Směnečné nároky proti výstavci směnky se promlčují ve třech letech ode dne splatnosti směnky. Posledním dnem promlčecí lhůty je den, který se číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná (§ 122 odst. 2 o.z.). Touto událostí však není počátek prvního dne běhu promlčecí lhůty, ale splatnost směnky. Je-li tedy směnka splatná např. dne 30.4.1998, je prvním dnem běhu promlčecí lhůty den 1.5.1998 a posledním dnem den 30.4.2001. Dojde-li tedy žaloba na zaplacení této směnky soudu po dni 30.4.2001, je námitka promlčení uplatněna po právu.

9 Cmo 93/2003 - 76 Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Štencla a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr.Heleny Šteflové v právní věci žalobce : L. K., bytem P., zast. obecným zmocněncem JUDr. R.H., bytem S., proti žalovanému : P. Š., bytem P., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu na zaplacení DEM 96.000,- s přísl., o odvolání žalobce do rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové čj. 39 Cm 232/2001 - 33 ze dne 21. listopadu 2001, takto : I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Hradci Králové dne 22.června 2001 pod čj. Sm 199/2001 se v plném rozsahu zrušuje (bod I.výroku). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobce opíral svůj nárok o vlastní směnku na DEM 96.000,- vystavenou dne 19.11.1997 žalovaným bez protestu na řad žalobce se splatností 30.4.1998. Proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný včas námitky, ve kterých uvedl, že vznáší námitku promlčení práva ze směnky. Dále namítl, že předmětná směnka mu nebyla nikdy předložena a ani nebyly dány potřebné zprávy. Žalovaný v námitkách též tvrdil, že ve prospěch žalobce nikdy žádnou směnku nevystavoval ani nepřijal . K projednání námitek soud nařídil jednání, v jehož rámci provedl dokazování listinami. Soud se v prvé řadě zabýval hodnocením námitky promlčení, která byla žalovaným včas vznesena. Soud dovodil, že směnečné nároky proti výstavci vlastní směnky se promlčují ve třech letech ode dne splatnosti směnky (§ 77 odst. 1 ve vztahu k § 70 odst. 1 zák.č. 191/1950 Sb.). Žalobce tvrdil, že tato lhůta byla dodržena, neboť ve shodě s ust. § 57 odst. 3 o.s.ř. byla žaloba podána na poštu dne 30.4.2001, tj. v zákonné promlčecí lhůtě. Soud však dovodil, že při posuzování promlčení práva ze směnky nejde o procesní lhůtu, ale o hmotněprávní lhůtu, u níž se postupuje podle občanského zákoníku (dále jen o.z.). Podle § 122 odst. 2 o.z. konec lhůty určené podle let připadá na stejný den, který se číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Aby nedošlo k promlčení práva, je třeba, aby nejpozději posledního dne promlčecí lhůty byla soudu doručena žaloba. V daném případě byla žalovaná směnka splatná 30.4.1998, kdy začala běžet promlčecí lhůta, a tato skončila dne 30.4.2001. Jelikož žaloba byla doručena soudu až dne 2.5.2001, je třeba konstatovat, že námitka promlčení byla vznesena důvodně. Soud se proto již nezabýval hodnocením důvodnosti ostatních námitek žalovaného a směnečný platební rozkaz zrušil. Proti rozsudku podal žalobce včas odvolání, ve kterém navrhl změnu napadeného rozsudku ve svůj prospěch tak, že směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti s tím, že částka uvedená v DEM bude přepočtena na ekvivalentní částku v EUR. V odvolání žalobce uvedl, že soud nesprávně posoudil běh promlčecí lhůty, když nevzal v úvahu ust. § 73 zák.č. 191/1950 Sb., podle kterého se do zákonných lhůt ve směnce stanovených nepočítá den, od něhož počnou lhůty běžet. Pokud byla směnka splatná dne 30.4.1998, pak tříletá promlčecí lhůta k uplatnění směnečných nároků proti příjemci běží ode dne následujícího, tedy od 1.5.1998 a končí proto až 1.5.2001. Protože však tento poslední den lhůty je dnem pracovního klidu, prodlužuje se lhůta ve smyslu ust. § 72 odst. 2 zák.č. 191/1950 Sb. až do příštího dne pracovního, tedy do 2.5.2001. Tento den byl žalobní návrh soudu poštou prokazatelně doručen, a proto k promlčení směnečného nároku nedošlo. Podáním ze dne 12.7.2002 doplnil žalobce své odvolání ještě o námitku podjatosti soudkyně JUDr. J. T., která věc rozhodovala u soudu prvního stupně. Námitku žalobce odůvodnil tím, že podle jeho názoru žalovanému radil v průběhu řízení před soudem prvního stupně manžel rozhodující soudkyně - advokát JUDr. I. T. Z písemných podání žalovaného vyplývá, že je vypracovávala osoba s právnickým vzděláním a nikoliv žalovaný sám. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek při ústním jednání podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Právní zástupce žalobce v úvodním přednesu v podstatě zrekapitupoval obsah svého odvolání včetně jeho písemného doplnění a zdůraznil, že právní úprava promlčení obsažená v zákoně č. 191/1950 Sb. má přednost před obecnou úpravou promlčení v občanském zákoníku, a proto je třeba v plné míře aplikovat na daný případ ust. § 73 zák.č. 191/1950 Sb., podle kterého se do běhu promlčecí lhůty nezapočítává den, od něhož počala lhůta běžet. Pro případ nepříznivého výroku odvolacího soudu navrhl, aby ve věci bylo připuštěno dovolání k posouzení právní otázky priority zák.č. 191/1950 Sb. Žalovaný v úvodním přednesu uvedl, že napadený rozsudek považuje za správný. K odvolací námitce podjatosti soudkyně JUDr. J. T. uvedl, že tuto soudkyni viděl poprvé až při nařízeném ústním jednání a jejího manžela advokáta JUDr. I. T. nezná a nikdy ho neviděl. Žádný z účastníků nenavrhl, aby řízení bylo doplněno o provedení dalších důkazů. Odvolací soud doplnil dokazování čtením vyjádření JUDr. I. T. k námitce podjatosti na č.l. 57 a vyjádření rozhodující soudkyně JUDr. J. T. k téže námitce na č.l. 58. Z provedeného dokazování odvolací soud zjistil, že JUDr. I. T. uvedl, že žalovaný nikdy nebyl a není jeho klientem a že jej osobně nezná. Nikdy mu neposkytl právní poradu jakéhokoliv druhu. JUDr. J. T. ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedla, že se v dané věci necítí být podjatá. Žádného z účastníků nezná a nemá jakýkoliv osobní zájem na výsledku sporu. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti rozhodující soudkyně, která byla vznesena jako odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 205a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle § 14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Odvolací soud zastává názor, že z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by rozhodující soudkyně měla poměr k věci nebo k účastníkům. Žalobce ostatně ani takovou skutečnost netvrdil, ale z jeho podání a přednesů vyplynulo, že není spokojen s právním hodnocením otázky promlčení, tak jak je rozhodující soudkyně provedla. Taková námitka však vzhledem k ust. § 14 odst. 4 o.s.ř. nemůže zakládat důvod pro pochybnost o nepodjatosti soudkyně. Žalobce však též tvrdil, že je zde důvod pro pochybnost o nepodjatosti soudkyně pro poměr této soudkyně k zástupci žalovaného JUDr. I. T., který je jejím manželem. Uvedená námitka byla však vyvrácena písemným prohlášením JUDr. I. T., který vysvětlil, že žalovaného v této věci nezastupuje a nikdy nezastupoval. Nebylo tedy prokázáno, že by byla dána pochybnost o nepodjatosti rozhodující soudkyně se zřetelem na její poměr k právnímu zástupci žalovaného. Z uvedeného vyplývá, že námitka podjatosti soudkyně JUDr. J. T. formulovaná jako odvolací důvod, není důvodná. Dále se odvolací soud zabýval námitkou promlčení práv ze směnky, kterou žalovaný ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vznesl a kterou soud prvního stupně uznal za důvodnou. Především je třeba přisvědčit názoru soudu prvního stupně, že lhůta, ve které se promlčují práva ze směnky, je lhůtou hmotněprávní a nikoliv lhůtou procesní. Z hlediska zachování lhůty proto není důležitý den, kdy je žalobní návrh odevzdán orgánu, který má povinnost jej soudu doručit (§ 57 odst. 3 o.s.ř.), ale den, kdy bylo právo uplatněno u soudu, tedy den, kdy žalobní návrh byl soudem převzat (§ 112 o.z.). Stejně tak je správný závěr soudu prvního stupně, že práva ze směnky proti výstavci vlastní směnky se promlčují v tříleté promlčecí lhůtě (§ 70 odst. 1 ve spojení s § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 zák.č. 191/1950 Sb.). Soud prvního stupně rovněž správně zjistil, že žalovaná směnka byla splatná dne 30.4.1998. Pokud jde o počátek promlčecí lhůty, je třeba vycházet z ust. § 70 odst. 1 zák.č. 191/1950 Sb., podle kterého se směnečné nároky proti příjemci (výstavci vlastní směnky) promlčují ve třech letech ode dne splatnosti směnky a z ust. § 73 téhož předpisu, podle kterého se do zákonných lhůt nebo do lhůt ve směnce stanovených nezapočítá den, od něhož počnou lhůty běžet. Je proto třeba dovodit, že v daném případě promlčecí lhůta sice začala běžet ode dne 30.4.1998, avšak prvním dnem běhu promlčecí lhůty byl den 1.5.1998. Pokud jde o stanovení konce běhu promlčecí lhůty, neobsahuje zák.č. 191/1950 Sb. žádnou speciální úpravu, a proto je třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku upavující počítání času. Podle § 122 odst. 2 o.z. konec lhůty určené podle let připadá na den, který se číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. V daném případě je událostí, od níž lhůta počíná, splatnost žalované směnky (30.4.1998), a proto konec tříleté lhůty připadá na den 30.4.2001. Jelikož tento den byl dnem pracovním, nepřipadá v úvahu posunutí konce lhůty podle § 122 odst. 3 o.z. Žalobce se mýlí v tom, že považuje za událost, od níž lhůta počíná, počátek dne 1.5.1998, a proto za poslední den lhůty určuje den 1.5.2001 resp. 2.5.2001 (den 1.5.2001 byl státním svátkem). Jak už bylo výše uvedeno, den 1.5.1998 je pouze prvním dnem běhu promlčecí lhůty a není tedy událostí, od níž se lhůta počíná. Je proto možno shrnout, že v daném případě byl prvním dnem běhu promlčecí lhůty den 1.5.1998 a posledním dnem den 30.4.2001. Jelikož žaloba byla doručena soudu až 2.5.2001, je třeba konstatovat, že se tak stalo až po uplynutí promlčecí lhůty, a proto námitka promlčení směnečných nároků, včas vznesená žalovaným jako výstavcem vlastní směnky, je námitkou důvodnou. Soud prvního stupně proto po právu zrušil vydaný směnečný platební rozkaz a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Odvolací soud tedy uzavřel, že napadený rozsudek je věcně správný, a proto nezbylo, než tento rozsudek za použití § 219 o.s.ř. potvrdit. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle §224 odst.1 a § 142 odst.1 o.s.ř. ve prospěch žalovaného, který měl v tomto řízení plný úspěch, s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Návrhem žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání nebylo možno se zabývat, neboť v daném sporu odvolacímu soudu již o přípustnosti dovolání nepřísluší rozhodovat (napadený rozsudek byl vydán již za účinnosti novely o.s.ř. provedené zák.č. 30/2000 Sb.). Poučení : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Praze dne 10. listopadu 2003 JUDr. Zdeněk Š t e n c l v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: