Smlouva, kterou akciová společnost převzala dluh z úvěru, poskytnutého na koupi jejích vlastních akcií a smlouva, kterou byl této společnosti poskytnut úvěr na zaplacení uvedeného dluhu, jsou neplatné.

9 Cmo 441/2003-211 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Štencla a soudců JUDr. Daniely Menclové a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: Mgr. P. K., se sídlem P., (správce konkursní podstaty úpadce T.H., a. s., se sídlem K., ), zastoupeného advokátem Mgr. T. F., se sídlem P., proti žalovanému: Č.s., a. s., se sídlem P., zastoupenému advokátem Mgr. M. P., se sídlem P., , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Č. k. a., se sídlem P., o zaplacení 1.222,034.195,72 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 46 Cm 238/2000-178 ze dne 17. 3. 2003, takto: Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2003 v bodu I. výroku zamítl žalobu v plném rozsahu a v bodu II. výroku rozhodl, že se žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že se žalobce domáhal proti žalovanému vrácení bezdůvodného obohacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 13. 2. 1996 byla uzavřena mezi Fondem národního majetku ČR jako prodávajícím a společností T. P. a. s. (dále jen T.P.), se sídlem P., jako kupujícím smlouva o úplatném převodu cenných papírů. Předmětem koupě bylo 100 % akcií emitenta Te. H., a. s., nyní T. H. a. s. (dále jen T.H) za kupní cenu 893,000.000,- Kč. Dne 3. 5. 1996 byla mezi žalovaným T.P. uzavřena smlouva o úvěru č. 420/001/96, na základě které žalovaný poskytl T.P. úvěr 843,000.000,- Kč. Výhradním účelem úvěru bylo zaplacení kupní ceny dle smlouvy o převodu cenných papírů. Dne 11. 8. 1997 byla mezi žalovaným a T.H. uzavřena podle § 531 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) smlouva o převzetí dluhu ze smlouvy o úvěru. Po uzavření smlouvy o převzetí dluhu se T.H. choval jako dlužník a plnil ve prospěch žalovaného. Tato smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s § 161e obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) a pro nedodržení pravidel plynoucích z § 196a ObchZ. Pokud je zakázáno zajišťování závazku, nemůže být povoleno ani přímé převzetí závazku s ohledem na smysl a účel § 161e ObchZ. I v případě, že by převzetí dluhu nebylo formálně zakázáno zákonem, jednalo by se o jednání zakázané pro obcházení zákona (§ 39 ObčZ). Společnosti T.H. a T.P. měly k 11. 8. 1997 stejné vlastníky, byly ovládány stejnými osobami a byla shoda v osobách členů představenstva oprávněných jednat a podepisovat za společnost. Po uzavření smlouvy již žádná ze stran nejednala s T.P. jako s dlužníkem. T.P. v době schvalování privatizačního projektu nebyla majitelem žádných akcií T.H. a stala se jím až po zaplacení kupní ceny za akcie. Prostřednictvím smluvních závazků si žalovaný zajistil rozhodující vliv na jednání společností T.P. i T.H. V čl. IX odst. 1 písm. e) smlouvy o privatizačním úvěru se žalovaný a budoucí akcionář T.P. dohodly, že T.P. přijme taková opatření, aby došlo ke sloučení T.P. a T.H. s tím, že nástupnickou společností bude T.P.. Veškerý majetek T.H., ze kterého měl být úvěr hrazen, měl přejít do majetku T.P.. Smlouva o úvěru je svým obsahem i účelem v rozporu se zákonem, proto ani závazek z této smlouvy nemohl přejít z T.P. na T.H.. Již před uzavřením smlouvy z 11. 8. 1997 o převzetí závazku poskytovala T.P. společnosti T.P. prostředky na splácení privatizačního úvěru. Na základě smlouvy o půjčce z 12. 6. 1996 půjčila T.H. společnosti T.P. částku 271,000.000,- Kč, která byla přímo vyplacena žalovanému na úhradu úvěru. Dne 30. 1. 1998 uzavřela T.H. s žalovaným smlouvu o úvěru č. 700/011/98 na úvěr ve výši 31,331.000,- DEM za účelem splácení neplatně převzatého úvěru. V průběhu řízení žalobce vyčíslil celkovou úhradu uskutečněnou ve prospěch žalovaného – v r. 1998 zaplatil T.H. 648,221.623,87 Kč, v r. 1999 56,482.594,29 Kč. Na úhradu devizového úvěru zaplatil T.H. v r. 1998 89,514.002,34 Kč a v r. 1999 27,686.858,69 Kč. V r. 1997 bylo zaplaceno celkem 197,272.393,30 Kč. Celkem bylo za uvedené roky zaplaceno 929.177.472,50 Kč. V žalobě bylo požadováno zaplacení 993,917.347,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 294,648.640,42 Kč ke dni 25. 9. 2000, celkem 1.228,565.967,72 Kč s 9,9 % úrokem z prodlení od 26. 9. 2000 do zaplacení. V průběhu řízení vzal žalobce zpět žalobu v rozsahu 6,531.772,- Kč s 9,9 % úrokem z prodlení od 26. 9. 2000 do zaplacení. Usnesením ze dne 10. 10. 2002 soud v uvedené části řízení zastavil. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s tím, že privatizace společnosti T.H. a v jejím rámci poskytnutý privatizační úvěr byl běžným způsobem privatizace prostřednictvím tzv. manažerské společnosti, které byl bankou poskytnut úvěr na koupi akcií privatizované společnosti. Na základě dohody z 11. 8. 1997 mezi žalovaným a T.H. pak splácela úvěr T.H.. Důvodem uzavření této smlouvy byla okolnost, že smlouvou o prodeji podniku ze dne 30. 6. 1997 mělo dojít k prodeji podniku T.P. úpadci T.H.. K zápisu prodeje podniku do obchodního rejstříku nedošlo vinou nesprávného zastoupení smluvních stran. Žalovaný potvrdil, že použití devizového úvěru, poskytnutého úpadci T.H. ve výši 31,331.000,- DEM bylo vázáno na částečné splacení privatizačního úvěru. Ke dni 30. 6. 1999 uznal žalobce písemně své závazky z privatizačního i devizového úvěru. Žalobcův výklad § 161e ObchZ je nepřiměřeně rozšiřující. Přistoupení k dluhu není možné považovat za zajišťující instrument, tudíž smlouvu o převzetí dluhu uzavřenou mezi žalovaným a T.H. nelze považovat za rozpornou s uvedeným ustanovením. Nejedná se též o žádný z případů uvedených v § 196a ObchZ. Předmětná smlouva je podle vůle účastníků svou podstatou smlouva o přistoupení závazku podle § 531 odst. 2 ObčZ; plnění T.H. bylo plněním na základě platné smlouvy. V případě žalobcem uplatněného nároku se jedná o výkon práva, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle § 265 ObchZ. T.H. po celou dobu trvání obchodního vztahu se žalovaným vystupovala jako dlužník, několikrát svůj závazek písemně uznala a dobrovolně hradila splátky včetně úroků. Též ze smlouvy o prodeji podniku z 30. 6. 1997 vyplývá vůle stran, že se T.H. stane dlužníkem z privatizačního úvěru. Žalovaný se tedy neobohatil, kromě toho je případný nárok žalobce promlčen a proti pohledávkám žalobce může žalovaný započíst své vlastní pohledávky ze smlouvy o devizovém úvěru. Do řízení na straně žalovaného vstoupila jako vedlejší účastník Česká konsolidační agentura (dále jen ČKA) s tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky č. 1624 uzavřené dne 30. 11. 1999 s žalovaným nabyla od žalovaného pohledávku ze smlouvy o úvěru z 3. 5. 1996 vůči úpadci T.H. a má právní zájem na výsledku sporu. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky jsou v podstatě nesporné okolnosti, na základě kterých byla žaloba podána, avšak zásadní spor je v právním posouzení věci. Mezi účastníky není sporu v tom, a to z provedených důkazů zjistil i soud, že mezi žalovaným a T.P. byla dne 3. 5. 1996 uzavřena smlouva o úvěru 843,000.000,- Kč a mezi žalovaným a T.H. byla dne 30. 4. 1998 uzavřena smlouva o úvěru 31,331.000,- DEM. T.H. uhradila žalovanému na splacení těchto úvěrů a úroků částku vyčíslenou žalobcem. Z úplných výpisů z obchodního rejstříku soud zjistil, že za společnosti T.P. a T.H. v rozhodném období jednali nebo byli členy statutárního orgánu stejní lidé. T.H. dne 30. 6. 1999 uznala vůči žalovanému závazek ve výši 86,120.000,- Kč ze smlouvy o úvěru z 3. 5. 1996 a smlouvy o převzetí dluhu z 11. 8. 1997 a závazek 27,770.803,34 DEM ze smlouvy o úvěru z 30. 1. 1998. Soud poukázal na § 531 odst. 1 a 2 ObčZ a dovodil, že dohodu z 11. 8. 1997 uzavřel žalovaný s T.H. bez souhlasu dlužníka T.P., jedná se proto o smlouvu podle odst. 2 uvedeného ustanovení, ve které je T.H. zavázána ve stejném rozsahu jako původní dlužník. Věřitel může požadovat plnění po kterémkoliv z dlužníků. Na této skutečnosti nic nemění, že ve smlouvě je nesprávně uveden odkaz na § 531 odst. 1 ObčZ. Jedná se tedy o platně uzavřenou smlouvu podle uvedeného ustanovení a T.H. si byla vědoma převzetí závazku, který též uhrazovala a opakovaně uznávala. Na částečné splacení dluhu jí též byl poskytnut úvěr. Postup personálně provázaných společností T.P. a T.H. směřoval k privatizaci způsobem popsaným v žalobě. Nicméně to nic nemění na skutečnosti, že žalovaný poskytl společnosti T.P. a následně úpadci T.H. finanční prostředky a úvěr na splácení privatizačního úvěru. Je třeba přisvědčit žalovanému, že obdobným způsobem byly privatizovány i jiné podniky, kdy privatizaci zajišťoval management privatizované společnosti. T.H. při prosazování svých zájmů, při personální a zájmové provázanosti s T.P., úmyslně postupovala popsaným způsobem. I pokud by byl odůvodněn závěr, že T.H. plnila žalovanému bez právního důvodu (z neplatného právního úkonu), je namístě odepřít výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 ObchZ. Byla to T.H., jež měla společný zájem s T.P. na obdržení privatizačního úvěru a následně dalšího úvěru. Žalovanému byly úpadcem T.H. pouze částečně vráceny vynaložené finanční prostředky. Nejedná se o situaci, kdy by žalovaný bezdůvodně získal peněžní prostředky, které nevynaložil. Soud proto žalobu zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo odůvodněno ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné náklady nevznikly. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo odůvodněno ustanovením § 150 o. s. ř. s poukazem na to, že žalovaný mohl vzniku sporu předejít. Žalovaný napadl odvoláním bod II. výroku rozsudku a navrhl změnit rozhodnutí o nákladech řízení tak, že žalobce zaplatí žalovanému na jejich náhradu 5,354.400,- Kč. Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozsudek změnit a žalobě vyhovět. Odvolání odůvodnil tím, že výkon práva žalobce není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Soud ve svém odůvodnění zaměňuje zájmy společnosti T.H. se zájmy osob, které tuto společnost ovládly. Nesprávně jsou soudem označovány za zájem společnosti T.H. ty úkony, které jsou jednoznačně proti zájmu této společnosti. Není zájmem akciové společnosti splácet si své vlastní akcie, natož je splácet za jiného, proto je zákonem zakázáno jejich nabývání a uhrazování. Nemůže být pro žalobce přitěžující okolností, že personální složení představenstva a dozorčí rady společností T.H. a T.P. bylo podobné. T.H. byla 100 % ovládaná společností T.P. a zákon logicky zpřísňuje kritéria pro jednání těchto osob (§ 196a ObchZ, § 128 odst. 2 trestního zákona). Osoby nominované samotným žalovaným byly v kritické době členy představenstva a dozorčí rady společnosti T.H. Tyto osoby nechránily zájmy uvedené společnosti, naopak jednaly proti jejím zájmům. Žalovaný tedy měl k dispozici všechny informace, na základě kterých mohl učinit závěr o protiprávnosti jednotlivých kroků. Argumentace žalovaného, že se jednalo o běžnou praxi, je právně irelevantní - opakováním protiprávního jednání se toto jednání nestává jednáním legálním. Žalobce setrvává na závěru, že smlouva z 11. 8. 1997 o převzetí dluhu je neplatná pro rozpor s § 161e odst. 1 ObchZ a odkázal na svá písemná podání učiněná v řízení před soudem prvního stupně. Poukázal dále na komentář k § 161e ObchZ, obsažený v publikaci „Akciové společnosti“ autorů Dědič, Kříž, Štenglová, nakl. C. H. Beck, Praha 2001, str. 121, podle kterého lze pod pojmem „zajištění závazků“ zahrnout i jiné právní instituty, které se v praxi užívají, např. přistoupení k dluhu. Soud nezaujal žádný názor ohledně neplatnosti uvedené smlouvy z důvodu obcházení zákona. Předmětnou smlouvu je nutno považovat za neplatnou též z důvodu rozporu s § 196a ObchZ nebo obcházení tohoto ustanovení. Zejména povinnost dodržení podmínek obvyklých v obchodním styku nebyla v dané věci dodržena, neboť převzetí dluhu ve výši několika set milionů bez jakékoliv kompenzace a navíc závazek ke splacení svých akcií se obvyklému obchodnímu styku zcela vymyká. Nebyla splněna ani další zákonná podmínka, a to souhlas valné hromady společnosti T.H.. Jak již judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 201/2000, není-li dán souhlas valné hromady v případech podle § 196a odst. 3 ObchZ, jedná se o absolutně neplatný úkon podle § 39 ObčZ. Smlouva z 30. 1.1998 o devizovém úvěru je neplatná ze stejných důvodů jako smlouva z 11. 8. 1997. Účelem tohoto úvěru bylo výhradně splacení dluhu přijatého společností T.P. na zaplacení akcií emitenta T.H.. Soud se nevypořádal s námitkou neplatnosti této smlouvy. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně tvrdil též důvody neplatnosti smlouvy z 3. 5. 1996 o privatizačním úvěru. Žalobce též namítl nesprávné obsazení soudu – do konce roku 2002 věc projednávala soudkyně JUDr. M. V. a až od jednání konaného dne 24. 2. 2003 věc začal projednávat soudce M. H.. Žalobce poukázal na čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 42 odst. 4 zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. Uvedená soudkyně pracuje i nadále u stejného soudu a nebyl žádný důvod, proč nemohla dokončit tak závažný spor, ve kterém uskutečnila řadu jednání. Výměnou soudce bylo porušeno právo žalobce na zákonného soudce. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil a navrhl rozhodnutí ve věci samé potvrdit. Všechny předmětné smlouvy (o privatizačním úvěru, o devizovém úvěru, o převzetí dluhu) jsou platné. Žalovaný upozorňuje, že v době uzavření smlouvy o privatizačním úvěru obchodní zákoník neobsahoval ustanovení § 161e odst. 1 a § 196a. Právní úprava platná v době uzavření této smlouvy nezakazovala úvěrující bance zajistit si kontrolu nad využitím prostředků účastí zaměstnanců banky v orgánech úvěrované nebo privatizované společnosti. Tento postup tehdy uplatňovala většina bank. Nelze tedy jednání žalovaného podsouvat jakékoliv nekalé úmysly. Smlouva o devizovém úvěru není v rozporu se zákonem, žalovaný z titulu této smlouvy poskytl společnosti T.H. plnění. Pokud by žalovanému měla být uložen povinnost vrátit dlužníkovi uhrazené splátky úvěru, nebylo by možné posuzovat takovou situaci než jako rozpor se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 ObchZ. Žalobce se všech úkonů, které nyní považuje za neplatné, aktivně účastnil. Změna v osobě soudce, která byla odůvodněna přechodem soudkyně na jinou agendu, je v souladu se zákonnou úpravou a nejedná se o nesprávné obsazení soudu podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud podle § 212 a § 205 odst. 2 písm. d) a g) o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že nejsou dány důvody ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí. V prvé řadě je nutno konstatovat, že v dané věci není možné posoudit, zda se odvolací řízení řídí režimem neúplné či úplné apelace Ve spise chybí protokol z posledního jednání provedeného dne 17. 3. 2003, odvolací soud proto nezjistil, zda byli účastníci poučeni v souladu s § 119a odst. 1 o. s. ř. o nutnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a navrhnout všechny důkazy před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně (viz § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.). Tato okolnost však sama o sobě neměla vliv na výsledek odvolacího řízení. Odvolací soud se nejdříve zabýval námitkou žalobce, že věc nerozhodl zákonný soudce. Podle Čl. 38 odst. 1 Listiny základních práva a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákonem, na který poukazuje uvedené ustanovení, je zákon č. 6/2002 Sb., jak též správně uvádí žalobce. Samotná skutečnost, že v průběhu řízení došlo ke změně soudce, není porušením práva na zákonného soudce. Uvedený zákon počítá v § 42 odst. 1 písm. d) se situací, že jsou určeni soudci, kteří věc projednají, pokud určený soudce nemůže věc projednat z důvodů uvedených v zákoně. Pokud došlo ke změně rozvrhu práce a přechodu soudkyně JUDr. V. na jinou agendu (§ 41 odst. 2 zákona), nejedná se o porušení ústavního práva na zákonného soudce, dokončí-li věc jiný soudce ustanovený v souladu s rozvrhem práce. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že se nejednalo o vadu řízení, když projednání věci u soudu prvního stupně dokončil jiný soudce. Žalobce se domáhá vrácení bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovanému zaplacením žalované částky. Důvod platby (dluh z úvěru společnosti T.P. převzatý společností T.H. smlouvou z 11. 8. 1997 a dluh z devizového úvěru společnosti T.H. ze smlouvy z 30. 1. 1998) považuje žalobce za neoprávněný z důvodu neplatnosti smlouvy z 11. 8. 1997. Odvolací soud se nejdříve zabýval smlouvou z 11. 8. 1997, uzavřenou mezi T.H. a žalovaným. Podle § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Odvolací soud se dále zabýval obsahem smlouvy z 11. 8. 1997, aniž by bral v úvahu žalobcem tvrzené důvody neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem nebo pro obcházení zákona. Ve smlouvě uzavřené mezi T. H. a. s. (nyní T.H.) a žalovaným přejímá T.H. dluh společnosti T.P. ze smlouvy z 3. 5. 1996 o úvěru č. 420/001/96 uzavřené mezi žalovaným jako věřitelem a společností T.P. jako dlužníkem. Ve smlouvě je odkaz na § 531 odst. 1 ObčZ a smlouva není podepsána společností T.P.. Podle § 531 odst. 1 ObčZ kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku nebo tomu, kdo dluh převzal. Podle odst. 3 smlouva o převzetí dluhu vyžaduje, aby byla uzavřena písemnou formou. Podle § 533 první věty ObčZ kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Jak plyne z uvedených ustanovení, předmětná smlouva nemůže být smlouvou o převzetí dluhu na základě které by původní dlužník přestal být dlužníkem, neboť chybí písemný souhlas dlužníka z úvěru, tj. společnosti T.P. Na této okolnosti nic nemění ani nesprávný odkaz na § 531 odst. 1 ObčZ, v tomto směru je rozhodující obsah právního úkonu a projevená vůle účastníků tohoto úkonu, který plně odpovídá ust. § 533 ObčZ. Nelze proto dospět k závěru, že by již z formálních důvodů byl tento právní úkon neplatný. Odvolací soud se dále zabýval otázkou platnosti této smlouvy z hlediska žalobcem tvrzeného rozporu s § 161e odst. 1 ObchZ, případně obcházení zákona. V době uzavírání smlouvy dne 11. 8. 1997 platil § 161e odst. 1 ObchZ v tomto znění: „Společnost nesmí poskytovat zálohy, půjčky ani úvěry pro účely nabytí jejích akcií ani úvěry nebo půjčky poskytnuté na tyto účely nebo jiné závazky související s nabýváním jejích akcií zajišťovat.“ Mezi účastníky je nesporné, že žalovaný poskytl smlouvou z 3. 5. 1996 úvěr společnosti T.P. za účelem nákupu 100 % akcií emitenta T.H.. Z výše uvedeného ustanovení je zřejmé, že T.H. by nebyla oprávněna platně uzavřít např. ručitelský či jiný zajišťovací závazek k uvedenému úvěru ve prospěch společnosti T.P. Vzhledem k této skutečnosti je nutno souhlasit se žalobcem, že výkladem „a minori ad maius“ je nutno dovodit, že tím spíše není možné, aby T.H., jako společnost, o nabytí jejíchž akcií se jedná, dokonce převzala dluh spočívající v závazku vrátit úvěr poskytnutý za účelem zaplacení jejích vlastních akcií. Je možno souhlasit s žalovaným, že § 161e odst. 1 ObchZ v platném znění nestanoví explicitní zákaz převzetí dluhu, resp. k přistoupení k závazku splatit úvěr související s nabýváním akcií. To však není v dané věci podstatné, Odvolací soud konstatuje, že uvedená smlouva z 11. 8. 1997 je neplatná podle § 39 ObčZ, a to pro obcházení zákona, pokud bude zdůrazněn gramatický výklad § 161e odst. 1 ObchZ a výkladové pravidlo „a minori ad maius“ nebo dokonce pro rozpor se zákonným zákazem obsaženým v uvedeném ustanovení při akcentování systematického hlediska a teleologického hlediska, tj. účelu dané normy. Není důležité, který z těchto dvou důvodů neplatnosti právního úkonu se v dané věci uplatní, neboť to nemá vliv na závěr o neplatnosti dané smlouvy a ani vliv na výsledek předmětného sporu. S ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy z 11. 8. 1997 podle § 39 ObčZ se odvolací soud již nezabýval otázkou platnosti smlouvy z hlediska § 196a ObchZ, neboť tato otázka již je irelevantní pro výsledek věci. Ze stejného důvodu se odvolací soud nezabýval též platností smlouvy z 3. 5. 1996 o privatizačním úvěru. Žalovaný vznesl v řízení u soudu prvního stupně z důvodu opatrnosti námitku promlčení proti nároku z bezdůvodného obohacení. Odvolací soud konstatuje, že se jedná o vztah mezi podnikateli, proto se promlčení řídí úpravou obsaženou v § 387 a násl. ObchZ. Podle § 397 ObchZ je promlčecí lhůta čtyřletá. Žaloba byla doručena soudu dne 29. 9. 2000 a podle žaloby byla první splátka bezdůvodného obohacení poskytnuta žalovanému dne 4. 9. 1997. Je tady zřejmé, že uplatněný nárok není promlčen, neboť žaloba byla podána za běhu čtyřleté promlčecí lhůty. S ohledem na neplatné přistoupení společnosti T.H. k závazku T.P. je žalovaný povinen vrátit žalobci v souladu s § 451 ObčZ plnění, které od společnosti T.H. nabyl jejím plněním z neplatného právního úkonu – „smlouvy“ z 11. 8. 1997. Odvolací soud se dále zabýval platností smlouvy z 30. 1. 1998 o devizovém úvěru, uzavřené mezi společností T.H. a žalovaným. Závěry o neplatnosti smlouvy z 11. 8. 1997 platí i pro tuto smlouvu, neboť na ni dopadala stejná právní úprava § 161e odst. 1 ObchZ. Byl-li dán v tomto ustanovení zákaz akciové společnosti zajišťovat úvěr poskytnutý třetí osobě na koupi akcií dotyčné společnosti, tím spíše si nemůže tato společnost vzít úvěr k zaplacení zmíněného úvěru poskytnutého třetí osobě. Odvolací soud proto uzavírá, že je podle § 39 ObčZ neplatná i smlouva z 30. 1. 1998 o poskytnutí úvěru. V tomto případě se ale uplatní § 457 ObčZ, podle kterého je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Proto pokud T.H. na základě neplatné smlouvy obdržel od žalovaného úvěr, který již žalovanému vrátil, žalovaný se nijak neobohatil. Tento závěr platí pro jistinu poskytnutého úvěru, nikoliv však již pro úrok zaplacený společností T.H. z důvodu neplatné smlouvy. Pokud T.H. zaplatila žalovanému smluvní úrok, je žalovaný povinen toto plnění žalobci vrátit na základě § 457 ObčZ. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je v dané věci případně dán důvod pro odepření výkonu práva žalobce z důvodu rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 ObchZ). Žalovaný na základě „smlouvy“ z 11. 8. 1997 neposkytl úvěr společnosti T.H., nýbrž společnosti T.P., která i po uzavření zmíněné „smlouvy“ (a to i v případě, že by na tuto smlouvu bylo pohlíženo jako na platnou) zůstala dlužníkem a bylo na věřiteli, aby požadoval plnění od posledně jmenované společnosti, se kterou smlouvu o úvěru uzavřel. Žalovanému byly známy všechny podstatné skutkové okolnosti dané věci, což žalovaný ani nepopírá. Kromě toho neodpovídá skutečnosti závěr soudu prvního stupně, že při uzavírání smlouvy z 11. 8. 1997 T.H. vyjadřovala svou vlastní vůli. Jak zjistil i soud prvního stupně, obě společnosti byly personálně propojeny a nelze ztotožňovat úzce osobní zájmy osob jednajících za T.H. i T.P. se zájmy společnosti T.H.. Je nutno souhlasit se žalobcem, že je těžko představitelné, v čem by měl spočívat zájem společnosti T.H. na přistoupení k téměř miliardovému dluhu, aniž by obdržela jakékoliv protiplnění. Za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku nelze považovat v podstatě ze stejných důvodů ani požadavek žalobce na vrácení bezdůvodného obohacení, které poskytla T.H. žalovanému z neplatné smlouvy z 30. 1. 1998 o devizovém úvěru. Nicméně jak již výše uvedl odvolací soud, v tomto případě je nutno zohlednit skutečnost, že v případě této „smlouvy“ se jednalo o vzájemné plnění stran, které jsou účastníci povinni si vypořádat podle § 457 ObčZ. Z výše uvedených důvodů Je možno uzavřít, že žaloba je co do důvodu oprávněná. Soud prvního stupně se nezabýval s ohledem na svůj právní závěr otázkou rozsahu uplatněného nároku; žalovaný v řízení před soudem prvního stupně též vznášel námitku částečného započtení. Odvolací soud nemohl v tomto směru doplnit dokazování, neboť by tím bylo účastníkům odňato právo domáhat se přezkoumání skutkových zjištění ovlivňujících právní závěr soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu založené na takto provedeném dokazování by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni, čímž by se odvolací soud stal orgánem nikoli přezkumným nýbrž nalézacím. Z těchto důvodů odvolací soud bez ústního jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.) zrušil dle § 221 odst. 1 o. s. ř. rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Podle § 224 odst. 3 o. s. ř. bude v novém rozhodnutí soudu rozhodnuto též o náhradě nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 7. dubna 2004 JUDr. Zdeněk Š t e n c l v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: