Jsou-li dlužníci ze směnky povinni zaplatit směnečnou sumu s postižními právy společně a nerozdílně, jsou povinni i náklady řízení zaplatit společně a nerozdílně

2 4 Cmo 109/2025-47 Číslo jednací: 4 Cmo 109/2025-47 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Eustasie Rutarové a soudkyň JUDr. Magdaleny Vinklerové a JUDr. Lenky Dopitové ve věci žalobkyně: Komerční banka, a.s., IČO 45317054 sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. BADA-Š s.r.o., IČO 14166470 sídlem [adresa], [adresa] 2. [Jméno žalované], narozený [Datum narození žalované] bytem [adresa], PSČ [adresa] o zaplacení 763 350 Kč s postižními právy ze směnky o odvolání žalobkyně proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2025 č. j. 62 Cm 93/2025-18 takto: I. Směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2025 č. j. 62 Cm 93/2025-18 se v napadené části, tj. v části pod písm. d) výroku o náhradě nákladů řízení, mění tak, že žalovaná č. 1 a žalovaný č. 2 jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 81 782,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. II. Žalovaná č. 1 a žalovaný č. 2 jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 194,40 Kč[Anonymizováno]do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Shora označeným směnečným platebním rozkazem soud prvního stupně žalovaným č. 1 a č. 2 uložil, aby do 15 dnů od doručení tohoto směnečného platebního rozkazu zaplatili žalobkyni: společně a nerozdílně a) směnečný peníz ve výši 763 350 Kč, b) úrok z této částky ve výši 6 % ročně, a to od 20. 11. 2024 do zaplacení, c) směnečnou odměnu ve výši 2 544,50 Kč, a každý ze žalovaných samostatně d) náhradu nákladů řízení ve výši 40 891,20 Kč, sestávající [Anonymizováno] - jedné poloviny odměny advokáta v celkové výši 43 487,40 Kč - za 2 úkony právní služby (jednak převzetí a příprava zastoupení a jednak návrh na vydání směnečného platebního rozkazu z 25. 4. 2024) podle § 7 bod 6 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu v celkové výši 2 x 11 380 Kč - za 2 úkony právní služby (2 x předžalobní výzva každého ze žalovaných z 11. 4. 2024) podle § 7 bod 6 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu v celkové výši 2 x 5 690 Kč - spolu s náhradou paušálních výdajů v celkové výši 4 x 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a - náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v celkové výši 7 547,50 Kč a - jedné poloviny zaplaceného soudního poplatku v celkové výši 38 295 Kč, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. 32 Cdo 669/2017, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2005 sp. zn. 19 Co 440/2004. 2. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu, a to proti části pod písm. d) výroku o náhradě nákladů řízení, podala žalobkyně včas odvolání z důvodů zakotvených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f), g) o. s. ř. Žalobkyně namítla, že rozhodnutí nebylo soudem prvního stupně řádně odůvodněno a v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu III. ÚS 3606/10 ze dne 29. 3. 2011. Přestože soud prvního stupně v nákladovém výroku směnečného platebního rozkazu fakticky nárok žalobkyně oslabil, odkázal pouze na soudní rozhodnutí vydaná ve skutkově odlišných případech, aniž by objasnil, na základě jaké úvahy dospěl ke svému závěru a které prvky v označených rozhodnutích považuje za klíčové pro aplikaci na danou věc. Tímto opomenutím soud prvního stupně zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudu prvního stupně je překvapivé a nepředvídatelné. Žalobkyně zdůraznila, že směnečné žaloby podává rovněž u Městského soudu v Praze, přičemž od 1. 1. 2024 obdržela více než 100 soudních rozhodnutí, v nichž všechny senáty v případě, že žaloba směřovala proti výstavci směnky i avalistovi, konstantně rozhodují tak, že jí náhradu nákladů řízení přiznávají vůči oběma žalovaným společně a nerozdílně. Žalobkyně dále poukázala na to, že ani u Krajského soudu v Brně nepanuje jednotná praxe, neboť polovina senátů určených rozvrhem práce k vyřizování směnečné agendy rozhoduje shodně jako senáty Městského soudu v Praze. Žalobkyně upozornila, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, na něž bylo ve směnečném platebním rozkaze odkazováno, bylo řešeno, jak má být rozhodnuto o nákladech řízení ve sporu o určení vlastnictví k nemovitosti, když každý ze žalovaných je jejím spoluvlastníkem. Žalobkyně nijak nesporuje, že každý z žalovaných byl v tomto řízení samostatným společníkem a podíl každého na věci odpovídá poměru jeho spoluvlastnického podílu vůči celku. Je tak zcela namístě, aby každý z žalovaných uhradil žalobci odpovídající podíl vynaložených nákladů. Totožná situace byla řešena ve věci sp. zn. 30 Cdo 1648/2007. K rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 440/2004 žalobkyně uvedla, že pokud chtěl Krajský soud v Brně rozhodnout v souladu s tímto rozhodnutím, měl vzít poměr libovolného z žalovaných vůči celkově ukládané solidární částce a v tomto rozsahu tomuto žalovanému uložit povinnost k náhradě nákladů řízení. Splněním povinnosti jednoho z žalovaných v rozsahu, v jakém se podíly solidárně překrývají, dojde ke splnění povinnosti druhého z nich, ale v tomto případě jde o rozhodnutí zcela v souladu s citovanou judikaturou, která nikde nevyloučila, že část povinnosti k úhradě nákladů může být v takovýchto případech solidární. V případě napadeného rozhodnutí je podíl každého z žalovaných 100 % a není tedy důvod, aby každému z nich byla uložena povinnost uhradit náklady řízení v jiné než 100% výši. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 669/2017 žalobkyně označila za nedostatečně a vnitřně nerozporně odůvodněné. Žalobkyně zdůraznila, že toto rozhodnutí neobsahovalo žádná pravidla pro rozhodování o nákladech řízení, tudíž postrádá jakoukoliv precedentní závaznost. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že bylo publikováno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, neboť zde bylo publikováno s právní větou týkající se skutečnosti, že souhlasu věřitele k přijetí ručitelského prohlášení není ke vzniku ručení třeba. Navíc praxe Nejvyššího soudu je taková, že pokud je oběma žalovaným ukládáno plnit závazek solidárně, je jim rovněž uložena povinnost platit náklady řízení společně a nerozdílně. Tím, že soud prvního stupně uložil každému z žalovaných platit náklady řízení samostatně, významně ztížil žalobkyni možnost domoci se své pohledávky z titulu nákladů řízení, a to zejména v případě nemajetnosti jednoho z žalovaných. Jen v této věci jde na uhrazeném soudním poplatku o ztrátu žalobkyně v řádech desítek tisíc korun. Tento přístup soudu zasahuje přímo do jejího práva na spravedlivý proces. Pokud v tomto případě byli dlužníci zavázáni společně a nerozdílně zaplatit pohledávku, měli být i k povinnosti platit náklady řízení zavázáni společně a nerozdílně. Soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 140 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je přesvědčena, že je třeba důsledně oddělovat placení nákladů řízení a ukládání povinnosti k náhradě nákladů řízení. Náklady řízení fakticky platí v průběhu řízení ten, komu slouží ku prospěchu. Naproti tomu povinnost k náhradě nákladů řízení vzniká až v závěru řízení při konečném rozhodování a jejím obsahem je stanovit, kdo komu nahradí v průběhu řízení zaplacené náklady. Výše uvedené dává smysl pouze u samostatného společenství. Smyslem a účelem ustanovení § 140 odst. 1 o. s. ř. je ochrana druhého samostatného společníka, který procesní úkon neprovedl, aby za tento úkon nemusel nést náklady. Pouze v nerozlučném společenství totiž úkon jednoho účastníka ovlivňuje i účastníka druhého, a proto je spravedlivé, aby nesli tyto náklady společně a nerozdílně. Tuto úpravu však nelze aplikovat v situaci, kdy je procesně neúspěšné straně ukládána povinnost k náhradě nákladů druhé, procesně úspěšné straně, neboť toto je náhrada za úkon, který provedla procesně úspěšná strana a který měl stejné účinky vůči oběma žalovaným. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud směnečný platební rozkaz v napadené části pod písm. d) výroku změnil tak, že žalovaným uloží povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 81.782,40 Kč. Zároveň odvolací soud uloží žalovaným č. 1 a 2 povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení. 3. Odvolací soud přezkoumal směnečný platební rozkaz soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném odvoláním, tj. v části pod písm. d) výroku o náhradě nákladů řízení, i řízení mu předcházející (§ 212a odst. 6 o. s. ř.), a o odvolání rozhodl v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. bez nařízení jednání. 4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podaným u soudu prvního stupně dne 25. 4. 2025 se žalobkyně domáhala, aby žalovaným č. 1 a č. 2 byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně směnečný peníz 763 350 Kč, 6% úrok ve výši p. a. z částky 763 350 Kč ode dne 20. 11. 2024 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši[Anonymizováno]2 544,50 Kč a rovněž společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 81 237,90 Kč. Ve skutkových tvrzeních uvedla, že žalovaný č. 1 dne 5. 6. 2023 vystavil směnku, kterou se zavázal zaplatit na její řad dne 19. 11. 2024 směnečný peníz 763 350 Kč. Směnka byla opatřena doložkou bez protestu, žalovaný č. 2 převzal směnečný závazek z titulu avalu. Na základě skutkových tvrzení uvedených v žalobě a listin založených ve spise vydal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz. 5. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 6. Podle čl. I. § 47 odst. 1, 2, 3, 4 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se na ní zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Majitel může žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, v kterém se zavázali. Stejné právo má každá osoba, která se podepsala na směnku a ji vyplatila. Uplatnění nároku proti některé osobě směnečně zavázané nebrání majiteli, aby se domáhal svých nároků na ostatních, třebas následují za tím, proti komu byl nárok uplatněn nejprve. 7. Podle § 513 o.z. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. 8. V posuzované věci soud prvního stupně přiznal úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, ovšem postupoval nesprávně, pokud rozhodl, že každý z žalovaných je povinen zaplatit samostatně náklady řízení ve výši odpovídající jedné polovině z celkově stanovených nákladů řízení. 9. Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Rozhodnutí o nákladech řízení je jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká na rozdíl od závazku hlavního, jež byl předmětem soudního řízení, právní mocí rozhodnutí ve věci samé. Bez zřetele k tomu, že tento nárok vzniká až pravomocným rozhodnutím soudu, jde stále o příslušenství pohledávky (příslušenství jistiny). Neurčuje-li zákon něco jiného, sdílí příslušenství pohledávky osud (právní režim) pohledávky (jistiny) samotné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 31 Cdo 488/2009, usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2114/2008). 10. Žalobkyně se domáhala po žalovaných zaplacení směnečné pohledávky s postižními právy ze směnky. Pasivní solidarita dlužníků vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 47 zákona směnečného a šekového. Pokud jsou dlužníci ze směnky zavázáni ke společnému a nerozdílnému plnění směnečné pohledávky a postižních práv, je třeba tuto pasivní solidaritu vztáhnout i na plnění z titulu náhrady nákladů řízení. Na tomto závěru odvolacího soudu nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaní jsou samostatnými společníky, když podstatná je hmotněprávní povaha nároku, jehož se žalobkyně žalobou domáhá. 11. Lze přisvědčit odvolatelce, že opačný přístup (uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení každému z žalovaných samostatně) by byl v rozporu se zásadou plné náhrady nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a popřel by smysl institutu náhrady nákladů spojených s uplatněním práva a nepochybně by takovým rozhodnutím bylo zasaženo do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Dle nálezu Ústavního soudu, na nějž žalobkyně poukazuje, rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku. 12. Odvolací soud nesdílí názor odvolatelky, že napadený směnečný platební rozkaz je třeba zrušit a vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu nedostatku odůvodnění výroku o nákladech řízení. Směnečný platební rozkaz je zvláštní forma rozhodnutí, které soud vydává ve zkráceném (rozkazním) řízení, přičemž z ustanovení § 175 o. s. ř. nevyplývá povinnost jeho odůvodnění. Nedostatek odůvodnění tedy nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. 13. Odvolací námitka, že rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení ve směnečném platebním rozkaze je překvapivé a nepředvídatelné, je důvodná, neboť je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, nejen odvolacího soudu, ale i soudů všech stupňů rozhodující spory ze směnek. Odvolatelka poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který v případech, kdy je více žalovaným solidárně ukládáno hradit stejnou částku, ukládá náklady dovolacího řízení hradit společně a nerozdílně (usnesení ze dne 30. 9. 2024 sp. zn. 29 Cdo 451/2024, rozsudek ze dne 27. 4. 2023 sp. zn. 29 Cdo 3639/2022, sp. zn. 29 Cdo 3252/2021 ze 17. 3. 2022). Za situace, kdy se soud prvního stupně zcela odklonil od rozhodovací praxe soudů, bylo namístě, rozhodnutí řádně odůvodnit. Pouhý odkaz na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu a jedno rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové uvedený ve výroku směnečného platebního rozkazu je zcela nedostatečný. Není zřejmé, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil a proč právě odkazovaná rozhodnutí považuje za rozhodující pro aplikaci na danou věc. 14. Odvolací soud souhlasí s názorem odvolatelky, že odkazovaná rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. 32 Cdo 669/2017, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2005 sp. zn. 19 Co 440/2004) na souzenou věc aplikovat nelze. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3003/2014 se týká určení vlastnictví k nemovitosti, kdy každý z žalovaných je spoluvlastníkem nemovitosti. Každý žalovaný je samostatným společníkem a podíl každého z nich odpovídá poměru jeho spoluvlastnického podílu vůči celku a je tedy na místě, aby každý z žalovaných uhradil žalobci odpovídající podíl nákladů řízení. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 440/2004 řeší situaci, kdy každý z žalovaných má platit náklady řízení ve výši odpovídající poměru jemu uložené povinnosti vůči celkově solidárně uložené částce. V usnesení sp. zn. 32 Cdo 669/2017 se Nejvyšší soud primárně zabývá podmínkami přijetí ručitelského prohlášení. Rozhodnutí bylo sice publikováno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, avšak s právní větou, že souhlasu věřitele k přijetí ručitelského prohlášení ke vzniku ručení není třeba. Z důvodu řešení problematiky náhrady nákladů řízení k publikaci vybráno nebylo. Žádná konkrétní pravidla pro rozhodování o nákladech řízení toto rozhodnutí neobsahuje. Z následných rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak jsou příkladem shora označeny v odstavci 13, je zřejmé, že Nejvyšší soud v případě, kdy je žalovaným solidárně ukládáno uhradit stejnou částku, ukládá náklady dovolacího řízení uhradit taktéž společně a nerozdílně a soudem prvního stupně odkazované rozhodnutí ve své praxi neaplikuje. 15. Ze směnečného platebního rozkazu nevyplývá, že by soud prvního stupně při rozhodnutí o nákladech řízení aplikoval ustanovení § 140 odst. 1 o. s. ř. Není proto třeba zabývat se argumentací odvolatelky vztahující se k tomuto ustanovení ve vztahu k ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., byť této argumentaci nelze upřít správnost. 16. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že dlužníky ze směnky nutno zavázat ke společnému a nerozdílnému zaplacení nákladů řízení, byli-li zavázáni ke společnému a nerozdílnému zaplacení směnečné pohledávky, směnečný platební rozkaz v části pod písm. d) výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, jak je uvedeno v odstavci I. tohoto usnesení (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 17. Žalobkyně měla v odvolacím řízení úspěch, proto jí vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Tarifní hodnotou s ohledem na předmět odvolacího řízení byla částka 81 782,40 Kč, tj. výše nákladů řízení. Odměna za 1 úkon právní služby z této tarifní hodnoty činí 4 380 Kč, ovšem vzhledem k tomu, že v dané věci bylo podáno odvolání nikoli proti rozhodnutí ve věci samé, ale pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení, náleží žalobkyni za tento úkon právní služby odměna v poloviční výši, tj. ve výši 2 190 Kč. Součástí nákladů řízení je i jedna paušální náhrada výdajů à 450 Kč na 1 úkon právní služby a 21 % daň z přidané hodnoty 554,40 Kč, když zástupce žalobkyně je plátcem této daně. Odvolací soud proto rozhodl o povinnosti žalovaných č. 1 a č. 2 zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 3 194,40 Kč (§ 7 bod 5, § 11 odst. 2 písm. c/, § 13 odst. 4, § 14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Olomouc 16. prosince 2025 JUDr. Eustasie Rutarová předsedkyně senátu