I. Ode dne 1.května 2004 je nutno v plném rozsahu aplikovat Nařízení Rady (ES) č.1346/2000, byť rozhodnutí soudu jiného členského státu EU o úpadku dlužníka nebo o prohlášení konkursu na majetek dlužníka bylo tímto soudem vyhlášeno před uvedeným dnem. II. Je-li proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání bez dalšího nebo přichází-li v úvahu přípustnost dovolání za splnění podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí napadené dovoláním má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nemůže odvolací soud požádat Evropský soudní dvůr na základě článku 68 odst.1 smlouvy o Evropském společenství o výklad nařízení Rady (ES) č.1346/2000 o úpadkovém řízení nebo jiného aktu vydaného orgány Společenství na základě hlavy IV Smlouvy o Evropském společenství. V takovém případě je oprávněn položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru pouze Nejvyšší soud jako soud dovolací, přičemž se nejedná jen o možnost nýbrž o povinnost předběžnou otázku položit, pokud vyvstane otázka platnosti či výkladu uvedených aktů nebo otázka platnosti hlavy IV Smlouvy o Evropském společenství a dovolací soud bude považovat rozhodnutí o této otázce za nutné pro vydání svého rozhodnutí.

12 Cmo 257/2005-147 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Marcely Tuscanyové a JUDr. Marty Chrastilové v právní věci žalobce: Mag. N. A., se sídlem Rakouská republika, Vídeň, správce konkursní podstaty úpadce B.C.L. T. GmbH, se sídlem Vídeň, Rakouská republika, zastoupeného advokátem JUDr. I. Ř., Ph.D., se sídlem P., proti žalovaným: 1) K. b., a. s., se sídlem P., zastoupenému advokátem JUDr. J. P., se sídlem P., 2) S. c. p., se sídlem P., zastoupenému advokátem JUDr. J. V., se sídlem P., o určení zániku zástavního práva k zaknihovaným cenným papírům, o uložení povinnosti vydat příkaz k registraci zániku zástavního práva k zaknihovaným cenným papírům a o uložení povinnosti provést registraci zániku zástavního práva k zaknihovaným cenným papírům, o odvolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 Cm 362/2002-76 ze dne 8. dubna 2004, t a k t o : Body II. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně se m ě n í tak, že se schvaluje smír v tomto znění: 1. Zástavní právo žalovaného č. 1 k zaknihovaným cenným papírům společnosti V. P., a.s., se sídlem F.-M., počet cenných papírů: 472145 ks, druh cenných papírů – kmenové akcie na majitele, vydaným v zaknihované podobě, jež bylo zřízeno ve prospěch žalovaného č. 1 na základě Smlouvy o zástavním právu k zaknihovaným cenným papírům reg. č. 336/52/A, bylo zřízeno na dobu neurčitou a dle ust. § 183l odst. 4 obchodního zákoníku zaniklo dnem přechodu zastavených cenných papírů na společnost M. S. O. a.s. , na základě využití práva výkupu účastnických cenných papírů podle § 183i a násl. obchodního zákoníku, tj. dnem 6. 3. 2006. 2. Žalovaný č. 1 není povinen dát žalovanému č. 2 příkaz k registraci zániku zástavního práva k zaknihovaným cenným papírům společnosti V. P., a.s., se sídlem F.-M., jmenovitá hodnota 20,- Kč, počet cenných papírů: 472145 ks, druh cenných papírů – kmenové akcie na majitele, vydaným v zaknihované podobě, jež bylo zřízeno ve prospěch žalovaného č. 1 na základě Smlouvy o zástavním právu k zaknihovaným cenným papírům reg. č. 336/52/A. 3. Částku 9.206.827,50 Kč, která je náhradou za přešlé cenné papíry, si mezi sebe účastníci rozdělí rovným dílem; tedy žalovaný č. 1 obdrží částku 4.603.413,75 Kč a žalobce získá částku 4.603.413,75 Kč. 4. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozhodl ve sporu mezi žalobcem B.C.L. T. GmbH, se sídlem Vídeň, Rakouská republika, a oběma žalovanými v bodu I. výroku rozsudku z 8. 4. 2004, že se zamítá návrh na určení, že uplynutí sjednané doby, na kterou bylo zástavní právo zřízeno, tj. doba do 31. 12. 2001, je důvodem zániku zástavního práva k zaknihovaným cenným papírům společnosti V. P. a. s., jmenovitá hodnota 20,- Kč, v počtu 472.145 ks kmenových akcií na majitele, vydaných v zaknihované podobě, jež bylo zřízeno ve prospěch prvního žalovaného na základě smlouvy o zástavním právu k zaknihovaným cenným papírům, reg. č. 336/52/A. V bodu II. výroku bylo prvnímu žalovanému uloženo vydat do tří dnů od právní moci rozsudku příkaz k registraci zániku zástavního práva k zaknihovaným cenným papírům společnosti V. P. a. s., jmenovitá hodnota 20,- Kč, v počtu 472.145 ks kmenových akcií na majitele, vydaných v zaknihované podobě, jež bylo zřízeno ve prospěch prvního žalovaného na základě smlouvy o zástavním právu k zaknihovaným cenným papírům, reg. č. 336/52/A. V bodu III. výroku soud zamítl návrh, aby druhému žalovanému bylo uloženo provést registraci zániku zástavního práva k zaknihovaným cenným papírům společnosti V. P. a. s., jmenovitá hodnota 20,- Kč, v počtu 472.145 ks kmenových akcií na majitele, vydaných v zaknihované podobě, jež bylo zřízeno ve prospěch prvního žalovaného na základě smlouvy o zástavním právu k zaknihovaným cenným papírům, reg. č. 336/52/A. V bodu IV. výroku soud rozhodl, že ve vztahu žalobce B.C.L. T. GmbH k prvnímu žalovanému nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. V bodu V. výroku bylo žalobci B.C.L. T.g GmbH uloženo zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů řízení 6.725,- Kč k rukám právního zástupce druhého žalovaného. V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že se žalobce B.C.L. T. GmbH po změně žaloby domáhal určení, že uplynutí sjednané doby do 31. 12. 2001 je důvodem zániku zástavního práva ke 472.145 ks cenných papírů společnosti V. P. a. s., kmenových akcií na majitele o jmenovité hodnotě 20,- Kč, vydaných v zaknihované podobě, jež bylo zřízeno ve prospěch prvního žalovaného na základě smlouvy. Dále se žalobce B.C.L. T. GmbH domáhal uložení povinnosti prvnímu žalovanému vydat příkaz druhému žalovanému k registraci zániku předmětného zástavního práva k zaknihovaným cenným papírům a aby byla druhému žalovanému uložena povinnost provést registraci zániku předmětného zástavního práva. Žalobce B.C.L. T. GmbH odůvodnil žalobu tím, že uzavřel dne 28. 9. 1999 jako zástavní dlužník s prvním žalovaným smlouvu o zástavním právu k zaknihovaným cenným papírům reg. č. 336/52/A. Na základě této smlouvy bylo u druhého žalovaného zřízeno zástavní právo k cenným papírům ve vlastnictví žalobce, a to akcií emitenta společnosti V. P. a. s., o jmenovité hodnotě 20,- Kč, v počtu 472.145 ks kmenových akcií na majitele. Zástavní právo bylo zřízeno na dobu určitou do 31. 12. 2001. Žalobce B.C.L. T. GmbH předložil druhému žalovanému úředně ověřenou kopii smlouvy z 28. 9. 1999 o zřízení zástavního práva, ale druhý žalovaný odmítl zaregistrovat zánik zástavního práva. Oba žalovaní namítli, že v průběhu řízení ztratil žalobce B.C.L. T. GmbH aktivní legitimaci z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalobce usnesením Obchodního soudu ve Vídni ze dne 5. 12. 2003. V důsledku prohlášení konkursu může jménem žalobce jednat pouze správce konkursní podstaty úpadce Mag. N. A., se sídlem ve Vídni, a podle § 26 odst. 1 rakouského konkursního řádu č. 337/1914 ř. z. ve znění pozdějších předpisů (dále jen RKZ) zanikla mj. plná moc udělená žalobcem advokátovi JUDr. I. Ř.. Rozhodnutí rakouského soudu o prohlášení konkursu je nutno v České republice uznat dle § 63 a násl. zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZMPS). Prohlášení konkursu v Rakousku má v podstatě tytéž účinky, jako je tomu v České republice. Úpadce ztrácí právo disponovat se svým majetkem a veškeré soudní spory úpadce se přerušují. Soud prvního stupně se nejdříve zabýval aktivní legitimací žalobce B.C.L. T. GmbH a dospěl k závěru, že prohlášení konkursu na majetek žalobce nemá vliv na jeho aktivní legitimaci. S odkazem na § 49 ZMPS v návaznosti na § 20 o. s. ř. prohlášením konkursu neztratil žalobce B.C.L. T. GmbH procesní způsobilost a ani způsobilost být účastníkem řízení dle § 19 o. s. ř. Teritoriální a věcné účinky prohlášení konkursu nezasahují do výkonu pravomoci českého soudu. Prohlášení konkursu zahraničním soudem nelze přiznat žádné účinky s výjimkou vydání úpadcových movitých věcí do ciziny dle § 69 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV). Soud dospěl k závěru, že prohlášení konkursu zahraničním soudem nelze uznat dle § 63 a násl. ZMPS, neboť toto prohlášení není rozhodnutím sporu, nejedná se o rozhodnutí o hmotněprávním nároku, které by bylo možné vykonat, nýbrž má toto rozhodnutí spíše procesní povahu. Žalobce předložil ověřenou kopii smlouvy o zástavním právu reg. č. 336/52/A z 28. 9. 1999. Soud z tohoto důkazu zjistil, že v čl. 3 bylo dohodnuto, že zástavní právo k zastaveným cenným papírům vzniká okamžikem, kdy ji zástavní věřitel první žalovaný nebo zástavní dlužník B.C.L. T. GmbH zapíší do registru vedeného druhým žalovaným a vyprší na základě písemných pokynů, týkajících se pouze zrušení registru druhého žalovaného, které zástavní věřitel vydá nejdříve ke dni, kdy zástavní dlužník splatí celou dlužnou částku, včetně úroku a příslušenství, nebo případně ke dni změny zajištění závazku, avšak nejpozději dne 31. 12. 2001. Druhý žalovaný předložil k důkazu spis Střediska cenných papírů týkající se registrace předmětného zástavního práva. Z tohoto důkazu soud zjistil, že ve spise je založena smlouva o zástavním právu k zaknihovaným cenným papírům reg. č. 336/52/A z 28. 9. 1999. Z provedených důkazů učinil soud skutkový závěr, že zástavní právo vzniklo registrací u druhého žalovaného na základě zástavní smlouvy ze dne 28. 9. 1999, neboť registrace zástavního práva k zaknihovanému cennému papíru má konstitutivní účinky. Čl. 3 zástavní smlouvy z 28. 9. 1999 vyložil soud tak, že nejpozději do 31. 12. 2001 byl zástavní věřitel povinen dát druhému žalovanému pokyn ke zrušení zástavního práva v registru druhého žalovaného. První žalovaný svůj smluvní závazek nesplnil, proto soud v této části žalobě vyhověl v bodu II. výroku rozsudku. Soud dále odůvodnil zamítavé výroky v bodech I. a III. výroku a bod V. výroku, ve kterém byla druhému žalovanému přiznána náhrada nákladů vůči žalobci B.C.L. T. GmbH. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem B.C.L. T. GmbH a prvním žalovaným v bodu IV. výroku bylo odůvodněno ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že tito účastníci měli vůči sobě pouze částečný úspěch. První žalovaný napadl rozsudek včas podaným odvoláním proti bodům II. a IV. výroku, ve kterém navrhl rozhodnutí změnit a žalobu ve vztahu k odvolateli zamítnout i v části, ve které se žalobce B.C.L. T. GmbH domáhal uložit prvnímu žalovanému vydání příkazu k registraci zániku specifikovaného zástavního práva. Odvolání odůvodnil tím, že v první řadě nemělo řízení u soudu prvního stupně proběhnout, neboť žalobce B.C.L. T. GmbH ztratil způsobilost být účastníkem řízení dle § 19 o. s. ř. Prohlášením konkursu rakouským soudem usnesením z 5. 12. 2003 byl žalobce zrušen. Rozhodnutí rakouského soudu je třeba uznat dle § 63 a násl. ZMPS. Rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek subjektu je rozhodnutím v majetkové věci. Přestože některá zahraniční rozhodnutí soudu nelze v České republice vykonat (např. rozhodnutí ve věcech manželských, o uznání otcovství, o prohlášení za mrtvého), přichází v úvahu pouze jejich uznání. Rozhodnutí rakouského soudu z 5. 12. 2003 nevyžaduje vzájemnost dle § 64 písm. e) ZMPS, neboť toto rozhodnutí nesměřuje proti českému subjektu. Ustanovení § 69 odst. 2 ZKV výslovně připouští účinky zahraničního konkursu na movité věci úpadce. Bylo by absurdní, kdyby majetek, který není v ČR předmětem soudního řízení, by musel být při splnění podmínek § 69 odst. 2 ZKV vydán do ciziny, avšak majetek, který je předmětem soudního řízení, by nemusel být vydán a úpadce by mohl svými úkony vydání majetku do ciziny zmařit nebo ztěžovat. Řízení v ČR bylo proto v prosinci 2003 přerušeno dle § 14 odst. 1 písm. c) ZKV. V přerušeném řízení nelze pokračovat bez návrhu rakouského správce konkursní podstaty. Odvolatel uvádí, že podle § 26 odst. 1 RKZ zaniklo prohlášením konkursu oprávnění advokáta JUDr. I. Ř. zastupovat v řízení žalobce B.C.L. T. GmbH. Žalobce je zahraniční právnickou osobou dle § 21 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) a cizincem dle § 1 ZMPS. Podle § 114 RKZ přešlo prohlášením konkursu právo nakládat s majetkem úpadce na správce konkursní podstaty. První žalovaný se ve smlouvě z 24. 8. 1999 nezavázal k plnění, které bylo v bodu II. výroku rozsudku odvolateli uloženo. Vzhledem ke splatnosti pohledávky zajištěné zástavním právem se v době uzavření zástavní smlouvy předpokládalo, že pohledávka prvního žalovaného vůči zástavnímu dlužníkovi bude uspokojena nejpozději do 31. 12. 2001. Tato pohledávka ale dosud uspokojena nebyla, proto nelze na prvním žalovaném požadovat, aby podal příkaz k registraci zániku zástavního práva. První žalovaný navrhl v řízení u soudu prvního stupně důkaz výslechem pracovnic, které za prvního žalovaného smlouvu podepisovaly, avšak soud tyto důkazy nepřipustil. Výklad soudu vycházející pouze z textu zástavní smlouvy je formální a nepřihlíží ke skutečné vůli smluvních stran. První žalovaný navrhuje, aby odvolací soud dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství podal předběžnou otázku k výkladu čl. 15 – 17 nařízení rady Evropských společenství č. 1346/2000 o insolvenčním řízení, zda po vstupu ČR do Evropské unie (dále jen EU) dne 1. 5. 2004 (tj. v době, kdy řízení nebylo dosud pravomocně skončeno) je nutno aplikovat ustanovení nařízení č. 1346/2000 na řízení u českého soudu, zahájeného rakouskou právnickou osobou před dnem 1. 5. 2004 a zda rozhodnutí rakouského soudu o prohlášení konkursu, vydané před 1. 5. 2004, musí být v ČR po tomto datu uznáno dle čl. 16 a čl. 17 Nařízení č. 1346/2000 v tomto řízení u českého soudu. S ohledem na Čl. II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb. postupoval odvolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do dne 31. 3. 2005 (dále jen o. s. ř.). V průběhu odvolacího řízení byla dne 22. 6. 2004 správcem konkursní podstaty úpadce B.C.L. T. GmbH vystavena advokátovi JUDr. I. Ř. plná moc. Usnesením č. j. 12 Cmo 257/2005-122 z 1. 2. 2006 se odvolací soud dotázal správce konkursní podstaty úpadce B.C.L. T. GmbH, zda podle § 7 odst. 2 RKZ podává návrh na pokračování řízení a dále zda souhlasí s procesními úkony JUDr. I. Ř. po dni 5. 12. 2003, které činil jménem úpadce B.C.L. T. GmbH v řízení u soudu prvního stupně. Správce konkursní podstaty odpověděl podáním z 27. 2. 2006, že navrhuje pokračovat v řízení a zároveň schvaluje procesní úkony učiněné JUDr. I. Ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když i po prohlášení konkursu dne 5. 12. 2003 rakouským soudem na žalobce B.C.L. T. GmbH jednal v řízení nadále s touto osobou a nikoliv s rakouským správcem konkursní podstaty. Pro soud prvního stupně, který rozhodoval v době před vstupem České republiky do Evropské unie, byl rozhodující skutkový a právní stav v době vyhlášení jeho rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Zákon o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV) se vztahuje na konkursy prohlášené českými soudy a nelze jej aplikovat na konkursy prohlášené zahraničními soudy. Jak správně uvedl soud prvního stupně, konkurs prohlášený zahraničním soudem neměl žádné právní účinky pro řízení před českými soudy s výjimkou vydání movitých věcí zahraničnímu soudu dle § 69 odst. 2 ZKV. Oddíl 3 (§ 63 a násl.) ZMPS nedopadá na rozhodnutí zahraničního soudu, kterým byl prohlášen konkurs, neboť se nejedná o rozhodnutí uvedené v § 63 tohoto zákona. Ustanovení § 1 ZMPS nezahrnuje právní vztahy založené konkursem prohlášeným zahraničním soudem. Rozhodnutí zahraničního soudu o úpadku dlužníka, jakož i o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nelze vykonat v České republice s výjimkami upravenými v § 11c a § 11d ZMPS, neboť se nejedná o rozhodnutí o majetkových právech dle § 66 ZMPS. Pokud by byl tento závěr nesprávný, mohly by např. být konkursy, jakožto rozhodnutí v majetkových sporech, vyhlašovány rozhodci za splnění ostatních podmínek daných zákonem č. 216/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Takový názor je z hlediska smyslu a povahy jak konkursního řízení, tak i regulace právních vztahů zákonem o mezinárodním právu soukromém a procesním, nepřijatelný. Odvolací soud přisvědčil námitce prvního žalovaného, že po prohlášení konkursu dne 5. 12. 2003 zanikla plná moc, kterou žalobce B.C.L. T. GmbH udělil advokátovi JUDr. I. Ř. Nelze ignorovat, že prohlášením konkursu zanikla dle § 26 odst. 1 RKZ předmětná plná moc ze dne 11. 11. 2002, podepsaná za žalobce B.C.L. T. GmbH jeho jednatelem. Nepochybně kdyby rakouský úpadce podal u českého soudu žalobu po prohlášení konkursu, musela by být plná moc pro jeho zástupce podepsána rakouským správcem konkursní podstaty. Stejný přístup je nutno uplatnit i v procesní situaci, kdy k prohlášení konkursu rakouským soudem došlo v průběhu řízení u českého soudu. Nicméně uvedená vada řízení neměla vliv na výsledek věci, neboť žalobce B.C.L. T. GmbH byl ve věci, dotčené odvoláním prvního žalovaného, úspěšný a kromě toho v odvolacím řízení rakouský správce konkursní podstaty dodatečně vystavil plnou moc uvedenému advokátovi a vyjádřil souhlas s jeho úkony u soudu prvního stupně. Jak již shora odvolací soud konstatoval, napadený rozsudek byl vyhlášen dne 8. 4. 2004, tedy před vstupem České republiky do EU, avšak odvolací řízení již bylo zahájeno po dni 1. 5. 2004, tedy v době, kdy již byla Česká republika členem EU. Odvolací soud se dále zabýval tím, jaký dopad má tato skutečnost na aktivní legitimaci žalobce B.C.L. T. GmbH. Podle čl. 2 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (dále jen Akt o podmínkách přistoupení), ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány Společenství a Evropskou centrální bankou přede dnem přistoupení stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se v těchto státech za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu. Z uvedeného článku je zřejmé, že ode dne 1. 5. 2004 platí pro Českou republiku předpisy komunitárního práva, mezi jinými též nařízení, která mají přednost v případě konfliktu s národním právem. Podle nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 z 29. 5. 2000 o úpadkovém řízení – dále jen Nařízení - (Nařízení vstoupilo v platnost dne 31. 5. 2002) čl. 15 (Účinky úpadkového řízení na probíhající soudní řízení) účinky úpadkového řízení na probíhající soudní řízení, týkající se majetku nebo práva náležejícího do majetkové podstaty se řídí právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná. Podle čl. 16 odst. 1 Nařízení rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil. To platí i v případě, kdy úpadkové řízení nemůže být v jiném členském státě proti dlužníku daného typu zahájeno. Podle odst. 2. uznání úpadkového řízení podle čl. 3 odst. 1 nevylučuje zahájení řízení podle čl. 3 odst. 2 soudem v jiném členském státě. Řízení zahájené později se stává vedlejším úpadkovým řízením ve smyslu kapitoly III. Podle čl. 17 Nařízení (Účinky uznání) odst. 1 rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení podle čl. 3 odst. 1 má bez dalších formálních náležitostí v kterémkoli jiném členském státě stejné účinky jako podle práva státu, který řízení zahájil, pokud toto nařízení nestanoví jinak a dokud ve výše uvedeném členském státě není zahájeno řízení podle čl. 3 odst. 2. Podle odst. 2 účinky řízení podle čl. 3 odst. 2 nemohou být v jiných členských státech napadány. Každé omezení práv věřitele, zejména odklad platby nebo prominutí dluhu v důsledku tohoto řízení, má účinky na majetek nacházející se na území jiného členského státu pouze v případě těch věřitelů, kteří s tím vyslovili souhlas. Podle čl. 43 Nařízení (Časová působnost) ustanovení tohoto nařízení se vztahují pouze na úpadková řízení zahájená po vstupu tohoto nařízení v platnost. Úkony dlužníka učiněné před vstupem tohoto nařízení v platnost se i nadále řídí právem, které se na ně vztahovalo v době, kdy byly učiněny. Z uvedených ustanovení Nařízení v návaznosti na čl. 2 Aktu o podmínkách přistoupení plyne, že nepochybně by byl českým soudem uznán konkurs vyhlášený členským státem EU po dni 30. 4. 2004, tj. za situace, kdy v plném rozsahu začalo pro Českou republiku platit komunitární právo. V daném sporu je věc odlišná v tom směru, že konkurs byl rakouským soudem vyhlášen sice za platnosti Nařízení, ale v době, kdy komunitární právo nemělo účinek přednosti před českým právem. Čl. 43 Nařízení danou odlišnost neřeší, neboť se vztahuje na konkursy prohlášené před 31. květnem 2002 a na úkony dlužníka učiněné před uvedeným datem. Lze souhlasit s prvním žalovaným, že by v této procesní situaci bylo namístě předložit Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku, zda je nutno aplikovat v nově přistoupivším členském státu EU předmětné Nařízení, pokud byl prohlášen konkurs soudem jiného členského státu EU před vstupem nového členského státu. Odvolacímu soudu není známo, že by tato právní otázka již byla Evropským soudním dvorem (dále jen ESD) řešena. Nicméně odvolací soud není oprávněn tuto otázku položit. V Hlavě IV. Smlouvy o Evropském společenství (dále jen Smlouvy o ES) je uveden článek 68 odst. 1, podle kterého Článek 234 se použije na tuto hlavu za následujících okolností a podmínek: jestliže v určité věci, která je předmětem řízení zahájeného u soudu členského státu, jehož rozhodnutí již nemůže být napadeno opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, vyvstane otázka výkladu této hlavy nebo platnosti a výkladu aktů vydaných orgány Společenství na základě této hlavy, požádá tento soud Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce, jestliže je považuje za nutné k vydání svého rozsudku. Nařízení o úpadkovém řízení spadá mezi opatření v oblasti justiční spolupráce v civilních věcech dle čl. 65 Smlouvy o ES (viz též preambuli Nařízení odkazující na čl. 61 písm. c) a čl. 67 odst. 1 Smlouvy o ES), proto je nutno aplikovat čl. 68 odst. 1 Smlouvy o ES. Proti rozsudku odvolacího soudu by byl přípustný opravný prostředek – v případě změny rozsudku napadeného odvoláním by bylo přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, v případě potvrzení napadeného rozsudku by dovolání bylo přípustné za předpokladu, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci je řešena otázka zásadního právního významu. Za této procesní situace není odvolací soud tím soudem dle čl. 68 odst. 1 Smlouvy o ES, jehož rozhodnutí již nemůže být napadeno opravnými prostředky. Z uvedeného důvodu bylo pouze na odvolacím soudu, aby v rámci své rozhodovací činnosti vyložil, zda má Česká republika povinnost aplikovat Nařízení i na konkurs prohlášený v jiném členském státu EU před vstupem České republiky do EU. Odvolací soud dospěl k závěru, že ode dne vstupu České republiky do EU je nutno ve výše popsané situaci aplikovat Nařízení, byť konkurs byl v Rakousku prohlášen před 1. květnem 2004. K tomuto závěru jej vedl jak rozsudek Evropského soudního dvoru C-162/00 z 29. 1. 2002, tak i teleologický výklad čl. 2 Aktu o podmínkách přistoupení. V uvedeném rozsudku, kterým bylo rozhodováno o předběžné otázce, byl řešen právní problém, zda se čl. 37 Smlouvy o přistoupení Polska k EU, obsahující klauzuli o nediskriminaci migrujících pracovníků, aplikuje i v případě, že konkrétní pracovní smlouva polské pracovnice Pokrzeptowicz-Meyer s německou univerzitou, obsahuje ustanovení rozporné s uvedeným čl. 37, avšak pracovní smlouva byla uzavřena v době předcházející účinnosti uvedené Smlouvy o přistoupení. ESD zodpověděl tuto otázku kladně s odůvodněním, že uzavření pracovní smlouvy na dobu určitou nevyčerpává veškeré své právní účinky při podpisu smlouvy, nýbrž má účinky (působí) po celou dobu trvání kontraktu. Proto, uvedl ESD, aplikace nového ustanovení na pracovní smlouvu, jež byla uzavřena před nabytím účinnosti ustanovení, nemůže být považováno za ovlivnění situace vzniklé před uvedenou účinností. Závěr ESD se opíral též o stanovisko generálního advokáta Jacobse, ve kterém bylo řečeno, že aplikace právního ustanovení na pracovní smlouvu na dobu určitou, která neskončila před nabytím účinnosti uvedeného ustanovení, neznamená retroaktivitu práva, nýbrž pouze okamžitou aplikaci tohoto ustanovení na budoucí účinky smlouvy. Odvolací soud poukazuje na to, že v předmětné odvolací věci se také nemůže jednat o nepřípustnou retroaktivitu práva při plné aplikaci Nařízení ode dne 1. 5. 2004. Též konkurs prohlášený rakouským soudem dne 5. 12. 2003 má trvající účinky podle rakouského práva jak po dni vstupu České republiky do EU tak i v době rozhodování odvolacího soudu. Podle názoru odvolacího soudu bylo smyslem čl. 2 Aktu o podmínkách přistoupení zajistit plnou aplikaci veškerého acquis communautaire ve všech nových členských státech EU od dne jejich vstupu do EU ve stejné míře, jako je tomu u původních („starých“) členských států EU. Pokud by byl připuštěn názor, že Nařízení nelze v popsané situaci aplikovat, došlo by k tomu, že by v původních patnácti členských státech měl rakouský konkurs účinky dle rakouského práva, avšak v deseti nových členských státech by v závislosti na obsahu jejich právní úpravy nemusel být brán tento konkurs na vědomí. Zajisté by pak muselo platit i v obrácené situaci, že by neměl či nemusel mít právní účinky v žádném z členských států EU konkurs prohlášený českým soudem na český subjekt v době předcházející dni 1. května 2004. Takový výklad čl. 2 Aktu o podmínkách přistoupení a Nařízení by vytvářel značné praktické problémy a zcela by se míjel se smyslem uvedeného článku a komunitárního práva jako celku, neboť by vytvářel nežádoucí dvojkolejnost právní úpravy pro původní členské státy na jedné straně a pro nové členské státy na straně druhé. Z uvedených důvodů se odvolací soud přiklonil k právnímu závěru, že ode dne vstupu České republiky do EU je nutno aplikovat uvedené nařízení v celém rozsahu, byť konkurs na žalobce B.C.L. T. GmbH byl prohlášen rakouským soudem před uvedeným dnem přistoupení. Vzhledem k čl. 16 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 Nařízení má i v České republice konkurs prohlášený na majetek B.C.L. T. GmbH účinky podle rakouského práva. Z toho důvodu bylo odvolací řízení přerušeno podle § 7 odst. 1 RKZ, avšak k výzvě odvolacího soudu Mag. N. A., se sídlem v Rakouské republice, Vídeň, správce konkursní podstaty úpadce B.C.L. T. GmbH, v souladu s § 7 odst. 2 RKZ navrhl v řízení pokračovat. Odvolací soud proto pokračoval v odvolacím řízení a nadále na místě žalobce jednal s Mag. N. A. (dále jen žalobce). Při jednání před odvolacím soudem uzavřeli žalobce s prvním žalovaným shora uvedený smír, jehož obsah není v rozporu s kogentními ustanoveními právních předpisů. Z toho důvodu odvolací soud v souladu s § 220 odst. 3 o. s. ř. změnil napadenou část rozsudku a podle § 99 odst. 1 a 2 o. s.ř. schválil smír včetně ujednání o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, jež neodporuje § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud si byl vědom toho, že s ohledem na uzavřený smír se stal soudem poslední instance dle čl. 68 odst. 1 Smlouvy o ES (proti usnesení o schválení smíru odvolacím soudem není dovolání přípustné), avšak předmět sporu uzavřeným smírem odpadl. Z toho důvodu odvolací soud neshledal potřebným pro své rozhodnutí položit výše zmiňovanou předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 5. června 2006 JUDr. Ladislav D e r k a , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: