V řízení o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty nelze vyhovět návrhu na nařízení předběžného opatření, jež se má týkat užívání bytu, neboť právo užívat byt nebylo konkursem dotčeno.

13 Cmo 23/2005-64 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Romany Vostrejšové a JUDr. Jindřicha Havlovce v právní věci žalobce: JUDr. L. K., bytem v P., zast. JUDr. L. K., advokátem se sídlem v P., proti žalovanému Ing. V. P., advokát se sídlem v P., správce konkursní podstaty úpadce Bytového družstva S. v likvidaci, sídlem v P., o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2004 č.j. 58 Cm 56/2004-31 t a k t o : I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2004 č.j. 58 Cm 56/2004-31 se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou proti žalovanému k jeho výzvě domáhá vyloučení bytové jednotky č. 10 sestávající z 1+1 v domě na adrese P., , zapsaného pro kat. úz. Praha-Vinohrady na listu vlastnictví č. 3471 (dále sporný byt) ze soupisu konkursní podstaty úpadce s odůvodněním, že mu svědčí právo vůči žalovanému na uzavření kupní smlouvy ke spornému bytu, neboť členskou schůzí družstva úpadce z 22.4.1999 bylo odsouhlaseno, že byty v uvedeném domě budou převedeny do vlastnictví jejich nájemcům a zároveň členům družstva. Vysvětlil, že na základě rozhodnutí Obvodního soudu v Praze 2 ze dne 18. dubna 2001 č.j. 2 D 763/95-63 ve věci dědictví po panu J. E. (bratranec žalobce), jenž byl členem družstva úpadce, nájemcem sporného bytu a zaplatil družstvu úpadce dohodnutou částku za byt ve výši 243.492,--Kč, a dalších dohod uzavřených s dalšími dědici, a to s M. H. a A. E. vstoupil do práv zemřelého, a že nejpozději k 8.10.2002 pominuly všechny překážky pro podpis smlouvy o převodu nemovitosti, jak se stalo 3.10.2000 v případě ostatních bytů v domě č. 1-9, 11 a 12. Konstatoval, že práva a povinnosti zemřelého ke spornému bytu na něj přešly okamžikem jeho smrti, tj. 28.8.1995, podle § 460 obč. zák., takže není žádného důvodu, aby jen pro probíhající dědické řízení měl pro žalobce platit při převodu sporného bytu jiný režim než pro ostatní členy družstva, a doplnil, že k datu 3.10.2000 na domě, v němž se bytová jednotka nachází, ani na pozemku, na němž stojí, nevázla zástavní práva, věcná práva či jiné povinnosti. Namítal, že úpadce neměl žádný důvod nepřevést sporný byt na žalobce s argumentací, že družstvo úpadce mělo dluhy, jež hodlalo uhradit z výtěžku jeho zpeněžení. Závěrem upozornil na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 258/2003, jež řeší obdobný případ (výklad § 23 zák. č. 72/1994 Sb.). Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s argumentací, podle níž ke dni prohlášení konkursu na úpadcův majetek byl úpadce vlastníkem sporného bytu a že žalobci nesvědčí právo, jež by vylučovalo její zápis do soupisu konkursní podstaty. V průběhu řízení žalobce podal návrh, aby soud předběžným opatřením žalovanému zakázal bez předchozího soudního rozhodnutí měnit stav užívání sporného bytu, jaký byl před prohlášením konkursu, a uložil mu žalobci vydat ve lhůtě tří dnů od vydání rozhodnutí klíče od něj, neboť je třeba zatímně upravit poměry účastníků tohoto řízení. Uvedl, že ve sporném bytu bydlel od roku 1991 s jeho původním nájemcem ve společné domácnosti, že od jeho smrti platí nájemné a ostatní platby spojené s užíváním bytu a že v něm má své věci. Zdůraznil, že byt užíval do konce května 2004, neboť po návratu ze služební cesty 20.6.2004 mu bylo ze strany žalovaného zabráněno v jeho užívání (konkurs na úpadcův majetek prohlášen 30.3.2004). Upozornil na skutečnost, že žalovaný je vázán zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále ZKV), a respektovat zejména § 14 odst. 3 ZKV. Konstatoval, že mu dosud svědčí nájemní právo ke spornému bytu, a pokud žalovaný má za to, že tomu tak není, je na něm, aby se soudní cestou domáhal proti žalobci jeho vyklizení, nikoliv však, aby bez jakéhokoli předchozího svolení soudu do něj vnikl v postavení osoby, na níž po úpadci ve smyslu § 14 odst. 1 ZKV přešel výkon jeho práv a povinností. Žalovaný se k návrhu na nařízení předběžného opatření nevyjádřil. Napadeným usnesením soud prvního stupně návrh na nařízení předběžného opatření zamítl s odůvodněním, že ve sporu nejsou naplněny zákonné předpoklady pro takový postup. Konstatoval, že smyslem žaloby na vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty je určit, zda věc byla či nebyla do soupisu pojata právem, že v tomto řízení jako prejudiciální bude soud nucen řešit i otázku přechodu členství v družstvu úpadce na žalobce i přechodu nájemního práva, jež však nemůže řešit v rámci návrhu na nařízení předběžného opatření. Poznamenal, že žalobce se může proti žalovanému domáhat svých práv samostatnou žalobou, případně nejdříve u tohoto soudu podat návrh na předběžné opatření ještě před podáním žaloby, a uzavřel, že v tomto řízení není dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků. Shora uvedené usnesení napadl žalobce v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že požadované předběžné opatření nařídí. Odmítl právní argumentaci soudu prvního stupně a zopakoval, že žalovaný není oprávněn zasahovat do žalobcových existujících práv (právo nájemní ke spornému bytu), ledaže by postupoval proti němu soudní cestou, a to žalobou na přivolení soudu k výpovědi z bytu z důvodů uvedených v § 711 obč.zák., a obvinil žalovaného a likvidátora úpadce ze zneužití jejich postavení, když si přisvojují práva příslušejícím exekutorům. Uzavřel, že nevyhovění návrhu by znamenalo vytvořit precedens pro oblast bytového práva, v jehož důsledku by nájemníci bytů ztratili právní jistotu a nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že je nutno sporná práva uplatnit v jiném řízení, neboť tak by majitel bytu (žalovaný) získal dostatek času, aby mohl v mezidobí byt protiprávně ke škodě žalobce užívat. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle §§ 212 a 212a o.s.ř. postupem podle § 214 odst. 2 písm.c) o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle § 102 odst. 1 o.s.ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Podmínky nařízení předběžného opatření po zahájení řízení jsou v zásadě totožné s podmínkami, které zákon stanoví pro nařízení předběžného opatření před zahájením řízení. Posouzení, zda existuje potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků závisí na okolnostech konkrétního případu a jeho cílem je předejít pro případ, že žalobce ve věci samé uspěje, právním potížím při realizaci jemu přisouzených práv; jeho význam je předurčen použitelností pro řízení ve věci samé. Podle § 74 o.s.ř. před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (odst. 1). Účastníky řízení jsou ti, kteří by jimi byli, kdyby šlo o věc samu (odst. 2). Příslušným k nařízení předběžného opatření je soud, který je příslušný k řízení o věci, nestanoví-li zákon jinak (odst. 3). Z uvedeného ustanovení o věcné příslušnosti soudu k nařízení předběžného opatření nutno dovodit, že je totožná s věcnou příslušností soudu k projednání věci samé, resp. by byla totožná v případě, že by se jednalo o návrh na nařízení předběžného opatření před podáním žaloby, mimo jiné také proto, že na řízení o věci samé navazuje a jeho smyslem je dosáhnout cíle řízení o věci samé, tj. aby nedošlo k ohrožení výkonu rozhodnutí, resp. nedošlo v důsledku nejasnosti vzájemných poměrů účastníků k jejich nevratným změnám; jinak řečeno předběžné opatření brání, aby nedošlo ke zmaření cílů řízení, pro něž žalobce vede spor. Podle § 75 odst. 4 věta druhá o.s.ř. o návrhu na předběžné opatření musí být rozhodnuto bezodkladně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl podán, nestanoví-li zákon jinou lhůtu. Podle § 9 odst. 3 písm.t) o.s.ř. je krajský soud věcně příslušný k projednání sporů vyvolaných konkursem nebo vyrovnáním, ledaže jde o vypořádání společného jmění nebo jiného majetku manželů. Z tohoto ustanovení ve spojení s výkladem ZKV vyplývá, že spor sporem vyvolaným konkursem je jen ten spor, v němž některý z účastníků opírá svá práva o hmotně právní ustanovení ZKV. Takovým ustanovením je například § 14 odst. 2 ZKV o právu odstoupit od smlouvy, § 14 odst. 3 ZKV o právu správce vypovědět nájemní smlouvu, § 19 ZKV o právu správce konkursní podstaty zapsat věc do soupisu konkursní podstaty i věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu, o nichž jsou pochybnosti, zda patří do podstaty, jak je tomu i v projednávané věci, nebo § 21 ZKV o právu správce konkursní podstaty nebo konkursního věřitele popírat pravost, výše i pořadí přihlášených pohledávek. Proto také žaloba na vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty nebo na určení pravosti, výše či pořadí popřené pohledávky jsou typickými spory, jež jsou vyvolány prohlášením konkursu a nebýt rozhodnutí o něm, nemohly by ani proběhnout, neboť by nebylo lze uvedená ustanovení aplikovat. Společným rysem těchto sporů zpravidla je, že v nich nepřichází v úvahu ohrožení výkonu rozhodnutí, neboť v případě určovacích žalob se jedná pouze o určení existence vztahu a v řízení o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty výrok soudu "vylučuje se ze soupisu konkursní podstaty" také není vynutitelný; stejně tak v takových sporech zpravidla není dána potřeba zatimní úpravy poměrů stran, neboť to vylučuje jejich zvláštní charakter. Nutno však připustit existenci dalších sporů, jež vede správce konkursní podstaty nebo jsou proti němu vedeny, avšak nebýt prohlášení konkursu, byly by vedeny úpadcem nebo proti úpadci, jako například spory týkající se zaplacení pohledávek za podstatou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Odo 4565/2001) a zejména všechny další spory vyplývající ze skutečnosti, že i po prohlášení konkursu na majetek úpadce, vzniká při jeho provozování k běžným sporům, v nichž však vystupuje namísto něj správce konkursní podstaty, jak je tomu i v případě, kdy úpadce znemožní nájemníkovi výkon jeho práva k pronajatému bytu. V projednávané věci se jedná o nařízení předběžného opatření z důvodu § 102 o.s.ř., neboť je tvrzena potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, týkající se právního vztahu z nájmu (žalobci dosud nesvědčí vlastnické právo k věci), jak vyplývá z formulace požadovaného předběžného opatření, jenž se řídí občanským právem hmotným, a uplatňování práv z něj není vyvoláno okolností, že na osobu pronajímatele byl prohlášen konkurs. Pro rozhodnutí ve věci samé o tom, zda žalobci svědčí nebo nesvědčí právo, jež by vylučovalo zápis sporného bytu do soupisu konkursní podstaty, nemá požadované předběžné opatření žádný smysl. Naopak by bylo namístě je navrhovat před podáním žaloby na vydání klíčů od sporného bytu, nebo v rámci takového řízení; věcná příslušnost k soudu by byla pak dána odpovědí na otázku, zda spor byl vyvolán konkursem či nikoliv, resp. zda ve věci samé je aplikováno hmotně právní ustanovení ZKV (např. § 14 ZKV). Na základě uvedeného odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že v projednávané věci není dána potřeba zatímní úpravy poměrů stran ve smyslu § 102 o.s.ř. Nad rámec uvedeného považuje odvolací soud za potřebné zdůraznit, že jeho závěry o důvodnosti, resp. nedůvodnosti nařízení předběžného opatření podle § 102 o.s.ř., nebrání žalobci uplatnit návrhem předběžné opatření před podáním žaloby u věcně příslušného soudu nebo uplatnit zatímní úpravu poměrů stran sporu, v němž by takové předběžné opatření přicházelo v úvahu ze shora uvedených důvodů, a neznamenají vítané řešení pro majitele bytu, jenž by tak získal čas k jeho neoprávněnému užívání, neboť jak vyplývá ze shora citované právní úpravy (§ 75 odst. 4 o.s.ř.), o takových návrzích (§ 74 a § 102 o.s.ř.) musí soud rozhodnout bezodkladně, nejpozději do 7 dnů, a že žalobce má stejné právní prostředky k ochraně svých práv a oprávněných zájmů jako úpadce, resp. správce konkursní podstaty, a není proto odkázán na to, zda proti němu bude nebo nebude podána žaloba na přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu. Na základě shora uvedeného odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn §§ 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a vyjadřuje skutečnost, že v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 31. ledna 2005 JUDr. Michal K u b í n v.r. předseda senátu Za správnost: