Právo na spravedlivý proces znamená v konkursním řízení mimo jiné to, že je povinností soudu doručit návrh na prohlášení konkursu ostatním účastníkům, že dlužník má právo se k návrhu vyjádřit, tvrzení navrhovatele popřít, předložené doklady zpochybnit apod. Totéž platí i ve vztahu k navrhovateli. Pokud není ve věci nařízeno jednání k projednání stanoviska dlužníka k návrhu na prohlášení konkursu, je třeba doručit stanovisko dlužníka navrhovateli a umožnit mu, aby vznesené námitky vyvrátil.

1 Ko 178/2002-1776 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Karety a JUDr. Františka Švantnera ve věci úpadce J. K., trvale bytem P., adresa pro doručování: P., zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem v P., o odvolání úpadce proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 52 K 92/97-950 ze dne 20. října 2000 t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 52 K 92/97-950 ze dne 20. října 2000 se v bodu III. výroku potvrzuje. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze usnesením č.j. 52 K 92/97-950 z 20.10.2000 rozhodl v konkursu vedeném na majetek úpadce tak, že pod bodem I. výroku zamítl návrh úpadce na nařízení předběžného opatření, podle něhož by mělo být uloženo správci konkursní podstaty zdržet se zpeněžení části konkursní podstaty, a to nemovitosti čp. 1830 zapsané na LV č. 2661 pro katastrální území Praha 9, Horní Počernice do doby, než bude pravomocně rozhodnuto orgány činnými v trestním řízení, zdali nebyla naplněna skutková podstata trestných činů dle § 255, příp. § 256b tr. zák., v řízení č.j. OR 10-537/MO5-TČ-2000 v souvislosti s plánovaným prodejem nemovitosti nebo do doby, než bude skončeno řízení u Nejvyššího soudu v Brně ve věci usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 Ko 98/2000-863, nebo do doby, než bude náležitě prošetřeno jednání správce konkursní podstaty v souvislosti s provedeným výběrovým řízením na prodej shora uvedené nemovitosti, pod bodem II. výroku zamítl návrh úpadce na zrušení souhlasu soudu uděleného usnesením Městského soudu v Praze č.j. 52 K 92/97-791 z 26.6.2000 správci konkursní podstaty s prodejem shora uvedené nemovitosti mimo dražbu a konečně pod bodem III. výroku zamítl návrh úpadce na přerušení řízení a na předložení věci Ústavnímu soudu ČR. Usnesení odůvodnil soud tak, že 31.8.2000 požádal úpadce o vydání shora uvedeného předběžného opatření, jakož i o zrušení uděleného souhlasu s prodejem nemovitosti mimo dražbu s tím, že v průběhu výběrového řízení na prodej této nemovitosti a po něm mohlo dojít ke spáchání shora uvedených trestných činů a majetkové podstatě a oprávněným věřitelům hrozí škoda. Podle úpadce se Vrchní soud v Praze v usnesení o odmítnutí odvolání č.j. 2 Ko 98/2000-863 z 1.8.2000 nezabýval způsobem provedení výběrového řízení a úpadce hodlá tato rozhodnutí napadnout u Nejvyššího soudu ČR. Dalším podáním doručeným soudu I. stupně 30.6.2000 a upřesněném 31.7.2000 navrhl úpadce přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu ČR vzhledem k tomu, že zákon o konkursu a vyrovnání nešetří právo rovnosti účastníků konkursního řízení garantované § 18 občanského soudního řádu a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že neumožňuje úpadci popřít přihlášenou pohledávku a vyjádřit se k důkazům, kterých se věřitel v přihlášce dovolává. Odůvodnění zamítajících bodů I. a II. výroku založil konkursní soud na úvaze, že je cílem konkursu a vyrovnání podle § 2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku, což nezohledňuje na druhé straně cíle úpadce. Podle soudu ukládá zákon o konkursu a vyrovnání povinnosti správci při správě majetku úpadce (§ 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), včetně povinnosti uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce, a dále je i soud oprávněn správce kontrolovat (§ 12 zákona o konkursu a vyrovnání). Správce je tedy za postup při výkonu správy úpadcova majetku plně odpovědný. Úpadce nedoložil své výhrady proti osobě správce v souvislosti s prodejem uvedených nemovitostí. Soud rovněž přihlédl k tomu, že usnesením z 4.10.2000 č.j. 52 K 92/97-941 došlo ke změně v osobě správce. Ve vztahu k bodu I. výroku o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření soud navíc odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 Ko 36/2000-749 (689) z 8.6.2000 s tím, že je předběžné opatření zcela nadbytečné. K zamítnutí návrhu na přerušení řízení (bod III. výroku) a k předložení věci Ústavnímu soudu ČR soud uvedl, že nesdílí názor úpadce o rozporu zákona o konkursu a vyrovnání s § 18 občanského soudního řádu a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, přičemž z § 66b odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání výslovně vyplývá nepřípustnost přerušení řízení v konkursu. Proti bodu III. výroku tohoto rozhodnutí se včas odvolal úpadce (dále též odvolatel) a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a sám vyhověl návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu ČR k rozhodnutí o rozporu zákona o konkursu a vyrovnání s Listinou základních práv a svobod. Odvolání odůvodnil tím, že v řízení o konkursu bylo porušeno jeho právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům, zaručené § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V rozporu s uvedeným ustanovením Listiny základních práv a svobod je rovněž to, že k prohlášení konkursu postačuje pouhé tvrzení účastníků, k nimž není dlužník oprávněn se vyjádřit. Zákon o konkursu a vyrovnání porušuje rovnost účastníků též tím, že popření pohledávky úpadcem nemá podle § 23 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání žádný význam a správce nic nenutí popírat přihlášené pohledávky. Rozpor zákona o konkursu a vyrovnání s Listinou základních práv a svobod spatřuje odvolatel také v § 66b odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, jenž neumožňuje přerušení řízení v konkursu. Podle odvolatele soud I. stupně při rozhodování o prohlášení konkursu nedoručil úpadci do vlastních rukou návrh na zahájení řízení, čímž mu odňal možnost se k návrhu vyjádřit. Stejně tak mu soud nedoručil do vlastních rukou usnesení o prohlášení konkursu a porušil tak § 13 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení v napadeném výroku i řízení jeho vydání předcházející, avšak odvolání důvodným neshledal. Odvolatel se domáhá změny napadeného usnesení a vyhovění návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu ČR k rozhodnutí o rozporu zákona o konkursu a vyrovnání s Listinou základních práv a svobod mimo jiné proto, že mu podle jeho tvrzení nebyl nedoručen do vlastních rukou návrh na zahájení řízení a rozhodnutí o konkursu. V otázce doručování návrhu a rozhodnutí v konkursu je odvolací soud přesvědčen, že úprava zakotvená v platném znění zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV) a v občanském soudním řádu (dále jen o.s.ř.), o doručování návrhu na zahájení řízení a usnesení o prohlášení konkursu do vlastních rukou úpadce je v souladu s požadavky na spravedlivý proces (§ 66a odst. 1 ZKV, § 13 odst. 4 ZKV, § 79 odst. 3 o.s.ř.), jak toto základní lidské právo zakotvuje Listina základních práv a svobod (dále jen Listina) vyhlášená usnesením předsednictva ČNR č. 3/1993. Je tomu tak proto, neboť jak o.s.ř., tak ZKV dávají možnost odpůrci a následně úpadci, aby se k věci vyjádřil, navrhl důkazy a použil opravných prostředků proti rozhodnutí soudu. Ostatně právní úprava doručování návrhu na zahájení řízení a usnesení o prohlášení konkursu do vlastních rukou úpadce nedoznala novelizacemi ZKV změn. Stejně tak ani odvolací soud neshledává důvod k předložení věci Ústavnímu soudu ČR pro odvolatelem namítané porušení jeho práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny, spočívající v tom, že o věci bylo rozhodnuto bez jednání podle zákona o konkursu a vyrovnání. Je tomu tak proto, že právní úpravu konkursního řízení nelze ve vztahu k čl. 38 odst. 2 Listiny považovat za neústavní, jak konstatoval již Ústavní soud ČR v usnesení ze dne 21.8.1998 sp.zn. IV. ÚS 420/97. Ostatně, konkursní řízení je řízením svého druhu, v němž lze najít mimo jiné rovněž prvky řízení exekučního, přičemž o ústavnosti exekučního řízení provedeného bez jednání není rovněž pochyb (usnesení Ústavního soudu ČR v ze dne 27.3.1996 sp.zn. III. ÚS 280/95). V návaznosti na shora uvedené zjištění Ústavního soudu ČR o ústavnosti právní úpravy rozhodování v konkursu bez jednání je nutno ohledně tvrzení odvolatele k neústavnosti právní úpravy konkursního řízení, spočívající podle jeho názoru v tom, že k prohlášení konkursu postačuje pouhé tvrzení účastníků, k nimž není dlužník oprávněn se vyjádřit, uvést následující: ustanovení § 66a odst. 2 uvádí, že soud rozhoduje usnesením a jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné. Podle § 12a odst. 1 ZKV postačuje k prohlášení konkursu, aby úpadek dlužníka byl osvědčen. Jinými slovy, nařízení jednání a provedení dokazování podle ust. § 122 a násl. občanského soudního řádu není v řízení třeba. Protože však každému je ústavně zaručeno právo na spravedlivý proces, znamená to v konkursním řízení mimo jiné to, že je povinností soudu doručit návrh na prohlášení konkursu ostatním účastníkům, že dlužník má právo se k návrhu vyjádřit, tvrzení navrhovatele popřít, předložené doklady zpochybnit apod. Totéž ovšem platí i ve vztahu k navrhovateli. Pokud tedy není ve věci nařízeno jednání k projednání stanoviska dlužníka k návrhu na prohlášení konkursu, je třeba doručit stanovisko dlužníka navrhovateli a umožnit mu, aby vznesené námitky vyvrátil atd. Odlišnosti konkursního řízení od občanského soudního řízení tak dopadají stejným způsobem na všechny účastníky řízení a neporušují principy rovnosti zbraní. K dalšímu odvolacímu důvodu, podle něhož ZKV porušuje rovnost účastníků tím, že popření pohledávky úpadcem nemá podle § 23 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání žádný význam a správce nic nenutí popírat přihlášené pohledávky, lze uvést, že účelem konkursu je uspořádání majetkových poměrů úpadce (§ 1 odst. 1 ZKV) a cílem potom dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání (§ 2 odst. 3 ZKV). Zákon přitom vychází z koncepce, podle níž je úpadci ustaven soudem správce konkursní podstaty (dále jen správce), přičemž úpadce je omezen ve způsobilosti nakládat s vlastním majetkem a toto oprávnění svěřuje správci. Zákon stanoví jasné hranice způsobu správcova hospodaření s majetkem úpadce za průběžného dohledu soudu, věřitelů a dokonce i úpadce jakožto účastníka řízení (viz např. § 8 odst. 6 ZKV). Správce přitom odpovídá za škodu vzniklou porušením svých povinností (§ 8 odst. 2 ZKV). Za tohoto stavu přísně regulovaného zákonem nemohou být neústavní ty části ZKV, jež neumožňují úpadci zpochybňovat výsledky přezkumné činnosti správce a jeho zjištění, která pohledávka přihlášená do konkursu je po právu a která nikoliv. Konečně odvolací soud neshledává důvod pro předložení zákona o konkursu a vyrovnání k posouzení Ústavnímu soudu ČR ani pro tvrzený rozpor zákona o konkursu a vyrovnání v § 66b odst. 3 ZKV s Listinou pro nemožnost přerušení řízení v konkursu. Je tomu tak z toho důvodu, že úkolem soudu je každou věc bez průtahů projednat, přičemž klid řízení má charakter zákonem stanovené výjimky (§ 110 a násl. o.s.ř.). Jestliže proto zákon v konkursním řízení neshledává podmínky pro výjimku v podobě klidu řízení, nelze v tom spatřovat protiústavnost zákona. Z těchto důvodů shledal odvolací soud napadené rozhodnutí věcně správným, a proto je podle § 219 o.s.ř. potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Praze dne 6. května 2002 JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: