Moderace výše konkursní odměny je možná pouze dle § 8 odst. 3 věty čtvrté ZKV, přičemž okolnostmi případu je třeba rozumět věc samu (tedy konkurs) a nikoliv osobní poměry správce (tedy ani to, zda správce je či není plátcem DPH) Navýšení konkursní odměny o DPH, již je z ní správce jako plátce DPH povinen odvést, není v souladu se zákonem.

1 Ko 398/2004-242 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D., v konkursu vedeném na majetek úpadce A., s.r.o., sídlem P., o odvolání konkursní věřitelky České republiky – Finančního úřadu pro Prahu 7, sídlem Praha 7, nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 59 K 41/2002-223 ze dne 21. června 2004 t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 59 K 41/2002-223 ze dne 21. června 2004 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v konkursu vedeném na majetek A., s.r.o. (dále jen úpadce) usnesením č.j. 59 K 41/2002-223 ze dne 21.6.2004 schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty úpadce JUDr. V. K. ze dne 8.4.2004. V odůvodnění uvedl, že konečná zpráva byla vyvěšena na úřední desce soudu dne 19.4.2004 a že proti ní podala námitky konkursní věřitelka Česká republika – Finanční úřad pro Prahu 7 (dále jen odvolatelka). Odvolatelka namítala, že si správce neoprávněně navýšil konkursní odměnu o částku 137.791,50 Kč, jež představuje daň z přidané hodnoty (dále též DPH), a že správce dosud nepodal daňové přiznání a daň nezahrnul do konečné zprávy. Správce se bránil zejména tím, že konkursní odměnu vypočetl dle § 7 vyhlášky č. 476/1991 Sb. na částku 626.325,- Kč, již navýšil dle § 14 zákona č. 588/1992 Sb. o DPH ve výši 137.791,50 Kč. Ze změny § 14 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb. účinné od 1.10.2003 dovozoval, že vyúčtuje úpadci soudem přiznanou odměnu spolu s DPH jako pohledávku za podstatou, a poukázal na právní úpravu odměn advokátů a notářů, jež jim umožňuje automaticky připočítat DPH k jejich odměně. Nesouhlasil s odvolatelkou v tom, že by správci konkursních podstat – pokud jsou plátci DPH – nemohli postupovat obdobně jako notáři, advokáti, auditoři nebo daňoví poradci. Opačný postup spočívající v tom, že by měl odvést DPH z konkursní odměny (tj. bez možnosti jejího navýšení o DPH), by vedla toliko k nerovnosti mezi správci – plátci DPH, a správci – neplátci DPH. Ohledně daňového přiznání správce uvedl, že je odevzdal dne 12.5.2004. Na jednání o konečné zprávě a vyúčtování konaném dne 21.6.2004 setrvala odvolatelka toliko na námitce ohledně nepřípustného navýšení konkursní odměny o DPH, jež jde k tíži věřitelů, a námitku týkající se podání daňového přiznání považovala za bezpředmětnou. Soud I. stupně se zabýval námitkou odvolatelky a důvodnou ji neshledal. Vyšel z toho, že otázka DPH u konkursní odměny nebyla dosud judikována a že vyhláška č. 476/1991 Sb. zatím neupravuje možnost připočíst DPH ke konkursní odměně. Je však známo, že Ministerstvo spravedlnosti ČR pracuje na novele, protože příslušné předpisy o odměnách notářů a advokátů již byly vydány. Přihlédl k tomu, že Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 25.6.2002 publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 403 řadí správce konkursní podstaty mezi zvláštní veřejnoprávní subjekty a dovodil z něj, že odměna správce by zásadně neměla podléhat DPH, neboť jde o výkon veřejné funkce a nikoliv služby. Pak by byly námitky odvolatelky důvodné, neboť i správce, jenž je plátcem DPH, by ani neměl povinnost odvést DPH z konkursní odměny. Dále z cit. nálezu Ústavního soudu dovodil, že kdyby konkursní odměna DPH podléhala, vznikla by tím nepřípustná nerovnost v odměňování jednotlivých správců, plátců a neplátců DPH. Za situace, kdy v praxi finančních úřadů převládá názor, že činnost správců konkursních podstat je zahrnována do tzv. činností ekonomických a podléhá DPH, dospěl k závěru, že „odměna správce v tomto případě bude podléhat povinnosti odvést DPH z odměny“. Proto se přiklonil k názoru, že je třeba „použít analogie s odměnou advokátů a notářů a připustit oprávněnost připočítání DPH k odměně správce, která bude hrazena z podstaty“. Dle názoru soudu I. stupně by pak „měl příslušný FÚ tuto DPH jako přeplatek vrátit do konkursní podstaty, aby mohl být zahrnut do rozvrhu“. Takovým postupem by pak nebyli poškozeni ani konkursní věřitelé. Protože námitky odvolatelky neshledal důvodnými, postupoval dle § 29 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV) a konečnou zprávu schválil „ve znění vyvěšeném na úřední desce“. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se odvolatelka včas odvolala a požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že výše konkursní odměny bude určena v souladu s právními normami a dotčené části konečné zprávy budou náležitě upraveny. Odvolatelka zdůraznila, že pro zvýšení konkursní odměny o částku 137.791,50 Kč, jež odpovídá původní sazbě DPH ve výši 22 %, není žádný důvod, neboť to žádný právní předpis nepřipouští a takto určená odměna je v rozporu s vyhláškou č. 476/1991 Sb. Soudu I. stupně vytýkala, že tuto námitku neshledal důvodnou a že zatížil úpadce neexistující daňovou povinností, čímž maří možnost řádného uspokojení konkursních věřitelů. Přestože se ztotožňuje s nálezem Ústavního soudu, z něhož soud I. stupně vyšel při vydání napadeného usnesení, neztotožňuje se se závěry, k nimž došel, neboť mezi úpadcem a správcem nedochází k žádnému zdanitelnému plnění. Správce nemůže zatížit úpadce fiktivní daňovou povinností, jež nevyplývá z žádného právního přepisu a jež byla stanovena toliko na základě volné úvahy správce jen proto, aby měl správce jako plátce DPH „větší naději v pokusu o dosažení výhodnějšího daňového režimu u svého správce daně v daňovém řízení, které s tímto konkursním řízením nemá vůbec nic společného“. Dle odvolatelky jsou úvahy soudu I. stupně „redundantní“ a posouzení této problematiky nespadá do pravomoci soudu, ale správce daně s tím, že nelze akceptovat odkazy na činnost advokátů a notářů, neboť jejich postavení není souměřitelné s postavením správce. Za této situace nemá dle odvolatelky použití analogie oporu v žádné zákonné normě a odporuje ústavním principům. Závěrem uvedla, že se nelze dovolávat ani neexistujících předpisů, i kdyby na jejich přípravě Ministerstvo spravedlnosti ČR již pracovalo. Správce ve vyjádření k odvolání především podrobně rozvedl vybraná ustanovení zákona č. 588/1991 Sb., o dani z přidané hodnoty, polemizoval s názory odvolatelky, obhajoval správnost odůvodnění napadeného usnesení a napadal „běžné zvyklosti“ finančních úřadů, jež si dle § 64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. nepřípustně „započítávají“ své pohledávky s vratitelnými přeplatky na DPH a neobtěžují se ani tím, aby o toto „započtení“ snížily výši své konkursní pohledávky. Zdůraznil, že částku ve výši 137.791,50 Kč stejně odvede „svému příslušnému finančnímu úřadu“. Proto o žádné „navýšení jeho odměny“ vlastně ani nejde. Odvolatelce vytýkal i to, že podáním odvolání zkomplikovala a prodloužila konkursní řízení, jakož i vyplacení konkursní odměny a uspokojení pohledávek konkursních věřitelů. Proto požadoval, aby napadené usnesení bylo potvrzeno nebo aby bylo změněno vzhledem ke změně sazby DPH, k níž došlo od 1.5.2004 tak, že se DPH sníží o 3 %, tj. z částky 137.791,50 Kč na 119.001,75 Kč. Dále správce obsáhle polemizoval s pokynem MF ČR zn. D-247 ze dne 17.4.2003, o uplatňování DPH u činností uskutečňovaných podle zvláštního právního předpisu, v kontextu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 25.6.2002 publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 403 a došel k závěru, že by konkursní odměna neměla podléhat DPH, neboť výkon veřejné funkce není službou a nejde o zdanitelné plnění. Pro tuto eventualitu navrhoval, aby jeho konkursní odměna byla určena toliko ve výši 626.325,- Kč, tedy bez DPH. Zástupce věřitelů Ing. M. P. ve vyjádření k odvolání zejména uvedl, že dle jeho názoru postupoval správce správně, neboť nejde o zvýšení konkursní odměny, ale o DPH plně odvedenou „přes finanční úřad státu“. Zdůraznil, že v průběhu konkursu správce řádně plnil veškeré daňové povinnosti a finanční úřad nemá vůči úpadci žádnou daňovou pohledávku, jež by vznikla po prohlášení konkursu. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům : Podle § 29 odst. 1 ZKV mj. podává správce soudu a věřitelskému výboru zprávy o zpeněžování majetku z podstaty; konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Konečná zpráva o zpeněžování majetku z podstaty a o vyúčtování hotových výdajů a odměny správce slouží jako jeden z podkladů pro vydání rozvrhového usnesení. Má své, z hlediska jednotlivých fází konkursu míněno, pevné místo a ty otázky, k jejichž řešení tento institut především slouží, by tedy zásadně neměly být předmětem přezkumné činnosti soudu později, např. při zkoumání správnosti rozvrhového usnesení. Údaje uvedené v konečné zprávě týkající se vyúčtování odměny správce a jeho výdajů, výtěžku zpeněžení majetku z podstaty a nákladů konkursu, jakož i údaje týkající se úplnosti (a tedy i konečnosti) majetkových zjištění ohledně rozsahu konkursní podstaty nebo procesních postupů, na jejichž základě byla taková majetková zjištění učiněna, mohou být napadány a zkoumány pouze v tomto rámci a může být o nich rozhodnuto toliko usnesením podle § 29 odst. 3 ZKV, proti němuž je odvolání přípustné. Konečnou zprávou a rozhodnutím o ní je mimo jiné dáno účastníkům konkursu na vědomí, jaká částka má být vyplacena správci na jeho odměně a na úhradu jeho hotových výdajů a jakou částkou bude moci disponovat soud, v jehož výlučné kompetenci je určit a rozhodnout rozvrhovým usnesením, jaká část ze sumy, jež je předmětem jeho rozhodování a jež byla postavena najisto v konečné zprávě, připadne v souladu se zákonem tomu kterému věřiteli. Podle § 66a odst. 1 ZKV se pro konkurs a vyrovnání použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále též OSŘ), nestanoví-li ZKV jinak. Podle § 66a odst. 2 ZKV soud rozhoduje usnesením. Ze zásady přiměřené aplikace občanského soudního řádu je třeba dovodit, že i usnesení vydaná soudem v konkursním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních OSŘ (míněn je zejména § 169 OSŘ a § 157 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 OSŘ). To mj. znamená, že i v usnesení, jímž je konečná zpráva o zpeněžování majetku z podstaty a o vyúčtování hotových výdajů a odměny správce schválena, je třeba, aby soud do výroku, jímž ji schválí, pojal též její podstatný obsah (tj. kolik činí schválené výnosy a náklady konkursu, jakož i odměna a hotové výdaje správce, a jaká částka je určena pro rozvrh). Pokud jde o odůvodnění tohoto usnesení, musí v něm soud kromě jiného uvést, čeho se účastníci konkursu domáhají (tj. jaké konkrétní námitky vznášeli proti konečné zprávě a vyúčtování), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé. V daném případě odvolací soud shledal, že napadené usnesení shora uvedeným požadavkům neodpovídá, neboť z něj nelze zjistit, kolik činí schválené výnosy a náklady konkursu, jakož i odměna a hotové výdaje správce a jaká částka je určena pro rozvrh – tedy údaje, kvůli nimž se konečná zpráva schvaluje. Proto již jen z těchto důvodů napadené usnesení neobstojí. Odvolací soud ze spisu zjistil, že soud I. stupně uvědomil úpadce a konkursní věřitele o tom, že konečná zpráva včetně vyúčtování odměny a výdajů správce (č.l. 201 až 207) bude vyvěšena na úřední desce soudu ode dne 19.4. do 3.5.2004 (č.l. 208) a že konkursní věřitelé i úpadce mohou proti ní podat do patnácti dnů námitky. Podáním ze dne 29.4.2004 (č.l. 210) podala proti ní odvolatelka námitky, jimiž zpochybňovala neoprávněnost navýšení konkursní odměny o částku 137.791,50 Kč a to, že správce nepodal daňové přiznání a že nezahrnul daň do konečné zprávy. Dále bylo zjištěno, že se k těmto námitkám vyjádřil správce podáním ze dne 28.5.2004 (č.l. 214) a že námitky byly projednány na jednání nařízeném na den 21.6.2004 (č.l. 218). Pokud jde o námitky spočívající v tom, že správce dosud nepodal daňové přiznání, konstatovala odvolatelka, že tuto povinnost správce již splnil (č.l. 220). Za této situace vydal soud I. stupně napadené usnesení, jímž schválil konečnou zprávu a vyúčtování. Pokud jde o výši konkursní odměny, zjistil ze spisu odvolací soud, že ji správce vypočetl dle § 7 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, na 626.325,- Kč a připočetl k ní s odkazem na § 14 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, částku 137.791,50 Kč tak, že její celková výše činila 764.116,50 Kč (č.l. 202). Odvolací soud především konstatuje, že moderace výše konkursní odměny je možná pouze dle § 8 odst. 3 věty čtvrté ZKV, dle něhož může soud podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo snížit. Z uvedeného je zřejmé, že okolnostmi případu je třeba rozumět věc samu (tedy konkurs) a nikoliv osobní poměry správce (tedy ani to, zda správce je či není plátcem DPH). Pokud jde o nález Ústavního soudu ČR ze dne 25.6.2002 publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 403, je odvolací soud – na rozdíl od soudu I. stupně – toho názoru, že z něj nelze žádným způsobem dovodit, zda konkursní odměna, jež je příjmem správce – plátce DPH, podléhá či nepodléhá DPH, neboť tuto problematiku řeší výlučně daňové předpisy (srovnej § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, účinného od 1.5.2004, dle něhož se pro účely tohoto zákona považuje za poskytnutí služby též poskytnutí služby za úplatu i na základě rozhodnutí státního orgánu nebo vyplývající ze zvláštního právního předpisu). Obecně platí, že v okolnosti, že některé příjmy zdanění podléhají (event. podléhají navíc ještě progresivnímu zdanění v závislosti na výši daňového základu) a jiné nikoliv, nelze spatřovat nepřípustnou nerovnost mezi daňovými subjekty. Proto nelze souhlasit s názorem prezentovaným správcem, s nímž se soud I. stupně nesprávně ztotožnil, dle něhož povinnost odvést DPH postihující správce, jenž je registrován jako plátce DPH, zakládá nerovnost v odměňování správců, neboť výše konkursní odměny je pro všechny správce, ať plátce či neplátce DPH, stanovena zvláštním předpisem shodně (viz vyhláška č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání). Okolnost, že problematiku náhrady za odváděnou DPH řeší zákonodárce u různých profesí odlišně (srovnej § 137 odst. 3 OSŘ, jenž se týká advokátů, notářů nebo patentových zástupců), nemůže být důvodem pro jakoukoliv analogii ani přiměřené použití OSŘ ve smyslu § 66a odst. 1 ZKV, neboť postavení správce konkursní podstaty (jakož i předběžného správce, zástupce správce, zvláštního správce nebo vyrovnacího správce) jako zvláštního (a zcela samostatného) subjektu konkursního řízení je zcela odlišné od postavení zástupce účastníka řízení. Obdobně není rozhodné ani to, zda zákonodárce chystá změnu právní úpravy či nikoliv. Pro navýšení konkursní odměny o DPH, již je z ní správce jako plátce DPH povinen odvést, není relevantní ani praxe finančních úřadů při vypořádání vratitelných přeplatků na DPH ve vztahu k úpadci. Dlužno dodat, že osobu úpadce a správce nelze ztotožňovat, neboť jde o různé daňové subjekty. Veden výše vyjádřenými názory nemohl odvolací soud než postupovat podle § 221 odst.1 a 2 OSŘ, napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je třeba, aby správce s přihlédnutím k důvodným námitkám odvolatelky konečnou zprávu a vyúčtování v potřebném rozsahu přepracoval a soudu znovu předložil k postupu dle § 29 ZKV. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 11. října 2004 JUDr. Jiří K a r e t a v.r. předseda senátu Za správnost: