I když účastník navrhne, aby soud podal návrh ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy a vedle toho navrhne, aby bylo řízení z tohoto důvodu podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přerušeno, jde ve skutečnosti pouze o jeden návrh, a to na přerušení řízení, neboť se jím sleduje pouze jeden konečný cíl, tj. nejprve dosáhnout zrušení určitého zákona, nebo jednotlivého ustanovení zákona anebo jiného předpisu a pak teprve pokračovat v řízení. Proto usnesení, kterým soud návrhům nevyhoví, nelze napadnout odvoláním s ohledem na ustanovení § 202 odst. 1 písm. j) o.s.ř.

U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Kovaříka a soudkyň JUDr. Hany Zachystalové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce K. s.r.o., sídlem v P. proti žalovanému 1. P. H., bytem v H. K., žalované 2. M.H., bytem tamtéž, oba zast. JUDr. D. D., advokátem v H. K., žalované 3. J. F., bytem v H. K., žalovanému 4. J.P., bytem v T., žalované 5. H. P., bytem tamtéž, oba zast. JUDr. M. W., advokátem v H. K., žalované 6. H. S. (dříve K.), bytem H. K., žalovanému 7. D. K., bytem tamtéž, žalovanému 8. A. B., bytem H.K. a žalované 9. L. B., bytem H. K., zast. JUDr. D. D., advokátem v H. K., o Kč 3,000.000,- s příslušenstvím o návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu o odvolání žalovaných 4. a 5. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.10.2002 t a k t o : Odvolání žalovaných 4. a 5. se odmítá. Žalobce a žalovaní 4. a 5. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesení nevyhověl soud prvého stupně návrhu žalovaných 4. a 5., aby soud prvého stupně přerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení článku I. § 46 odst. 2 druhé věty zákona směnečného a šekového. Návrh byl zdůvodněn závěrem, že citované ustanovení je v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když porušuje zásadu rovnosti účastníků řízení, protože požaduje po účastníku, aby prokázal své negativní tvrzení. Proti tomuto usnesení se odvolali žalovaní 4. a 5. a navrhují, aby odvolací soud řízení přerušil a věc ze stejných důvodů předložil Ústavnímu soudu. Odvolací soud z obsahu spisu konstatuje, že soud prvého stupně v napadeném usnesení poučil účastníky, že usnesení lze napadnout odvoláním. Z ustanovení § 202 odst. 1 písm. j) o.s.ř. vyplývá, že proti usnesení, kterým byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 a § 110 o.s.ř., nelze podat odvolání. Odvolání je proto nepřípustné. Na tom nic nemění nesprávné poučení soudu prvého stupně, protože soud, který rozhodnutí vydává, nemá právo sám nad rámec zákona stanovit, která jeho další rozhodnutí, jinak prostřednictvím odvolání nenapadnutelná, lze odvoláním napadnout. Ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. při tom nelze v jeho dvou složkách, to jest přerušení řízení a podání návrhu Ústavnímu soudu, od sebe oddělit. Důvodem pro přerušení řízení podle tohoto ustanovení může být jen podání návrhu Ústavnímu soudu a není-li návrhu, nemůže být ani řízení přerušeno z tohoto důvodu. Naproti tomu při podání návrhu Ústavnímu soudu soud řízení přeruší. Tedy pak není na úvaze soudu, zda řízení přerušit nebo nepřerušit. Nelze tedy od sebe oddělit odvolání z důvodu nepřerušení řízení a z důvodu nepodání návrhu Ústavnímu soudu. Odvolání je nepřípustné vůbec. Racionalitu nemožnosti podat odvolání ani v tomto případě je třeba spatřovat v tom, že ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je pouhým procesně právním odrazem ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy. Ta svěřuje soudu právo napadnout před Ústavním soudem ústavnost zákonného ustanovení (u podzákonných předpisů může si soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy posoudit jejich ústavnost a soulad se zákony sám ). Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, potom jen soud (případně další osoby k tomu výslovně oprávněné) a nikoliv účastníci občanského soudního či jiného řízení mohou vyvolat řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle § 64 a následujících zák. č. 182/1993 Sb. v pozdějších zněních. Proto se ponechává jen na soudu samém, aby uvážil, zda on sám shledává určité zákonné ustanovení protiústavním a podal tento návrh. Nedojde-li k tomuto závěru, nemůže k tomu být nijak přinucen, nemůže být přinucen, aby stanovisko, které nesdílí, před Ústavním soudem proti svému svědomí hájil. Není přece obstaravatelem záležitostí účastníka. Před Ústavním soudem vystupoval by přece soud sám jako účastník řízení o zrušení, musel by návrh podat sám za sebe svým jménem, zdůvodnit jej a před Ústavním soudem jej také obhájit. Nemůže při tom přece jen navrhnout, aby Ústavní soud uvážil, zda dotčené ustanovení zákona zrušit nebo nikoliv, ale musel by přece toto zrušení přímo navrhnout. Účastníci řízení mohou soud upozornit na svůj názor na protiústavnost určitého ustanovení a záleží na soudu, zda se s jejich názorem ztotožní a řízení o zrušení takového předpisu vyvolá anebo nikoliv a pokračuje v řízení. Toto jeho stanovisko v probíhajícím řízení nemůže zvrátit ani soud odvolací. Pokud soud vyjde z ústavnosti namítaného ustanovení a účastník s tím nesouhlasí, může tento závěr napadnout jen v rámci odvolání ve věci samé, pokud může mít taková otázka vliv na výsledek řízení. Opět bude záležet na posouzení této námitky odvolacím soudem. Ten se buďto se soudem prvého stupně ztotožní a rozhodnutí potvrdí anebo neztotožní, pak ovšem sám musel by při procesním postupu podle § 211 a § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. obrátit se jako navrhovatel k Ústavnímu soudu s takovým návrhem. Ani odvolací soud nemohl by ovšem být nucen k podání takového návrhu, nebyl-li o neústavnosti určitého ustanovení přesvědčen. Obdobně platilo by to i v řízení dovolacím. Teprve pokud by řízení před obecnými soudy skončilo rozhodnutím, které již nelze žádnými procesními prostředky napadnout, a účastník byl by nadále nespokojen s tím, jak soudy jeho námitku neústavnosti určitého ustanovení posoudily, může podat ústavní stížnost podle § 72 a následujících zák. č. 182/1993 Sb. v pozdějších zněních. Tedy účastník má vždy svůj vlastní prostředek, jak ústavnost určitého zákonného ustanovení nebo jiného právního předpisu napadnout, může-li mu být takové ustanovení na újmu. Opačné stanovisko znamenalo by předně, že soud stal by se ve skutečnosti zástupcem jednoho z účastníků před Ústavním soudem, který by jednal v zájmu jednoho z účastníků proti zájmům jiného účastníka a to navíc proti svému přesvědčení, stal by jakýmsi jeho advokátem, a tím by skutečně byla vážně porušena nestrannost soudu v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To vše navíc při flagrantním obcházení ustanovení § 64 zák. č. 182/1993 Sb. o okruhu osob, které mohou Ústavnímu soudu návrh na zrušení určitého předpisu podat. Při tom, jak shora uvedeno, i účastník se může na Ústavní soud obrátit, ale to jen v řízení k tomu určeném a tedy jen svou vlastní ústavní stížností. Odvolací soud proto odvolání žalovaných 4. a 5. podle § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Vzhledem k těmto závěrům není vůbec namístě, aby odvolací soud zabýval se v této souvislosti, kdy soud prvého stupně v řízení zatím meritorně nerozhodl, otázkou, zda považuje dotčené ustanovení za protiústavní anebo nikoliv. Protože žalobci, kterému by v tomto případě náhrada nákladů odvolacího řízení náležela, žádné náklady za toto řízení nevznikly, nebyla náhrada přiznána žádnému z dotčených účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Dovolání proti tomuto usnesení není přípustné. V Praze, dne 30. ledna 2003 JUDr. Zdeněk K o v a ř í k v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Kovaříka a soudkyň JUDr. Hany Zachystalové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce K. s.r.o., sídlem v P. proti žalovanému 1. P. H., bytem v H. K., žalované 2. M.H., bytem tamtéž, oba zast. JUDr. D. D., advokátem v H. K., žalované 3. J. F., bytem v H. K., žalovanému 4. J.P., bytem v  T., žalované 5. H. P., bytem tamtéž, oba zast. JUDr. M. W., advokátem v H. K., žalované 6. H. S. (dříve K.), bytem H. K., žalovanému 7. D. K., bytem tamtéž, žalovanému 8. A. B., bytem  H.K. a žalované 9. L. B., bytem  H. K., zast. JUDr. D. D., advokátem v H. K.,  o Kč 3,000.000,- s příslušenstvím o návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu o odvolání žalovaných 4. a 5. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.10.2002   t a k t o : Odvolání žalovaných 4. a 5. se odmítá. Žalobce a žalovaní 4. a 5. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesení nevyhověl soud prvého stupně návrhu žalovaných 4. a 5., aby soud prvého stupně přerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení článku I. § 46 odst. 2 druhé věty zákona směnečného a šekového. Návrh byl zdůvodněn závěrem, že citované ustanovení je v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když porušuje zásadu rovnosti účastníků řízení, protože požaduje po účastníku, aby prokázal své negativní tvrzení. Proti tomuto usnesení se odvolali žalovaní 4. a 5. a navrhují, aby odvolací soud řízení přerušil a věc ze stejných důvodů předložil Ústavnímu soudu. Odvolací soud z obsahu spisu konstatuje, že soud prvého stupně v napadeném usnesení poučil účastníky, že usnesení lze napadnout odvoláním. Z ustanovení § 202 odst. 1 písm. j) o.s.ř. vyplývá, že proti usnesení, kterým byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 a § 110 o.s.ř., nelze podat odvolání. Odvolání je proto nepřípustné. Na tom nic nemění nesprávné poučení soudu prvého stupně, protože soud, který rozhodnutí vydává, nemá právo sám nad rámec zákona stanovit, která jeho další rozhodnutí, jinak prostřednictvím odvolání nenapadnutelná, lze odvoláním napadnout. Ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. při tom nelze v jeho dvou složkách, to jest přerušení řízení a podání návrhu Ústavnímu soudu, od sebe oddělit. Důvodem pro přerušení řízení podle tohoto ustanovení může být jen podání návrhu Ústavnímu soudu a není-li návrhu, nemůže být ani řízení přerušeno z tohoto důvodu. Naproti tomu při podání návrhu Ústavnímu soudu soud řízení přeruší. Tedy pak není na úvaze soudu, zda řízení přerušit nebo nepřerušit. Nelze tedy od sebe oddělit odvolání z důvodu nepřerušení řízení a z důvodu nepodání návrhu Ústavnímu soudu. Odvolání je nepřípustné vůbec. Racionalitu nemožnosti podat odvolání ani v tomto případě je třeba spatřovat v tom, že ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je pouhým procesně právním odrazem ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy. Ta svěřuje soudu právo napadnout před Ústavním soudem ústavnost zákonného ustanovení (u podzákonných předpisů může si soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy posoudit jejich ústavnost a soulad se zákony sám ). Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, potom jen soud (případně další osoby k tomu výslovně oprávněné) a nikoliv účastníci občanského soudního či jiného řízení mohou vyvolat řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle § 64 a následujících zák. č. 182/1993 Sb. v pozdějších zněních. Proto se ponechává jen na soudu samém, aby uvážil, zda on sám shledává určité zákonné ustanovení protiústavním a podal tento návrh. Nedojde-li k tomuto závěru, nemůže k tomu být nijak přinucen, nemůže být přinucen, aby stanovisko, které nesdílí, před Ústavním soudem proti svému svědomí hájil. Není přece obstaravatelem záležitostí účastníka. Před Ústavním soudem vystupoval by přece soud sám jako účastník řízení o zrušení, musel by návrh podat sám za sebe svým jménem, zdůvodnit jej a před Ústavním soudem jej také obhájit. Nemůže při tom přece jen navrhnout, aby Ústavní soud uvážil, zda dotčené ustanovení zákona zrušit nebo nikoliv, ale musel by přece toto zrušení přímo navrhnout. Účastníci řízení mohou soud upozornit na svůj názor na protiústavnost určitého ustanovení a záleží na soudu, zda se s jejich názorem ztotožní a řízení o zrušení takového předpisu vyvolá anebo nikoliv a pokračuje v řízení. Toto jeho stanovisko v probíhajícím řízení nemůže zvrátit ani soud odvolací. Pokud soud vyjde z ústavnosti namítaného ustanovení a účastník s tím nesouhlasí, může tento závěr napadnout jen v rámci odvolání ve věci samé, pokud může mít taková otázka vliv na výsledek řízení. Opět bude záležet na posouzení této námitky odvolacím soudem. Ten se buďto se soudem prvého stupně ztotožní a rozhodnutí potvrdí anebo neztotožní, pak ovšem sám musel by při procesním postupu podle § 211 a § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. obrátit se jako navrhovatel k Ústavnímu soudu s takovým návrhem. Ani odvolací soud nemohl by ovšem být nucen k podání takového návrhu, nebyl-li o neústavnosti určitého ustanovení přesvědčen. Obdobně platilo by to i v řízení dovolacím. Teprve pokud by řízení před obecnými soudy skončilo rozhodnutím, které již nelze žádnými procesními prostředky napadnout, a účastník byl by nadále nespokojen s tím, jak soudy jeho námitku neústavnosti určitého ustanovení posoudily, může podat ústavní stížnost podle § 72 a následujících zák. č. 182/1993 Sb. v pozdějších zněních. Tedy účastník má vždy svůj vlastní prostředek, jak ústavnost určitého zákonného ustanovení nebo jiného právního předpisu napadnout, může-li mu být takové ustanovení na újmu. Opačné stanovisko znamenalo by předně, že soud stal by se ve skutečnosti zástupcem jednoho z účastníků před Ústavním soudem, který by jednal v zájmu jednoho z účastníků proti zájmům jiného účastníka a to navíc proti svému přesvědčení, stal by jakýmsi jeho advokátem, a tím by skutečně byla vážně porušena nestrannost soudu v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To vše navíc při flagrantním obcházení ustanovení § 64 zák. č. 182/1993 Sb. o okruhu osob, které mohou Ústavnímu soudu návrh na zrušení určitého předpisu podat. Při tom, jak shora uvedeno, i účastník se může na Ústavní soud obrátit, ale to jen v řízení k tomu určeném a tedy jen svou vlastní ústavní stížností. Odvolací soud proto odvolání žalovaných 4. a 5. podle § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Vzhledem k těmto závěrům není vůbec namístě, aby odvolací soud zabýval se v této souvislosti, kdy soud prvého stupně v řízení zatím meritorně nerozhodl, otázkou, zda považuje dotčené ustanovení za protiústavní anebo nikoliv. Protože žalobci, kterému by v tomto případě náhrada nákladů odvolacího řízení náležela, žádné náklady za toto řízení nevznikly, nebyla náhrada přiznána žádnému z dotčených účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Dovolání proti tomuto usnesení není přípustné. V Praze, dne 30. ledna 2003 JUDr. Zdeněk K o v a ř í k v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Kovaříka a soudkyň JUDr. Hany Zachystalové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce K. s.r.o., sídlem v P. proti žalovanému 1. P. H., bytem v H. K., žalované 2. M.H., bytem tamtéž, oba zast. JUDr. D. D., advokátem v H. K., žalované 3. J. F., bytem v H. K., žalovanému 4. J.P., bytem v  T., žalované 5. H. P., bytem tamtéž, oba zast. JUDr. M. W., advokátem v H. K., žalované 6. H. S. (dříve K.), bytem H. K., žalovanému 7. D. K., bytem tamtéž, žalovanému 8. A. B., bytem  H.K. a žalované 9. L. B., bytem  H. K., zast. JUDr. D. D., advokátem v H. K.,  o Kč 3,000.000,- s příslušenstvím o návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu o odvolání žalovaných 4. a 5. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.10.2002   t a k t o : Odvolání žalovaných 4. a 5. se odmítá. Žalobce a žalovaní 4. a 5. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesení nevyhověl soud prvého stupně návrhu žalovaných 4. a 5., aby soud prvého stupně přerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení článku I. § 46 odst. 2 druhé věty zákona směnečného a šekového. Návrh byl zdůvodněn závěrem, že citované ustanovení je v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když porušuje zásadu rovnosti účastníků řízení, protože požaduje po účastníku, aby prokázal své negativní tvrzení. Proti tomuto usnesení se odvolali žalovaní 4. a 5. a navrhují, aby odvolací soud řízení přerušil a věc ze stejných důvodů předložil Ústavnímu soudu. Odvolací soud z obsahu spisu konstatuje, že soud prvého stupně v napadeném usnesení poučil účastníky, že usnesení lze napadnout odvoláním. Z ustanovení § 202 odst. 1 písm. j) o.s.ř. vyplývá, že proti usnesení, kterým byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 a § 110 o.s.ř., nelze podat odvolání. Odvolání je proto nepřípustné. Na tom nic nemění nesprávné poučení soudu prvého stupně, protože soud, který rozhodnutí vydává, nemá právo sám nad rámec zákona stanovit, která jeho další rozhodnutí, jinak prostřednictvím odvolání nenapadnutelná, lze odvoláním napadnout. Ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. při tom nelze v jeho dvou složkách, to jest přerušení řízení a podání návrhu Ústavnímu soudu, od sebe oddělit. Důvodem pro přerušení řízení podle tohoto ustanovení může být jen podání návrhu Ústavnímu soudu a není-li návrhu, nemůže být ani řízení přerušeno z tohoto důvodu. Naproti tomu při podání návrhu Ústavnímu soudu soud řízení přeruší. Tedy pak není na úvaze soudu, zda řízení přerušit nebo nepřerušit. Nelze tedy od sebe oddělit odvolání z důvodu nepřerušení řízení a z důvodu nepodání návrhu Ústavnímu soudu. Odvolání je nepřípustné vůbec. Racionalitu nemožnosti podat odvolání ani v tomto případě je třeba spatřovat v tom, že ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je pouhým procesně právním odrazem ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy. Ta svěřuje soudu právo napadnout před Ústavním soudem ústavnost zákonného ustanovení (u podzákonných předpisů může si soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy posoudit jejich ústavnost a soulad se zákony sám ). Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, potom jen soud (případně další osoby k tomu výslovně oprávněné) a nikoliv účastníci občanského soudního či jiného řízení mohou vyvolat řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle § 64 a následujících zák. č. 182/1993 Sb. v pozdějších zněních. Proto se ponechává jen na soudu samém, aby uvážil, zda on sám shledává určité zákonné ustanovení protiústavním a podal tento návrh. Nedojde-li k tomuto závěru, nemůže k tomu být nijak přinucen, nemůže být přinucen, aby stanovisko, které nesdílí, před Ústavním soudem proti svému svědomí hájil. Není přece obstaravatelem záležitostí účastníka. Před Ústavním soudem vystupoval by přece soud sám jako účastník řízení o zrušení, musel by návrh podat sám za sebe svým jménem, zdůvodnit jej a před Ústavním soudem jej také obhájit. Nemůže při tom přece jen navrhnout, aby Ústavní soud uvážil, zda dotčené ustanovení zákona zrušit nebo nikoliv, ale musel by přece toto zrušení přímo navrhnout. Účastníci řízení mohou soud upozornit na svůj názor na protiústavnost určitého ustanovení a záleží na soudu, zda se s jejich názorem ztotožní a řízení o zrušení takového předpisu vyvolá anebo nikoliv a pokračuje v řízení. Toto jeho stanovisko v probíhajícím řízení nemůže zvrátit ani soud odvolací. Pokud soud vyjde z ústavnosti namítaného ustanovení a účastník s tím nesouhlasí, může tento závěr napadnout jen v rámci odvolání ve věci samé, pokud může mít taková otázka vliv na výsledek řízení. Opět bude záležet na posouzení této námitky odvolacím soudem. Ten se buďto se soudem prvého stupně ztotožní a rozhodnutí potvrdí anebo neztotožní, pak ovšem sám musel by při procesním postupu podle § 211 a § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. obrátit se jako navrhovatel k Ústavnímu soudu s takovým návrhem. Ani odvolací soud nemohl by ovšem být nucen k podání takového návrhu, nebyl-li o neústavnosti určitého ustanovení přesvědčen. Obdobně platilo by to i v řízení dovolacím. Teprve pokud by řízení před obecnými soudy skončilo rozhodnutím, které již nelze žádnými procesními prostředky napadnout, a účastník byl by nadále nespokojen s tím, jak soudy jeho námitku neústavnosti určitého ustanovení posoudily, může podat ústavní stížnost podle § 72 a následujících zák. č. 182/1993 Sb. v pozdějších zněních. Tedy účastník má vždy svůj vlastní prostředek, jak ústavnost určitého zákonného ustanovení nebo jiného právního předpisu napadnout, může-li mu být takové ustanovení na újmu. Opačné stanovisko znamenalo by předně, že soud stal by se ve skutečnosti zástupcem jednoho z účastníků před Ústavním soudem, který by jednal v zájmu jednoho z účastníků proti zájmům jiného účastníka a to navíc proti svému přesvědčení, stal by jakýmsi jeho advokátem, a tím by skutečně byla vážně porušena nestrannost soudu v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To vše navíc při flagrantním obcházení ustanovení § 64 zák. č. 182/1993 Sb. o okruhu osob, které mohou Ústavnímu soudu návrh na zrušení určitého předpisu podat. Při tom, jak shora uvedeno, i účastník se může na Ústavní soud obrátit, ale to jen v řízení k tomu určeném a tedy jen svou vlastní ústavní stížností. Odvolací soud proto odvolání žalovaných 4. a 5. podle § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Vzhledem k těmto závěrům není vůbec namístě, aby odvolací soud zabýval se v této souvislosti, kdy soud prvého stupně v řízení zatím meritorně nerozhodl, otázkou, zda považuje dotčené ustanovení za protiústavní anebo nikoliv. Protože žalobci, kterému by v tomto případě náhrada nákladů odvolacího řízení náležela, žádné náklady za toto řízení nevznikly, nebyla náhrada přiznána žádnému z dotčených účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Dovolání proti tomuto usnesení není přípustné. V Praze, dne 30. ledna 2003 JUDr. Zdeněk K o v a ř í k v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: