Věřitel není osobou oprávněnou k podání návrhu na zrušení konkursu.

1 Ko 31/2002-282 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Karety a JUDr. Jiřího Goldsteina v konkursu vedeném na majetek úpadce: S. p. n., n.p. se sídlem v P., o odvolání věřitelů J. H. a Ing. V. H., obou bytem v J., proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 98 K 95/96-276 ze dne 26. listopadu 2001 t a k t o : Odvolání věřitelů J. H. a Ing. V. H. se odmítají. O d ů v o d n ě n í : Usnesením z 24.6.1997 č.j. 98 K 95/96-103 byl na majetek národního podniku S. p. n. (dále jen úpadce) prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty ustavena JUDr. J. L., advokátka z P. (dále jen správce). Napadeným usnesením z 26.11.2001 č.j. 98 K 95/96-276 soud I. stupně zamítl návrh věřitelů Ing. V.H. a J.H. (dále též odvolatelé), aby prohlášený konkurs zrušil. Učinil tak s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro zrušení konkursu, jež jsou uvedeny v § 44 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání (dále též ZKV), a poukázal v té souvislosti na to, že usnesení soudu o prohlášení konkursu bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19.3.1999. Argumentu odvolatelů, že úpadce měl v době prohlášení konkursu formu národního podniku a neměl vlastní majetek, nepřikládal soud relevanci a poukázal na to, že proti zahrnutí majetku do soupisu konkursní podstaty nikdo nic nenamítal a správce tento majetek zpeněžil. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se včas odvolali odvolatelé a požadovali, aby je odvolací soud změnil a prohlášený konkurs zrušil. Namítali, že soud I. stupně se meritorně věcí nezabýval a neposuzoval, zda prohlášení konkursu bylo možné. Nadto zmiňovali, že jim nepřipadá logické, aby o zrušení konkursu rozhodoval ten soudce, jenž konkurs prohlásil. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: Odvolací soud vycházel z toho, že podle ust. § 44 odst. 1 ZKV zruší soud usnesením konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, a) zjistí-li, že tu nejsou předpoklady pro konkurs, b) po splnění rozvrhového usnesení, c) na návrh úpadce, jestliže všichni konkursní věřitelé vyjádřili svůj souhlas na listině s úředně ověřeným podpisem a souhlasil-li s tím správce, d) zjistí-li, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, přičemž nepřihlíží k věcem, právům, pohledávkám nebo jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z podstaty, f) došlo-li k fúzi úpadce nebo k převodu jmění úpadce na společníka úpadce. Odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že ust. § 44 odst. 1 ZKV, jež je citováno shora, umožňuje soudu I. stupně, aby při splnění zákonem stanovených podmínek sám zrušil konkurs, a to podle písmen a), c), d) a f) dokonce za situace, kdy nedošlo k naplnění účelu a cíle konkursu. Pro rozhodnutí v dané věci je však třeba důsledně vycházet ze zásad, jimž je vlastní konkurs podřízen. Nutno především respektovat, že z účastníků konkursu uvedených v § 7 ZKV je toliko dlužník oprávněn brojit proti prohlášení konkursu, což zákonodárce vyjádřil ve znění druhého odstavce § 12a ZKV, kde uvedeno, že pouze dlužník, pokud sám nepřistoupil do řízení, může napadnout odvoláním usnesení, jímž byl k návrhu věřitele na jeho majetek prohlášen konkurs. Toto oprávnění zákon třetím osobám nepřiznává, byť by třeba zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu bylo v jejich zájmu, např. za situace, kdy mimo konkurs by mohly dosáhnout lepšího uspokojení svých pohledávek. Dovedeno do důsledků to znamená, že byl-li konkurs prohlášen nesprávně, avšak dlužník s takovým rozhodnutím soudu souhlasí a odvoláním je nenapadne, nemůže třetí osoba dosáhnout opravným prostředkem revokace usnesení o prohlášení konkursu. Jiný princip ovšem nemůže platit ani za situace, kdy je konkurs již prohlášen pravomocně a kdy tedy přichází (vedle nuceného vyrovnání) v úvahu toliko jeho zrušení ve smyslu § 44 ZKV. K podání návrhu na zrušení konkursu je i zde výlučně povolán pouze dlužník sám, pokud je však srozuměn s tím, aby konkurs na jeho majetek nadále trval, nemůže se žádný z věřitelů (ani správce, pro úplnost to budiž uvedeno) domoci jeho zrušení. Opačné stanovisko by připouštělo možnost třetích osob obejít zákaz podat odvolání proti prohlášenému konkursu tím, že podáním návrhu na zrušení konkursu dle § 44 ZKV by bylo možné dosáhnout toho, co § 12a odst. 2 ZKV vylučuje. Z textu § 44 odst. 1,2,3 ZKV plyne, že při splnění zde stanovených podmínek soud zruší konkurs z úřední povinnosti, výjimkou je situace popsaná v prvém odstavci písm. c), kdy tak může učinit výlučně na návrh dlužníka. Znění této části § 44 ZKV přitom koresponduje s názorem vysloveným shora, neboť i za situace, kdy všichni věřitelé souhlasí se zrušením konkursu, nemůže soud konkurs zrušit, pokud dlužník kvalifikovaným způsobem (podáním návrhu) nevyjádří svůj souhlas s tím, aby konkurs byl zrušen. Podání věřitelů (popř. správce), v nichž je požadováno zrušení konkursu, může proto soud pokládat toliko za podnět k vydání rozhodnutí dle § 44 ZKV (s výjimkou případu uvedeného v odst. 1 písm. c), nikoliv však za návrh, o němž by bylo třeba, na rozdíl od návrhu dlužníkova, rozhodnout. Jinak řečeno, pokud jsou dány podmínky pro zrušení konkursu, konkursní soud sám rozhodne o zrušení konkursu (proti tomuto usnesení je odvolání přípustné), dojde-li však k opačnému závěru, zamítavé rozhodnutí o podnětu vydávat nemusí, neboť se nejedná o návrh osoby k takovému úkonu oprávněné. Rozhodl-li soud přesto o požadavku věřitele na zrušení konkursu, nelze z žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání dovodit oprávnění věřitele odvolat se proti takovému rozhodnutí, neboť se ve své podstatě jedná o usnesení, jímž se pouze upravuje vedení řízení ve smyslu § 202 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Za dané situace odvolací soud podle ust. § 218 písm. c) občanského soudního řádu odvolání obou odvolatelů odmítl. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud pro úplnost dodává, že rozhodnutí o návrhu na zrušení konkursu nelze zásadně, nejde-li o rozpor s rozvrhem práce příslušného soudu, kvalifikovaně zpochybňovat poukazem na skutečnost, že takto rozhodl soudce, jenž dříve konkurs na majetek dlužníka prohlásil. Domnívá-li se účastník (v daném případě, jak se podává shora, výlučně dlužník), že rozhodování soudu není správné, dává mu občanský soudní řád možnost dosáhnout změny rozhodnutí cestou opravných prostředků. Vrchní soud v Praze nesdílí obavu z toho, že by se v rozhodování soudce mohlo projevit to, že v této věci již rozhodoval, neboť u soudce z povahy jeho zaměstnání jakožto veřejné služby je předpokládána nestrannost a schopnost kvalifikovaného postupu v souladu s právními předpisy. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 22. května 2002 JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: