Je-li podána odpůrčí žaloba podle § 16 zákona o konkursu a vyrovnání, nejedná se o spor vyvolaný konkursem

12 Cmo 267/2005 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Marcely Tuscanyové a JUDr. Marty Chrastilové v právní věci žalobce: S. G. s. r. o., se sídlem T., zastoupeného advokátem JUDr. V. P. se sídlem P., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce JUDr. M. K., bytem T., proti žalovaným: 1) Ing. F. G., nar. 19. 8. 1966, bytem P., 2) J. N., nar. 30. 9. 1979, bytem P., o vydání věcí, nebo o zaplacení částky do konkursní podstaty, o odvolání žalobce a vedlejšího účastníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 48 Cm 91/2004-23 ze dne 11. 1. 2005 a proti usnesení č. j. 48 Cm 91/2004-45 ze dne 28. 4. 2005, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Plzni se z r u š u j í a věc se postupuje Okresnímu soudu Plzeň – město k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 1. 2005 odmítl žalobu v rozsahu návrhu na uložení povinnosti žalovaným „zaplatit finanční částku představující hodnotu osobních automobilů ke dni prodeje – 23. 7. 2001 (případně rozdíl představující opotřebení do doby vydání)“. Usnesením ze dne 28. 4. 2005 Krajský soud v Plzni zastavil řízení a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obě rozhodnutí byla soudem odůvodněna, v případě prvního usnesení tím, že žalobce k výzvě soudu podle § 43 odst. 1 o. s. ř. nedoplnil žalobu o specifikaci částky, jež má být do konkursní podstaty zaplacena, proto byla žaloba v dotčené části odmítnuta dle § 43 odst. 2 o. s. ř. Druhé usnesení bylo odůvodněno ustanovením § 104 odst. 2 o. s. ř. s tím, že za žalobce jednala nezmocněná osoba. Žalobce a vedlejší účastník napadli včas odvoláním obě usnesení, navrhli je zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud podle § 212 a § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přezkoumal napadená usnesení a dospěl k závěru, že v předmětné věci nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí. Odvolací soud se nejdříve zabýval věcnou příslušností, neboť podle § 104a odst. 1 o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení. Podle § 9 odst. 3 písm. t) o. s. ř. krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech vyvolaných konkursem nebo vyrovnáním, ledaže jde o vypořádání společného jmění nebo jiného majetku manželů. Podle § 16 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV) právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v § 42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel. Podle odst. 2 právo odporovat právním úkonům lze uplatnit nejen proti osobám, které s úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon, nýbrž i proti jejich dědicům; proti třetím osobám jen tehdy, jestliže jim byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci. Podle odst. 3 odporovatelným právním úkonem nemůže být vyrovnána vzájemná pohledávka odpůrce proti úpadci. Podle odst. 4 vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, musí být vráceno do podstaty, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle odst. 5 závěrečnému vyrovnání zisků a ztrát nelze odporovat podle ustanovení odstavců 2 až 4, ani podle § 42a občanského zákoníku. Podle § 42a odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný, anebo byl-li již uspokojen. Podle odst. 2 odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Podle odst. 3 právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Podle odst. 4 právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. V dané věci žalobce (konkursní věřitel) podal odpůrčí žalobu, kterou se domáhá vrácení věcí, blíže v žalobě specifikovaných, do konkursní podstaty nebo zaplacení finanční částky odpovídající hodnotě předmětných věcí do konkursní podstaty. Z postupu Krajského soudu v Plzni je zřejmé, že se považoval za věcně příslušný soud, neboť danou věc pokládal za spor vyvolaný konkursem. Odvolací soud se s tímto právním závěrem neztotožnil. Soudní praxe zaujala stanovisko, že za spor vyvolaný konkursem nelze považovat spor již jen z toho důvodu, že účastníkem řízení je správce konkursní podstaty namísto úpadce, případně konkursní věřitel, jako je tomu v této věci. Takovým sporem (incidenčním sporem) je spor, ke kterému by nedošlo, pokud by nebyl vyhlášen konkurs (viz bod XXV. stanoviska Nejvyššího soudu zn. Cpjn 19/98 ze dne 17. 6. 1998, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod zn. Rc 52/98). Jedná-li se o spor, který by proběhl i bez existence konkursu (s jediným rozdílem, že místo správce konkursní podstaty by v řízení vystupoval účastník - „neúpadce“, popřípadě jiný věřitel), není dána věcná příslušnost podle § 9 odst. 3 písm. t) o. s. ř. Rozhodující je tedy otázka hmotného práva (zda se jedná o spor podmíněný trváním konkursu, v důsledku kterého se nárok ve sporu uplatněný posuzuje podle hmotněprávních ustanovení ZKV), nikoliv pouze otázka věcné legitimace účastníka řízení. Ve věci odpůrčí žaloby je předmětem sporu odpověď na otázku, zda v případě v žalobě uvedeného právního úkonu jsou dány důvody k jeho odporovatelnosti podle § 42a ObčZ, jejímž důsledkem je neúčinnost odporovaného úkonu vůči žalobci. Právní úprava v § 16 ZKV v podstatě pouze rozšiřuje jak aktivní, tak i pasivní věcnou legitimaci, která však, jak již výše odvolací soud uvedl, sama o sobě nesvědčí závěru, že se jedná o spor vyvolaný konkursem. Nepochybně by věřitel bez ohledu na případný konkurs mohl postupovat v případě existence odporovatelného úkonu podle § 42a ObčZ a podat žalobu proti osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, z toho důvodu není ani daná věc sporem vyvolaným konkursem. Z žaloby a z dalšího obsahu spisu se nepodává, že by žalovaní byli podnikatelé, proto nemůže být dána ani věcná příslušnost krajského soudu podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. Věcně příslušným soudem v prvním stupni je v souladu s § 9 odst. 1 o. s. ř. okresní soud. Odvolací soud proto bez ústního jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 3. 2005 a v případě odvolání proti usnesení z 28. 4. 2005 § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř ve znění účinném od 1. 4. 2005) zrušil obě usnesení vydaná věcně nepříslušným soudem a v souladu s § 221 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 3. 2005 (s § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 4. 2005 v případě odvolání proti usnesení z 28. 4. 2005) věc postoupil jako věcně příslušnému Okresnímu soudu Plzeň - město. Podle § 224 odst. 3 o. s. ř. bude v novém rozhodnutí soudu rozhodnuto též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 20. září 2005 JUDr. Ladislav D e r k a , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: