Smluvní ujednání, že úrok z půjčky činí 104% ročně, není absolutně neplatný pro rozpor s dobrými mravy (placení úroku z půjčky je obvyklým a hmotným právem předpokládaným jednáním). Avšak v části, ve které dohodnutá výše úroku přesahuje úrok obvyklý u takto poskytovaných půjček, se jedná o rozsah úroku který může být podle okolností případu považován za rozporný s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.

12 Cmo 95/2005-62 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Marcely Tuscanyové a JUDr. Marty Chrastilové v právní věci žalobce: Y., s. r. o., se sídlem Č. B., proti žalovanému: K. V., nar. 27. 12. 1948, bytem S., zastoupenému advokátkou JUDr. B. K. se sídlem T., o námitkách žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu na zaplacení směnečného peníze 120.000,- Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnou 400,- Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 903/2004-45 ze dne 1. listopadu 2004, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 1. 11. 2004 v bodu I. výroku rozhodl, že se zrušuje směnečný platební rozkaz č. j. Sm 143/2004-10 ze dne 10. 8. 2004. Soud dále v bodu II. výroku rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení o námitkách 24.759,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Žalobu odůvodnil tím, že dne 24. 11. 2003 uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce, jejíž splnění bylo zajištěno blankosměnkou vlastní vystavenou žalovaným. Žalovaný neuhradil splátky úroků po 24.000,- Kč ke dni 19. 1., 16. 2., 15. 3., 12. 4. a 10. 5. 2004, celkem 120.000,- Kč. Půjčka byla splatná k termínu 19. 1. 2004; jistina a příslušenství nejsou vymáhány touto žalobou. Žalobce vyplnil v souladu s vyplňovacím prohlášením dle čl. 6.1.1. smlouvy směnečnou sumu na částku 120.000,- Kč se splatností dne 10. 5. 2004. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný včas námitky, ve kterých uvedl, že směnku považuje za neplatnou, neboť se příčí dobrým mravům - sjednané úroky jsou v rozporu s platným právem. Soud z provedených důkazů učinil skutkový závěr, že žalobce půjčil žalovanému 300.000,- Kč na základě smlouvy o půjčce z 24. 11. 2003, přičemž splacení půjčky bylo zajištěno blankosměnkou. Dluh měl být splacen 19. 1. 2004 s úrokem ve výši 8 % za každé 4 týdny z půjčené částky. Do blankosměnky vystavené žalovaným dne 24. 11. 2003 byl žalobce oprávněn v případě prodlení žalovaného doplnit dlužnou částku, včetně smluvního úroku a smluvní pokuty, jež dle smlouvy činila 1.500,- Kč za každý den prodlení a jednorázové smluvní pokuty 50.000,- Kč. Žalovaný uhradil žalobci pouze první splátku úroku 24.000,- Kč ke dni 22. 12. 2003. Žalobce doplnil do směnky dlužný úrok za měsíce únor až květen 2004 a termín splatnosti 10. 5. 2004. Námitka rozporu smluvených úroků s dobrými mravy je námitkou podle Čl. I § 17 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ), která je v dané věci přípustná, neboť žalobce je prvním majitelem směnky. Předmětná smlouva o půjčce je smlouvou uzavřenou podle § 657 občanského zákoníku (dále jen ObčZ), nicméně se může jednat i o smlouvu o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ). Otázka právního hodnocení dané smlouvy však v tomto případě není podstatná, neboť pro oba typy smluv platí, že sjednané úroky nesmí být nepřiměřeně vysoké (§ 3 odst. 1 ObčZ a § 265 ObchZ). Úrok 8 % měsíčně dosahuje výše ročních úrokových sazeb, je proto nutno aplikovat, ať již § 3 odst. 1 ObčZ, nebo § 265 ObchZ. Soud dospěl k závěru, že je podle § 39 ObčZ, v návaznosti na § 41 uvedeného zákona, neplatná část smlouvy o dohodnutém úroku, a to pro rozpor s dobrými mravy. Je tedy neplatná i směnečná smlouva v uvedené části, a proto soud směnečný platební rozkaz v souladu s § 175 odst. 4 druhé věty o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozsudek změnit a směnečný platební rozkaz ponechat v platnosti. Odvolání odůvodnil tím, že soud srovnával výši dohodnutého úroku se smluvním úrokem České spořitelny. Toto porovnání je ale zavádějící, neboť nelze srovnávat bankovní úrok a úrok dohodnutý finančními společnostmi při sjednávání krátkodobých půjček. Úrok sjednaný v předmětné smlouvě o půjčce je u půjček poskytovaných nebankovními subjekty obvyklý. Pokud chtěl soud porovnávat přiměřenost úroku, pak tak měl učinit u půjček poskytovaných obdobnými subjekty, nikoliv bankami. Smluvený úrok je naprosto přiměřený s ohledem na rychlost vyřízení půjčky, smluvenou dobu trvání půjčky, rizikovost a neúčtování si dalších nákladů. Žalovaný se k odvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek potvrdit. Uvedl, že na Ing. P. Ch., jednatele žalobce, podal trestní oznámení pro trestný čin lichvy dle § 253 trestního zákona, věc je vyšetřována Policií ČR pod č. j. ČTS:ORJI-556/KPV-OHK-2004. Úrok ve výši 104 % ročně je nepochybně v rozporu s dobrými mravy. Žalobce ještě kromě toho vymáhá smluvní pokutu ve výši 1.500,- Kč denně a jednorázovou pokutu 50.000,- Kč. Soud proto správně věc posoudil z hlediska § 39 ObčZ. V dalším podání ze 4. 3. 2005 uvedl žalobce, že vůči jednateli Ing. Ch. byla věc trestního oznámení odložena. Tvrzení o vymáhání smluvních pokut není pravdivé, vůči žalovanému je vykonatelným titulem notářský zápis č. NZ 559/2003. S ohledem na Čl. II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb. postupoval odvolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do dne 31. 3. 2005 (dále jen o. s. ř.). Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že v předmětné věci nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí. Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Navíc s ohledem na zásadu koncentrace řízení, vyjádřenou v § 175 odst. 4 o. s. ř., která platí ve smyslu § 211 o. s. ř. i pro odvolací řízení, se odvolací soud může zabývat výlučně námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu vznesenými v zákonné třídenní lhůtě. Žalovaný, který je výstavcem směnky vlastní ve prospěch žalobce, v námitkách uvedl, že: 1) Podle smlouvy o půjčce, uvedené v žalobě, půjčil žalobce žalovanému 300.000,- Kč. Částku 250.000,- Kč si převzala pí J. V., kterou byl žalovaný ujištěn, že se ve skutečnosti nejedná o závazek žalovaného, nýbrž o závazek její. 2) Sjednané úroky činily 24.000,- Kč měsíčně, dále byla dohodnuta smluvní pokuta z prodlení 1.500,- Kč měsíčně a jednorázová smluvní pokuta 50.000,- Kč. Žalobce se domáhá zaplacení naprosto neadekvátních částek, které jsou v hrubém rozporu s dobrými mravy i se zásadami poctivého obchodního styku, jež lze posoudit jako lichvu. 3) Směnku žalovaný podepsal v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, proto od ní podle § 49 ObčZ odstupuje. 4) Směnka nebyla žalovaným podepsána svobodně, proto je podle § 39 ObčZ neplatná. V první námitce proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný potvrdil důvod vystavení směnky tvrzený v žalobě. Ujištění třetí osoby, že žalovaný nemá vůči žalobci závazek ze smlouvy o půjčce, nemá žádný právní význam. Třetí osoba by se mohla stát pasivně legitimovanou ze smlouvy tehdy, pokud by tato osoba uzavřela s dlužníkem smlouvu o převzetí dluhu a věřitel by s převzetím dluhu souhlasil. Nic takového ale nebylo žalovaným tvrzeno, proto je první námitka nedůvodná. Tvrzení o podepsání směnky v tísni, obsažené v třetí námitce, je irelevantní, byť už jen z toho důvodu, že ustanovení § 49 ObčZ se vztahuje na dvoustranné právní úkony a vystavení vlastní směnky je jednostranný právní úkon. Není proto možné odstoupit od podpisu směnky. Kromě toho ani uzavření smlouvy v tísni nezpůsobuje neplatnost takové smlouvy, pouze zakládá právo od smlouvy odstoupit. Pokud nebylo od smlouvy odstoupeno (v daném případě přicházelo teoreticky v úvahu pouze odstoupení od smlouvy o půjčce, nebo od směnečné smlouvy, tj. smlouvy, na základě které byla vystavena předmětná směnka), smlouva platí i nadále se všemi právy a povinnostmi smlouvou založenými. Dále odstoupení od smlouvy by muselo být učiněno do dne vydání směnečného platebního rozkazu. Jak je patrné z obsahu třetí námitky, žalovaný učinil svůj úkon "odstoupení od směnky" až přímo v námitkách, tedy po vydání směnečného platebního rozkazu. Z uvedených důvodů nemůže třetí námitka vést ke zrušení směnečného platebního rozkazu. V druhé námitce napadá žalovaný výši vymáhané částky pro její rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tato námitka je kauzální (nesměnečnou) námitkou ze vztahu žalovaného k žalobci podle Čl. I § 17 ZSŠ, neboť je namítána neexistence dluhu, jehož splnění bylo předmětnou směnkou zajištěno. Jak bylo uvedeno v žalobě a jak následně též zjistil soud prvního stupně, do blankosměnky žalobce doplnil směnečný peníz 120.000,- Kč, což obnášelo pět splátek úroku po 24.000,- Kč splatných ke dni 19. 1., 16. 2., 15. 3., 12. 4. a 10. 5. 2004. V bodu 4.1. smlouvy byl dohodnut úrok 8 % za každé 4 týdny z půjčené částky. Na základě smlouvy z 24. 11. 2003 půjčil žalobce žalovanému téhož dne 300.000,- Kč splatných dne 19. 1. 2004. První splátku úroku 24.000,- Kč žalovaný zaplatil žalobci dne 22. 12. 2003. Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci mezi sebou uzavřeli smlouvu o půjčce podle § 657 ObčZ, u které byly v souladu s § 658 odst. 1 ObčZ dohodnuty úroky. Podle názoru odvolacího soudu se nejedná o smlouvu o úvěru, neboť ve smlouvě nebyl dohodnut závazek věřitele (žalobce) poskytnout na požádání dlužníka (žalovaného) peněžní prostředky - naopak v bodu 2. smlouvy bylo dohodnuto poskytnutí hotovosti 300.000,- Kč žalovanému ihned po podpisu smlouvy. Sice v bodu 13.5. smlouvy je stanoveno, že se smlouva uzavírá podle § 269 odst. 2 ObchZ, avšak o nepojmenovanou smlouvu se v daném případě nemůže jednat, neboť podle uvedeného ustanovení může být takovou pouze smlouva, která není upravena jako typ smlouvy. Poskytnutí půjčky s úrokem je však upraveno v ObčZ. Nicméně odvolací soud se ztotožnil se základní úvahou soudu prvního stupně, že právní důsledky nepřiměřeně vysokého úroku jsou totožné bez ohledu na to, zda se jedná v konkrétním případě o smlouvu o úvěru, nebo o smlouvu o půjčce. Mezi účastníky se jedná o občanskoprávní vztah, nikoliv o obchodní závazkový vztah, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaný byl podnikatelem, který by si vzal od žalobce peněžní půjčku v rámci své podnikatelské činnosti. Při právním hodnocení nepřiměřeně vysokého úroku z půjčky je nutno vzít v úvahu též vzájemný vztah ustanovení § 39 a § 3 odst. 1 ObčZ. Podle § 39 ObčZ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Rozdíl mezi uvedenými ustanoveními spočívá v tom, že v případě § 39 ObčZ je právní úkon od samého počátku neplatný, avšak podle § 3 odst. 1 zákona je právní úkon platný (právo věřitele existuje), ale nebude mu přiznána soudem ochrana. Obdobou posledně zmíněného ustanovení je v ObchZ § 265, který je gramaticky přesnější ("Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany."), avšak obsahově totožný. Rozdíl mezi oběma ustanoveními ObčZ si lze lépe ozřejmit na příkladu - pokud např. v konkrétním smluvním vztahu dohodnutá velmi vysoká smluvní pokuta dopadá na porušení jakékoliv povinnosti ze smlouvy, nelze apriori považovat takové smluvní ustanovení za neplatné "co do důvodu". Nebylo by např. v rozporu s dobrými mravy, když by bylo vymáháno její zaplacení vůči dlužníku, který se ocitl v prodlení se splněním velmi důležité povinnosti. Na druhé straně by ale byl dán důvod pro nepřiznání ochrany práva (ať již dle § 3 odst. 1 ObčZ, nebo v obchodních vztazích podle § 265 ObchZ) na smluvní pokutu např. ve výši 200.000,- Kč v případě, že by se dlužník ocitl v jednodenním prodlení se zaplacením částky 500,- Kč apod. Z uvedeného příkladu lze dovodit, že právní úkon (jeho část) je neplatný podle § 39 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy tehdy, nepřichází-li v úvahu žádný představitelný postup v mezích tohoto právní úkonu, který by nebyl v rozporu s dobrými mravy. Pokud však přicházejí v úvahu možné situace, na které předmětný právní úkon (jeho část) dopadá, jež by se nepříčily dobrým mravům (nebyly s nimi rozporné), pak nelze označit takový právní úkon (jeho část) za neplatný podle § 39 ObčZ a je potřeba individuálně posoudit v každém jednotlivém případě, zda lze konkrétnímu výkonu práva přiznat právní ochranu, či nelze-li tuto ochranu přiznat pro rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 ObčZ. V dané věci shledal odvolací soud zcela neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 ObčZ tu část smlouvy, ve které si v bodu 4.1. účastníci dohodli, že úrok bude počítán z půjčené (zvýraznil odvolací soud) částky. Pokud by toto ustanovení bylo platné, musel by dlužník např. v případě 8týdenního prodlení se zaplacením části půjčky ve výši 500,- Kč zaplatit úrok ve výši 48.000,- Kč, vycházíme-li z ustanovení předmětné smlouvy o půjčce. Odvolací soud se ve své praxi nesetkal s obdobným smluvním ujednáním, banky a jiné podnikatelské subjekty, poskytující půjčky a úvěry, vždy požadují úroky z dlužné částky. Odvolací soud proto dovodil, že povinnost dlužníka platit úroky, která byla v předmětné smlouvě dohodnuta, je nutno vztáhnout k existující výši dluhu, nikoliv k původní, počáteční výši dluhu (v části, ve které byla jako základna pro výpočet úroků určena bez dalšího celá částka 300.000,- Kč, je smlouva v souladu s § 39 a § 41 ObčZ neplatná). V předmětné věci ale nemá toto rozlišení vliv, neboť oba pojmy splývají - žalovaný v období, za které je úrok požadován, nesplatil ničeho na jistině půjčky, proto je základnou pro výpočet dlužného úroku celá dlužná částka jistiny 300.000,- Kč. Jak je z výše uvedeného patrné, odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že část smlouva, ve které je obsaženo ujednání o úrocích, je zcela neplatná podle § 39 ObčZ. K takovému závěru by bylo možné dojít tehdy, pokud by bylo možné označit jakoukoliv dohodu o úrocích ve smlouvě o půjčce za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Tak ale tomu v daném případě není, neboť je zcela obvyklé, že půjčky bývají poskytovány oproti povinnosti zaplatit úroky. Ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ přímo s touto možností počítá, u smlouvy o úvěru dle § 497 ObchZ je dohoda o povinnosti platit úroky dokonce nezbytnou náležitostí smlouvy. Proto je dohoda o povinnosti platit úroky ve výši smluvené ve smlouvě platná a žalobce má ze smlouvy právo na 8 % úrok za každé 4 týdny z dlužné půjčky. Nicméně požadovaná výše úroku dosahuje ročně 104 %, což je výše rozporná s dobrými mravy a jako taková nemůže ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ požívat právní ochrany. Žalobce je podnikatel a za výkon práv, který není v rozporu s dobrými mravy, je nutno označit tu část jeho nároku, ve které lze považovat jím požadovaný úrok za obvyklý. Tudíž žalobcův nárok na obvyklou výši úroku z půjčky požívá právní ochrany, avšak část úroku požadovaného nad touto hranicí již této ochrany nepožívá a je nutno v tomto rozsahu odmítnout výkon práva pro rozpor s dobrými mravy dle uvedeného ustanovení. V předmětné směnečné věci je proto druhá námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu důvodná do části směnečného peníze, odpovídajícího rozsahu úroku nad obvyklou míru úroku. Otázkou zůstává, co je obvyklý úrok z půjček uvedeného typu. V tomto směru souhlasí odvolací soud s názorem žalobce, že nelze obvyklou výši úroku odvozovat z výše úroku požadovaného bankami. Předmětem uvedené smlouvy bylo poskytnutí půjčky za jiných podmínek, než tak činí banky. Mnohdy jsou touto formou poskytovány půjčky nebo úvěry osobám, které by půjčku či úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Je nutno brát v úvahu, že v případě těchto peněžních prostředků, poskytovaných nebankovními subjekty, je často vyžadováno pouze minimální zajištění (pokud vůbec) ve srovnání s bankami a požadavky klientů jsou vyřizovány mnohem pružněji, než tomu bývá u tradičně konzervativnějších bank, což je ale vzhledem k jejich zaměření pochopitelné. Proto je logické, že s ohledem na výrazně vyšší podnikatelské riziko jsou úroky požadované těmito nebankovními věřiteli též vyšší, než obvyklé bankovní úroky. Pro zjištění obvyklého úroku pro tento typ půjčky je nutno zjistit, jaká výše úroku byla požadována obdobnými podnikatelskými subjekty u smluv o krátkodobé půjčce či úvěru v roce 2003. Soud prvního stupně se s ohledem na svůj právní závěr o absolutní neplatnosti dohodnutého úroku výší obvyklého úroku nezabýval. Čtvrtou námitku soud prvního stupně nehodnotil, patrně vzhledem ke svému právnímu zhodnocení druhé námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Odvolací soud se proto nemohl v rámci své přezkumné činnosti zabývat důvodností této námitky a soud prvního stupně se s ní vypořádá v novém řízení ve věci samé. Odvolací soud nemohl sám zjišťovat a provádět dokazování k posouzení druhé a čtvrté námitky, neboť by svým postupem nahradil soud prvního stupně a účastníkům by tím znemožnil domáhat se přezkoumání rozhodnutí řádným opravným prostředkem. Takové rozhodnutí by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni, navíc zásada neúplné apelace brání odvolacímu soudu provádět důkazy, které nebyly uplatněny u soudu prvního stupně (§ 205a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud proto rozsudek bez ústního jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.) dle § 221 odst. 1 o. s. ř. zrušil i se souvisejícím výrokem o náhradě nákladů řízení a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Podle § 224 odst. 3 o. s. ř. bude v novém rozhodnutí soudu rozhodnuto též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poučení: proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 13. července 2005 JUDr. Ladislav D e r k a , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: 12 Cmo 95/2005-62 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Marcely Tuscanyové a JUDr. Marty Chrastilové v právní věci žalobce: Y., s. r. o., se sídlem Č. B.,  proti žalovanému: K. V., nar. 27. 12. 1948, bytem S., zastoupenému advokátkou JUDr. B. K. se sídlem T., o námitkách žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu na zaplacení směnečného peníze 120.000,- Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnou 400,- Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 903/2004-45 ze dne 1. listopadu 2004, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích se  z r u š u j e  a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :  Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 1. 11. 2004 v bodu I. výroku rozhodl, že se zrušuje směnečný platební rozkaz č. j.  Sm 143/2004-10 ze dne 10. 8. 2004. Soud dále v bodu II. výroku rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení o námitkách 24.759,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Žalobu odůvodnil tím, že dne 24. 11. 2003 uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce, jejíž splnění bylo zajištěno blankosměnkou vlastní vystavenou žalovaným. Žalovaný neuhradil splátky úroků po 24.000,- Kč ke dni 19. 1., 16. 2., 15. 3., 12. 4. a 10. 5. 2004, celkem 120.000,- Kč. Půjčka byla splatná k termínu 19. 1. 2004; jistina a příslušenství nejsou vymáhány  touto žalobou. Žalobce vyplnil v souladu s vyplňovacím prohlášením dle čl. 6.1.1. smlouvy směnečnou sumu na částku 120.000,- Kč se splatností dne 10. 5. 2004. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný včas námitky, ve kterých uvedl, že směnku považuje za neplatnou, neboť se příčí dobrým mravům - sjednané úroky jsou v rozporu s platným právem. Soud z provedených důkazů učinil skutkový závěr, že žalobce půjčil žalovanému 300.000,- Kč na základě smlouvy o půjčce z 24. 11. 2003, přičemž splacení půjčky bylo zajištěno blankosměnkou. Dluh měl být splacen 19. 1. 2004 s úrokem ve výši 8 % za každé 4 týdny z půjčené částky. Do blankosměnky vystavené žalovaným dne 24. 11. 2003 byl žalobce oprávněn v případě prodlení žalovaného doplnit dlužnou částku, včetně smluvního úroku a smluvní pokuty, jež dle smlouvy činila 1.500,- Kč za každý den prodlení a jednorázové smluvní pokuty 50.000,- Kč. Žalovaný uhradil žalobci pouze první splátku úroku 24.000,- Kč ke dni 22. 12. 2003. Žalobce doplnil do směnky dlužný úrok za měsíce únor až květen 2004 a termín splatnosti 10. 5. 2004. Námitka rozporu smluvených úroků s dobrými mravy je námitkou podle Čl. I § 17 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ), která je v dané věci přípustná, neboť žalobce je prvním majitelem směnky. Předmětná smlouva o půjčce je smlouvou uzavřenou podle § 657 občanského zákoníku (dále jen ObčZ), nicméně se může jednat i o smlouvu o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ). Otázka právního hodnocení dané smlouvy však v tomto případě není podstatná, neboť pro oba typy smluv platí, že sjednané úroky nesmí být nepřiměřeně vysoké (§ 3 odst. 1 ObčZ a § 265 ObchZ). Úrok 8 % měsíčně dosahuje výše ročních úrokových sazeb, je proto nutno aplikovat, ať již § 3 odst. 1 ObčZ, nebo § 265 ObchZ. Soud dospěl k závěru, že je podle § 39 ObčZ, v návaznosti na § 41 uvedeného zákona, neplatná část smlouvy o dohodnutém úroku, a to pro rozpor s dobrými mravy. Je tedy neplatná i směnečná smlouva v uvedené části, a proto soud směnečný platební rozkaz v souladu s § 175 odst. 4 druhé věty o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozsudek změnit a směnečný platební rozkaz ponechat v platnosti. Odvolání odůvodnil tím, že soud srovnával výši dohodnutého úroku se smluvním úrokem České spořitelny. Toto porovnání je ale zavádějící, neboť nelze srovnávat bankovní úrok a úrok dohodnutý finančními společnostmi při sjednávání krátkodobých půjček. Úrok sjednaný v předmětné smlouvě o půjčce je u půjček poskytovaných nebankovními subjekty obvyklý. Pokud chtěl soud porovnávat přiměřenost úroku, pak tak měl učinit u půjček poskytovaných obdobnými subjekty, nikoliv bankami. Smluvený úrok je naprosto přiměřený s ohledem na rychlost vyřízení půjčky, smluvenou dobu trvání půjčky, rizikovost a neúčtování si dalších nákladů. Žalovaný se k odvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek potvrdit. Uvedl, že na Ing. P. Ch., jednatele žalobce, podal trestní oznámení pro trestný čin lichvy dle § 253 trestního zákona, věc je vyšetřována Policií ČR pod č. j. ČTS:ORJI-556/KPV-OHK-2004. Úrok ve výši 104 % ročně je nepochybně v rozporu s dobrými mravy. Žalobce ještě kromě toho vymáhá smluvní pokutu ve výši 1.500,- Kč denně a jednorázovou pokutu 50.000,- Kč. Soud proto správně věc posoudil z hlediska § 39 ObčZ. V dalším podání ze 4. 3. 2005 uvedl žalobce, že vůči jednateli Ing. Ch. byla věc trestního oznámení odložena. Tvrzení o vymáhání smluvních pokut není pravdivé, vůči žalovanému je vykonatelným titulem notářský zápis č. NZ 559/2003. S ohledem na Čl. II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb. postupoval odvolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do dne 31. 3. 2005 (dále jen o. s. ř.). Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že v předmětné věci nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí. Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Navíc s ohledem na zásadu koncentrace řízení, vyjádřenou v § 175 odst. 4 o. s. ř., která platí ve smyslu § 211 o. s. ř. i pro odvolací řízení, se odvolací soud může zabývat výlučně námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu vznesenými v zákonné třídenní lhůtě. Žalovaný, který je výstavcem směnky vlastní ve prospěch žalobce, v námitkách uvedl, že: 1) Podle smlouvy o půjčce, uvedené v žalobě, půjčil žalobce žalovanému 300.000,- Kč. Částku 250.000,- Kč si převzala pí J. V., kterou byl žalovaný ujištěn, že se ve skutečnosti nejedná o závazek žalovaného, nýbrž o závazek její. 2) Sjednané úroky činily 24.000,- Kč měsíčně, dále byla dohodnuta smluvní pokuta z prodlení 1.500,- Kč měsíčně a jednorázová smluvní pokuta 50.000,- Kč. Žalobce se domáhá zaplacení naprosto neadekvátních částek, které jsou v hrubém rozporu s dobrými mravy i se zásadami poctivého obchodního styku, jež lze posoudit jako lichvu. 3) Směnku žalovaný podepsal v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, proto od ní podle § 49 ObčZ odstupuje. 4) Směnka nebyla žalovaným podepsána svobodně, proto je podle § 39 ObčZ neplatná. V první námitce proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný potvrdil důvod vystavení směnky tvrzený v žalobě. Ujištění třetí osoby, že žalovaný nemá vůči žalobci závazek ze smlouvy o půjčce, nemá žádný právní význam. Třetí osoba by se mohla stát pasivně legitimovanou ze smlouvy tehdy, pokud by tato osoba uzavřela s dlužníkem smlouvu o převzetí dluhu a věřitel by s převzetím dluhu souhlasil. Nic takového ale nebylo žalovaným tvrzeno, proto je první námitka nedůvodná. Tvrzení o podepsání směnky v tísni, obsažené v třetí námitce, je irelevantní, byť už jen z toho důvodu, že ustanovení § 49 ObčZ se vztahuje na dvoustranné právní úkony a vystavení vlastní směnky je jednostranný právní úkon. Není proto možné odstoupit od podpisu směnky. Kromě toho ani uzavření smlouvy v tísni nezpůsobuje neplatnost takové smlouvy, pouze zakládá právo od smlouvy odstoupit. Pokud nebylo od smlouvy odstoupeno (v daném případě přicházelo teoreticky v úvahu pouze odstoupení od smlouvy o půjčce, nebo od směnečné smlouvy, tj. smlouvy, na základě které byla vystavena předmětná směnka), smlouva platí i nadále se všemi právy a povinnostmi smlouvou založenými. Dále odstoupení od smlouvy by muselo být učiněno do dne vydání směnečného platebního rozkazu. Jak je patrné z obsahu třetí námitky, žalovaný učinil svůj úkon "odstoupení od směnky" až přímo v námitkách, tedy po vydání směnečného platebního rozkazu. Z uvedených důvodů nemůže třetí námitka vést ke zrušení směnečného platebního rozkazu. V druhé námitce napadá žalovaný výši vymáhané částky pro její rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tato námitka je kauzální (nesměnečnou) námitkou ze vztahu žalovaného k žalobci podle Čl. I § 17 ZSŠ, neboť je namítána neexistence dluhu, jehož splnění bylo předmětnou směnkou zajištěno. Jak bylo uvedeno v žalobě a jak následně též zjistil soud prvního stupně, do blankosměnky žalobce doplnil směnečný peníz 120.000,- Kč, což obnášelo pět splátek úroku po 24.000,- Kč splatných ke dni 19. 1., 16. 2., 15. 3., 12. 4. a 10. 5. 2004. V bodu 4.1. smlouvy byl dohodnut úrok 8 % za každé 4 týdny z půjčené částky. Na základě smlouvy z 24. 11. 2003 půjčil žalobce žalovanému téhož dne 300.000,- Kč splatných dne 19. 1. 2004. První splátku úroku 24.000,- Kč žalovaný zaplatil žalobci dne 22. 12. 2003. Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci mezi sebou uzavřeli smlouvu o půjčce podle § 657 ObčZ, u které byly v souladu s § 658 odst. 1 ObčZ dohodnuty úroky. Podle názoru odvolacího soudu se nejedná o smlouvu o úvěru, neboť ve smlouvě nebyl dohodnut závazek věřitele (žalobce) poskytnout na požádání dlužníka (žalovaného) peněžní prostředky - naopak v bodu 2. smlouvy bylo dohodnuto poskytnutí hotovosti 300.000,- Kč žalovanému ihned po podpisu smlouvy. Sice v bodu 13.5. smlouvy je stanoveno, že se smlouva uzavírá podle § 269 odst. 2 ObchZ, avšak o nepojmenovanou smlouvu se v daném případě nemůže jednat, neboť podle uvedeného ustanovení může být takovou pouze smlouva, která není upravena jako typ smlouvy. Poskytnutí půjčky s úrokem je však upraveno v ObčZ. Nicméně odvolací soud se ztotožnil se základní úvahou soudu prvního stupně, že právní důsledky nepřiměřeně vysokého úroku jsou totožné bez ohledu na to, zda se jedná v konkrétním případě o smlouvu o úvěru, nebo o smlouvu o půjčce. Mezi účastníky se jedná o občanskoprávní vztah, nikoliv o obchodní závazkový vztah, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaný byl podnikatelem, který by si vzal od žalobce peněžní půjčku v rámci své podnikatelské činnosti. Při právním hodnocení nepřiměřeně vysokého úroku z půjčky je nutno vzít v úvahu též vzájemný vztah ustanovení § 39 a § 3 odst. 1 ObčZ. Podle § 39 ObčZ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Rozdíl mezi uvedenými ustanoveními spočívá v tom, že v případě § 39 ObčZ je právní úkon od samého počátku neplatný, avšak podle § 3 odst. 1 zákona je právní úkon platný (právo věřitele existuje), ale nebude mu přiznána soudem ochrana. Obdobou posledně zmíněného ustanovení je v ObchZ § 265, který je gramaticky přesnější ("Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany."), avšak obsahově totožný. Rozdíl mezi oběma ustanoveními ObčZ si lze lépe ozřejmit na příkladu - pokud např. v konkrétním smluvním vztahu dohodnutá velmi vysoká smluvní pokuta dopadá na porušení jakékoliv povinnosti ze smlouvy, nelze apriori považovat takové smluvní ustanovení za neplatné "co do důvodu". Nebylo by např. v rozporu s dobrými mravy, když by bylo vymáháno její zaplacení vůči dlužníku, který se ocitl v prodlení se splněním velmi důležité povinnosti. Na druhé straně by ale byl dán důvod pro nepřiznání ochrany práva (ať již dle § 3 odst. 1 ObčZ, nebo v obchodních vztazích podle § 265 ObchZ) na smluvní pokutu např. ve výši 200.000,- Kč v případě, že by se dlužník ocitl v jednodenním prodlení se zaplacením částky 500,- Kč apod. Z uvedeného příkladu lze dovodit, že právní úkon (jeho část) je neplatný podle § 39 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy tehdy, nepřichází-li v úvahu žádný představitelný postup v mezích tohoto právní úkonu, který by nebyl v rozporu s dobrými mravy. Pokud však přicházejí v úvahu možné situace, na které předmětný právní úkon (jeho část) dopadá, jež by se nepříčily dobrým mravům (nebyly s nimi rozporné), pak nelze označit takový právní úkon (jeho část) za neplatný podle § 39 ObčZ a je potřeba individuálně posoudit v každém jednotlivém případě, zda lze konkrétnímu výkonu práva přiznat právní ochranu, či nelze-li tuto ochranu přiznat pro rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 ObčZ. V dané věci shledal odvolací soud zcela neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 ObčZ tu část smlouvy, ve které si v bodu 4.1. účastníci dohodli, že úrok bude počítán z půjčené (zvýraznil odvolací soud) částky. Pokud by toto ustanovení bylo platné, musel by dlužník např. v případě 8týdenního prodlení se zaplacením části půjčky ve výši 500,- Kč zaplatit úrok ve výši 48.000,- Kč, vycházíme-li z ustanovení předmětné smlouvy o půjčce. Odvolací soud se ve své praxi nesetkal s obdobným smluvním ujednáním, banky a jiné podnikatelské subjekty, poskytující půjčky a úvěry, vždy požadují úroky z dlužné částky. Odvolací soud proto dovodil, že povinnost dlužníka platit úroky, která byla v předmětné smlouvě dohodnuta, je nutno vztáhnout k existující výši dluhu, nikoliv k původní, počáteční výši dluhu (v části, ve které byla jako základna pro výpočet úroků určena bez dalšího celá částka 300.000,- Kč, je smlouva v souladu s § 39 a § 41 ObčZ neplatná). V předmětné věci ale nemá toto rozlišení vliv, neboť oba pojmy splývají - žalovaný v období, za které je úrok požadován, nesplatil ničeho na jistině půjčky, proto je základnou pro výpočet dlužného úroku celá dlužná částka jistiny 300.000,- Kč. Jak je z výše uvedeného patrné, odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že část smlouva, ve které je obsaženo ujednání o úrocích, je zcela neplatná podle § 39 ObčZ. K takovému závěru by bylo možné dojít tehdy, pokud by bylo možné označit jakoukoliv dohodu o úrocích ve smlouvě o půjčce za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Tak ale tomu v daném případě není, neboť je zcela obvyklé, že půjčky bývají poskytovány oproti povinnosti zaplatit úroky. Ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ přímo s touto možností počítá, u smlouvy o úvěru dle § 497 ObchZ je dohoda o povinnosti platit úroky dokonce nezbytnou náležitostí smlouvy. Proto je dohoda o povinnosti platit úroky ve výši smluvené ve smlouvě platná a žalobce má ze smlouvy právo na 8 % úrok za každé 4 týdny z dlužné půjčky. Nicméně požadovaná výše úroku dosahuje ročně 104 %, což je výše  rozporná s dobrými mravy a jako taková nemůže ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ požívat právní ochrany. Žalobce je podnikatel a za výkon práv, který není v rozporu s dobrými mravy, je nutno označit tu část jeho nároku, ve které lze považovat jím požadovaný úrok za obvyklý. Tudíž žalobcův nárok na obvyklou výši úroku z půjčky požívá právní ochrany, avšak část úroku požadovaného nad touto hranicí již této ochrany nepožívá a je nutno v tomto rozsahu odmítnout výkon práva pro rozpor s dobrými mravy dle uvedeného ustanovení. V předmětné směnečné věci je proto druhá námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu důvodná do části směnečného peníze, odpovídajícího rozsahu úroku nad obvyklou míru úroku. Otázkou zůstává, co je obvyklý úrok z půjček uvedeného typu. V tomto směru souhlasí odvolací soud s názorem žalobce, že nelze obvyklou výši úroku odvozovat z výše úroku požadovaného bankami. Předmětem uvedené smlouvy bylo poskytnutí půjčky za jiných podmínek, než tak činí banky. Mnohdy jsou touto formou poskytovány půjčky nebo úvěry osobám, které by půjčku či úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Je nutno brát v úvahu, že v případě těchto peněžních prostředků, poskytovaných nebankovními subjekty, je často vyžadováno pouze minimální zajištění (pokud vůbec) ve srovnání s bankami a požadavky klientů jsou vyřizovány mnohem pružněji, než tomu bývá u tradičně konzervativnějších bank, což je ale vzhledem k jejich zaměření pochopitelné. Proto je logické, že s ohledem na výrazně vyšší podnikatelské riziko jsou úroky požadované těmito nebankovními věřiteli též vyšší, než obvyklé bankovní úroky. Pro zjištění obvyklého úroku pro tento typ půjčky je nutno zjistit, jaká výše úroku byla požadována obdobnými podnikatelskými subjekty u smluv o krátkodobé půjčce či úvěru v roce 2003. Soud prvního stupně se s ohledem na svůj právní závěr o absolutní neplatnosti dohodnutého úroku výší obvyklého úroku nezabýval. Čtvrtou námitku soud prvního stupně nehodnotil, patrně vzhledem ke svému právnímu zhodnocení druhé námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Odvolací soud se proto nemohl v rámci své přezkumné činnosti zabývat důvodností této námitky a soud prvního stupně se s ní vypořádá v novém řízení ve věci samé. Odvolací soud nemohl sám zjišťovat a provádět dokazování k posouzení druhé a čtvrté námitky, neboť by svým postupem nahradil soud prvního stupně a účastníkům by tím znemožnil domáhat se přezkoumání rozhodnutí řádným opravným prostředkem. Takové rozhodnutí by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni, navíc zásada neúplné apelace brání odvolacímu soudu provádět důkazy, které nebyly uplatněny u soudu prvního stupně (§ 205a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud proto rozsudek bez ústního jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.) dle § 221 odst. 1 o. s. ř. zrušil i se souvisejícím výrokem o náhradě nákladů řízení a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Podle § 224 odst. 3 o. s. ř. bude v novém rozhodnutí soudu rozhodnuto též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poučení: proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 13. července 2005 JUDr. Ladislav  D e r k a ,  v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: