Namítá-li účastník obchodního závazkového vztahu vadnost podpisu smlouvy z důvodu, že při uzavírání smlouvy nebyl řádně zastoupen, jde o relativní neplatnost, které se může dovolat pouze tento účastník. Pokud se neplatnosti smlouvy vůči smluvnímu partnerovi nedovolá, považuje se smlouva z platnou.

9 Cmo 559/2003-238 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu v právní věci žalobce: Č. k. a. (dříve K. b. P. s. p. ú.), se sídlem P., proti žalovanému: K., výrobní družstvo N., se sídlem N., zastoupenému advokátem JUDr. J.J., se sídlem K., o zaplacení 1,711.557,40 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 40 Cm 140/99-213 ze dne 28. 3. 2003, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 3. 2003 v bodu I. výroku zamítl žalobu a v bodu II. výroku rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 52.950,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že se žalobce domáhal zaplacení pohledávky ze smlouvy o narovnání ze dne 10. 4. 1995. Podle tvrzení v žalobě bylo předmětem smlouvy narovnání závazkového vztahu ze smlouvy o úvěru na tzv. trvale se obracející zásoby. Při jednání dne 28. 3. 2003 žalobce opravil žalobu tak, že se domáhá svého nároku pouze z důvodu smlouvy o narovnání. Žalovaný namítl absolutní neplatnost smlouvy o narovnání, neboť nebyla za žalovaného podepsána dvěma osobami. Žalobce poukázal na dopis žalovaného z 30. 11. 1999, ve kterém mu žalovaný sdělil, že v jejich družstvu je běžná praxe podepisování pouze jednou osobou. Podle názoru žalobce se nemůže neplatnosti smlouvy o narovnání domáhat ten, kdo ji způsobil. Na základě provedených důkazů učinil soud skutkový závěr, že smlouva o narovnání z 10. 4. 1995 byla podepsána pouze jednou osobou, Ing. B. P., předsedou představenstva, ač podle výpisu z obchodního rejstříku za družstvo podepisují vždy dva členové představenstva. Dopis žalovaného z 30. 11. 1999 nemá v tomto směru význam, neboť písemná informace od žalovaného nemůže změnit údaj ve výpisu z obchodního rejstříku. Smlouva o narovnání se řídí § 585 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) a musí mít písemnou formu, neboť i dosavadní narovnávaný závazek z úvěru byl písemný. Smlouva musela být podepsána podle výpisu z obchodního rejstříku dvěma osobami. Podpis smlouvy o narovnání není běžnou činností družstva, proto není možná aplikace § 243 odst. 6 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ). Soud proto žalobu zamítl a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Proti rozsudku podal žalobce včas odvolání a navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání bylo odůvodněno tím, že smlouva o narovnání byla platně podepsána a poukázal i na § 15 ObchZ. Kromě toho v rámci běžné činnosti (§ 243 odst. 6 ObchZ) mohl předseda představenstva sám podepsat předmětnou smlouvu. Žalovaný též po jistou dobu plnil svůj závazek ze smlouvy o narovnání. Dále žalobce poukázal, že před soudem prvního stupně byl nárok uplatněn nejen z důvodu smlouvy o narovnání, ale též z titulu původní smlouvy o úvěru. Námitka promlčení vznesená žalovaným proti nároku ze smlouvy o úvěru není důvodná, neboť žalovaný svůj nárok podle § 132 hospodářského zákonku uznal. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že v předmětné věci nejsou dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí. V žalobě bylo původně požadováno zaplacení žalované částky s příslušenstvím z důvodu smlouvy o narovnání z 10. 4. 1995 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným a následně v průběhu řízení žalobce navrhl žalobu rozšířit a nárok, pokud by nebyl shledán oprávněným z uvedené smlouvy, přiznat žalobci z původního titulu, tj. ze smlouvy o úvěru z 21. 12. 1990 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným. Soud prvního stupně uvedenou změnu žaloby připustil usnesením při jednání dne 29. 3. 2000. Při závěrečném jednání dne 28. 3. 