Ve věcech ochrany osobnosti, v nichž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv mělo dojít soudním rozhodnutím nebo nesprávným postupem soudu, vystupuje za stát jako příslušná organizační složka Ministerstvo spravedlnosti

U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Říhové a soudkyň JUDr.Zdenky Ferešové a JUDr.Naděždy Žákové v právní věci žalobce : JUDr. P. P., bytem Ž., Slovenská republika, zastoupeného JUDr. I. M., advokátem se sídlem v Ž., Slovenská republika, proti žalované : Česká republika , zastoupená Krajským soudem v Praze, se sídlem v Praze 5, nám. Kinských 5, o ochranu osobnosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu , takto : Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích ve věci samé a a ve výroku o nákladech řízení (odst. I, II, III a V) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku o soudním poplatku (odst.IV) se potvrzuje . O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že bylo porušeno právo žalobce uvedené v čl. 8 odst. 2, lO odst. l, 4O odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. l, 2 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (odst.I), na uložení povinnosti žalovanému omluvit se žalobci dopisem (odst.II) a zaplatit mu l OOO OOO Kč (odst.III). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. V) a žalobci uložil doplatit na soudním poplatku l OOO Kč (odst. IV). Při rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřuje v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne l5.6.2OOO, konkrétně v tvrzeních týkajících se jeho osoby. Na základě provedeného dokazování dovodil, že z objektivního pohledu se nejedná o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, jestliže soudce postupuje podle zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutím soudu v rámci řízení o ochranu osobnosti nelze změnit ani zpochybnit jakékoliv soudní rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí v trestní oblasti. Nadto pak dovodil i pravdivost tvrzení týkajících se žalobce ("..figuroval v aktivitě, pro kterou stál obžalovaný (JUDr. P. D.) před soudem ...", byl "článek celého působení", "zprostředkovatelem žádosti o intervenci u soudce") a to, že tvrzení, "stal se pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný", se v podstatě žalobce netýká. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § l42 odst.l o.s.ř. a výrok o doplatku soudního poplatku § 4 odst.l písm. h/ zák. č. 549/l99l Sb. a pol. č. 2 písm. b/ sazebníku tohoto zákona. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje. Soudu prvního stupně vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Zákonná zásada volného hodnocení důkazů totiž nemůže být soudem zneužívána k obvinění třetí osoby v procesním postavení svědka. Rozsudek Krajského soudu v Praze obsahuje pasáže obviňující žalobce přímo z protiprávního jednání, přičemž žalobce nemá jinou možnost obrany proti tomuto rozsudku než právě předmětnou žalobu. Podle jeho názoru žádný zákon ani právní předpis neumožňují soudu obvinit občana, ať přímo či nepřímo, ze spáchání trestného činu, z čehož dovozoval, že označeným rozsudkem byla porušena jeho základní lidská práva přiznaná mu zejména Listinou základních práv a svobod. Poukazoval na zásadu presumpce neviny, a to i s ohledem na rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva, která platí bez výhrad do doby než je o ní rozhodnuto soudem. Namítal, že je zcela nepochopitelné, jak soud prvního stupně mohl dospět k závěru o pravdivosti pasáží týkajících se žalobce obsažených v označeném rozsudku, když neprovedl jediný důkaz a uváděl, že jím napadená tvrzení jsou naopak nepravdivá. Nesouhlasil rovněž s uložením povinnosti doplatit soudní poplatek, neboť jeho úprava žalobního návrhu se týkala pouze volby jiné formy právních prostředků ochrany osobnosti. Odvolání je důvodné, byť zásadně z jiných důvodů než uvedených v odvolání. Podle názoru odvolacího soudu není totiž závěr soudu prvního stupně týkající se organizační složky zastupující žalovanou v dané věci správný. Ve vztahu k odst. IV výroku odvolání důvodné není. Podle § 2la odst. l o.s.ř. za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního předpisu. Základní otázkou v dané věci bylo, která organizační složka je oprávněna žalovanou, tedy stát, zastupovat. Chybný závěr učiněný v tomto směru je totiž třeba považovat za vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovéto vadě musí odvolací soud podle § 2l2a odst.5 o.s.ř. přihlížet. Z žádného právního předpisu nevyplývá, která organizační složka zastupuje stát ve věcech ochrany osobnosti. Organizačními složkami státu s odkazem na § 3 odst.l zák. č. 2l9/2OOO Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, jsou m.j. i ministerstva a soudy, takže obě tyto organizační složky jsou způsobilé za žalovanou jednat. Která z nich však bude stát zastupovat právě ve věcech ochrany osobnosti, záleží podle názoru odvolacího soudu vždy na okolnostech konkrétního případu. Rozhodující je, zda k tvrzenému neoprávněnému zásahu došlo v souvislosti s výkonem soudní moci či v souvislosti s výkonem správy soudu. V dané věci podle obsahu žaloby mělo k tvrzenému neoprávněnému zásahu dojít určitými pasážemi obsaženými v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne l5.6.2OOO , tedy při výkonu soudní moci. Odvolací soud proto vychází ze zák. č .82/l998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem. Podle § 6 odst. l tohoto zákona ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Odst. 2 tohoto zákona pak stanoví, že orgánem, který jedná jménem státu v případech, kdy m.j. došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení je ministerstvo spravedlnosti. Jestliže stát odpovídá za hmotnou škodu vzniklou v souvislosti s výkonem soudní moci, je třeba podle názoru odvolacího soudu logickým výkladem dovodit analogicky i jeho odpovědnost podle § l3 obč. zák. za případnou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, popř. postupem nezávislého soudu. To samozřejmě za situace, kdy nemajetková újma nebude způsobena jednáním soudce, které vybočí z jeho soudcovské činnosti, kdy půjde o exces. Jestliže stát odpovídá nejen za majetkovou, ale i za nemajetkovou újmu vzniklou v soudním řízení (v dané věci v trestním řízení), je podle názoru odvolacího soudu na místě, aby za stát nejen ve věcech náhrady škody způsobené soudním rozhodnutím nebo nesprávným soudním postupem, ale i ve věcech ochrany osobnosti, v nichž nemajetková újma měla vzniknout soudním rozhodnutím, popř. nesprávným soudním postupem, jednal vždy stejný orgán, tedy s odkazem na zák. č. 82/l998 Sb. Ministerstvo spravedlnosti. Naproti tomu soud jako organizační složka bude podle názoru odvolacího soudu za stát jednat v případě, kdy k tvrzenému neoprávněnému zásahu mělo dojít v rámci výkonu správy soudu. Jestliže v dané věci soud prvního stupně, přestože žalobce v žalobě za zastupující organizační složku označil Ministerstvo spravedlnosti, jednal ve věci se subjektem, který nebyl oprávněn žalovanou zastupovat, nezbylo odvolacímu soudu něž napadený rozsudek v odst. I, II, III a V výroku podle § 22l odst.l o.s.ř. zrušit a věc podle § 22l odst.2 o.s.ř. vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud podle § 2l9 o.s.ř. potvrdil odst. IV výroku rozsudku týkající se soudního poplatku (nejde totiž o závislý výrok, ale o vztah státu a poplatníka). Základem poplatku, je-li žalobním návrhem uplatňováno více peněžitých i nepěněžitých plnění, je podle § 6 odst. 2 ve spojení s odst. 5 zák. č. 549/l99l Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jejich součet. V dané věci žalobce v žalobě uplatnil nárok na morální zadostiučinění formou uveřejněné inzerce a náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši l OOO OOO Kč a zaplatil soudní poplatek ve správné výši 4l OOO Kč podle pol. 2 písm.c/ a pol. l písm. a/ sazebníku soudních poplatků. V průběhu řízení (protokol o jednání z 25.ll.2OO2) soud připustil změnu žalobního návrhu, jímž nyní žalobce kromě náhrady nemajetkové újmy v původně žalované výši požaduje morální zadostiučení, a to za prvé v určení, že bylo porušené právo žalobce uvedené v čl. 8 odst. 2, lO odst. l, 4O odst.2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. l a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a za druhé ve formě omluvného dopisu žalobci. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce změnou žalobního návrhu nezměnil jen formu právních prostředků obrany proti neoprávněnému zásahu, ale místo jednoho prostředku morálního zadostiučinění požaduje nyní dva. Proto soud prvního stupně postupoval správně, když žalobci v souladu s § 6a odst. 3 zák. o soudních poplatcích, uložil doplacení soudního poplatku, a to ve správné výši podle pol. 2 písm.c/ sazebníku tvořícího přílohu k tomuto zákonu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 31. července 2003 JUDr.Ludmila Říhová v.r. předsedkyně senátu Za správnost: