Došlo-li k platnému odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, ztratil kupující legitimaci ze všech povinností a práv z právních vztahů souvisejících s majetkem podniku. Věřitel (osoba odlišná od prodávajícího) z takového vztahu musí uplatnit svá práva vůči majiteli podniku, nikoliv vůči kupujícímu.

9 Cmo 360/2001-72 Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Daniely Menclové a soudců JUDr. Heleny Šteflové a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: Č. a. (dříve K., s. p. ú.), se sídlem P., proti žalovanému: T. spol. s r. o., se sídlem P., zastoupenému advokátem JUDr. M. K., CSc., se sídlem P., o zaplacení 2,314.631,54 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Cm 200/98-43 ze dne 8. 2. 2001, takto: I. Body I. a II. výroku rozsudku se potvrzují. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 66.370,- Kč na účet právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2001 v bodu I. výroku žalobu zamítl. V bodu II. výroku uložil soud K. s. p. ú. zaplatit žalovanému na účet jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení 77.875,- Kč. V bodu III. výroku bylo rozhodnuto, že K. s. p. ú. je povinna doplatit soudní poplatek 28.232,- Kč. V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že se původní žalobce K. s. p. ú. domáhal zaplacení dvou splátek jistiny úvěru a dále zaplacení úroků a úroků z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě smluv o postoupení pohledávky bylo na něj převedeno právo K. b. ze smlouvy o úvěru na trvale se obracející zásoby (dále jen TOZ), který byl poskytnut R. J. s. p. Dlužník byl privatizován a část jeho majetku přešla smlouvou o prodeji podniku na žalovaného. Žalovaný následně od smlouvy o prodeji podniku č. 523/94 ze dne 1. 10. 1994 odstoupil a v zápisu z jednání ze dne 17. 4. 1996 ve věci předání majetku uznal závazek vůči původnímu žalobci za období od 1. 10. 1994 do 29. 2. 1996, kdy majetek získaný smlouvou o prodeji podniku vrátil prodávajícímu Fondu národního majetku ČR. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného. Na základě provedených důkazů soud zjistil, že mezi K. b. a R. J. s. p. byla uzavřena smlouva č. DÚ 21/29 ze dne 14. 1. 1991 o úvěru 20.181.000,- Kč na TOZ. Aktivní legitimace původního žalobce vyplývá z dohod uzavřených mezi K. b. a K. s. p. ú. a dále mezi K. s. p. ú. a žalobcem. Dlužník R. J. s. p. si byl vědom svého dluhu a naposledy potvrdil původnímu žalobci výši svého závazku dopisem ze dne 12. 1. 1994. Pasivní legitimace žalovaného plyne ze smlouvy o prodeji části podniku ze dne 1. 10. 1994, kterou žalovaný jako kupující uzavřel s Fondem národního majetku. Povinnost žalovaného k úhradě pohledávky z titulu nesplaceného úvěru ve výši 3,834.000,- Kč byla zjištěna z provedených důkazů. Žalovaný od smlouvy o prodeji podniku odstoupil dopisem, který došel prodávajícímu dne 12. 5. 1995. V protokolu ze dne 17. 4. 1996 o předání a převzetí majetku, práv a závazků na základě odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, potvrzeném mj. žalovaným a Fondem národního majetku ČR, je uvedeno, že pohledávky a závazky, týkající se období od 1. 10. 1994 do 29. 2. 1996 náležejí žalovanému. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že původní žalobce prokázal svou aktivní legitimaci a i skutečnost, že povinnost k zaplacení úvěru v rozsahu 3,834.000,- Kč přešla na žalovaného v rámci smlouvy o prodeji části podniku. Mezi účastníky je nesporné, že došlo k odstoupení od smlouvy o prodeji části podniku způsobem uvedeným v notářském zápisu ze 17. 7. 1995. Soud shledal, že povinnost žalovaného trvá jen u závazků splatných v období od 1. 10. 1994, kdy byla uzavřena smlouva o prodeji podniku, do 12. 5. 1995 - dne, kdy prodávajícímu bylo doručeno odstoupení od smlouvy učiněné žalovaným. Avšak K. s. p. ú. neprokázala výši závazků splatných v uvedeném období, soud proto žalobu zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného bylo odůvodněno ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud též odůvodnil rozhodnutí obsažené v bodu III. výroku. K. s. p. ú. napadla body I. a II. výroku rozsudku včas podaným odvoláním, ve kterém navrhla napadené rozhodnutí v uvedené části zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnila tím, že souhlasí s právním závěrem soudu o důvodnosti nároku žalobce za období 1. 10. 1994 - 12. 5. 1995, avšak nesouhlasí se závěrem, že z předložených důkazů nelze zjistit rozsah tohoto nároku. Odvolatel poukázal na jím navržené důkazy, které nebyly soudem prvního stupně provedeny (dopisy z 18. 11. 1994 a z 15. 2. 1995). Z provedených důkazů lze výši dovodit ze žádosti o převzetí pohledávky z úvěru z 25. 2. 1991, z potvrzení o převzetí pohledávky z úvěrů z 2. 4. 1991 a z dodatku z 16. 9. 1993. Žalovaný se k odvolání vyjádřil a navrhl napadenou část rozsudku potvrdit. Uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno poskytnutí úvěru. S ohledem na účinky odstoupení od smlouvy o prodeji části podniku ke dni 12. 5. 1995 se předmětná část podniku vrátila Fondu národního majetku a případná jiná ujednání Fondu a žalovaného by byla v rozporu s kogentní úpravou obchodního zákoníku (dále jen ObchZ). Dále žalovaný vznesl námitku promlčení, neboť některé splátky úroků byly zažalovány až po 3 letech od splatnosti. Usnesením ze dne 26. 3. 2002 č. j. 9 Cmo 360/2001-62 odvolací soud rozhodl, že na straně žalobce bude v řízení pokračováno s Č. a. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadenou část rozsudku. Po provedeném ústním jednání dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné. V prvé řadě je nutno konstatovat, že ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Z toho důvodu se odvolací soud nemohl zabývat novým tvrzením žalovaného, že uplatněný nárok je promlčen. Kromě toho, jak vyplyne z dále uvedeného právního závěru odvolacího soudu, by tato námitka byla irelevantní pro výsledek dané věci i v případě, že by byla vznesena v řízení před soudem prvního stupně. V žalobě, doručené soudu dne 14. 4. 1998, byl uplatněn nárok na zaplacení části úvěru na trvale se obracející zásoby (dále jen TOZ) s příslušenstvím, který byl poskytnut K. b. původnímu dlužníkovi R. J. s. p. Žaloba je dále odůvodněna tím, že K. s. p. ú. je právním nástupcem původního věřitele. Pasivní legitimace žalovaného je shledávána ve skutečnosti, že na základě kupní smlouvy o prodeji podniku, uzavřené mezi Fondem národního majetku ČR jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím přešel na žalovaného peněžitý závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 3,834.000,- Kč. Odvolatel (nyní již žalobce Č. a.) si je vědom toho, že došlo k platnému odstoupení od smlouvy o prodeji podniku ke dni 12. 5. 1995, avšak požaduje splacení splátek úvěru s příslušenstvím, které se staly splatnými v období, kdy žalovaný byl majitelem podniku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu, že K. s. p. ú. byla aktivně legitimována v dané věci a dále, že s ohledem na odstoupení od smlouvy ke dni 12. 5. 1995 již žalovaný není majitelem podniku (jeho části), se kterým souvisí dluh z úvěru. Tyto skutečnosti nejsou mezi účastníky sporné; obrana žalovaného spočívala v tvrzeném nedostatku jeho pasivní legitimace. Odvolací soud se proto dále zabýval otázkou pasivní legitimace žalovaného. Odstoupením od smlouvy o prodeji části podniku zanikla všechna práva a povinnosti žalovaného (§ 351 odst. 1 obchodního zákoníku - dále jen ObchZ), jež původně na základě smlouvy převzal a které na něho přešly v úplném souhrnu ze zákona (§ 476 odst. 1 a § 477 odst. 1 ObchZ, § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Tím se legitimovaným z veškerých práv a povinností vztahujících se k podniku stal opět původní majitel podniku, resp. dále jeho další nabyvatel, pokud byla předmětná část podniku převedena dále. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že na rozdíl od odstoupení podle občanského zákoníku - viz § 48 odst. 2 - má odstoupení od smlouvy, na které dopadá ObchZ, účinky ex tunc, proto veškerá plnění závazků vztahujících se k podniku, která žalovaný učinil v období, kdy byl majitelem podniku, byla učiněna poprávu a žalovaný nemá právo požadovat po věřitelích jejich vrácení. Skutečnost, zda původní kupující (v dané věci žalovaný) po období, kdy byl majitelem podniku, v rámci své podnikatelské činnosti plnil nebo neplnil své závazky související s majetkem, který nabyl smlouvou o prodeji podniku, nebo dokonce existující dluhy prohluboval, se týká výlučně vztahu prodávajícího a kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku a je pouze jejich věcí, jak si vzájemně vypořádají nově vzniklé dluhy nebo naopak kladné zhodnocení majetku podniku. Účastníkovi z jiného závazkového vztahu, souvisejícího s majetkem prodávaného podniku však z toho žádná práva či povinnosti ve vztahu k minulému majiteli podniku (původně kupujícímu ze smlouvy o prodeji podniku) nepřetrvávají a do tohoto vztahu vstupuje jako pasivně legitimovaný nový (původní) majitel podniku. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani případné uznání závazku, učiněné kupujícím v době, kdy byl majitelem podniku - uznání závazku nezakládá nový závazek, nýbrž má pouze vliv na běh promlčecí lhůty, a to ve vztahu věřitele vůči pasivně legitimovanému dlužníkovi, nikoliv vůči kupujícímu, který platně odstoupil od smlouvy o prodeji podniku, čímž ztratil jak pasivní tak i aktivní legitimaci ze všech povinností a práv souvisejících s majetkem podniku. Č. s. p. ú. podala žalobu proti žalovanému v době, kdy již žalovaný nebyl majitelem podniku, resp. jeho části, se kterou souvisel dluh z úvěru. Nezbývá proto než uzavřít, že žalovaný není v dané věci pasivně legitimovaným. Odvolací soud shledal napadenou část rozsudku, ve které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, věcně správnou, byť z poněkud jiného právního důvodu, než který uvedl ve svém odůvodnění soud prvního stupně. Soud též správně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení v souladu s výsledkem sporu ve prospěch žalovaného. K. s. p. ú. byla zavázána nahradit žalovanému náklady spočívající v odměně za právní zastoupení v rozsahu 7 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a 5 účastí při jednání) po 11.050,- Kč a 7 paušálních úhrad výdajů po 75,- Kč dle § 1 odst. 2, § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.. Odvolací soud proto část rozsudku napadenou odvoláním podle § 219 o. s. ř. jako věcně správnou potvrdil. S ohledem na plný úspěch žalovaného rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu sazby 66.220,- Kč dle § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 75,- Kč ke 2 úkonům právní služby (vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. Poučení : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí. V Praze dne 5. srpna 2002 JUDr. Daniela M e n c l o v á v.r . předsedkyně senátu Za správnost vyhoptovení: