V incidenčním řízení o určení pravosti pohledávky není zásadně třeba ve smyslu § 30 o.s.ř. ustanovit zástupce úpadci, jenž je vedlejším účastníkem

13 Cmo 184/2002-38 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Romany Vostrejšové a JUDr. Jiřího Karety ve věci žalobců: A/ J. K., nar. 24.4.1933, B/ J. K., oba bytem v P., zast. Mgr. P. M., advokátem se sídlem v P., proti žalované: JUDr. J. Š., advokátka se sídlem v P., správce konkursní podstaty úpadce J. K., nar. 11.9.1962, za vedlejšího účastenství úpadce na straně žalované, o určení pravosti pohledávky, o odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2002 č.j. 53 Cm 78/2001-30 t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2002 č.j. 53 Cm 78/2001-30 se potvrzuje. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením z 30.5.2002 č.j. 53 Cm 78/2001-30 soud prvního stupně zamítl návrh vedlejšího účastníkmona ustanovení obhájce z řad advokátů, když dovodil, že nejsou dány podmínky pro postup dle § 30 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) za situace, kdy žalovaná, na jejíž straně vedlejší účastník vystupuje, je sama advokátkou. Dle stanoviska soudu žalovaná co správce konkursní podstaty úpadce (dále jen správce) hájí úpadcovy zájmy, a proto ustanovení zástupce tomuto vedlejšímu účastníku je i z hlediska hospodárnosti řízení nadbytečné. Proti tomuto rozhodnutí se vedlejší účastník odvolal a namítal, že soud při posuzování jeho žádosti vycházel z nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci i z nesprávného posouzení žádosti. Poukazoval na to, že správce vzhledem ke svému procesnímu i hmotněprávnímu postavení ve věci nemůže dostatečně hájit úpadcovy zájmy, takže názor soudu je mylný. Je proto nezbytné se zabývat skutečnými majetkovými a sociálními poměry vedlejšího účastníka, posoudit, zda jsou na jeho straně dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a poté znovu jeho žádost posoudit. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je věcně správné, navrhl řízení přerušit dle § 109 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a věc předložit Ústavnímu soudu České republiky, protože by v daném případě nezbylo než konstatovat, že ustanovení zákona, na základě kterých bylo ve věci rozhodnuto, jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Z obsahu spisu se podává, že v řízení se žalobci ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání (dále též ZKV) domáhají vydání rozsudku, jímž by byla určena pravost jejich do konkursu přihlášené pohledávky za úpadcem ve výši 1.085.000,- Kč. Podáním došlým soudu 3.1.2002 úpadce vstoupil do řízení na straně žalované jako vedlejší účastník. Podle § 30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Zákon pro vyhovění požadavku na ustanovení zástupce stanoví dvě podmínky, které musejí být splněny současně. Vedle poměrů účastníka odůvodňujících přiznání osvobození od soudních poplatků za podmínek stanovených v § 138 o.s.ř. (u úpadce lze přitom vzhledem k prohlášení konkursu a k přechodu oprávnění disponovat s tímto majetkem na správce prakticky vždy hovořit o nepříznivé majetkové situaci) zde musí být potřeba hájit zájmy účastníka, a to i do řízení vstoupivšího účastníka vedlejšího, jenž ve smyslu § 93 odst. 3 o.s.ř. má v řízení stejná práva jako účastníci ostatní. Odvolací soud má v daném případě za to, že jistě není splněna druhá z výše citovaných podmínek, neboť v incidenčním řízení o určení pravosti pohledávky nejde o ochranu zájmů úpadce. Nutno přitom vycházet z toho, že cílem konkursu je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu (§ 2 odst. 3 ZKV), a to za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání, jehož účelem je uspořádání majetkových poměrů úpadce (§ 1 odst. 1 ZKV). Výsledek incidenčního řízení přitom ve své podstatě neslouží než potřebám konkursu, tedy zejména tomu, aby bylo před vydáním rozvrhového usnesení vyjasněno, kteří úpadcovi věřitelé mají být v konkursu uspokojeni. Zákon o konkursu a vyrovnání přitom výslovně v § 23 odst. 1 stanoví ("popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam"), že úpadcův postoj k pohledávce je pro konkurs irelevantní. S tím koresponduje i následná úprava v § 23 a 24 ZKV týkající se nutnosti zahájit incidenční řízení, kde je počítáno toliko s účastenstvím konkursních věřitelů a správce, nikoliv však úpadce samého. Zákon sice nezapovídá vedlejší účastenství úpadce v incidenčním řízení (o jeho přípustnosti by bylo třeba k návrhu některého z účastníků rozhodnout vždy vzhledem k okolnostem toho kterého případu - § 93 odst. 2 o.s.ř.), bylo by však v rozporu se smyslem konkursu i incidenčního řízení poskytovat nadměrnou, a tedy i nadbytečnou ochranu tomu, jehož názor již z principu nemá váhu a nemusí být brán v potaz. Tím samozřejmě není vyloučeno, aby správce, popř. popírající věřitel úpadcových zkušeností a znalostí využil, nemusí se však tak nutně stát formou vedlejšího účastenství. Pokud se přesto úpadce (lhostejno zde výlučně na podkladě vlastního uvážení či k výzvě správce nebo popírajícího věřitele) rozhodne pro vstup do řízení dle § 93 odst. 1 o.s.ř., není zásadně z důvodů již uvedených namístě jeho žádosti o ustanovení zástupce vyhovět. Pro úplnost odvolací soud k již uvedenému dodává, že úpadcova práva mimo konkurs jsou dostatečným způsobem ochráněna účinky jeho popření pohledávky při přezkumném jednání ve smyslu zmiňovaného § 23 odst. 1 ZKV. Toto popření nemá sice pro vlastní konkurs význam, zabraňuje ale tomu, aby pro pohledávku zjištěnou v incidenčním řízení bylo možné po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění (§ 45 odst. 2 ZKV). Jeví se proto jako nepotřebné ustanovit vedlejšímu účastníku zástupce tam, kde ten co úpadce svým vlastním zákonem předvídaným úkonem učiněným při přezkumném jednání může zabránit tomu, aby výsledek incidenčního řízení na něho mimo rámec vlastního konkursu dopadal. Veden vyslovenými úvahami postupoval odvolací soud dle § 219 o.s.ř. a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Zároveň neshledal podmínky pro postup dle § 109 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť žádné z užitých ustanovení občanského soudního řádu či zákona o konkursu a vyrovnání (ani tyto zákony jako celek) nejsou v rozporu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 2. září 2002 JUDr. František K u č e r a v.r. předseda senátu Za správnost: