Přihlášku žalobce (zástavního věřitele) do konkursu vedeného na majetek zástavního dlužníka, tedy na subjekt, který je rozdílný o osobního dlužníka, je třeba posuzovat jako nepeněžitý nárok ve smyslu § 20 odst. 2 ZKV na úhradu zajištěné pohledávky, vyjádřený v penězích, který lze uspokojit v konkursu.

15 Cmo 179/2003 - 76 Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.Františka Kučery a soudců JUDr.Ivy Novotné a JUDr.Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce : K. b., a.s., , sídlem P. proti žalovanému: Ing.M. B., sídlem P., správce konkursní podstaty úpadce Š., a.s., zastoupený JUDr.D. V., advokátem, sídlem P., o určení pravosti pohledávek s právem na oddělené uspokojení, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 55 Cm 26/2002-36 ze dne 28.července 2003, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 55 Cm 26/2002-36 ze dne 28.července 2003 se v napadeném zamítavém výroku II. o věci samé mění tak, že se určuje pravost pohledávky žalobce ve výši 27,438.112,- Kč s právem na oddělené uspokojení z výtěžku prodeje nemovitostí zapsaných na LV 1450 pro k.ú. Ostrov nad Ohří - pozemek parc.č.st.341 včetně budovy č.p.197, st.1076/1 včetně budovy, 913/2, 913/1, 913/3, 925, 2678/2, 2898/6, 2898/7, 2897/14, 2678/1, 915/1 na LV 1450 pro k.ú. Dolní Žďár u Ostrova - pozemek parc.č.st.93/1 včetně budovy č.p.43, 284/3, 284/7, 284/9, 321/2, 355/6, 355/3, 452/22, 452/20, 452/10, 452/7, 452/5, 452/3, 355/9, 355/8, 452/35, 452/23, 355/7, 355/1, 284/11, 384/10, 284/8, 284/5, 284/2 a na LV č.1450 pro k.ú. Horní Žďár u Ostrova, pozemek parc.č.st.54, 173 včetně budovy č.p.56, st.86, st.92, st.105, st.107, st.108, st.109, 98/3, 164/2, 164/4, 563/2 a 643. Odvolací řízení o odvolání proti zamítavému výroku o určení pravosti pohledávky ve výši 27,438.112,- Kč s právem na oddělené uspokojení se zastavuje. Ve výroku I. o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal určení svého práva na oddělené uspokojení pohledávek ve výši 2,108.437,36 Kč z výtěžku prodeje nemovitostí označených v bodě I.výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to poté, kdy v tomto rozsahu vzal žalobce svou žalobu částečně zpět, v části, v níž se žalobce domáhal určení pravosti pohledávek v celkové výši 124,876.224,06 Kč s právem na oddělené uspokojení pohledávek v celkové výši 125,380.603,90 Kč z výtěžku prodeje nemovitostí uvedených v bodě II.výroku rozsudku žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce je zástavním věřitelem úpadce, avšak není přímým věřitelem pohledávky za úpadcem, protože jde o pohledávku za jiným subjektem, a to o pohledávku ze smluv o bankovní záruce, kterou majetek úpadce pouze zajišťuje. Přímým dlužníkem žalobce ze smluv o bankovních zárukách je společnost Š. TS, s.r.o., s níž žalobce uzavřel dne 14.9.1995 a 12.7.1996 smlouvy o poskytnutí bankovních záruk, které jsou svým obsahem mandátními smlouvami. V těchto smlouvách se mandant – Š. TS, s.r.o. zavázala k poskytnutí protizáruk k zajištění pohledávek u dalších bank. Zástavními smlouvami bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví úpadce k zajištění všech budoucích pohledávek, jež vzniknou žalobci za dlužníkem Š. TS, s.r.o. z titulu plnění z bankovních záruk a z titulu debetu na kterémkoliv účtu dlužníka vedeného u žalobce vzniklého z důvodů úhrady odměny za poskytování záruk a souvisejících nákladů. Z toho soud prvního stupně dovodil, že v přihlášce uvedený nárok není způsobilý k uplatnění v konkursu, neboť způsobilým nárokem k uplatnění v konkursu je pouze nárok představující pohledávku věřitele vůči dlužníkovi, což v daném případě splněno není, protože žalobce není konkursním věřitelem úpadce. Jeho pohledávka z bankovní záruky směřuje vůči jinému subjektu, takže není možné domáhat se uspokojení takové pohledávky v konkursu na úpadce, který svým majetkem pouze pohledávku z bankovní záruky zajišťoval. Nelze proto takové pohledávky přihlásit do konkursu vedeného na majetek úpadce ani jako pohledávky podmíněné podle § 20 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV). Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně odkazem na § 25a ZKV. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba účastníci. Žalobce svým odvoláním napadl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. V odvolání uvedl, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že přihlášená pohledávka žalobce do konkursu na majetek zástavního dlužníka není poprávu. Podle názoru žalobce je nutné jeho přihlášku posuzovat jako nárok přihlašovatele na úhradu zajištěné pohledávky, kterou lze uspokojit v konkursním řízení, přičemž uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Podáním přihlášky do konkursního řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka žalobce vyjádřil své právo domáhat se uspokojení ze zástavy. Soud prvního stupně však svým rozhodnutím popřel institut zástavního práva a jeho uhrazovací funkce ve vztahu k věřiteli v případě, že na zástavce a nepřímého dlužníka v jedné osobě byl prohlášen konkurs. Tím by věřitel zcela ztratil možnost uspokojení se z titulu zástavního práva na majetku zástavce - úpadce. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a v tomto rozsahu žalobě v plném rozsahu vyhověl. Žalovaný vyvracel vývody odvolání a navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen z důvodů v něm uvedených. Svým odvoláním napadl toliko výrok o nákladech řízení. Odvolací soud v průběhu odvolacího řízení zjistil, že jak smlouva o bankovní záruce ze dne 14.9.1995, tak smlouva o bankovní záruce ze dne 12.7.1996 jsou smlouvami uzavřenými ve znění jejich dodatků na dobu určitou a že žalobce v souvislosti s podaným odvoláním nedoložil, že tyto smlouvy byly prodlouženy. Vyzval proto žalobce, aby odvolacímu soudu doložil, že obě smlouvy o bankovní záruce ze dne 14.9.1995 a ze dne 12.7.1996 byly prodlouženy tak, že platí i v době rozhodování odvolacího soudu. Nato žalovaný vzal své odvolání do zamítavého výroku soudu prvního stupně ve věci samé částečně zpět, a to proti zamítavému výroku o určení pravosti pohledávky ve výši 97.438,12 Kč s právem na oddělené uspokojení, protože bankovní záruka č.439/TS/5/95 již nebyla prodloužena a byla ukončena, takže pohledávky ve výši 504.379,94 Kč a ve výši 70,000.000,- Kč již zanikly v souvislosti se zánikem hlavního závazkového vztahu. Odvolací soud proto podle § 207 odst.2 o.s.ř. odvolací řízení v rozsahu částečného zpětvzetí odvolání zastavil a přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení mu předcházející, podle § 212 a § 212a o.s.ř. ve výroku ve věci samé, v části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení pravosti pohledávky žalobce v celkové výši 27,438.112,- Kč s nárokem na oddělené uspokojení této pohledávky ze zisku prodeje nemovitostí označených v žalobě, a dospěl k závěru, že v tomto rozsahu je odvolání žalobce důvodné. Z dodatku č.7 ke smlouvě č.439/TS/4/96 ze dne 12.7.1996, kterým odvolací soud doplnil dokazování, bylo zjištěno, že tímto dodatkem byla smlouva o bankovní záruce ze dne 12.7.1996 prodloužena do 30.4.2004, avšak současně byla snížena pouze na částku 721.903,60 USD, což činí v české měně podle kurzu ke dni prohlášení konkursu částku 27,438.112,- Kč. Po zhodnocení tohoto důkazu s důkazy provedenými již v řízení před soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně. Odvolací soud zastává odlišný právní názor ohledně právního důvodu vzniku pohledávky žalobce přihlášené do konkursu z důvodu uhrazovací funkce zástavního práva váznoucího na nemovitostech ve vlastnictví úpadce. Přihlášku žalobce (zástavního věřitele) do konkursu vedeného na majetek zástavního dlužníka, tedy na subjekt, který je rozdílný od osobního dlužníka, je třeba posuzovat jako nepeněžitý nárok ve smyslu § 20 odst.2 ZKV na úhradu zajištěné pohledávky, vyjádřený v penězích, který lze uspokojit v konkursu, neboť zástavním právem je zajišťována pohledávka konkursního věřitele vůči třetí osobě s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný konkursní věřitel, jako zástavní věřitel, může domáhat jen z výtěžku prodeje předmětu zástavy. Podáním přihlášky do konkursu vedeného na majetek zástavního dlužníka, který je odlišný od osobního dlužníka, pak žalující zástavní věřitel vyjádřil své právo vůči zástavnímu dlužníku domáhat se uspokojení ze zástavy. Osobní dlužník pak nese pouze osobní odpovědnost za splnění zajišťovaného dluhu. Pokud však žalovaný správce konkursní podstaty zástavního dlužníka pohledávku zástavního věřitele přihlášenou z důvodu uhrazovací funkce předmětu zástavy popřel pouze s odůvodněním, že úpadce není osobním dlužníkem z hlavního závazkového vztahu (ze smlouvy o bankovní záruce), jak to též zdůvodnil soud prvního stupně, pak by byl zástavní věřitel (žalobce) zcela vyloučen ze svého práva domáhat se uspokojení ze zpeněžení zástavy. V důsledku prohlášení konkursu na majetek zástavního dlužníka nemůže totiž, vzhledem k lhůtám uvedeným v § 20 a § 22 ZKV neuspokojený zástavní věřitel vyčkávat s uplatněním svého práva domáhat se uspokojení ze zástavy teprve až poté, kdy na zástavním právem zajištěnou pohledávku přestane osobní dlužník plnit. Tím by totiž mohla marně uplynout lhůta stanovená v usnesení o prohlášení konkursu k přihlášení pohledávek a zástavní věřitel by byl zcela zbaven možnosti uplatnit uhrazovací funkci zástavního práva spočívající v uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy pro případ, že dluh, který jeho pohledávce vůči osobnímu dlužníkovi odpovídá, nebude včas splněn. Při posuzování dalšího uplatněného nároku, a to určení práva na oddělené uspokojení, postupoval odvolací soud podle § 28 odst.1 ZKV, z něhož dovodil, že žalobce má svoji pohledávku, vyplývající ze zajišťovací a uhrazovací funkce zástavního práva, zástavním právem zajištěnou a je tedy odděleným věřitelem. Má proto právo, aby jeho pohledávka vyplývající z funkce zástavního práva byla uspokojena z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy. V rozvrhu bude na žalobce pamatováno částkou odpovídající výši dluhu osobního dlužníka (společnosti Š. TS, s.r.o.) vůči žalobci ke dni rozvrhu. Z důvodů shora uvedených a s přihlédnutím k akcesorické povaze zástavního práva, jehož vznik a trvání je nerozlučně spjato s existencí zajišťované pohledávky, která v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu trvá ve výši uvedené ve výroku rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle § 221 odst.2 o.s.ř. a žalobě vyhověl v rozsahu, ve kterém na žalobě žalobce setrval po částečném zpětvzetí odvolání. V souvislosti s částečnou změnou rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst.2 o.s.ř. znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a při svém rozhodnutí vycházel z § 25a odst.1 ZKV, podle kterého ve sporech o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení. Stejnou úvahou se řídil odvolací soud i při svém rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poučení : Proti rozsudku v části, v níž bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení, není dovolání přípustné. Proti rozsudku v části, v níž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Plzni, lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni. V Praze dne 19.února 2004 JUDr.František K u č e r a v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení :