1. Soud doručuje směnečný platební rozkaz i na straně žalovaného vždy zástupci účastníka, je-li soudu před tím žalovaným předložena procesní plná moc. 2. Je-li směnečný platební rozkaz dotčen ve svém výroku opravným usnesením, běží třídenní lhůta pro podání námitek analogicky podle předpisu o lhůtě k podání odvolání podle § 204 odst. 1 o.s.ř., tj. od právní moci usnesení o opravě směnečného platebního rozkazu.

5 Cmo 236/2002 - 136 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Kovaříka a soudců JUDr. Hany Zachystalové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce E-I. a.s., sídlem P., zast. JUDr. H. H., advokátkou v P., proti žalovanému 1. M. akciová společnost, sídlem P. a žalovanému 2. K.P. akciová společnost, sídlem P., oba zast. JUDr. R. D., advokátem v P. o Kč 328,000.000,- s přísl. o odvolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praha ze dne 7.2.2002 č.j. 50 Cm 249/2001-94 t a k t o : Napadené usnesení soudu prvého stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením odmítl soud prvého stupně námitky žalovaných ze dne 20.11.2001 proti směnečnému platebnímu rozkazu soudu prvého stupně ze dne 19.1.2001 č.j. Sm 23/2001-7 ve znění opravného usnesení ze dne 1.2.2001 č.j. Sm 23/2001-21 pro opožděnost. Vyšel ze skutečnosti, že směnečný platební rozkaz ze dne 19.1.2001 byl opraven usnesením ze dne 1.2.2001 č.j. Sm 23/2001-21. Součástí usnesení bylo také poučení, že proti opravenému směnečnému platebnímu rozkazu lze podat námitky do tří dnů od doručení usnesení o opravě. Usnesení bylo doručeno žalovaným dne 13.2.2001. Žalovaní nesouhlasili s obsahem poučení a žádali jeho opravu, tomu však nebylo vyhověno usnesením ze dne 26.3.2001. Usnesení o opravě i usnesení, kterým odmítl soud provést opravu poučení, byla napadena odvoláními a zdejší soud usnesením ze dne 23.7.2001 č.j. 9 Cmo 231/2001-57 a 9 Cmo 365/2001-59 obě usnesení potvrdil. Usnesení odvolacího soudu bylo žalovaným doručeno dne 20.8.2001. Když nejprve podané námitky byly odmítnuty pro neodůvodněnost, podali žalovaní další námitky dnem 20.11.2001. Soud vyšel z ustanovení § 164 o.s.ř. ve spojení s ustanoveními § 174 odst. 4 a § 175 odst. 2 o.s.ř. a dále z ustanovení § 204 o.s.ř. a konstatoval, že pokud se v usnesení ze dne 1.2.2001 dostalo žalovaným nesprávného poučení, mohlo se týkat jen počátku běhu lhůty a nikoliv lhůty samotné a nelze použít tedy ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. Žalovaným tak běžela lhůta pro podání námitek od 20.8.2001, kdy jim bylo doručeno usnesení odvolacího soudu a lhůta skončila dne 23.8.2001. Také v případě, kdyby na tento případ dopadalo ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. skončila by lhůta k podání námitek 14.5.2001, to je po třech měsících po doručení usnesení obsahujícího nesprávné poučení. Námitky jsou tedy v každém případě opožděné. Proti tomuto usnesení se včas odvolali oba žalovaní a navrhují jeho zrušení a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Uvádějí zejména, že je v důsledku nesprávného poučení třeba důsledně vycházet z ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k důvodům usnesení odvolacího soudu je nutno vycházet z toho, že proti opravenému směnečnému platebnímu rozkazu je nutno podat námitky do tří dnů od právní moci usnesení o jeho opravě. Dále dovozují, že poučení o lhůtě k podání námitek je nesprávné nejen když uvádí nesprávnou délku lhůty, ale i její počátek, protože obě tyto skutečnosti vymezují běh lhůty a rozhodují o tom, do kdy je nutno příslušný úkon učinit. Poučení tedy správné nebylo. Proto zde platí lhůta tří měsíců a ta pak nutně běží až od doručení usnesení odvolacího soudu, kdy teprve účastníci znali definitivní znění rozhodnutí. Dále namítají, že směnečný platební rozkaz nebyl doposud řádně doručen a lhůta k podání námitek tedy nemohla skončit. Třebaže soudu bylo již před tím doručeno podání, kde žalovaní sdělují, kdo je jejich právním zástupcem a předkládají plné moci, byl směnečný platební rozkaz doručován přímo účastníkům. Soud tedy nepostupoval podle § 49 o.s.ř., to je nedoručoval právnímu zástupci žalovaných a tedy směnečný platební rozkaz nelze považovat za doručený. Nemohla tedy ani skončit námitková lhůta. Okolnost, že účastníci sami si podali původní námitky na tom nic nemění. Žalobce ve vyjádření k odvolání se s napadeným usnesením ztotožnil. Uvedl zejména, že pokud by nebylo bývalo vydáno opravné usnesení, skončila by lhůta pro podání námitek již dne 28.1.2001. V této lhůtě byly podány jen námitky pro neodůvodněnost odmítnuté. S ohledem na povahu směnečného rozkazního řízení, zásadu koncentrace námitkového řízení i předmětu tohoto řízení, to jest abstraktních a nesporných směnečných nároků je nutno aplikovat § 204 o.s.ř. na toto řízení jen potud, od kdy běží nová lhůta pro podání námitek. Připuštěním delší lhůty byla by neúměrně prodloužena doba, po kterou mohou žalovaní námitky podávat. Poučení dané soudem prvého stupně tedy považuje za správné. I kdyby lhůta tří dnů běžela od právní moci opravného usnesení, byly by stejně námitky podány opožděně. I lhůta tří měsíců musela by běžet od doručení opravného usnesení. Námitky byly podány v každém případě pozdě. Prodloužená lhůta pro podání námitek měla by se pak týkat jen té části výroku, která byla opravou dotčena, to jest úroků. Pokud jde o doručování směnečného platebního rozkazu, poukazuje na okolnost, že ke dni vydání směnečného platebního rozkazu dne 19.1.2001, kdy soud dával pokyny k doručování, nebyla ještě plná moc předložena. Uvádí také, že ustanovení § 175 odst. 1 o.s.ř. stanoví doručování do vlastních rukou žalovaného, kdežto ustanovení § 158 odst. 2 o.s.ř. v souvislosti s rozsudkem výslovně zmiňuje zástupce. Z toho dovozuje, že směnečný platební rozkaz se zástupcům nedoručuje a soud tedy při doručování postupoval správně. Zpochybňuje také řádnost plné moci, když ta byla vydána dříve, než řízení započalo a nejde tedy o plnou moc podle § 25 odst. 1 o.s.ř. pro dané řízení. Odvolací soud vyšel předně ze skutečností, které vzal za základ pro své rozhodnutí soud prvého stupně. Z obsahu spisu nad to zjistil, že řízení bylo zahájeno návrhem došlým soudu prvého stupně dne 12.1.2001. Směnečný platební rozkaz ze dne 19.1.2001, kterým bylo návrhu vyhověno, byl předán soudní kanceláři k vypravení dne 22.1.2001 a téhož dne kanceláří vypraven. Dne 22.1.2001 bylo soudu osobně doručeno podání, kterým žalovaní sdělují, že si zvolili právního zástupce. Z prezentačního razítka soudu nelze zjistit, kterou hodinu podání došlo. Je z něho však patrné, že k němu byly přiloženy dvě přílohy. Ve spise nachází se pak plná moc žalovaného 2. pro právního zástupce datovaná 17.1.2001. Plná moc žalovaného 1. součástí spisu není, nebyla nalezena ani v přílohách. Protože soud potvrdil převzetí dvou příloh, protože podání hovoří o tom, že oba žalovaní jsou zastoupení tímže právním zástupcem a uvádějí v podání, že předkládají příslušné plné moci, má odvolací soud za to, že plná moc žalovaného 1. byla také s tímto podáním soudu prvého stupně předložena a je svým obsahem obdobná plné moci vystavené žalovaným 2., jak je ve spise založena. Předně je nutno vyřešit otázku, zda směnečný platební rozkaz má být na straně žalovaného doručen jen tomuto anebo, zda v případě, kdy je zastoupen, doručí se podle § 49 odst. 1 o.s.ř. právnímu zástupci. K tomu je nutno uvést, že ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. platí pro všechny případy doručování zastoupenému účastníku. Platí tedy i pro doručování směnečného platebního rozkazu. Pokud se v ustanovení § 175 odst. 1 o.s.ř. hovoří o doručování žalovanému (obdobně ostatně v § 173 odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s běžným platebním rozkazem), nelze přehlédnout spojení tohoto údaje s údajem jakou formou se má doručovat. V tom je totiž jádro tohoto předpisu. Žalovanému je třeba doručit do vlastních rukou, žalobci lze doručit i běžným způsobem. Nejde tedy o to, komu se doručuje, nýbrž jak. Tedy tím není použití ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. vyloučeno. Nic na tom nemění, že v souvislosti s doručováním rozsudku se opakuje údaj, že se má doručit zástupcům. Lze poukázat i na ustanovení § 168 o.s.ř., které jistě nelze interpretovat tak, že pokud není vyhlášení usnesení přítomen účastník, nýbrž jen jeho právní zástupce, že nelze usnesení vyhlásit anebo, že doručovaná usnesení jdou mimo právního zástupce. Smysl ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. je jasný. Je-li účastník zastoupen, komunikuje soud pouze se zástupcem, leda by účastník musel něco osobně vykonat (třeba se dostavit k soudu k výpovědi). Proto, je-li žalovaný zastoupen a soudu byla plná moc předložena, musí být směnečný platební rozkaz doručen zástupci. Není-li tak postupováno, jde o doručení vadné. V tomto případě byl směnečný platební rozkaz vydán před doručením plných mocí dne 19.1.2001. To ovšem významné z hlediska doručování není. Významné je to jen potud, že toho dne nemohl soud uvádět v rozkaze na straně žalovaných žádné zástupce a tedy rozkaz nemůže být z tohoto důvodu nijak nesprávný, jak se odvolatelé snaží naznačovat. I když soud v době vydání rozhodnutí zástupce ještě nezná, ale dozví se o zastupování dříve, než započne s doručováním rozhodnutí, musí již při doručování vycházet z toho, že účastníci zastoupeni jsou a doručovat již zástupcům. Zde je specifické to, že soud vypravil písemnost stejného dne, kdy obdržel plné moci. I pro tento případ je však nutno výše uvedenou zásadu aplikovat. Z obsahu spisu nelze ovšem zjistit, co bylo dříve. Co se týká samotné plné moci, jde o standardní advokátskou plnou moc, vydanou po zahájení řízení. Řízení v ní sice není specifikováno, ale byla předložena v tomto řízení a je ostatně jasné, že žalovaní považují JUDr. R. D. za svého zástupce v této věci. Pokud žalobce poukazuje na ustanovení § 32 o.s.ř., pak z tohoto ustanovení se podává, kdy nejpozději musí být plná moc předložena, neznamená to však, že účastník, který se o zahájeném řízení dozví jakýmkoliv způsobem, nemůže dříve, než vůbec jaký procesní úkon učiní, již předem soudu sdělit osobu svého zástupce a předložit plnou moc. Otázka časových souvislostí vypravení směnečného platebního rozkazu a předložení plných mocí je vlastním důvodem zrušovacího výroku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 o.s.ř. Pokud se zjistí, že soud obdržel dříve plné moci, než vypravil své rozhodnutí a není při tom významné, zda soudce nebo příslušná soudní kancelář se o předložení plným mocí od podatelny dozvěděli před vypravením rozkazu, bude nutno respektovat, že soud již plné moci k dispozici měl a nakládání s tímto podáním u soudu nemůže jít k tíži účastníka. Potom šlo by o vadné doručení směnečného platebního rozkazu, ten nebyl řádně doručen dodnes, nemohla by tedy začít vůbec běžet lhůta pro podání námitek a tedy ani skončit a námitky ze dne 20.11.2001 pak byly by bez ohledu na úvahy níže uvedené včasné a bylo by třeba je věcně projednat. V opačném případě bylo doručováno řádně a námitky jsou s ohledem na níže uvedené opožděné a pak soud prvého stupně tyto opět odmítne. Nelze vyloučit, že se nepodaří zjistit, co předcházelo čemu. Pak je nutno vyjít z toho, že účastník může být objektivně schopen osvědčit, kdy své podání soudu předal, ale není v jeho možnostech osvědčit, kdy soud vypravil své písemnosti. Potom bylo by nutno vyjít z toho, že plné moci byly předloženy dříve, než byl směnečný platební rozkaz vypraven . I kdyby námitky ze dne 20.11.2001 byly s ohledem na výše uvedené včasné, nic to nemění na neodůvodněnosti námitek podaných 26.1.2001, jež musely být bez ohledu na to, jak bude rozhodnuto o námitkách pozdějších, v každém případě odmítnuty, neboť pro nedostatek důvodů byly neprojednatelné. Pro případ, že bude třeba směnečný platební rozkaz považovat za řádně doručený, je nutno se zabývat lhůtou pro podání námitek v případě, kdy směnečný platební rozkaz je dotčen usnesením o opravě podle § 164 o.s.ř. Základní specifikum směnečného rozkazního řízení spočívá v tom, že soud tímto rozkazem nejen ukládá žalovanému nebo žalovaným, aby podle směnky plnili částky v rozkaze uvedené, ale zároveň jim ukládá pro případ, že nezaplatí, podat ve stejné lhůtě námitky, ve kterých uvedou vše, co hodlají na svou obranu použít. V porovnání s běžným platebním rozkazem nebo s usnesením anebo s rozsudkem soudu je podstatné to, že zatímco odpor nebo odvolání napadají příslušné soudní rozhodnutí a tím tato rozhodnutí buď zcela odstraňují (odpor) anebo přesouvají rozhodování k instančně vyššímu soudu, námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou především věcnou polemikou se žalobou a se žalobcem a touto polemikou se bude soud prvého stupně nadále zabývat a podle výsledku rozhodne o dalším osudu směnečného platebního rozkazu. Vlastní přínos soudu je při každém rozkazním rozhodování minimální. Soud účastníky neslyšel, neposuzoval jejich argumenty, neprováděl důkazy a tedy ani nezjišťoval rozhodné okolnosti. Ingerence soudu není ovšem ani zde zcela nulová, to se projeví v tom, že v námitkách je nutno uplatnit i četné okolnosti procesní povahy, mají-li být nadále významné. Z hlediska meritorního však soud zatím nepřinesl nic. Konečně ani formální cenzura směnky nebo dalších listin žádným skutečným meritorním posouzením není, ale jde právě jen o předběžné a pro další řízení zcela nezávazné posouzení daných listin. I oproti běžnému rozkaznímu řízení je důležitá také ta okolnost, že zatímco proti běžnému platebnímu rozkazu může žalovaný podat odpor, směnečným platebním rozkazem mu soud podání námitek přikazuje. Pro směnečný platební rozkaz z toho vyplývá, že příkaz podat námitky je organickou součástí výroku směnečného platebního rozkazu. Nejde tedy o poučení o možnosti procesního postupu, jako je tomu při poučování o možnosti podat odpor u platebního rozkazu anebo podat odvolání při usneseních nebo rozsudcích. Proto také lhůta k podání námitek i pokyn, aby námitky uvedly vše, co hodlá žalovaný na svou obranu uvést, vyplývají ze soudního příkazu samého a nemají místa pouze v poučení. Do poučení taková informace již nepatří. Zde bude žalovaný poučen jenom o důsledcích, jaké neuposlechnutí soudního příkazu zaplatit nebo podat odůvodněné námitky bude pro něj mít. Do této výchozí situace tedy vstupuje případná oprava zřejmých neprávností směnečného platebního rozkazu, nyní připuštěná ustanovením § 175 odst. 2 o.s.ř. odkazem na výslovnou úpravu běžného platebního rozkazu. Jde ovšem o možnost výslovně zakotvenou přímo až v nyní platném znění občanského soudního řádu. Přesto i do konce roku 2000 připouštěla standardní judikatura soudů možnost opravit směnečné platební rozkazy postupem podle § 164 o.s.ř. Každá analogie je bezpochyby v procesním právu problematická. Nicméně nebylo lze připustit, že zůstane rozpor mezí tím, jak soud skutečně rozhodl a tím, jak se toto jeho rozhodnutí jeví účastníkům i třetím osobám z doručených vyhotovení směnečného platebního rozkazu v důsledku následných zkreslení. To bylo novelizovaným zněním občanského soudního řádu uznáno i pozitivní úpravou. U směnečného platebního rozkazu půjde většinou o opravu formou usnesení, protože obsah rozkazu sestává především z výroku, odůvodnění zcela chybí a poučení opravovat nelze. Jak předchozím analogickým používáním ustanovení § 164 o.s.ř. tak opravami provedenými již podle platného zákonného textu vzniká problém, který není ani nyní pozitivně řešen, to jest, jaké budou důsledky opravy směnečného platebního rozkazu na běh námitkové lhůty. Opět nezbylo a nezbývá než použít analogie. Kdyby byla zde analogie odmítnuta, důsledek by byl fatální, to jest žalovaný by nemohl pro marné uplynutí námitkové lhůty nijak reagovat na obsah směnečného platebního rozkazu, jehož pravé znění až nyní poznal. To by nutně bylo nejen těžko přijatelné s ohledem na běžně zastávané názory na to, co je a není spravedlivé, ale nutně byl to narazilo i na ústavní problém práva žalovaného na spravedlivý proces, byť proces směnečný vedený zkrácenou formou. Tak jako tak pod určité minimum nemůže ochrana zájmů žalovaného klesnout ani tak. Tedy analogie, jakkoliv je doktrinálně problematická v procesním právu, je zde nutným východiskem. Jedinou analogii nabízí ovšem právě jen ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř., pokud se zde hovoří o důsledcích opravy rozsudku na běh odvolací lhůty. Jde ovšem stále jen o analogii a nelze tedy zapomenout, že předmětem opravy není rozsudek, nýbrž směnečný platební rozkaz. Toto ustanovení přímo tento problém neřeší a jinak než analogicky je na směnečné platební rozkazy aplikovat nelze. Smysl úpravy ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř. leží v tom, aby účastník měl po té, kdy je jasné, jak vlastně rozsudek skutečně zní, celou zákonnou odvolací lhůtu k dispozici. Proto mu běží celá patnácti denní odvolací lhůta od právní moci opravného usnesení, jako kdyby mu byl až tímto okamžikem rozsudek doručen. Legislativní posun, který toto ustanovení doznalo, to je opuštění doručení usnesení o opravě jako rozhodného okamžiku, má zcela jasně tu logiku, že v době doručení opravného usnesení, nelze vzhledem k možnosti napadnout je odvoláním, mít jistotu o správném znění opraveného rozsudku. Tuto jistotu účastník nabývá až právní mocí opravného usnesení a je lhostejné, zda ta nastane poměrně brzy marným projitím lhůty pro podání odvolání proti opravnému usnesení anebo dokonce až doručením rozhodnutí odvolacího soudu. Lze říci, že tato logika není cizí ani směnečnému platebnímu rozkazu. Dokud není jisto, jak vlastně tento rozkaz správně zní, těžko může žalovaný rozvažovat plnohodnotně nad svými námitkami. Teprve až bude o znění rozkazu zcela jasno, a to bude teprve tehdy, kdy již nebude lze výrok opravného rozhodnutí napadnout odvoláním, bude namístě, aby počala běžet lhůta pro podání námitek. Rovněž zde můžeme říci, že je namístě pohlížet na směnečný platební rozkaz tak, jako by byl doručen právě okamžikem pravomoci opravného usnesení. Tedy analogickému použití ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř. odpovídá také u směnečného platebního rozkazu stanovit počátek námitkové lhůty na právní moc opravného usnesení. Jaký je poměr směnečného platebního rozkazu a usnesení o jeho opravě. Směnečný platební rozkaz zůstává meritorním rozhodnutím soudu v dané věci. Nic se nemění na tom, co bylo řečeno výše ohledně jeho struktury, ohledně toho, co je součástí výroku a co poučení. Opravné usnesení jen některé údaje výroku staví z polohy nesprávné do polohy správné. Příznačně se hovoří o platebním rozkazu ve znění opravného usnesení. Tedy znění směnečného platebního rozkazu zůstává ve svém celku nadále platit a zpřesňují se jen údaje exaktně specifikované usnesením. Proto zůstává směnečný platební rozkaz nadále příkazem zaplatit nebo podat námitky jen s tím, že vlivem opravného usnesení se počátek třídenní námitkové lhůty neřídí doručením směnečného platebního rozkazu, ale právní mocí opravného usnesení. Změny nedochází ani poučení směnečného platebního rozkazu. To ostatně nic o běhu lhůty obsahovat nemá, jak výše objasněno. Věnujme také pozornost usnesení opravnému. Jde o standardní usnesení a platí tedy i zde ustanovení § 169 odst. 1 o.s.ř. Usnesení o opravě tedy obsahuje také poučení. O jaké poučení však jde. Opravné usnesení lze napadnout odvoláním a tedy je namístě poučit, že odvolání lze podat, do kdy je třeba tak činit, kterému soudu se směruje a u kterého soudu se podává. Nic více nic méně. Jak je tomu s námitkovou lhůtou. Ta nepatří ani do poučení ve směnečném platebním rozkaze, je dána stále nejen zákonem, ale především ve výroku opravovaného směnečného platebního rozkazu přikázanou třídenní lhůtou. Opravné usnesení jen eliminovalo z důvodů výše rozvedených skutečnost rozhodnou pro počátek lhůty, kterou se namísto doručení rozkazu stala právní moc opravného usnesení (do konce roku 2000 doručení opravného usnesení). To jsou skutečně důsledky opravného usnesení, nesouvisí to však nikterak s opravnými prostředky proti němu. Proto ostatně zcela běžně nejsou okolnosti stran důsledků na napadnutelnost opravovaných rozhodnutí součástí poučení opravných usnesení. V tomto případě soud do poučení opravného usnesení zahrnul rovněž poučení o běhu lhůty námitkové, čímž mimochodem ve skutečnosti v poučení změnil obsah poučení směnečného platebního rozkazu. Byl zřejmě veden snahou poskytnout účastníkům informaci stran jejich dalších možností z hlediska námitkového. Jeho informace nebyla správná. To však má jen ten následek, že stejně platila pro žalované delší lhůta správná a nikoliv kratší lhůta nesprávná. Kdyby v opravnému usnesení nebylo o lhůta k podání námitek uvedeno nic, nešlo by o pochybení a nemělo by to žádný vliv na běh námitkové lhůty. Stále platí příkaz soudu. Je proto nutno uzavřít, že pokud bude soud prvého stupně konstatovat, že směnečný platební rozkaz byl doručen řádně a lhůta pro podání námitek počala běžet právní mocí opravného usnesení k tomuto rozkazu, šlo by o námitky opožděné a bylo na místě rozhodnout stejně, jak byl soud prvého stupně již učinil. Jakkoliv není nijak jisté, že by vůbec přicházela v úvahu aplikace lhůty tříměsíční jako námitkové lhůty, jak se to snaží dovodit žalovaní, neboť tím se již velmi vzdalujeme logice úpravy směnečného rozkazního řízení jako cesty rychlého výkonu práv ze směnky coby listinného cenného papíru a je otázkou, zda tak dalece ještě analogické použití jíti může, neobstály by vývody žalovaných v tomto směru ani při opačném závěru. Ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. míří na dvě situace. Prvou je situace, kdy sice bylo odvolání podáno pozdě, ale proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením. Tedy odvolatel postupoval v rámci toho, jak jej soud poučil, ale pro nesprávnost poučení lhůtu zmeškal. Ze samotné podstaty věci vyvěrá, že to ovšem předpokládá, že poučení soudu muselo by jej orientovat na pozdější konec odvolací lhůty, než vyplývá ze zákona. Kdyby totiž soud poučením naváděl účastníka na dobu kratší, než je zákonná, a odvolatel by podle tohoto nesprávného poučení postupoval, nutně by podal, byť nesprávně poučen, odvolání včas. Neznamená to, že jakékoliv nesprávné poučení automaticky odvolateli lhůtu prodlužuje a to dokonce až na tři měsíce. Tedy kdyby žalovaní v projednávané věci postupovali podle nepřesného poučení soudu prvého stupně stran podání námitek, byli by je podali nutně včas. Zde se tříměsíční lhůta neuplatní ani u odvolání. Tříměsíční lhůta dle citovaného ustanovení je vázána na dvě alternativně možná pochybení soudu prvého stupně. Prvním je, že účastníci nejsou poučeni o odvolání vůbec vůbec. Takové situace, pochopitelně ovšem ve vztahu k námitkám, zde není. Druhou alternativou jest, že účastnici poučeni byli v tom smyslu, že odvolání přípustné není, ač ve skutečnosti k dispozici je. Ani o to zde nejde. Opravné usnesení výslovně uvádí, že lze námitky podat, problém je jen ve lhůtě, do kdy je tak třeba učinit. Tedy i kdybychom mohli považovat i tuto analogii za přípustnou, stejně by podmínky tříměsíční lhůty nebyly dány. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Dovolání proti tomuto usnesení není přípustné. V Praze, dne 10. července 2002 JUDr. Zdeněk K o v a ř í k v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: 5 Cmo 236/2002 - 136 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Kovaříka a soudců JUDr. Hany Zachystalové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce E-I. a.s., sídlem P., zast. JUDr. H. H., advokátkou v P.,  proti žalovanému 1. M. akciová společnost, sídlem P. a žalovanému 2. K.P. akciová společnost, sídlem P., oba zast. JUDr. R. D., advokátem v P. o Kč 328,000.000,- s přísl. o odvolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praha ze dne 7.2.2002 č.j. 50 Cm 249/2001-94 t a k t o : Napadené usnesení soudu prvého stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením odmítl soud prvého stupně námitky žalovaných ze dne 20.11.2001 proti směnečnému platebnímu rozkazu soudu prvého stupně ze dne 19.1.2001 č.j. Sm 23/2001-7 ve znění opravného usnesení ze dne 1.2.2001 č.j. Sm 23/2001-21 pro opožděnost. Vyšel ze skutečnosti, že směnečný platební rozkaz ze dne 19.1.2001 byl opraven usnesením ze dne 1.2.2001 č.j. Sm 23/2001-21. Součástí usnesení bylo také poučení, že proti opravenému směnečnému platebnímu rozkazu lze podat námitky do tří dnů od doručení usnesení o opravě. Usnesení bylo doručeno žalovaným dne 13.2.2001. Žalovaní nesouhlasili s obsahem poučení a žádali jeho opravu, tomu však nebylo vyhověno usnesením ze dne 26.3.2001. Usnesení o opravě i usnesení, kterým odmítl soud provést opravu poučení, byla napadena odvoláními a zdejší soud usnesením ze dne 23.7.2001 č.j. 9 Cmo 231/2001-57 a 9 Cmo 365/2001-59 obě usnesení potvrdil. Usnesení odvolacího soudu bylo žalovaným doručeno dne 20.8.2001. Když nejprve podané námitky byly odmítnuty pro neodůvodněnost, podali žalovaní další námitky dnem 20.11.2001. Soud vyšel z ustanovení § 164 o.s.ř. ve spojení s ustanoveními § 174 odst. 4 a § 175 odst. 2 o.s.ř. a dále z ustanovení § 204 o.s.ř. a konstatoval, že pokud se v usnesení ze dne 1.2.2001 dostalo žalovaným nesprávného poučení, mohlo se týkat jen počátku běhu lhůty a nikoliv lhůty samotné a nelze použít tedy ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. Žalovaným tak běžela lhůta pro podání námitek od 20.8.2001, kdy jim bylo doručeno usnesení odvolacího soudu a lhůta skončila dne 23.8.2001. Také v případě, kdyby na tento případ dopadalo ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. skončila by lhůta k podání námitek 14.5.2001, to je po třech měsících po doručení usnesení obsahujícího nesprávné poučení. Námitky jsou tedy v každém případě opožděné. Proti tomuto usnesení se včas odvolali oba žalovaní a navrhují jeho zrušení a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Uvádějí zejména, že je v důsledku nesprávného poučení třeba důsledně vycházet z ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k důvodům usnesení odvolacího soudu je nutno vycházet z toho, že proti opravenému směnečnému platebnímu rozkazu je nutno podat námitky do tří dnů od právní moci usnesení o jeho opravě. Dále dovozují, že poučení o lhůtě k podání námitek je nesprávné nejen když uvádí nesprávnou délku lhůty, ale i její počátek, protože obě tyto skutečnosti vymezují běh lhůty a rozhodují o tom, do kdy je nutno příslušný úkon učinit. Poučení tedy správné nebylo. Proto zde platí lhůta tří měsíců a ta pak nutně běží až od doručení usnesení odvolacího soudu, kdy teprve účastníci znali definitivní znění rozhodnutí. Dále namítají, že směnečný platební rozkaz nebyl doposud řádně doručen a lhůta k podání námitek tedy nemohla skončit. Třebaže soudu bylo již před tím doručeno podání, kde žalovaní sdělují, kdo je jejich právním zástupcem a předkládají plné moci, byl směnečný platební rozkaz doručován přímo účastníkům. Soud tedy nepostupoval podle § 49 o.s.ř., to je nedoručoval právnímu zástupci žalovaných a tedy směnečný platební rozkaz nelze považovat za doručený. Nemohla tedy ani skončit námitková lhůta. Okolnost, že účastníci sami si podali původní námitky na tom nic nemění. Žalobce ve vyjádření k odvolání se s napadeným usnesením ztotožnil. Uvedl zejména, že pokud by nebylo bývalo vydáno opravné usnesení, skončila by lhůta pro podání námitek již dne 28.1.2001. V této lhůtě byly podány jen námitky pro neodůvodněnost odmítnuté. S ohledem na povahu směnečného rozkazního řízení, zásadu koncentrace námitkového řízení i předmětu tohoto řízení, to jest abstraktních a nesporných směnečných nároků je nutno aplikovat § 204 o.s.ř. na toto řízení jen potud, od kdy běží nová lhůta pro podání námitek. Připuštěním delší lhůty byla by neúměrně prodloužena doba, po kterou mohou žalovaní námitky podávat. Poučení dané soudem prvého stupně tedy považuje za správné. I kdyby lhůta tří dnů běžela od právní moci opravného usnesení, byly by stejně námitky podány opožděně. I lhůta tří měsíců musela by běžet od doručení opravného usnesení. Námitky byly podány v každém případě pozdě. Prodloužená lhůta pro podání námitek měla by se pak týkat jen té části výroku, která byla opravou dotčena, to jest úroků. Pokud jde o doručování směnečného platebního rozkazu, poukazuje na okolnost, že ke dni vydání směnečného platebního rozkazu dne 19.1.2001, kdy soud dával pokyny k doručování, nebyla ještě plná moc předložena. Uvádí také, že ustanovení § 175 odst. 1 o.s.ř. stanoví doručování do vlastních rukou žalovaného, kdežto ustanovení § 158 odst. 2 o.s.ř. v souvislosti s rozsudkem výslovně zmiňuje zástupce. Z toho dovozuje, že směnečný platební rozkaz se zástupcům nedoručuje a soud tedy při doručování postupoval správně. Zpochybňuje také řádnost plné moci, když ta byla vydána dříve, než řízení započalo a nejde tedy o plnou moc podle § 25 odst. 1 o.s.ř. pro dané řízení. Odvolací soud vyšel předně ze skutečností, které vzal za základ pro své rozhodnutí soud prvého stupně. Z obsahu spisu nad to zjistil, že řízení bylo zahájeno návrhem došlým soudu prvého stupně dne 12.1.2001. Směnečný platební rozkaz ze dne 19.1.2001, kterým bylo návrhu vyhověno, byl předán soudní kanceláři k vypravení dne 22.1.2001 a téhož dne kanceláří vypraven. Dne 22.1.2001 bylo soudu osobně doručeno podání, kterým žalovaní sdělují, že si zvolili právního zástupce. Z prezentačního razítka soudu nelze zjistit, kterou hodinu podání došlo. Je z něho však patrné, že k němu byly přiloženy dvě přílohy. Ve spise nachází se pak plná moc žalovaného 2. pro právního zástupce datovaná 17.1.2001. Plná moc žalovaného 1. součástí spisu není, nebyla nalezena ani v přílohách. Protože soud potvrdil převzetí dvou příloh, protože podání hovoří o tom, že oba žalovaní jsou zastoupení tímže právním zástupcem a uvádějí v podání, že předkládají příslušné plné moci, má odvolací soud za to, že plná moc žalovaného 1. byla také s tímto podáním soudu prvého stupně předložena a je svým obsahem obdobná plné moci vystavené žalovaným 2., jak je ve spise založena. Předně je nutno vyřešit otázku, zda směnečný platební rozkaz má být na straně žalovaného doručen jen tomuto anebo, zda v případě, kdy je zastoupen, doručí se podle § 49 odst. 1 o.s.ř. právnímu zástupci. K tomu je nutno uvést, že ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. platí pro všechny případy doručování zastoupenému účastníku. Platí tedy i pro doručování směnečného platebního rozkazu. Pokud se v ustanovení § 175 odst. 1 o.s.ř. hovoří o doručování žalovanému (obdobně ostatně v § 173 odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s běžným platebním rozkazem), nelze přehlédnout spojení tohoto údaje s údajem jakou formou se má doručovat. V tom je totiž jádro tohoto předpisu. Žalovanému je třeba doručit do vlastních rukou, žalobci lze doručit i běžným způsobem. Nejde tedy o to, komu se doručuje, nýbrž jak. Tedy tím není použití ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. vyloučeno. Nic na tom nemění, že v souvislosti s doručováním rozsudku se opakuje údaj, že se má doručit zástupcům. Lze poukázat i na ustanovení § 168 o.s.ř., které jistě nelze interpretovat tak, že pokud není vyhlášení usnesení přítomen účastník, nýbrž jen jeho právní zástupce, že nelze usnesení vyhlásit anebo, že doručovaná usnesení jdou mimo právního zástupce. Smysl ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. je jasný. Je-li účastník zastoupen, komunikuje soud pouze se zástupcem, leda by účastník musel něco osobně vykonat (třeba se dostavit k soudu k výpovědi). Proto, je-li žalovaný zastoupen a soudu byla plná moc předložena, musí být směnečný platební rozkaz doručen zástupci. Není-li tak postupováno, jde o doručení vadné. V tomto případě byl směnečný platební rozkaz vydán před doručením plných mocí dne 19.1.2001. To ovšem významné z hlediska doručování není. Významné je to jen potud, že toho dne nemohl soud uvádět v rozkaze na straně žalovaných žádné zástupce a tedy rozkaz nemůže být z tohoto důvodu nijak nesprávný, jak se odvolatelé snaží naznačovat. I když soud v době vydání rozhodnutí zástupce ještě nezná, ale dozví se o zastupování dříve, než započne s doručováním rozhodnutí, musí již při doručování vycházet z toho, že účastníci zastoupeni jsou a doručovat již zástupcům. Zde je specifické to, že soud vypravil písemnost stejného dne, kdy obdržel plné moci. I pro tento případ je však nutno výše uvedenou zásadu aplikovat. Z obsahu spisu nelze ovšem zjistit, co bylo dříve. Co se týká samotné plné moci, jde o standardní advokátskou plnou moc, vydanou po zahájení řízení. Řízení v ní sice není specifikováno, ale byla předložena v tomto řízení a je ostatně jasné, že žalovaní považují JUDr. R. D. za svého zástupce v této věci. Pokud žalobce poukazuje na ustanovení § 32 o.s.ř., pak z tohoto ustanovení se podává, kdy nejpozději musí být plná moc předložena, neznamená to však, že účastník, který se o zahájeném řízení dozví jakýmkoliv způsobem, nemůže dříve, než vůbec jaký procesní úkon učiní, již předem soudu sdělit osobu svého zástupce a předložit plnou moc. Otázka časových souvislostí vypravení směnečného platebního rozkazu a předložení plných mocí je vlastním důvodem zrušovacího výroku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 o.s.ř. Pokud se zjistí, že soud obdržel dříve plné moci, než vypravil své rozhodnutí a není při tom významné, zda soudce nebo příslušná soudní kancelář se o předložení plným mocí od podatelny dozvěděli před vypravením rozkazu, bude nutno respektovat, že soud již plné moci k dispozici měl a nakládání s tímto podáním u soudu nemůže jít k tíži účastníka. Potom šlo by o vadné doručení směnečného platebního rozkazu, ten nebyl řádně doručen dodnes, nemohla by tedy začít vůbec běžet lhůta pro podání námitek a tedy ani skončit a námitky ze dne 20.11.2001 pak byly by bez ohledu na úvahy níže uvedené včasné a bylo by třeba je věcně projednat. V opačném případě bylo doručováno řádně a námitky jsou s ohledem na níže uvedené opožděné a pak soud prvého stupně tyto opět odmítne. Nelze vyloučit, že se nepodaří zjistit, co předcházelo čemu. Pak je nutno vyjít z toho, že účastník může být objektivně schopen osvědčit, kdy své podání soudu předal, ale není v jeho možnostech osvědčit, kdy soud vypravil své písemnosti. Potom bylo by nutno vyjít z toho, že plné moci byly předloženy dříve, než byl směnečný platební rozkaz vypraven . I kdyby námitky ze dne 20.11.2001 byly s ohledem na výše uvedené včasné, nic to nemění na neodůvodněnosti námitek podaných 26.1.2001, jež musely být bez ohledu na to, jak bude rozhodnuto o námitkách pozdějších, v každém případě odmítnuty, neboť pro nedostatek důvodů byly neprojednatelné. Pro případ, že bude třeba směnečný platební rozkaz považovat za řádně doručený, je nutno se zabývat lhůtou pro podání námitek v případě, kdy směnečný platební rozkaz je dotčen usnesením o opravě podle § 164 o.s.ř. Základní specifikum směnečného rozkazního řízení spočívá v tom, že soud tímto rozkazem nejen ukládá žalovanému nebo žalovaným, aby podle směnky plnili částky v rozkaze uvedené, ale zároveň jim ukládá pro případ, že nezaplatí, podat ve stejné lhůtě námitky, ve kterých uvedou vše, co hodlají na svou obranu použít. V porovnání s běžným platebním rozkazem nebo s usnesením anebo s rozsudkem soudu je podstatné to, že zatímco odpor nebo odvolání napadají příslušné soudní rozhodnutí a tím tato rozhodnutí buď zcela odstraňují (odpor) anebo přesouvají rozhodování k instančně vyššímu soudu, námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou především věcnou polemikou se žalobou a se žalobcem a touto polemikou se bude soud prvého stupně nadále zabývat a podle výsledku rozhodne o dalším osudu směnečného platebního rozkazu. Vlastní přínos soudu je při každém rozkazním rozhodování minimální. Soud účastníky neslyšel, neposuzoval jejich argumenty, neprováděl důkazy a tedy ani nezjišťoval rozhodné okolnosti. Ingerence soudu není ovšem ani zde zcela nulová, to se projeví v tom, že v námitkách je nutno uplatnit i četné okolnosti procesní povahy, mají-li být nadále významné. Z hlediska meritorního však soud zatím nepřinesl nic. Konečně ani formální cenzura směnky nebo dalších listin žádným skutečným meritorním posouzením není, ale jde právě jen o předběžné a pro další řízení zcela nezávazné posouzení daných listin. I oproti běžnému rozkaznímu řízení je důležitá také ta okolnost, že zatímco proti běžnému platebnímu rozkazu může žalovaný podat odpor, směnečným platebním rozkazem mu soud podání námitek přikazuje. Pro směnečný platební rozkaz z toho vyplývá, že příkaz podat námitky je organickou součástí výroku směnečného platebního rozkazu. Nejde tedy o poučení o možnosti procesního postupu, jako je tomu při poučování o možnosti podat odpor u platebního rozkazu anebo podat odvolání při usneseních nebo rozsudcích. Proto také lhůta k podání námitek i pokyn, aby námitky uvedly vše, co hodlá žalovaný na svou obranu uvést, vyplývají ze soudního příkazu samého a nemají místa pouze v poučení. Do poučení taková informace již nepatří. Zde bude žalovaný poučen jenom o důsledcích, jaké neuposlechnutí soudního příkazu zaplatit nebo podat odůvodněné námitky bude pro něj mít. Do této výchozí situace tedy vstupuje případná oprava zřejmých neprávností směnečného platebního rozkazu, nyní připuštěná ustanovením § 175 odst. 2 o.s.ř. odkazem na výslovnou úpravu běžného platebního rozkazu. Jde ovšem o možnost výslovně zakotvenou přímo až v nyní platném znění občanského soudního řádu. Přesto i do konce roku 2000 připouštěla standardní judikatura soudů možnost opravit směnečné platební rozkazy postupem podle § 164 o.s.ř. Každá analogie je bezpochyby v procesním právu problematická. Nicméně nebylo lze připustit, že zůstane rozpor mezí tím, jak soud skutečně rozhodl a tím, jak se toto jeho rozhodnutí jeví účastníkům i třetím osobám z doručených vyhotovení směnečného platebního rozkazu v důsledku následných zkreslení. To bylo novelizovaným zněním občanského soudního řádu uznáno i pozitivní úpravou. U směnečného platebního rozkazu půjde většinou o opravu formou usnesení, protože obsah rozkazu sestává především z výroku, odůvodnění zcela chybí a poučení opravovat nelze. Jak předchozím analogickým používáním ustanovení § 164 o.s.ř. tak opravami provedenými již podle platného zákonného textu vzniká problém, který není ani nyní pozitivně řešen, to jest, jaké budou důsledky opravy směnečného platebního rozkazu na běh námitkové lhůty. Opět nezbylo a nezbývá než použít analogie. Kdyby byla zde analogie odmítnuta, důsledek by byl fatální, to jest žalovaný by nemohl pro marné uplynutí námitkové lhůty nijak reagovat na obsah směnečného platebního rozkazu, jehož pravé znění až nyní poznal. To by nutně bylo nejen těžko přijatelné s ohledem na běžně zastávané názory na to, co je a není spravedlivé, ale nutně byl to narazilo i na ústavní problém práva žalovaného na spravedlivý proces, byť proces směnečný vedený zkrácenou formou. Tak jako tak pod určité minimum nemůže ochrana zájmů žalovaného klesnout ani tak. Tedy analogie, jakkoliv je doktrinálně problematická v procesním právu, je zde nutným východiskem. Jedinou analogii nabízí ovšem právě jen ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř., pokud se zde hovoří o důsledcích opravy rozsudku na běh odvolací lhůty. Jde ovšem stále jen o analogii a nelze tedy zapomenout, že předmětem opravy není rozsudek, nýbrž směnečný platební rozkaz. Toto ustanovení přímo tento problém neřeší a jinak než analogicky je na směnečné platební rozkazy aplikovat nelze. Smysl úpravy ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř. leží v tom, aby účastník měl po té, kdy je jasné, jak vlastně rozsudek skutečně zní, celou zákonnou odvolací lhůtu k dispozici. Proto mu běží celá patnácti denní odvolací lhůta od právní moci opravného usnesení, jako kdyby mu byl až tímto okamžikem rozsudek doručen. Legislativní posun, který toto ustanovení doznalo, to je opuštění doručení usnesení o opravě jako rozhodného okamžiku, má zcela jasně tu logiku, že v době doručení opravného usnesení, nelze vzhledem k možnosti napadnout je odvoláním, mít jistotu o správném znění opraveného rozsudku. Tuto jistotu účastník nabývá až právní mocí opravného usnesení a je lhostejné, zda ta nastane poměrně brzy marným projitím lhůty pro podání odvolání proti opravnému usnesení anebo dokonce až doručením rozhodnutí odvolacího soudu. Lze říci, že tato logika není cizí ani směnečnému platebnímu rozkazu. Dokud není jisto, jak vlastně tento rozkaz správně zní, těžko může žalovaný rozvažovat plnohodnotně nad svými námitkami. Teprve až bude o znění rozkazu zcela jasno, a to bude teprve tehdy, kdy již nebude lze výrok opravného rozhodnutí napadnout odvoláním, bude namístě, aby počala běžet lhůta pro podání námitek. Rovněž zde můžeme říci, že je namístě pohlížet na směnečný platební rozkaz tak, jako by byl doručen právě okamžikem pravomoci opravného usnesení. Tedy analogickému použití ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř. odpovídá také u směnečného platebního rozkazu stanovit počátek námitkové lhůty na právní moc opravného usnesení. Jaký je poměr směnečného platebního rozkazu a usnesení o jeho opravě. Směnečný platební rozkaz zůstává meritorním rozhodnutím soudu v dané věci. Nic se nemění na tom, co bylo řečeno výše ohledně jeho struktury, ohledně toho, co je součástí výroku a co poučení. Opravné usnesení jen některé údaje výroku staví z polohy nesprávné do polohy správné. Příznačně se hovoří o platebním rozkazu ve znění opravného usnesení. Tedy znění směnečného platebního rozkazu zůstává ve svém celku nadále platit a zpřesňují se jen údaje exaktně specifikované usnesením. Proto zůstává směnečný platební rozkaz nadále příkazem zaplatit nebo podat námitky jen s tím, že vlivem opravného usnesení se počátek třídenní námitkové lhůty neřídí doručením směnečného platebního rozkazu, ale právní mocí opravného usnesení. Změny nedochází ani poučení směnečného platebního rozkazu. To ostatně nic o běhu lhůty obsahovat nemá, jak výše objasněno. Věnujme také pozornost usnesení opravnému. Jde o standardní usnesení a platí tedy i zde ustanovení § 169 odst. 1 o.s.ř. Usnesení o opravě tedy obsahuje také poučení. O jaké poučení však jde. Opravné usnesení lze napadnout odvoláním a tedy je namístě poučit, že odvolání lze podat, do kdy je třeba tak činit, kterému soudu se směruje a u kterého soudu se podává. Nic více nic méně. Jak je tomu s námitkovou lhůtou. Ta nepatří ani do poučení ve směnečném platebním rozkaze, je dána stále nejen zákonem, ale především ve výroku opravovaného směnečného platebního rozkazu přikázanou třídenní lhůtou. Opravné usnesení jen eliminovalo z důvodů výše rozvedených skutečnost rozhodnou pro počátek lhůty, kterou se namísto doručení rozkazu stala právní moc opravného usnesení (do konce roku 2000 doručení opravného usnesení). To jsou skutečně důsledky opravného usnesení, nesouvisí to však nikterak s opravnými prostředky proti němu. Proto ostatně zcela běžně nejsou okolnosti stran důsledků na napadnutelnost opravovaných rozhodnutí součástí poučení opravných usnesení. V tomto případě soud do poučení opravného usnesení zahrnul rovněž poučení o běhu lhůty námitkové, čímž mimochodem ve skutečnosti v poučení změnil obsah poučení směnečného platebního rozkazu. Byl zřejmě veden snahou poskytnout účastníkům informaci stran jejich dalších možností z hlediska námitkového. Jeho informace nebyla správná. To však má jen ten následek, že stejně platila pro žalované delší lhůta správná a nikoliv kratší lhůta nesprávná. Kdyby v opravnému usnesení nebylo o lhůta k podání námitek uvedeno nic, nešlo by o pochybení a nemělo by to žádný vliv na běh námitkové lhůty. Stále platí příkaz soudu. Je proto nutno uzavřít, že pokud bude soud prvého stupně konstatovat, že směnečný platební rozkaz byl doručen řádně a lhůta pro podání námitek počala běžet právní mocí opravného usnesení k tomuto rozkazu, šlo by o námitky opožděné a bylo na místě rozhodnout stejně, jak byl soud prvého stupně již učinil. Jakkoliv není nijak jisté, že by vůbec přicházela v úvahu aplikace lhůty tříměsíční jako námitkové lhůty, jak se to snaží dovodit žalovaní, neboť tím se již velmi vzdalujeme logice úpravy směnečného rozkazního řízení jako cesty rychlého výkonu práv ze směnky coby listinného cenného papíru a je otázkou, zda tak dalece ještě analogické použití jíti může, neobstály by vývody žalovaných v tomto směru ani při opačném závěru. Ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. míří na dvě situace. Prvou je situace, kdy sice bylo odvolání podáno pozdě, ale proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením. Tedy odvolatel postupoval v rámci toho, jak jej soud poučil, ale pro nesprávnost poučení lhůtu zmeškal. Ze samotné podstaty věci vyvěrá, že to ovšem předpokládá, že poučení soudu muselo by jej orientovat na pozdější konec odvolací lhůty, než vyplývá ze zákona. Kdyby totiž soud poučením naváděl účastníka na dobu kratší, než je zákonná, a odvolatel by podle tohoto nesprávného poučení postupoval, nutně by podal, byť nesprávně poučen, odvolání včas. Neznamená to, že jakékoliv nesprávné poučení automaticky odvolateli lhůtu prodlužuje a to dokonce až na tři měsíce. Tedy kdyby žalovaní v projednávané věci postupovali podle nepřesného poučení soudu prvého stupně stran podání námitek, byli by je podali nutně včas. Zde se tříměsíční lhůta neuplatní ani u odvolání. Tříměsíční lhůta dle citovaného ustanovení je vázána na dvě alternativně možná pochybení soudu prvého stupně. Prvním je, že účastníci nejsou poučeni o odvolání vůbec vůbec. Takové situace, pochopitelně ovšem ve vztahu k námitkám, zde není. Druhou alternativou jest, že účastnici poučeni byli v tom smyslu, že odvolání přípustné není, ač ve skutečnosti k dispozici je. Ani o to zde nejde. Opravné usnesení výslovně uvádí, že lze námitky podat, problém je jen ve lhůtě, do kdy je tak třeba učinit. Tedy i kdybychom mohli považovat i tuto analogii za přípustnou, stejně by podmínky tříměsíční lhůty nebyly dány. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Dovolání proti     tomuto usnesení není přípustné. V Praze, dne 10. července 2002 JUDr. Zdeněk K o v a ř í k v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: 5 Cmo 236/2002 - 136 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Kovaříka a soudců JUDr. Hany Zachystalové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce E-I. a.s., sídlem P., zast. JUDr. H. H., advokátkou v P.,  proti žalovanému 1. M. akciová společnost, sídlem P. a žalovanému 2. K.P. akciová společnost, sídlem P., oba zast. JUDr. R. D., advokátem v P. o Kč 328,000.000,- s přísl. o odvolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praha ze dne 7.2.2002 č.j. 50 Cm 249/2001-94 t a k t o : Napadené usnesení soudu prvého stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením odmítl soud prvého stupně námitky žalovaných ze dne 20.11.2001 proti směnečnému platebnímu rozkazu soudu prvého stupně ze dne 19.1.2001 č.j. Sm 23/2001-7 ve znění opravného usnesení ze dne 1.2.2001 č.j. Sm 23/2001-21 pro opožděnost. Vyšel ze skutečnosti, že směnečný platební rozkaz ze dne 19.1.2001 byl opraven usnesením ze dne 1.2.2001 č.j. Sm 23/2001-21. Součástí usnesení bylo také poučení, že proti opravenému směnečnému platebnímu rozkazu lze podat námitky do tří dnů od doručení usnesení o opravě. Usnesení bylo doručeno žalovaným dne 13.2.2001. Žalovaní nesouhlasili s obsahem poučení a žádali jeho opravu, tomu však nebylo vyhověno usnesením ze dne 26.3.2001. Usnesení o opravě i usnesení, kterým odmítl soud provést opravu poučení, byla napadena odvoláními a zdejší soud usnesením ze dne 23.7.2001 č.j. 9 Cmo 231/2001-57 a 9 Cmo 365/2001-59 obě usnesení potvrdil. Usnesení odvolacího soudu bylo žalovaným doručeno dne 20.8.2001. Když nejprve podané námitky byly odmítnuty pro neodůvodněnost, podali žalovaní další námitky dnem 20.11.2001. Soud vyšel z ustanovení § 164 o.s.ř. ve spojení s ustanoveními § 174 odst. 4 a § 175 odst. 2 o.s.ř. a dále z ustanovení § 204 o.s.ř. a konstatoval, že pokud se v usnesení ze dne 1.2.2001 dostalo žalovaným nesprávného poučení, mohlo se týkat jen počátku běhu lhůty a nikoliv lhůty samotné a nelze použít tedy ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. Žalovaným tak běžela lhůta pro podání námitek od 20.8.2001, kdy jim bylo doručeno usnesení odvolacího soudu a lhůta skončila dne 23.8.2001. Také v případě, kdyby na tento případ dopadalo ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. skončila by lhůta k podání námitek 14.5.2001, to je po třech měsících po doručení usnesení obsahujícího nesprávné poučení. Námitky jsou tedy v každém případě opožděné. Proti tomuto usnesení se včas odvolali oba žalovaní a navrhují jeho zrušení a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Uvádějí zejména, že je v důsledku nesprávného poučení třeba důsledně vycházet z ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k důvodům usnesení odvolacího soudu je nutno vycházet z toho, že proti opravenému směnečnému platebnímu rozkazu je nutno podat námitky do tří dnů od právní moci usnesení o jeho opravě. Dále dovozují, že poučení o lhůtě k podání námitek je nesprávné nejen když uvádí nesprávnou délku lhůty, ale i její počátek, protože obě tyto skutečnosti vymezují běh lhůty a rozhodují o tom, do kdy je nutno příslušný úkon učinit. Poučení tedy správné nebylo. Proto zde platí lhůta tří měsíců a ta pak nutně běží až od doručení usnesení odvolacího soudu, kdy teprve účastníci znali definitivní znění rozhodnutí. Dále namítají, že směnečný platební rozkaz nebyl doposud řádně doručen a lhůta k podání námitek tedy nemohla skončit. Třebaže soudu bylo již před tím doručeno podání, kde žalovaní sdělují, kdo je jejich právním zástupcem a předkládají plné moci, byl směnečný platební rozkaz doručován přímo účastníkům. Soud tedy nepostupoval podle § 49 o.s.ř., to je nedoručoval právnímu zástupci žalovaných a tedy směnečný platební rozkaz nelze považovat za doručený. Nemohla tedy ani skončit námitková lhůta. Okolnost, že účastníci sami si podali původní námitky na tom nic nemění. Žalobce ve vyjádření k odvolání se s napadeným usnesením ztotožnil. Uvedl zejména, že pokud by nebylo bývalo vydáno opravné usnesení, skončila by lhůta pro podání námitek již dne 28.1.2001. V této lhůtě byly podány jen námitky pro neodůvodněnost odmítnuté. S ohledem na povahu směnečného rozkazního řízení, zásadu koncentrace námitkového řízení i předmětu tohoto řízení, to jest abstraktních a nesporných směnečných nároků je nutno aplikovat § 204 o.s.ř. na toto řízení jen potud, od kdy běží nová lhůta pro podání námitek. Připuštěním delší lhůty byla by neúměrně prodloužena doba, po kterou mohou žalovaní námitky podávat. Poučení dané soudem prvého stupně tedy považuje za správné. I kdyby lhůta tří dnů běžela od právní moci opravného usnesení, byly by stejně námitky podány opožděně. I lhůta tří měsíců musela by běžet od doručení opravného usnesení. Námitky byly podány v každém případě pozdě. Prodloužená lhůta pro podání námitek měla by se pak týkat jen té části výroku, která byla opravou dotčena, to jest úroků. Pokud jde o doručování směnečného platebního rozkazu, poukazuje na okolnost, že ke dni vydání směnečného platebního rozkazu dne 19.1.2001, kdy soud dával pokyny k doručování, nebyla ještě plná moc předložena. Uvádí také, že ustanovení § 175 odst. 1 o.s.ř. stanoví doručování do vlastních rukou žalovaného, kdežto ustanovení § 158 odst. 2 o.s.ř. v souvislosti s rozsudkem výslovně zmiňuje zástupce. Z toho dovozuje, že směnečný platební rozkaz se zástupcům nedoručuje a soud tedy při doručování postupoval správně. Zpochybňuje také řádnost plné moci, když ta byla vydána dříve, než řízení započalo a nejde tedy o plnou moc podle § 25 odst. 1 o.s.ř. pro dané řízení. Odvolací soud vyšel předně ze skutečností, které vzal za základ pro své rozhodnutí soud prvého stupně. Z obsahu spisu nad to zjistil, že řízení bylo zahájeno návrhem došlým soudu prvého stupně dne 12.1.2001. Směnečný platební rozkaz ze dne 19.1.2001, kterým bylo návrhu vyhověno, byl předán soudní kanceláři k vypravení dne 22.1.2001 a téhož dne kanceláří vypraven. Dne 22.1.2001 bylo soudu osobně doručeno podání, kterým žalovaní sdělují, že si zvolili právního zástupce. Z prezentačního razítka soudu nelze zjistit, kterou hodinu podání došlo. Je z něho však patrné, že k němu byly přiloženy dvě přílohy. Ve spise nachází se pak plná moc žalovaného 2. pro právního zástupce datovaná 17.1.2001. Plná moc žalovaného 1. součástí spisu není, nebyla nalezena ani v přílohách. Protože soud potvrdil převzetí dvou příloh, protože podání hovoří o tom, že oba žalovaní jsou zastoupení tímže právním zástupcem a uvádějí v podání, že předkládají příslušné plné moci, má odvolací soud za to, že plná moc žalovaného 1. byla také s tímto podáním soudu prvého stupně předložena a je svým obsahem obdobná plné moci vystavené žalovaným 2., jak je ve spise založena. Předně je nutno vyřešit otázku, zda směnečný platební rozkaz má být na straně žalovaného doručen jen tomuto anebo, zda v případě, kdy je zastoupen, doručí se podle § 49 odst. 1 o.s.ř. právnímu zástupci. K tomu je nutno uvést, že ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. platí pro všechny případy doručování zastoupenému účastníku. Platí tedy i pro doručování směnečného platebního rozkazu. Pokud se v ustanovení § 175 odst. 1 o.s.ř. hovoří o doručování žalovanému (obdobně ostatně v § 173 odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s běžným platebním rozkazem), nelze přehlédnout spojení tohoto údaje s údajem jakou formou se má doručovat. V tom je totiž jádro tohoto předpisu. Žalovanému je třeba doručit do vlastních rukou, žalobci lze doručit i běžným způsobem. Nejde tedy o to, komu se doručuje, nýbrž jak. Tedy tím není použití ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. vyloučeno. Nic na tom nemění, že v souvislosti s doručováním rozsudku se opakuje údaj, že se má doručit zástupcům. Lze poukázat i na ustanovení § 168 o.s.ř., které jistě nelze interpretovat tak, že pokud není vyhlášení usnesení přítomen účastník, nýbrž jen jeho právní zástupce, že nelze usnesení vyhlásit anebo, že doručovaná usnesení jdou mimo právního zástupce. Smysl ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. je jasný. Je-li účastník zastoupen, komunikuje soud pouze se zástupcem, leda by účastník musel něco osobně vykonat (třeba se dostavit k soudu k výpovědi). Proto, je-li žalovaný zastoupen a soudu byla plná moc předložena, musí být směnečný platební rozkaz doručen zástupci. Není-li tak postupováno, jde o doručení vadné. V tomto případě byl směnečný platební rozkaz vydán před doručením plných mocí dne 19.1.2001. To ovšem významné z hlediska doručování není. Významné je to jen potud, že toho dne nemohl soud uvádět v rozkaze na straně žalovaných žádné zástupce a tedy rozkaz nemůže být z tohoto důvodu nijak nesprávný, jak se odvolatelé snaží naznačovat. I když soud v době vydání rozhodnutí zástupce ještě nezná, ale dozví se o zastupování dříve, než započne s doručováním rozhodnutí, musí již při doručování vycházet z toho, že účastníci zastoupeni jsou a doručovat již zástupcům. Zde je specifické to, že soud vypravil písemnost stejného dne, kdy obdržel plné moci. I pro tento případ je však nutno výše uvedenou zásadu aplikovat. Z obsahu spisu nelze ovšem zjistit, co bylo dříve. Co se týká samotné plné moci, jde o standardní advokátskou plnou moc, vydanou po zahájení řízení. Řízení v ní sice není specifikováno, ale byla předložena v tomto řízení a je ostatně jasné, že žalovaní považují JUDr. R. D. za svého zástupce v této věci. Pokud žalobce poukazuje na ustanovení § 32 o.s.ř., pak z tohoto ustanovení se podává, kdy nejpozději musí být plná moc předložena, neznamená to však, že účastník, který se o zahájeném řízení dozví jakýmkoliv způsobem, nemůže dříve, než vůbec jaký procesní úkon učiní, již předem soudu sdělit osobu svého zástupce a předložit plnou moc. Otázka časových souvislostí vypravení směnečného platebního rozkazu a předložení plných mocí je vlastním důvodem zrušovacího výroku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 o.s.ř. Pokud se zjistí, že soud obdržel dříve plné moci, než vypravil své rozhodnutí a není při tom významné, zda soudce nebo příslušná soudní kancelář se o předložení plným mocí od podatelny dozvěděli před vypravením rozkazu, bude nutno respektovat, že soud již plné moci k dispozici měl a nakládání s tímto podáním u soudu nemůže jít k tíži účastníka. Potom šlo by o vadné doručení směnečného platebního rozkazu, ten nebyl řádně doručen dodnes, nemohla by tedy začít vůbec běžet lhůta pro podání námitek a tedy ani skončit a námitky ze dne 20.11.2001 pak byly by bez ohledu na úvahy níže uvedené včasné a bylo by třeba je věcně projednat. V opačném případě bylo doručováno řádně a námitky jsou s ohledem na níže uvedené opožděné a pak soud prvého stupně tyto opět odmítne. Nelze vyloučit, že se nepodaří zjistit, co předcházelo čemu. Pak je nutno vyjít z toho, že účastník může být objektivně schopen osvědčit, kdy své podání soudu předal, ale není v jeho možnostech osvědčit, kdy soud vypravil své písemnosti. Potom bylo by nutno vyjít z toho, že plné moci byly předloženy dříve, než byl směnečný platební rozkaz vypraven . I kdyby námitky ze dne 20.11.2001 byly s ohledem na výše uvedené včasné, nic to nemění na neodůvodněnosti námitek podaných 26.1.2001, jež musely být bez ohledu na to, jak bude rozhodnuto o námitkách pozdějších, v každém případě odmítnuty, neboť pro nedostatek důvodů byly neprojednatelné. Pro případ, že bude třeba směnečný platební rozkaz považovat za řádně doručený, je nutno se zabývat lhůtou pro podání námitek v případě, kdy směnečný platební rozkaz je dotčen usnesením o opravě podle § 164 o.s.ř. Základní specifikum směnečného rozkazního řízení spočívá v tom, že soud tímto rozkazem nejen ukládá žalovanému nebo žalovaným, aby podle směnky plnili částky v rozkaze uvedené, ale zároveň jim ukládá pro případ, že nezaplatí, podat ve stejné lhůtě námitky, ve kterých uvedou vše, co hodlají na svou obranu použít. V porovnání s běžným platebním rozkazem nebo s usnesením anebo s rozsudkem soudu je podstatné to, že zatímco odpor nebo odvolání napadají příslušné soudní rozhodnutí a tím tato rozhodnutí buď zcela odstraňují (odpor) anebo přesouvají rozhodování k instančně vyššímu soudu, námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou především věcnou polemikou se žalobou a se žalobcem a touto polemikou se bude soud prvého stupně nadále zabývat a podle výsledku rozhodne o dalším osudu směnečného platebního rozkazu. Vlastní přínos soudu je při každém rozkazním rozhodování minimální. Soud účastníky neslyšel, neposuzoval jejich argumenty, neprováděl důkazy a tedy ani nezjišťoval rozhodné okolnosti. Ingerence soudu není ovšem ani zde zcela nulová, to se projeví v tom, že v námitkách je nutno uplatnit i četné okolnosti procesní povahy, mají-li být nadále významné. Z hlediska meritorního však soud zatím nepřinesl nic. Konečně ani formální cenzura směnky nebo dalších listin žádným skutečným meritorním posouzením není, ale jde právě jen o předběžné a pro další řízení zcela nezávazné posouzení daných listin. I oproti běžnému rozkaznímu řízení je důležitá také ta okolnost, že zatímco proti běžnému platebnímu rozkazu může žalovaný podat odpor, směnečným platebním rozkazem mu soud podání námitek přikazuje. Pro směnečný platební rozkaz z toho vyplývá, že příkaz podat námitky je organickou součástí výroku směnečného platebního rozkazu. Nejde tedy o poučení o možnosti procesního postupu, jako je tomu při poučování o možnosti podat odpor u platebního rozkazu anebo podat odvolání při usneseních nebo rozsudcích. Proto také lhůta k podání námitek i pokyn, aby námitky uvedly vše, co hodlá žalovaný na svou obranu uvést, vyplývají ze soudního příkazu samého a nemají místa pouze v poučení. Do poučení taková informace již nepatří. Zde bude žalovaný poučen jenom o důsledcích, jaké neuposlechnutí soudního příkazu zaplatit nebo podat odůvodněné námitky bude pro něj mít. Do této výchozí situace tedy vstupuje případná oprava zřejmých neprávností směnečného platebního rozkazu, nyní připuštěná ustanovením § 175 odst. 2 o.s.ř. odkazem na výslovnou úpravu běžného platebního rozkazu. Jde ovšem o možnost výslovně zakotvenou přímo až v nyní platném znění občanského soudního řádu. Přesto i do konce roku 2000 připouštěla standardní judikatura soudů možnost opravit směnečné platební rozkazy postupem podle § 164 o.s.ř. Každá analogie je bezpochyby v procesním právu problematická. Nicméně nebylo lze připustit, že zůstane rozpor mezí tím, jak soud skutečně rozhodl a tím, jak se toto jeho rozhodnutí jeví účastníkům i třetím osobám z doručených vyhotovení směnečného platebního rozkazu v důsledku následných zkreslení. To bylo novelizovaným zněním občanského soudního řádu uznáno i pozitivní úpravou. U směnečného platebního rozkazu půjde většinou o opravu formou usnesení, protože obsah rozkazu sestává především z výroku, odůvodnění zcela chybí a poučení opravovat nelze. Jak předchozím analogickým používáním ustanovení § 164 o.s.ř. tak opravami provedenými již podle platného zákonného textu vzniká problém, který není ani nyní pozitivně řešen, to jest, jaké budou důsledky opravy směnečného platebního rozkazu na běh námitkové lhůty. Opět nezbylo a nezbývá než použít analogie. Kdyby byla zde analogie odmítnuta, důsledek by byl fatální, to jest žalovaný by nemohl pro marné uplynutí námitkové lhůty nijak reagovat na obsah směnečného platebního rozkazu, jehož pravé znění až nyní poznal. To by nutně bylo nejen těžko přijatelné s ohledem na běžně zastávané názory na to, co je a není spravedlivé, ale nutně byl to narazilo i na ústavní problém práva žalovaného na spravedlivý proces, byť proces směnečný vedený zkrácenou formou. Tak jako tak pod určité minimum nemůže ochrana zájmů žalovaného klesnout ani tak. Tedy analogie, jakkoliv je doktrinálně problematická v procesním právu, je zde nutným východiskem. Jedinou analogii nabízí ovšem právě jen ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř., pokud se zde hovoří o důsledcích opravy rozsudku na běh odvolací lhůty. Jde ovšem stále jen o analogii a nelze tedy zapomenout, že předmětem opravy není rozsudek, nýbrž směnečný platební rozkaz. Toto ustanovení přímo tento problém neřeší a jinak než analogicky je na směnečné platební rozkazy aplikovat nelze. Smysl úpravy ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř. leží v tom, aby účastník měl po té, kdy je jasné, jak vlastně rozsudek skutečně zní, celou zákonnou odvolací lhůtu k dispozici. Proto mu běží celá patnácti denní odvolací lhůta od právní moci opravného usnesení, jako kdyby mu byl až tímto okamžikem rozsudek doručen. Legislativní posun, který toto ustanovení doznalo, to je opuštění doručení usnesení o opravě jako rozhodného okamžiku, má zcela jasně tu logiku, že v době doručení opravného usnesení, nelze vzhledem k možnosti napadnout je odvoláním, mít jistotu o správném znění opraveného rozsudku. Tuto jistotu účastník nabývá až právní mocí opravného usnesení a je lhostejné, zda ta nastane poměrně brzy marným projitím lhůty pro podání odvolání proti opravnému usnesení anebo dokonce až doručením rozhodnutí odvolacího soudu. Lze říci, že tato logika není cizí ani směnečnému platebnímu rozkazu. Dokud není jisto, jak vlastně tento rozkaz správně zní, těžko může žalovaný rozvažovat plnohodnotně nad svými námitkami. Teprve až bude o znění rozkazu zcela jasno, a to bude teprve tehdy, kdy již nebude lze výrok opravného rozhodnutí napadnout odvoláním, bude namístě, aby počala běžet lhůta pro podání námitek. Rovněž zde můžeme říci, že je namístě pohlížet na směnečný platební rozkaz tak, jako by byl doručen právě okamžikem pravomoci opravného usnesení. Tedy analogickému použití ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř. odpovídá také u směnečného platebního rozkazu stanovit počátek námitkové lhůty na právní moc opravného usnesení. Jaký je poměr směnečného platebního rozkazu a usnesení o jeho opravě. Směnečný platební rozkaz zůstává meritorním rozhodnutím soudu v dané věci. Nic se nemění na tom, co bylo řečeno výše ohledně jeho struktury, ohledně toho, co je součástí výroku a co poučení. Opravné usnesení jen některé údaje výroku staví z polohy nesprávné do polohy správné. Příznačně se hovoří o platebním rozkazu ve znění opravného usnesení. Tedy znění směnečného platebního rozkazu zůstává ve svém celku nadále platit a zpřesňují se jen údaje exaktně specifikované usnesením. Proto zůstává směnečný platební rozkaz nadále příkazem zaplatit nebo podat námitky jen s tím, že vlivem opravného usnesení se počátek třídenní námitkové lhůty neřídí doručením směnečného platebního rozkazu, ale právní mocí opravného usnesení. Změny nedochází ani poučení směnečného platebního rozkazu. To ostatně nic o běhu lhůty obsahovat nemá, jak výše objasněno. Věnujme také pozornost usnesení opravnému. Jde o standardní usnesení a platí tedy i zde ustanovení § 169 odst. 1 o.s.ř. Usnesení o opravě tedy obsahuje také poučení. O jaké poučení však jde. Opravné usnesení lze napadnout odvoláním a tedy je namístě poučit, že odvolání lze podat, do kdy je třeba tak činit, kterému soudu se směruje a u kterého soudu se podává. Nic více nic méně. Jak je tomu s námitkovou lhůtou. Ta nepatří ani do poučení ve směnečném platebním rozkaze, je dána stále nejen zákonem, ale především ve výroku opravovaného směnečného platebního rozkazu přikázanou třídenní lhůtou. Opravné usnesení jen eliminovalo z důvodů výše rozvedených skutečnost rozhodnou pro počátek lhůty, kterou se namísto doručení rozkazu stala právní moc opravného usnesení (do konce roku 2000 doručení opravného usnesení). To jsou skutečně důsledky opravného usnesení, nesouvisí to však nikterak s opravnými prostředky proti němu. Proto ostatně zcela běžně nejsou okolnosti stran důsledků na napadnutelnost opravovaných rozhodnutí součástí poučení opravných usnesení. V tomto případě soud do poučení opravného usnesení zahrnul rovněž poučení o běhu lhůty námitkové, čímž mimochodem ve skutečnosti v poučení změnil obsah poučení směnečného platebního rozkazu. Byl zřejmě veden snahou poskytnout účastníkům informaci stran jejich dalších možností z hlediska námitkového. Jeho informace nebyla správná. To však má jen ten následek, že stejně platila pro žalované delší lhůta správná a nikoliv kratší lhůta nesprávná. Kdyby v opravnému usnesení nebylo o lhůta k podání námitek uvedeno nic, nešlo by o pochybení a nemělo by to žádný vliv na běh námitkové lhůty. Stále platí příkaz soudu. Je proto nutno uzavřít, že pokud bude soud prvého stupně konstatovat, že směnečný platební rozkaz byl doručen řádně a lhůta pro podání námitek počala běžet právní mocí opravného usnesení k tomuto rozkazu, šlo by o námitky opožděné a bylo na místě rozhodnout stejně, jak byl soud prvého stupně již učinil. Jakkoliv není nijak jisté, že by vůbec přicházela v úvahu aplikace lhůty tříměsíční jako námitkové lhůty, jak se to snaží dovodit žalovaní, neboť tím se již velmi vzdalujeme logice úpravy směnečného rozkazního řízení jako cesty rychlého výkonu práv ze směnky coby listinného cenného papíru a je otázkou, zda tak dalece ještě analogické použití jíti může, neobstály by vývody žalovaných v tomto směru ani při opačném závěru. Ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. míří na dvě situace. Prvou je situace, kdy sice bylo odvolání podáno pozdě, ale proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením. Tedy odvolatel postupoval v rámci toho, jak jej soud poučil, ale pro nesprávnost poučení lhůtu zmeškal. Ze samotné podstaty věci vyvěrá, že to ovšem předpokládá, že poučení soudu muselo by jej orientovat na pozdější konec odvolací lhůty, než vyplývá ze zákona. Kdyby totiž soud poučením naváděl účastníka na dobu kratší, než je zákonná, a odvolatel by podle tohoto nesprávného poučení postupoval, nutně by podal, byť nesprávně poučen, odvolání včas. Neznamená to, že jakékoliv nesprávné poučení automaticky odvolateli lhůtu prodlužuje a to dokonce až na tři měsíce. Tedy kdyby žalovaní v projednávané věci postupovali podle nepřesného poučení soudu prvého stupně stran podání námitek, byli by je podali nutně včas. Zde se tříměsíční lhůta neuplatní ani u odvolání. Tříměsíční lhůta dle citovaného ustanovení je vázána na dvě alternativně možná pochybení soudu prvého stupně. Prvním je, že účastníci nejsou poučeni o odvolání vůbec vůbec. Takové situace, pochopitelně ovšem ve vztahu k námitkám, zde není. Druhou alternativou jest, že účastnici poučeni byli v tom smyslu, že odvolání přípustné není, ač ve skutečnosti k dispozici je. Ani o to zde nejde. Opravné usnesení výslovně uvádí, že lze námitky podat, problém je jen ve lhůtě, do kdy je tak třeba učinit. Tedy i kdybychom mohli považovat i tuto analogii za přípustnou, stejně by podmínky tříměsíční lhůty nebyly dány. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Dovolání proti     tomuto usnesení není přípustné. V Praze, dne 10. července 2002 JUDr. Zdeněk K o v a ř í k v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: