Proti rozhodnutí soudu o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr.ř. není stížnost přípustná, neboť jde o rozhodnutí příslušného orgánu (soudu) v druhém stupni.

Podle § 148 odst. l písm. a) tr. r. se stížnost zamítá. Odůvodnění: Napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře podle § 148 odst. l písm. c) tr^ r. v rámci přípravného řízení jako nedůvodnou stížnost obviněného proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 25, 6. 2004 č. j. KZv 16/2004 - 144, jímž bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby jmenovaného. V odůvodnění svého rozhodnutí se krajský soud zabývá (z hlediska aktuálního rozhodování vrchního soudu) takřka výlučně vazebními důvody, aniž by nějak blíže vysvětloval skutečnost uvedenou v poučení, kdy poučil obviněného tak, že proti jeho usnesení je stížnost přípustná. Toto odůvodnil také toliko v poučení pouhým odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. US 573/02, aniž by tuto skutečnost nějak blíže vysvětlil. Vrchní soud v Praze přezkoumal celou záležitost především z hlediska problematiky právě uvedené a dospěl k následujícím závěrům: Vrchnímu soudu je sice zřejmé, že krajský soud při svých úvahách, které vyústily v poučení o tom, že proti jeho usnesení je stížnost přípustná, vycházel z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. L US 573/02, kde je taková skutečnost zmíněna. Nicméně je třeba konstatovat, že předmětné rozhodnutí (které je samo o sobě značně diskutabilní) se týkalo především nutnosti výslechu obviněného při rozhodování o vazbě (také se podle něj krajský soud v předmětné věci řídil). Problematiku shora naznačenou řešilo jen okrajově, když na základě řešení jiné problematiky uvedlo, že rozhodnutí státního zástupce o vazbě není rozhodnutím ve smyslu či. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy), z tohoto pohledu je třeba takové rozhodnutí považovat za prvostupňové, a proto je proti němu přípustná stížnost. Trestní řád zná pouze dvoustupňové rozhodování/pokud jde o „běžnou" stížnost - tedy rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení, proti kterému je přípustná (když tak zákon stanoví) stížnost. Článek 5 odst. 4 Úmluvy zní: „Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je — li zbavení svobody nezákonné." Podle trestního řádu ČR je k rozhodování o vazbě v přípravném řízení (zejména § 71 odst. 3, § 72 odst. l tr. r.) povolán rozhodovat především státní zástupce. V tomto směru je také státní zástupce orgánem činným v trestním řízený nikoli stranou, kterou se fakticky stává v podstatě podáním obžaloby. Nicméně, pokud jde o Úmluvou zaručené právo, aby o vazbě bylo rozhodnuto soudem, tuto podmínku splňuje i rozhodnutí soudu, který rozhoduje o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, v tomto případě tedy již rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Úmluva totiž dvoustupňovost řízení při rozhodování o vazbě negarantuje. Pro úplnost'vrchní soud dodává, že stejný názor je obsažen v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5.5. 2004 sp. zn. II. US 547/03. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 16. 7. 2004 sp. zn. 14 To 290/2004 není přípustná a tedy jako taková byla zamítnuta. Usnesení státního zástupce ze dne 25. 6. 2004 č. j. KZv 16/2004 - 144 tak nabylo právní moci dne 16. 7. 2004.