Aby mohl směnečný rukojmí (žalovaný) vznést námitku z vlastního vztahu k majiteli směnky (žalobci), musí mít s majitelem uzavřenu směnečnou dohodu, ve které jsou specifikovány podmínky, za nichž převzal rukojemský závazek, které mu umožňují takovou námitku podat. Alternativa právní věty: Aby mohl směnečný rukojmí (žalovaný) vznést námitku z vlastního vztahu k majiteli směnky (žalobci), musí mít s majitelem uzavřenu směnečnou dohodu, ve které jsou specifikovány podmínky, za nichž převzal rukojemský závazek, které mu umožňují takovou námitku podat. Aby mohl směnečný rukojmí (žalovaný) vznést námitku z vlastního vztahu k majiteli směnky (žalobci), musí mít s majitelem uzavřenu směnečnou dohodu, ve které jsou specifikovány podmínky, za nichž převzal rukojemský závazek, které mu umožňují takovou námitku podat.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6.10. 2000 rozhodl v bodu I. výroku tak, že směnečný platební rozkaz ze dne 4.8. 1998 se proti druhému žalovanému ponechává v platnosti. V bodu II. výroku soud zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 4.8. 1998 v části proti třetímu žalovanému. V bodu III. výroku bylo uloženo druhému žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 14.250,- Kč. V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že se žalobce domáhal na základě směnky vystavené dne 5.11. 1997 vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by bylo žalovaným uloženo společně zaplatit žalobci 712.822,- Kč s příslušenstvím. Soud vydal směnečný platební rozkaz dne 4.8. 1998. Druhý a třetí žalovaní podali proti směnečnému platebnímu rozkazu odůvodněné námitky. Třetí žalovaný v námitkách uvedl, že směnka zajišťovala zaplacení faktury č. D 971103-2568 ze dne 3.11. 1997. Prvnímu žalovanému se nepodařilo směnečný platební rozkaz doručit a následně soud zjistil, že na majetek prvního žalovaného byl usnesením ze dne 9.9. 1998 prohlášen konkurs. Z toho důvodu bylo řízení proti tomuto žalovanému přerušeno dle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů a pokračováno bylo dále v řízení proti druhému a třetímu žalovanému. Soud provedl písemné důkazy, na základě kterých učinil právní závěry. Předmětná směnka je řádnou směnkou vlastní, ve které se výstavce první žalovaný zavázal zaplatit žalobci bez protestu částku 712.822,- Kč. Zaplacení směnečné pohledávky bylo zaručeno dle Čl. I § 30 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ) směnečným rukojemstvím. Druhý a třetí žalovaní se jako avalové zaručili za výstavce. Soud shledal námitky druhého žalovaného neúčinnými a svůj právní závěr odůvodnil. Námitku třetího žalovaného, že směnka zajišťovala zaplacení již uhrazené faktury č. D 971103-2568, soud shledal prokázanou, neboť datum vystavení směnky, splatnost a výše směnečné pohledávky odpovídají datu vystavení faktury, její splatnosti a výši fakturované částky. S ohledem na již realizovanou úhradu faktury soud zrušil směnečný platební rozkaz v části proti třetímu žalovanému. Jednotlivé výroky o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěchem žalobce ve vztahu k druhému žalovanému a úspěchem třetího žalovaného ve vztahu k žalobci. Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl změnit bod II. výroku tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti i proti třetímu žalovanému. Dále žalobce navrhl změnit výrok o náhradě nákladů v tom smyslu, že druhý a třetí žalovaní budou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 3 úkony právní služby po 7.050,- Kč s 3 paušálními úhradami výdajů po 75,- Kč s náhradou cestovného 200,- Kč za jízdné autobusem, 1.369,90 Kč za cestovné automobilem, 14,- Kč za místní přepravné a s náhradou za ztrátu času v celkové výši 800,- Kč. Odvolatel uvedl, že předmětná směnka ze dne 5.11. 1997, splatná dne 10.2. 1998, byla vystavena jako další směnka zajišťující nárok žalobce vůči prvnímu žalovanému na zaplacení ceny zboží odebraného na základě smlouvy o spolupráci č. 100. Směnka neobsahuje čísla konkrétních faktur, neboť se jednalo o rámcové zajištění pohledávek. Naopak v případě, kdy účastníci měli v úmyslu zajistit zaplacení konkrétní faktury, pak uvedli na rubu směnky číslo takové faktury, což dokládá směnka ze dne 11.12. 1996 na 4.217.649,80 Kč. Návrh na změnu rozhodnutí o náhradě nákladů odůvodnil žalobce tím, že v rozporu s vyčíslením nákladů do protokolu z jednání dne 6.10. 2000 mu nebyla přiznána náhrada nákladů v požadované výši. Podáním ze dne 12.9. 2001 oznámila právní zástupkyně žalobce, že žalobci vypověděla plnou moc. Třetí žalovaný se k odvolání nevyjádřil. Odvolací soud podle § 212 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění do dne 31.12. 2000 (dále jen o.s.