2003 žalobce "opravil žalobu" tím způsobem, že uplatněný nárok požaduje pouze z důvodu smlouvy o narovnání. Soud, aniž rozhodl o změně žaloby, rozhodl pouze o nároku ze smlouvy o narovnání. Žalobce mínil svou "opravou žaloby" pravděpodobně změnu žaloby, která je svou povahou částečným zpětvzetím žaloby (místo z původních dvou skutkových základů požaduje žalované plnění již jen z jednoho skutkového základu), avšak tento požadavek nevyjádřil výslovně. Tento úkon je natolik vážným procesním úkonem, že se soud měl žalobce výslovně dotázat, zda má takto chápat jeho vyjádření. V kladném případě pak měl soud rozhodnout o zpětvzetí žaloby. Pokud tak neučinil, zůstal předmětem řízení i nárok ze smlouvy o úvěru z 21. 12. 1990, avšak o této části řízení soud nerozhodl. Tato skutečnost je vadou řízení podle § 212a odst. 5 o. s. ř., která nepochybně mohla mít vliv na výsledek věci. Odvolací soud se dále zabýval právním hodnocením smlouvy o narovnání. Z odůvodnění napadeného rozsudku lze dovodit, že soud prvního stupně shledal smlouvu o narovnání absolutně neplatnou, neboť byla podepsána pouze jedním členem představenstva, ač měla být podepsána podle § 243 odst. 3 ObchZ dvěma členy. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvu o narovnání za žalovaného musel vedle předsedy představenstva spolupodepsat ještě další člen představenstva v souladu s § 243 odst. 3 třetí věty ObchZ. Ustanovení § 243 odst. 6 ObchZ se zde neuplatní, neboť uzavření smlouvy o narovnání, kterou se nahrazuje sporný závazek žalovaného závazkem novým ve výši 1,281.250,- Kč s příslušenstvím, nelze považovat za běžnou činnost družstva. Z tohoto důvodu již nebylo potřebné zkoumat, zda stanovy žalovaného umožňují, aby předseda družstva běžnou činnost družstva řídil. Poukaz žalobce na § 15 ObchZ není případný, neboť toto ustanovení by se na danou věc aplikovalo v tom případě, kdyby za žalovaného podepsal smlouvu zaměstnanec žalovaného, u kterého by bylo možné uzavření takové smlouvy pokládat za obvyklou činnost nebo by byl přímo pověřen takovou činností. Ing. P., který smlouvu za žalovaného podepsal, byl předsedou představenstva a nebylo v řízení před soudem prvního stupně tvrzeno a prokazováno, že by kromě této funkce měl v družstvu i postavení zaměstnance. Smlouva o narovnání, která byla dle tvrzení žalobce uzavřena mezi účastníky -podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§ 2 odst. 1 ObchZ), je obchodním závazkovým vztahem, proto se v dané věci uplatní ustanovení § 267 odst. 1 ObchZ, které soud prvního stupně při svém závěru o absolutní neplatnosti smlouvy nevzal v úvahu. Podle tohoto ustanovení ve znění účinném v době podepsání smlouvy o narovnání jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. Neplatnost písemného akceptu smlouvy z důvodu podpisu nezmocněného jednatele, tj. osoby, která neměla oprávnění činit jménem právnické osoby právní úkon, je stanovena na ochranu této právnické osoby, v dané věci žalovaného. Jedná se o princip relativní neplatnosti, tudíž podle uvedeného ustanovení v návaznosti na § 40a ObčZ se může této neplatnosti dovolat pouze žalovaný a pokud tak neučinil, považuje se předmětný právní úkon za platný. Z toho důvodu je nesprávný závěr soudu, že smlouva o narovnání je absolutně neplatná již z důvodu nesprávného nebo neúplného podpisu žalovaného. Soud prvního stupně se s ohledem na svůj závěr nezabýval tím, zda a kdy se žalovaný dovolal vůči žalobci relativní neplatnosti smlouvy o narovnání. Přitom toto zjištění má zásadní význam pro posouzení platnosti smlouvy o narovnání a též pro výsledek dané věci z hlediska nároku z předmětné smlouvy. Odvolací soud nemohl sám odstranit výše zmíněnou vadu řízení a dále zjišťovat a provádět dokazování k posouzení platnosti smlouvy o narovnání, neboť mu v tom brání princip neúplné apelace, nehledě na to, že by svým postupem nahradil soud prvního stupně a účastníkům by tím znemožnil domáhat se přezkoumání takového rozhodnutí na základě řádného opravného prostředku. Takové rozhodnutí by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek bez ústního jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.) dle § 212a odst. 5, § 205 odst. 2 písm. g) a § 221 odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Podle § 224 odst. 3 o. s. ř. bude v novém rozhodnutí soudu rozhodnuto též o náhradě nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 23. dubna 2004 JUDr. Daniela M e n c l o v á v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: