Pro účely určení výše odměny za právní zastoupení a výše soudního poplatku není předmětem řízení směnka, je-li žalováno o určení neplatnosti směnečné dohody (smlouvy, ve které je dohodnut důvod směnky). V tom případě se sazba stanoví podle § 5 písm. c) vyhl. č. 484/2000 Sb. a soudní poplatek podle položky 2 písm. c) (poznámka 5 k položce 2) Sazebníku poplatků - přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb.

9 Cmo 591/2003 - 47 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Daniely Menclové a soudců JUDr. Zdeňka Štencla a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobkyně: Ing. D. Š., nar. 11. 9. 1964, bytem H. K., zastoupené advokátem Mgr. J. Š., se sídlem H. K., proti žalovanému: Ch. H, a. s., se sídlem P. zastoupenému advokátem JUDr. M. J., se sídlem T., o určení neplatnosti smlouvy o zajištění ručení vlastní směnkou, o odvolání žalobce proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v usnesení Městského soudu v Praze č. j. 50 Cm 452/2002-35 ze dne 6. 10. 2003, takto: I. Třetí věta výroku se mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 6.445,- Kč na účet právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci usnesení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 450,- Kč na účet právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2003 zastavil řízení (první věta výroku). V druhé větě výroku rozhodl, že se žalobkyni vrací soudní poplatek 1.000,- Kč. V bodu III. výroku rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce na náhradu nákladů řízení 184.275,- Kč. Rozhodnutí o zastavení řízení bylo odůvodněno ustanovením § 96 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně vzala žalobu zpět. Vrácení soudního poplatku bylo odůvodněno ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zdůvodnil soud ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně podala proti usnesení včas odvolání, ve kterém navrhla změnit třetí větu výroku usnesení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání bylo odůvodněno tím, že soud měl o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud se žalovaný vyjádřil, pak učinil pouze jeden úkon a neměly mu být přiznány náklady v plné výši za celé řízení. V předmětné věci se jednalo o určení právního vztahu, proto měl soud případně rozhodnout o náhradě nákladů podle § 5 písm. c) vyhlášky č. 484/2000 Sb. V této souvislosti žalobce poukázal na jiná soudní rozhodnutí v obdobných sporech. Kromě toho mělo být řízení zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Žalovaný se k odvolání vyjádřil a navrhl napadenou část usnesení potvrdit. Žalobce zpětvzetím žaloby procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno, tudíž soud správně rozhodl o náhradě nákladů ve prospěch žalovaného dle § 146 odst. 2 o. s. ř. V dané věci se nejednalo o případ podle § 146 odst. 2 druhé věty o. s. ř., neboť žaloba nebyla vzata zpět pro chování žalovaného. Podle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. není přípustné snižovat náhradu nákladů, bylo-li řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. Žalovaný dále poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze z 21. 8. 2002 o věcné příslušnosti, ve kterém bylo rozhodnuto, že věcně příslušným je krajský soud podle § 9 odst. 3 písm. p) o. s. ř. Bylo tedy shledáno, že v řízení se jedná o spor týkající se směnky. Tomu odpovídá i výše náhrady nákladů 184.275,- Kč. Svůj názor opírá žalovaný též o skutečnost, že v předmětné věci se stanoví soudní poplatek podle poznámky 4 k položce 1 a 2 Sazebníku poplatků - přílohy k zákonu ř. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Z toho důvodu je nutno i na odměnu advokáta aplikovat § 3 odst. 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb., který má v podstatě totožné znění s uvedenou poznámkou v Sazebníku. Rozhodnutí, na která žalobce poukazuje, nemají význam pro rozhodnutí v této věci. Odvolací soud bez ústního jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) přezkoumal napadenou část usnesení soudu prvního stupně (třetí větu výroku) podle § 212 o. s. ř. a shledal odvolání z větší části důvodným. První a druhá věta výroku zůstaly odvoláním nedotčeny (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Řízení bylo zahájeno dle § 82 odst. 1 o. s. ř. dne 28. 11. 2001. Žalovaný se prostřednictvím svého právního zástupce ve věci vyjádřil podáním ze dne 4. 3. 2003 a ke zpětvzetí žaloby podáním ze dne 29. 9. 2003. Soud poté vydal napadené usnesení. Podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Ustanovení odst. 1 § 146 o. s. ř. je obecná právní úprava a použije se tudíž pouze tehdy, pokud pro použití odst. 2 § 146 o. s. ř. nebyly shledány důvody. Vezme-li žalobce zpět žalobu, tím vždy procesně zaviní zastavení řízení a je nutno postupovat podle odst. 2 § 146 o. s. ř. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když v dané věci rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. ve prospěch žalobce (nebylo žalobcem tvrzeno ani prokazováno, že by žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného, nebyl proto důvod pro aplikaci druhé věty odst. 2 § 146 o. s. ř., a tedy pro rozhodnutí o náhradě nákladů ve prospěch žalobce). Odvolací soud se proto co do důvodu ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, že při zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen žalovanému nahradit náklady. Odvolací soud se dále zabýval výší náhrady nákladů. Podle § 3 odst. 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhlášky) je-li předmětem řízení směnka nebo šek a nejde-li o zaplacení peněžité částky, považuje se za předmět řízení peněžitá částka uvedená ve směnce nebo šeku; totéž platí, je-li předmětem řízení jiný cenný papír, na němž je uvedena jeho jmenovitá hodnota. Podle § 5 vyhlášky ve věcech určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, činí sazba odměny a) jde-li o právní vztah nebo právo k podniku 12.500 Kč, b) jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti 10.000 Kč, c) v ostatních případech 6.200 Kč. Podle § 9 odst. 3 písm. p) o. s. ř. krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech týkajících se směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot, které jsou obchodovatelné na kapitálovém trhu. Ustanovení § 3 odst. 5 vyhlášky se vztahuje na řízení, která mají bezprostřední spojitost se směnkou, např. žaloba o vydání směnky nebo o určení neplatnosti směnky. V dané věci je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, ve které byly dohodnuty podmínky zajištění pohledávky směnkou. Jedná se tedy nikoliv o určení neexistence právního vztahu ze směnky (žalobce se nedomáhá neplatnosti směnky), nýbrž o určení neexistence právního vztahu ze smlouvy, která byla uzavřena v souvislosti s vystavením směnky (svou povahou se jedná o tzv. směnečnou dohodu, což je nepojmenovaná smlouva, ve které je mezi účastníky směnečného vztahu dohodnut důvod vystavení nebo přijetí směnky). Poukaz žalovaného na věcnou příslušnost krajských soudů podle § 9 odst. 3 písm. p) o. s. ř. jako podpůrný argument pro aplikaci § 3 odst. 5 vyhlášky, není případný. Nepochybně tento určovací spor souvisí se směnkou (jedná se o spor „týkající se směnky“, tudíž je dána věcná příslušnost krajského soudu podle uvedeného ustanovení o. s. ř.), avšak vyhláška v § 3 odst. 5 vyžaduje užší souvislost směnky s předmětem řízení - tímto předmětem musí být přímo směnka jako taková (viz odlišná textace zmíněných ustanovení). Z toho důvodu odvolací soud dospěl k závěru, že pro účely stanovení výše odměny za zastupování při rozhodování o náhradě nákladů se nepovažuje za předmět řízení peněžitá částka uvedená ve směnce (tato výše nemá žádný význam pro otázku určení, zda je platná či neplatná směnečná dohoda specifikovaná v žalobě). V této souvislosti odvolací soud souhlasí s názorem žalovaného, že stejné hledisko je nutno zvolit též pro výši soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně. Poznámka 4 k položce 1 a 2 Sazebníku poplatků - přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, se nevztahuje na soudní poplatek ve věci určení neplatnosti směnečné dohody, neboť předmětem takového řízení není směnka. Náklady žalovaného spočívaly dle § 137 odst. 1 o. s. ř v odměně za právní zastoupení v rozsahu sazby odměny za právní zastoupení 6200,- Kč. podle § 1 odst. 1 a § 5 písm. c) vyhlášky a 3 paušálních úhrad výdajů po 75,- Kč (převzetí zastoupení a dvě podání soudu ve věci samé) dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud v souladu s § 220 odst. 1 o. s. ř. proto změnil bod II. výroku usnesení soudu prvního stupně a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů ve výši 6.445,- Kč. S ohledem na zcela převažující úspěch žalobkyně rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v její prospěch dle § 224, § 137 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu jedné poloviny sazby (375,- Kč) a 1 paušální úhrady výdajů (75,- Kč) dle § 1 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 16. dubna 2004 JUDr. Daniela M e n c l o v á v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: