Nelze vyhovět o určení neplatnosti relativně neplatného úkonu, pokud osoba dotčená tímto úkonem, nepodala žalobu vůči všem účastníkům právního úkonu

9 Cmo 583/2001-56 Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Štencla a soudců JUDr. Marie Grygarové a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: Ing. I.D., nar. 8. 8. 1949, bytem Č. B., zastoupeného advokátkou JUDr. Z. Č., se sídlem P. , proti žalované: Ing. J. D., nar. 30. 1. 1954, bytem Č. B., zastoupené advokátem JUDr. J. M., se sídlem P. , o určení neplatnosti zástavní smlouvy, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 12 Cm 875/2000-28 ze dne 25. 6. 2001, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 6. zamítl v bodu I. výroku žalobu o určení, že je neplatná část zástavní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a Investiční a Poštovní bankou a. s. dne 16. 3. 1995, týkající se zřízení zástavního práva ke stavbě rodinného domku čp. 2051 v k. ú. České Budějovice, zapsaného na listu vlastnictví č. 2733 v katastru nemovitostí. Soud dále v bodu II. výroku rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že se žalobce domáhal určení neplatnosti části výše uvedené zástavní smlouvy. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná, která je od r. 1978 manželkou žalobce, uzavřela dne 16. 3. 1995 zástavní smlouvu s Investiční a Poštovní bankou a. s. (dále jen IPB), jejímž předmětem je mj. i zřízení zástavního práva k domu čp. 2051, stojícím na pozemku č. 1871/3 v k. ú. České Budějovice 5. Žalovaná získala tento pozemek do svého vlastnictví na základě darovací smlouvy. Na základě kolaudačního rozhodnutí ze dne 24. 7. 1990 bylo povoleno užívání tohoto rodinného domku žalované. Žalobce zjistil, že žalovaná vystupovala v průběhu stavebního řízení jako samostatný stavebník, ačkoliv byl dům zbudován za trvání manželství a financován z prostředků pocházejících ze společného jmění manželů. V rozporu s § 143 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) byla žalovaná zapsána v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník, byť se jedná o nemovitost nabytou za trvání manželství. Žalobce poukazuje na § 145 ObčZ s tím, že zřízení zástavního práva, ke kterému je potřeba souhlasu obou manželů (nejedná se o běžnou záležitost), je neplatným právním úkonem. Žalobce tento souhlas nikdy neudělil. Na základě provedených důkazů a zjištění, která soud z dokazování učinil, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalovaná uzavřela s IPB jako zástavním věřitelem smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, mezi kterými je uveden i rodinný dům čp. 2051, k zajištění pohledávky IPB ve výši 17,300.000,- Kč ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi IPB a VAJGAREX s. r. o. Podle výpisu z katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 2733 je výhradním vlastníkem předmětného domu žalovaná. Žalovaná je vlastníkem pozemku, na kterém je dům postaven. Stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, která jsou vystavena pouze pro žalovanou, jsou pravomocná správní rozhodnutí, jež jsou závazná i pro soud. Soud dovodil, že závazky z uzavřené zástavní smlouvy se týkají pouze majetku ve vlastnictví žalované, nejde tedy o majetek tvořící společné jmění manželů. Z těchto důvodů neshledal soud předmětnou část zástavní smlouvy neplatnou a žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaná se jejich náhrady vzdala. Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí soudu prvního stupně změnit a žalobě vyhovět, případně rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že předmětný dům byl podle § 143 ObčZ ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Zastavení nemovitosti není běžná správa společné věci (§ 145 odst. 1 ObčZ v tehdy platném znění) a žalobce nedal souhlas žalované k uzavření zástavní smlouvy. O zastavení předmětné nemovitosti se žalobce dozvěděl až z dopisu správce konkursní podstaty úpadce VAJGAREX s. r. o. Žalobce dodatečně dohledal další listinné důkazy prokazující jeho tvrzení, že rodinný dům je ve společném jmění manželů, přikládá je k odvolání s návrhem na jejich provedení. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném ústním jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V prvé řadě je nutno konstatovat, že z protokolu k jednání dne 25. 6. 2001 neplyne, že by předseda senátu dle § 119a odst. 1 o. s. ř. poučil přítomné účastníky, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí. Z toho důvodu mohl žalobce v souladu s § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. i v rámci odvolacího řízení tvrdit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Tuto možnost žalobce využil a navrhl provedení nových důkazů k prokázání svého tvrzení, že zástava byla od samého počátku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Při odvolacím jednání učinili účastníci nesporným, že zastavená nemovitost byla v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM, nyní společném jmění manželů - SJM). V dané věci se žalobce domáhá určení, že část zástavní smlouvy, kterou byl zastaven rodinný domek č. p. 2051 v k. ú. České Budějovice 5, je neplatná podle § 145 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 1995 (dále jen ObčZ). Na straně žalobce je nepochybně dán naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c) o. s. ř.), neboť pro žalobce má podstatný význam vědomost o tom, zda na předmětné nemovitosti vázne zástavní břemeno až do případné výše 17,300.000,- Kč. Kromě toho žalobce ve svém postavení nemá žádnou možnost uplatnit nárok na plnění, v rámci kterého by byla jako předběžná otázka posuzována též platnost zástavní smlouvy. Podle § 145 odst. 1 ObčZ běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný. Podle § 40a věty první ObčZ jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Je správný názor žalobce, že zastavení nemovitosti, která je v BSM, není běžnou záležitostí týkající se společné věci. Proto zástavní smlouva uzavřená žalovanou s IPB by byla neplatná podle § 145 odst. 1 ObčZ, za předpokladu, že předmětný rodinný domek byl součástí BSM. Nicméně jedná se o relativní neplatnost, neboť nezbytnou podmínkou neplatnosti takového právního úkonu s účinky ex tunc je skutečnost, že se dotčená osoba (v dané věci žalobce) této neplatnosti vůči všem účastníkům tohoto úkonu, v daném případě vůči žalované a IPB, dovolá. Pokud zůstane neplatnost právního úkonu sporná i po učiněném dovolání se neplatnosti, může se dotčená osoba vůči všem účastníkům právního úkonu domáhat žalobou určení neplatnosti právního úkonu. V dané věci tak žalobce neučinil, neboť podal žalobu pouze proti žalované jako zástavnímu dlužníkovi, nikoliv však též proti zástavnímu věřiteli, případně právnímu nástupci zástavního věřitele. Již jen z tohoto důvodu nebylo možné žalobě vyhovět, neboť nelze shledat neplatnost právního úkonu v řízení o určení neplatnosti tohoto úkonu, nejsou-li účastníky řízení též všichni účastníci předmětného právního úkonu. S ohledem na tento právní závěr odvolací soud nepřipustil žalobcem navrhované doplnění dokazování, neboť zjištění z něho učiněná by neměla vliv na výsledek věci. Nad rámec dané věci odvolací soud poznamenává, že nepřichází v úvahu, aby soud poučoval žalobce o tom, koho měl žalovat. Takové poučení by přesáhlo poučovací povinnost soudu stanovenou v § 5 o. s. ř. a bylo by v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení. Odvolací soud shledal napadený rozsudek věcně správným, byť z poněkud jiných právních důvodů, než které uvedl ve svém odůvodnění soud prvního stupně. Soud též správně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení v neprospěch žalobce s přihlédnutím k tomu, že se žalovaná výslovně náhrady nákladů řízení vzdala. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Nebylo zjištěno, že by žalované vznikly náklady v odvolacím řízení, které by byl povinen hradit žalobce dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. (žalovaná se výslovně vzdala jejich náhrady). Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků odvolacího řízení nemá právo na jejich náhradu. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Praze dne 29. dubna 2002 JUDr. Zdeněk Š t e n c l v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: