Nebyla-li směnka předložena žalovanému k placení a tento ji zaplatil ihned po obdržení směnečné žaloby, je dán důvod pro rozhodnutí o náhradě nákladů ve sprospěch žalovaného podle § 143 o.s.ř., neboť žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby. Jedná-li se o směnku, která nemá doložku "bez protestu" nebo jinou doložku stejného významu stíhá žalobce důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že směnka byla k placení žalovanému předložena. Pokud směnka uvedenou doložku obsahuje, nese důkazní břemeno žalovaný k prokázání svého tvrzení, že mu majitel směnky nepředložil směnku k placení.

12 Cmo 27/2005 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Marie Dušánkové a JUDr. Marty Chrastilové v právní věci žalobce: M. B., nar. 22. 9. 1947, bytem P., zastoupeného advokátem JUDr. M. Š. se sídlem P., proti žalovanému: F. J., nar. 23. 2. 1950, bytem Praha 10, M. 30, zastoupenému advokátem Mgr. P. S. se sídlem P., o zaplacení směnečné pohledávky 50.000,- Kč, o odvolání žalovaného proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve směnečném platebním rozkazu Městského soudu v Praze č. j. 23 Sm 266/2004-6 ze dne 16. listopadu 2004, t a k t o : I. Směnečný platební rozkaz se v části, ve které bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 14.150,- Kč, m ě n í tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 975,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze vydal dne 16. 11. 2004 směnečný platební rozkaz č. j. 23 Sm 266/2004-6, kterým uložil žalovanému do 3 dnů ode dne doručení uvedeného platebního rozkazu zaplatit žalobci směnečný peníz 50.000,- Kč a náhradu nákladů řízení 14.150,- Kč, nebo v téže lhůtě podat námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Žalovaný podal včas odvolání proti povinnosti ve směnečném platebnímu rozkazu uhradit náklady řízení 14.150,- Kč žalobci, ve kterém navrhl změnit v uvedené části směnečný platební rozkaz tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Odvolání odůvodnil tím, že směnka nebyla žalovanému v den své splatnosti 27. 9. 2004 ani později předložena k placení. Z povahy směnečných závazků plyne, že směnečný věřitel má povinnost předložit směnku k placení a směnečný dlužník má povinnost plnit jen když mu je směnka předložena, přičemž pak má nárok na vydání směnky. Žalovaný tedy v době podání žaloby na vydání směnečného platebního rozkazu nezavdal příčinu k jejímu podání. Závazek ze směnky žalovaný nezpochybnil a neprodleně, po doručení směnečného platebního, rozkazu zaplatil žalobci směnečný peníz 50.000,- Kč. Žalovaný neporušil právo žalobce na zaplacení směnky, nebyl v prodlení s plněním svého závazku, tedy nezavdal příčinu k podání žaloby. Z toho důvodu je namístě přiznat žalovanému náhradu nákladů řízení podle § 143 o. s. ř., které však v dané věci žalovanému nevznikly. Žalobce se k odvolání vyjádřil a navrhl výrok o náhradě nákladů řízení ve směnečném platebním rozkaze potvrdit. Uvedl, že směnka byla žalovanému předložena k placení v den splatnosti 27. 9. 2004 v platebním místě (Praha) v prostorách výkonu zaměstnání žalovaného v Č. z. r. b., a. s. v J. ulici č. 4, v Praze 1. Žalovaný odmítl směnku zaplatit; u předložení směnky byla přítomna též manželka žalobce H. B. Uhrazení směnky bylo následně urgováno telefonicky a prostřednictvím textových zpráv (sms) dne 29. 9. 2004. Dle ustálené judikatury k Čl. I § 46 odst. 2 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ) je na žalovaném - směnečném dlužníkovi, aby prokázal, že mu směnka nebyla řádně a včas předložena k placení. Pokud toto důkazní břemeno žalovaný neunese, platí, že směnka byla k placení řádně předložena. Žalovaný odmítl směnku při jejím předložení zaplatit a neučinil tak ani dodatečně, žalobce byl proto nucen podat směnečnou žalobu. Soud z toho důvodu postupoval správně, když o náhradě nákladů řízení rozhodl ve směnečném platebním rozkaze v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalobce. Žalovaný k podání žalobce uvedl, že v souladu s Čl. I § 87 odst. 1 ZSŠ měla být směnka předložena žalovanému k placení v místě jeho bydliště na adrese Praha 10, M. 30, což se nestalo a žalobce to ani netvrdí. Absence protestu sice ve vztahu k přímému dlužníkovi, kterým žalovaný je, nezpůsobuje zánik práva majitele směnky na její zaplacení, nicméně takový dlužník není v prodlení. Poukaz žalobce na Čl. I § 46 odst. 2 ZSŠ je zcela nepřípadný, neboť toto ustanovení se týká směnek s doložkou „bez protestu“, což není případ předmětné směnky. Z toho důvodu nelze přenášet důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, zda směnka byla předložena k placení, na žalovaného. S ohledem na Čl. II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb. postupoval odvolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do dne 31. 3. 2005 (dále jen o. s. ř.). Odvolací soud bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) přezkoumal napadenou část směnečného platebního rozkazu podle § 212 o. s. ř. a shledal odvolání důvodným. Podle § 175 odst. 1 první věty o. s. ř., předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení, nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Toto ustanovení neumožňuje soudu při vydání směnečného platebního rozkazu rozhodnout jiným způsobem o nákladech řízení, než jejich náhradu uložit žalovanému ve prospěch žalobce. Nicméně i pro zkrácené směnečné řízení platí ustanovení § 143 o. s. ř., podle kterého žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Žalovaný tvrdí, že mu směnka nebyla řádně předložena k placení, proto byly naplněny podmínky citovaného ustanovení. Pokud směnka vlastní není předložena k placení výstavci, je výstavce jako přímý dlužník podle Čl. I § 78 odst. 1, § 77 odst. 1 a § 53 odst. 1 ZSŠ povinen směnku zaplatit, neboť dle uvedeného ustanovení neztrácí majitel směnky svá práva vůči příjemci směnky, přičemž výstavce vlastní směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Žalovaný si byl této skutečnosti vědom, neboť přesto, že mu podle jeho názoru nebyla směnka předložena k placení, ji zaplatil. Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalovaného, se kterým žalobce nevyjádřil nesouhlas, jak plyne z jeho podání, že skutečně v případě nepředložení směnky k placení výstavci vlastní směnky (jako je tomu v této věci) nebo příjemci cizí směnky, nastává procesní situace, kdy takový směnečný dlužník nezavdal příčinu k podání směnečné žaloby, neboť není v prodlení se zaplacením směnky, ani neporušil jinou směnečnou povinnost. Tyto závěry plynou ze směnečné právní úpravy v ZSŠ, níže citované. Podle Čl. I § 38 odst. 1 ZSŠ, který podle Čl. I § 77 odst. 1 ZSŠ platí i pro směnky vlastní, směnku splatnou v určitý den, nebo v určitý čas po datu vystavení nebo po viděné, musí majitel předložit k placení v den platební nebo v jeden den ze dvou následujících pracovních dní. Podle Čl. I § 44 odst. 1 ZSŠ, který podle Čl. I § 77 odst. 1 ZSŠ platí i pro směnky vlastní, odepření přijetí nebo placení musí být zjištěno veřejnou listinou (protestem pro nepřijetí nebo pro neplacení). Podle Čl. I § 46, který podle Čl. I § 77 odst. 1 ZSŠ platí i pro směnky vlastní, dle odst. 1 výstavce, indosant nebo směnečný rukojmí může doložkou "bez útrat", "bez protestu", nebo jinou doložkou stejného významu na směnku napsanou a podepsanou zprostit majitele povinnosti, aby k zachování postihových práv dal učinit protest pro nepřijetí nebo pro neplacení. Dle odst. 2 doložka nezprošťuje majitele povinnosti směnku včas předložit a dát potřebné zprávy. Prokázat, že lhůty nebyly dodrženy, náleží tomu, kdo se toho proti majiteli dovolává. Z uvedených ustanovení vyplývá, že směnka je upomínacím cenným papírem, proto chce-li majitel směnky dosáhnout zaplacení směnky, musí směnku předložit k placení osobě směnečně zavázané. Pokud skutečně nebyla směnka k placení předložena, je tato prezentace směnky nahrazena doručením směnečné žaloby žalovanému, nicméně v takovém případě nelze než mít zato, že žalovaný nezavdal příčinu k podání žaloby. Mezi účastníky byl spor též o to, kdo má důkazní břemeno k prokázání tvrzení, zda směnka byla či nebyla žalovanému předložena k placení. Odvolací soud dospěl k závěru, že toto důkazní břemeno má v dané věci žalobce. V předmětném sporu se žalobce v řízení u soudu prvního stupně domáhal zaplacení směnky, která neměla doložku „bez protestu“ či doložku obdobného významu. V takovém případě se skutečnost, že směnka vlastní byla výstavci (žalovanému) předložena k placení, prokazuje předložením protestní listiny (Čl. I § 44 odst. 1, § 79 a násl. ZSŠ). Důkazní břemeno předložení této listiny pochopitelně tíží žalobce. Nemá-li žalobce tuto listinu k dispozici, neztrácí majitel směnky své právo vůči výstavci vlastní směnky (viz Čl. I § 53 odst. 1 ZSŠ), nicméně nelze dovodit, tak jak to v podstatě učinil žalobce, že by z důvodu tohoto pochybení majitele směnky se přesouvalo důkazní břemeno na žalovaného, který by musel prokazovat, že mu směnka nebyla k placení předložena. Je na žalobci, aby prokázal, že směnka byla žalovanému v den splatnosti směnky (27. 9. 2004), nebo v jeden ze dvou následujících pracovních dní (29. a 30. 9. 2004), předložena k placení. Žalobce nesprávně argumentuje ustanovením Čl. I § 46 odst. 2 ZSŠ. Toto ustanovení, podle kterého je na směnečném dlužníkovi, aby prokázal nepředložení směnky k placení, dopadá pouze na směnky s doložkou „bez protestu“ či jinou doložkou stejného významu. Jak již výše odvolací soud uvedl, předmětná směnka takovou doložku neobsahovala, proto je na žalobci, aby předložení směnky k placení žalovanému jako výstavci směnky vlastní, prokázal. Žalobce netvrdil, že by směnku protestoval postupem dle Čl. I § 44 ZSŠ, nicméně to jej nezbavuje možnosti prokázat jinými důkazy, že směnka byla žalovanému v určené lhůtě předložena k placení. Žalobce tvrdil, že směnku předložil k placení v platební den žalovanému v prostorách, kde je žalovaný zaměstnán, a to v Č. z. r. b., a. s. v Praze 1 v J. ul. 4. Toto své tvrzení prokazoval svou účastnickou výpovědí a svědeckou výpovědí své manželky. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda je toto tvrzení žalobce právně relevantní. Podle Čl. I § 87 odst. 1 ZSŠ předložení směnky k přijetí nebo k zaplacení, pořízení protestu, vyžádání stejnopisu směnky, jakož i všechny ostatní úkony, které musí být provedeny u určité osoby, nutno vykonat v místnostech, kde provozuje svůj podnik, a nemá-li jich, nebo nedají-li se vypátrat, v jejím bytě. Jinde mohou být provedeny jen tehdy, souhlasí-li obě strany; souhlas se vyznačí v protestu. Podle Čl. I § 76 odst. 3 ZSŠ, není-li zvláštního údaje, platí, že místo vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem výstavcova bydliště. Podle odst. 4, není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě uvedeném u jména výstavce. Z citovaných ustanovení, z platebního místa „Praha“ uvedeného ve směnce a z bydliště výstavce směnky „M. 30, Praha 10“, též ve směnce vyznačeného, plyne, že směnka měla být žalovanému předložena k placení v Praze v místnostech, kde provozuje svůj podnik a nemá-li jich (tedy, neprovozuje-li žalovaný v Praze žádný svůj podnik), pak měla být směnka předložena k placení v bytu žalovaného v Praze, tj. na adrese M.30, Praha 10. Žalobce tvrdil, že směnku předložil v místě, kde je žalovaný zaměstnán. Takové místo není podnikem, který by byl žalovaným provozován (lze říci, že podmínka předložení směnky k placení v podniku provozovaném výstavcem vlastní směnky či příjemcem cizí směnky dopadá pouze na ty směnečné dlužníky, kteří jsou podnikateli), tudíž toto předložení směnky nelze považovat za řádné předložení směnky k placení, které by opravňovalo majitele k výkonu postižních práv, a po kterém by se uvedený směnečný dlužník ocitl v prodlení s plněním svého směnečného závazku. Žalobce netvrdil, že by směnku předložil žalovanému k placení též v bytě žalovaného, proto předmětná směnka nebyla žalovanému řádně k placení předložena a je nutno souhlasit se žalovaným, že nezavdal ve smyslu § 143 o. s. ř. příčinu k podání žaloby. Odvolací soud podle § 143 o. s. ř. změnil v souladu s odvolacím návrhem napadený výrok o nákladech řízení ve směnečném platebním rozkazu tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. S ohledem na plný úspěch žalovaného rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224, § 137 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu sazby 750,- Kč podle § 1 odst. 1 a § 14 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a 3 paušálních úhrad výdajů po 75,- Kč ke 3 úkonům právní služby (převzetí zastoupení, odvolání a další podání soudu) dle § 1 odst. 2 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Poučení: proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 1. listopadu 2005 JUDr. Ladislav D e r k a , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: