Tvrdí-li žalovaný ve směnečné věci, že důvod podepsání směnky odpadl či se nenaplnil, musí v první řadě uvést, v čem tento důvod spočíval. Bez tohoto tvrzení nelze posoudit relevanci vznesené námitky či zda se vůbec jedná o námitku z vlastního vztahu žalovaného k žalobci podle čl. I § 17 zákona č. 191/1950 Sb.

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Štencla a soudců JUDr. Marie Grygarové a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: JUDr. E. Š., bytem P., zastoupeného advokátkou JUDr. N. H., se sídlem P., proti žalovaným: 1) J.P., nar. 2. 4. 1956, 2) D. P., oba bytem D., o zaplacení směnečné pohledávky 1,064.989,- Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2002, takto: I. Body II., III. a V. výroku rozsudku se ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušují a v uvedené části se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Bod II. výroku rozsudku se ve vztahu k druhé žalované potvrzuje. Bod V. výroku se ve vztahu k druhé žalované mění tak, že žalobce a druhá žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 18.835,- Kč na účet právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 4. 2002 v bodu I. výroku zastavil řízení v části o zaplacení 462.989,10 Kč s 15 % úrokem z částky 464.989,- Kč od 31. 8. 1999 do zaplacení a 9 % úroku z částky 600.000,- Kč. V bodu II. výroku bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci 400.000,- Kč s 6% úrokem od 31. 8. 1999 do zaplacení a odměnu 1.333,30 Kč. V bodu III. výroku uložil soud prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci 200.000,- Kč s 6 % úrokem od 31. 8. 1999 do zaplacení a odměnu 666,60 Kč. V bodu IV. výroku bylo rozhodnuto, že se žalobci vrací soudní poplatek 18.520,- Kč. V bodu V. výroku uložil soud žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nákladů řízení 4.487,50 Kč a dále zavázal prvního žalovaného nahradit žalobci náklady ve výši 2.243,70 Kč k rukám právního zástupce žalobce. V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky 1,064.989,- s příslušenstvím. V rámci této částky požadoval též zaplacení směnek vydaných 10. 6., 14. 6. a 25. 6. 1996. Poté vzal žalobce zčásti žalobu zpět s tím, že se domáhá proti oběma žalovaným zaplacení 400.000,-Kč a dále proti prvnímu žalovanému zaplacení 200.000,-Kč s příslušenstvím a odměnami. Z toho důvodu soud v souladu s § 96 o. s. ř. řízení v bodu I. výroku zčásti zastavil. Předmětem řízení tedy zůstalo zaplacení směnky z 10. 6. 1996 na 400.000,- Kč, podepsané oběma žalovanými a zaplacení směnek z 14. 6. a 25. 6. 1996 po 100.000,- Kč podepsaných prvním žalovaným. Druhá žalovaná se k jednání nedostavila, soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v její nepřítomnosti. První žalovaný uvedl, že žalobce odčerpal finanční prostředky ze společnosti A. s. r. o. a navrhl k tomuto tvrzení provést důkazy účetnictvím uvedené s. r. o., které je v držení Finančního úřadu a Policie ČR. Žalobce se na účet s. r. o. obohatil, neboť nezaplatil nájemné, přisvojil si částky za zboží. Dluží proto uvedené společnosti vyšší částku než kolik činí směnečný peníz. Žalobce na sebe přefakturoval zboží za přibližnou sumu 600.000,- Kč a převedl na sebe zařízení pneuservisu. Z důkazů provedených směnkami soud učinil závěr,že žalobce je majitelem tří předmětných směnek. Ze směnky cizí na 400.000,- Kč, splatné 31. 8. 1996 jsou žalovaní zavázáni společně a nerozdílně vůči žalobci, neboť druhá žalovaná směnku akceptovala a první žalovaný ji vystavil.Ze směnek z 14.6.a 25.6.1996 na 100.000,- Kč je zavázán první žalovaný, neboť tyto směnky vystavil. Soud shledal právně irelevantní obranu žalovaného, spočívající v tvrzeném obohacení žalobce na úkor společnosti A. s. r. o. Kauzální námitky podle Čl. I § 17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ) se musí týkat účastníků směnečného vztahu, nikoliv vztahu žalobce k třetí osobě. Soud proto neprovedl prvním žalovaným navržené důkazy, neboť žalovaným uváděné tvrzení nemá vliv na výsledek dané věci. Soud provedl důkaz dohodou ze dne 10. 6. 1996 o vzájemné spolupráci mezi žalobcem a A. s. r. o., avšak tento důkaz nemá žádnou právní relevanci neboť pro svoji nesrozumitelnost a neurčitost se nejedná o platný právní úkon. Soud z těchto důvodů vyhověl žalobě v části nedotčené zpětvzetím žaloby o zaplacení směnečného peníze včetně úroků a odměny podle Čl. I § 48 ZSŠ. Z důvodu zpětvzetí části žaloby soud rozhodl v souladu s § 10 odst. 3 zákona č. 541/1991 Sb. o vrácení části soudního poplatku. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo odůvodněno ustanovením § 146 odst. 2 první věty a § 142 odst. 2 o. s. ř. Všichni účastníci napadli rozsudek odvoláními. Žalobce navrhl změnit bod V. výroku o nákladech řízení v jeho prospěch. Soudem vypočtený poměr úspěchu a neúspěchu 14 % je příliš nízký. Žalobci měla být přiznána plná náhrada soudního poplatku ve výši 24.080,- Kč. Dále by měla být žalobci přiznána náhrada nákladů 3 úkonů právní služby po 6.750,- Kč s 3 paušálními náhradami výdajů po 75,- Kč. První žalovaný navrhl rozsudek zrušit. Odvolání odůvodnil tím, že byl uveden v omyl, neboť nedošlo k pohybu peněz předpokládanému dohodou z 10. 6. 1996. Jméno druhé žalované bylo do směnek dopisováno. Směnku není možné splatit, neboť první žalovaný nezná místo splatnosti. Veškerou směnečnou agendu připravoval žalobce, který využil neznalosti prvního žalovaného a spáchal trestný čin, který je v současné době vyšetřován Policií ČR. První žalovaný dále navrhl provést důkazy založenými u Finančního úřadu ve Stříbře, a to kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobcem a A. s. r. o. o prodeji části zásob společnosti v celkové výši 600.000,- Kč jako splátka dluhu ze dne 1.10.1996. Dodatečně vznesl první žalovaný námitku podjatosti soudkyně JUDr. Z. K., kterou po výzvě soudu specifikoval tak, že soud nevzal na vědomí dohodu o spolupráci z 10. 6. 1996 a označil ji za nesrozumitelnou. Dále soud "napadl" jednání mezi žalobcem a A. s. r. o. a společnost nazval třetí osobou. Soud též nevzal v úvahu námitku, že si žalobce vybral 600.000,- Kč z prostředků zmíněné společnosti. Druhá žalovaná v odvolání navrhla řízení vůči její osobě "vyloučit pro nelegitimnost". Uvedla, že její jméno bylo do směnek dopsáno. Soud neumožnil žalované se účinně hájit; vůči žalobci byla podána trestní oznámení. Soud neprovedl navržené důkazy. Žalobce se k odvolání žalovaných vyjádřil a uvedl, že směnky nebyly padělány. První žalovaný nebyl uveden v omyl, naopak žalobce se cítí poškozen, neboť ani zaplacením směnek nebude nahrazena škoda vzniklá žalobci v souvislosti s jednáním prvního žalovaného. Odvolání druhé žalované je neopodstatněné, neboť žalovaná byla řádně k jednání u soudu předvolána a nedostavila se. Druhá žalovaná směnku dobrovolně podepsala. K námitce podjatosti soudkyně JUDr. Z. K. uvedla, že se necítí podjatá, nemá žádný vztah k účastníkům; první žalovaný byl poučen podle § 15a o. s. ř. V prvé řadě se odvolací soud zabýval otázkou, čeho se druhá žalovaná domáhá a co odvoláním sleduje (§ 205 odst. 1 a § 42 odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud dospěl k závěru, že je z obsahu o dvolání zřejmé, že druhá žalovaná nesouhlasí s povinností, která jí byla napadeným rozsudkem uložena, neboť zastává názor, že postupem soudu jí byla odňata možnost jednat před soudem a soud měl provést důkazy navržené prvním žalovaným (odvolací důvod). Odvolací soud proto dovodil, že druhá žalovaná navrhuje žalobu v části proti její osobě zamítnout v celém rozsahu. Odvoláními žalovaných nebyl dotčen bod IV. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o vrácení části soudního poplatku žalobci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Při odvolacím jednání první žalovaný uvedl, že směnky byly žalovanými podepsány jako záruka za splacení peněz investovaných žalobcem do majetku A. s. r.o. Oba žalovaní navrhli doplnit dokazování účetními doklady žalobce, kterými by bylo prokázáno, že směnkami zajištěný dluh byl z majetku A. s. r. o. splacen. Druhá žalovaná k dotazu odvolacího soudu uvedla, že obdržela oznámení pošty o uložení zásilky obsahující předvolání k jednání dne 9. 4. 2002 a o jednání před soudem prvního stupně byla informována, avšak k jednání se nechtěla dostavit, neboť všechny obchodní záležitosti v době, kdy byla mimo republiku, vyřizoval první žalovaný. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek. Odvolací jednání se konalo v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobce, který se omluvil z účasti a souhlasil s jednáním v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že v části rozsudku dotčené odvoláním prvního žalovaného nejsou dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí. V části rozsudku, ve které bylo rozhodnuto ve vztahu k druhé žalované, nebylo odvolání druhé žalované shledáno důvodným. Odvolání žalobce, který napadl rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, bylo shledáno zčásti důvodným. Odvolací soud se nejprve zabýval odvoláním prvního žalovaného, a to v prvé řadě námitkou podjatosti. Podle § 15a odst. odst. 1 o. s. ř. účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni. Podle odst. 2 účastník je povinen námitku podjatosti soudce (přísedícího) uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů po té, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudcem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců (přísedících). První žalovaný byl poučen ve smyslu § 15a odst. 1 o. s. ř. v podání soudu, doručeném žalovanému 21. 2. 2002, o svém právu vznést námitku podjatosti soudce. Důvody podjatosti soudkyně JUDr. Z. K. spatřuje první žalovaný v jejím způsobu vedení řízení. O této okolnosti se dozvěděl při vyhlášení rozsudku dne 9. 4. 2002 nebo nejpozději z písemného vyhotovení rozsudku, které obdržel dne 30. 4. 2002. Námitku podjatosti vznesl v podání odeslaném soudu dne 1. 7. 2002, tedy po uplynutí 15denní lhůty stanovené v § 15a odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud se proto vznesenou námitkou podjatosti nezabýval z důvodu její opožděnosti. První žalovaný před soudem prvního stupně uvedl, že žalobce odčerpal ze společnosti A. s. r. o. finanční prostředky, proto považuje zaplacení směnek za bezpředmětné. Soud prvního stupně správně vztáhl toto tvrzení k právní úpravě obsažené v Čl. I § 17 ZSŠ a dále se zabýval tím, zda se první žalovaný touto tzv. kauzální námitkou ubránil. Podle uvedeného ustanovení kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Z citovaného ustanovení a contrario vyplývá, že dlužník, jedná-li se o kauzální námitky, může vznášet vůči majiteli směnky jen takové námitky, které mají původ ve vztahu tohoto dlužníka k tomuto konkrétnímu majiteli směnky. Aby se první žalovaný, který je výstavcem předmětných směnek cizích, ubránil námitkou ze svého vlastního vztahu k žalobci, spadající pod ustanovení Čl. I § 17 ZSŠ, musí v prvé řadě konkrétně specifikovat obsah svého právního vztahu k žalobci, jinými slovy obsah tzv. směnečné dohody, uzavřené mezi žalobcem a prvním žalovaným, završené podepsáním směnek prvním žalovaným jako jejich výstavcem a musí uvést jakým způsobem následně důvod vystavení směnek odpadl a dále musí tato svá tvrzení prokázat. První žalovaný v řízení před soudem prvního stupně nevylíčil obsah směnečné dohody (důvod vystavení směnek ve prospěch žalobce), které by jej opravňovaly k vznesení námitky dle Čl. I § 17 ZSŠ, že důvod vystavení směnek odpadl nebo se nenaplnil. Pouze uvedl, že zaplacení směnek již je bezpředmětné s ohledem na odčerpání finančních prostředků z majetku společnosti A. s. r. o. Soud prvního stupně zhodnotil uvedené tvrzení jako námitku podle Čl. I § 17 ZSŠ, která je v uvedené věci nepřípustná, neboť první žalovaný argumentuje vztahem třetí osoby k žalobci, nikoliv vlastním vztahem prvního žalovaného k žalobci. Soud tedy hodnotil tvrzení prvního žalovaného jako kauzální námitku, aniž mu byl prvním žalovaným sdělen obsah směnečné dohody. V takovém případě ale není možné posoudit, zda se vůbec o kauzální námitku jednalo. Teprve k dotazu odvolacího soudu sdělil žalovaný při odvolacím jednání důvod vystavení směnky, a to zajištění splnění závazků A. s. r. o. Ve světle tohoto tvrzení pak námitka, že A. s. r. o. splnil žalobci své závazky, již je námitkou z vlastního vztahu prvního žalovaného vůči žalobci - pokud A. s. r. o. splnila žalobci směnkou zajišťované závazky, pak došlo k naplnění tzv. směnečné dohody uzavřené mezi žalobcem a prvním žalovaným při vystavování předmětných směnek. Je proto možno uzavřít, že teprve při odvolacím jednání první žalovaný vznesl tvrzení, jaký obsah měla směnečná dohoda. V systému neúplné apelace, založené novelou o. s. ř. provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., nemohou účastníci v odvolacím řízení podle § 205a odst. 1 o. s. ř. uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Je proto nutné umožnit účastníkovi v řízení před soudem prvního stupně, aby mohl vznést veškerá tvrzení významná pro výsledek věci a navrhnout důkazy k prokázání těchto tvrzení. Tuto funkci plní též § 118a, který stanoví soudu poučovací povinnost, a to v odst. 1 povinnost vyzvat účastníka k doplnění tvrzení, ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně. Soud je povinen poučit účastníka, o čem má tvrzení doplnit a o následcích nesplnění výzvy. Jak z povahy systému neúplné apelace, tak i z textu odst. 1 § 118a o. s. ř. je nutno dovodit, že výzva k doplnění tvrzení musí být učiněna zcela konkrétně. Účastníkovi musí být z výzvy soudu zřejmé, v čem neúplnost jeho tvrzení spočívá a že v případě nesplnění povinnosti tvrzení neunese břemeno tvrzení, což může vést k jeho neúspěšnosti ve věci. Postačovalo-li by pouze obecně formulované poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř., uvedené ustanovení by postrádalo jakýkoliv smysl a skutečný obsah. Sdělení o tom, o jakých rozhodujících skutečnostech by měl účastník uvést svá tvrzení, může být nastíněno například dotazem, co tvrdí o určité skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. V dané věci se soud prvního stupně nedotázal prvního žalovaného, proč (z jakého důvodu) vystavil předmětné směnky cizí nebo, jinými slovy řečeno, s kým uzavřel první žalovaný směnečnou dohodu a jaký byl její obsah. Z toho důvodu soud nesplnil poučovací povinnost stanovenou v § 118a odst. 1 o. s. ř., což je ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud z uvedených důvodů, aniž by se zabýval věcí samou z hlediska hmotného práva, napadený rozsudek v části, ve které bylo rozhodnuto ve vztahu k prvnímu žalovanému, dle § 221 odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve kterém bude první žalovaný povinen prokázat své tvrzení o obsahu směnečné dohody. Podle § 224 odst. 3 o. s. ř. bude v novém rozhodnutí soudu rozhodnuto též o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu žalobce k prvnímu žalovanému. Odvolací soud se dále zabýval odvoláním druhé žalované. V prvé řadě je nutno konstatovat, že ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Z toho důvodu se odvolací soud nemohl zabývat novými tvrzeními druhé žalované, že směnky zajišťovaly dluh A. s. r o., který byl již uvedenou společností splacen a že jméno druhé žalované bylo do směnek dopsáno. Odvolací soud proto dále zkoumal, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů byly soudem prvního stupně zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr. Ve vztahu k druhé žalované požadoval žalobce úhradu směnky cizí ze dne 10. 6. 1996 na částku 400.000,- Kč, akceptované druhou žalovanou. Druhá žalovaná proti uplatněnému nároku ničeho nenamítla a k jednání před soudem prvního stupně dne 9. 4. 2002 se nedostavila, přičemž předvolání společně s žalobou jí bylo doručeno náhradním způsobem podle § 46 odst. 4 o. s. ř. dne 4. 3. 2002. Žalobci svědčilo právo ze směnky a ve smyslu § 495 občanského zákoníku není žalobce povinen prokazovat důvod směnečného závazku druhé žalované, soud prvního stupně proto postupoval správně, když bez dalšího vyhověl žalobě ve vztahu k druhé žalované. Z uvedeného důvodů odvolací soud potvrdil podle § 219 o. s. ř. rozhodnutí soudu ve věci samé ve vztahu k druhé žalované jako věcně správné. Co se týče rozhodnutí o části nákladů řízení ve vztahu k druhé žalované, žalobce vzal v převážné části žalobu zpět vůči druhé žalované a žalobce měl úspěch pouze v části o zaplacení 400. 000,- Kč. Proto ve smyslu § 146 odst. 2 první věty o. s. ř. (žalobce neprokázal, že by druhá žalovaná plnila žalobci po zahájení řízení) a analogicky dle § 142 odst. 2 o. s. ř. by měla druhá žalovaná vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, avšak druhé žalované žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto změnil ve vztahu k druhé žalované rozhodnutí o náhradě nákladů tak, že žalobce a druhá žalovaná nemají vůči sobě právo na jejich náhradu. S ohledem na plný úspěch žalobce ve vztahu k druhé žalované rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu poloviny sazby 37.520,- Kč dle § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v hotových výdajích v rozsahu 1 paušální úhrady výdajů 75,- Kč k 1 úkonu právní služby (vyjádření k odvolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. Poučení: Proti části rozhodnutí, ve které bylo rozhodnuto ve vztahu k prvnímu žalovanému, není dovolání přípustné. Proti části rozhodnutí, ve které bylo rozhodnuto ve vztahu k druhé žalované, není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Praze dne 20. ledna 2003 JUDr. Zdeněk Š t e n c l v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: