Náklady a odměnu správce konkursní podstaty, jež nebyly v konkursu uspokojeny, hradí stát.

1 Ko 257/2001-54 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Karety a JUDr. Jiřího Goldsteina v konkursu vedeném na majetek úpadce: B. E., s.r.o., sídlem v P., 2, o odvolání JUDr. V. L., advokáta se sídlem v P. správce konkursní podstaty úpadce, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 99 K 76/2000-28 ze dne 17. dubna 2001 t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 99 K 76/2000-28 ze dne 17. dubna 2001 se v napadeném bodě III. výroku mění jen tak, že hotové výdaje správce konkursní podstaty ve výši 1.193,60 Kč a jeho odměna ve výši 10.000,- Kč hradí stát, jinak zůstává nedotčeno. O d ů v o d n ě n í : Usnesením z 6.2.2001 č.j. 99 K 76/2000-11 Městský soud v Praze prohlásil na majetek společnosti s ručením omezeným Bohemia Enterprises, s.r.o. (dále jen úpadce) konkurs a správcem konkursní podstaty ustavil JUDr. V. L., advokáta se sídlem v P., (dále jen správce). Usnesením ze 17.4.2001 č.j. 99 K 76/2000-28 Městský soud v Praze schválil, aby správce vyloučil z podstaty úpadcovu nedobytnou pohledávku a tři telefonní karty (bod I. výroku), a prohlášený konkurs pro nedostatek úpadcova majetku dle § 44 odst. 1 písm. d/ zákona o konkursu a vyrovnání (č. 328/1991 Sb. - dále též ZKV) zrušil (bod II. výroku). Soud dále schválil vyúčtování hotových výdajů správce ve výši 1.193,60 Kč a jeho odměnu ve výši 10.000,- Kč. Zároveň vyslovil, že tyto pohledávky správce nebudou uspokojeny, neboť majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu (bod III. výroku). Konečně, soud správci uložil, aby do třiceti dnů oznámil soudu, zda uzavřel účetní knihy a sestavil účetní závěrku (bod IV. výroku). V odůvodnění svého rozhodnutí stran bodu III. výroku soud uvedl, že nároky správce na zaplacení jeho hotových výdajů a odměny, přestože byly soudem přiznány, nemohly být uspokojeny, neboť nebyl zpeněžen žádný majetek z konkursní podstaty a naopak jediný majetek byl ze soupisu konkursní podstaty vyloučen. Nároky správce nebylo možné uspokojit ani ze zálohy na náklady konkursu, protože ta v dané věci nebyla složena, neboť navrhovatel domáhající se prohlášení konkursu byl od této povinnosti dle § 5 odst. 1 ZKV osvobozen co úpadcův věřitel domáhající se uspokojení mzdového nároku. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze 17.4.2001 podal správce do bodu III. výroku odvolání a namítal zejména, že v uvedeném rozsahu rozhodl soud v rozporu s českým právním řádem. Usnesení není v napadené části vykonatelné, neboť správcova pohledávka nebude a ani nemůže být nikým uhrazena. Rozhodnutí je též v rozporu s Listinou základních práv a svobod, konkrétně s článkem 26 a násl., ve kterých jsou stanovena základní lidská práva, mezi nimi i právo na spravedlivou odměnu za práci. Toto právo není sice soudem výslovně popřeno, ale je nevykonatelné, když soudu již při vydání napadeného usnesení bylo známo, že správci náklady ani odměna nebudou uhrazeny, ač ten splnil všechny povinnosti, které mu ukládá zákon a které mu byly uloženy soudem. Navrhl proto, aby odvolací soud v napadeném rozsahu usnesení soudu prvního stupně změnil a rozhodl, že výdaje ve výši 1.193,60 Kč a odměnu ve výši 10.000,- Kč je správci povinna uhradit Česká republika. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející dle § 212 a 212a o.s.ř. a shledal, že je namístě postupovat dle § 109 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Odvolací soud zaujal názor, že v rozporu s LISTINOU ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD (č. 2/1993 Sb. - dále též Listina) jsou věta druhá prvého odstavce § 5 a věta druhá třetího odstavce § 8 zákona č. 328/1991 Sb., neboť při nedostatku majetku v konkursní podstatě fakticky znemožňují uspokojení těch nároků správce konkursní podstaty, jež lze, z obecného hlediska míněno, pokládat za zákonné a oprávněné. Ústavní soud nálezem z 25.6.2002 sp.zn. Pl. ÚS 36/01 publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 403/2002 rozhodl tak, že "ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se dnem 31. března 2003 zrušují". V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné uvedl, že nutno považovat za porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti, jejímž obsahem je vyloučení libovůle ze strany zákonodárce v rozlišování subjektů a práv, stav, jenž je vytvořen v zákonné úpravě úhrady hotových výdajů a odměny správci. Porovnáním konkursů, ve kterých došlo k uspokojení zákonných nároků správce, s případy, kdy majetek konkursní podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, dospěl Ústavní soud k závěru, že takto vytvořená nerovnost v odměňování a úhradě nákladů spjatých s výkonem veřejné funkce (přičemž i pro tuto oblast plyne maxima přiměřenosti) je nerovností jednak extrémní a jednak nerovností, jíž schází jakýkoliv účel a smysl. Obdobně jako ve srovnatelných věcech (§ 23 zák. č. 85/1996 Sb.) by v těchto případech byla adekvátní úhrada odměny a hotových výdajů správci ze strany státu. Protiústavní přitom není dikce zákona o konkursu a vyrovnání, nýbrž opomenutí zákonodárce mající za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost, neboť nebyl stanoven subjekt, jenž by uhradil, resp. zdroj, z něhož by došlo k úhradě odměny a hotových výdajů správce v případě insolventního úpadce a osvobození navrhovatele od zaplacení zálohy na náklady konkursu. Protože normu, jež by byla obsahem takovéhoto ustanovení, ale z dikce zákona o konkursu a vyrovnání interpretací dovodit nelze, dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání jsou v rozporu s Listinou a mezinárodním paktem o občanských a politických právech, pročež plénum Ústavního soudu rozhodlo o jejich zrušení. Podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. účinnost derogačního nálezu Ústavní soud odložil ke dni 31. března 2003, aby tím zákonodárci umožnil uvedenou protiústavnost odstranit. Odvolací soud za shora popsaného stavu věci dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro věcné rozhodnutí o odvolání před datem 31. března 2003, neboť by byl paradoxně nucen aplikovat stávající právní úpravu, jež byla jako protiústavní nálezem Ústavního soudu zrušena. Protože však do 31. března 2003 zákon o konkursu a vyrovnání v části dané problematiky se týkající nedoznal změny, jež by měla dopad na souzenou věc, odvolací soud při posuzování důvodnosti odvolání vycházel ze znění zákona o konkursu a vyrovnání účinného k datu jeho rozhodování, přičemž zároveň respektoval argumentaci, na níž postavil své rozhodnutí Ústavní soud. Shodně s tím, co uvedeno v nálezu Ústavního soudu, má též odvolací soud za to, že je nepřípustné zcela odepřít správci právo na úhradu hotových výdajů a odměny a že při absenci výslovné zákonné úpravy, jež by vzniklou situaci řešila, přichází zásadně v úvahu úhrada těchto pohledávek správce ze strany státu, jenž odvolatele do funkce správce ustavil. Byť je Ústavním soudem též akcentována jako přípustná možnost toliko dílčího plnění správci, dovozuje odvolací soud s ohledem na výši těchto nároků, jakož i s přihlédnutím ke vzniklé časové prodlevě při jejich uspokojování, že je namístě zapravit tyto v celém rozsahu. Vrchní soud v Praze proto usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části bodu III. výroku o tom, že pohledávky správce nebudou uspokojeny, podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil a rozhodl, že náklady správce a jeho odměnu, jejichž výše nebyla rozporována, obdobně jako je tomu ve srovnatelných věcech (§ 23 zákona č. 85/1996 Sb.), hradí stát, přičemž organizační složkou státu k úhradě tohoto závazku povinnou je ve smyslu § 38 zákona č. 219/2000 Sb. Městský soud v Praze. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 25. dubna 2003 JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: