyní projednávané trestní věci, který lze skutečně považovat za dostačující k učinění přiléhavých skutkových i právních závěrů. Je nutno připomenout, že rovněž v řízení před soudem prvního stupně byl předmětný znalecký posudek stvrzen výslechem znalců [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], kteří se podrobně vyjadřovali k závěrům, plynoucích z písemně vypracovaného znaleckého posudku. Skutkové i právní závěry, které učinil soud prvního stupně, považuje odvolací soud za logické, přiléhavé a především pak odpovídající výsledkům provedeného dokazování. 10. Je současně nutno připomenout, že prvořadým úkolem soudu prvního stupně je především zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. To vyplývá ostatně i z omezení, která zákon stanoví pro odlišně vyznívající rozhodnutí soudu druhého stupně. Ten je podle § 259 odst. 3 tr.ř. oprávněn „odchýlit se“ od skutkového zjištění soudu prvního stupně pouze tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy již provedené v hlavním líčení nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Do vlastní hodnotící činnosti soudu prvního stupně pak může odvolací soud zasahovat jen v těch případech, kdy toto hodnocení nesplňuje požadavky § 2 odst. 6 tr.ř. Nadřízený soud tedy může vytknout soudu nalézacímu např. nelogičnost jeho hodnocení, nepřihlédnutí k okolnostem významným pro rozhodnutí, opomenutí důkazů či zkreslení jejich obsahu. Nemůže však žádným způsobem zavazovat soud prvního stupně, jak má ten či onen důkaz hodnotit. V nyní konkrétně projednávané trestní věci soud prvního stupně dostál své povinnosti, vyplývající z § 2 odst. 5 tr.ř. Rozsah dokazování provedený Krajským soudem v Ostravě, soudem pro mládež je nutno pokládat za dostačující a splňující požadavky uvedeného zákonného ustanovení. Současně odvolací soud nezjistil, že by provedené dokazování soudem nalézacím nedostačovalo k učinění objektivních a přiléhavých závěrů o vině obžalovaného mladistvého, popřípadě, že by bylo vedeno jednostranně. Hodnocení provedených důkazů bylo posléze provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. a ze strany odvolacího soudu nebylo zjištěno porušení zásady tzv. volného hodnocení důkazů. Rovněž odůvodnění napadeného rozsudku odpovídá požadavkům, vyplývajícím z § 125 odst. 1 tr.ř. 11. Konkrétním námitkám odvolatele obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného], směřujícím do výroku o vině napadeného rozsudku, kterými je opětovně namítáno, že provedenými důkazy skutkový děj tak, jak je popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku, prokázán nebyl, nelze přisvědčit. V rámci písemného zdůvodnění podaného odvolání odvolatel brojil proti závěrům soudu prvního stupně, týkající se jeho viny, která je dovozována toliko a pouze z výpovědi jediné osoby, a to poškozeného nezl. [jméno FO]. Této argumentaci nelze přisvědčit, neboť z obsahu spisového materiálu vyplývá, že soud nalézací ve věci provedl celou řadu důkazů. Zejména vyslechl v procesním postavení svědků rodinné příslušníky jak obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného], tak poškozeného nezl. [jméno FO]. V rámci hlavního líčení dne 25. 1. 2023 byl pak přehrán i výslech nezletilé osoby poškozeného [jméno FO], který byl v přípravném řízení proveden formou neodkladného a neopakovatelného úkonu v souladu s ustanovením § 158 odst. 9 tr.ř. Rovněž podle odvolacího soudu byly dány podmínky k postupu podle § 102 odst. 2 tr.ř., když z vyžádaných lékařských zpráv na č.l. 445 a 450 spisu zcela jednoznačně vyplývá nevhodnost opakovaného výslechu nezletilého poškozeného. Soud nalézací vycházel rovněž z výpovědí znalců, kteří vypracovávali znalecké posudky, a to jak na osobu poškozeného, tak na osobu obžalovaného. Při tvorbě skutkových zjištění měl k dispozici a provedl k důkazům také listinné a písemné doklady spisového materiálu, které jsou souhrnně prezentovány především v odst. 11. odůvodnění napadeného rozsudku. Je tedy zřejmé, že soud nalézací měl k dispozici poměrně obsáhlý soubor důkazů, když všechny důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve všech vzájemných souvislostech. Vina obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] tedy rozhodně nestojí toliko a pouze na výslechu poškozeného nezl. [jméno FO]. 12. Z obhajoby obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného], jakož i z výpovědí svědků, zejména [jméno FO], [jméno FO] (matka a otec obžalovaného), svědkyně [jméno FO] (sestry obžalovaného) vyplývá, že mladistvý přestal dojíždět ke své babičce do [adresa], [adresa], kolem patnáctého roku svého věku. Svědci uvedli, že mladistvý měl již přítelkyni, která k nim chodila domů na víkendy, proto jejich syn raději trávil víkendy s přítelkyní u své sestry. V podrobnostech je pak možno odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku zejména pod bodem 3. Sám obžalovaný ml. [Jméno obžalovaného] protiprávní jednání popřel a v rámci své obhajoby rovněž uvedl, že ani neví, proč poškozený (jeho bratranec) takové věci uvedl. V rámci písemně odůvodněného odvolání zopakoval, že k popsanému jednání fakticky ani dojít nemohlo, a to s ohledem na dispoziční možnosti bytu jeho babičky a skutečnosti, že v bytě se nacházel jeho děda, který trpěl zdravotními obtížemi a rovněž tak strýc, svědek [jméno FO]. Připomenutá obhajoba obžalovaného mladistvého, jenž je opakována i v námitkách podaného opravného prostředku, byla i podle odvolacího soudu důkazně vyvrácena. Především z výpovědi bývalé přítelkyně mladistvého, svědkyně [jméno FO], jež byla vyslechnuta v rámci hlavního líčení dne 27. 3. 2023 (viz č.l. 469-470, sv. 3 spisu), vyplývá, že mladistvého zná asi od roku 2018. Spolu začali chodit v únoru 2018 a sexuální život začali asi po dvou měsících od seznámení, v té době jí už bylo 15 let. Nepotvrdila však obhajobu obžalovaného mladistvého v tom, že spolu trávili celé víkendy, ani skutečnost, že by společně s obžalovaným měla trávit víkendy v bydlišti jeho sestry, svědkyně [jméno FO]. I podle odvolacího soudu jde o evidentní rozpor ve výpovědích mezi touto svědkyní a obžalovaným mladistvým. Z výpovědi svědkyně jednoznačně vyplývá, že k jejich seznámení došlo až v roce 2018, tedy nejdříve 4 měsíce po zahájení páchané trestné činnosti. Soud nalézací tedy důvodně neuvěřil výpovědím blízkých příbuzných obžalovaného mladistvého, kteří tuto formu výpovědi evidentně zvolili ve snaze pomoci mladistvému, vědomi si skutečnosti, že teprve od věku 15 let nastupuje jeho trestní odpovědnost, jak je uvedeno pod bodem 15. odůvodnění napadeného rozsudku. S tímto závěrem se lze zcela ztotožnit, zejména s ohledem na již shora zmíněný rozpor ve výpovědích jak mladistvého, tak svědkyně [jméno FO]. Ani výpověď nezletilého svědka [jméno FO] (bratra obžalovaného), která byla provedena v rámci hlavního líčení dne 27. 3. 2023 v souladu s § 102 odst. 2 tr.ř., nevyzněla zcela ve prospěch obžalovaného. Z výpovědi tohoto svědka vyplývá, že k babičce do [adresa] začal jezdit v šesti letech, tedy v roce [datum]. Svědek potvrdil, že ve [adresa] přespávali přes noc s obžalovaným a s bratrancem [jméno FO] společně, když všichni tři spali v obývacím pokoji. Připustil tedy tuto možnost, zatímco obžalovaný ji zcela vyloučil. Současně svědek uvedl, že nikdy neviděl svého bratra [jméno FO] a bratrance [jméno FO] obnaženého, jemu osobně nikdo neukazoval žádné fotografie či videa s nahatými lidmi. K uvedeným důkazům pak přistupuje logicky i výpověď poškozeného nezl. [jméno FO], provedená jako neodkladný a neopakovatelný úkon, která dostatečně a podrobně potvrdila sexuálně motivované útoky ze strany obžalovaného mladistvého na jeho osobu. Vyjádřil se k místu, kde k těmto útokům docházelo, jakož i k časovému období jejich páchání a konkrétně popsal mechanismus jednání obžalovaného mladistvého, když hovořil o vzájemném dotýkání se na obnažených genitáliích, o orálním i análním styku, o vkládání penisu obžalovaného mladistvého do úst poškozeného až do jeho vyvrcholení, jakož i o felaci, kterou obžalovaný mladistvý nezletilému poškozenému prováděl. Uvedl rovněž shlédnutí pornografických děl na elektronických zařízeních obžalovaného s tím, že v jednom případě se poškozený bránil a obžalovaný mu zkroutil ruku. Popsal rovněž anální pohlavní styk, kdy k těmto praktikám docházelo během jejich společných pobytů v bydlišti jejich babičky, svědkyně [jméno FO], v bytě ve [adresa], [adresa]. Uvedený závěr soudu prvního stupně, prezentovaný na str. 17 odůvodnění napadeného rozsudku, lze tedy považovat za zcela přiléhavý, neboť odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Je nutno rovněž zdůraznit, že počátek páchání trestné činnosti byl stanoven až dnem [datum], neboť k tomuto datu se stal obžalovaný mladistvý trestně odpovědným, když dovršil patnáctého roku věku dnem [datum]. Ukončení páchání trestné činnosti, s ohledem na výpověď nezletilého poškozeného, bylo časově zařazeno do blíže nezjištěné doby roku 2018. 13. Současně soud prvního stupně věnoval dostatečnou pozornost také otázce vyhodnocení věrohodnosti výpovědí jak obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného], tak poškozeného nezl. [jméno FO]. Dospěl přitom k závěru, že výpověď nezletilého poškozeného je konstantní, odpovídá výsledkům provedeného dokazování a zejména pak závěrům znaleckého zkoumání. Naopak výpověď obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] je i podle odvolacího soudu zatížena rozpory, které jsou připomenuty již shora, zejména pokud jde o počátek intimního soužití se svědkyní [jméno FO], dále týkající se skutečnosti přespávání v jedné místnosti společně s poškozeným. Uvedené skutečnosti obžalovaného znevěrohodňují a umožňují učinit závěr o účelovosti jeho obhajoby. Pokud jde o věrohodnost výpovědi nezletilého poškozeného [jméno FO], tato nebyla zpochybněna. Soud prvního stupně vycházel především ze znaleckého zkoumání, jakož i z výpovědí znalců [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], kteří vypracovali znalecký posudek na poškozeného. Ačkoli soud nalézací pod bodem 9. odůvodnění napadeného rozsudku konkretizoval závěry znalců, je nutno připomenout v této části alespoň jejich stěžejní závěry. Znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci své výpovědi u hlavního líčení (viz č.l. 414 spisu) uvedla, že pokud jde o psychiatrické zhodnocení duševního stavu nezl. [jméno FO], byla zjištěna přítomnost hyperkinetické poruchy chování s agresivitou v těžké formě. Byl zjištěn disharmonický vývoj osobnosti a projevy předčasné sexualizace a dále syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte pod zkratku CAN. K uvedenému syndromu CAN pak znalkyně uvedla, že jde o tzv. viktimizační syndrom, kdy se nejedná o diagnózu, tzn. duševní poruchu, jako takovou. Ani disharmonický osobnostní vývoj s předčasnou sexualizací není duševní porucha, jde o zhodnocení vývoje osobnosti, o předpověď nebo prognózu, zda v budoucnu bude potřeba psychologická či psychiatrická péče. Pokud jde o následky jako takové, v souvislosti s jednáním v nyní projednávané trestní věci či v souvislosti s jednáním jeho otce, nebyla z psychiatrického hlediska zjištěna závažná či déletrvající porucha zdraví, nebyla zjištěna posttraumatická stresová porucha. V případě poškozeného nezl. [jméno FO] z psychiatrického hlediska pak podle znalkyně nebyla zjištěna mentální retardace, byl zjištěn průměrný intelekt a nebyly zjištěny ani organické nálezy, takže schopnost zapamatovat, vnímat a následně reprodukovat prožité události byla z psychiatrického hlediska v normě. Z výpovědi znalce [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci hlavního líčení, které bylo konáno ve dnech 14. – 15. 7. 2022 (viz č.l. 412 spisu), vyplývá, že pokud jde o psychologickou část vyšetření, především odkázal na písemné vyhotovení znaleckého posudku. Poměrně podrobně se znalec vyjadřoval k otázce věrohodnosti výpovědi poškozeného nezletilého, kdy dospěl k závěru, že jde o vybavování zážitků z tzv. epizodické části paměti, která není kontaminována některými dalšími kognitivními procesy jako je např. fantazie. Bylo zjištěno, že zážitky, které měl se svým bratrancem (tedy obžalovaným ml. [Jméno obžalovaného]), jsou vybavovány z této části tzv. epizodické paměti a byla věnována velká pozornost tomu, zda není v jeho případě motivace mstít se obžalovanému, či zda nebyl např. naveden ke křivé výpovědi v rámci nějakých složitých rodinných vztahů. Nic takového podle znalce zjištěno nebylo. Navíc z psychologického hlediska je důkazem, že k sexuálnímu chování ve vztahu k poškozenému došlo, předčasná sexualizace dítěte nemohla vzniknout bitím matky otcem, ale musela vzniknout něčím, co jej předčasně sexualizovalo. Navíc v rámci vyšetření se nezl. [jméno FO] nezmínil, že by měl zkušenost s análním stykem s jinou osobou. Oba znalci navíc diagnostikovali v případě poškozeného nezletilého tzv. hyperkinetickou poruchu chování s agresivitou v těžké formě, tzv. těžká forma ADHD, což i podle znalce [tituly před jménem] [jméno FO] vysvětluje, že se jednalo o zlobivé dítě, jak podle odvolacího soudu o něm hovořili rodinní příslušníci, zejména ml. [Jméno obžalovaného]. Nicméně i podle znalce tato skutečnost neznamená, že by se chtěl mstít či úmyslně nepravdivě vypovídat. Znalec na str. 413 verte pak doslova uvedl, že z psychologického hlediska mu není znám důvod, proč by měl obviňovat svého bratrance, tedy obžalovaného, neboť mezi nimi žádný konflikt nebyl a v té době byly rodinné vztahy standardní. Pokud odvolatel v závěru své argumentace v písemně podaném opravném prostředku namítl, že ani ze závěrů znaleckého zkoumání z oboru sexuologie nevyplývaly žádné abnormality v případě mladistvého, zejména s rysy pedofilie, je nutno i tuto argumentaci odmítnout. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci sexuologické anamnézy sice neshledal v případě obžalovaného mladistvého žádných abnormalit, nicméně znalec zastihl i toleranci širšího sexuálního kontextu, a to pozitivní reakci na sex dospělého muže s dítětem neurčeného pohlaví a jednorázovou reakci nižší až střední intenzity na sexuálně agresivní kontext. Znalec však doplnil, že u populace ve věku posuzovaného mladistvého je velmi často vidět reaktivita na téměř cokoli, co nějakým způsobem souvisí se sexem. Uvedl, že pokud by jednání mladistvého bylo prokázáno, považuje jej za sexuálně motivované, nicméně jednoznačně náhražkové nebo explorativní, tedy určitě ne preferenční. Jednání považuje za delikventní, nikoli deviantní. Rovněž se těmito závěry znaleckého zkoumání podrobně zabýval soud prvního stupně, a to v celém komplexu provedených důkazů, nikoli pouze izolovaně, jak lze vypozorovat spíše v námitkách opravného prostředku. S ohledem na shora připomenuté a zdůrazněné výsledky provedeného dokazování dospěl rovněž odvolací soud k závěru, že skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně v nyní projednávané trestní věci, jsou přiléhavá a odpovídající výsledkům provedeného dokazování. Proto je v podrobnostech možno odkázat na precizní odůvodnění napadeného rozsudku soudem prvního stupně. 14. Pokud jde o odvolání státního zástupce podané v neprospěch obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného], směřující do viny i trestního opatření, ani tomuto odvolací soud nepřisvědčil. Lze připomenout, že podanou obžalobou Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 13. 9. 2022, č.j. 3 KZV 46/2021-76, byl obžalovaný ml. [Jméno obžalovaného] stíhán mj. pro provinění znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, přičemž tzv. kvalifikovaná skutková podstata měla spočívat v takovém jednání obžalovaného mladistvého vůči nezletilému poškozenému [jméno FO], které tomuto mělo způsobit těžkou újmu na zdraví. Tato těžká újma na zdraví byla obžalobou odůvodněna „rozvojem komplexního traumatu, jehož projevem je syndrom CAN“. Soud nalézací tuto část skutkové věty i právní kvalifikace vypustil s odůvodněním, že provedeným dokazováním nemohl jednoznačně dospět k závěru, že pouze v důsledku jednání obžalovaného mladistvého vznikl u nezletilého poškozeného tento syndrom CAN. Bylo prokázáno, že vůči nezletilému působilo negativně také násilí ze strany jeho otce, které bylo projednáváno u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 4 T 72/2022. Tedy soud prvního stupně tento svůj postup odůvodnil závěry znalců [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], kteří nebyli schopni určit, zda došlo jednáním obžalovaného mladistvého u poškozeného také k rozvoji závažné a déletrvající poruchy, konkrétně komplexního traumatu, jehož projevem je syndrom CAN. Odvolatel proti tomuto závěru soudu prvního stupně brojil s odůvodněním, že v praxi je vycházeno z tzv. teorie podmínky, která si nevybírá z řady příčin a podmínek, jež vyvolaly nebo mohly vyvolat následek, ale za příčinu se považují všechny jevy, bez nichž by následek nenastal tak, jak nastal. Určitá okolnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami, okolnostmi či podmínkami. S ohledem na tuto argumentaci dospěl odvolatel k závěru, že bylo prokázáno, že také jednání mladistvého obžalovaného se podílelo na rozvoji komplexního traumatu, jehož projevem je syndrom CAN u poškozeného. Soud prvního stupně tedy měl jednání obžalovaného posoudit také podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Lze připustit, že uvedená argumentace státního zástupce skutečně odpovídá aktuální judikatuře, kdy zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp.zn. 8 Tdo 551/2020, vyplývá, že „není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti.“ Odvolací soud však dospěl k závěru, že v nyní projednávané trestní věci není zmíněná judikatura a tím i argumentace odvolatele použitelná, neboť i přes znalci potvrzený a zjištěný syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, tzv. syndrom CAN, v případě poškozeného nejde v nyní konkrétně projednávané trestní věci o znak kvalifikované skutkové podstaty, vyplývající z § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Nutno připomenout, že za těžkou újmu na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se za těžkou újmu na zdraví považuje především delší dobu trvající porucha zdraví. Z komentáře k § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (viz. C.H.Beck, str. 1322) vyplývá, že za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Za těžkou újmu na zdraví je pak nutno považovat i vážnou poruchu zdraví i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění. Ze znaleckých posudků, jakož i z výpovědí obou znalců, kteří vypracovali znalecký posudek na osobu poškozeného nezl. [jméno FO], však bylo zjištěno, že znalci potvrzený syndrom CAN je tzv. viktimizačním syndromem, kdy se nejedná o diagnózu lékařskou ve smyslu duševní poruchy jako takové. Z výpovědi znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] (viz č.l. 414 verte spisu) vyplývá, že pokud jde o následky v souvislosti s nyní projednávaným jednáním i s jednáním otce poškozeného, nebyla u poškozeného zjištěna závažná či déletrvající porucha zdraví, nebyla zjištěna posttraumatická stresová porucha, jenž by podle odvolacího soudu teprve poté mohla případně odůvodnit závěr o naplnění zákonného znaku, vyplývajícího z § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, potažmo § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud podpůrně k této argumentaci provedl důkaz v rámci veřejného zasedání, a to metodickým opatřením ministerstva zdravotnictví z roku 2022 pro postup praktických lékařů [právnická osoba] a dorost při podezření na týrané, zneužívané a zanedbávané dítě (syndrom CAN). Z uvedené metodiky, zejména ze str. 28, vyplývá, že „sexuální zneužívání dětí může být spouštěčem rizikového chování, např. útěky, krádeže, agresivní chování, sexualizované chování a experimentování, sebepoškozování apod. Nicméně mezi typické následky sexuálního zneužívání podle této metodiky patří posttraumatická stresová porucha, označována jako vývojové trauma, která se může projevit disregulací v oblasti emoční, kognitivní, vztahové i somatické. Za další následky sexuálního zneužívání jsou podle této metodiky považovány také disharmonický vývoj osobnosti, úzkostné a depresivní poruchy, narušené sebepojetí, narušený vztah k lidem“. Je nutno připomenout v této souvislosti, že znalci u poškozeného shledali také hyperkinetickou poruchu chování s agresivitou v těžké formě, tzv. syndrom ADHD, což je porucha vrozená a v případě poškozeného se projevila již v mateřské škole. Pokud jde o zjištěný disharmonický osobnostní vývoj a předčasnou sexualizaci, ani tato zjištění, v nyní konkrétně projednávané trestní věci, nejsou považována znalci za duševní poruchu. Proto, s ohledem na shora uvedené, odvolací soud, byť z jiných důvodů, než jak argumentoval soud prvního stupně, nemohl přisvědčit námitkám státního zástupce. Z provedeného dokazování nelze bez pochybností dovodit, že by obžalovaný ml. [Jméno obžalovaného] svým protiprávním jednáním, popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku, směřujícím vůči poškozenému, v souvislosti s tímto mu způsobil vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, zejména pak delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. 15. Užitá právní kvalifikace jednání obžalovaného soudem prvního stupně tedy odpovídá výsledkům provedeného dokazování a podle odvolacího soudu je přiléhavá a důvodná. Obžalovaný ml. [Jméno obžalovaného] svým jednáním, popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku, naplnil rovněž podle odvolacího soudu všechny zákonné znaky provinění znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dále provinění šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, provinění ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a rovněž tak provinění svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, vše ve znění před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinného od 1. 7. 2021. Obžalovaný mladistvý svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky uvedených provinění, a to jak objektivní, tak subjektivní stránku. Obžalovaný mladistvý se provinění znásilnění, šíření pornografie a svádění k pohlavnímu styku dopustil v úmyslu přímém, vyjádřeném v § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když způsobem uvedeným v trestním zákoně chtěl porušit nebo ohrozit zájem takovým zákonem chráněný. U provinění ohrožování výchovy dítěte je dovozován soudem nalézacím u základní i kvalifikované skutkové podstaty úmysl nepřímý podle § 15 odst.1 písm. b) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že odvolací soud plně přisvědčil závěrům soudu prvního stupně stran užité právní kvalifikace, je možno v dalším v podrobnostech odkázat především na bod 14. odůvodnění napadeného rozsudku. 16. Pokud jde o uložené trestní opatření odnětí svobody, které bylo obžalovanému ml. [Jméno obžalovaného] ukládáno podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. jako úhrnné v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a nad mladistvým byl vysloven dohled, přičemž podle § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. byla stanovena zkušební doba v délce tří roků, nepovažuje odvolací soud takto uložené trestní opatření za nepřiměřené. Soud nalézací v rámci úvah o ukládaném trestním opatření vycházel ze všech zákonných kritérií, vyplývajících nejen z obecné úpravy § 39 tr. zákoníku, ale rovněž ze speciálních ustanovení zákona č. 218/2003 Sb., konkrétně z § 24 odst. 2 i § 25 tohoto zákona. V případě obžalovaného přihlédl k povaze a závažnosti spáchaných provinění, k osobním, rodinným a majetkovým poměrům mladistvého, k jeho dosavadnímu způsobu života a možnostem jeho nápravy. Ačkoli se mladistvý dopouštěl vytýkaného protiprávního jednání delší dobu a spáchal více provinění, což přiléhavě vyhodnotil soud nalézací jako okolnosti přitěžující, vyplývající z § 42 písm. m), písm. n) tr. zákoníku, přihlédl soud nalézací na druhé straně k dosavadní trestní bezúhonnosti obžalovaného mladistvého, k jeho řádnému studiu a přípravě na budoucí povolání. Soud nalézací zdůraznil, že přestože nelze bagatelizovat následky protiprávního jednání obžalovaného mladistvého vůči nezletilému poškozenému, nelze odhlédnout od závěrů znalců, kteří definovali různé příčiny, jež ovlivnily psychický stav poškozeného do té míry, že byl znalci shledán viktimizační syndrom CAN. Na vzniku tohoto syndromu se však podílelo také domácí násilí v rodině nezletilého poškozeného. Obžalovaný mladistvý má i v současné době pevné rodinné zázemí, znalci v jeho případě neshledali duševní poruchu či sexuální deviaci. Přestože v případě obžalovaného soud nalézací, ale ani soud odvolací, neshledal jakékoli známky případné sebereflexe, není na místě na obžalovaného mladistvého působit ukládáním trestního opatření odnětí svobody, který by byl spojen již s přímým výkonem. Rovněž podle odvolacího soudu podmíněně odložené trestní opatření odnětí svobody, které bylo obžalovanému ukládáno v podstatě v polovině zákonné trestní sazby podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložené na nejdelší možnou zkušební dobu s dohledem, je dostatečné k jeho nápravě, k tomu, aby si uvědomil následky svého protiprávního jednání a zejména aby v páchání trestné činnosti v podstatě jakéhokoliv charakteru již v budoucnu nepokračoval. 17. Rovněž tak je přiléhavý i adhezní výrok, učiněný podle § 228 odst. 1 tr.ř., kdy obžalovanému mladistvému byla uložena povinnost zaplatit poškozenému [jméno FO] na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 150 000 Kč. Své úvahy vtělil soud prvního stupně do odst. 21, kterému odvolací soud přisvědčil, když je skutečně nutno zdůraznit, že v rámci posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy je zapotřebí hodnotit míru zavinění, výdělkové poměry pachatele, jakož i možnosti a schopnosti reálně náhradu nemajetkové újmy uhradit a na druhé straně je nutno uspokojit nároky poškozeného, kterému vznikla protiprávním jednáním újma v psychické oblasti. Soud nalézací tedy důvodně uložil obžalovanému povinnost k náhradě nemajetkové újmy ve výši přiměřené, tedy v částce 150 000 Kč a svůj postup náležitým způsobem odůvodnil. Ve zbytku byl poškozený s nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle § 229 odst. 2 tr.ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 18. Na základě shora uvedených důvodů Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež nepřisvědčil odvolání obžalovaného ml. [Jméno obžalovaného] a rovněž tak nepřisvědčil odvolání státního zástupce, když tyto opravné prostředky shledal nedůvodnými, a proto je postupem podle § 256 tr.ř. zamítl. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Poškozený má možnost žádat o uspokojení nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, za který byla obžalovanému uložena majetková sankce tímto rozhodnutím, a to podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů. Olomouc 8. srpna 2023 Mgr. Aleš Rýznar předseda senátu