ř.) v souladu s bodem 15., hlavou I, částí dvanáctou zákona č. 30/2000 Sb. přezkoumal část rozsudku napadenou odvoláním (body II., III. a IV. výroku) a po provedeném ústním jednání, které se konalo v souladu s § 101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobce, dospěl soud k závěru, že odvolání ve věci samé je důvodné. Odvolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, shledal zčásti důvodným. Bod I. výroku, ve kterém byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti ve vztahu k druhému žalovanému, zůstal odvoláním nedotčen (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). S ohledem na zásadu koncentrace řízení, vyjádřenou v § 175 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř., která ve smyslu § 211 o.s.ř. platí i pro odvolací řízení, se odvolací soud zabýval výlučně námitkami třetího žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu. Obsah těchto námitek pak zhodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Třetí žalovaný ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, že směnka zajišťovala zaplacení faktury č. D 971103-2568 ze dne 3.11. 1997, kterou žalobce vystavil za zboží prodané prvnímu žalovanému. První žalovaný cenu zaplatil dne 22.4. a 7.5. 1998. Vzhledem k tomu, že zajištěná pohledávka byla uhrazena, zanikla povinnost prvního a tím i třetího žalovaného zaplatit směnku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná námitka je námitkou dle Čl. I § 17 ZSŠ, tj. námitkou z vlastního vztahu třetího žalovaného k žalobci a jako s takovou s ní nakládal. Podle uvedeného ustanovení kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Z citovaného ustanovení a contrario vyplývá, že dlužník, jedná-li se o kauzální námitky, může vznášet vůči majiteli směnky jen takové námitky, které mají původ ve vztahu tohoto dlužníka k tomuto konkrétnímu majiteli směnky. Aby se třetí žalovaný, který je směnečným rukojmím, ubránil touto námitkou ze svého vlastního vztahu k žalobci, spadající pod citované ustanovení, musí v námitkách v prvé řadě konkrétně specifikovat obsah svého právního vztahu k žalobci, jinými slovy obsah tzv. směnečné dohody, uzavřené mezi žalobcem a třetím žalovaným, završené podpisem směnky třetího žalovaného jako směnečného rukojmího (avala) a musí uvést jakým způsobem následně důvod směnečného rukojemství odpadl a dále v námitkovém řízení musí tato svá tvrzení prokázat. V dané věci je nutno mít na paměti, že třetí žalovaný je směnečným rukojmím a rukojmí nemívají vždy vytvořen vlastní vztah k majiteli směnky, tj. uzavřenou tzv. směnečnou dohodu s majitelem směnky (na rozdíl např. od výstavce vlastní směnky). Často bývá důvodem přijetí rukojemského závazku výlučně vztah avala ke směnečnému dlužníku, za kterého přejímá směnečné rukojemství, a tím zaručuje zaplacení směnky. Aval tedy svým rukojemským závazkem zajišťuje splnění směnečného závazku, nikoliv však - jedná-li se o zajišťovací směnku - splnění závazku kauzálního, který je takovou směnkou zajišťován. V takovém případě však na straně rukojmích absentuje vlastní vztah k majiteli směnky a v případě žaloby tito avalové nemají k dispozici námitku z vlastního vztahu vůči žalobci dle Čl. I § 17 ZSŠ. Ve svých námitkách třetí žalovaný neuvedl, zda se žalobcem uzavřel směnečnou dohodu, na základě které by vznikl jeho vlastní vztah k žalobci a dále nevylíčil podmínky této dohody, které by jej opravňovaly k vznesení námitky dle Čl. I § 17 ZSŠ, že důvod uzavření jeho rukojemského závazku odpadl. Tvrzení třetího žalovaného, obsažená v námitce proti směnečnému platebnímu rozkazu, jsou námitkou ze vztahu prvního žalovaného k žalobci, nikoliv námitkou třetího žalovaného ze vztahu k žalobci. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že třetí žalovaný nevznesl proti směnečnému platebnímu rozkazu námitku dle Čl. I § 17 ZSŠ. Námitka ze vztahu prvního žalovaného k žalobci nemá pro postavení třetího žalovaného jako směnečného dlužníka, právní význam. Odvolací soud dospěl k závěru, že námitky třetího žalovaného byly nedůvodné, neboť neobsahovaly tvrzení, která by byla relevantní pro výsledek dané věci. Z toho důvodu odvolací soud v souladu s § 212 odst. 1 a § 220 odst. 1 o.s.ř změnil napadený rozsudek v bodu II. výroku tak, že ponechal v platnosti i tu část směnečného platebního rozkazu, ve které byl platební rozkaz ve vztahu k třetímu žalovanému zrušen. Odvolací soud se dále zabýval odvoláním žalobce proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. V souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. změnil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení o námitkách druhého a třetího žalovaného. S ohledem na plný úspěch žalobce byli oba žalovaní zavázáni nahradit žalobci náklady řízení, které spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby (2 účasti na jednání) po 7.050,- Kč a 2 paušálních úhrad výdajů po 75,- Kč dle § 1 odst. 2, § 7, § 11 odst. 1 písm. g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. a dále v náhradě cestovného za použití autobusu 200,- Kč, místního přepravného 14,- Kč a automobilu 1.369,90 Kč za cesty k jednání dle § 30, 31 a 32 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a dle zákona č. 119/1992 Sb. Odvolací soud nepřiznal žalobci náhradu za třetí úkon právní služby s paušální úhradou výdajů, neboť žalobce při závěrečném jednání u soudu prvního stupně nepožadoval náhradu 3 úkonů, nýbrž pouze 2 úkonů právní služby.