Nejedná se o neplatnou směnku, je-li údaj splatnosti uveden vně věty s bezpodmínečným slibem zaplatit určitou peněžitou sumu na směnku a z grafického členění směnky je zřejmé, že podpis výstavce potvrzuje i tento údaj.

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Štencla a soudců JUDr. Daniely Menclové a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: E., spol. s r.o., se sídlem K., zastoupeného advokátem JUDr. E.R., se sídlem B., proti žalovaným : 1) P. S., nar.22.2.1948, bytem M. T., 2) M. E., nar.18.6.1953, bytem M. T., , o námitkách žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu na zaplacení směnečného peníze 290.612,- Kč s příslušenstvím a odměnou 968,- Kč, o odvoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2002, t a k t o : I.Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II.Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 38.589,- Kč na účet právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu rozhodl rozsudkem ze dne 16.10.2002 v bodu I. výroku tak, že se směnečný platební rozkaz ze dne 23.4. 2002 ponechává v platnosti. V bodu II. výroku bylo rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 2.085,- Kč náhradu nákladů řízení na účet právního zástupce žalobce. V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že v souladu se žalobou bylo směnečným platebním rozkazem žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci 290.612,- Kč s 6% úrokem ode dne 26.1.2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 968,- Kč a náhradu nákladů řízení v celkové výši 47.670,- Kč. Žalovaní v námitkách stejného obsahu proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedli, že směnka nebyla předložena k placení a nebyla protestována. Dále namítli neplatnost směnky, neboť den splatnosti není součástí směnečného prohlášení - je uvedena nad směnečným prohlášením. Směnka zajišťovala závazek dlužníka F. P., s.r.o., z důvodu dluhu z půjčky. Uvedený dlužník má vůči žalobci protipohledávku z titulu náhrady škody a odpovědnosti za vady prodané věci. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli směnečný platební rozkaz zrušit. Žalobce uvedl,že žalovaný nesplnil svou povinnost dostavit se v den splatnosti do kanceláře žalobce,kde byla směnka připravena. Den splatnosti je na směnce uveden v souladu se zákonem. Tím, že směnka nebyla protestována, nedošlo k zániku práv vůči žalovaným. Tvrzení žalovaných o údajné protipohledávce není pravdivé a navíc ani nemá právní význam, neboť směnka není kauzální cenný papír. Soud z provedených důkazů a zjištění z nich vyplývajících dospěl k závěru, že námitky prvního žalovaného (výstavce vlastní směnky) a druhého žalovaného (rukojmího za výstavce) jsou nedůvodné. Právo žalobce není podmíněno podle Čl.I § 53 odst.1 a § 77 odst.1 zákona směnečného a šekového č.191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ) předložením směnky k placení žalovaným, přímým dlužníkům a protestováním směnky. V ZSŠ není stanoveno, kde má být údaj splatnosti ve směnce uveden; svými podpisy žalovaní potvrdili správnost údajů ve směnce, tedy i údaje splatnosti směnky. V poslední námitce žalovaní pouze konstatovali existenci pohledávky F. P., s.r.o., vůči žalobci, avšak nedovolávají se započtení. Z uvedených důvodů soud ponechal podle § 175 odst. 4 o.s.ř. směnečný platební rozkaz v platnosti.Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o námitkách bylo odůvodněno § 142 odst.1 o.s.ř. Žalovaní napadli rozsudek odvoláními identického znění, ve kterých navrhli rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání byla odůvodněna tím, že soud učinil nesprávný právní závěr o platnosti směnky. Směnka je neplatná z důvodu umístění údaje splatnosti nad směnečným prohlášením. Tento údaj musí být součástí směnečného prohlášení (shodně Z.Kovařík: Zákon směnečný a šekový, nakladatelství C.H. Beck, 1996, komentář k Čl.I § 1, bod 12. str.11). Žalobc e se k odvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek potvrdit.Podle zákona musí směnka obsahovat údaj splatnosti a tak tomu též v daném případě bylo, přičemž zákon neuvádí, kde má být tento údaj uveden. Není proto správný názor žalovaných, že směnka je neplatná. Odvolací soud podle § 212 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném ústním jednání, které se konalo v souladu s § 101 odst.3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaných (žalovaní se omluvili z účasti,aniž požádali o odročení jednání) dospěl soud k závěru, že odvolání není důvodné. Námitka o nepředložení směnky k placení a neprotestování směnky je právně irelevantní. První žalovaný je výstavcem vlastní směnky a druhý žalovaný je rukojmím za výstavce. Druhý žalovaný je proto ve smyslu Čl.I § 32 odst.1 ZSŠ zavázán stejně jako výstavce. Podle Čl.I § 53 odst.1 ZSŠ, který platí dle Čl.I § 77 odst.1 uvedeného zákona i pro směnky vlastní,neztrácí majitel svá práva vůči příjemci,pokud zmešká lhůty stanovené k protestaci pro nepřijetí nebo pro neplacení. Podle Čl.I § 78 odst.1 ZSŠ výstavce vlastní směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Z uvedených ustanovení plyne, že žalobce jako majitel směnky neztrácí vůči výstavci vlastní směnky a ani proti rukojmímu za výstavce své směnečné právo ani v tom případě, kdyby skutečně zmeškal lhůtu k předložení směnky k placení, jehož odepření musí být zjištěno protestem pro neplacení (Čl.I § 77 odst.1 a § 44 odst. 1 ZSŠ), tedy lhůtu k protestaci pro neplacení. V druhé námitce žalovaní namítli, že směnka je neplatná, neboť údaj splatnosti není součástí směnečného prohlášení. Podle Čl.I § 75 ZSŠ vlastní směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce. Jak je zřejmé z bodů 1. a 2. Čl.I § 75 ZSŠ, za směnečné prohlášení v užším slova smyslu je nutno považovat gramaticky jasně formulovaný slib,že výstavce zaplatí určitou částku,přičemž tento slib je uveden ve výstavcem vystavené směnce (např.: "Za tuto směnku zaplatím 100.000,- Kč"), přičemž ostatní údaje nemusí být součástí jedné souvislé věty či více vět. V širším slova smyslu údaj splatnosti bezpochyby je součástí směnečného prohlášení, stejně tak jako ostatní náležitosti směnky. Tyto náležitosti musí tvořit určitý grafický celek potvrzený podpisem výstavce a tak tomu též bylo v případě předmětné směnky. Nesprávnost názoru žalovaných lze dovodit též ze systematického výkladu širších souvislostí směnečně právních vztahů - pokud by byl správný názor žalovaných, pak by povinnost být součástí směnečného prohlášení v užším slova smyslu,tj.i gramaticky,musela dopadat na všechny náležitosti směnky. Při této interpretaci by bylo nutno dojít k věcně absurdnímu závěru, že prakticky všechny kolující směnky jsou neplatné,neboť běžně jsou určité náležitosti vyznačeny vně věty s bezpodmínečným slibem zaplatit určitou peněžitou sumu, např. údaj o domicilu či místě splatnosti. Z uvedených důvodů je druhá námitka žalovaných (námitka neplatnosti směnky z důvodu chybějícího údaje splatnosti) nesprávná. V poslední námitce žalovaní uvedli, že směnka zajišťovala závazek dlužníka F. P., s.r.o., který má vůči žalobci pohledávku. Toto tvrzení nemá samo o sobě vliv na platební povinnost ze směnky a mohlo by mít význam pouze za předpokladu,že by bylo doplněno tvrzením o započtení pohledávky uvedené s.r.o. vůči zajištěné pohledávce žalobce. Kromě toho, aby se žalovaní ubránili takto formulovanou námitkou,museli by tvrdit a prokázat, že oba měli s žalobcem uzavřenu směnečnou dohodu stejného znění, podle které žalovaní podepisují směnku za účelem zajištění určitého závazku dlužníka (z tvrzení uvedeného v předmětné námitce lze dovodit pouze existenci směnečné dohody uzavřené mezi žalobcem a prvním žalovaným, který předmětnou směnku vlastní vystavil, nikoliv však existenci a obsah směnečné dohody mezi žalobcem a druhým žalovaným). Z uvedených důvodů je tvrzení o pohledávce F. P., s.r.o., vůči žalobci pouze informací, která nemá žádný dopad na směnečnou povinnost žalovaných. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně oprávněně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz a správně též rozhodl o náhradě nákladů řízení o námitkách dle § 142 odst.1 a § 137 odst.1 o.s.ř. ve prospěch žalobce. Náklady žalobce spočívaly v hotových výdajích jeho právního zástupce v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 75,- Kč ke 2 úkonům právní služby (vyjádření k námitkám žalovaných a účast při jednání) a náhrada za promeškaný čas při cestě k soudu 250,- Kč podle § 11 odst.1 písm.d) a g),§ 13 odst.3 a § 14 odst.1 písm.a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za použití motorového vozidla při cestě k jednání ve výši 1.685,- Kč podle § 30 odst.2 zákona č.37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 7 zákona č.119/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud proto rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. S ohledem na plný úspěch žalobce rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst.1, § 142 odst.1 a § 137 odst.1 o.s.ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu sazby 35.880,- Kč dle § 1 odst.1 a § 3 odst.1 vyhlášky č.484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 75,- Kč ke 2 úkonům právní služby (vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání) a v náhradě za promeškaný čas při cestě k soudu 500,- Kč podle § 13 odst.3 a § 14 odst.1 písm. a) vyhlášky č.177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č.235/1997 Sb. a v náhradě za použití motorového vozidla při cestě k jednání ve výši 2.059,- Kč podle § 30 odst.2 zákona č.37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 7 zákona č.119/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru,že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu,který rozhodoval v prvním stupni. Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí. V Praze dne 2. září 2003 JUDr. Zdeněk Š t e n c l v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: