Jde-li o spor s mezinárodním prvkem, jehož oba účastníci mají bydliště (sídlo) na území členských států ES, je třeba při zkoumání příslušnosti soudu podle oddílu 2 čl.5 odst.1 písm.a) Nařízení Rady (ES) č.44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a v obchodních věcech, za závazek, o nějž se jedná, považovat nikoli hlavní smluvní závazek (předmět smlouvy), ale konkrétní dlužníkovu povinnost, která je v daném případě nárokem uplatněným žalobou. Kritériem pro určení příslušnosti soudu je pak místo, kde takový závazek byl nebo měl být splněn.

3 Cmo 37/2006–42 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Macka a soudců Mgr. Jiřího Čurdy a Mgr. Michaely Kudějové v právní věci žalobce P. P., a.s., se sídlem P., zastoupeného JUDr. B. K., advokátem se sídlem P., proti žalovanému AB R., se sídlem K., Litva, o zaplacení částky 116.588,66 USD s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2005 č.j. 48 Cm 91/2005-33 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se řízení nezastavuje, ve výroku II. a III. se usnesení soudu prvního stupně zrušuje. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.), rozhodl o vrácení soudního poplatku 110.430,- Kč žalobci (výrok II.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu (výrok III.). Své rozhodnutí opřel o článek 5 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“), podle kterého je příslušnost soudu k projednání věci dána podle místa dodání zboží či poskytnutí služeb, přičemž v daném případě se žalobce domáhá zaplacení dluhu na licenčních poplatcích podle licenční smlouvy, kterou uzavřel se žalovaným jeho právní předchůdce a na základě které byl žalovaný oprávněn vyrábět na území Litvy výrobek značky G. a užívat ochrannou známku G.. Soud prvního stupně dovodil, že výroba výrobků G. a užívání ochranné známky G. jsou službami, které byly poskytnuty na území Litvy. Protože příslušnost tuzemského soudu neshledal ani podle § 84 a násl. o.s.ř., ani nebyla tvrzena dohoda účastníků ve smyslu § 37 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, soud prvního stupně podle § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil pro nedostatek pravomoci tuzemského soudu. O vrácení soudního poplatku rozhodl podle § 10 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. a o nákladech řízení podle § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Usnesení napadl včasným odvoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci žalobce. Namítl, že předmětem licenční smlouvy nebyla výroba výrobků značky G. a užívání ochranné známky G. v Litvě, nýbrž oprávnění žalovaného k výkonu práv z průmyslového vlastnictví na straně jedné a povinnost žalovaného uhradit právnímu předchůdci žalobce za výkon práv z průmyslového vlastnictví dohodnutou úplatu na straně druhé. Výkon práv z průmyslového vlastnictví nelze podle názoru žalobce považovat za službu ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení a toto ustanovení tedy v daném případě nelze aplikovat. S odkazem na čl. 5 odst. 1 písm. c) Nařízení je tedy třeba použít čl. 5 odst. 1 písm. a) Nařízení, podle něhož je v případě, je-li předmětem sporu smlouva nebo nároky ze smlouvy, místní příslušnost soudu určena dle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Žalobce poukázal na to, že předmětem sporu je synalagmatický závazek žalovaného zaplatit právnímu předchůdci žalobce licenční poplatky v dohodnuté výši, k čemuž mělo dojít na bankovní účet vedený bankou se sídlem v České republice. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal dle § 212 a násl. o.s.ř. napadené usnesení soudu prvního stupně a aniž nařizoval jednání /§ 214 odst. 2 písmo c) o.s.ř./ dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. V daném případě jde o spor s mezinárodním prvkem, rozhodné však je, že oba účastníci řízení mají sídlo na území členských států ES a předmětem sporu je tvrzený nárok z licenční smlouvy na zaplacení poplatků žalovanou litevskou společností tuzemskému oprávněnému. Podle oddílu 1 čl. 2 odst. 1 Nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 3 odst. 1 téhož oddílu Nařízení osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Podle oddílu 2 čl. 5 odst. 1 Nařízení osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). Odvolací soud má ve shodě s odvolatelem za to, že pro danou věc je třeba vzít v úvahu, že předmětem sporu je závazek žalovaného zaplatit sjednané licenční poplatky, tedy nikoli (jak věc uchopil soud prvního stupně) zkoumat příslušnost podle hlavního závazku ze smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce – tedy závazku poskytnout oprávnění žalovanému užívat ochrannou známku G. v Litvě. Shodně s odvolatelem má odvolací soud za to, že pro posouzení příslušnosti je podle ust. čl. 5 odst. 1 písm. c) Nařízení /a to s ohledem na skutečnost, že poskytnutí licence nelze považovat za prodej zboží ani poskytnutí služby – viz čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení/ třeba aplikovat 5 odst. 1 písm. a) Nařízení, podle něhož osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Ze slovního spojení použitého v citovaném ustanovení Nařízení – „závazek, o nějž se jedná“ – je zřejmé, že jím je označena konkrétní dlužníkova povinnost, nikoli celý závazkový právní vztah. Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví je upravena v našem právním řádu v ust. § 508 a násl. obch. zák. a jejím typickým obsahem je závazek poskytovatele (majitele průmyslového práva) poskytnout nabyvateli oprávnění k výkonu práva z průmyslového vlastnictví a závazek nabyvatele k poskytnutí úplaty, nebo jiné majetkové hodnoty. Oba smluvní závazky je třeba posuzovat odděleně podle toho, o který z nich v projednávané věci jde. V daném případě je žalobou uplatněn nárok na zaplacení dohodnutých licenčních poplatků a pouze tento závazek je kritériem pro posouzení příslušnosti soudu. Podle čl. 60 odst. 1 písm. a) Nařízení se pro účely tohoto nařízení v případě společností nebo jiných právnických osob nebo sdružení fyzických nebo právnických osob „bydlištěm“ rozumí místo, kde má tato osoba své sídlo. V tomto ohledu je dále třeba vyjít z tvrzení žalobce o tom, že závazek žalovaného zaplatit dohodnuté licenční poplatky měl být splněn na účet právního předchůdce žalobce vedený tuzemskou bankou a jak se podává z přiložených listinných důkazů, bankou se sídlem v P. Přesto, že při zkoumání podmínek řízení soud vychází z toho, jak vymezil spor žalobce, není tím dotčena povinnost soudu kdykoli za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení) ve smyslu ust. § 103 o.s.ř., tedy kdykoli v průběhu řízení, ať již k námitce účastníka nebo z úřední povinnosti (vyjdou-li najevo okolnosti vylučující příslušnost tuzemského soudu), zkoumat, zda je dána příslušnost, resp. pravomoc tuzemského soudu k projednání a rozhodnutí věci. Ve shodě s odvolatelem má proto odvolací soud za to, že je dána pravomoc českého soudu věc rozhodnout, když příslušným soudem k projednání a rozhodnutí ve sporu je Krajský soud v Plzni, jehož místní příslušnost je založena podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Nařízení a věcná příslušnost podle ust. § 9 odst. 3 písm. o) o.s.ř. Napadené usnesení, kterým soud prvního stupně řízení zastavil pro nedostatek pravomoci tuzemských soudů, tak je nesprávné a odvolací soud ho proto podle § 220 odst. 3 o.s.ř. ve výroku I. změnil tak, že se řízení nezastavuje, související výroky II. a III. pak bez dalšího zrušil, neboť v důsledku změny výroku o zastavení řízení toto řízení nekončí. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 14. června 2006 JUDr. Jiří M a c e k v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Balabánová